Africká unie a její role při zajišťování bezpečnosti a stability v Africe: Závěr

Autor: Ing. Kateřina Finková 🕔︎︎ 👁︎ 12.882

Začátek 21. století je svědkem obnovené snahy afrických vládních představitelů o řešení konfliktů, mezi nimiž ve stále větší míře převažují konflikty vnitrostátní. Vedle klasických mírových operací se projevuje i snaha o zapojení do komplexních vnitrostátních konfliktů, zejména s ohledem na potřebu řešit rozsáhlé humanitární krize postihující velké množství civilního obyvatelstva Afriky.

Jednoho z nejdůležitějších aktérů řešení dané bezpečnostní problematiky afrického kontinentu, do něhož jsou v poslední době vkládány velké naděje a kterýje příslibem nemalých budoucích očekávání, představuje Africká unie, která vznikla v roce 2002 jako pokračovatelka nepříliš úspěšné Organizace africké jednoty. Obě organizace vznikly na ideologickém základě myšlenek panafrikanismu, které nabádaly k podpoře spolupráce a solidarity mezi všemi lidmi černošského původu žijícími buď na africkém kontinentě, nebo v diaspoře. Hlavním účelem panafrikanismu, rezonujícím v základech, na kterých je založena AU, je snaha o navázání dialogu mezi africkými státy, přijetí určitého přesvědčení, že všichni lidé afrického původu sdílejí společné cíle, ať už se jedná o snahu o osvobození od koloniální nadvlády a odstranění pocitů marginalizace a odcizení v dobách OAJ, nebo o snahu o rozvoj celého kontinentu v případě AU, a že je možné nalézt „africké způsoby řešení na africké problémy“, které mohou sloužit zájmu všech Afričanů.

Reklama

Vedle společných myšlenek panafrikanismu, které byly a jsou oběma organizacemi implementovány s větší či menší mírou úspěchu, existují také charakteristiky či základní cíle a principy, kterými se od sebe obě organizace odlišují. Hlavním cílem OAJ bylo odstranění koloniálního područí ve všech afrických státech a jejich následná integrace. Od svého založení v roce 1963 se OAJ držela striktně principu nezasahování do vnitřních záležitostí členských států, a to i přesto, že v řadě z nich docházelo k masivnímu porušování lidských práv či jiným násilnostem. I když si zakladatelé OAJ vytyčili jako jeden ze svých hlavních cílů zajištění bezpečnosti celého kontinentu, chápali tuto bezpečnost spíše ve smyslu ochrany státních zájmů, státní suverenity a územní integrity, místo ochrany civilního obyvatelstva jednotlivých členských států. Po skončení studené války svitla naděje, že se ochrana lidských práv, prevence konfliktů a bezpečnost obyvatel dostane do popředí zájmu OAJ, často nazývané „klub diktátorů“, čemuž nasvědčovalo např. vytvoření Mechanismu pro prevenci, řešení a management konfliktů v roce1993. Avšak neschopnost reagovat jakýmkoliv způsobem na genocidu ve Rwandě, na konflikty v Burundi, Uganděči Libérii jenom více poukázala na nemožnost dalšího pokračování OAJ. Na základě těchto událostí a se změnou mezinárodních podmínek v průběhu 90. let si představitelé afrických vlád začali stále více uvědomovat nutnost najít efektivnější způsoby reakce na přetrvávající problémy v Africe.

Africká unie zahájila svou činnost v roce 2002, ale už v roce 2000 byl na summitu v Lomé vydán zakládací dokument, který svým obsahem naznačoval, že by se nově vzniklá organizace měla od své předchůdkyně diametrálně odlišovat, a to zejména v bezpečnostních otázkách. V této oblasti byl patrný posun od striktně dodržované zásady nezasahování do vnitřních záležitostí členských států kpřístupu, který bylo možné charakterizovat větší angažovaností při řešení konfliktů a odhodláním k intervenci do jednotlivých států, jsou-li konfrontovány s potenciální hrozbou genocidy, válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti. Touto problematikou se zabývá zejména článek 4(h) Zakládacího dokumentu AU, který dává unii právo na intervenci z důvodu výše zmíněných závažných okolností. Zakládací dokument AU tak představuje první mezinárodní smlouvu, která umožňuje mezinárodní organizacitakovýto zásah za účelem dosažení humanitárních cílů.

