Židovská lobby a americká zahraniční politika: 3. Válka v Iráku

Autor: Ing. Vadim Horna 🕔︎︎ 👁︎ 27.431

Válka v Iráku je velmi často interpretována jako válka o ropu, nebo válka za zájmy vojensko-průmyslového komplexu. Není vyloučeno, že i tyto veřejně často zmiňované zájmy byly brány v úvahu. Nicméně tzv. „oil lobby“ není v Kongresu považována za nejsilnější a nesleduje tak široké politické cíle jako je válka proti státům. Nadto válka v Iráku není v zájmu ropných společností. Válka vždy znamená nestabilitu a to není pro žádný business dobré. Tato válka také nikterak nepřispívá dobrým vztahům USA se státy Perského zálivu. Jestliže ropné společnosti za něco lobbovaly v této oblasti, pravděpodobně to bylo zlepšení vztahů s Irákem a s Íránem a navázání běžných obchodních vztahů, bez jakéhokoli ohledu na lidská práva. Například Francie, která byla jedním z hlasitých kritiků útoku USA na Saddámův režim měla své ropné zájmy v Iráku a dalo by se říci, že spíše politika Francie než USA byly důsledkem ropné lobby.[107]

„Stěží nalezneme jakýkoli důkaz, že ropné zájmy tlačily Bushe v letech 2002-03 k invazi do Iráku“[108]

Reklama

Není pochyb o tom, že Saddám Husajn byl zločincem, který zasluhoval ten nejtěžší trest, a že pád jeho režimu, pokud by byl nahrazen stabilní demokratickou vládou, nebo i kdyby byl nahrazen pouze stabilní neextremistickou vládou, by byl býval pro svět pravděpodobně dobrý. To se však nestalo. Že by změna tohoto režimu byla dobrá, neznamená, že byla nezbytná, nebo, že Irák představoval bezprostřední nebezpečí pro Západ nebo USA. Případ konce Saddáma Husajna je naopak nebezpečný v jedné věci. Saddám Husajn byl totiž před útokem USA ochoten spolupracovat s inspektory OSN, což však na jeho další osud nemělo žádný vliv. Diktátoři se zpravidla řídí svými osobními zájmy více než zájmy státu, kterému vládnou. Pokud změna jejich politiky nenajde odezvu supervelmoci, jakou má pak diktátor motivaci měnit své chování? Tato politika tak nevede k větší bezpečnosti světa ani regionu, ale naopak zužuje možnosti diktátora pro rozhodování a vede ho tak k jediné logické politice, a to zasadit supervelmoci a jejím spojencům co nejtvrdší úder, ze kterého se sice poměrně snadno vzpamatují, ale takový úder by jistě stál lidské životy a je pravděpodobně vyhnutelný. Budou Spojené státy sledovat podobnou politiku i vůči Íránu a Sýrii? A jakou má Írán motivaci zastavovat jaderný program, když Saddám Husajn tak učinil a vojenský úder ho neminul? Může vůbec tato politika vést k větší bezpečnosti USA, Západu, Izraele a světa vůbec?

Použití jakýchkoli morálních argumentů o zkaženosti Husajnova režimu ve prospěch útoku na něj je chůzí po tenkém ledě. Vždyť tento režim byl v osmdesátých letech pro spolupráci s USA dost dobrý. Fotografie Donalda Rumsfelda, jednoho z hlavních propagátorů útoku, jak si přátelsky podává ruku přímo s masovým vrahem Saddámem, obletěly svět. Navíc USA obecně preferují nedemokratické přátelské vlády před vládami nepřátelskými, ale demokratickými (Hamas, Sandinisté, Salvador Allende a snad i Írán je demokratičtější než Saúdská Arábie).

Základní tezí analýzy vlivu prožidovských skupin ve Spojených státech na rozhodování prezidenta Bushe o invazi do Iráku je, že Irák nepředstavoval bezpečnostní riziko pro USA, ale představoval podstatné bezpečnostní riziko pro Izrael. Philip Zelikow, který sloužil jako výkonný šéf komise vyšetřující útoky na Spojené státy z 11. září 2001 a který byl mezi únorem 2005 a prosincem 2006 poradcem ministryně zahraničí USA, řekl 10. září 2002 při přednášce na Virginské univerzitě: „Proč by Irák útočil na Ameriku nebo proti nám používal jaderné zbraně? Řeknu Vám co si myslím, že je a ve skutečnosti byla od roku 1990 skutečná hrozba. Je to hrozba Izraeli.“ Zelikow dále pokračoval: „A toto je hrozba, o které se nemluví, protože Evropané se o tuto hrozbu příliš nezajímají. A řeknu upřímně. Americká vláda se o ni nechce rétoricky příliš opírat, protože to není populární.“[109] Je nutné zdůraznit, že Zelikow pronesl tato slova ještě před invazí USA do Iráku a pravděpodobně tak méně cenzuroval své akademické úvahy. Navíc v té době panoval optimismus o rychlém ukončení konfliktu. Možné bezpečnostní zájmy Izraele na této válce tak v té době byly daleko méně kontroverzní než je tomu dnes, kdy se Amerika jen velice těžko smiřuje s množstvím obětí a materiálními náklady na válku.

Že jedním z faktorů možné invaze do Iráku je právě bezpečnost Izraele, naznačil i generál Wesley Clark, který v srpnu 2002 odhadl pravděpodobnost invaze v roce 2003 na 65 – 70 %. Britský list The Guardian jej cituje: „Ti, kdož teď prosazují útok, vám soukromě a upřímně řeknou, že je pravděpodobně pravdou, že Saddám Husajn nepředstavuje žádnou hrozbu pro Spojené státy. Ale obávají se, že by se jednou, pokud by měl jadernou bombu, mohl rozhodnout použít ji proti Izraeli.“[110] Dodejme, že Zelikow je potomkem ruských židovských emigrantů. Wesley Clark je potomkem běloruských židovských emigrantů, a tak není pravděpodobné, že by se svými výroky snažili poškodit Izrael.

