Současné konflikty v subsaharské Africe: 2. Analýza konfliktů

Autor: Ing. Pavlína Růžičková 🕔︎︎ 👁︎ 109.455

2.1 SOUČASNÉ KONFLIKTY V SUBSAHARSKÉ AFRICE

2.1.1 AFRIKA A SUBSAHARSKÁ AFRIKA

Afrika, jejíž rozloha dosahuje 30,3 milionů km čtverečných (tato plocha zahrnuje i území Kanárských ostrovů, Madagaskaru, Kapverdských a dalších menších ostrovů), tedy asi 20 % celkového povrchu souše na světě, je třetím největším kontinentem. Název Afriky pochází s nejvyšší pravděpodobností z jazyka antických Římanů, kteří krajinu na protějším břehu Středozemního moře označovali jako „africa terra“ podle kmene Afridi, jež v té době žil na území pozdější římské kolonie Kartága (dnešní Tunisko). Africký kontinent se vyznačuje poměrně malou členitostí, má málo ostrovů (největší Madagaskar), poloostrovů (největší Somálský poloostrov) i zálivů (největší Guinejský záliv), jeho břehy omývá na severu Středozemní moře, na západě Atlantský oceán a na východě Indický oceán.[18] Následující obrázek ukazuje mapu Afriky:


Obrázek č. 1: Afrika
Zdroj: https:// images.google.cz

Reklama

Afrika je domovem obyvatel 53 států. Následující tabulka obsahuje názvy všech afrických zemí společně s jejich hlavními městy, typy státního zřízení, roky vzniku a převažujícím náboženstvím:

Tabulka č. 4: Seznam afrických států

stát hlavní město státní zřízení datum vzniku náboženství
Alžírsko Alžír republika 19. 3. 1962 islám
Angola Luanda republika 11. 11. 1975 křesťanství
Benin Porto Novo prezidentská republika 1.8. 1960 tradiční
Botswana Gaborone republika 30. 9. 1966 tradiční, křesťanství křesťanství
Burundi Bujumbura republika 1. 7. 1962 křesťanství
Burkina Faso Ouagadougou republika 5. 8. 1960 tradiční
Čad N‘Djamena republika 11. 8. 1960 islám
Demokratická republika Kongo Kinshasa republika 30. 6. 1960 křesťanství
Džibutsko Džibuti republika 27. 6. 1977 islám
Egypt Káhira republika 28. 2. 1922 islám
Eritrea Asmara přechodná vláda 24. 5. 1933 islám, křesťanství
Etiopie Addis Abeba republika kolem 0 n. l. křesťanství, islám
Gabon Libreville republika 17. 8. 1960 křesťanství
Gambie Banjul republika 18. 2. 1965 islám
Ghana Accra republika 6. 3. 1957 křesťanství
Guinea Conakry vojenská junta 2. 10. 1958 islám
Guinea-Bissau Bissau republika 24. 9. 1973 tradiční, islám
Jihoafrická republika Pretoria republika 31. 5. 1910 křesťanství
Kamerun Yaoundé republika 1. 1. 1960 tradiční, křesťanství
Kapverdy Praia republika 5. 7. 1975 křesťanství
Keňa Nairobi republika 12. 12. 1963 křesťanství
Komory Moroni federativní republika 6. 7. 1975 islám
Kongo Brazzaville republika 15. 8. 1960 tradiční, křesťanství
Lesotho Maseru konstituční monarchie 4. 10. 1966 křesťanství
Libérie Monrovia republika 26. 7. 1847 tradiční, křesťanství
Libye Tripolis džamáhírije 24. 12. 1951 islám
Madagaskar Antananarivo vojenská junta 26. 6. 1960 tradiční, křesťanství
Malawi Lilongwe republika 6. 6. 1964 křesťanství
Mali Bamako republika 19. 3. 1962 islám
Maroko Rabat konstituční monarchie 2. 3. 1956 islám
Mauretánie Nuakšott vojenská junta 28. 11. 1960 islám
Mauritius Port Louis republika 12. 3. 1968 křesťanství
Mosambik Maputo republika 25. 6. 1975 křesťanství, islám
Namibie Windhoek republika 21. 3. 1990 křesťanství křesťanství
Niger Niamey republika 3. 8. 1960 islám
Nigérie Abuja republika 1. 5. 1960 islám, křesťanství
Pobřeží slonoviny Abidžan republika 7. 8. 1960 islám, křesťanství
Rovníková Guinea Malabo republika 12. 10. 1968 křesťanství
Rwanda Kigali republika 1. 7. 1962 křesťanství
Senegal Dakar republika 4. 4. 1960 islám
Seychely Victoria republika 29. 6. 1976 křesťanství
Sierra Leone Freetown prezidentská republika 27. 4. 1961 islám, tradiční
Somálsko Mogadišo anarchie 1. 7. 1960 islám
Středoafrická republika Bangui republika 13. 8. 1960 tradiční, islám
Súdán Chartúm republika 1. 1. 1956 islám, tradiční
Svatý Tomáš a Princův ostrov São Tomé republika 12. 7. 1975 křesťanství
Svazijsko Mbabane monarchie 6. 9. 1968 křesťanství
Tanzanie Dodoma republika 26. 4. 1964 tradiční, islám
Togo Lomé republika 27. 4. 1960 křesťanství, islám
Tunisko Tunis republika 20. 3. 1956 islám
Uganda Kampala republika 9. 10. 1962 křesťanství
Zambie Lusaka republika 24. 10. 1964 křesťanství, islám
Západní Sahara Al‘Ajún okupované území 1884 islám
Zimbabwe Harare republika 18. 4. 1980 křesťanství

