Na španělském nebi - Heinkel He 111 B

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 25.622

Heinkel He 111 představoval jeden z ně meckých typů, souběžně vyvíjených v civilní dopravní i vojenské bombardovací variantě. Vznikal v době, kdy Německo stále ještě formálně dodr žovalo zbrojní omezení, vyplývající z Versailleské mírové smlouvy z roku 1919. V zájmu utajení zbrojních aktivit byl ovšem zprvu vydáván výhradně za rychlý dopravní letoun pro deset cestujících, ur čený pro tratě letecké společnosti Deutsche Lufthansa.


Jeden z prvních do Španělska dodaných Heinkelů He 111 B-1. Stroj patřil VB/88 Legionu Condor

Reklama

Základní specifikace vypracoval ještě před nástupem Adolfa Hitlera k moci roku 1932 Heeres-Waffen-Amt, armádní výzbrojní úřad tvořící součást Reichswehrministerium (ministerstva Říšské branné moci). Požadavky na takový stroj finalizoval ve spolupráci s touto leteckou spo - lečností v roce 1933 technický odbor (C-Amt) Luftfahrtkommissariatu. Byly předány firmám Ernst Heinkel AG v Rostocku-Marienehe a Junkers Flugzeug- und Motorenwerke AG, sídlící v Dessau. Zatímco první začala na jejich základě vyvíjet typ He 111, druhá konstruovala posléze podstatně méně úspěšný Ju 86. U továrny Heinkel bylo Říšským ministerstvem letectví (RLM) objednáno pět prototypů, přičemž tři stroje (první, třetí a pátý) měly představovat vojenskou verzi a dva zbývající pak verzi civilní.

První prototyp odstartoval ke svému úvodnímu letu 24. února 1935. Následovaly další prototypy a po úspěšných zkouškách byla objednána sériová stavba. Vedle menšího počtu civilních dopravních verzí se stavěly především bombardovací varianty. První skutečnou sériovou bombardovací variantou se po předsériových He 111A-0 aHe 111B-0 staly Heinkely He 111B-1. A právě tato verze prošla bojovým křtem na Iberském poloostrově.


Heinkel He 111 od 2. Staffel K/88 po nouzovém přistání

První čtyři He 111B-1 dorazily v demontovaném stavu po moři v únoru 1937. Vyloděny byly v portugalském Lisabonu. Portugalsko totiž podporovalo povstalecké jednotky generála Franka a sehrálo důležitou roli překladiště vojenských dodávek z Německa. Montáž dodaných strojů probíhala během února na letišti Tablada v Seville, které původně sloužilo jako základna pro mezipřistání dopravních vzducholodí Lufthansy. Nacházely se zde dobře vybavené dílny, které se podílely na sestavování německých letounů již od léta předchozího roku. Při sestavování asistovali civilní zaměstnanci zúčastněných zbrojařských firem, kteří i později zůstávali u VB/88 a pomáhali s údržbou a s napravováním eventuálních technických problémů.

Heinkel He 111B-1 byl dvoumotorový celokovový samonosný dolnoplošník, vybavený zatahovacím podvozkem záďového typu. Aerodynamicky velmi jemně tvarovaný trup oválného průřezu měl celokovovou poloskořepinovou konstrukci. Charakteristická byla dlouhá štíhlá příď se stanovištěm bombometčíka a stupněná pilotní kabina. Nosný systém letounu tvořilo celokovové křídlo poloskořepinové konstrukce, mající jeden hlavní a jeden pomocný nosník. Křídlo bylo děleno na centroplán a vnější části. Mělo velmi elegantní, téměř eliptický půdorys. Bylo vybaveno křidélky a vztlakovými klapkami.

