Na španělském nebi - Dewoitine D.371

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 23.035

Přes označení „Dewoitine“ šlo v případě D.371 o produkt firmy Lioré et Olivier. Ta byla s firmou Dewoitine sdružena pod záštitou SAF (Société Aéronautique Francaise – Francouzská letecká společnost) a již dříve stavěla v sérii některé její typy včetně hornoplošných stíhaček D.27 a D.53. Poté, co se společnost Société Aéronautique Francaise-Avions Dewoitine soustředila na vývoj modernějších stíhacích dolnoplošníků řady D.500, chopila se firma Lioré et Olivier rozvíjení koncepce parasolu (hornoplošníku s průběžným křídlem).

Vývojové práce na nové stíhačce konstrukční tým firmy Lioré et Olivier zahájil koncem roku 1930 jako soukromou iniciativu (bez objednávky francouzského vojenského letectva). Prototyp D.37-01 (značený rovněž D.37 N° 01) poprvé vzlétl z letiště Villacoublay 1. října 1931. Pohonnou jednotku tvořil reduktorový motor Gnome-Rhône K 14 Kbrs vybavený kompresorem. Zkoušky nového letounu nevyznívaly nijak průkazně, a proto došlo k jeho celkové přestavbě do podoby D.370-01 (N° 01). Firma Lioré et Olivier přitom pokračovala ve vývoji typu i poté, co se vítězem soutěže na nový stíhací letoun pro Armée de l’Air stala právě konstrukce jejího partnera ze SAF, dolnoplošník Dewoitine D.500-01.

Reklama


Dewoitine D.371 C1 N° 4 (R 901) v barvách francouzské Armée de l’Air, rok 1937

Přepracovaný prototyp D.370-01 obdržel nový motor s přímým náhonem (bez reduktoru) K 14 Kds, který ve výšce 4500 m dosahoval výkonu 740 k (544 kW). Konstruktéři přepracovali také podvozek a výrazně upravili křídlo. Zmenšili jeho hloubku ze 2 na 1,80 m a rozpětí z 11,84 na 11,70 m. To se projevilo zmenšením nosné plochy z 20 na 18,3 m2. V nové podobě prototyp poprvé vzlétl v dubnu 1933. Ani to však nebyla jeho poslední úprava. Následovala přestavba příliš křehkého podvozku a konstruktéři laborovali s tvarem motorového krytu. Do úprav letounu se nakonec promítly rovněž zkušenosti s druhým zdokonaleným prototypem, který nesl označení D.371-01. První prototyp posléze obdržel křídlo (o nosné ploše 17,8 m2) vyvinuté právě pro mladšího sourozence. Mateřské firmě pak sloužil při vývoji různých provedení střelecké výzbroje. Poté jej získalo francouzské letectvo a provozovalo ve zkušebním leteckém středisku CEMA (Centre d’Essais du Matériel Aérien) ve Villacoublay.

Již tento první exemplář celé vývojové řady, snad nakonec rovněž nalezl cestu do republikánského Španělska. Je známo, že D.370-01 prošel na podzim 1936 úpravou, při které ob - držel nosnou plochu o 18,3 m2 a pohonnou jednotku Gnome-Rhône 14 Kfs. Do letového stavu byl uveden na konci října téhož roku, další stopy po něm poté ve Francii mizí. Někteří badatelé se domnívají, že se (společně s následujícím prototypem D.371-01) dostal do Španělska jako v listopadu 1936 republikánům předané dva exempláře D.371 TH. Označení „TH“ (Turco-Hedjaz) přitom znamenalo fiktivního kupce Turecko a emirát Hidžaz a Nedžd (dnes Saúdská Arábie).


Pilot Josip Križaj (ve Španělsku používal nom de guerre José Antonio Galiasso)

Vývojové práce na druhém zdokonaleném prototypu, značeném D.371-01 (N° 01), probíhaly v konstrukční kanceláři firmy LeO ve třetím čtvrtletí roku 1932. Prototyp byl opět stavěn bez oficiální objednávky a měl představovat podobu případné sériové verze. Hlavní změny se týkaly nosné plochy. Zkoušky prvního prototypu potvrdily, že hornoplošné křídlo výrazně omezuje pilotův výhled. Došlo k jeho rekonstrukci. Nové křídlo mělo rozpětí 11,80 m, největší hloubku 1,75 m a nosnou plochu 17,8 m2. Jeho střední část měla menší tloušťku profilu, aby se zlepšil pilotův výhled v podélné ose. Během konstrukčních prací se měnila velikost svislé ocasní plochy i podoba podvozku. Normální výzbroj se měla skládat ze dvou v křídle umístěných kulometů. Mohla být doplněna pomocí dvou trupových synchronizovaných kulometů Vickers stejné ráže (7,7 mm) nebo pomocí jednoho kulometu Hotchkiss ráže 13,2 mm. Pro pohon posloužil motor K 14 Kds vybavený kompresorem, který se objevil již na D.370-01.

