Československo na cestě k „Únoru“

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 33.130

Autorův web : http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Pokud se máme zabývat poválečným vývojem Československa, musíme se krátce vrátit do období před vypuknutím druhé světové války a k  následným válečným událostem, které nastartovaly výraznou změnu struktury československé společnosti oproti první republice.

Reklama

Mnichovské události, 15. březen 1939 a následná okupace znamenaly u drtivé části české společnosti odpor vůči politikaření  představitelů předválečné republiky, přebujelému stranictví, které podle mnohých způsobily zánik Československa.

Průběh drastického německého okupačního režimu vyvolal v širokých řadách české veřejnosti vzrůst nacionalismu a odpor vůči všemu německému. Stejně tak prostupovala veřejností myšlenka sociálně spravedlivějšího státu, ve kterém by nebylo  místa pro masovou nezaměstnanost, tak  dobře známou pro předválečnou republiku. Inspirací pro mnohé se stal Sovětský svaz, jehož zřízení obdivovala nejen značná část českého dělnictva, ale i inteligence. Tento obdiv byl poté v průběhu války znásoben úspěchy Rudé armády v boji s nacistickým Německem, čehož obratně využívali českoslovenští komunisté.


Edvard Beneš se svou ženou Hanou. V letech 1945-48 prezident Československa

Na tomto místě je nutné zmínit se o tom, že komunistická strana nebyla ani v první republice politickou stranou na okraji zájmu voličské základny. Například v roce 1925 skončili na druhém a v roce 1929 na čtvrtém místě. K polarizaci československé předválečné společnosti výrazně přispěla světová hospodářská krize. Stav nezaměstnaných se v roce 1933 pohyboval okolo neuvěřitelných 1 300 000 osob! K tomu si musíme uvědomit, že na jednom nezaměstnaném muži byla závislá jeho rodina, často i staří rodiče. V bídě se tak ocitlo přibližně 5 200 000 lidí!

Benešův postoj a jednání s komunisty v Moskvě v březnu 1945

Výše uvedené skutečnosti nebyly pochopitelně neznámé Edvardu Benešovi, který po vypuknutí války stanul v čele československého zahraničního odboje, jenž posléze nalezl svoje centrum ve válečném Londýně. Před Benešem stál nelehký úkol: chtěl dosáhnout u západních velmocí oduznání mnichovské dohody a obnovy předválečných československých hranic. Po neuvěřitelném martyriu se mu obojí podařilo, pokud pomineme ztrátu Podkarpatské Rusi, která byla připojena k Sovětskému svazu. Byla to velmi namáhavá a vysilující práce, při které Benešovi vždy rezonovala zrada Západu v září 1938. Hledal proto novou cestu k zabezpečení Československa v poválečné Evropě. Mohutné vojenské úspěchy Sovětského svazu nechaly málokoho na pochybách, že po skončení války to budou Sověti, nikoliv Angličané, kdo bude rozhodovat o osudu střední Evropy. Navíc SSSR, na rozdíl Anglie s Francií, nedělal problém s uznáním československé exilové vlády a státních hranic (18. července 1941). Dne 12. prosince 1943 došlo k podpisu československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. 

Ve dnech 22. až 29. března 1945 proběhla moskevská jednání představitelů KSČ, stran sociálně demokratické, národně socialistické, lidové a Slovenské národní rady. Právě v těchto jednáních je možno spatřit začátek geneze fungování poválečné, „omezené“ demokracie.

Na základě těchto jednání byla 4. dubna 1945  v Košicích jmenována první vláda Národní fronty v čele se sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingerem, která nahradila poslední londýnský exilový kabinet lidovce Jana Šrámka. Nová vláda byla sice výsledkem oboustranných moskevských jednání mezi představiteli londýnské exilové vlády a komunisty, ale jednoznačnou převahu a lepší připravenost v nich projevila komunistická strana. Londýnský exil s sebou do Moskvy nepřivezl takový reformní program, který by se mohl stát protiváhou komunistického. Komunisté navíc obratně manévrovali s širokou podporou čs. veřejnosti a až neuvěřitelnou popularitou Rudé armády, respektive Sovětského svazu.

