Úlet osmi slovenských letců do Polska

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 28.523

Autorův web: https://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Slovenští letci versus maďarští

Poté, co byla Československá republika donucena přijmout hanebnou Mnichovskou dohodu, snažily se na jejím neštěstí přiživit i sousední státy. O své nároky se hlasitě hlásilo horthyovské Maďarsko, které se v předválečném období nikdy nevzdalo myšlenky na návrat tzv. Horních Uher do soustátí Svatoštěpánské koruny. Maďarští letci přitom poměrně často narušovali vzdušný prostor Československa. Již 25. října 1938 došlo k tragické události.

Reklama

Toho dne byli sestřeleni des. let. Ján Kello a svob. asp. let. Jaromír Šotola. Příslušníci 10. pozorovací letky 3. leteckého pluku, prováděli na dvoumístném stroji Letov Š-328 průzkumný let nad obcí Lak u Velkého Mederu. V témže prostoru se objevil maďarský Junkers Ju 52/3m, který shazoval promaďarské letáky. Naneštěstí nebyl sám. Doprovod mu dělaly dva stíhací Fiaty CR.32.


Populární stroj předválečné armády, spolehlivý Š-328. Na tomto typu letounu uletělo 7. června 1939 šest slovenských letců do Polska

Jedním z maďarských stíhačů byl por. László Pongrácz, příslušník 1/2. vadászszázad, který následně třikrát zaútočil na československý stroj. Zřejmě nabyl dojmu, že by průzkumný letoun mohl ohrozit jejich svěřence. Důvod útoku však byl zřejmě mnohem prozaičtější. Nic netušící československá osádka byla snadnou kořistí. S těžkým popálením ruky dokázal ještě Kello s rozstříleným strojem nouzově přistát u obce Bodza. Jeho pozorovatel Šotola měl méně štěstí. Zahynul při kulometných útocích maďarského stíhače.

Brigádní generál Alois Vicherek, v té době přednosta I. oddělení III. (leteckého) odboru Ministerstva národní obrany, k situaci na „vzdušné frontě“ přímo uvedl: „V té době drze porušovali maďarští letci ustanovené neutrální pásmo, létali za toto pásmo a sestřelili nám jeden letoun. Na podkladě toho, v dohodě s hlavním štábem, vydal jsem rozkaz, aby naši letci, každý takový letoun, porušující neutrální pásmo, sestřelili. Tehdejší ministr národní obrany, armádní generál Syrový, však nařídil rozkaz zrušit; za tím účelem jsem byl volán na hlavní štáb, kde mi generál Miklík oznámil, že z příkazu ministra národní obrany, mám rozkaz zrušit. Odřekl jsem, neboť tím bych byl úplně prolomil morálku letců a jejich důvěru ve své velitele. Zrušení provedl hlavní štáb z rozkazu ministra národní obrany, podepsal generál Miklík.

Právě se provádělo posilování letectva na Slovensku novými letkami z Čech. Velitelem této skupiny byl určen plukovník letectva Berounský. Zasvětil jsem ho do této události a dal mu pokyny, aby vše po příjezdu na Slovensko zajistil tak, aby každý maďarský letoun, který překročí stanovené neutrální pásmo, byl napaden, zahnán nebo zneškodněn. Mělo se tak dít bez rozkazu, automaticky z iniciativy letců i za cenu eventuálního potrestání těch letců, kteří se tímto způsobem provinili proti oficiálnímu zákazu. Nedošlo však k žádným srážkám, protože se asi Maďaři dozvěděli o zesílení letectva.


Aero Ab-101. Jeden ze strojů, se kterým uletěla dvojice slovenských letců 7. června 1939 do Polska

Zbývá dodat, že László Pongrácz (1907–1986) sloužil v průběhu 2. světové války jako zkušební pilot. Jediného vzdušného vítězství tedy dosáhl 25. října 1938 nad československým územím. Po válce emigroval do Jižní Ameriky, kde 30. dubna 1986 zemřel v Buenos Aires. Podle maďarských historiků se však nejednalo o potvrzený sestřel, ale naopak měl být poručík Pongrácz potrestán svým velitelem, jelikož k incidentu došlo během citlivého období (podle jiných informací však byl Pongrácz za svůj čin povýšen). V té době totiž stále probíhala obtížná jednání ohledně maďarsko-československé hranice, která vyvrcholila vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938. Tou Maďarsko získalo téměř polovinu Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu a část jižního a východního Slovenska.