Je poměrně zajímavé, že je možné nalézt daleko více materiálu o bezpečnostní zainteresovanosti Izraele na invazi z doby před touto invazí. Je to pravděpodobně proto, že o konečném úspěchu americké armády málokdo pochyboval, a tak šlo v podstatě pouze o morální otázky nebo otázky mezinárodního práva. Katastrofické scénáře, které se později staly skutečností, nebyly veřejně příliš známé. Například redaktor amerického The New York Times Joe Klein, ve vydání z 5. února 2003 píše: „Silnější Izrael je velmi silně zakořeněn ve zdůvodnění války v Iráku. Je to část argumentu, který se neodvažuje být zveřejněn, fantazie tiše uchovávaná neokonzervativní klikou Bushovy administrativy a mnohými vůdci americké židovské komunity.“ Joe Klein dále pokračuje: „Zničení Saddáma Husajna neodstraní pouze dlouhodobého nepřítele Izraele, ale změní také základní rovnováhu sil v regionu. Vyšle to zprávu Sýrii a Iránu o nebezpečích podpory islámského terorismu. Vyšle to zprávu také Palestincům: „Demokratizujte a uzavřete mír za izraelských podmínek, nebo zapomeňte na vlastní stát.““ V článku je dále citován přední americký židovský politik, senátor Joe Lieberman: „Mám velkou víru, že odstranění Saddáma Husajna posílí naše demokratické spojence v regionu.“[111] Není pochyb o tom, jaké(ho) spojence měl pan Lieberman na mysli.

Poprask a obviňování z antisemitismu vyvolalo tvrzení virginského kongresmana Jamese P. Morana, který prohlásil: „Kdyby nebylo silné podpory židovské komunity pro tuto válku v Iráku, nedělali bychom to.“ A dodal: „Vůdci židovské komunity jsou dost vlivní, aby změnili směr událostí, a já si myslím, že by to měli udělat.“[112]

O správnosti tohoto výroku rozhoduje, co se skrývá pod pojmem „židovská komunita“. Pokud by tím byli myšleni běžní američtí Židé, tak by to byl výrok jednoznačně nesprávný. Pokud by jím byly myšleny velké židovské organizace, daly by se jistě najít argumenty pro tento výrok. Pokud by byla myšlena neokonzervativní židovská komunita ve vládě George Bushe, pak tato komunita sehrála naprosto rozhodující roli v rozhodování o válce proti Iráku. To potvrzují i slova těch židovských představitelů, kteří se proti výrokům kongresmana Morana ohrazují a obviňují ho z antisemitismu. Například „David A. Harris, výkonný ředitel Amerického židovského výboru, označil poznámky pana Morana za „klasický antisemitský syndrom“. A my nepoužíváme pojem „antisemitismus“ nazdařbůh. Pan Harris řekl, že poznámky pana Morana začaly „zrnkem pravdy“ – tedy, že početní Židé pracující v zahraničně politickém týmu administrativy dlouho prosazovali strategii preemptivní války proti panu Husajnovi.“[113]

Zdá se, že američtí Židé a i někteří jejich představitelé si již v té době uvědomovali úskalí války v Iráku, která se stala skutečností. A to, že neúspěch války by Izraeli mnoho stability a míru nepřinesl a za druhé, že přílišná angažovanost v kampani, jejíž výsledek je nejistý, může vést ke klasickým antisemitským náladám ve společnosti. Není však pochyb o tom, že naprostá většina amerických Židů, kteří byli proti válce v Iráku, tak nečinili s žádným kalkulem. Jak již bylo a ještě bude uvedeno, američtí Židé jsou spíše liberální a nezastávají jestřábí postoje, co se týče americké zahraniční politiky. Účelem této kapitoly také není dokázat, že za válku proti Saddámu Husajnovi mohou Židé, ale že Izrael a jeho bezpečnost byl jedním z podstatných faktorů rozhodných při prosazení této války. To je podstatný rozdíl.

Reklama

„Zatímco průzkumy veřejného mínění ukazují, že postoje amerických Židů k válce v Iráku nejsou podstatně odlišné od celého voličstva (podle některých průzkumů byla dokonce podpora amerických Židů pro válku nižší než podpora ostatních Američanů, pozn. autora), většina velkých židovských organizací a mnozí přispěvatelé (myšleno do volebních kampaní, pozn. autora) válku podporovali.“[114]

Válečnou hysterii proti Saddámu Husajnovi nezačali ani izraelští politici a nevnutili ji Americe žádným konspiračním způsobem. Informace, které jsou k dispozici, nasvědčují, že Izraelci se již v té době daleko více obávali Íránu a možná se i obávali, aby útokem na Irák Američané neztratili Írán ze zřetele. Nicméně z počátku nepodnikli proti tomuto útoku nic a později jej vehementně prosazovali.[115]

Hlavními iniciátory svržení režimu Saddáma Husajna byli neokonzervativci. Značná část těch neokonzervativců, kteří měli významný vliv na rozhodování o invazi do Iráku, je však židovského původu a jak již bylo uvedeno výše, podpora Izraeli je silně zakořeněna v neokonzervativní filosofii. Uveďme přední neokonzervativce, jejichž role při prosazování invaze do Iráku bude níže analyzována. Paul Wolfowitz (židovského původu), náměstek ministra obrany Donalda Rumsfelda. Další náměstek ministra obrany Douglas Feith (židovského původu). I. Lewis (Scooter) Libby (židovského původu), šéf personálu viceprezidenta Dicka Cheneyho. John Bolton, americký diplomat. Richard Perle (židovského původu), šéf Defense Policy Board Advisory Committe. Donald Rumsfeld, ministr obrany. Elliott Abrams (židovského původu), ředitel National Security Councilu. Dále William Kristol (židovského původu) a Robert Kagan, jedni ze zakladatelů Project for the New American Century, neokonzervativního amerického think tanku. Pravděpodobným důvodem koncentrace neokonzervativců na Saddáma Husajna bylo, že útok na Írán byl v té době neprodejným zbožím.