Prototyp D.371-01 zalétal pilot Georges Lepreux na letišti Villacoublay někdy na přelomu února a března 1934. Tovární testy proběhly bez větších obtíží, stejně jako oficiální zkoušky v CEMA. Po ukončení oficiálních testů se prototyp D.371-01 vrátil do Villacoublay, kde dostal nový motor Gnome-Rhône K 14 Kfs o výkonu 900 k (661,5 kW). Současně byla původní třílistá pevná vrtule nahrazena novou třílistou kovovou Gnome-Rhône, přestavitelnou na zemi. Nakonec snad i tento letoun putoval do republikánského Španělska jako jeden z výše zmíněných D.371 TH.


Druhý prototyp D.371-01. Někteří historici předpokládají, že se dostal do republikánského Španělska na podzim 1936 jako D.371TH

Francouzské ministerstvo letectví sice nadále se sériovou objednávkou strojů D.371 váhalo, nicméně energie a finance, které firma LeO vložila do vývoje svého typu, se začaly pomalu navracet. První vážnější zájemce se ozval ze zahraničí. Jednání vyústila v prosinci 1934 v objednávku 14 strojů exportního provedení D.372 pro Litvu. Právě tyto letouny se nakonec v srpnu 1936 staly prvními zástupci vývojové řady bojujícími v republikánských barvách na nebi Iberského poloostrova.

Reklama

Francouzi se rozhoupali až v dubnu 1935 a objednali pro Armée de l’Air sérii 28 D.371 C1. Rozhodnutí objednat stíhačky tohoto typu bylo ovlivněno měnící se politickou situací v Evropě, zejména nástupem A. Hitlera kmoci v sousedním Německu. Sériová výroba hornoplošných Dewoitinů řady D.371 se rozběhla v roce 1935. Továrna LeO v Clichy stavěla v druhé polovině roku téměř současně D.371 C1 pro Armée de l’Air, D.372 pro litevského zákazníka a palubní provedení D.373 C1 pro Aéronautique Navale.

Po konstrukční stránce byl Dewoitine D.371 C1 jednomístný jednomotorový vzpěrový hornoplošník s průběžným křídlem celokovové konstrukce. Trup poloskořepinové konstrukce měl potah tvořen duraluminovým plechem. Pilotní kabina byla otevřená. Jednoduché ocasní plochy celokovové konstrukce krylo plátno. Hornoplošné dvounosníkové křídlo celokovové konstrukce se dělilo na tři části: centroplán a vnější části se vzepětím. Potah byl plátěný. Nacházela se na něm křidélka kovové konstrukce krytá plátnem. Křídlo bylo nad trupem neseno vzpěrami, které byly vyztuženy ocelovými lanky. Na vzpěry křídla navazovaly vzpěry pevného podvozku záďového typu s dělenou osou a společně vytvářely dosti složitý systém. Podvozková kola byla kryta aerodynamickými kapotami. Pod zadní částí trupu se nacházela ostruha. Pohonnou jednotku tvořil dvouhvězdicový vzduchem chlazený čtrnáctiválec Gno me-Rhône K 14Kfs o výkonu 880 k (647 kW) ve výšce 3825 metrů. Roztáčel třílistou kovovou, na zemi stavitelnou vrtuli Gnome-Rhône 1440. Střeleckou výzbroj tvořila čtveřice křídelních kulometů MAC 34 ráže 7,5 mm. Na hlaveň připadlo 300 nábojů v bubnových zásobnících.


