Židovská lobby a americká zahraniční politika: 4. K čemu vede americká politika na Blízkém východě

Autor: Ing. Vadim Horna 🕔︎︎ 👁︎ 26.535

4.1. Americká podpora Izraele a teroristické útoky v USA

Od útoků na World Trade Center v New Yorku a na Pentagon z 11. září 2001 jsou některými obhájci americké politiky na Blízkém východě Spojené státy a Izrael považovány za hlavní partnery v boji proti terorismu.

Tento přístup v podstatě považuje teroristické hnutí za homogenní skupinu bojující proti Západu, a to zejména proti USA a Izraeli, hlavně z ideologických důvodů. Bojují tak proti hodnotám západní společnosti, které jí jsou tak drahé. Jakákoli politika Spojených států nebo Izraele na tom nemůže nic změnit. Podpora Spojených států vůči Izraeli je tak vnímána jako logický důsledek tohoto spojenectví proti globálnímu terorismu.

Reklama

Tento přístup je typický zejména pro izraelské vůdce a dá se jednoduše shrnout slovy bývalého premiéra Izraele Ariela Sharona: “Vy ve Spojených státech jste ve válce proti terorismu, my v Izraeli jsme ve válce proti terorismu, je to ta samá válka.[144]

Tato koncepce má několik základních nedostatků:

Terorismus není homogenní hnutí, nýbrž se jedná o taktiku boje. Je to prostředek slabých proti silnějším a v nedávné historii se k této taktice uchylovali například Židé v době boje proti britské správě v Palestině. Podobně jako Palestinci měli svého teroristického předáka Jásira Arafata, tak také Izrael měl předsedy vlád s teroristickou minulostí (Menachem Beginn a později Yithzak Shamir). Již samotná existence židovského a arabského terorismu popírá homogenitu teroristického hnutí.

Ani arabská/islámská teroristická hnutí nemůžeme považovat za homogenní skupiny. Je naprosto nezbytné zdůraznit, že Spojené státy a Izrael jsou ohrožovány jinými teroristickými skupinami, i když, jak uvidíme dále, tyto útoky vycházejí z podobných příčin. Izraelské zájmy jsou ohrožovány zejména hnutími Hizbaláh, Hamás a Islámský džihád. Tato teroristická hnutí neútočí na Spojené státy, a už vůbec ne na jejich území. „Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o spojení Usámi bin Ládina s palestinskými teroristickými hnutími.“[145]

Dalším problematickým bodem výše uvedené koncepce obhajující spojenectví Spojených států a Izraele v boji proti terorismu je převrácenost kauzálních vztahů. Tj. otázka zda jsou USA a Izrael spojenci, protože čelí hrozbě terorismu nebo zda Spojené státy čelí terorismu do značné míry kvůli své politice vůči Izraeli a Palestincům. Existují přesvědčivé důkazy, že Spojené státy čelí terorismu nikoli kvůli svým hodnotám respektive politickému a společenskému systému, ale zejména kvůli své politice na Blízkém východě. Je nezbytné dodat, že se Usáma bin Ládin ve svých projevech, ze kterých je možné usuzovat na jeho motivaci, neomezuje na řešení izraelsko – palestinského konfliktu, nicméně vyřešením tohoto problému podmiňuje mír. Usáma bin Ládin ve své fatwě neboli vyhlášení války z roku 1996 hlásá: „Nemělo by být před vámi zakrýváno, že islámský lid trpí agresí, zlotřilostí a nespravedlností, která je na ně uložena sionistickými křižáky a jejich kolaboranty. A to do té míry, že muslimská krev se stala nejlevnější a jejich bohatství se stalo kořistí v rukou nepřátel. Jejich krev byla prolita v Palestině a Iráku.“[146] Bin Ládin dále zmiňuje konflikty v Kašmíru, na Filipínách, v Somálsku, Eritrei, ale také v Čečensku a Bosně a Herzegovině. Nicméně palestinská krev je zmiňována na prvním místě. O významu Palestiny v boji Al Kajdy proti Spojeným státům svědčí také zpráva Usámy bin Ládina zveřejněná televizní stanicí Al Jazeera 21. března 2008, ve které označuje Irák za bojiště pro Palestinu.[147]