Zdroj: vlastní zpracování autorky

V současnosti žije v Africe více než 960 milionů lidí, tedy asi jedna osmina celkové populace světa. Podle archeologických nálezů je také nejstarším obydleným kontinentem a předpokládá se, že lidská rasa se vyvinula právě zde. Obyvatelstvo tvoří převážně příslušníci černošské rasy, v muslimských státech na severu Afriky žijí arabské většiny a Zimbabwe s Jihoafrickou republikou si udržují významné menšiny bělochů a Asiatů. Afričané vyznávají více náboženství, zatímco v severoafrických zemí je rozšířen především islám (38 %), ostatní se přiklání spíše k tradičním přírodním náboženstvím (animismus, 20 %) a ke křesťanství (40 %). Velmi malé procento tvoří Židé a na Seychelách žije i hinduistická komunita. Podle odhadů se v Africe hovoří přibližně tisíci jazyky, jež se řadí do čtyř hlavních skupin:

  • afroasijské (severní Afrika, západní Afrika, Sahel)
  • nilosaharské (Čad, Súdán, Etiopie, Uganda, Keňa, severní Tanzanie)
  • nigerokonžské (subsaharská Afrika)
  • kojsanské (jižní Afrika) [19]

Ačkoliv Afrika disponuje značným nerostným bohatstvím (naleziště ropy, zlata, diamantů, fosfátů, uranových rud), je nejchudším kontinentem světa. Určitou výjimku tvoří Jihoafrická republika a Botswana s vlastními kurzy měny a Nigérie s jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. OSN však řadí 33 afrických států do skupiny nejméně rozvinutých, kde se lidé živí převážně zemědělstvím. Co způsobuje chudobu? Počátky této špatné situace mnozí spatřují v kolonialismu, jiní naopak ve vyhlášení samostatností a následné korupci, despotismu, násilí a nestabilitě. Dále viz následující kapitola.

Reklama

Za Subsaharskou Afriku se považuje celý kontinent bez severoafrických arabských států, jež mají kulturně velmi blízko k blízkému a střednímu východu, tedy přibližně ta část světadílu, nacházející se jižně od 20. rovnoběžky a zalidněná asi 714 miliony obyvatel.Někdy se užívá také název „Tropická Afrika“, ta však nezahrnuje jižní Afriku. V západním světě 19. století byla Subsaharská Afrika kvůli barvě kůže jejích domorodých obyvatel známá jako „Černá Afrika“, od tohoto výrazu se z důvodu jeho pejorativního zabarvení později upustilo. Subsaharskou Afriku tvoří 42 zemí 4 regionů pevninské Afriky, 6 ostrovních států a 2 francouzská zámořská území:

  • střední Afrika: Demokratická republika Kongo, Kongo, Středoafrická republika, Rwanda. Burundi
  • východní Afrika: Keňa, Tanzanie, Uganda, Džibutsko, Eritrea, Etiopie, Somálsko (včetně Somaliland), Súdán
  • jižní Afrika: Angola, Botswana, Lesotho, Malawi, Mosambik, Namibie, Jihoafrická republika, Svazijsko, Zambie, Zimbabwe
  • západní Afrika: Benin, Burkina Faso, Kamerun, Čad, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Gabon, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Libérie, Mali, Mauretánie, Niger, Nigérie, Senegal, Sierra Leone, Togo
  • ostrovní státy: Cape Verde, Komory, Madagaskar, Mauritius, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Seychely
  • francouzská zámořská území: Mayotte, Réunion [20]

Následující obrázek ukazuje území Subsaharské Afriky:


Obrázek č. 2: Subsaharská Afrika
Zdroj: https://images.google.cz

Více údajů o Subsaharské Africe viz Přílohy.