K dalšímu střetu s maďarskými letci nad Slovenskem došlo 24. března 1939. Jeho hlavními protagonisty tak byli slovenští letci, kteří ve vzdušných bojích hájili svůj nově vzniklý „samostatný“ Slovenský štát. Jejich čeští kolegové se po jeho vyhlášení (14. března 1939) museli vrátit do Čech. 

Reklama


Trosky sestřeleného letounu Š-328 pilota des. let. Jána Kelly. Ve výřezu svob. asp. Jaromír Šotola, který sestřelení nepřežil
(VÚA, Praha, VHA, Bratislava)

V den vyhlášení slovenské samostatnosti vtrhli Maďaři na zbývající území Podkarpatské Rusi, kde narazili na odpor československých jednotek, které však neměly v dané konstelaci mezinárodní situace naději na úspěch. Maďarsko se však nehodlalo spokojit pouze s obsazením této oblasti. Naopak, již 23. března překročily jeho vojenské jednotky i východní hranici Slovenska. Slováci se nemínili lehce vzdát. Na mnoha místech došlo k tvrdým bojům.

 Do konfliktu zasáhlo aktivně i oslabené slovenské letectvo. Průběh vzdušných bojů však dopadl, díky mnoha faktorům (doprovod bombardovacích strojů, početní nevýhoda, špatná taktika, nezkušenost, lepší protiletecká obrana protivníka, apod.), zcela jednoznačně v maďarský prospěch. Od 23. března do 25. března 1939 ztratili Slováci 11 letounů v boji s nepřítelem (pět strojů bylo sestřeleno protileteckou palbou ze země), dalších sedm letadel bylo poškozeno 24. března při maďarském náletu na Spišskou Novou Ves, dva stroje byly ztraceny při nehodě, jeden poškozen po nouzovém přistání pro poruchu motoru. Maďarští letci neztratili ve vzdušném boji žádný letoun. Konflikt skončil 28. března 1939, poté, co došlo ke vzájemné dohodě ohledně stanovení nové východoslovenské hranice. Taková tedy byla doba, ve které se naši protagonisté odhodlali k odvážnému činu.

Proč došlo k úletu osmi slovenských letců

Je třeba podotknout, že služba ve slovenské armádě nabízela vojákům z povolání rychlejší služební postup, což byla kvitovaná změna oproti službě v prvorepublikové armádě. Přesto se osm slovenských letců rozhodlo připojit k rodícímu se československému zahraničnímu odboji. Co je k tomu vedlo?


Fiat CR.32 maďarského letectva

Výše citovaný des. let. Lazar ve svém hlášení dále uvedl následující fakta: „Během dalšího týdne přicházeli Slováci dříve sloužící v Čechách a na Moravě. Z nichž čet. let. Ľudovít Ivanič, čet. let. František Knotek, des. let. Imrich Gablech, des. let. Jozef Káňa a svob. let. Karel Valach taky přechovávali v sobě úmysl opustit vnucenou vojenskou službu. Pozorovali jsme se vzájemně dlouho. Až v květnu 1939, kdy jsme zaslechli zprávu o legiích v Polsku, odhodlali jsme si vyzradit vzájemně naše úmysly. Všech osm se nás rozhodlo, že odletíme letadly do Polska. Tajně jsme tvořili plány, rušili a zase tvořili, protože vše jsme chtěli provést v naprosté tajnosti.Věděli jsme, že u každé letky v Piešťanech jsou určení ,špicli‘, pozorující vše v kasárnách a na letišti.

Ján Lazar dále uvedl, že velitelem 64. letky 1. leteckého pluku, u které sloužili, byl por. let. Böhmer. Začátkem června 1939 si jej zavolal společně s čet. let. Ivaničem. Svým podřízeným sdělil, že potřebuje znát důvěryhodné piloty, se kterými by mohl odletět ze Slovenska. Oba muži ho následně seznámili se svými plány a upozornili ho na nutnost brzkého odletu, protože znali fakta o tom, jak Němci znemožnili odlet z okupovaných letišť (Malacky, Žilina, Trenčín). 

