Konflikt v Severním Irsku v kulturně-historických souvislostech: 6 Mírový proces

Autor: Bc. Lucie Hladíková 🕔︎︎ 👁︎ 21.717

Poslední kapku a zároveň výrazný obrat v historii konfliktu v Severním Irsku znamenala 70. léta 20. století, kdy nastala éra „krvavého desetiletí“ nazývané „The Troubles“. Tyto roky neznamenaly jen násilné výboje a bombové útoky, jednalo se také o léta prvních pokusů ze série vyjednávání a snah o uklidnění a mírové řešení situace. Konečnému prozatímnímu řešení – Belfastské dohodě – předcházelo téměř 30 let bojů a nezdařených pokusů o mír. Za těchto 30 let bylo zabito 3 636 lidí a dalších 36 000 jich bylo zraněno rozšířením konfliktu za hranice Irska na britskou půdu a dál[32].

Na druhou stranu i přes neúspěchy rok 1972 znamenal po dlouhých bojích a neustálých podmínkách PIRA na odchod Britů z Ulsteru neočekávaný úspěch v jednání. Lze za něj považovat referendum, které po 35 letech zrušilo články irské ústavy ohledně zvláštního místa katolické církve ve společnosti. Tímto skončil nejkrvavější rok v dlouhých dějinách konfliktu a byl zahájen politický proces s cílem řešit konflikt a dosáhnout nějakého rozhodnutí. Poprvé se objevil názor do severoirských záležitostí angažovat Irskou republiku a tímto byla obnovena myšlenka jednoty mezi katolíky.

6.1 Dohoda ze Sunningdale

Reklama

Devítiměsíční diplomatické úsilí roku 1973 vedly k podepsání dohody ze Sunningdale (6.–9. 12. 1973), ustanovení Irské rady[33] (Council of Ireland) a umožnění zástupcům obou stran podílet se na vládě v zemi. Historickou dohodu podepsali britský předseda vlády Edward Heath a irský premiér Liam Cosgrave[34], významně se podíleli také zástupci UUP, SDLP a Strany spojenectví Severního Irska. Hlavní myšlenka dohody směřovala ke statutu quo Severního Irska v rámci VB a uváděla v platnost nemožnost změny dosavadního stavu daného ústavou až do doby, něž by nový stav byl žádoucí pro většinu obyvatel. Britové vyjádřili nestrannost v záležitostech Severu, ale dohodli se na společném postupu proti PIRA.

Unionisté nebyli novou dohodou nadšeni, organizovali demonstrace a jiné akty odporu. Podle jejich názoru byla dohoda ze Sunningdale diskriminující a ohrožující severoirskou suverenitu. Volby ve Velké Británii v únoru roku 1974, které lze považovat za referendum o přítomnosti katolíků ve vládě a Irské radě, ostatně potvrdily již známý viditelný nesouhlas. Unionisté získali dohromady 11 křesel ze 12 možných vyčleněných pro Ulster a drtivě se ukázala jejich převaha mezi voliči i nyní ve vládě oproti pouhému jednomu křeslu pro SDLP[35] (viz. tabulka č. 1). Nadále kolovaly výhrůžky, že pokud bude Sunningdale schválena, dělníci vyhlásí stávku. Přes všechna ultimáta byla dohoda v květnu ratifikována. Nastalá situace prokázala, že hrozby nebyly jen prázdné řeči vyhlášením generální stávky ulsterských pracovníků, která trvala „pouze“ dva týdny, poněvadž do dění zasáhl atentát v Dublinu. Opětovné vypuknutí násilí dovedlo jednání na mrtvý bod, zhroutil se plán dělené exekutivy a musela být znovu nastolena přímá britská vláda, jež slibovala postupné omezení přítomnosti vojenských sil se zlepšováním se stavu situace. Britové taktéž zamýšleli pozvolné rušení nebo úpravu mimořádně zavedené legislativy, např.: opětovné zrušení kategorie paramilitaristických vězňů (ztráta určitých privilegií, která je odlišovala od „normálních“ vězňů).