Ocasní plochy měly klasické uspořádání s jednoduchou SOP. Přistávací zařízení tvořily vidlicové podvozkové nohy s koly, hydraulicky zatahovanými směrem vzad do motorových gondol. Pod ocasní částí trupu se nacházelo ostruhové kolečko. Pohonnou jednotku tvořila dvojice řadových kapalinou chlazených dvanáctiválců Daimler-Benz DB 600C, o vzletovém výkonu 880 k (647 kW). Ve výšce 4000 m motory poskytovaly výkon 850 k (636 kW). Roztáčely třílisté stavitelné vrtule. Osádku tvořili čtyři muži. Obranná výzbroj se skládala ze tří pohyblivých kulometů MG 15 ráže 7,92 mm. Jeden kulomet se nacházel v příďovém střelišti (A-Stand), druhý byl umístěn na lafetě v otevřeném střelišti na hřbetě trupu (B-Stand), krytém pouze malým větrným štítkem, a třetí ve výsuvném střelišti (mělo podobu jakési „popelnice“) pod trupem na úrovni odtokové hrany křídla (C-Stand). Ofenzivní výzbroj byla umístěna v trupové pumo - vnici, která byla rozdělena na levou a pravou polovinu. Obvyklou výzbroj tvořily čtyři 250 kg pumy, umístěné ve svislé poloze na závěsnících ESAC 250/IX. Ve Španělsku bylo často nošeno osm pum SC 100 po 100 kg. Při omezení doletu mohlo být ovšem na závěsníky umístěno až 1500 kg pum.


Velitel VB/88, Hptm. Rudolf Freiherr von Moreau

Heinkely He 111B-1 byly společně s Do 17E-1 a Ju 86D-1 zařazeny do stavu Versuchsbomberstaffel VB/88 (experimentální bombardovací letky) z Legionu Condor. Jednotka vznikla na konci ledna 1937. Jejím velitelem se stal zkušený Hptm. Rudolf Freiherr von Moreau. Do Reichswehr vstoupil v roce 1931 a absolvoval utajovaný letecký výcvik ve Schleissheimu a Brunswicku u Deutsche Verkehrsfliegerschule. Ve Španělsku létal od samého začátku německé intervence. Velel transportním Junkersům Ju 52/3m, zajišťujícím přepravu nacionalistických vojsk přes Gibraltarský průliv a zúčastnil se prvních německých bombardovacích náletů na Iberském poloostrově. Právě von Moreau během prosincových konzultací s říšským ministrem letectví Hermannem Göringem, přesvědčil špičky Luftwaffe o nadřazenosti sovětských typů a nutnosti co nejrychleji odeslat do Španělska letouny nové generace. Po vánocích se vrátil zpět na Iberský poloostrov a záhy poté převzal velení nad VB/88. Ve Španělsku setrval do července 1937. O život přišel 31. března l939 během havárie na prototypu Ju 88 V9, D-ADCN. Španělský kříž ve zlatě s brilianty (Spanienkreuz in Gold mit Brillanten) obdržel posmrtně 6. června 1939.

Reklama

V polovině března tvořilo VB/88 75 mužů, včetně 15 civilních specialistů, poslaných do Španělska firmami Junkers, Mercedes, Dornier, Heinkel a BMW. Dále se zde nacházel jeden reprezentant Říšského ministerstva letectví. Jeho úkolem bylo dohlížet na operační zkoušky moderních bombardérů přímo na místě.


Heinkel He 111B-1 kódového označení 25-14 Legionu Condor na stání

V přípravné fázi byly smontované He 111B- 1 z tabladského letiště postupně zalétány. Typ obdržel ve Španělsku kódové číslo 25 (první čtyři stroje tedy nesly kódové označení 25-1 až 25-4) Letci, kteří čerstvě dorazili z Německa se svými bombardéry, se v okolí Sevilly seznamovali s létáním na španělském nebi. Atmosférické podmínky se zde značně odlišovaly od těch, které byly charakteristické pro zimní počasí v Německu. Piloti záhy došli k závěru, že právě He 111B-1 jsou z tria u VB/88 testovaných bombardérů nejhodnotnější. Jeden z těchto strojů, bombardér kódového označení 25-3, si za svůj osobní letoun vybral také Staffelkapitän VB/88, Hptm. von Moreau. Jako pozorovatel s ním létal Lt. von Detten, funkci radisty plnil Fw. Messer a palubního mechanika Uff. Meyenberg.

He 111B-1 byly na von Moreauovu počest nazvány Pedro 1 až 4, přičemž prestižní pojmenování Pedro 1 samozřejmě získal osobní letoun velitele (25-3). Nápisy provedl pozemní personál velkými písmeny bílou barvou na přídě letounů. Šlo o připomínku začátků německého bombardovacího letectva ve Španělsku v létě a na podzim 1936. Von Moreauovu původní Pedros Kette (roj) tehdy tvořily Junkersy Ju 52/3m, označené Pedro I až III.