I když si Zakládací dokument AU stanovil jako jeden ze svých hlavních cílů ochranu suverenity, územní integrity a nezávislosti členských států, podobně jako OAJ, chápe tuto suverenitu jako podmíněnou a definuje ji spíše jako schopnost státu zajistit bezpečnost svým vlastním občanům. AU klade na rozdíl od OAJ také větší důraz na ochranu lidských a občanských práv, v souladu s principy zakotvenými v Chartě OSN a Africké chartě lidských a občanských práv, a oproti OAJ se snaží věnovat větší prostor občanským organizacím jakožto plnohodnotnému politickému aktéru, což dokazuje např. vytvořením Ekonomické, sociální a kulturní rady AU. Od tohoto orgánu se do budoucna očekává větší zapojení občanských organizací do politického života, které by následně mělo přispět k podpoře demokratických myšlenek, ochraně lidských práv, bezpečnosti a goodgovernance na celém kontinentu.

Do současné doby zůstávají mír a bezpečnost afrického kontinentu jednou z nejvzácnějších komodit. Afričtí političtí představitelé si však začínají uvědomovat, že jedním z hlavních předpokladů, jak čelit těmto problémům, je přestat se spoléhat na pomoc mezinárodního společenství a převzít vlastní odpovědnost při jejich řešení. Základy bezpečnostní politiky AU jsou z tohoto důvodu postaveny na konceptu „hledání afrických způsobůřešení na africké problémy“, jenž zdůrazňuje dimenzi vlastní identity v bezpečnostních otázkách a velkou měrou koresponduje s myšlenkami panafrikanismu, ze kterých AU vychází. Jak již bylo řečeno výše, vybavili zakladatelé AU nově vzniklou organizaci daleko většími pravomocemi k intervenci, než jakými disponovala OAJ. Za účelem implementace bezpečnostní a obranné politiky bylo v rámci AU vytvořeno několik orgánů, např. Panafrickým parlament, Komise AU, ale především Mírová a bezpečnostní rada (PSC), která měla za úkol nahradit nefungující Mechanismus pro prevenci, management a řešení konfliktů. PSC, jež zahájila svou činnost teprve v roce 2004, představuje rozhodující orgán pro řešení konfliktů;měla by zaštiťovat systém kolektivní kontinentální bezpečnosti a fungovat jako nástroj rychlé reakce pro efektivnější a rychlejší odpovědi na konflikty a krizové situace v Africe. Pro vykonávání úkolů spojených s rozmístěním mírových jednotek a intervencí na základěčlánku 4(h) a 4(j) slouží Africká armáda rychlého zásahu, jejíž fungování je do velké míry závislé na spolupráci AU s regionálními organizacemi. Z těchto organizací mají totiž vzejít regionální vojenské brigády tvořené vojenskými příslušníky, vojenskými pozorovateli, policejními jednotkami a civilními specialisty, od nichž se očekává účast jak na monitorovacích, tak na plnohodnotných vojenských misích. Vytvořením PSC a dalších pomocných orgánů tak AU opět manifestuje svůj závazek k ukončení konfliktů na kontinentě. Pro budoucí úspěšnou implementaci bezpečnostní agendy AU však bude záviset nejen na vytvoření potřebných institucí, ale především na jejich efektivním fungování. AU musí vygenerovat potřebný potenciál pro to, aby byla schopná vynutit opatření učiněná PSC, zajistit mobilizaci dostatečného množství personálu a finančních prostředků a zejména dbát na rozvíjení spolupráce s regionálními organizacemi, jejichž zapojení výrazným způsobem snižuje riziko neúspěchu.

Regionálním organizacím typu SADC, ECOWAS, IGAD, ECCAS či Unie Maghrebu by měla být ze strany AU připisována prominentní role při řešení konfliktů,přičemž pro tuto skutečnost hovoříněkolik faktorů. Regionální organizace disponují řadou komparativních výhod, které vyplývají z jejich blízkosti k jednotlivým konfliktům, větších zkušeností (jmenujme např. vojenské jednotky ECOWAS zasahující v konfliktu v Libérii) a vytvořených rámců a mechanismů pro prevenci, management a řešení konfliktů. Z tohoto důvodu by AU měla prosazovat uplatňování principu subsidiarity, který pomůže utvrdit regionální organizace v pocitu, že jsou důležitou součástí procesu vytváření kontinentální bezpečnostní struktury a zároveň se tím upevní jejich institucionální vazby na AU. Tato vzájemně výhodná symbióza do budoucna výrazně sníží riziko konkurence mezi kontinentální, regionální a národní úrovní v rámci africké bezpečnostní spolupráce a v neposlední řadě zvýší význam jednotlivých aktérů v tomtoprocesu.