Kolem roku 1975 byl tedy konflikt vnímán Brity spíše jako otázka zákona a pořádku. Zároveň PIRA nabírala sílu díky dobrovolníkům z republiky a organizovala časté útoky ve Velké Británii. Tímto se zde vzbudila nechuť a odpor ke všem Irům[36] a situace se místo mírovou cestou vydala opět cestou násilí. Británie vyhlásila místo politiky stahování tvrdou ofenzivu – boj s teroristy se změnil doslova v „hon na čarodějnice“.

Srpen 1976 znamenal určitý posun v řešení konáním velké kampaně za mír civilními aktivisty katolického původu. Do průvodu se zapojila i feministická hnutí a společně vytvořili skupinu „Peace People[37]. Uskupení slavilo zpočátku velké úspěchy mezi „oběma tábory“ a rozrostlo se až v desetitisícová shromáždění katolíků i protestantů za mír a zastavení teroru, dokonce se zprávy donesly do zámoří, kde vyvolaly další vlny odporu a demonstrací mezi původem irskou komunitou i Američany. Odezvou na tyto průvody bylo přesunutí vedení PIRA z Dublinu do Belfastu, čímž skončila jedna etapa celoirské organizace a nastala nová soustředěná „pouze“ na Severní Irsko. Šéfem organizace, pozdějším lídrem Sinn Féin, se stal Martin McGuinness, který se poté účastnil i jednání vedoucímu k uzavření Belfastské dohody. Další symbolickou porážku terorismu představovalo udělení Nobelovy ceny za mír roku 1976[38] předním postavám severoirského mírového hnutí a zakladatelkám hnutí „Peace People“; Betty Williamsové a Mairead Corriganové.

Muži a ženy z obou táborů se spojili a pochodovali v demonstracích na podporu míru, po kterém všichni toužili. Bariéry z ostnatých drátů byly strhnuty, zlověstné ticho bylo přerušeno. Sousedé a venkované si potřásli rukama a začali spolu mluvit, žít spolu. Reakce na kampaň iniciovanou Betty Williamsovou a Mairead Corriganovou byla prospěšná a ryze lidská.[39]

Egil Aarvik

Reklama

Problém však spočíval v absenci politického řešení problému. Politická rovina zůstala téměř nedotčena, spíše povzbuzena, v případě Sinn Féin a PIRA, k dalším výbojům. Nikam nevedoucí aktivity obou politických táborů si nakonec vyžádaly svolání Ústavní konference (6. ledna 1980), kde se jednalo o dalších možnostech budoucího politického vývoje v Irsku. Zástupci na konferenci nabídli řešení ve formě spolupráce ve vládě – katolíci měli mít své zástupce a zároveň doporučili navázání svazků mezi Ulsterem a Irskou republikou prostřednictvím dohod Spojeného království a Irska. Tato stanoviska se však hodnotila jako nepřípustná pro obě strany a proto byla konference v březnu s neúspěchem ukončena. Zdálo se být obtížné najít v této situaci řešení, každé stálo mnoho ústupků, vzájemné tolerance a respektu. Doufalo se, že i snahou o pozvednutí životního standardu katolíků by se mezi nimi snížila podpora PIRA. Ani Severní Irsko ani VB nepolevila ve vyjednávacích snahách a po celou dobu se snažili najít rozumné řešení na irsko-britských summitech pod vedením M. Thatcherové a Charlese Haugheyho[40].

Samotné politiky však bohužel měly opačný efekt. Potvrzení odstranění „Zvláštního statutu“ politických vězňů (povolení nosit civilní oblečení, zdržení se vězeňské práce, svoboda účastnit se a organizovat si volnočasové aktivity[41]) vedlo k dalším protestům republikánů a šíření nesouhlasu mezi katolickými občany, kteří namísto odklonu od praktik PIRA spíše s ozbrojenými boji sympatizovali. Katolíci viděli v PIRA jedinou organizaci operující v jejich zájmu. Političtí vězni dali roku 1981 najevo nesouhlas s novými opatřeními a zrušením stávajících pravidel vyhlášením hladovky, která dosáhla až krajní hranice vyhladovění deseti vězňů k smrti, což ještě umocnilo obdiv a podporu ozbrojeného boje mezi katolíky.