Za žádnou cenu nechtělo těchto osm letců zůstat na Slovensku, stejně tak ovšem nechtěli, aby byl jejich plán prozrazen. Dva dny po této události, zřejmě 3. června 1939, Lazar opět upozornil svého velitele na nutnost brzkého odletu. Ten mu však sdělil, že času je dost. Desátník Lazar mu nesdělil přesné datum jejich předpokládaného odletu z obavy před zadržením či eventuálním prozrazením. Stál však důrazně na svém rozhodnutí a nepřímo naznačil, že k jeho uskutečnění dojde v nejbližších dnech. 


Před operačním letem. Zleva: Sgt Karel Valach (padl 23. 6. 1942), Sgt Josef Filler, F/Sgt Josef Bernát, P/O Vilém Konštacký (padl 23. 6. 1942), P/O Josef Horák (z Lidic) a Sgt Jan Plzák

Reklama

Nejnovější svědectví k celé události podal Imrich Gablech: „Přišel 15. březen 1939; ten den nám úplně otevřel oči. Hitlerovi šlo o rozbití naší krajiny a ovládnutí prostoru i ekonomického potenciálu Československé republiky. Jiná forma odporu musela být v prostoru Čech a Moravy a jiná na Slovensku. Cítili jsme potřebu dostat se za hranice a hledat tam příležitost boje proti Mnichovskému diktátu. Svoje naděje jsme spojovali s Francií a uvažovali jsme o možnostech, jak se tam dostat.

Již někdy po 15. březnu, po definitivním rozbití republiky, jsme se já, Lupták, Čatloš a Káňa domluvili, že nejlepší by bylo vystihnout vhodnou chvíli a odletět na dvou či čtyřech strojích do Polska. Tehdy jsme právě sloužili u pozorovací letky v Žilině a, bohužel, příležitost na úlet se nám vůbec nenaskytla. U našeho hangáru drželi vojáci Wehrmachtu dvojčlennou hlídku, a tak jakýkoliv pokus o odlet byl už dopředu spojený s velkým rizikem.

U nás se ostatně málo ví o tom, že Němci po okupaci Čech a Moravy obsadili vojensky důležité podniky, tedy i letiště, a to i na druhé straně protektorátních hranic. Občas nám sice dovolili vzlétnout, ale pouze v okolí letiště a přirozeně, s přesně vypočítaným množstvím benzinu. V dubnu 1939 nás přeložili k 64. letce do Piešťan. Opět se roztočil kolotoč poznávání místních podmínek a názorů nového kolektivu na možnost útěku přeletem do Polska.“ 


František Knotek, jako válečný zajatec Třetí říše

Z archivních materiálů, které máme k dispozici, však vyplývá, že rozhodnutí odletu uspíšil incident, ke kterému došlo v noci 3. června 1939 v piešťanské kavárně Central, kde byla opilými poddůstojníky provolávána hesla: „Ať žije Stalin, Sovětský svaz a Moskva. Každý bude rád, když nad ním bude pánem Rus!“ Již druhý den o 6. hodině ráno ohlásil tuto událost npor. Remeň stot. Lisickému, který vydal rozkaz, aby čet. Ivanič, čet. Knotek, des. Káňa a des. Rehák zůstali do pondělního rána v zajišťovací vazbě, kdy měli být předvedeni k plukovnímu raportu. Velitel 1. leteckého pluku, mjr. let. Karol Sojček, jmenované podrobně vyslechl. Všichni popřeli, že by podobná hesla vykřikovali a tvrdili, že výkřiky pocházely od přítomných civilních osob. Po výslechu tedy byli propuštěni na svobodu.