Reklama


Zdeněk Fierlinger, v letech 1945-46 předseda vlády

Vláda následně schválila 5. dubna 1945 na své první schůzi tzv. Košický vládní program, který vycházel především  z komunistických propozic a  obsahoval tak radikální změny v mocenskopolitické a sociálně ekonomické oblasti, že ve své podstatě znamenal výstavbu zcela nového společenského zřízení. Skutečnost, že i nekomunistické politické strany s tímto návrhem souhlasily, vycházela z přesvědčení jejich představitelů o nezbytně nutné přeměně československé poválečné společnosti. Stejný postoj zastával i prezident Beneš, který si byl vědom toho, že návrat k politice, respektive sociálnímu zázemí první republiky, byl prakticky nemožný.

Komunisté díky vládnímu programu získali velký vliv na dění a směřování společnosti, ale program samotný jim stále nezajišťoval hegemonii vládní moci. Ve svých důsledcích a především následcích však znamenal velice  příznivé podmínky pro nadcházející boje o politickou moc. Tento zápas byl pro komunistickou stranu o to více příznivý, že se mohli na Sovětský  svaz stoprocentně spolehnout. Nekomunistické strany se musely spoléhat samy na sebe. 

Postoj Západu

Již předúnorové události ve střední a východní Evropě jasně naznačily, že Západ tuto oblast prakticky odepsal. George Frost Kennan, který od července roku 1944 působil na velvyslanectví v Moskvě, napsal v tomto směru výstižný dopis Rooseveltovu poradci Charlesu Bohlenovi. Ve svém osmistránkovém elaborátu z ledna 1945 mimo jiné uvedl: „Krátce řečeno, konečným výsledkem našeho moudrého úsilí o mírové uspořádání ve východní a jihovýchodní Evropě je to, že jsme bez řečí přenechali toto území na milost a nemilost nevypočitatelnému a nedůvěrou naplněnému  Rusku. [...] Musíme se zbavit představy, že budeme mít cokoli do činění s bezprostřední budoucností východní a jihovýchodní Evropy, pokud do toho nechceme jít skutečně naplno a postavit se s nasazením veškerých fyzických a diplomatických  prostředků, které máme k dispozici, proti tomu, aby tato oblast byla ovládnuta kteroukoliv jinou jednotlivou mocností. Pokud nám chybí vůle to  udělat, měli bychom tyto oblasti odepsat.[...] To, k čemu jsem výše dospěl, není příliš radostný program. Rovná se rozdělení Evropy. Zříká se – a to z velice dobrých důvodů – veškerého spoléhání se na spolupráci s Ruskem. Avšak žebráci nemohou být vybíraví. Přišli jsme o velkou část svých  diplomatických aktivit v  Evropě. Budeme šťastni, když se nám podaří zachránit tu jejich část, která je životně důležitá pro náš budoucí mír a bezpečnost.

Československo v poválečné Evropě

Obnova hranic Československa proběhla podle Benešova plánu, ale znamenala ztrátu Podkarpatské Rusi. Přesto Československo mělo hraniční spory prakticky se všemi sousedy, a jak říkal s nadsázkou ministr zahraničí Jan Masaryk, o Československé republice pomalu platila slova z poválečného šlágru: „Mě už nemá nikdo rád.

Nová republika měla být budována jako čistě národnostní. V průběhu roku 1943 získal Beneš souhlas Británie, USA a SSSR s odsunem německé menšiny. Ve skutečnosti již 2. července 1942 žádal britský ministr zahraničí Anthony Eden o souhlas svých kolegů s poválečným transferem německých menšin ve střední a jihovýchodní Evropě do Německa. Válečný kabinet následně vy- slovil s transferem souhlas. V průběhu postupimské konference velmoci potvrdily transfer německých obyvatel z Polska, Československa a Maďarska.