Další důkazy o propojení terorismu proti Spojeným státům s palestinsko- izraelským konfliktem uvádí zpráva Komise vyšetřující teroristické útoky z 11. září 2001. Tato komise považuje za hlavního architekta těchto útoku Khalida Sheikha Mohammada (KSM), který se spojil s teroristickou sítí Al Kajda po útocích na americké ambasády v Nairobi a Dar es Salámu, protože začal věřit, že Usáma bin Ládin to s útoky proti Spojeným státům myslí vážně. Zpráva Komise vyšetřující útoky z 11. září 2001 uvádí na straně 147, že „hlavním důvodem nenávisti KSM ke Spojeným státům nebyla jeho zkušenost z USA jako studenta, ale pramenila spíše z jeho radikálního nesouhlasu s americkou zahraniční politikou upřednostňující Izrael.“[148]

Reklama

Ať je motivace Al Kajdy jakákoli, mezinárodní studie veřejného mínění dokazují, že hlavním důvodem negativního postoje obyvatel arabských a muslimských zemí vůči USA je jejich zahraniční politika a nikoli jejich hodnoty a tedy samotná existence. Také dokazují, že nenávist nesměřuje tolik vůči Američanům, nýbrž spíše vůči Americe. Obecná nespokojenost s politikou Spojených států usnadňuje teroristům nábor nových členů a ztěžuje jejich odhalování.

Tak například studie Impressions of America 2004 provedená v šesti arabských zemích, a to Maroku, Saúdské Arábii, Jordánsku, Libanonu, Spojených arabských emirátech a Egyptě, dochází k následujícím závěrům:

- Celkově příznivé hodnocení Spojených států za uplynulé dva roky (tj. od roku 2002 pozn. autora) pokleslo.

- Postoje k americkým hodnotám, lidem a výrobkům zůstávají převážně příznivé, ale za poslední dva roky přízeň také poklesla.

- Pozitivní postoje k americké politice v Iráku a Palestině jsou velmi vzácné.

- Americká politika je hlavním faktorem odpovědným za poměrně negativní hodnocení USA a za pokles popularity USA v tomto hodnocení. [149]

Markantní je také velmi negativní hodnocení Spojených států ve spřátelených arabských a muslimských zemích, a to v Jordánsku, Egyptě a Pákistánu. Například v Jordánsku, které je čtvrtým největším příjemcem americké zahraniční pomoci, mají tři čtvrtiny populace z USA špatný dojem. V Pákistánu a Egyptě je tento podíl o něco nižší, asi 69 %. Navíc v Egyptě ani Pákistánu není příznivců USA více než jeden člověk z deseti. Velmi negativní postoje k USA zaujímá ve všech třech přátelských zemích více než 50 % obyvatel.[150]

I z tohoto průzkumu je však možné vysledovat určité rozdíly v negativním hodnocení Ameriky a Američanů. Například v Jordánsku má pozitivní názor na USA 25% respondentů, ale vůči Američanům je to 53 %. V Egyptě a Pákistánu také existují rozdíly, ale jsou méně významné. V Pákistánu 10 % ku 17 % a v Egyptě 6 % ku 13%.[151]

Reklama

Z uvedených empirických dat můžeme snadno dovodit, že arabský/muslimský odpor vůči Spojeným státům není samozřejmý a bezpodmínečný, ale velmi úzce souvisí s americkou zahraniční politikou, navíc existují značné rozdíly mezi negativními postoji k USA a k obyvatelům USA.

Tuto situaci si uvědomují i přední arabští politici, jakým je například král Jordánska a spojenec USA Abdulláh II., který ve svém projevu před společnou schůzí Kongresu Spojených států amerických dne 7. března 2007 řekl mimo jiné toto: „Irák je samozřejmě kritickým problémem, není však hlavním problémem, který hýbe regionem. Hlavním pramenem regionálního rozdělení, příčinou odporu a frustrace je odpírání spravedlnosti a míru v Palestině. Toto je hlavní problém, z něhož vyvěrají závažné důsledky pro náš region a pro náš svět.“[152] Král Abdulláh dále zmiňuje určité pokrytectví v politice Západu na Blízkém východě: „Arabové a muslimové se často ptají, zda Západ skutečně myslí vážně, co říká o rovnosti, vzájemném respektu a spravedlnosti“.