Dewoitine D.371 nebo D.372 (obě verze byly vizuálně prakticky identické) republikánského letectva, nesoucí na směrovém kormidle označení D.9

Výroba Dewoitinů D.371 (stejně jako D.372 pro litevského zákazníka) se nepříjemně protahovala. Poslední, D.371 C1 (N° 28), opustil továrnu až na konci prosince 1935. Cestu celé série k prvoliniovým útvarům Armée de l’Air však zkomplikovala událost z 5. prosince téhož roku. Během testového letu prototypu D.371-01 došlo v piké k třepetání křídla, které poškodilo křidélka. Pilot sice dokázal nouzově přistát a stroj mohl být opraven, avšak nehoda vedla k rozhodnutí zpětně u postavených strojů zesílit konstrukci křídla. Letouny se tedy opět musely vrátit do tovární haly k úpravám.

První upravené D.371 C1 byly připraveny k převzetí na letišti Villacoublay v srpnu 1936. Do stavu Armée de l’Air se ovšem ani tentokrát ještě nedostaly. Na konci téhož roku STAé požadovalo ještě radikálnější přestavbu, zahrnující přepracování vodorovných ocasních ploch. Letouny dostaly nová výšková kormidla s rohovým vyvážením. Až v této podobě tedy začalo v únoru 1937 CRAS modifikované Dewoitiny D.371 konečně přebírat pro francouzské vojenské letectvo! Armée de l’Air ovšem s letouny mnoho štěstí nenadělalo. Stíhačky sloužily v Tunisku u regionální jednotky GARALD 574 (Groupe Aérien Régional d’ Aviation Lég`ere de Défense), vzniklé 1. ledna 1938 na letišti Tunis-El Aouina. Mnoho toho nenalétaly kvůli opakovaným problémům s poh on - nými jednotkami. V listopadu 1939 letka, mezitím přeznačená na Escadrille Régionale de Chasse 574, k úlevě pilotů obdržela nesrovnatelně modernější MS.406. Nějakou dobu ovšem D.371 sloužily u ERC 574 v cvičné roli po boku nových stíhaček. Vyřazeny byly definitivně začátkem roku 1940.


D.371 pilota Križaje, velitele 1a Escuadrilly z Grupo 71. Stroj nesl na SOP číslo 13 odvozené od původního francouzského volacího označení R 913

Reklama

Armée de l’Air nicméně nepřevzalo všech 28 vyrobených letounů, neboť část z nich našla cestu do výzbroje republikánského španělského letectva. Často udávaný počet deseti prvních vyrobených D.371 C1 (N° 1 až 10) dodaných do Španělska je nepřesný. Díky dokumentu francouzského letectva z 26. prosince 1938 (tedy z doby, kdy se již občanská válka chýlila k závěru) je možno zjistit, že k tomuto datu měla Armée de l’Air ve stavu z první desítky dokončených letounů stále ještě stroje N° 3, 4, 5, 9 a 10. Rovněž je známo, že stroj N° 6 existoval v Tunisku ještě v červnu 1940. Kompletní první desítka vyrobených D.371 C1 tedy do Španělska rozhodně neputovala.

Obecně je akceptováno dodání celkem deseti D.371 do Španělska (nejnovější podklady naznačují, že jich mohlo být i méně, přesnější cifru však nenabízí). Konkrétně jsou ovšem mezi vyrobenými stroji identifikovány pouze tři. A to dva první sériové stroje N° 1 a 2. To potvrzuje i skutečnost, že vůbec neobdržely francouzská volací čísla (matricule militaire), která se u Armée de l’Air umisťovala na spodní plochu křídla. Z dalších do Španělska dodaných D.371 je známá identita často fotografovaného letounu velitele 1. letky z Grupo 71 jugoslávského pilota Križaje, který měl na spodní ploše křídla zachováno francouzské volací číslo R 913. Vzhledem k tomu, že tato čísla byla přidělena až od třetího stroje (ten obdržel číslo R 900), šlo tedy v případě Križajova letounu o D.371 N° 16. To potvrzuje skutečnost, že do Španělska putovaly i stroje nepocházející z první desítky vyrobených letounů.

Poněkud záhadné zůstává i přesnější datum dodávky či dodávek strojů do Španělska. Rozhodně nedošlo k dodání všech (v tomto případě podklady udávaných) deseti D.371 hned v létě či na podzim roku 1936. Na snímcích zmíněného letounu s volacím číslem R 913 je patrné, že již má modifikovanou vodorovnou ocasní plochu s novým tvarem výškovky. Tato úprava se prováděla na základě požadavku STAé z konce roku 1936, a tak je pravděpodobné, že se stroj dostal do Španělska až roku následujícího. Jeden z historiků, G. Howson, předpokládá, že se deset D.371 do Španělska dostalo buď po malých dodávkách v průběhu roku 1937, nebo byly všechny dodány v říjnu téhož roku. V každém případě letouny do Španělska dorazily až v době, kdy byla původní dodávka D.372 již téměř kompletně vybita.