Zajímavý vývoj nastal ve chvíli, kdy byl do parlamentu zvolen za jeho předchozí nominace za Sinn Féin jeden z držitelů hladovky, vězeň Bobby Sands (viz. obr. č. 6) odsouzený za držení zbraní. Událost znamenala i díky mezinárodní podpoře, zejména USA, zásadní bod ve vývoji Sinn Féin a PIRA. I když Sands brzy nato zemřel, je doposud považován za novodobého mučedníka. Stávka skončila po 217 dnech 3. října 1981 naplněním některých vězeňských požadavků[42]. Následující dva roky stoupala Sinn Féin díky relativnímu úspěchu hladovky vzhůru v popularitě, což se odrazilo i na počtu voličů. Oblíbenost Sinn Féin vydržela do 90. let i dále (viz. graf č. 2).

Politická rovina pokračovala v úsilí znovu obnovit rozhovory s VB. Jako nejvhodnější forma se jevila diskusní a studijní oblast, tzv. Fórum pro nové Irsko složené ze severoirských stran, které chtěly vystoupit s jednotným názorem. Fórum dalo podněty k dalším vážným jednáním o situaci. Prvního zasedání se účastnily Fianna Fáil, Labour Party a Fine Gael. Na pořadu jednání stála v prvé řadě modernizace irské ústavy, přesněji řečeno odstranění dalších katolických dodatků. Navzdory úspěchům Fórum v činnosti nepokračovalo a rok po založení vydalo závěrečný dokument „Zpráva o novém Irsku“, v němž shrnuli hlavní myšlenky svojí aktivity: snahy o vytvoření jednotného státu. Zpráva obsahovala různé další návrhy na formy sjednocení: federace, popř. konfederace.

Atmosféra uvolňování napětí zdárně pokračovala směrem k dalšímu většímu summitu britských a irských státníků. Při přípravách ještě na chvíli zavládla nejistota, zda konání setkání neovlivní nakonec neúspěšný pokus o atentát na Margaret Thatcherovou, která byla na cestě do USA, aby se svými americkými protějšky projednala body chystaného summitu v Hillsborough roku 1985. Další přípravná jednání úspěšně vedla k Hillsborough, jehož se jako hlavní aktéři účastnili M. Thatcherová jako předsedkyně britské vlády a Garret Fitzgerald, zakladatel Fóra pro nové Irsko a taoiseach. Výsledkem bylo podepsání mezinárodní smlouvy o Severním Irsku znamenající důležitou změnu v severoirských dějinách, která oficiálně uznala, že Sever bude součástí Velké Británie až do dne, kdy většina v referendu rozhodne o změně statusu. Taktéž byl uveden v činnost Anglo-irský sekretariát, jehož úkolem byla obhajoba práv katolíků, důraz na spolupráci obou částí ostrova a její koordinace a podpora, kooperace v otázkách bezpečnosti, ekonomiky a kultury. Pro větší účinnost a informovanost obou stran byla stanovena podmínka pravidelných konzultací s britskou vládou na mezivládních konferencích o záměrech a postupech připravovaných programů.

6.2 Anglo-irská dohoda/ Dohoda z Hillsborough

Jak už bylo dříve zmíněno, anglo-irská dohoda oficiálně potvrzovala předem připravované ujištění, že změna statusu Severního Irska nebude bez souhlasu většiny obyvatel možná a současně garantovala respekt tradicí menšin a spravedlivé jednání s nimi ze zákona. Nejdůležitějším krokem ale bylo vůbec první oficiální uznání zájmů irského parlamentu v pozici poradního orgánu severoirského parlamentu, což umožnilo prezentovat jejich názory a návrhy spojené se záležitostmi týkajícími se Severního Irska. K tomuto účelu sloužila mezivládní konference, které předsedali zástupci obou vlád a pro jejíž potřeby byl zřízen společný Anglo-irský sekretariát (viz. výše). Dohoda měla i silný zahraniční ohlas a díky ní proces usmiřování pokročil kupředu následován dalšími snahami o rovnoprávnost katolíků a protestantů a o budování důvěry mezi nimi.