Je velice složité odhadovat, jak by vypadal svět, kdyby Izrael praktikoval jinou politiku v Palestině a kdyby Spojené státy praktikovaly jinou politiku vůči Izraeli. Lze také jen velice těžko zjistit, zda by se za těchto změněných okolností udály například teroristické útoky na americké ambasády v Keni a Tanzanii nebo na New York a Pentagon. Nicméně se dá předpokládat, že při spravedlivém řešení palestinského problému by teroristické skupiny byly slabší, měly méně rekrutů a také mnohem slabší podporu v umírněné části arabské/muslimské populace, což by zjednodušilo a zlevnilo boj s těmito skupinami. Navíc jistá nevyváženost a jednostrannost americké politiky v izraelsko-palestinském konfliktu snižuje nebo lépe řečeno drtí morální kredit USA ve značné části muslimského a arabského světa.

Považovat tak Izrael za přínos pro Spojené státy v boji proti terorismu je přinejmenším problematické.

4.2. Vyplatí se americká politika na Blízkém východě Izraeli?

Na předcházejících stránkách této práce byly popsány mechanismy, jakými izraelská lobby ovlivňuje politiku Spojených států na Blízkém východě. Analyzován byl také význam bezpečnosti Izraele jako faktoru při rozhodování o útoku USA proti režimu Saddáma Husajna. Zdálo by se, že pro malý stát nemůže být nic lepšího, než za sebou mít supervelmoc, na kterou je tento malý stát schopen vyvíjet poměrně silný tlak.

Na celou věc je možné se dívat také úplně jinak. Tento nestandardní vztah může nakonec vést ke katastrofě pro Izrael, tedy k tomu, po čem volají fanatici typu Ahmadínežáda nebo Haniyi, což by byla lokální katastrofa. Nebo také k jadernému konfliktu, což je více pravděpodobné, a mohlo by to znamenat katastrofu globálního rozsahu.

Nikde není garantováno, že Spojené státy budou stále sledovat tuto politiku a do jejich čela může být zvolen vůdce, který bude dostatečně silný, aby proizraelskému politickému tlaku nepodlehl, ale sledoval národní zájem USA. Nebo se může mezinárodní situace změnit natolik, že rozpor mezi zájmy Spojených států a Izraele naroste do takových rozměrů, že jej nebude možné přehlížet a setřít deklarací Malcoma Hoenleina, že mezi nimi neexistuje žádný rozdíl. Spojené státy tak možná budou z objektivních důvodů nuceny začít na Blízkém východě sledovat své vlastní zájmy.

Jak se bude chovat Izrael po ztrátě velkého bratra? Nebyla někdy promarněna šance se dohodnout a normalizovat existenci státu Izrael na Blízkém východě? Když to šlo s Egyptem, kdysi nejnesmiřitelnějším nepřítelem Izraele, proč to nejde se Sýrií a Iránem? Bude pak Izrael muset použít zbraně „posledního soudu“, jak k tomu málem došlo v roce 1973? Na čí straně bude v té době stát Rusko, Indie a Čína? Na straně konkurenčních spotřebitelů ropy nebo jejích dodavatelů? To jsou samozřejmě velmi katastrofické scénáře.

