Protilodní střely Marte

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 18.411

Kořeny rodiny protilodních střel Marte sahají až do počátku 60. let, kdy na základě státní zakázky zahájila firma Contraves Italiana SpA vývoj první italské námořní protilodní střely Nettuno. Ta však měla velmi krátký dolet dosahující pouhých 10 km, a proto se brzy začalo pracovat na její vylepšené verzi s doletem prodlouženým na 25 km, nazvané Vulcano. Později došlo k přejmenování těchto střel na Sea Killer Mk.1, respektive Sea Killer Mk.2. Obě využívaly navádění pomocí radiového paprsku, kterému sekundovalo navedení radiopovelové. Letovou výšku střel udržoval autopilot na základě dat z radiolokačního výškoměru, který však mohl být ovládán také povely operátora. Střely Sea Killer nepatřily zrovna k bestsellerům a jejich jediným uživatelem se stal Írán, který jich pro své čtyři fregaty třídy Saam postavené v letech 1967 až 1972 koupil celkem 160 kusů. Jejich Achillovou patou byla jednoznačně použitá naváděcí soustava, vyžadující ozařování cíle po celou dobu letu ŘS. Většina konkurentů v té době využívala samonaváděcí radiolokační nebo infračervené hlavice. Toho si byl jejich výrobce, v té době zahr - nutý do konsorcia Sistel SpA, dobře vědom a vylepšená verze Sea Killer Mk.3 již měla být vybavena aktivní radiolokační naváděcí soustavou. Její vývoj však byl zastaven.

Sea Killer pro vrtulníky

Relativní prodejný neúspěch námořních střel Sea Killer vedl konsorcium Sistel SpA k hledání jiných odbytišť. Mezera v trhu byla nalezena v kategorii protilodních střel odpalovaných z vrtulníků, což vedlo k zahájení prací na letecké variantě Sea Killerů. O tu již v roce 1967 projevilo zájem italské námořnictvo. Samotný vývoj ŘS však začal poněkud později a zpočátku se plánovalo zkonstruovat leteckou verzi menší střely Sea Killer Mk.1. Po dvou letech následovalo její testování na upraveném vrtulníku AB.204. Stejně jako u námořní varianty však byl její dolet považován za nedostatečný a jako základ pro další vývoj bylo rozhodnuto použít výkonnější Mk.2. Rozsah změn proti námořní variantě nebyl velký a zahrnoval hlavně aparaturu pro příjem řídícího signálu. Jinak byly obě verze prakticky shodné. Maximální dolet byl 25 km a bojová hlavice vážila 70 kg, což mělo postačovat na potopení menších plavidel nebo poškození plavidel větších.

Reklama

Postup nasazení střel Marte Mk.1 byl následovný. Mateřský vrtulník při vyhledávání cílů radiolokátorem obvykle operoval v letové výšce kolem 500 metrů. Po detekci vzdáleného cíle nacházejícího se mimo dosah ŘS operátor okamžitě vypnul radar, aby se stroj nedemaskoval vlastním radarem. Vrtulník poté klesl na výšku cca 50 m, aby „podlétl“ radary potenciální oběti, a pokračoval v letu směrem k cíli, jehož radiové emise byly průběžně sledovány pasivním systémem pro radiotechnický průzkum. Po dosažení vzdálenosti umožňující odpal ŘS, vrtulník vystoupal do výšky 200 m a operátor znovu aktivoval radiolokátor. Po opětovném zachycení cíle následoval odpal ŘS. Asi vteřinu po startu byl odhozen booster, který střelu urychlil na rychlost 250 m/s, a následně Marte pokračovala v letu poháněna cestovním motorem s dobou hoření 73 s. Vrtulník musel manévrovat tak, aby byl cíl ozařován radiolokátorem až do zásahu ŘS. Střela letěla k cíli „uvnitř“ naváděcího paprsku a v případě, že by se dostala mimo něj, operátor provedl potřebné korektury kurzu manuálně pomocí sekundárního radiopovelového systému navedení. Naváděcí paprsek zajišťoval navedení pouze v horizontální rovině, výšku hlídal radiolokační výškoměr nastavitelný v případě potřeby po ve ly operátora. Tento způsob prakticky zne možňoval provádět vrtulníku obranné manévry a činil jej zranitelným. V případě záložního radiopovelového navedení bez použití radiolokátoru byl nutný vizuální kontakt s cílem pomocí optického zaměřovače. Operátor naváděl raketu na cíl joystickem a její sledování mu usnadňovala stopovka v její zadní části. Při přímém zásahu cíle byla průbojná bojová hlavice s tříštivým účinkem iniciována kontaktním zapalovačem. V případě těsného minutí cíle mohla být iniciována záložním přibližovacím zapalovačem na základě informací z radiolokačního výškoměru, ale její účinek na cíl byl pouze střepinový.

