Náboje, stručná historie, nejdůležitější pojmy, konstrukce

NÁBOJE
stručná historie, nejdůležitější pojmy, konstrukce.



Dlouhá staletí se palná zbraň nabíjela zepředu (odtud předovka) tak, že se do hlavně nasypal prach, vsunula se střela a potom se malým otvorem, zátravkou, prach zapálil. Bylo to pomalé, prach mohl navlhnout a nabíjet v leže nebyla moc zábava. Jedny z posledních předovek byly zbraně perkusní, na zátravku byl našroubovaný komínek, odborně piston, a na ten se nasadila kalíšková zápalka. Po úderu kohoutu na zápalku se vznítila třaskavá slož uvnitř zápalky, plamen prošlehl k prachu a došlo k výstřelu. Tady někde kolem r. 1850-60 začínají první prakticky využitelné pokusy o náboj jako takový a zrodil se např. náboj Maynard pro perkusní zadovku. Náboj ještě neměl svoji zápalku, ta se stále nasazovala na piston, ale zbraň se nabíjela zezadu kovovým nábojem a střelba byla rychlejší. Odtud už byl jen kousek k prvním jednotným nábojům i když ty vypadaly trochu jinak než náboje dnešní. Jde o papírové náboje pro jehlovky např. Dreyse, Chassepot a jiné. Bylo to lepší než perkusní zápal. Náboj měl všechno potřebné k funkci včetně zápalky v sobě, tedy střelba byla opět rychlejší. Nevýhody tohoto řešení jsou ale zřejmé. A nyní už se dostáváme k jednotným nábojům tak, jak je známe dnes. Pro potřeby tohoto článku pominu náboje pro brokovnice a různé experimenty, které se nerozšířily.


Dnešní moderní náboje se, až na výjimky, skládají ze čtyř částí:
- střely
- výmetné slože
- zápalky
a nábojnice.


To platí pro náboje se středovým zápalem (center fire). U nábojů s okrajovým zápalem (rim fire) je zápalková slož umístěna po celém obvodě dna do rozšířeného okraje nábojnice a tak zápalka jako samostatná součást schází. Okrajový zápal se dnes používá u omezeného počtu ráží, např. náboje Flobert, průmyslové nábojky a také u nábojů 22 Short a 22 Long Rifle. Poslední ze jmenovaných nábojů se vyrábí na celém světě a je to náboj, kterého se vyrobí největší množství v porovnání s jinými rážemi. V 19. století byla situace jiná a vyrábělo se několik desítek druhů nábojů s okrajovým zápalem.


Střely kulových nábojů mohou být různých konstrukcí a z různých materiálů, podle účelu, ke kterému byly zkonstruovány. Jedny z prvních střel byly kamenné, železné a olověné koule (střely sférické). Dnes známe střely dřevěné, papírové a plastové pro vojenské cvičné náboje, střely neplášťované, poloplášťové a plášťované pro lovecké a sportovní účely, a střely speciální hlavně pro vojenské účely. V drtivé většině jde o válcové, vpředu zašpičatělé, nebo zaoblené střely (střely ogivální). Nejjednodušší plášťovaná střela mívá olověné jádro uzavřené v převážně tombakovém nebo železném plášti. Existují ale i střely pro lovecké účely se složitější konstrukcí, které více či méně splňují protichůdné požadavky na chování střely v cíli. Jako příklad uvedu střelu Brenneke TIG firmy RWS, nebo střelu TXP firmy Norma. Tvar střely mimo jiné významně ovlivňuje její balistické vlastnosti. Střela s výhodnými aerodynamickými tvary jednoduše řečeno doletí dál. Typ a ráže střely může být ovlivněn i legislativou té které země. V USA je povolen lov krátkou zbraní a střely používané pro tento účel jsou jiné, než střely pro sportovní nebo obrannou střelbu. Některé střely vojenských nábojů bývají celé nebo z části barevně označeny v různých armádách s různým významem, většinou se jedná o střely se stopovkou, průbojné, zápalné, nebo kombinace těchto vlastností.