Je dohoda s Íránci nemožná? Zdá se, že od roku 1979 se Izrael a Spojené státy na jedné straně a Irán na druhé straně staly nepřáteli na život a na smrt. Je tomu skutečně tak? Chování všech jmenovaných států v minulosti tomu skutečně nenasvědčuje. Izrael byl jedním z hlavních dodavatelů zbraní pro Irán v době irácko – íránského konfliktu. A jak ukázala aféra Íran – Contras, zbraně Iránu tajně dodávaly také tajné služby USA. Zatímco u USA šlo spíše o ad hoc operaci pro získání peněz zablokovaných Kongresem na podporu nikaragujských partyzánů. V případě Izraele šlo o dlouhodobou a systematickou podporu Iránu a to pozor, navíc v době, kdy na tento stát bylo uvaleno embargo USA, které v konfliktu podporovaly druhou stranu.[153] To ukazuje nejen možnost s Iránem jednat, ale navíc to dokazuje nemožnost shody zájmů dvou nezávislých států, tedy USA a Izraele. Izraelci měli pro svou politiku racionální důvody. V Iránu totiž v té době žilo okolo 50 000 Židů a Izrael se snažil své souvěrce chránit. Nepochybně ale také jednal v rozporu se zákony a národním zájmem USA.

Důvod pro nesmiřitelné deklarace Íránu a zejména jeho prezidenta Mahmouda Ahmadínežáda je zřejmý. Již od dob egyptského prezidenta Násira je vůdcovství v odporu proti státu Izrael znakem vůdcovství v muslimském světě. Írán, jako nearabský stát, se prostě snaží zvýšit svou roli a prestiž mezi muslimskými státy. Otázkou zůstává, proč je radikální odpor proti existenci státu Izrael definujícím znakem muslimského vůdce? Jsou to izraelské hodnoty nebo například neutěšená situace stovek tisíc palestinských muslimů? Je to existence státu Izrael nebo nespravedlivá snaha o kolonizaci resp. anexi okupované části Jeruzaléma? Odpověď na tyto otázky není možná, ale jisté je, že územní uspořádání bývalého britského mandátního území není spravedlivé - nikoli však nutně pouze vinou Izraele. Jisté také je, že stovky tisíc palestinských uprchlíků jsou důsledkem existence státu Izrael - nikoli však nutně pouze vinou Izraele.[154]

Je situace, kdy se politika USA na Blízkém východě obrátí v neprospěch Izraele vzdálená? Může se to zdát, ale není tomu tak. Tento proces již začal v Iráku. Ať už šly Spojené státy do Iráku z jakýchkoli důvodů, je možné, že odtamtud odejdou, aniž by se situace stabilizovala. Oba demokratičtí prezidentští kandidáti požadují stažení z Iráku. Obama byl na rozdíl od Clintonové i proti tomuto útoku. Kandidát republikánů John McCain se sice vyjádřil, že v Iráku zůstane, což mu slouží ke cti, protože snad není možné jednou hlasovat pro válku ve vzdálené zemi, obsadit ji, obrátit vše vzhůru nohama, a když jsou ztráty příliš velké a náklady příliš vysoké, tak říci: „Co tady vlastně děláme, máme toho dost, jdeme pryč.“ Je poměrně zajímavé, že v polovině března 2008 navštívil Izrael jediný prezidentský kandidát, který prosazuje zachování vojenské přítomností v Iráku, v doprovodu předního amerického židovského politika, senátora a kandidáta na viceprezidenta ve volbách v roce 2000, Joea Liebermana, který je výše v této práci citován: „Mám velkou víru, že odstranění Saddáma Husajna posílí naše demokratické spojence v regionu.“[155] Víra senátora Liebermana se bohužel nenaplnila.

Je naprosto lhostejné, co se stane v roce 2009 nebo 2010. Nynější situace v Iráku jen umožňuje nahlédnout do Pandořiny skříňky, která se snad nikdy neotevře. Jestliže totiž byl sekulární Irák v rukou Saddáma Husajna určitým rizikem pro Izrael, jakým rizikem bude pro Izrael po plném propuknutí občanské války a možném získání moci extremisty? Irák není chudá země. Má obrovské zásoby ropy a po možném nástupu islamistů bude mít velký potenciál židovský stát ohrozit. Můžeme na něj vyhlásit embargo, můžeme dělat, co chceme. Budou Američané poté znovu ochotni ztrácet vojáky pro Izrael? Asi nebudou. Jak se na to budou dívat spojenci USA, Saúdská Arábie a Jordánsko a Pákistán? Jak se budou chovat Čína, Indie a Rusko? A to zvlášť poté, co Spojené státy a Izrael zacházejí s mezinárodním právem jako s toaletním papírem? A chceme v takovém světě žít? Chtějí v takovém světě žít Američané? A chtějí v takovém světě žít sami Izraelci?