Alois Vicherek ještě jako plukovník letectva, 1933

Mjr. Sojček poté 6. června 1939 upozornil ve svém hlášení Vyšší velitelství 1, že v nedávné době zpravodajský důstojník pluku a jiní důstojníci zpozorovali výskyt jistých prvků, které nesly charakter protistátní činnosti. Ta se projevovala různými nápisy komunistických či protistátních hesel na záchodech a jiných místech kasáren, nemluvě o incidentu v kavárně Central. Doslova osudným se pro našich osm letců mohl stát anonymní dopis ze 7. června 1939, který upozornil velitelství Hlinkovy gardy v Istebníku nad Váhom (dnes součást města Trenčín) na přípravy letců na letišti v Piešťanech k odletu do sousedního Polska. Místní velitel Hlinkovy gardy Ján Minareck předal osobně tento dopis ve 14.10 hodin na Vyšší velitelství 1 v Trenčíně. Telefonické upozornění 1. leteckému pluku bylo zamítnuto z prozaického důvodu. Panovaly obavy, že by personál telefonní ústředny mohl dotyčné osoby předem varovat. Pověřené vojenské osoby vyrazily autem z Trenčína do Piešťan, kam přijely okolo 15.00 hodin. Zde jim však velitel pluku sdělil skličující informaci. Čtyři letadla s osmi letci uletěla již ve 12.05 hodin a v době příjezdu náčelníka štábu Vyššího velitelství 1 již byla v Polsku…

Provedení úletu

Desátník Lazar uvedl, že jako nejvhodnější doba k úletu se jevil 7. červen 1939, den předcházející církevnímu svátku Božího Těla. V tento inkriminovaný čas končilo zaměstnání již v 10.00 hodin. Kromě toho měl letecký personál povoleno koupání v místních lázních. Všech osm letců se domluvilo na době odletu na 12.00 hodin po obědě. Kamarádi des. let. Lazara připravili nepozorovaně vše potřebné k odletu a on sám zůstal v kasárnách a teprve 15 minut před dohodnutým časem dorazil na letiště.


Poručík Imrich Gablech, jako příslušník československého poválečného letectva

Letouny stály po dvou u hangárů. Po příjezdu des. let. Lazara se posadili čtyři letci do auta a vyrazili k hangáru, kde stály dva letouny Š-328. Vojenskou cisternou vezl Lazar výzbroj a výstroj, která se ihned naložila do strojů. Svobodník Valach spustil motory, které naštěstí ihned naskočily. Druhé dva stroje obstarával čet. let. Ivanič. Ve 12.03 odstartovali piloti čtyř strojů jednotlivě, a to bez zahřívání motorů, na které nezbyl čas. Ve čtyřech letounech Š-328.344, Š-328.342, Š-328.155 a Ab-101.1 odletěli piloti Gablech, Lazar, Káňa a Hrala s mechanikem Ivaničem, střelcem Valachem, radiotelegrafistou Rehákem, všichni příslušníci 64. letky, spolu s Knotkem od technické letky.


Karel Valach na civilním snímku. (F. Loucký)

Jako první odstartoval Lazar, kterého následoval Káňa a Gablech. Poslední odletěli Hrala s Ivaničem. Se strojem Ab-101 dosáhli 3000 metrů a po hodině a půl letu přistáli v pořádku na letišti v Krakově, kde se posléze hlásili na československém konzulátu. Ostatní tři osádky (Káňa a Valach, Gablech a Knotek nebo Rehák?, Lazar a Rehák nebo Knotek?) letěly na strojích Š-328 ke slovenskopolským hranicím ve výšce pouhých 800 až 1000 metrů. Od hranic pak přízemním letem. Po třech hodinách letu přistáli v Dęblinu.

Imrich Gablech vzpomíná, že po vzletu Káni zareagoval strážný, který vykonával službu před hangárem. Vystřelil na poplach a zbylých dvou pilotů se zmocnila panika. Vše nakonec dobře dopadlo. Ivanič mu později vyprávěl, že na jejich letoun stříleli Němci ze žilinského letiště.


Imrich Gablech jako poručík RAF, 1945

Zbývá dodat, že příkladu osmi slovenských letců následovali již 27. června 1939 čet. let. Pavol Rajták a des. let. Jozef Krošlák, mechanici od 10. pozorovací letky z Nitry. Nad Oravskou Magurou však museli svůj Š-328 opustit na padácích (není vyloučeno, že jejich letoun byl sestřelen Avií B-534). Krošlák zahynul, Rajták byl zadržen četníky a posléze odsouzen na 25 let těžkého žaláře. 