Koncem 19. stol. končí i používání černého prachu v roli hnací náplně v nábojích a začíná se pro tento účel používat bezdýmný prach nitroglycerinový nebo nitrocelulózový. Bezdýmný prach má proti černému řadu výhod, má větší výkon, menší korozivní účinky na zbraň, méně zbraň znečišťuje, je méně vnímavý na vlhko atd. S výjimkou korditu je bezdýmný prach ve formě drobných zrn, jejichž tvar a velikost ovlivňuje vlastnosti prachu. Zrna ve tvaru kuliček mají v poměru k váze menší povrch, tedy hoří pomaleji než prach destičkový nebo trubičkový.


I zápalky pro náboje se středovým zápalem prodělaly určitý vývoj, jak z hlediska konstrukce tak z hlediska chemického složení. V dnešní době se používají prakticky jen zápalky Boxer a Berdan. Pokud bychom chtěli iniciovat zápalku pouhým jejím promáčknutím úderníkem asi by se nám to nepodařilo. Třaskavá směs se musí prudce přimáčknout mezi kalíšek zápalky a něco, čemu říkáme kovadlinka. U zápalky Boxer je kovadlinka součástí zápalky, v případě zápalky Berdan je kovadlinka vytvarována v lůžku pro zápalku a je součástí nábojnice. Třaskavé směsi jsou předmětem stálého vylepšování téměř od vzniku zápalek s požadavkem na jejich spolehlivost, nekorozivnost, neerozivnost a v poslední době i nejedovatost. Netoxické jsou na př. zápalky Sintox f. RWS, nebo zápalky Nontox f. S&B.


Kovové nábojnice moderních nábojů se vyrábějí metodou postupného hlubokého tažení s mezioperačním žíháním na plně automatických strojích. Jako materiál k výrobě se používá mosaz, ocel, nebo pro úsporu nákladů a váhy, i hliník. Jinou technologií, na vstřikolisech, se vyrábějí nábojnice zčásti nebo i celoplastové. Nábojnice jsou různého tvaru - válcové, kuželové, lahvicové a různého provedení - s okrajem, s drážkou, nebo s nákružkem pro zesílení spodní části nábojnice. Okraj nebo drážka slouží k zachycení vytahovače a následnému vytažení nábojnice, nebo třeba selhaného náboje z komory. Běžná nábojnice má v zesíleném dně vytvarováno lůžko pro zápalku, u malých ráží se používá zápalka o průměru cca 4,5 mm, u velkých ráží to může být až 8 mm. Mezi lůžkem pro zápalku a spalovacím prostorem bývá většinou jedna nebo dvě zátravky, kterými prošlehne plamen z iniciované zápalky k prachu.


Jednotlivých ráží nábojů do ručních zbraní je velké množství, řádově několik tisíc, od nábojů miniaturních až po náboje s vysokým výkonem určené pro africké lovy, nebo speciální odstřelovačské zbraně. Na jednom konci výkonového spektra je náboj 4 mm Flobert s výkonem 30 J. na druhém konci pak je náboj 20 mm Solothurn pro finskou protitankovou pušku Lahti z druhé sv. války s výkonem 50 678 J. Mnoho nábojových ráží se již dlouho nepoužívá, některé nás ale provázejí víc než sto let a další náboje každým rokem přibývají ve snaze vylepšit vlastnosti těch stávajících. Jako příklad "dlouhověkosti" lze uvést náboj 9 mm Luger z r. 1902, nebo původně černoprachý náboj 22 Long Rifle z r. 1887. Příkladem nových nábojů mohou být např. vloni standardizované náboje .450 Bushmaster z USA, nebo 375 R Verney-Caron z Francie. Aby bylo možné střílet z nejrůznějších zbraní náboji vyrobenými různými muničkami, bylo nutné tyto náboje nějakým způsobem sjednotit. O to se stará buď americká norma SAAMI, nebo evropská CIP i když v tomto případě označení evropská není přesné, členem CIP je i Chile. Normalizovaný náboj musí splňovat rozměrové tolerance a nesmí překračovat nejvyšší povolené tlaky při výstřelu (P max). Mnoho nových nábojů vzniklo jednoduchým zvětšením či zmenšením ráže stávajícího náboje. Příkladem může být třeba ruský náboj 5,45 x 39, který vznikl z vojenského náboje 7,62 x 39 a z téhož náboje vznikl i náboj 9 x 39, viz foto. Existuje ale i mnoho nenormalizovaných nábojů, jejichž produkce většinou nepřesáhne 100 000 kusů ročně, výroba ani neprobíhá továrně a kterým se říká wildcat. Jako příklad lze uvést náboje Ackley, náboje Gibbs a velmi mnoho dalších. V naprosté většině pocházejí wildcaty z USA, ale ani Česká republika nezůstala úplně stranou, viz třeba náboj 22 Vobořil. Někdy se stává, že se wildcat ujme, rozšíří se a nakonec je oficiálně normalizován.