V době, kdy jsou psány tyto řádky (začátek března 2008), napětí mezi Izraelem a Palestinci eskaluje a hrozí pozemní operace Izraele vůči Gaze. Titulní stránka www.bbc.co.uk ukazuje hlavní titulek dne, na kterém je napsáno „Dozens die in Israel- Gaza clashes.“ Ano, napětí je skutečně hrozivé, ale i přesto průzkum veřejného mínění provedený pro deník Haaretz ukazuje, že 64 % Izraelců si přeje řešit současnou krizi jednáním s Hamásem.[156] I konzervativní jestřáb Ariel Sharon si před tím, než ze zdravotních důvodů opustil politiku, pravděpodobně začal uvědomovat, že je třeba ukončit spirálu násilí. Když se nebyl schopen dohodnout s konzervativci ve své straně Likud na odstraňování osad na okupovaných územích, založil vlastní stranu Kadima. Nutno podotknout, že právě Sharon byl jedním ze zakladatelů osad na okupovaných územích. Problémem je, že jeho nástupce Ehud Olmert čelil obviňování ze slabošství, a tak provádí siláckou politiku.

Nic z výše uvedeného nemá navodit dojem, že Američané a Izraelci udělali všechno špatně a že teroristé jsou vlastně hodní vousatí strýčkové, kteří nechtějí nic jiného než mír. V žádném případě, ale násilí plodí násilí a terorismus je bojem slabých proti silným. Je to akt zoufalství, sami Židé o tom vědí své. Když přijmeme současnou americkou definici terorismu, že ten, kdo pomáhá teroristovi, ať již jakýmkoli způsobem, je také terorista, můžeme označit za teroristy nejen Menachima Begina, či Yitzaka Shamira, ale také Chaima Weizmana nebo Davida Ben Guriona, vždyť při boji o svůj stát s teroristy spolupracovali. Jaký je morální rozdíl mezi židovskými a arabskými teroristy?

Spojené státy jsou v současné době jediným státem, který má vůli a prostředky provádět hegemonní politiku. Válka v Iráku však ukazuje, že vůle Američanů přinášet oběti je značně omezená. Spojené státy tak možná nebudou schopny sledovat současnou politiku, nikoli z objektivních, materiálních důvodů, ale právě z psychologických, subjektivních důvodů. Tedy pokud Spojené státy mají zůstat demokracií. Je možné, aby se svět změnil natolik, že by Spojené státy nebyly demokracií? Válka s terorismem ukázala, že západní svobody jsou také západní slabinou. Administrativa prezidenta Bushe, která by ráda šířila americké hodnoty po světě, považuje za nutné tyto západní výdobytky omezit a posílit roli tajných služeb, které by měly například mít možnost kohokoli odposlouchávat při telefonátech do zahraničí.[157] Spojené státy také vůči podezřelým (nikoli odsouzeným – tedy nevinným) začaly používat metod typických spíše pro španělskou inkvizici 18. století než pro výspu demokracie. Presumpce neviny, tedy demokratický a moderní právní institut, u podezřelých z terorismu také neplatí.[158]

A co vlastně šíření západních hodnot znamená, když hlavními zastánci šíření těchto hodnot jsou (často židovští) neokonzervativci a křesťanští evangelíci? Co asi rozuměl pod šířením západních hodnot reverend Jerry Falwell? Je to snaha o šíření svobody a demokracie nebo snaha o šíření křesťanství, z čehož USA obviňují islámští fanatici.

Je alternativa rozpadu svazku mezi USA a Izraelem skutečně tak nepředstavitelná a vzdálená?