Bojový křest bombardérů tohoto typu ve Španělsku proběhl 9. března 1937 v prostoru Madridu. Stalo se tak v čase neúspěšné italské ofenzivy u Guadalajary. Bombardéry potvrdily své značné kvality a bez větších obtíží unikly pronásledovatelům z řad republikánského Aviación Militar. Podle sovětských dokumentů toho dne dvojice I-15 podnikla neúspěšnou honičku na dva moderní dvoumotorové bombardéry, směřující nad Alcalá de Henares. Republikáni dokázali proti těmto letounům, identifikovaným chybně jako Junkersy Ju 86, provést jedinou čelní zteč. Palba nepřinesla větší efekt a stíhačky po jediném průletu již dvoumotoráky opětovně nedostihly.


Letový snímek Heinkelu He 111B ze stavu 1. Staffel K/88

Záhy, ještě za působení na centrálním bojišti, byl jeden z nových Heinkelů He 111B- 1 přechodně vyřazen z akcí. Během operace jej poškodila protiletadlová palba, nejspíše povstalecká. Právě palba ze země se měla stát, společně s haváriemi všeho druhu, hlavními příčinami ztrát během působení tohoto typu na španělském nebi.

Na konci března 1937 byla VB/88 umístěna na letišti v Burgosu, odkud podporovala nacionalistickou ofenzivu proti od zbytku republiky izolovanému Baskicku. Heinkely He 111B-1 se zde společně s Junkersy Ju 52/3m a Dorniery Do 17E bombardovací složky Legionu Condor, podílely mimo jiné na zná mém leteckém útoku proti Guernice. Nálet, provedený 26. dubna, se kvůli těžkým ztrátám civilního obyvatelstva rychle stal objektem zuřivé informační a propagandistické války obou bojujících stran. Guernica tehdy představovala komunikační centrum nedaleko fronty, téměř na dohled od čelních nacionalistických jednotek. Nacházel se zde most, poslední přechod přes řeku Ocu před jejím ústím do moře. Pochybnosti tedy nevzbuzuje ani tak samotný fakt, že k náletu vůbec došlo, jako spíše Němci zvolená taktika.

Cílem útoku byl (alespoň podle pozdějšího německého tvrzení) právě kamenný most Rentería vedoucí přes řeku Oca, stojící v bezprostřední blízkosti zastavěné městské plochy, a eventuálně železniční stanice přímo ve městě. Pokud šlo útočníkům opravdu „pouze“ o zničení mostu a krvavé ztráty na civilním obyvatelstvu vznikly nešťastnou shodou okolností (jak shodně tvrdili dlouho po válce veteráni Legionu Condor a někteří historikové), vkrádá se otázka, proč vojensky velmi schopní Němci nezvolili adekvátnější taktiku, například užití střemhlavých bombardérů Henschel Hs 123. Nasazení početné formace těžkopádných třímotorových Junkersů Ju 52/3m napěchovaných tříštivými a zápalnými pumami (přičemž ty druhé by i v případě zásahu kamenný most vážněji nepoškodily) naznačuje, že se Němci spíše rozhodli napodobit italské nálety na Durango a šlo jim hlavně o zneprůchodnění komunikací uvnitř města požáry a troskami domů. Jinými slovy se rozhodli vyzkoušet totální devastující útok na městský cíl. Případné ztráty civilního obyvatelstva jim byly minimálně lhostejné, spíše je však přímo zahrnuli do svých kalkulací. Je ovšem současně nutno zdůraznit, že velení Legionu Condor postupovalo ve shodě s generálním štábem povstalců a odpovědnost tedy nesou i španělské povstalecké špičky.


Heinkel He 111B-1 kódu 25-15 („Pedro 15“) z výzbroje 1.K/88, rok 1938

Reklama

Pokud šlo útočníkům během náletu na Guernicu skutečně o taktický útok směřující proti mostu a železniční stanici, skončila tato akce Legionu Condor naprostým neúspěchem. Junkersy Ju 52/3m svrhly 22,07 t pum, Savoie-Marchetti S.79 1,8 t a dvoumotorové bombardéry z VB/88 4,35 t pum, aniž však zasáhly jakýkoliv z těchto cílů. Zato městská zástavba utržila od bombardování a následných požárů (jednu třetinu pumového nákladu německých bombardérů tvořily zápalné pumy) velmi těžké škody. Zahynulo zhruba 126 lidí, převážně civilistů včetně značného množství žen a dětí.