Druhý prototyp D.371-01 za letu

Na rozdíl od bojového debutu ex-litevských D.372 v létě a na podzim 1936, již byly D.371 kvalitně vyzbrojeny pomocí sovětských kulometů PV-1 ráže 7,62 mm. Podle některých podkladů obdržely dva D.371 do křídla po dvojici 20mm kanonů Oerlikon. Montáž těchto zbraní není ale příliš pravděpodobná. V roce 1937 bylo v systému označení používaného republikánským letectvem, Dewoitinům D.371/372 přiděleno kódové označení „CD“ (Caza Dewoitine). Není ovšem potvrzeno, že by se skutečně na letounech objevilo.

Dewoitiny D.371 obdržela do výzbroje 1a Escuadrilla z Grupo 71, určená k obraně republikánského pobřeží Středozemního moře. Létala s Dewoitiny D.371 (nelze vyloučit ani přítomnost posledních exemplářů D.372), dvěma D.510TH, dvěma ukořistěnými Fiaty CR.32 a americkým strojem Seversky Sev-3. Grupo 71 tvořilo součást 7 a Escuadra Mixta (smíšené eskadry), která vznikla na podzim 1937 a sdružovala jednotky vyzbrojené méně hodnotnými typy z výzbroje republikánského letectva. Velitelem 1a Escuadrilly se v říjnu téhož roku stal Jugoslávec Josip Križaj.

Tento letec vůbec představoval zajímavou osobnost. Narodil se ve slovinském městě Kopriva 13. března 1911. Jeho rodiště původně patřilo do Rakousko-Uherska, po skončení první světové války bylo anektováno Itálií (dnes náleží Slovinsku). Pilot původně sloužil pod poitalštěným jménem Giuseppe Krizai u Regia Aeronautica a pilotní křidélka získal v roce 1930. 25. června 1932 ulétl z fašistické Itálie do jugoslávské Lublaně na sportovním hornoplošníku Fiat AS.1. Krizai nalezl v tehdejším Království Jugoslávie, majícím s Itálií dosti napjaté vztahy, azyl. Stal se z něj naturalizovaný Jugoslávec (jméno si opět změnil na původní Josip Križaj), a dokonce sloužil u jugoslávského vojenského letectva. Po vypuknutí občanské války se v srpnu 1936 rozhodl odejít do Španělska, kde vstoupil do řad Escuadrilla España. Málem se mu stal osudným souboj 14. října proti italským Fiatům CR.32 z intervenčního Aviación de El Tercio. Podle různých zdrojů sedlal Dewoitine D.372 nebo Hispano-Nieuport 52. U San Martin de Valdeiglesias byl napaden a sestřelen trojicí fašistických stíhačů. Na padáku přistál na povstaleckém území a padl do zajetí, ve kterém zůstal do 29. července 1937. Toho dne byl společně se dvěma dalšími vládními piloty vyměněn za trojici republikány zajatých italských letců. Opět se poté vrátil do Španělska.


Velitel 1a Escuadrilly z Grupo 71 Josip Križaj (vpravo) se nechal zvěčnit na zadní části trupu svého D.371

V čele 1a Escuadrilly z Grupo 71 zůstal Křižaj do jara 1938. Během dubna téhož roku opustil občanskou válkou zmítanou zemi definitivně. Někdy jsou mu (pravděpodobně příliš optimisticky) přisuzována tři vzdušná vítězství. Zemřel po válce 8. října 1948 během letecké nehody jako kapitán Titova jugoslávského vojenského letectva.

Po odchodu Križaje převzal velení 1a Escuadrilly capitán José Corral (v čele celého Grupa 71 stál mayor Urzáiz). Služba Dewoitinů u letky probíhala relativně poklidně až do závěru občanské války. Stíhačky při ní využívaly mimo jiné letišť Manises, Reus, Figueras, a hlavně Vilajuiga v Katalánsku. Na začátku února 1938 například zajišťovala obranu katalánského pobřeží v Reus umístěná hlídka D.371 taktických čísel 13, 17 a 19. Do jejich kabin usedali piloti sargentos Navarrete, Aguilar a Valiño 9. února se tyto stroje přesunuly do Figueras. V roce 1938 spočíval úkol 1a Escuadrilly mimo jiné v ochraně republikánských lodí, plujících mezi hlavním republikánským územím a odříznutým Katalánskem. Od dubna toho roku totiž odděloval obě republikánské enklávy 130 km široký povstalecký koridor.