3.1. Válka neokonzervativců?

Hledat počátky snah neokonzervativců o svržení Saddáma Husajna je z hlediska této práce nepodstatné. Tato práce se tedy zabývá jejich snahami od roku 1996, kdy tři přední neokonzervativci Richard Perle, Douglas Feith a David Wurmser vypracovali dokument „A Clean Break A New Strategy for Securing the Realm.“ Tento dokument byl určen tehdejšímu premiérovi Izraele Benjaminu Netanyahovi a navrhoval změnu izraelské politiky, včetně odklonu od mírového procesu z Oslo a také žádal odstranění Saddáma Husajna. „Je zajímavé, že skupina autorů „Clean Breaku“ nevolala po americkém svržení Saddáma. S prezidentem Clintonem v úřadě na to byla také velmi malá naděje.“[116]

Další iniciativa neokonzervativců se datuje do roku 1998, kdy neokonzervativci adresovali prezidentu Clintonovi dva otevřené dopisy žádající právě diktátorovo svržení. To je značný posun, protože první dopis byl organizován výše zmíněným neokonzervativním think tankem Project for the New American Century a byl podepsán Elliottem Abramsem, Johnem Boltonem, Robertem Kaganem, Williamem Kristolem, Richardem Perlem, Donaldem Rumsfeldem a Paulem Wolfowitzem. Druhý dopis byl organizován Výborem pro mír a bezpečnost v Zálivu a byl podepsán výše zmíněnými osobami a dále: Ann Lewisovou (židovského původu), poradkyní Hillary Clintonové. Douglasem Feithem, Martinem Peretzem či Bernardem Lewisem, významným historikem židovského původu.[117] Neokonzervativci naléhali na prezidenta Clintona, aby odstranění Husajnova režimu učinil americkou politikou, což podle nich znamenalo použití celé škály diplomatických, politických a vojenských nástrojů. Neokonzervativci také vyjádřili své uvědomění si možných rizik, ale rizika vyplývající z pasivity byla podle jejich názoru větší.[118] Z dnešního hlediska je nutné říci, že se pravděpodobně mýlili. Posun v přístupu neokonzervativců mezi léty 1996 a 1998 je zřejmý, tedy snaha o využití mocenského potenciálu USA pro to, co z jejich hlediska bylo v zájmu Izraele a co mu radili již v roce 1996.

Další neokonzervativní aktivitou bylo prosazení zákona „Iraq Liberation Act.“ Tento zákon v sekci dva uvádí historii Saddámových hříchů a začíná 22. zářím 1980, kdy Saddám Husajn zahájil válku proti Iránu, což je vzhledem k tehdejší politice USA poněkud úsměvná výčitka. V sekci tři uvádí: „Mělo by být politikou Spojených států podporovat snahu o odstranění režimu Saddáma Husajna a podporovat vznik demokratické vlády nahrazující tento režim.“ V sekci čtyři umožňuje vládě finančně podporovat opoziční hnutí až do výše 97 milionů amerických dolarů.[119] Kongres měl opozicí na mysli zejména Irácký národní kongres v čele s Ahmedem Chalabim, který byl později jedním z těch, kdo se podíleli na zajištění zpravodajských informací o iráckých zbraních hromadného ničení.

Za prezidentování Billa Clintona však podmínky vhodné pro prosazení války v Iráku nenastaly. Takové podmínky přinesly až útoky na Spojené státy z 11. září 2001.

Změněné situace, která nastala těmito útoky, ihned využili Paul D. Wolfowitz, náměstek ministra obrany a I. Lewis Libby, šéf personálu viceprezidenta, kteří žádali „co nejrychleji provést co nejširší vojenskou akci nejen proti síti Usámi bin Ládina v Afghánistánu, ale také proti dalším předpokládaným teroristickým základnám v Iráku a Libanonu.“[120]

V té době byli poradci v administrativě prezidenta Bushe rozděleni mezi stoupence rychlé odvety, představované hlavně Wolfowitzem, a na druhé straně stoupenci zdrženlivosti představované Colinem Powellem. V té době se pro rychlý úder proti Iráku nevyjadřovali ani jestřábi jako Dick Cheney nebo Donald Rumsfeld. Pro Rumsfelda však otázka invaze do Iráku pravděpodobně nebyla otázkou „zda?“ ale spíše „kdy?“

Reklama

„Pan Wolfowitz, vlivný pentagonský náměstek a konzervativec, který se mnohokrát střetl se sekretářem Powellem a Státním departmentem, pokračuje v tlaku pro vojenskou kampaň proti Iráku, která by nejen potrestala pana Husajna za jeho minulou podporu terorismu doma a v zahraničí, ale také by eliminovala hrozbu, kterou představuje pro Izrael a Západ svou snahou o získání zbraní hromadného ničení.[121]

Prezident Bush bývá někdy obviňován z toho, že se již ujímal funkce s myšlenkou na válečnou akci proti Saddámu Husajnovi a že tak chtěl dokončit to, co se jeho otci nepodařilo dotáhnout do konce. Pro to však neexistují důkazy. „Bush a Cheney jistě měli zájem na svržení Saddáma Husajna, ale neexistuje žádný veřejně přístupný záznam o tom, že by Bush nebo Cheney vážně zvažovali válku proti Iráku před 11. zářím. Bush také neobhajoval použití síly proti Iráku během kampaně v roce 2000.“[122]

Neokonzervativci tak jednoznačně stáli u zrodu tragédie jménem Irák. Jediný vrcholný člen administrativy George Bushe, který podepsal oba dopisy z roku 1998 adresované prezidentu Clintonovi, byl Donald Rumsfeld.