2.1.2 SUBSAHARSKÁ AFRIKA ZA POSLEDNÍCH 100 LET

Subsaharská Afrika má něco za sebou - během jediné generace se emancipovala politicky a prošla peripetií krizí a zvratů. Po vyhlášení samostatnosti se země „černého světadílu“ staly strůjci vlastního osudu. Nastoupily vládnoucí elity vystavené pokušením protekcionismu, korupce, bezohledného uplatnění moci a honbou za bohatstvím. Nové státy prožívaly to, co má Evropa dávno za sebou. Velkou většinu z nich poškodily vleklé vnitropolitické střety (začaly v Kongu v roce 1960), hladomory, povstání, pohraniční konflikty. Život Afričanů se jistě změnil a mění, ale u některých k horšímu. A to vůbec nemusíme mít na mysli ničivou expanzi AIDS (24, 5 mil. infikovaných). Soběstačnost světadílu ve výživě se snížila a přibývá rukou žadonících o pomoc. Zásadním problémem africké ekonomiky je fakt, že nevyrábí téměř nic, co by ostatní svět mohl koupit – třeba kvalitní látky, dobrou ocel či polovodiče. Příjmy zdejších států tudíž závisí hlavně na vývozu zemědělských plodin (kakao, káva, arašídy) a nezpracovaných nerostných surovin. Domácí držitelé moci i intelektuálové rádi zdůvodňují problémy subsaharské Afriky koloniální minulostí. Přitom přehlížejí roli afrických politiků a mocenských elit, které těží z atmosféry „upířího státu“ bez ohledu na masy.[21]

Afrika je kontinentem kontrastů. Disponuje největším nerostným bohatstvím ze všech sedmi kontinentů a přitom zde žijí nejchudší lidé na světě. Afrika se stala prvním domovem člověka a dnes je nejzaostalejším. V dávné historii vznikaly na území Afriky mnohé říše a Afričané pomohli rozmachu mnoha národům, dnes se většina z nich potýká s chudobou, nemocemi, hospodářskými krizemi a hladomory a jejich situaci neustále komplikují vleklé války a jiné konflikty. Současná subsaharská Afrika prošla během posledních 50 let značnými změnami, především ekonomického, politického a sociálního charakteru, jejichž počátky spadají do 60. let minulého století, tedy do období dekolonizace.

Evropané začali Afriku kolonizovat již v 16. století, kdy začali vyslanci námořních mocností, především Nizozemci a Portugalci, při svých plavbách na afrických březích zakládat obchodní stanice. Od druhé poloviny 18. století se Evropané začali zajímat o bohaté nerostné zdroje Africe a dobývat vnitrozemí černého kontinentu, což vedlo k tomu, že v roce 1900 bylo celé území Afriky (s výjimkou Libérie, jež se v roce 1847 stala nezávislým státem osvobozených amerických otroků) rozděleno mezi evropské mocnosti, přičemž nejvíce se podařilo získat Francii a Velké Británii, dále potom Itálii, Portugalsku, Španělsku, Belgii či Německu (v tomto případě do konce 1. světové války). [22] To ukazuje následující obrázek:


Obrázek č. 3: Rozdělení Afriky mezi evropské mocnosti na počátku 20. století
Zdroj: https://images.google.cz

Reklama

Každá z těchto kolonií měla odlišnou správu a politiku a Evropané se zasloužili o vybudování rozsáhlé infrastruktury. Poněkud smutným případem evropského kolonialismu v Africe je belgické Kongo, které belgický král pojal do svého soukromého vlastnictví. Zlom nastal ke konci 50. let minulého století. Již v dubnu roku 1958 se v Accře (Ghana) sešli představitelé v té době již samostatných států (Ghana, Etiopie, Libérie, Súdán, Libye, Maroko, JAR a Tunisko) a v prosinci téhož roku svolali další konferenci s účastí 28 afrických států, kde přijali několik rezolucí, týkajících se především problémů spojených s národně osvobozeneckým hnutím v Africe a utváření vztahů mezi budoucími mladými státy. Nejvýznamnějším pro Afričany se stal rok 1960, nazývaný „Rok Afriky“, kdy získalo nezávislost celkem 17 kolonií (Kamerun, Togo, Mali, Senegal, Madagaskar, Dahome, Niger, Horní Volta, Pobřeží slonoviny, Čad, Kongo, Gabun, Mauretánie, Středoafrická republika, Britské a Italské Somálsko a Nigérie) a ostatní brzy poté. V některých zemích, například v belgickém Kongu a v portugalských koloniích Angole a Mosambiku, měla dekolonizace krvavý průběh a tyto oblasti dodnes zůstávají nejproblematičtějšími z celé Afriky.