Václav Nosek, komunistický ministr vnitra v letech 1945-53

Zahraniční politika byla prakticky stoprocentně zaměřena na Sovětský svaz. Pokusy Beneše a nekomunistických stran o změnu či vyvážení této jednostrannosti přišly pozdě, až v době, kdy Moskva v polovině roku 1947 měnila svoji evropskou politiku a svět se definitivně rozdělil na dva bloky. Na druhou stranu, ještě v průběhu únorové krize v roce 1948, byla jediným společným pojítkem mezi komunisty a nekomunistickými stranami zahraniční orientace pravě na Sovětský svaz, který měl být hlavním garantem toho, že se již nikdy nebude opakovat německá agrese. Vznik železné opony a nové mocenské rozdělení světa nekomunističtí politici pochopili až příliš pozdě.

 Nástup komunistů v poválečném Československu a jeho politické uspořádání v letech 1945–1947

 

Již v průběhu let 1945-46 komunisté ovládali strategické ministerstvo vnitra, značnou část nově budovaného Sboru veřejné bezpečnosti a Státní bezpečnost. Téměř monopolně ovládali Vojenské obranné zpravodajství. Neméně  důležitým vítězstvím na cestě k diktatuře jedné strany bylo ovládnutí drtivé většiny národních výborů. Musíme si však uvědomit, že poválečná spolupráce demokratických stran s komunisty znamenala, že se Československo vyhnulo kruté občanské válce. Té se nevyhnuli nejen naši sousedé, Poláci, ale ani Jugoslávci a Řekové. O vítězi občanské války jednoznačně rozhodovalo, v jaké sféře vlivu se daný stát nacházel.

Nová  vládní struktura byla přijata v podobě navrhované komunisty. Nejdůležitější změnou bylo zřízení předsednictva vlády, které tvořil předseda vlády a pět jeho náměstků zastupujících jednotlivé politické strany. Následovně tento orgán rozhodoval o všech důležitých politických otázkách vlády a státu a fakticky stál i nad parlamentem. Tím, že si takticky rozdělili svou stranu na českou a  slovenskou, dosáhli komunisté třetiny v pětadvacetičlenné vládě. Do čela vlády byl postaven sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, bývalý velvyslanec v Moskvě, který byl znám jako představitel ultralevého křídla sociální demokracie.

Reklama

V Košicích byla 4. dubna 1945 jmenována první poválečná vláda Národní fronty Čechů a Slováků. Byla to první československá vláda, v níž zasedali komunisté (3 čeští a 4 slovenští). Ti obsadili nejdůležitější ministerstva. Tedy ministerstvo vnitra (Nosek), zemědělství (Ďuriš) a informací (Kopecký). Dále vládu tvořili národní socialisté, lidovci a sociální demokraté,  každá z těchto stran měla ve vládě tři činitele. Slovenská Demokratická strana měla čtyři křesla. Pět ministrů bylo  bez politické příslušnosti (například Jan Masaryk, generál Ludvík Svoboda – ten byl ovšem v mnoha ohledech více než vstřícný ke komunistům, či Zdeněk Nejedlý, který se svým obdivem a spojením s komunistickou stranou netajil). Naprosto „zmizela“ dřívější agrární strana, tradiční strana českého venkova, a ludová strana na Slovensku (ovšem její zákaz lze pochopit, byla to nestátotvorná strana, na které navíc oprávněně uvízla nálepka fašismu).

Národní fronta se pak stala politickou základnou nové vlády  a byla  jedním ze základních pilířů vzniku nového politického systému, pro který se vžilo označení lidová  demokracie. Podobně modifikovaný systém šlo  nalézt i v ostatních státech střední a jihovýchodní Evropy, které spadaly do sovětské sféry vlivu. Národní fronta se sice tvářila jako pluralitní systém, ale ve skutečnosti se jednalo o systém uzavřený, který  prakticky nepřipouštěl vznik opozice uvnitř ani mimo své uskupení. Protichůdnost partnerů byla dána i v tom, že komunisté vstupovali do koalice s jasným mocensko-politickým záměrem – nastolení monopolu své  moci, likvidace všech demokratických principů včetně demokratické koalice. Pro komunisty fungovala Národní fronta jako důležitý nástroj zápasu o monopol jejich moci, a jen pokud plnila tuto roli, měli zájem na jejím udržení. Představitelé nekomunistických stran naopak v Národní frontě, vedle svobodných voleb a uplat- nění vlády většiny, spatřovali jednu z hlavních záruk demokratického vývoje  státu. Vycházeli z toho, že udržení komunistů na demokratické cestě prosazováním dohodnutých zásad v Národní frontě jim zabrání v získání mocenské převahy.