Dohoda sice vyřešila jednu stranu problémů, na druhou stranu se konflikt přesunul z koloniální perspektivy do problému tzv. „dvojí menšiny[43]: irští nacionalisté jsou menšinou na severu, zatímco unionisté jsou menšinou v rámci celého ostrova. Dříve jmenovaní viděli hlavní problém v jejich opomíjení v severoirském regionu a zároveň druzí se obávali stejné situace v případě sjednocení ostrova. Opět se setkáváme s nedorozuměním ve vysvětlení identit. Nacionalisté nepociťovali, že by jim bylo vyhověno v případě volby irské identity a tentýž názor měli unionisté v posuzování uznání britské identity (viz. tabulka č. 2). Tento politický krok měl, jako ostatně každý jiný krok, své zastánce i odpůrce. Stoupenci dohody ocenili zjednodušení určitých opatření jako např.: založení Nezávislé komise policejních stížností či Spravedlivý zákon o zaměstnanosti. Neproběhlé konzultace s unionistickými stranami byly však považovány za troufalé a reakcí na tuto lhostejnost byl jednohlasný souhlas s tím, že dávat cizímu parlamentu slovo v severoirské otázce je velmi lehkomyslné. Své názory šířili i do Británie, avšak tam znamenaly akorát neúspěch. Ze strany republiky se jim dostalo odpovědi ve formě ujištění o respektu severoirských záměrů pomocí politického veta.

Vnímání národní identity dle náboženství
  Irská Britská Severoirská Ulsterská Jiná/Nevím
Katolíci 63 8 25 2 4
Katolíci 2 66 22 8 2
Bez vyznání 27 41 23 4 11

Tabulka č. 2: Vnímání národní identity v závislosti na náboženství
Zdroj: vlastní úprava dle Mitchell, Claire: Religion, Identity and Politics in Northern Ireland: Boundaries of Belonging and Belief, str.29

Reklama

Ani tento příslib unionisty nepřesvědčil o správnosti jednání a stále věřili, že dohoda je krokem k nežádoucímu sjednocení, k čemuž jim dopomohli tisícové demonstrace dalších odpůrců při samotném podpisu dohody. Unionisté mimo jiné taktéž viděli např. zákon o rovnocenné zaměstnanosti a podmínkách jako pozitivní diskriminaci ve prospěch katolíků, rovněž se obávali nepočítání ze situací (ze strany Anglo-irské dohody) nárůstu katolické populace: pokud se stane většinou, nebude jí na cestě ke sjednocení nic bránit (viz. graf č. 3). Mnozí protestanté měli kromě jiného i pocit odcizení se od VB, se kterou byli dlouhá léta spojeni. Vnímali nastalou situaci jako zradu a na důkaz nesouhlasu pořádali kromě demonstrací také různé akce občanské neposlušnosti, např.: neplacení daní či státního nájemného, dokonce, v krajních případech, se uchýlili k násilným projevům odporu nebo petici za zrušení dohody, která nesla několik tisíc podpisů. I přes tyto projevy nesouhlasu byla nakonec dohoda 15. listopadu 1985 podepsána.

V říjnu 1986 se konalo první zasedání anglo-irské mezivládní konference v Londýně, jejíž program vycházel z velké části z dohody (referendum o změně statusu). Na pořad jednání se dostalo zastoupení katolíků ve státních společnostech, výstavba nových čtvrtí a demolice starých a zrušení problémového zákona o emblémech a vlajkách. Tehdejší taoiseach Irské republiky Garret Fitzgerald[44] při této příležitosti také promluvil o modernizaci Irska.

Ačkoli se tedy původně zdála dohoda být určitým krokem kupředu ve strnulých jednáních, ukázala se jistá „nevyspělost“ mezi stranami sporu, které byly neschopné přijmout ústupky za zachování míru za cenu částečného odstoupení od svých ideálů. Situace tedy byla stále otevřená, připravená k dalším pokusům o řešení přístupné oběma táborům.