Kromě růstu napětí a ozbrojených konfliktů, jež budou podrobněji rozepsány v následujících kapitolách, se Afrika potýká po celou dobu od vyhlášení nezávislostí s mnoha dalšími problémy. „Černý kontinent sužují hladomory, nemoci, migrace obyvatelstva v důsledku válek, chudoba, negramotnost a v neposlední řadě také environmentální problémy kácení deštných pralesů, nešetrná těžba přírodního bohatství, rozšiřování pouští. Hrozivě se rozšiřuje pandemie AIDS. Afrika byla nejprve ovlivněna koloniálními velmocemi a ani po dekolonizaci neměla klid. Stala se místem ideologického střetu mezi Západem a Východem bipolárně rozděleného světa období studené války, jejíž konec pak vedl ke snížení strategické důležitosti afrických států na poli mezinárodní politiky. Mladé africké státy, vznikající v nepřirozených hranicích dle koloniálních měřítek, jsou charakteristické častými diktaturami a autoritářskými režimy, které uvrhly životní úroveň Afričanů do hluboké propasti. Většina nových místních elit se velmi brzy sžila se západním kapitalismem – nejpozději poté, co poznala, že nejjistější cestou k soukromému blahobytu je výprodej přírodního bohatství vlastní země. Hřebíkem do rakve subsaharské Afriky pak byly v osmdesátých a devadesátých letech programy strukturálních úprav Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, jež však obvykle vyvrcholily naprostým hospodářským rozvratem a závislostí.[23]

K potížím afrického kontinentu výrazně přispívají vnitřní neduhy vyplývající ze zvláštnosti místní situace a mentality. Existuje mnoho názorů na příčiny afrického neštěstí, obecně jsou přijímány tyto faktory: špatná politika a politici, obtížná komunikace, nedostatek dravosti v obchodu, zlehčování podmínek vedoucích k nečinnosti, zahraniční nadřazenost, zvláště v ekonomice, nekompetentní vláda, nespravedlivý mezinárodní ekonomický systém, zničující aspekty africké kultury jako je bezohlednost, sporý management, nedostatek literatury a nízké vzdělávací standarty, myšlenkové založení Afričanů, nemorální praktiky včetně tribalismu (kmenové uspořádání společnosti), korupce, nepoctivosti a lenosti, odevzdanost osudu, vědecká a technologická zaostalost, nadměrný populační růst, environmentální krize způsobené člověkem. Přestože zahraniční pomoc do afrických zemí přichází, účinek přináší pouze, pokud v zemi fungují alespoň základní principy tržního hospodářství a působí zde důvěryhodná vláda. V Afrických státech však peníze a dodávky potravin často končí na černém trhu nebo v soukromém vlastnictví politiků, což ochromuje aktivitu a podlamuje podnikatelský duch společnosti. V současnosti je situace, především neustále se prohlubující propast mezi vyspělými státy Západu a nejchudšími zeměmi Afriky, potenciální hrozbou pro rovnováhu ve světě. [24]

2.1.3 ETNICKÝ KONFLIKT A GENOCIDA

Jelikož se tyto dva pojmy budou v následujících částech práce o afrických konfliktech a o Rwandě především vyskytovat poměrně často, považuji za užitečné jim věnovat samostatnou kapitolu a podrobně je definovat.

Etnický konflikt

Ze etnický konflikt se pokládá spor mezi nepřátelskými skupinami, jež se samy určují primárně na základě etnicity a jež vznáší nároky na zdroje na základě svých kolektivních práv.

Etnicitou se rozumí systém kulturních, rasových, jazykových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společném původu, zatímco etnikum je skupina lidí se stejnou etnicitou. Členové skupiny mají zpravidla povědomí vzájemné sounáležitosti, ale i odlišnosti od ostatních etnik.[25]

Etnická skupina je kolektivní sdílení víry ve společné předky s vazbou ke specifickému teritoriu, vnímání společné kultury a víra ve sdílený osud. Argument společných předků však vychází spíše z mytologie a historie než z genetiky. Přestože některá etnická společenství mohou vznikat díky pokrevním a příbuzenským vazbám, v nejvíce případech se skutečně jedná spíše odkaz legend než genetický původ.