Po úvodní čtveřici Heinkelů He 111B-1 postupně do Španělska přicházely další stroje. V závěrečné fázi baskické kampaně dorazily čtyři letouny (25-5 až 25-8), které u VB/88 zacelily ztráty způsobené haváriemi Junkersů Ju 86D-1 a předáním dvou posledních exemplářů tohoto neúspěšného typu Španělům. V létě pak přišlo šest dalších He 111B-1 (25- 9 až 25-14), které byly poprvé nasazeny během bojů o Santander.


Elegantní tvary Heinkelu He 111B-1 25-15 („Pedro 15“) ze stavu 1.K/88

Heinkely He 111B-1 se ve Španělsku velice osvědčily. Osádkám nabízely pevnou, na poškození odolnou konstrukci. V porovnání se svými současníky stejné kategorie (tedy středními bombardéry) byly rychlé, se slušným dostupem i doletem. Lze říci, že naprosto deklasovaly další německý střední bombardér, za bojových podmínek u letky VB/88 zkoušený na Iberském poloostrově, Junkers Ju 86D-1, a překonávaly rovněž lehčí Dornier Do 17E-1. Ani tak kvalitní typ, jaký bezesporu He 111B-1 v roce 1937 představoval, nebyl zcela prost nedostatků. Jisté problémy působilo přehřívání pohonných jednotek, způsobené nevhodně řešenými chladiči. Nevyhovoval rovněž výhled z pilotní kabiny přes dlouhou příď. Obrannou střeleckou výzbroj tvořenou trojicí pohyblivých kulometů (rozhodně ji tedy nelze označit za nějak silnou), velení vyhodnotilo jako dostačující. Komplikace ovšem působilo vysunovatelné břišní střeliště. Spuštěné ve střelecké pozici, znatelně kvůli svému aerodynamickému odporu snižovalo rychlost. Proto bylo rozhodnuto vysunovat je pouze tehdy, když se nepřátelské stíhačky nacházely na dohled.

Heinkely poměrně snadno unikaly pomalejším dvouplošným Polikarpovům I-15. Ani výsledky rychlých Polikarpovů I-16 nebyly při pronásledování He 111B nijak průkazné. Celokovový bombardovací typ byl totiž dosti odolný proti palbě kulometů puškové ráže. Celkově byly ztráty Heinkelů He 111B způsobené republikánským stíhacím letectvem velmi malé. Přispělo k tomu rovněž nasazení doprovodných stíhaček Messerschmitt Bf 109B. K první ztrátě došlo 18. srpna 1937 během nasazení na severním bojišti. Jeden Heinkel He 111B-1 nouzově přistál v prostoru Reinosa, přičemž osádka utržila vážná zranění. Letoun předtím absolvoval střetnutí s republikánskými stíhačkami – vládní strana toho dne nárokovala sestřel jednoho dvoumotorového bombardéru. Další He 111B-1 havaroval 18. srpna pro selhání podvozku během přistání. Černým dnem se stalo 30. září. Jeden bombardér tohoto typu byl zničen pro poruchu pohonné jednotky a dva další poškozeny při haváriích.


He 111B-1 25-22 létal ve Španělsku roku 1937 v rámci letky 1.K/88

Postupně přicházely z Německa další stroje. V září dorazilo šest nových bombardérů (25-15 až 25-20). Převládaly He 111B-1, jeden z nich (25-17) však představoval novou verzi He 111B-2. Letouny této novější varianty byly vyráběné mateřskou firmou v původní továrně v Marienehe a v nové továrně v Oranienburgu od jara 1937. Pohonnou jednotku tvořila dvojice kompresory vybavených motorů DB 600 CG. Vzletový výkon byl 950 k (698 kW) a na výši 4000 m pak jednotky dosahovaly 910 k (669 kW). Původní velké chladiče, nacházející se pod motorovými gondolami, byly nahrazeny aerodynamicky jemnějšími a doplněny povrchovými chladiči, situovanými pod náběžnou hranou křídla po obou stranách motorů.