V polovině 70. let „novou“ ŘS, pojmenovanou Marte Mk.1, objednalo italské námořnictvo. Zařazena do služby byla v roce 1977. Jejím nosičem byly palubní vrtulníky ASH-3D Sea King vybavené vyhledávacím a naváděcím radiolokátorem APQ-706. Celkem koupilo italské námořnictvo 450 těchto střel. Prvním zahraničním zákazníkem se stala Venezuela, která jich koupila 100 kusů pro vrtulníky AB.212ASW. Následovalo Peru, které jich pořídilo několik desítek rovněž pro vrtulníky AB.212ASW. Oba typy vrtulníků mohly nést po dvou ŘS. Vyvinuty byly také pobřežní raketové baterie Mariner se střelami Marte Mk.1, které však nezaznamenaly prodejní úspěchy.

Aktivní Marte Mk.2

Vývoj střel Marte Mk.1 byl díky jejich příbuznosti se střelami Sea Killer Mk.2 relativně jednoduchý a rychlý. Zdědily však po nich neduh v podobě způsobu navedení. Kromě výše zmíněné zásadní nevýhody navíc bylo možné naváděcí paprsek relativně jednoduše rušit aktivními rušiči protivníka.


Hlavní část zkušebního programu absolvovala verze Mk.2/S na vrtulnících AW101 italského námořnictva. Na snímku je zachycen zkušební odpal ŘS

Tento nedostatek byl odstraněn u nové verze Marte Mk.2 s naváděcí hlavicí kategorie „odpal a zapomeň“. Za její vývoj, který začal v roce 1980, tehdy zodpovídala firma Oto Breda a později jej převzala Alenia Marconi. Varianta Marte Mk.2 byla poprvé představena v roce 1983. Použitá u ní byla nová naváděcí soustava odvozená od soustavy námořních protilodních střel Otomat. V cestovní fázi letu byla Marte Mk.2 naváděná inerciálním navigačním systémem (INS) a výšku letu udržovala pomocí radiolokačního výškoměru. V poslední fázi letu přecházela na samonavedení za užití aktivní radiolokační naváděcí hlavice. Nová hlavice však byla objemnější, což si vynutilo překonstruování přední části trupu ŘS a zvětšení jejího průměru. Střední a zadní část trupu zůstaly nezměněny. U verze Marte Mk.2 byl použitý také vylepšený zapalovač bojové hlavice se zpožděním, zvyšující její účinnost.

S naváděcí soustavou kategorie „odpal a zapomeň“ se proti starší variantě změnil postup nasazení. Úvodní fáze přiblížení vrtulníku na dosah ŘS zůstala identická. Po druhém zachycení cíle radiolokátorem vrtulníku byla zjištěnými informacemi o přibližné poloze cíle naprogramována naváděcí hlavice střely. Poté došlo k jejímu odpalu během stoupavého letu vrtulníku rychlostí cca 130 km/h. Po odhozu boosteru ŘS sestoupila na malou výšku řádově několik metrů nad hladinou moře pro ztížení její detekce radary protivníka a letěla k cíli řízená INS. V stanovené vzdálenosti od cíle se aktivoval radiolokátor její naváděcí soustavy a začal s vyhledáváním. Zpočátku prohledával sektor 30°, ale v případě, že cíl nebyl nenalezen, se prohledávaný sektor rozšířil na 60°. Po detekci došlo k „uzamčení“ cíle a následovala fáze samonavedení ŘS. Tato procedura umožňovala mateřskému vrtulníku okamžitě po odpalu ŘS vypnout radiolokátor a provádět úhybné manévry.