Ačkoliv má studium etnických konfliktů, jímž se zabývají především politologové a sociologové poměrně dlouhou historii, společnost se začala o etnické konflikty blíže zajímat až po rozpadech Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie, které byly v obou případech následovány válkami a krvavými etnickými konflikty. Mezi další země, kde proběhly tyto etnické konflikty, náleží Moldávie, Arménie, Gruzie či Čečensko. Někdy se uvádí, že etnické konflikty jsou výsadou afrického kontinentu, což souvisí s již zmiňovaným dekolonizačním procesem. O tomto problému více pojednává následující kapitola. Za jeden z nejtypičtějších případů takovýchto sporů se považuje Rwanda. [26]

Genocida

Jedna ze součástí ženevského práva, Úmluva o zabránění a trestání zločinců genocidy z prosince 1948, za genocidu považuje „čin spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu. Takovýmto činem může být usmrcení, způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům skupiny, ale i její uvedení do takových životních podmínek, které mají přivodit její zničení, opatření směřující k tomu, aby této skupině bylo bráněno v rození dětí, násilné převádění dětí z jedné skupiny do druhé. Podle Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti přijaté roku 1968 je zločin genocidy považován za nepromlčitelný.[27]

Souzením zločinu genocidy se na poli mezinárodní politiky zabývá Mezinárodní trestní soud se sídlem v Haagu a rovněž některé listiny OSN o lidských právech, například Konvence o předcházení a potrestání zločinu genocidy.

Následující tabulka udává počet zaznamenaných obětí genocidy v dějinách:

Tabulka č. 5: Počet obětí genocidy

období počet obětí
do 20. století 133 147
v průběhu 20. století 169 198
celá zaznamenávaná historie 302 345

Zdroj: ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

Jako nejznámější příklad genocidy v historii 20. století se uvádí holocaust za druhé světové války, v rámci Afriky ke genocidě docházelo ve rwandských etnických konfliktech a také například v Nigérii, kde centrální vláda vedla krvavou válku genocidního charakteru s mnoha oběťmi na životech proti o separaci usilujícímu regionu Biafra.

2.1.4 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA KONFLIKTŮ V SUBSAHARSKÉ AFRICE

Od konce 2. světové války bylo v Africe vedeno více jak 50 válečných sporů, z toho však pouze čtyři před Rokem Afriky (1960). V těchto velkých konfliktech zahynulo přibližně 9 milionů lidí, z toho 8 milionů civilistů. Existuje jen několik málo afrických zemí, v nichž nedocházelo k ozbrojeným konfliktům či k palácovým převratů. Jedná se například o Botswanu, Ghanu či Gabon. Nové africké státy vznikaly do vrcholícího období Studené války mezi Západem a východním blokem, do bipolárně rozděleného světa mezi SSSR a USA. Zatímco Západ podporoval africké vlády, jež měly nakročeno ke kapitalismu, Sovětský svaz zase socialistické režimy. Obě velmoci se tak staraly o pravidelné dodávky zbraní do konfliktních oblastí na podporu guerillových válek a tím ohniska nepokojů ještě více rozdmýchávaly. Africké státy se tomuto příliš nebránily, neboť to podle nich zvyšovalo jejich mezinárodní význam. S koncem Studené války odešla i tato podpora, nicméně se objevovali jiní dárci (MMF, Světová banka), jež s vidinou zisku z afrického bohatství nadále přispívali k financování krvavých konfliktů.

Afriku charakterizuje na rozdíl od jiných světadílů poměrně malý počet válek mezistátních, většina konfliktů má vnitrostátní povahu, jde o války lokální a vleklé. „Mnoho zemí Afriky je velice nestabilních. Existuje nespočet náboženských, národnostních a jiných sporů, které dávají vzniknout ozbrojeným konfliktům, vedoucím až k dlouho trvajícím válkám .Napětí a konflikty se projevují v mnoha částech afrického kontinentu v podobě různých nepokojů, ozbrojených povstání, vojenských vzpour, převratů a vražedných útoků na politické oponenty. Konflikty v Africe jsou charakteristické svým silným humanitárním dopadem, mnoha oběťmi, brutalitou a dlouhou dobou trvání. Každý den můžeme slyšet o obětech, o počtu raněných a jiných následcích válek.[28]

Přesná klasifikace afrických konfliktů je vzhledem k nestálosti regionu poměrně obtížná, z hlediska zúčastněných subjektů se často používá následující dělení:

  • konflikty vnitrostátní
  • konflikty mezi africkými státy
  • konflikty mezi velmocemi, jež uplatňují v Africe své zájmy (konflikty vedeny prostřednictvím klientských režimů v Africe)
  • konflikty mezi africkými státy a velmocemi

Války a ozbrojené konflikty v Africe se mohou dělit také podle svých příčin, jedná se o:

  • etnické a národnostní konflikty jako důsledek dekolonizace
  • občanské války
  • války o přírodní zdroje [29]