Odezva úletu na Slovensku Podplukovník Benedikt Dúbravec, který stanul v čele pětičlenné vyšetřovací komise, poněkud rezignovaně 16. června 1939 konstatoval, že: „V osudný den od 10.00 hodin nebyl ve skutečnosti na letišti žádný gážista, protože důstojníci měli na velitelství pluku shromáždění. […] Velitel leteckého pluku podle mého názoru nepostupoval ve vyšetřování uvedeného případu (kavárny Central, pozn. aut.) tak opatrně a věcně, jak si to celá záležitost vyžadovala.“ Dúbravec pokračoval tím, že chybou velitele pluku bylo to, že provinilce propustil na svobodu, dovolil jim létat a pohybovat se bez jakéhokoliv dozoru na letišti. To se dalo zdůvodnit pouze tím, že mjr. Sojček si neuvědomil svoji velkou zodpovědnost a dále tím, že neznal poměry u svého pluku, což ho však neomlouvalo. Pokud by vyvodil správné závěry, nemohl by se odlet čtyř letounů uskutečnit.


Ludovít Ivanič, jako nadporučík poválečného letectva. Za války sloužil tento vynikající mechanik v řadách 312. československé stíhací perutě

Podle pplk. Dúbravce svědčí o tom, že mjr. Sojček neznal poměry u své jednotky a nesnažil se přizpůsobit duchu a ideovému názoru, ze kterého se zrodila samostatnost Slovenského štátu, skutečnost, že 15. května 1939 povýšil čtyři židovské poddůstojníky, ovšem nikoliv jako výkonné letce, ale jako písaře. To vyvolalo u příslušníků pluku velké pohoršení a nespokojenci toho využili ke zvýšení nespokojenosti v řadách slovenské armády.

Dále pplk. Dúbravec přímo uvedl, že: „Velmi smutným jevem leteckého pluku je to, že jeho příslušníci až na výjimky velmi holdují Bakchovi, tj. oddávají se pijatice. Zjistil jsem, že dezertéři 6. června vypili 71 lahví piva. Toto velké množství vypili v jejich ubytovací místnosti, a přesto to nikomu nepřišlo nápadné. V závěru své zprávy navrhl zlepšení disciplíny leteckého personálu a také to: „aby ze svazku letectva byli propuštěni jako výkonní letci všichni Češi a Židé, kteří jsou pro nás nespolehliví.


Ján Ambruš jako major britského Královského letectva

Tehdejší velitel slovenského letectva pplk. let. Ján Ambruš si 9. července 1939 nechal nastoupit všechny výkonné letce, aby poukázal na následky, jaké měly a mohly mít úlety do ciziny pro letectvo, celou armádu i pro ně samotné. Každý letec mu stiskem ruky potvrdil, že se ničeho podobného nedopustí. Již 3. září 1940 však samotný pplk. Ambruš ilegálně překročil slovenské hranice, aby se přidal k zahraničnímu odboji, ve kterém se stal hodnostně nejvyšším slovenským letcem.


Ján Lazar jako příslušník 311. československé bombardovací perutě

Hlavní vojenský soud v Bratislavě odsoudil 17. srpna 1942 osm slovenských letců na těžký doživotní žalář zostřený ¼ půstem a tvrdým ložem, samovazbou na konci každého roku po dobu jednoho měsíce a celodenním zavřením na samotce v temnici 7. června každého roku. V té době však již dva z nich nebyli naživu a další byli na svobodě.

Post skriptum

Počínaje 1. červencem 1939 byla celá skupina přijata do řad polského letectva. Po vypuknutí války prožili se svými polskými a českými kamarády martýrium polské kampaně, při které jim šlo mnohokráte o život. Imrich Gablech, Ľudovít Ivanič, Jozef Káňa, Jozef Hrala, Jan Lazar a Jozef Rehák upadli do sovětského zajetí (blíže viz předchozí číslo FaS), ze kterého byli po mnohaměsíčním utrpení repatriováni na Západ. František Knotek upadl jako příslušník 311. československé bombardovací perutě již 25. září 1940 do německého zajetí. Osvobození se dočkal až 5. května 1945. Karel Valach, příslušník téže jednotky, zahynul 23. června 1941 v osádce Viléma Bufky. Jozef Hrala zahynul při cvičném letu 13. října 1942. Z celé skupiny dnes žije pouze plukovník v záloze Imrich Gablech, který 28. října 2009 obdržel Řád Bílého lva III. třídy vojenské skupiny. Tentýž rok 4. listopadu oslavil úctyhodných 94 let...

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví XX/YYYY vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více