Aby se tato spolupráce mohla vyznačovat vysokou efektivitou, bude nutné ve vzájemném vztahu překonat řadu výzev, které by mohly vyvstávat např. z nedostatečné harmonizace mechanismů mezi AU a regionálními organizacemi, z nedostatku finančních a personálních kapacit a z nejasného rozdělení práce a odpovědností ve vztahu k prevenci, managementu a řešení konfliktů. Na straně regionálních organizací mohou další problémy spočívat v kritickém nedostatku společných regionálních hodnot potřebných pro sbližování členských států jednotlivých organizací nebo v rozdílném vnímání bezpečnostního mandátu.

Pro zajištění bezpečnosti a stability na africkém kontinentě bude muset AU spolupracovat vedle regionálních organizací také s organizacemi mezinárodními, mezi nimiž zaujímá ve vztahu k bezpečnostním otázkám v Africe jedno z nejvýznamnějších postavení OSN. Úprava vztahů mezi OSN a regionálními organizace je zakotvena už v kapitole VIII Charty OSN, ale ke skutečnému posunu směrem k upevňování partnerství mezi OSN a regionálními organizacemi došlo až s vydáním tzv. Agendy pro mír, podle které mají hrát regionální organizace důležitou roli při podpoře mírových snah OSN v širokém spektru aktivit sahajících od preventivních akcí až k mírovým akcím a peacebuildingu.

Reklama

Jak ze Zakládacího dokumentu AU, tak ze Zakládacího protokolu PSC vyplývá, že AU považuje OSN za jednoho z hlavních partnerů navrhované kontinentální bezpečnostní a mírové agendy, ale nezmiňuje, jak by tato spolupráce měla být uskutečňována. Jedním z hlavních problémů spolupráce tedy zůstává skutečnost, že vzájemné vztahy nebyly dosud plně formalizovány a že dosud nedošlo k přesnému vymezení jednotlivých kompetencí. Zároveň je do budoucna nutné budovat vztah založený na rovnocenném partnerství, a to i přesto, že OSN disponuje oproti AU většími zdroji a zkušenostmi při vedení mírových operací. AU by naopak měla usměrňovat snahy OSN tak, aby respektovaly základní regionální zvyklosti, a posilovat své postavení vytvářením jednotné pozice uvnitř OSN. Jednou z hlavních výzev efektivní spolupráce bude zajištění rovnoprávného postavení obou organizací a uvědomění si, že pouze společnými silami je možné dosáhnout stanovených cílů. Praktický způsob spolupráce mezi OSN a AU představuje společná mise UNAMID, která byla schválena na základě rezoluce RB č. 1769 v červenci 2007 a jejímž hlavním úkolem je zajištění ochrany civilního obyvatelstva súdánské provincii Dárfúr, kde v roce 2003 vypukl konflikt mezi vládou a dárfúrskými povstaleckými skupinami. V současné době se jedná o jednu z nejhorších humanitárních katastrof, při které přišlo o život více jak 250 000 lidí a více jak 3 mil. bylo vysídleno ze svých domovů.

AU učinila z dárfúrské krize prioritu své bezpečnostní politiky a ujala se role garanta míru na africkém kontinentě,o čemž svědčí i vytvoření mírové operace AMIS jako předchůdkyně UNAMID. Význam obou mírových operací nelze zpochybňovat. Díky nim se podařilo zachránit velké množství lidských životů, byly shromážděny důkazy o porušování lidských práv, které na probíhající humanitární krizi následně strhly pozornost mezinárodního společenství, a poprvé od vzniku OAJ/AU se podařilo inkorporovat do mise jednotky civilní policie. Vedle těchto úspěchů je však důležité zmínit i výzvy, kterým bude muset UNAMID do budoucna čelit. Důležité bude překonat problémy vyplývající z hybridního charakteru mise. Jedná se např. o různorodost jazyků, rozdílné způsoby výcviku a koordinace vedení. Dále bude pro efektivní fungování nutné zajistit dostatek zdrojů, a to finančních personálních, překonat byrokratické a jiné překážky, které klade súdánská vláda, sjednotit postoj mezinárodního společenství a především snažit se nalézt možnost ukončení bojů mezi vládou a povstaleckými skupinami. Hlavním účelem probíhajících mírových snah by tedy mělo být usnadnění tohoto politického procesu a implementace Dárfúrské mírové smlouvy, protože jak píše Timothy Murithi v jedné ze svých esejí: „Není možné zachovávat mír tam, kde doposud nebyl sjednán.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více