„Neokonzervativci – zejména Scooter Libby, Paul Wolfowitz a princetonský historik Bernard Lewis (všichni tři židovského původu, pozn. autora) – hráli kritickou úlohu v přesvědčení prezidenta pro podporu války. Pro ně bylo 11. září 2001 novým kontextem, ve kterém mohli prodat své staré názory na americkou zahraniční politiku. Jejich největší výhodou možná bylo, že již měli „hotový přístup k světu“ a to v době, kdy se jak prezident tak viceprezident snažili vyvodit smysl z bezprecedentního neštěstí, které se zdálo volat po radikálně nových přístupech k mezinárodní politice.“[123]

Wolfowitzovu obsesi invazí do Iráku ihned po 11. září vyjádřil i vládní představitel citovaný deníkem The New York Times 20. září 2001: „Pan Wolfowitz se daleko více zajímá o bombardování Iráku než bombardování Afghánistánu.“[124]

Co přesně se podílelo na utváření postojů Dicka Chneneyho a George Bushe je nemožné zjistit. Nicméně z činů a výroků je možné usuzovat, že viceprezident byl odhodlán svrhnout Saddáma v podstatě ihned po teroristických útocích z 11. září. Viceprezident začal ihned po útocích veřejně šířit teorie, které nějakým způsobem spojovaly Husajna s bin Ládinem. „Cheney opakovaně naznačoval, že Bagdád má vazby na Al Kajdu a ostentativně odmítal vyloučit, že Irák měl nějakým způsobem vinu na útocích z 11. září a možná dokonce hrál roli i při bombovém útoku na World Trade Center v roce 1993. CIA, FBI a také vyšetřování útoků Kongresem tyto konspirativní teorie odmítly. Cheney také předložil zprávu – široce zpochybněnou tajnými službami – že se únosce Mohamad Atta setkal s iráckým špionem v Praze v dubnu 2001.“[125] Cheney byl obklopen neokonzervativci, ale co ho přesvědčilo o nutnosti sesazení Husajna, byly pravděpodobně právě až útoky z 11. září, které ho přesvědčily o tom, čeho se obával, tedy zranitelnosti Ameriky. Je ale velmi pravděpodobné, že jeho reakce na tyto útoky byly silně ovlivněny právě neokonzervativci, zejména jeho šéfem personálu Scooterem Libbym (Scooter Libby byl zapleten do aféry se zveřejněním identity agentky CIA Valerie E. Wilsonové, manželky amerického diplomata Josepha C. Wilsona, jednoho z významných kritiků války v Iráku. Scooter Libby si v současné době odpykává trest ve vězení za křivopřísežnictví a obstrukce justici) a také Paulem Wolfowitzem, Richardem Perlem a Douglasem Feithem (všichni tři významní židovští neokonzervativci ve vysokých exekutivních postech).

Rozhodovací pravomoci však neměl viceprezident Cheney, ale prezident Bush, který se rychle stal objektem lobbingu neokonzervativců ve prospěch války proti Iráku.

Již 20. září 2001 adresovali neokonzevativci z Project for the New American Century prezidentovi otevřený dopis, ve kterém mu děkovali za jeho závazek vést svět k vítězství ve válce proti terorismu, a navrhli několik kroků, které k takovému vítězství měly vést:

- Zadržení nebo zabití Usámi bin Ládina a zničení jeho sítě, což však nemohlo zůstat cílem jediným.

- Svržení režimu Saddáma Husajna. Saddám Husajn se podle tohoto dopisu pravděpodobně podílel na útocích proti USA. A i když o tom neexistují žádné důkazy, každá snaha o poražení terorismu musí zahrnovat odstranění Husajna z Iráku. Selhání v této oblasti by podle neokonzervativců znamenalo kapitulaci před teroristy.

- Každá válka proti terorismu musí být namířena také proti Hizballáhu (teroristická skupina lokálního významu, která nemá s USA naprosto nic, co do činění, pozn. autora).

- Izrael zůstává nejvěrnějším spojencem USA proti terorismu a USA musí svou sesterskou demokracii plně podporovat. Pokud Palestinci nezastaví terorismus, USA by jim neměly poskytovat již žádnou pomoc.

- Neokonzervativci dále požadovali razantní zvýšení obranného rozpočtu.

Tento dopis byl podepsán například Williamem Kristolem, Robertem Kaganem, Charlesem Krauthammerem, Richardem Perlem, Normanem Podhoretzem či Martinem Peretzem.[126]

Tento dopis poměrně zjevně obsahuje jeden z hlavních argumentů pro americkou podporu Izraele – je jen jedna válka proti terorismu. Tento dopis také otevřeně podporuje boj se skupinami, které jsou primárně nepřáteli Izraele a nikoli USA.

Jestliže první dopis adresovaný neokonzervativci kolem Project for the New American Century obsahoval odkazy na bezpečnost Izraele pouze latentně a obsahoval spíše volání po boji s nepřáteli Izraele, druhý dopis z třetího dubna 2002 již naprosto zjevně a otevřeně spojuje bezpečnost Izraele a odstranění Saddáma Husajna.[127]

Neokonzervativci na úvod opět děkují prezidentu Bushovi za jeho odvážné vůdcovství v boji proti terorismu obecně a za podporu Izraele konkrétně. Uveďme část dopisu:

„Izrael, jako liberální demokracie pod opakovanými útoky vrahů, kteří útočí na civilisty, potřebuje a zaslouží si vytrvalou podporu. Tato podpora je pro přežití Izraele jako svobodné a demokratické země o to nezbytnější, že Spojené státy jsou jedinou zemí mající sílu a vliv poskytnout smysluplnou pomoc spojenci v obležení. S teroristickými útoky z 11. září v našich myslích a srdcích by Američané měli o to horlivěji ukázat solidaritu slovem a skutkem s další obětí teroristického násilí.“ Dopis dále pokračuje:

„Nikdo by neměl zpochybňovat, že Spojené státy a Izrael mají společného nepřítele (tato práce tuto tezi zpochybňuje v kapitole „Vyplácí se Americe její politika vůči Izraeli“, pozn. autora) Obě země jsou cílem toho, co jste (je myšlen prezident Bush, pozn. autora) správně označil za „osu zla.“ Izrael je cílem teroristů částečně proto, že je naším přítelem (další teze, která je zpochybněna v kapitole „Vyplácí se Americe její politika vůči Izraeli“, pozn. autora), a částečně proto, že je ostrovem svobody a demokratických principů – amerických principů – v moři tyranie, netolerance a nenávisti (mají neokonzervativci na mysli strategické spojence USA na Blízkém východě Egypt, Jordánsko a Saúdskou Arábii? – Další rána tezi o shodě zájmů USA a Izraele, pozn. autora). Jak upozornil ministr obrany Donald Rumsfeld, Irán, Irák a Sýrie se účastnily „inspirování a financování kultury politických vražd a sebevražedných atentátů“ proti Izraeli, stejně jako napomáhaly teroristickým kampaním proti Spojeným státům. Vy jste vyhlásil válku proti terorismu, pane prezidente. Izrael bojuje tu stejnou válku.“ Dopis se dále zaobírá izraelsko-palestinským konfliktem, ve kterém zpochybňuje Jásira Arafata jako partnera pro jednání. „Pane prezidente, nemůže být nadále politikou USA naléhat na Izrael a už vůbec ne ho nutit, aby pokračoval v jednáních s Jásirem Arafatem, stejně jako bychom my (tedy Američané, pozn. autora) nebyli ochotni být tlačeni k jednání s Usámou bin Ládinem nebo Mullou Omarem (Arafat = bin Ládin, Arafat = např. Begin nebo Shamir. Terorista je terorista, tedy Begin a Shamir = bin Ládin?. Ten, kdo pomáhá teroristům, je terorista, tedy Ben Gurion = bin Ládin? Úvaha autora).