6.3 Adams-Hume Talks

Pozdní 80. léta 20. stol. se nesla ve znamení vyjednávání mezi předsedou sociálně demokratické a dělnické strany Johnem Humem (SDLP) s předsedou Sinn Féin Gerrym Adamsem. Prvotní úmysl těchto setkání směřoval k naplnění požadavku na zřeknutí se násilností PIRA a umožnění Sinn Féin angažovat se v ústavodárné moci. Obě strany prokázaly ochotu dále se podílet na řešení konfliktu. Jednání v letech 1991 – 1992 postupně přešlo v tzv. Brooke-Mayhew phased talks s cílem zahrnout severoirské strany do diskuzí, přičemž irský parlament má být zahrnut v pozdější fázi, avšak na rozdíl od prvotních diskuzí měla být vyloučena Sinn Féin. Opětovný pokus oprávnění katolíků účastnit se vládních debat v rámci procesu usmíření ztroskotal na neschopnosti obyvatel rozhodnout se a opět v případě potřeby udělat vzájemné ústupky.

Rokem 1992 představila i Sinn Féin svoji vizi budoucnosti v dokumentu „K trvalému míru v Irsku“ (Towards Lasting Peace in Ireland)[45]. Sinn Féin se nechala inspirovat programem SDLP a přistoupila na ústupek ve formě postupného (ne podle původního plánu okamžitého) odchodu Britů z Irska a počítá i s rolí Irské republiky v budoucím dění v politické rovině, avšak dokument nepočítá se samostatným rozhodováním lidu Severního Irska v otázce sjednocení.

6.4 Joint Declaration/ Deklarace z Downing Street

Roku 1993 britská vláda společně s vládou Irské republiky podepsaly deklaraci o principech v Severním Irsku. Velká Británie prohlásila, že ve vztahu k Severnímu Irsku nehájí žádné ekonomické, politické nebo jiné zájmy a tímto tedy odpadá nařčení z kolonialismu a dalších případných zištných záměrů. Deklarace rovněž představila možnost zapojení Sinn Féin do vyjednávání a potvrdila neangažovanost Britů v severoirských záležitostech pod podmínkou zastavení palby ze strany Sinn Féin, přesněji řečeno z jejího militantního křídla PIRA. Ovšem nic neprobíhalo hladce a znovu se objevila kritika deklarace ze strany Sinn Féin, která nesouhlasila s akceptováním jakýchkoli republikánských požadavků.

Dne 12. 8. 1994 oznámila PIRA úplné zastavení ozbrojeného boje, čímž dala najevo podporu mírového demokratického procesu, politické a sociální předpoklady konfliktu ale trvaly nadále. Proces se zdál být na úspěšné cestě, když už i obě strany pochopily nutnost ústupků. Nacionalisté přijali nemožnost politického napojení se na republiku a unionisté se smířili se zrovnoprávněním katolíků s protestanty. O dva měsíce později dokonce i loyalistická militaristická jednotka (Combined Loyalist Military Command) vyhlásila zastavení bojů. Hlavní podmínka obnovení vyjednávání byla splněna a otevřela se tímto cesta pro rozhovory mezi Sinn Féin a britskou vládou.

Po dohodě s dalšími hlavními stranami byl roku 1995 oběma vládami předložen dokument, tzv. „Rámec pro budoucnost“ (Framework For The Future). Dokument uvedl myšlenku vzniku samosprávného shromáždění do praxe. To bylo založeno na vyváženém etnickém principu a dalo souhlas principu společného rozhodování v Ulsteru na základě partnerství s republikou. O mírovém procesu se dále jednalo i ve Washingtonu.

Nicméně nastalá situace vedla k opětovnému probuzení bombových kampaní PIRA dne 9. 2. 1996, jež tímto způsobem vyjádřila nespokojenost s průběhem politického procesu. Následující rok zvolení nového silného kabinetu v britských volbách dalo zcela nový náboj do dosavadních vyjednávání. Příchozí labouristé pod vedením Tonyho Blaira byli nezávislí na unionistech, což je stavělo do silnější počáteční pozice. Blairovým protějškem na irské straně byl zvolen Bertie Ahern ze strany Fianna Fáil. Následovala další vlna schůzek na nejvyšší úrovni, čímž dosáhli prvního kroku, a sice zastavení bojů PIRA v červenci roku 1997. Pokračující mnohostranná jednání za účasti Sinn Féin a Ulsterské unionistické strany vyvrcholila podpisem Belfastské dohody, taktéž nazývané Velkopáteční dohoda dne 10. dubna 1998, jakožto dalšího velkého milníku v dějinách Severního Irska. Těšila se velkému úspěchu a podpory ze strany obyvatel vyjádřené ve společném referendu.