Reklama


Prvními vrtulníky operačně způsobilými pro nesení střel Marte Mk.2/S se staly italské stroje AW101

První zkušební odpal střely Marte Mk.2 byl proveden ze země 23. 3. 1984. Cílem byl vyřazený trawler, vzdálený 18,8 km.Prvním, a jak se později ukázalo, i posledním zákazníkem této varianty se stalo italské námořnictvo. Do služby byla zavedena v roce 1987 a celkem bylo koupeno 180 ŘS, které nosily vrtulníky ASH-3D a AB.212ASW.

Na základě střel Marte Mk.2 byly vyvíjeny další dvě varianty. Verze Marte Mk.2/A byla určená pro nesení letouny. Hlavní odlišností byla absence raketového startovního motoru, který nebyl potřebný při vypuštění z rychle letící platformy. Délka trupu ŘS klesla o jeden metr na hodnotu 3,8 m a hmotnost z 340 kg v případě vrtulníkové verze na 260 kg. První zkušební odpal střely Marte Mk.2/A byl proveden v červnu 1992 z upraveného lehkého bitevníku Aermacchi MB-339. V roce 1996 se objevily informace o vývoji pasivní termovizní naváděcí hlavice pro tuto verzi, kterou by bylo možné zaměnit za stávající hlavici radiolokační. Její vývoj však nebyl dotažen do konce a pro střely Marte Mk.2/A se nepodařilo najít kupce. Druhou nabízenou verzí byla protiradiolokační Marte Mk.2B, jejíž vývoj však byl zastaven v roce 1993.

Podle odhadů z roku 2003 bylo vyrobeno celkem 960 střel Marte Mk.1 a 2.

Nejnovější generace

Po exportním fiasku střel rodiny Marte Mk.2 se další snahy výrobce zaměřily na vývoj nové varianty s řadou vylepšení. Verze Marte Mk.2/S byla nabídnuta poprvé již v roce 1996, prvního zákazníka, opět v podobě italského námořnictva, se však podařilo najít až později. Její vývoj začal v roce 2001 pod hlavičkou nadnárodního konsorcia MBDA.

Jedním z hlavních cílů modernizace byla integrace střel do výzbroje nejmodernějších typů palubních vrtulníků NH-90 a AW101. Toho bylo dosaženo zmenšením rozměrů ŘS a zavedením nové elektroniky. Požadavek zkrácení délky ŘS byl vyřešen nahrazením původního boosteru, umístěného za cestovním raketovým motorem dvěma boostery umístěnými po stranách zadní části ŘS. Dále byla použita sklopná nosná křídla, aby bylo možné střely umístit na závěsníky po stranách trupů nových vrtulníků. Integrace do avioniky moderních vrtulníků byla jedním z důvodů použití nové plně digitální naváděcí hlavice bez analogových prvků, komunikující s nosičem pomocí sběrnic standardu MIL-STD-1553. Byly vyvinuty dvě verze systému řízení palby (FCU – Fire Control Unit). Stroje AW101 využívají jednodušší méně integrovanou konfiguraci s bloky MMCU (Marte Missile Computer Unit) a MIU (Missile Interface Unit) instalovanými jako doplněk základní avioniky strojů. Pro vrtulníky NH-90 byla vyvinuta plně integrovaná verze, která nevyužívá dodatečně montované bloky elektroniky. Vše je vyřešeno upgradem softwaru standardního systému zpravování výzbroje (SMS – Store Management System) stroje. Při plánovaní nasazení střel Marte Mk.2/S lze využít pokročilé systémy plánování misí obou typů vrtulníků, do kterých je software pro plánovaní misí ŘS nahraný jako upgrade. Tyto systémy automaticky navrhují vhodné řešení dané taktické situace a tím přispívají k usnadnění rozhodovacích procesů osádek strojů.