„Navíc, pane prezidente, na Vás naléháme, abyste urychlil přípravu plánů na odstranění Saddáma Husajna. Jak jste řekl, každý den, kdy je Saddám Husajn u moci, přibližuje den, kdy teroristé nebudou mít pouze letadla, se kterými by na nás zaútočili, ale také chemické, biologické nebo nukleární zbraně. Je všeobecně známé, že Saddám, společně s Iránem, je přispěvatel a podporovatel terorismu proti Izraeli. Irák poskytoval v minulosti útočiště teroristům jako Abu Nidal a udržuje kontakty se sítí Al Kajdy. Když neodstraníme Saddáma Husajna a jeho režim, škody doposud utrpěné našimi izraelskými přáteli a námi se možná stanou pouhou předehrou mnohem horších hrůz.“[128]

Tento dopis je pravděpodobně nejotevřenější zpovědí neokonzervativců, co se týče jejich motivací a obav. I když jsou Spojené státy ke všem hrozbám a hrůzám jaksi přilepeny, je naprosto zjevné, že v prvé řadě jde o bezpečnost Izraele. Navíc si lze jen stěží představit více zvrácené překrucování kauzálních vztahů – Izrael jako oběť terorismu, protože je přítelem USA?.

Američtí republikáni měli navíc ještě jeden sobečtější důvod pro válku v Iráku. Již výše bylo uvedeno, že američtí Židé, ve své většině, nejsou váleční jestřábi. Většinou volí demokraty a zastávají liberální postoje. Jejich partikulární politické postoje k regionu Blízkého východu jsou o něco pravicovější než jejich obecné postoje, ale většina z nich podporuje řešení konfliktu mezi Izraelci a Palestinci zřízením palestinského státu (land for peace princip). Nicméně většina z nich by přivítala posílení bezpečnosti Izraele, což bylo pravděpodobně také jedním z faktorů invaze do Iráku. Američtí Židé jsou ve srovnání se zbytkem populace politicky aktivnější a jejich příspěvky představují značnou část příspěvků pro demokratické kandidáty. Snahou republikánů tak zdá se, bylo i přetažení amerických Židů k republikánům a to jak voličů, tak přispěvatelů.

„Jestliže tato politika uspěje ve válce a míru“ říká jeden republikánský stratég, „potom, myslím si, uvidíte další tektonické změny politické podpory, co se týče jak peněz, tak hlasů, ve prospěch Bushe. To není proč se to děje, ale bude to důsledkem, pokud uspěje (vláda G. Bushe, pozn. autora).“[129]

To, že snaha o získání židovských peněz pro volební kampaně hrála roli, nasvědčuje i to, že na rozdíl od běžných amerických Židů, kteří jak již bylo řečeno, byli rozdělení jako zbytek Američanů, většina židovských organizací a přispěvatelů podporovala válku v Iráku.[130]

3.2. Sharonova válka?

Jak již bylo uvedeno v předchozí subkapitole, izraelští politici nebyli první v prosazování invaze do Iráku. Změnu režimu v Iráku prosazovali minimálně od roku 1996 zejména neokonzervativci. Zdá se, že v době po útocích z 11. září, tedy v době, ve které se začala invaze do Iráku skloňovat ve všech světových médiích, byla izraelská vláda nakloněna spíše změně režimu v Iránu, který považovala za větší bezpečnostní riziko. Invaze do Iránu však v té době byla z objektivních důvodů neprůchodná.

Vláda Ariela Sharona poměrně rychle přešla na pozice neokonzervativců a naléhala na Spojené státy, aby s invazí neváhaly a zasáhly co nejdříve. Izraelci také tvrdili, že jejich zpravodajci mají informace o tom, že Irák zvyšuje a urychluje snahu o získání zbraní hromadného ničení.[131] Izraelci argumentovali, že čím dříve bude Saddám svržen, tím menší bude pravděpodobnost jeho schopnosti použít zbraní hromadného ničení, a tím nižší budou náklady na tento proces. Slovy Ariela Sharona: „Odkládání dlouho diskutované operace svržení Saddáma nevytvoří výhodnější prostředí pro akci v budoucnosti“[132]

Na začátku března 2003, tedy těsně před začátkem vojenské operace, byla zřetelná snaha izraelské vlády o vyvolání dojmu, že Izraelci nehrají v rozhodování žádnou roli. Slovy Ariela Sharona: „Rád bych zdůraznil, že v této válce nejsme angažováni. Neprosazujeme tento konflikt, ale ani se nesnažíme, aby byl odložen. Víme, že jde o nezbytný pokus o zničení schopnosti tyranských režimů, jako je ten v Iráku, znatelně ohrozit celý svět.[133]

Prohlášení Ariela Sharona z března 2003 je v přímém rozporu s jeho slovy ze srpna 2002. Sharon pravděpodobně věděl, že o válce je již rozhodnuto, a tak zmírnil rétoriku, aby byla role Izraele co možná nejzastřenější. Také prohlášení Izraelců ze srpna 2002 o zpravodajských informacích o zbraních hromadného ničení se při zpětném pohledu jeví jako poměrně kontroverzní. Zda šlo o záměr, nebo o zpravodajskou chybu, se nedozvíme.