Antonín Zápotocký, v poválečných letech předseda významné Ústřední rady odborů

Nekomunističtí politikové brali do úvahy fakt, že  komunisté se za války upřímně přiklonili k myšlence národní a k demokracii a že Sovětský svaz tu nemá zájem nastolit komunistickou moc, což museli dle jejich představ domácí komunisté respektovat. Na prezidenta Beneše a přítomné členy vlády rovněž velmi zapůsobila Stalinova řeč, kterou k nim koncem března 1945 pronesl v Moskvě: „My si přejeme, aby všichni byli spojenci bez ohledu na to, zda malý či velký, a aby si přitom každý zachoval svoji nezávislost a vnitřní život si upravil podle svých ideologií a tradicí. [...] Sovětský svaz nechce nic jiného, než mít spojence, kteří by byli ochotni vždy se proti německému nebezpečí postavit. Sovětský svaz se nebude vměšovat do  vnitřních věcí  svých spojenců. Já vím, že i mezi vámi jsou tací, kdo o tom mají pochybnosti. [...] Takové je leninské novoslovanství, které sledujeme my,  bolševici. Nemůže být řeči o žádné hegemonii Sovětského svazu.

V Národní frontě se nehlasovalo. Vždy se vyžadovalo jednomyslné rozhodnutí. V praxi to znamenalo, že jednomyslně schválené usnesení bylo závazné nejen ve vládě a v parlamentě, ale i národních výborech. Představitelé šesti vládnoucích stran Národní fronty se shodli na tom, že budou rozhodovat o vzniku dalších stran.

Nový politický systém umožnil dosud v nevídané míře soustředit vládě do svých rukou velmi rozsáhlou nejen politickou, ale i ekonomickou moc. Formálně byla vláda i nadále odpovědná parlamentu, ale fakticky pouze Národní frontě. Parlament tak byl fakticky oslaben závazností rozhodnutí Národní fronty. To omezovalo kontrolní funkci parlamentu jako nejvyššího zákonodárného sboru a nejvyššího, na nikom nezávislého voleného reprezentanta vůči vládě.

Rovněž ekonomický základ nového státního zřízení byl radikálně odlišný od prvorepublikového. Vláda přišla do Prahy s programem schváleným 5. dubna 1945 v Košicích. Znárodňovací dekrety č.  100-103 podepsal Beneš 24. října 1945. Následně byly 28. října 1945 schváleny Prozatímním národním shromážděním. Znárodnění se týkalo všech bank, pojišťoven, klíčového průmyslu a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Podle počtu zaměstnanců bylo znárodněno přes 60 % průmyslové výroby. Pozemková reforma se v českých zemích týkala 28 % zemědělské půdy a na Slovensku jen 8,8 %, protože se neuskutečnil odsun maďarské menšiny. 

Volby v roce 1946

Lidově demokratický systém nebyl systém tradiční parlamentní  demokracie. Proto ani politický zápas, především o mocenský monopol komunistů, nemohl být  veden jemu odpovídajícími metodami. Byl postaven na nové ekonomické a společenské bázi, kdy role parlamentu a mocenská síla a postavení politických stran byly jiné. Komunisté si v Národní frontě činili od samého počátku nárok na vedoucí postavení jako významná síla národního odboje, nejpočetnější strana a jako ideový tvůrce Košického vládního programu. Jejich váhu zvyšovala i okolnost, že v případě nutnosti byli odhodláni využít i jiných vlivných nástrojů, především masových organizací (odbory), síly závodů, které ovládali, masových demonstrací, tedy i vnějšího nátlaku zdola. Jejich cílem byl monopol moci. Během několika měsíců po válce dosáhl počet členů KSČ jednoho milionu (KSS měla zhruba 120 000 členů).

V tomto ovzduší se připravovaly první poválečné volby. Volby byly mimořádnou vnitropolitickou událostí. Nerozhodovalo se v nich pouze o stranickopolitickém složení volených orgánů, ale i o rozdělení všech významných mocenských pozic, neboť mnohé důležité funkce ve státním a hospodářském aparátu se obsazovaly podle stranického klíče. Většina představitelů nekomunistických stran očekávala volební neúspěch komunistů. Byla přesvědčena, že mocenské pozice, které hned po válce obsadila komunistická strana, neodpovídaly jejímu skutečnému vlivu  mezi obyvatelstvem.