Je nanejvýš pravděpodobné, že Izraelci sami jsou si své postradatelnosti dobře vědomi a byli si ji vědomi již v době studené války, kdy stále ještě představovali pro USA strategické aktivum. Napovídá o tom agresivní špionáž, kterou Izraelci v USA provádějí od vzniku vlastního státu. Nejznámější je případ Jonathana Pollarda z roku 1986, ale to nebyl případ jediný. John Davitt, bývalý vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti Ministerstva spravedlnosti USA k tomu říká: „Když jsem byl na Ministerstvu spravedlnosti, byly izraelské tajné služby druhé nejaktivnější ve Spojených státech, hned po Sovětech.“[159] Americká General Accounting Office (GAO) vydala zprávu, ve které označila Izrael za stát, „který provádí ve Spojených státech nejagresivnější špionáž ze všech spojenců.“[160]Významná událost týkající se vzájemných špionážních operací se udála v roce 1979. Tedy v době, kdy oba státy byly již přes deset let, alespoň navenek, nerozlučnými spojenci. V roce 1979 se objevila na veřejnosti zpráva CIA o špionážních aktivitách Izraele. Zajímavý je způsob, jakým tato zpráva popisuje izraelské tajné služby. „V některých částech zprávy se téměř zdá, že CIA hovoří o nepřátelské agentuře.“[161]

Z agresivního počínání izraelských tajných služeb se můžeme domnívat, že Izrael si je své postradatelnosti vědom a snaží se z USA vyzískat co možná nejvíce teď, kdy to ještě jde. Pravděpodobně je to špatná politika a postavení vzájemných vztahů na solidnější základ, než je vnitropolitický nátlak a odkaz holocaustu, by dlouhodobou pozici Izraele v USA posílilo.

Je možné, že již poměrně velké množství vysoce postavených lidí v USA má chování Izraele a jeho nadstandardního vlivu na politiku USA dost a čekají na příležitost, kdy si to s tímto malým, ale sebevědomým státem vyřídí? Snad ne, ale možná ano.

Tony Judt, významný britský židovský historik, nabízí zajímavou paralelu s dobou římského impéria a rokem 72, kdy došlo ke zboření chrámu Římany a zániku židovského státu. Judea podle něj byla po velmi dlouhou dobu vzpurnou provincií římské říše, nezpůsobovala však vážné problémy, a tak ji Římané nechali na pokoji. V okamžiku, kdy začala ohrožovat jejich zájmy, rozbořili židovský chrám a vymazali Judeu z mapy.

Judt navíc upozorňuje na další významný faktor, že povědomí o holocaustu a jeho vliv na smýšlení lidí o Židech a Izraeli v čase klesá. Jak významný bude pro příští generaci? Bude pak stále fungovat jeden z mocných nástrojů izraelské lobby, tedy obviňování z antisemitismu?

Doufejme, že k narovnání vztahů mezi lokálními, partikulárními zájmy Izraele a globálními zájmy Spojených států dojde přijatelným způsobem.

Poznámky

[144] Safire William, „Israel or Arafat“ the New York Times. 3. prosinec 2001. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C0CE0DD1E3DF930A35751C1A9679C8B63&scp=2&sq=terrorism&st=nyt.

[145] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 63.

[146] Ussama bin Laden Fatwa. Získáno 16. Února 2008 z http://www.pbs.org/newshour/terrorism/international/fatwa_1996.html.

[147] Bin Laden in Palestinian Call. 21. březen 2008. Získáno 21. března z http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7307796.stm.

[148] 9-11 Commission Report, National Commission on Terrorist Attacks Upon The United States. Str. 147. Získáno 15. února 2008 z: http://govinfo.library.unt.edu/911/report/index.htm.

[149] Impressions of America 2004 – How Arabs view America and learn about America. Provedeno společností Zogby International. Str. 1. Získáno 15. února 2008 z: http://www.arabvoices.net/2004_impressions_of_america_poll.pdf.

[150] What the World Thinks in 2002, The Pew Global Attitudes Project. Str. 54. Získáno 15. února 2008 z http://pewglobal.org/reports/pdf/165.pdf.

[151] What the World Thinks in 2002, The Pew Global Attitudes Project. Str. 57. Získáno 15. února 2008 z http://pewglobal.org/reports/pdf/165.pdf.