Informace o zaangažovanosti premiéra Sharona na rozhodování o válce v Iráku poskytuje i přední americký politický komentátor a novinář, známý například z pořadů CNN The Capital Gang nebo Crossfire, Robert Novak. Není bez zajímavosti, že Robert Novak se narodil do židovské rodiny a později konvertoval ke katolictví. Zajímavé je také to, že Robert Novak byl právě tím žurnalistou, prostřednictvím jehož sloupku byla zveřejněna identita agentky CIA Valerie Plamové, manželky velvyslance Josepha C. Wilsona, známého kritika invaze do Iráku. Robert Novak získal informace o její identitě od významného neokonzervativce Richarda Armitage, signatáře dopisu prezidentu Clintonovi z ledna 1998. Robert Novak v současné době působí v televizní stanici Fox News, vlastněné kontroverzním mediálním magnátem Rupertem Murdochem, jehož média zastávala v předvečer invaze do Iráku proválečné postoje.

Robert Novak uvádí: „Izraelský předseda vlády Ariel Sharon v soukromých konverzacích s Hagelem[134] a mnohými dalšími členy Kongresu nenechává žádné pochyby, že největší pomocí Izraeli by bylo svržení režimu Saddáma Husajna. Tento názor je široce přijímán v Bushově administrativě a je hlavním důvodem, proč se americké síly v současné době připravují na válku.“[135]

Připomeňme článek v The New York Times z 27. února 2003: „Prezident Bush dnes deklaroval, že by svržení moci Saddáma Husajna v Iráku přineslo stabilitu regionu a mohlo připravit podmínky pro mír mezi Izraelem a „skutečně demokratickým palestinským státem.“[136]

Podle mého názoru toto vyjádření prezidenta Bushe podporuje tezi, že snahou Spojených států a Izraele bylo posílit jejich postavení v regionu a vyslat tak signál ostatním neposlušným státům, Sýrii a Iránu, co je stihne, když se nebudou chovat podle představ supervelmoci a lokální (vojenské) mocnosti. Pro Palestince to mělo znamenat: „Demokratizujte a uzavřete mír za podmínek výhodných pro Izrael.“

Pro výše uvedenou tezi existují velmi přesvědčivé důkazy. Potvrzuje ji Ariel Sharon v rozhovoru pro deník Haaretz, a to v optimistické době po svržení Saddáma Husajna, ale ještě před plným propuknutím sektářského násilí. Zajímavý je již název článku Předseda vlády: „Válka v Iráku vytvořila příležitost s Palestinci, kterou nesmíme promarnit.“[137]

Uveďme část rozhovoru:

Haaretz: „Pane předsedo vlády Sharone, nacházíme se v historickém momentu. Realita okolo nás se radikálně mění. Je z Vašeho pohledu nová blízko-východní realita po pádu Iráku slibná nebo nebezpečná? Dobrá nebo špatná pro Izrael?“

Sharon: „Irácké vedení bylo hrůzostrašné a vražedné. Již před dvaceti lety chápali, že není možné získat islámskou bombu, a proto musela být vyrobena. Takže odstranění Iráku jako hrozby je určitě úleva. To nicméně neznamená, že všechny problémy, kterým čelíme, byly odstraněny. Irán se velmi snaží vyrobit zbraně hromadného ničení a zaobírá se také výrobou balistických raket. Libye se také velmi snaží získat jaderné zbraně. Co se odehrává v těchto zemích, je nebezpečné a vážné. Také v Saúdské Arábii je režim, který poskytuje pomoc teroristickým organizacím.“

Haaretz: „Říkáte, že to, co se stalo v Iráku, se jedním nebo druhým způsobem musí odehrát také v Iránu, Libyi nebo Saúdské Arábii?“

Sharon: „V případě Iráku, Spojené státy ukázaly vůdcovství na nejvyšším stupni. Nemyslím si, že je realistické si myslet, že okamžitě po skončení jedné operace jiná začne. Také supervelmoc má svá omezení. Když zvítězíte, jste také do určité míry oslabeni.“

„Je před námi však možnost, že zde začíná odlišné období. Kroky podniknuté v Iráku vyvolaly šok naskrz Blízkým východem a přinášejí s sebou vyhlídky na ohromné změny. Je zde příležitost vytvořit nové vztahy mezi námi a arabskými státy a mezi námi a Palestinci. Tato příležitost nesmí být opomenuta. Mám v úmyslu tyto věci prozkoumat se vší vážností.“

Kromě toho, že výše uvedený rozhovor podporuje tezi o snaze vyslat arabskému Blízkému východu určitý signál, je mimořádně zajímavé také to, že Sharon zmiňuje Saúdskou Arábii a Libyi. Saúdská Arábie, jedna z hlavních opor USA na Blízkém východě? I přes naprosté fiasko v Iráku můžeme říci, že pravděpodobně jediným, kdo si informaci vyslanou USA a Izraelem válkou v Iráku vzal k srdci, byl plukovník Kaddáfí.

Izraelští představitelé však nebyli schopni skrýt svá očekávání „lepšího Blízkého východu“ bez Saddáma Husajna již před zahájením invaze a to právě v době, kdy Sharon tvrdil, že na válku nenaléhá. „Izraelská vláda silně podporuje změnu vedení v Iráku jako nástroje podporujícího zájmy Izraele. Oficiální představitelé veřejně vyjadřovali svou víru, že by to mohlo vést k novému, k Izraeli přátelštějšímu Blízkému východu. Izraelský ministr obrany Shaul Mofaz[138], hledě za válku v Iráku, naléhal na Spojené státy, aby se připravily uložit diplomatický a ekonomický tlak na Irán.“[139]

Co to znamená? Jeden izraelský představitel těsně před invazí explicitně tvrdí, že na válku v žádném případě nenaléhá a další představitel naléhá na Spojené státy, aby se připravily na další ofenzivu, zatím pouze diplomatickou a ekonomickou, proti Iránu. Závěr si udělejte sami.

Z veřejných výroků izraelských politiků je však velice těžko usuzovat na jejich skutečné záměry a motivace (tak je tomu ovšem obecně u všech politiků). Není možné, aby Izraelci přiznali, že do Iráku se jde bojovat za jejich bezpečnost, protože taková válka by byla v Americe neprodejná.