Klement Gottwald, v letech 1946-48 předseda vlády, od 14. června 1948 do 14. března 1953 prezident Československa. Na snímku oznamuje vítězství komunistů v únorové krizi

Přes uzavřenou dohodu o slušně vedeném volebním boji byla vzájemná střetnutí jednotlivých stran velice ostrá, zejména mezi   národními socialisty a komunisty. Národní socialisté si vytkli za cíl být první stranou a vytlačit z této  pozice komunisty. Ve svém tažení za voliči se však neomezovali jen na komunisty, ale mířili proti všem stranám. Jejich volební program příliš svými obecně politickými hesly nepůsobil. Hovořil o ochraně demokracie, soukromého vlastnictví a právního řádu, obsahoval útoky na komunisty jako marxisty a špatné vlastence. Komunisté v předvolební kampani vyzvedávali svůj protifašistický boj, svou iniciativu při realizaci společenských reforem a v činnosti vlády. Vypracovali seznam konkrétních požadavků, které chtěli během dvou let prosadit. Byla mezi nimi nová ústava, dvouletý plán hospodářské obnovy, nová živnostenská a zemědělská daň, další etapa pozemkové reformy, národní pojištění zaměstnanců  a další. Politickým účinkem se neminula jejich výzva k bezplatnému odpracování 30 miliónů hodin ve prospěch republiky na různých úpravách obcí a při pomoci rolníkům.

Samotné volby z 26. května 1946 dopadly následovně. Nejsilnější stranou v Čechách se stala komunistická strana, která zde získala 40,2 % hlasů. Zklamaní náro ní socialisté získali „pouze“ 23,6 % hlasů. Daleko hůře dopadla sociální demokracie se ziskem 15,5 % hlasů. Lidovci získali slušných 20,2 %. Pro komunisty však byl naprostým šokem  výsledek na Slovensku, kde přesvědčivě zvítězila Demokratická strana se ziskem 62 % hlasů! Tedy jasnou nadpoloviční většinu. Ve skutečnosti se jednalo o Pyrrhovo vítězství. Komunisté za pomoci českých stran takovým způsobem osekali pravomoci  slovenských samosprávných orgánů, že slovenští demokraté nemohli svůj drtivý volební úspěch prakticky využít. Komunistická strana Slovenska získala i přesto velmi slušných 30,37 % hlasů, což ovšem bylo pro komunisty velké zklamání. Další dvě slovenské strany, Strana práce a Strana slobody, získaly pouze 3,11 %, respektive 3,73 % hlasů. 

Ve stínu Únoru

Nová vláda, v jejímž čele stál Klement Gottwald, a parlament jednomyslně schválily vládní program navržený komunisty, který obsahoval jejich hlavní předvolební požadavky. Komunisté zároveň tomuto programu přisuzovali veliký a zcela jiný význam pro nadcházející mocensko-politický zápas. Viděli v něm nástroj proti partnerům v Národní frontě a v prosazování jeho jednotlivých bodů jako základnu boje o mocenský monopol. Proto vyvíjeli snahu o jeho maximální konkretizaci a popularizaci. Rok po volbách charakterizovaly politický život spory mezi   stranami o jednotlivé body vládního programu. Komunisté od druhé poloviny roku 1947 zaměřili svůj taktický postup jednoznačně k získání mocenského monopolu. Impulzem k vypuknutí únorové krize ve vládě bylo odvolání nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti na některých pražských obvodech a jejich nahrazení komunisty. Národně socialističtí ministři obvinili ministra vnitra, že vlastně provádí reorganizaci bezpečnostního sboru bez vědomí vlády. Ta také 13. února 1948  rozhodla – proti hlasům komunistů, aby ministr vnitra pozastavil své rozhodnutí. Na své poradě 16. února 1948 národní socialisté rozhodli podat demisi, pokud ministr vnitra neprovede usnesení vlády. To však již je jiná historie...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více