6.5 Belfastská dohoda

Dohoda je pozoruhodný úspěchem, avšak opět neposkytuje konečné řešení sporu, ale pouze navrhuje rámec postupné transformace konfliktu přes mírový politický proces s nejistými výsledky. Strany se zavázaly respektovat vzájemné zájmy, partnerství, rovnost mezi sebou a potvrdily závazek řešení konfliktů demokratickými a mírovými prostředky. Dohoda je rozdělena do třech prvků reprezentujících tři klíčové aspekty historického vztahu, který způsobil konflikt[46]:

6.5.1 Vláda Severního Irska

Dle dohody byla ustanovena společná vláda katolíků a protestantů a parlament měl fungovat na základě zákonů znemožňujících přehlasování na základě etnické příslušnosti, čímž se mělo zamezit sporům v oblasti rovnoprávnosti hlasování. Tento první klíčový bod tedy usiloval o ochranu nacionalistů a unionistů před politickou dominancí jeden nad druhým zavedením severoirského shromáždění s dělenou mocí, které bylo zastoupeno 108 volenými zástupci. Aby mohlo shromáždění rozhodnout, bylo potřeba mít většinu z obou stran. Opatření se takto vyhýbala případnému opětovnému zvolení tradiční většinové protestantské vlády, která byla nepřijatelná pro nacionalisty.

Na druhou stranu, dohoda ujišťovala, že unionisté (protestanti) nebudou nuceni do případného sjednocení Irska bez souhlasu většiny. Dále byla zaručena ochrana nacionalistů i unionistů proti diskriminaci a obě jejich kulturní tradice budou rovnocenně respektovány nehledě na to, kdo bude zaujímat menšinové nebo většinové postavení. Většina unionistů souhlasila s návrhem rozdělené moci s nacionalisty, leč sdílení moci se Sinn Féin představovalo určitý problém, především kvůli soustavnému trvání bombových kampaní PIRA. Nejen PIRA byla překážkou určité spokojenosti. Mnohým odpůrcům se nezamlouval vstup strany, jejímž primárním zájmem byl konec severoirského státu, do vlády. Naproti tomu republikáni pokládali za obtížné přijmout vnitřní dělení moci bez nároku na sjednocení obou irských států.

6.5.2 Severo-jižní vztahy

Irská identita u severoirských nacionalistů byla uznána přes tzv. Severo-jižní ministerskou radu, která zahrnovala členy Severoirského shromáždění a Dáilu. Tato rada, ale také další podobné instituce, byla navržena za účelem řešení otázek společných zájmů jako je např.: zemědělství či turismus. Unionisté se obávali, že tyto přeshraniční instituce budou krokem k irské jednotnosti, na druhou stranu byly důležité pro nacionalisty, poněvadž představovaly možnost spolupráce s Republikou a nabízely větší pocit bezpečí před unionistickou dominancí.

6.5.3 Britsko-irské struktury

Britská identita v případě unionistů byla uznána přes tzv. Britsko-irskou radu. Rada byla zřízena s podmínkou členství zástupců z britské a irské vlády a přenesených institucí v Severním Irsku, Skotsku, Walesu, dále reprezentantů z Isle of Man a Channel Islands. Jako účel této britsko-irské mezivládní konference stanovili podporu harmonie a vzájemného oboustranně výhodného rozvoje a uklidnění strachu unionistů ze ztráty postavení v rámci Unie. Založením nového spolupracujícího celku získaly obě strany možnost utvrzovat nové vztahy i mezi britskými a irskými obyvateli.

Další oblasti dohody se týkaly mimo jiné např.: definování irského národa dle obyvatel místo dřívějšího určování dle teritoria, opětovné připomnění statusu quo v Severním Irsku až do doby než většina v referendu rozhodne jinak, začlenění Evropské úmluvy o lidských právech do severoirského práva, podporu menšin, kultury a jazyků a mnohá další preventivní opatření proti případným neshodám.