Experimentální letka VB/88 byla zrušena v srpnu 1937 a její He 111B se staly výzbrojí nové 4. Staffel patřící do stavu bombardovací skupiny K/88. U ostatních letek této Gruppe nově přicházející He 111B postupně vytláčely zastaralé Junkersy Ju 52/3m a zaujímaly pozici standardního bombardovacího typu Legionu Condor. K 6. listopadu disponovala skupina K/88 sedmnácti He 111B. Koncem roku pak dorazilo celkem 40 letounů (25-21 až 25-60) a 16. ledna 1938 měla K/88 ve stavu 44 He 111B.

Od října do konce roku 1937 došlo ještě ke dvěma fatálním ztrátám Heinkelů He 111B. Desátého prosince byl během náletu na letiště Candasnos ztracen jeden bombardér i s celou pětičlennou osádkou. Stroj explo doval ve vzduchu. Někdy je uváděno, že jej zasáhla puma z výše letícího stroje, republikánské i sovětské dokumenty ovšem jednoznačně uvádí, že se bombardéru stal osudným boj s vládními stíhačkami Polikarpov I-16 5a Escuadrilla de Moscas a dvouplošnými I-15 z 3a Escuadrilla de Chatos. O sedm dnů později padl republikánům do rukou prakticky nepoškozený He 111B číslo 25-32. Na vládními silami kontrolovaném území přistál kvůli nepříznivému počasí.


Z tohoto snímku stroje patřícího 1.K/88 je patrné dokonalé aerodynamické řešení draku Heinkelu He 111B

Ukořistěný He 111B byl opatřen republikánskými výsostnými znaky a ještě ve Španělsku zkoušen nejen Španěly, ale rovněž příslušníky francouzské technické mise, kteří do země dorazili v únoru 1938. Poté byl bombardér v demontovaném stavu dopraven do Sovětského svazu a podroben testům v NII VVS (Výzkumném ústavu sovětského vojenského letectva). Zde jej testoval zkušební pilot Kabanov. Na Sověty výkony ukořistěného bombardéru příliš nezapůsobily. V (ostatně dosti diskutabilních) závěrech se hovořilo: „1. Letoun Heinkel He 111 v rychlosti zaostává za odpovídajícími letouny domácí produkce. 2. Rychlost stoupání, dolet i dostup letounu Heinkel He 111 jsou značně nižší, než je úroveň požadavků vyžadovaných od současných dvoumotorových bombardérů.

Vzhledem k tomu, že se Heinkely He 111B staly standardními bombardéry Legionu Condor a byly velmi aktivně využívány, nebyly jejich ztráty nijak přehnaně velké ani v roce 1938 a v závěrečných akcích občanské války v prvních měsících roku následujícího. Podle jednoho z podkladů je možno na základě rozboru dokumentů stanovit následující ztráty: 20 strojů ztracených v bojích, 15 během nehod a jeden při sabotáži. Dalších 13 strojů bylo ztraceno „pravděpodobně“.

Když v červenci 1938 dorazila pro skupinu K/88 Legionu Condor první zásilka nových He 111E-1, mohla být část starších He 111B předána Španělům. Nacionalisté typem v srpnu 1938 vyzbrojili Grupo 10-G-25. V únoru 1939 stejnou verzí opět získanou od Němců, Španělé vyzbrojili skupinu 11-G-25. Po skončení občanské války zbývající He 111B zůstaly ve Španělsku. Dokumenty Sonderstabu W uvádí, že bylo povstalcům předáno vedle 36 He 111E také devět He 111B (ty poslední o celkové ceně 3 683 012 RM). Španělské letectvo je používalo až do 50. let.

TTD Heinkel He 111B-2
Rozpětí: 22,60 m
Délka: 17,50 m
Výška: 4,40 m
Nosná plocha: 87,60 m2
Hmotnost prázdného letounu: 5840 kg
Max. vzletová hmotnost: 10 000 kg
Max. rychlost (ve výšce 4000 m): 370 km/h
Cestovní rychlost (ve výšce 4000 m): 345 km/h
Dostup: 7000 m
Dolet: 1500 km

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více