Etnické a národnostní konflikty jako důsledek dekolonizace

V letech 1945-1960 proběhly v Africe pouze čtyři války, zatímco po Roce Afriky, tedy po roce 1960 se stala kontinentem s největším počtem konfliktů na světě (více než 50). Je tedy jasné, že velká část afrických nepokojů souvisí s dekolonizačním procesem. Místní politici často a rádi používají termín „neblahé dědictví evropského kolonialismu.“ Afriku charakterizuje značná etnická heterogenita, vzájemná kmenová nenávist a rovněž významná role národnostního či etnického principu. Na tom jsou zakládány politické strany a hnutí (významné posty získávají místní vládcové a náčelníci) i organizovány vojenské převraty (strůjce a důstojníka podporují zpravidla jeho soukmenovci, po převratu jmenováni do státních funkcí). Když si evropské mocnosti rozparcelovaly africká území, naprosto nerespektovaly národnostní složení obyvatelstva ani přirozené přírodní hranice a nehleděly na to, zda spojí kmeny spřátelené a příbuzné či znepřátelené. Místo toho vznikaly tzv. umělé hranice. V Africe tak není jediný národní stát v takovém smyslu, jak jej běžně chápou Evropané. Pokud by se Afrika rozdělovala podle jednotlivých národů, jazyků či náboženství, vzniklo by zde států ne 53, ale několik set, tudíž to bylo prakticky neproveditelné. Mnohá znepřátelená etnika se tak ocitla pohromadě v jednom státním celku (například Somálci) a začala prosazovat své přirozené snahy o sjednocení, což vedlo k ozbrojeným konfliktům. Málokde v Africe mají však konflikty čistě etnickou povahu, často jsou spojeny se spory politickými a ideologickými. Jak již bylo uvedeno, jako příklad etnického konfliktu v Africe se často uvádí Rwanda. [30]

Občanské války

Viz definice Občanské války v první kapitole. Také občanské války v Africe vznikají z etnických a národnostních rozporů, kromě toho k nim mohou vést i další důvody, například mocenské, náboženské, hospodářské, ideologické neshody či jejich vzájemná kombinace. Zásadní vliv může mít i historie daného státu nebo oblasti. Africkými příklady jsou občanská válka v Angole či v Somálsku.[31]

Války o přírodní zdroje

Afrika je kontinentem velmi bohatým na přírodní zdroje a často zde dochází k bojům o kontrolu nad nerostným bohatstvím. Jako typický příklad může posloužit Angola, jejíž konflikt začal jako občanská válka a později v 80. letech minulého století se stal bojem mezi Západem a východním blokem o region bohatý na nerostné suroviny. Dále se zde řadí válka v Sierra Leone, na jejímž pozadí stojí zájem o diamantová ložiska.[32]

Mnoha konfliktům napomáhá také nevyspělost sociální struktury v Africe a nestabilita režimů, v důsledku čehož zde často dochází k vojenským převratům a nastolování diktatur. V souvislosti s konflikty v Africe se často objevují fenomény „postmoderní válka“ a „selhávající či zhroucené státy.

Postmoderní válka nečiní rozdílů mezi vojenskou a civilní sférou, je v postmoderní válečné realitě běžnou součástí každodenního života - zbraň se pro řadu civilních obyvatel stává nezbytným předmětem denní potřeby. Postmoderní válka je válka bez lineárních front, válka rozptýlená v prostoru jak geografickém, tak společenském. Je velice krutá a záludná, je v ní obtížné rozlišit síly dobra a zla, neboť se vymyká kritériím spravedlivé války. Základním nástrojem a cílem postmoderního konfliktu je vraždění civilistů, genocida a etnické čištění. Díky tomu dochází k prudkému nárůstu počtu běženců hledajících ochranu před válkou a vnitřně vysídlených osob bloudících uvnitř státu zasaženým ozbrojeným konfliktem.[33] Jako nástroje užívá postmoderní válka směs starodávných postupů a rituálů (například zabíjení chladnou zbraní či únosy žen a dětí) a moderních zbraní a technologií (například komunikační síť na bázi mobilních telefonů vytvořená somálskými gangy). Vůdci postmoderních válek většinou ovládají rozsáhlá území, kde si udržují pozici uplatňováním brutálního násilí. K tomu nepoužívají profesionální a disciplinované vojáky, nýbrž civilisty, jež zpravidla jednají s neomezenou krutostí.