[152] Získáno 17. března 2008 z: se2.isn.ch/serviceengine/FileContent?serviceID=23&fileid=850CC552- B20A-3CB2-19A9-CF12C0143180&lng=en.

[153] Londýnský Observer informoval 29. září 1985, že Izrael je „nejspolehlivější dodavatel zbraní pro Irán s obchodní bilancí mezi 500 – 800 miliony dolarů ročně. Podle Aaron Kliemana z Tel Aviv University dodal Izrael Iránu od vypuknutí války v září 1980 do konce roku 1983 zbraně v hodnotě téměř půl miliardy dolarů. Bližší informace viz: Bahbah, B.: Arms Sales: Israel´s Link to the Khomeini Regime. Washington Report on Middle East Affairs. (Leden 1987) nebo The Israel-Iran Connection. Journal of Palestine Studies. Ročník. 16. Číslo 3. (Jaro 1987). Získáno 2. března 2008 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0377-919X%28198721%2916%3A3%3C210%3ATIC%3E2.0.CO%3B2-I. Izrael od Iránu v osmdesátých letech také kupoval ropu viz: Israel-Iran Oil Deal Disclosed and Tied to Captives. The New York Times. 20. prosinec 1989. Získáno 2. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=950DE3D6153AF933A15751C1A96F948260&scp=1&sq=Israel-Iran+Oil+Deal+Disclosed&st=nyt.

[154] Bez sionismu a Izraele by jistě nebylo ani palestinských uprchlíků. Otázku, o kolik méně uprchlíků by bylo bez arabské agrese vůči Izraeli resp. Židům, není možné zodpovědět. Otázku, do jaké míry byla tato agrese přirozená, také není možné zodpovědět. Nicméně žijeme v zemi, která si se secesionistickými snahami určité části obyvatel poradila nikoli jejich zahnáním do moře, ale jejich vyhnáním do Německa. Je rozdíl mezi snahou o zahnání Židů do moře Araby a úspěšným vyhnáním Němců Čechy skutečně velký? Palestinští Arabové si jistě myslí, že Palestina je jejich vlastí, stejně jako Češi považují například Liberec za české a nikoli německé město. Stejně tak Židé a Němci měli pocit, že mají na daném území právo na své sebeurčení resp. samostatnost. „Pravda“ je tak vždy na straně vítěze toho daného konfliktu. „Dějiny píšou vítězové“ – Židé a nikoli Arabové. Spojenci a nikoli Osa.

[155] Klein, J.: How Israel Is Wrapped Up in Iraq. The New York Times. 5. únor 2003. Získáno 17. února 2008 z: http://www.time.com/time/columnist/klein/article/0,9565,419688,00.html.

[156] Informace získána 1. března 2008 z: http://www.cnn.com/2008/WORLD/meast/02/27/mideast/

[157] Zákon umožňující tajným službám odposlouchávat hovory do a ze zahraničí v současné době již vypršel, ale prezident Bush usiluje o jeho obnovení.

[158] Pro bližší informace o metodách vyšetřování podezřelých z terorismu viz například: http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/7144075.stm.

[159] The Jonathan Pollard Case. Journal of Palestine Studies, Ročník. 15. Číslo 3. (Jaro 1986). Str. 175. Získáno 14. listopadu 2007 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0377-919X%28198621%2915%3A3%3C173%3ATJPC%3E2.0.CO%3B2-W.

[160] Zpráva GAO citována v: Clarke, D. L.: Israel´s Economic Espionage in the United States. Journal of Palestine Studies, Ročník. 27. Číslo 4 (Léto 1998). Str. 21. Získáno 2. března 2008 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0377-919X%28199822%2927%3A4%3C20%3AIEEITU%3E2.0.CO%3B2-E.

[161] Ege, K.: The CIA View of Israeli Intelligence Services. MERIP Reports. Číslo 105. Reagan Targets the Middle East. (Květen 1982). Str. 27. Získáno 14. října 2007 z: http://links.jstor.org/sici?sici=0047-7265%28198205%290%3A105%3C26%3ATCVOII%3E2.0.CO%3B2-Y.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více