Dnové značení moderních civilních nábojů se středovým zápalem v metrické soustavě je celkem jednoznačné: 7 x 57 R SB je náboj ráže 7 mm, délka nábojnice je 57 mm, nábojnice má okraj a byl nejspíš vyroben firmou Sellier & Bellot ve Vlašimi. Iniciály SB sice používá také jedna filipínská a jedna španělská munička, ale je málo pravděpodobné, že se vám do ruky dostane jejich výrobek. Pojmenování nábojů je pouze smluvním označením, které se skutečnou ráží nemusí souhlasit, mimo to se někdy ráží označuje vzdálenost polí vývrtu a někdy vzdálenost drážek. Aby toho zmatku nebylo málo, tak označením náboje 30-06 se myslí ráže 30 setin angl. palce a 06 znamená rok 1906, kdy byl náboj zaveden v americké armádě. Častější označení starších amerických nábojů je ale třeba 44-40 Winchester, kdy první číslo je ráže v setinách angl. palce a druhé číslo je váha laborovaného prachu v grainech, neplést si s gramy, a Winchester je firma, která náboj uvedla na trh. Komu to ještě nestačí, tak v Anglii se ráže udávaly v 0,001 palce, takže příklad použití anglické soustavy je třeba 577 Snider. Se značením vojenských nábojů je to jiné, z důvodu utajení se používaly číselné nebo písmenné kódy, v některých případech byly náboje úplně bez signatury. Koncem 19. stol. měly dvě velké evropské muniční továrny s rozsáhlým výrobním programem své katalogy, s číselným označením svých výrobků a poměrně často se tato čísla objevují přímo na nábojnicích. Uvidíte-li náboj s označením GR 56, jde o starý vojenský náboj 11,2 x 60 R Mauser m. 1871, vyrobený f. Georg Roth, Wien nebo Bratislava, pokud na dně bude DWM 358, je to rakouský Mannlicher 8 x 50 R vyrobený f. Deutsche Waffen und Munitionsfabrik v Karlsruhe nebo Berlíně. Velmi staré náboje mívají uvedeného pouze výrobce buď plným jménem, nebo jen iniciálami a pro identifikaci je nutné náboj měřit.


Identifikace nábojů měřením za použití odborné literatury či internetu vede velmi často k úspěchu, přesto se někdy stává, že je obtížné nebo i nemožné náboj správně zařadit. Jsou pro to dva důvody. V počátcích výroby byly výrobní tolerance přímo bohatýrské, délkový rozdíl některých nábojnic stejné ráže mohl být až 1,5 mm a druhý důvod je, že ne všechny staré náboje se dochovaly fyzicky nebo alespoň ve výkresech. Pro identifikaci měřením je důležité měřit s přesností alespoň 0,1 mm (tedy posuvným měřítkem) tyto údaje:


1) průměr dna nábojnice
2) průměr nábojnice těsně nad dnem
3) průměr střely těsně u krčku nábojnice
4) délku nábojnice


Tyto čtyři údaje spolu s tvarem nábojnice většinou k určení náboje postačí. Celková délka náboje nic neznamená, mohou být použity střely různé délky, nebo najdete jenom nábojnici.


O nábojích bylo napsáno mnoho knih. Tento článek je jenom krátkým seznámením se základními pojmy a problémy, vážní zájemci si jistě svůj zdroj informací najdou.


Literatura:
Náboje do ručních palných zbraní, ing. Hýkel, ing. Malimánek, Naše vojsko 1998
Cartridges of the World, Frank C. Barnes, 4. vydání Ken Warner, Illinois USA 1980
Patronen des 20. Jahrhunderts, J.Lenselink, H.Wanting, W.D.de Hek, Motorbuch Verlag, Stuttgart 1993