V blízkosti pobřeží sice operovaly letouny nacionalistického letectva, útočící na vládní plavbu (zejména německé plovákové Heinkely He 59 B) a přístavy včetně Barcelony často napadaly italské bombardéry Savoia-Marchetti S.81 a zejména rychlé S.79, nicméně průkazné doklady o nějakých úspěších pilotů Dewoitinů D.371 se nedochovaly. Jedinou výjimku snad představuje sestřel dosažený velitelem letky J. Corralem na Dewoitinu (bez uvedení typu, nicméně možně právě na D.371) 1. ledna 1939, v samém závěru bojů o Katalánsko. Někdy je spojován se ztrátou He 59 B útvaru AS/88, který se toho dne nevrátil na mateřskou základnu v Pollensa. Jako příčina ztráty tohoto plovákového letounu a jeho čtyřčlenné osádky nicméně bývá uváděno zborcení křídel.


Republikánský Dewoitine D.371 velitele 1a Escuadrilly z Grupo 71, jugoslávského pilota Križaje. Na spodní ploše křídla je vidět původní francouzské volací číslo R 913

Nedochovaly se ani konkrétní údaje o případných ztrátách D.371. Podle vzpomínek pilota Augusto Lecha Vilasusa bylo pět z deseti strojů escuadrilly ztraceno do června 1938. Všechny zbývající letouny pak nalezly neslavný konec při zhroucení republikánské moci v Katalánsku.

Na začátku února 1939 se 1a Escuadrilla nacházela na bázi Figueras, nedaleko hranic s Francií. Již 26. ledna dobyla nacionalistická vojska Barcelonu a 4. února obsadila Geronu v blízkosti francouzských hranic. V katalánské pasti chycené republikánské letectvo se připravovalo na závěrečnou evakuaci bojeschopných strojů do Francie. V rámci příprav na její provedení obdržela 1a Escuadrilla příkaz přelétnout na základnu Bañolas. Rozkaz byl na první pohled nepochopitelný, neboť se letka Dewoitinů při jeho splnění od francouzského území vlastně vzdalovala! Jestliže Figueras se nacházelo kousek od francouzského území, letiště Bañolas, situované u Gerony, bylo dále na jih od spásných hranic. Rozhodnutí republikánského velení (ústup organizoval velitel Escuadra de Caza, Andrés García Lacalle) mělo svou logiku. Letiště nejblíže hranic Vilajuiga a Figueras byla vyhrazena pro hodnotnější stroje sovětského původu (s jejich evakuací se počítalo), za tímco postradatelné letouny Grupa 71 byly soustředěny na zranitelnější základně Ba ñolas.

V každém případě čtyři Dewoitiny D.371 (je možné, že se mezi nimi nacházel také nějaký D.372) a jeden D.510 vzlétly z Figueres před polednem 5. února a bezpečně dosáhly Bañolas, avšak byly vzápětí zničeny na zemi útokem povstaleckých letounů. A tím skončila celkem nenápadná historie Dewoitinů D.371 v barvách republikánského španělského letectva.

TTD Dewoitine D.371/D.372
Rozpětí: 11,80 m
Délka: 7,44 m
Výška: 3,18 m
Nosná plocha: 17,80 m2
Hmotnost prázdného letounu: 1295 kg
Vzletová hmotnost: 1725 kg
Max. rychlost: 380 km/h
Cestovní rychlost: 320 km/h
Stoupavost (na 1000 m): 1 min. 24 sec.
Dostup: 11000 m
Vytrvalost: 3 hod. 20 min.
Zdroje (výběr):
Cerda, J. A. – L Aviation de chasse de la république
Espagnole 1936 –1939, Hors Série d’ Avions,
Boulogne sur Mer 1995;
Gesalí Barbera, D. – Delfin. El Grumman CC&F G-23,
2005;
Howson, G. – Aircraft of the Spanish Civil War
1936–1939, Washington 1990;
Saiz Cindocha, C. – Aviación Republicana Tomo III,
Madrid 2006;
Salas Larrazábal, J. – Guerra Aerea 1936–39, Tomo IV,
Madrid 2004

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více