Marte Mk.2/S používá novou radiolokační naváděcí soustavu typu SM-1S pracující v pásmu I. Ta byla navržena s ohledem na nasazení v pobřežních vodách a vyznačuje se zlepšenou schopností odlišovat odrazy reálných cílů od falešných odrazů rušivého pozadí země. Hlavice disponuje několika vyhledávacími režimy, které se volí v závislosti na taktické situaci. Dále byla zvýšená její odolnost proti prostředkům EB protivníka. Naváděcí soustava umožňuje let podle předem definovaných navigačních bodů, což umožňuje realizaci útoku několika ŘS blížícími se k cíli z různých směrů za účelem saturace jeho obrany. Novinkou je schopnost provádění úhybných manévrů ve finální fázi letu. Ty mají podobu spirál prováděných za neustálého zkracování vzdálenosti od cíle. Spirály mají způsobit, že radiolokátory SŘP protiraketových systémů CIWS ztratí „uzamčení“ a přeruší sledování ŘS. V případě, že se tak stane bude muset SŘP systému CIWS opakovat celou sekvenci od zachycení po uzamčení cíle, k čemuž však již nebude mít dostatek času. Použitím digitální elektroniky se také zkrátil reakční čas ŘS. Na základě naváděcí hlavice střel Marte Mk.2/S byla vyvinuta hlavice pro nové protilodní střely Otomat Mk.2 Mod 4.

Reklama

Dolet střel Marte Mk.2/S byl prodloužený na 32 km. Tato hodnota stejně jako u předešlých verzí nadále zajišťuje, že se mateřský vrtulník při jejich odpalu bude nacházet mimo dosah raketových systémů vlastní obrany plavidel. Ten obvykle nepřesahuje 10 až 20 km. Jiným vylepšením nové verze je zvětšení hmotnosti bojové hlavice na 75 kg, z čehož 27 kg váží nová trhavina odolnější proti náhodné iniciaci. Její ničivý účinek má postačovat na potopení plavidla s výtlakem 600 t (např. raketového člunu), znehybnění jednotky s výtlakem 1500 t (korvety) nebo poškození plavidla s výtlakem 3000 t (fregaty).

Kontrakt na dodávku 33 střel Marte Mk.2/S italskému námořnictvu byl podepsán koncem roku 2003. Jejich výroba začala o rok později a první testovací odpal Mk.2/S z vrtulníku AW101 proběhl v březnu 2005. Vývojový program byl dokončen 2. října 2006 po úspěšných zkušebních odpalech ze stroje AW101. V roce 2007 byla střela operačně zavedena do výzbroje vrtulníků AW101 a o rok později NH-90.

Na základě nové verze byla vyvinuta námořní varianta Mk.2/N s identickými parametry. Odpalována může být z jedno-, dvou nebo čtyřnásobných pevných OZ a je určena pro menší plavidla. Možné je také její využití v pobřežních raketových baterií. Poprvé byla představena v roce 2006. Prvním a dosud jediným zákazníkem se stalo námořnictvo Spojených arabských emirátů, které s ní plánuje vyzbrojit hlídkové čluny třídy Ghannata.

Do budoucna

S variantami Mk.2/S a Mk.2/N však vývoj střel rodiny Marte neskončil a MBDA v současnosti pracuje na jejich dalších vylepšeních. Naváděcí soustava ŘS by měla být doplněna terminály systému GPS, díky čemuž se zlepší přesnost navedení v cestovní fázi letu a střely bude možné použít také proti pozemním cílům. Ve vývoji se nachází termovizní naváděcí hlavice, o které se objevují zprávy již od roku 1996. Její výhoda v možnosti útoku bez demaskování ŘS vlastními radiovými emisemi je v dnešní době stále žádanější. Vyvíjena je na základě obdobného senzoru původně určeného pro střely Otomat. Další důležitou novinkou bude instalace dvoucestného datalinku. Ten bude umožňovat operátorovi provádět korekce za letu ŘS, měnit v případě potřeby cíle apod. Datalink v kombinaci s vyvíjenou termovizní naváděcí soustavou umožní přenášet obraz cíle operátorovi a tím například umožní ŘS nasměrovat na konkrétní neuralgický bod plavidla (můstek apod.).