Belfastská dohoda prakticky obsahovala všechna nařízení a doporučení z minulých neúspěšných i částečně úspěšných dohod a smluv, avšak je upravená dle aktuální situace s ohledem na výsledky posledních let. Vzhledem k obtížnosti konfliktu vyhlížela i sama dohoda komplikovaně s cílem najít takovou formulaci, která by umožňovala začlenit klíčové potřeby obou stran. Je považována za historický kompromis, kdy aby si každý našel svoji interpretaci, musel se na úkor tohoto vzdát jiného požadavku. Dokonce i PIRA souhlasila s body dohody, především s možností politického sebevyjádření pro katolíky a s důvěrou uznala, že Velkou Británii a Severní Irsko pojí jen záruka referenda o statusu. Občané Severního Irska zpočátku také podporovali dohodu z důvodu uznání národnostních rozdílů a počáteční euforie z nové mírové dohody. Nicméně dopady dohody byly pro mnohé opět neuspokojující, hlavně proto, že ji unionisté vnímali jako dohodu podkopávající jejich britskou identitu a smysl pro bezpečnost. Stále trvající problém otázky sjednoceného Irska a bodu ohledně vůle většiny narušoval jinak úspěšné uzavření dohody. Nacionalisté se ne příliš ochotně uvolili uznat něco méně než úplné sjednocení. Díky nedostatečné informovanosti se totiž obě komunity domnívaly, že pouze jedna nebo druhá musí nést následky a nerozpoznávali ztráty opačné strany.

Celkově vzato se považuje Belfastská dohoda za historický úspěch ve snížení politického násilí v oblasti, poskytnutí právního rámce, i když s určitými nedostatky, jejímž předním cílem bylo a stále je vzájemné uznání protichůdných komunit, ačkoli ve vzduchu stále zůstává nejistota a nenaplněné požadavky ohledně ústavní otázky. Podpora dohody ze strany unionistů v následujících letech slábla, ačkoli ji v prvním referendu schválili (viz. tabulka č. 3). Mnozí však přestali důvěřovat ve slibované změny (zejména v oblasti odzbrojování extremistických skupin), které stále nepřicházely. Taktéž se výrazně lišil pohled přínosu dohody lidem katolického a protestantského vyznání.

Poznámky

[32] Sussman, Paul: Breaking the cycle of violence

[33] Irish Council = hospodářská a bezpečnostní funkce, unionisté proti založení kvůli domnělému narušování severoirské státní suverenity

[34] BBC News, 1973: Sunningdale Agreement Signed

[35] General Election of 28th February 1974; http://www.election.demon.co.uk/geresults.html

[36] Situaci 70. let zobrazuje film z roku 1993 „Ve jménu otce“ režiséra Jima Sheridana

[37] Dekar, Paul: Mairead Corrigan Maguire and the Northern Irish Peace People; Peace Magazine, str. 7

[38] The Nobel Peace Prize 1976; http://nobelpeaceprize.org/en_GB/laureates/laureates-1976

[39] Nobel lectures, Peace 1971-1980, proslov Egila Aarvika, místopředsedy Norské Nobelovy komise, 10.12.1977

[40] Charles J. Haughey (1925 – 2006), lídr Fianna Fáil, několikrát zvolen taoiseachem (irský ministerský předseda) a několikrát ministrem

[41] The Search for Peace: Hungerstrike, http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/northern_ireland/understanding/events/hunger_strike.stm

[42] The Search for Peace: Hunger Strike 1980 – 1982

[43] Holloway, David: Understanding the Northern Ireland Conflict, str. 19

[44] Taoiseach v letech 1981 – 1987, 1969 za stranu Fine Gael zvolen poslancem dolní sněmovny parlamentu (Dáil Éireann), později se stal předsedou strany. V roce 1977 vykonával i post ministra zahraničí a v roce 2002 se po delší odmlce vrátil na politickou scénu s cílem prosadit irský souhlas se smlouvou v Nice.

[45] Towards Lasting Peace in Ireland: http://www.sinnfein.ie/peace/document/56

[46] Holloway, David: Understanding the Northern Ireland Conflict, str. 22

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více