Že by neokonzervativci žádným způsobem nekonzultovali své záměry s Izraelci, je také těžko představitelné. Pokud jsou neokonzervativci silně oddáni Izraeli, a to jsou, tak je pravděpodobné, že už od začátku koordinovali svou politiku s izraelskou vládou. Toto ovšem platí, pokud přijmeme tezi, že hlavní motivací neokonzervativců byla snaha o ochranu Izraele.

O nekompromisním proizraelství neokonzervativců vypovídá i událost z května roku 2006, kdy izraelský velvyslanec u OSN označil velvyslance USA Johna Boltona za „tajného člena izraelského týmu“ a dále řekl: „Dnes je tajemství již venku. Není nás pouze pět diplomatů. Včetně Johna Boltona je nás nejméně šest.“[140] Dalším příkladem poměrně intimních styků předních neokonzervativců a představitelů strany Likud může být například vztah Ariela Sharona a předního neokonzervativního novináře Williama Safira.[141]

Cílem této kapitoly není dokázat, že Izraelci nebo Židé mohou za válku v Iráku, ale, že izraelské bezpečnostní zájmy sehrály svou roli při rozhodování o zahájení invaze. Rozhodnutí o této invazi však bylo v rukou Američanů a jako při každém závažném politickém rozhodnutí hrála roli řada dalších faktorů.

3.3. Paranoidní pozice politiky USA na Blízkém východě

Válka v Iráku naprosto otevřeně odhalila paranoidní situaci, ve které se nalézá politika Spojených států na Blízkém východě. Situaci popíšeme schematicky a budeme se pohybovat na vyšší rovině abstrakce.

Spojené státy a Izrael jsou spojenci. Spojené státy a Egypt, Jordánsko a Saúdská Arábie jsou spojenci.

Izrael, spojenec USA, je silně nenáviděn ve všech arabských zemích. Egypt a Jordánsko tento stát oficiálně uznávají, ale veřejné mínění je silně antisionistické, pokud ne přímo antisemitské. Saúdská Arábie Izrael neuznává a nechce o něm ani slyšet.

Když Izrael čelí bezpečnostním rizikům, tak jako v případě Husajnova Iráku, Spojené státy nemohou dovolit, aby Izrael cokoli udělal. Pokud by se tak stalo, ohrožuje spojenectví USA s arabskými státy a v případě Jordánského království ohrožuje stabilitu samotného království. Izrael není akce neschopný, ale Spojené státy si nemohou dovolit nechat jej použít svých vojenských kapacit. Co z toho vyplývá? Spojené státy musí bojovat za Izrael, aby bylo možné udržet křehká spojenectví na Blízkém východě.

Další problém nastává ve Spojených státech. Proč? Není možné otevřeně přiznat, že nebojujeme ani tak za vlastní, jako spíše za cizí zájmy a bezpečnost. To by vedlo k vlně antisemitismu. Američané tak nevědí, za co vlastně bojují, respektive si myslí, že bojují za své vlastní zájmy a za svou vlastní bezpečnost.

Tato „finta“ může vyjít v případě krátkého a úspěšného konfliktu, nikoli však v situaci, která nastala v Iráku, kde si Američané nutně kladou otázku, za co tam umírají jejich synové a proč za to platí desítky miliard dolarů ročně.

Situace je o to komplikovanější, že Izrael zneužívá této schizofrenní situace USA a svým způsobem je vydírá. Izrael si je dobře vědom, že USA nesmějí připustit větší vojenskou intervenci Izraele a používá to jako nástroj pro vyjednávání s Američany. Například Menachem Begin žádal od prezidenta Bushe seniora stovky milionů dolarů jako kompenzaci za útoky raketami Iráku, na které Izrael nebude odpovídat. Také před zahájením druhé války Izraelci prosazovali své právo vojensky odpovědět v případě raketového útoku Iráku. „Vládní představitelé tvrdí, že pan Bush není ochotný podniknout jakékoli kroky, které by naštvaly Ariela Sharona, izraelského předsedu vlády, jehož spolupráce je ve válce s Irákem nutná. Konkrétně, administrativa požádala pana Sharona, aby neoplácel v případě iráckého útoku na Izrael.“[142]

Jakou spolupráci tedy potřebují Spojené státy od Izraele? Potřebují, aby Izrael nic nedělal, ale i to je problém? Izraelští představitelé opakovaně prohlašovali, že oplácet budou. Například tehdejší ministr obrany Ben Eliezer prohlásil v srpnu 2002: „Budeme jedním z hlavních cílů (myšleno cílů Iráku v případě americké invaze, pozn. autora). Jak jsem řekl Američanům a jak teď opakuji: „Neočekávejte od nás, že budeme žít se zdrženlivostí. Když na nás zaútočí, zasloužíme si právo odpovědět.““[143] Izraelci tak tlačí na Američany i přes bezprecedentní vojenskou pomoc, kterou od USA dlouhodobě získávají.

Mají Izrael a Spojené státy skutečně shodné zájmy? Mají vůbec podobné zájmy?

Poznámky

[107] Bližší informace o působení francouzské společnosti Total v Iráku například v: Marcel, V.: Total in Iraq. U.S.-France Analysis Series. The Brookings Institution. Srpen 2003. Získáno 14. března 2008 z: http://www.brookings.edu/fp/cusf/analysis/marcel.pdf.

[108] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 254.

[109] Mekay, E.: Iraq was invaded „to protect Israel“ – US official. Asia Times. 31. březen 2004. Získáno 16. března 2008 z: http://www.atimes.com/atimes/Front_Page/FC31Aa01.html.

[110] US assumem UK help in Iraq, says general. The Guardian. 20. srpen 2002. Získáno 16. března 2008 z: http://www.guardian.co.uk/politics/2002/aug/20/foreignpolicy.uk.

[111] Klein, J.: How Israel Is Wrapped Up in Iraq. The New York Times. 5. únor 2003. Získáno 17. února 2008 z: http://www.time.com/time/columnist/klein/article/0,9565,419688,00.html.