Námořní varianta Mk.2/N s dosahem po radiolokační horizont je zbraní určenou hlavně pro menší plavidla a nevyžaduje sofistikované senzorové vybavení nosiče.

Na loňské výstavě Le Bourget bylo oznámeno, že MBDA v současnosti na vlastní náklady pracuje na studiích dvou nových verzí. První je varianta Marte Mk.2/S-A určená jako výzbroj letounů. Podle zákulisních informací vzniká na základě požadavků blíže nespecifikovaného potenciálního zákazníka a nosičem by měla být bitevní varianta cvičných letounů Alenia Aermacchi M-346. Jediný potenciální zákazník, který připadá v úvahu, jsou Spojené arabské emiráty. Z jiných nosičů jsou zmiňovány stroje Alenia Aermacchi MB-339 a AMX. Stejně jako předešlá letecká varianta Marte Mk.2/A ani Mk.2/S-A nemá nést startovací raketové motory. Měla by mít hmotnost 260 kg a dolet do 45 km. Studie této verze by měly být dokončeny letos.

Již od konce roku 2006 se vyvíjí nová vr tulníková verze Mar te Mk.2ER s doletem pro dlouženým nad hranici 100 km. To má být dosaženo nahrazením cestovního raketové ho motoru motorem proudovým. Zvažová ny jsou pohonné jednotky evropské firmy Microturbo a americké Williams. Z hlediska možných export ních restrikcí se jako vhodnější volba jeví ty první. Instalace proudového motoru si vynutí zvětšení průměru trupu ŘS. Vstupní kanál vzduchu do motoru má být děle ný pro omezení problémů s dodávkou vzduchu při provádění prudších manévrů, kdy může být za určitých podmínek jeden vstup zastíněný trupem ŘS. Toto řešení má přispět ke zvýšení obratnosti střely a díky novému motoru se poněkud zvýší i její cestovní rychlost. Hmotnost Marte Mk.2ER nemá přesahovat 300 kg. Naváděcí soustava bude p ravděpodobně zahrnovat i datalink a stejně jako u všech nových verzí by měla být na výběr radiolokační nebo termovizní naváděcí hlavice.


Záběr vyzbrojeného vrtulníku NH-90 jasně demonstruje důvody snahy o zkrácení délky a zmenšení rozpětí křídel varianty Mk.2/S

Vývoj této verze má být podle vyjádření z Le Bourget 2009 dokončen do tří let. Vývoj stále modernějších verzí naznačují, že střely rodiny Marte čeká ještě dlouhá budou cnost. V nabídce MBDA se nacházejí uprostřed výkonového spektra protilodních střel mezi lehkými ŘS Sea Skua a většími Otomat a Exocet. Jako nejvíce perspektivní se jednoznačně jeví Marte Mk.2ER, velikostí a výkonově zhruba odpovídající nové norské střele NSM.

TTD střel rodiny Marte  
Typ Sea Killer Mk.2 Marte Mk.1 Marte Mk.2 Marte Mk.2/S
Zařazení do služby 1971 1977 1987 2007
Celkové délka (m) 4,7 4,7 4,84 3,8
Max. průměr trupu (mm) 206 206 316 316
Rozpětí křídel (mm) 978 978 978 978
Celková hmotnost včetně
boosteru/ů (kg)
300 299 340 324
Hmotnost bojové
hlavice (kg)
70 70 70 75
Max. letová rychlost (M) 0,9 0,8 0,8 0,8
Max. dolet (km) 25 25 25 32
Primární navedení
v terminální fázi letu
SACLOS SACLOS ARH ARH
Sekundární navedení
v terminální fázi letu
CLOS CLOS ARH ARH
Navedení v cestovní
fázi letu
SACLOS, CLOS SACLOS, CLOS INS INS
Odpal a zapomeň ne ne ano ano
Zdroje:
materiály firmy MBDA, ročenky Jane’s Naval Weapons Systems, Guide To World Naval Weapon Systems, archiv, internet

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více