Pojem „selhávající či zhroucený stát“ se začal v terminologii užívat poměrně nedávno, asi v polovině 90. let minulého století, často s ohledem na krachy některých států tzv. třetího světa po konci studené války a v africkém měřítku v souvislosti se Somálskem. Selhávající či zhroucený stát může být definován následujícím způsobem: „Selhávající stát je nebezpečné území s krajně napjatými vztahy mezi obyvateli, na němž ostře soupeří ozbrojené skupiny. Konflikty rozvíjející se v tomto státě mají obvykle kořeny v etnické, náboženské, jazykové či jiné dimenzi, přičemž přechod do ozbrojené fáze je umožněn celkovým rozkladem státní kontroly a neschopností státních struktur zabránit takovému vývoji. Dalším výrazným rysem je všeobecný ekonomický úpadek, v jehož důsledku dochází k rozpadu infrastruktury a k postupné vaporizaci všech sociálních služeb (školství, zdravotnictví a podobně.).Veškeré služby se stávají objektem neformalizované nabídky a poptávky, jejich distribuce je doprovázena velkou mírou korupce, která nakonec jejich realizaci naprosto znemožní. Obyvatelstvo je čím dál více odkázáno na místní zdroje obživy a na ilegální ekonomickou činnost, což podporuje sílu organizovaného zločinu.[34]

Vedení sporů je velmi nákladná záležitost, vlády afrických zemí však často nemají ani dostatek prostředků. Za posledních patnáct let stály ozbrojené konflikty Afriku 300 miliard dolarů, přičemž tato částka se shoduje se sumou, kterou černý kontinent obdržel v rámci zahraniční rozvojové pomoci. [35] Následující obrázek ukazuje náklady vybraných válečných konfliktů v Africe (jižní Afrika, Demokratická republika Kongo, Rwanda, Burundi, Kongo a Eritrea):


Obrázek č. 4: Náklady na vybrané válečné konflikty v dolarech
Zdroj: Internetové zpravodajství, https://www.novinky.cz

Smutnou skutečností doprovázející řadu afrických krvavých konfliktů je kromě vysokého počtu lidských obětí také fakt, že zde dochází k využívání tzv. dětských vojáků.

Ozbrojené konflikty dopadají na děti různými způsoby. Stávají se oběťmi, svědky či pachateli, a pokaždé je to děsivá zkušenost, poznamenávající celé generace. Bezbranné děti trpí nedostatkem základních potřeb, jako jsou jídlo, přístřeší či lékařská péče, ztrátou svých nejbližších, stávají se objekty násilí a sexuálního zneužívání, anebo se samy na konfliktu aktivně podílí. Ještě dlouho po skončení války se musí vypořádávat se zraněními, psychickými traumaty, či dalšími důsledky války a násilí. Pokud je válka jedinou realitou, kterou děti za svůj život poznaly, může to snadno negativně tvarovat jejich představy o světě. Děti mají právo na zvláštní zacházení a ochranu podle mezinárodního práva v době míru a stejně tak v době války. Zaslouží si zvláštní pozornost, neboť jsou zranitelné a nesmírně významné pro budoucnost každé společnosti.[36]

Mezinárodní organizace práce (ILO, International Labour Organization) udává, že počátkem tohoto tisíciletí bylo v ozbrojených konfliktech zapojeno 120 000 dětí.[37] Děti jsou často unášeny ze svých domovů a proti své vůli vedeny dospělými vojáky k nenávisti k „nepříteli“ a k zacházení se zbraněmi. To výrazně poškozuje jejich psychiku a zároveň je vystavuje nebezpečí v boji. Jako typický příklad mohou posloužit dětští vojáci RUF v době občanské války v Sierra Leone či děti unášené vojáky Armády Božího odporu v Ugandě.

Statistické údaje o konfliktech subsaharské Afriky viz Přílohy.

Kratší i dlouhotrvající konflikty probíhaly v Africe během posledních 50 let v mnoha zemích, například:

  • západní Afrika: Guinea-Bissau 1963-1974 (válka za nezávislost), Nigérie 1967-1970 (válka o Biafru), Senegal 1990-dodnes (válka za samostatnost Casamance), Niger a Mali v 90. letech (povstání Tuaregů), Libérie 1989-1996 (občanská válka), Sierra Leone 1991-2002 (občanská válka a válka o diamantová ložiska)
  • centrální Afrika: Čad 1966-1996 (občanská válka, lybijské a francouzské intervence), Kongo-Kinshasa 1964-1966 (boj o získání centrální moci, boj o na nerostné suroviny bohatý region Katanga), Rwanda 1963-1966, 1990-1994 (etnické konflikty), Burundi (konflikt ve spojení s válečným děním v Zairu), Uganda 1981-1992 a 1995-dodnes (občanské války)
  • východní Afrika: Súdán 1955-1972 a 1983-dodnes (občanské války za autonomii jižní části země), Etiopie 1962-1991 (válka za samostatnost Eritreji), Somálsko 1988-dodnes (občanská válka a rozklad státu)
  • jižní Afrika: Jihoafrická republika 1976-1994 (válka proti apartheidu), Angola 1961-1975 a 2002-dodnes (dekolonizační válka a občanská válka), Mozambik 1964-1975 (válka za nezávislost), Rhodesie 1966-1979 a 1983-1988 (občanské války), Namibie 1966-1978 (válka za nezávislost)[38]

Poznámka: Uvedený seznam není vyčerpávající, na území kontinentu proběhla ještě řada jiných konfliktů v těchto i dalších zemích.