[112] Goldstein, L.: THREATS AND RESPONSES: AMERICAN JEWS; Divide Among Jews Leads to Silence on Iraq War. The New York Times. 15. březen 2003. Získáno 17. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C01E7DA1E3EF936A25750C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[113] Goldstein, L.: THREATS AND RESPONSES: AMERICAN JEWS; Divide Among Jews Leads to Silence on Iraq War. The New York Times. 15. březen 2003. Získáno 17. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C01E7DA1E3EF936A25750C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[114] Keller, B.: Is it Good for the Jews? The New York Times. 8. březen 2003. Získáno 16. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9D05E7DF1E3FF93BA35750C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[115] La Guardia, A., Gilmore, I., Rennie, D.: Sharon urges America to bring down Saddam. The Daily Telegraph. 16. srpen 2002. Získáno 16. března 2008 z: http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2002/08/17/wirq117.xml.

[116] Keller, B.: Is it Good for the Jews? The New York Times. 8. březen 2003. Získáno 16. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9D05E7DF1E3FF93BA35750C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[117] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 244.

[118] Celý dopis je k dispozici online. Získáno 21. března 2008 z: http://www.newamericancentury.org/iraqclintonletter.htm

[119] Zákon je možné získat online například ze stránky: http://frwebgate.access.gpo.gov/cgi-bin/getdoc.cgi?dbname=105_cong_public_laws&docid=f:publ338.105.pdf.

[120] Tyler, P., Sciolino, E.: A NATION CHALLENGED: WASHINGTON; Bush´s Advisers Split on Scope of Retaliation. The New York Times. 20. září 2001. Získáno 15. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9F0DE7DB103BF933A1575AC0A9679C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[121] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 245.

[122] Tamtéž. Str. 245.

[123] Mearsheimer, J.J. Walt, S.M.: The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. 2007. ISBN 0-374-177772-4. Str. 246.

[124] Tyler, P., Sciolino, E.: A NATION CHALLENGED: WASHINGTON; Bush´s Advisers Split on Scope of Retaliation. The New York Times. 20. září 2001. Získáno 15. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9F0DE7DB103BF933A1575AC0A9679C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[125] Hosenball, M., Isikoff, M., Thomas, E.: Cheney´s Long Path To War. Newsweek. 17. listopad 2003. Získáno 17. března 2008 z: http://www.newsweek.com/id/60579.

[126] Celý dopis je přístupný online na webových stránkách Project for the New American Century. Získáno 17. března 2008 z: http://www.newamericancentury.org/Bushletter.htm.

[127] Celý dopis je ke stažení na webových stránkách Project for the New American Century. Získáno 17. března 2008 z: http://www.newamericancentury.org/Bushletter-040302.htm.

[128] Získáno 17. března 2008 z: http://www.newamericancentury.org/Bushletter-040302.htm

[129] Keller, B.: Is it Good for the Jews? The New York Times. 8. březen 2003. Získáno 16. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9D05E7DF1E3FF93BA35750C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[130] Tamtéž.

[131] Israel To U.S.: Don´t Delay Iraq Attack. 16. srpen 2002. CBS News. Získáno 10. března 2008 z: http://www.cbsnews.com/stories/2002/08/18/world/main519037.shtml.

[132] La Guardia, A., Gilmore, I., Rennie, D.: Sharon urges America to bring down Saddam. The Daily Telegraph. 16. srpen 2002. Získáno 10. března 2008 z: http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2002/08/17/wirq117.xml.

[133] Bennet, J.: THREATS AND RESPONSES: ISRAEL´S ROLE; Not Urging War, Sharon Says. The New York Times. 11. březen 2003. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9500E5DF143EF932A25750C0A9659C8B63&scp=5&sq=Iraq+war+Sharon&st=nyt.

[134] Republikánský senátor Chuck Hagel z Nebrasky, odpůrce invaze do Iráku, který mimo jiné řekl: „The road to Arab-Israeli peace will not likely go through Baghdad, as some may claim.

[135] Novak, R.D.: Sharon´s War. CNN International. 26. prosinec 2002. Získáno 1. března 2008 z: http://edition.cnn.com/2002/ALLPOLITICS/12/26/column.novak.opinion.sharon/.

[136] Bumiller, E.: THREATS AND RESPONSES; BUSH SAYS OUSTING HUSSEIN COULD AID PEACE IN MIDEAST. The New York Times. 27. únor 2003. Získáno z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C03E0D7153CF934A15751C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[137] Shavit, A.: PM: „Iraq war created an opportunity with the Palestinians we can´t miss“. Haaretz. Získáno 23. března 2008 z: http://www.haaretz.com/hasen/pages/ShArt.jhtml?itemNo=283284&contrassID=2&subContrassID=1&sb

[138] Shaul Mofaz byl jmenován ministrem obrany premiérem Sharonem v roce 2002 po rezignaci Bena Eliezera.

[139] Bennet, J.: THREATS AND RESPONSES: ISRAEL´S ROLE; Not Urging War, Sharon Says. The New York Times. 11. březen 2003. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9500E5DF143EF932A25750C0A9659C8B63&scp=5&sq=Iraq+war+Sharon&st=nyt.

[140] Israel´s UN ambassador slams Qatar, praises U.S. envoy Bolton. Haaretz. 23. březen 2006. Získáno 13. března 2008 z: http://www.haaretz.com/hasen/spages/718679.

[141] Eldar, A.: Sharp pen, cruel tongue. Haaretz. Získáno 12. března 2008 z: http://www.haaretz.com/hasen/pages/ShArt.jhtml?itemNo=847988%20&contrassID=2&subContrassID=15&sbSubContrassID=0&listSrc=Y.

[142] Bumiller, E.: THREATS AND RESPONSES: THE PRESIDENT; Bush Says Ousting Hussein Could Aid Peace in Mideast. The New York Times. 27. únor 2003. Získáno 1. března 2008 z: http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9C03E0D7153CF934A15751C0A9659C8B63&sec=&spon=&pagewanted=all.

[143] „We will be one of the main targets. What I told the Americans, and I repeat it: „Don´t expect us to continue to live with the process of restraint. If They hit us, we reserve the right of response.”“ Israel To U.S.: Don´t Delay Iraq Attack. 16. srpen 2002. CBS News. Získáno 10. března 2008 z: http://www.cbsnews.com/stories/2002/08/18/world/main519037.shtml.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více