2.2 ŘEŠENÍ KONFLIKTŮ V AFRICE

2.2.1 PREVENCE KONFLIKTŮ V AFRICE

Konflikty a brutální války v Africe mají dalekosáhlé následky a rozhodujícím způsobem ovlivňují životy jimi postižených lidí, jež přicházejí o domovy, trpí hlady a nemocemi a jsou pronásledováni ozbrojenými silami. Těmto skutečnostem je nutno předcházet, což se však ve většině případech stále nedaří.

Podle principu prevence je odhalení napětí a brzká intervence v mezinárodních vztazích hodnocena jako selhání diplomatického jednání a řízení. Mír je pro prevenci konfliktů důležitý, proto by intervenci měla předcházet mírová jednání. Intervence je násilí, které evokuje další masové násilí. Prevence konfliktu pak nepostihuje jen příčiny napětí, ale v podstatě upravuje vztahy a uklidňuje problémy ve společnosti. V podstatě by intervence měla být zahájena až když je konflikt takřka „na spadnutí“. Modelově se tak nestalo např. ve Rwandě 1994, kdy mezinárodní společenství vyčkávalo s intervencí i dlouho po vypuknutí konfliktu, což vedlo až k současné krizi v okolí Velkých jezer.[39]

Existuje několik strategií, pomocí nichž lze zamezit přerůstání sporů v konflikty, mezi hlavní patří:

  1. preventivní diplomacie: kroky, jež řeší spory dříve, než dojde k jejich eskalaci a jež omezují rozsah těchto sporů po vypuknutí, může být podepřena preventivním nasazením a preventivním odzbrojením
  2. preventivní nasazení: preventivní romístění mírových sil v terénu za účelem zamezení pravděpodobnému vypukntuí konfliktu (například ve Středoafrické republice)
  3. preventivní odzbrojení: cílené omezení počtu lehkých zbraní v regionech náchylných ke konfliktům (například v Mozambiku)[40]

2.2.2 OSN V AFRICE

Africký kontinent je jedním z hlavních terčů aktivit Organizace spojených národů (OSN). Pro generálního tajemníka Kofiho Annana, který stál v čele Sekretariátu OSN po celé desetiletí (1997 – 2007), představovala Afrika jednu ze stěžejních priorit vlastní činnosti. Během svého působení opakovaně apeloval na státy mezinárodního společenství, aby africkému kontinentu poskytly potřebnou podporu ve prospěch míru a rozvoje, k čemuž se zavázaly na historickém summitu tisíciletí v roce 2000. Jako jeden z výrazů této podpory lze chápat operace OSN na udržení míru (UN peacekeeping operations), usilující o zastavení četných násilních konfliktů a o nastolení stabilního míru. Na africké území zamířila od založení OSN v roce 1945 více než třetina ze všech těchto operací, což dokládá pozornost, kterou Organizace spojených národů věnuje Africe, avšak ani zdaleka neodráží počet konfliktů, ktreý je třeba urovnat.[41]

OSN tradičně používá dělení svých operací na tzv. generace:

  1. operace první generace: klasický, tradiční peacekeeping, řídí se pravidly zavedenými v 50. letech minulého století, jedná se o opatření, jež mají zabránit další eskalaci konfliktu, používány ve většině okrajových mezistátních konfliktů
  2. operace druhé generace: multifunkční operace, počítají i s použitím síly, vykonávají vojenské, civilní i humanitátní úkony, používány při řešení komplexních vnitrostátních konfliktů [42]

Operace na udržení míru v Africe se uskutečňovaly v době po konci studené války a většina z nich představovaly typ operací druhé generace. Více o operacích v konkrétních analyzovaných státech viz následující kapitoly.

2.2.3 ORGANIZACE AFRICKÉ JEDNOTY

Přestože deklarovaných cílů Organizace africké jednoty bylo mnoho, například zasazovat se za jednotu a solidaritu členských států, prosazovat posilování všestranné spolupráce a integrace, dbát na důsledné respektování a nedotknutelnost státních hranic a teritoriální integrity členských států, kladla si za úkol rovněž předcházet konfliktům, působit k odzbrojení, usilovat o úplné odstranění všech zbytků kolonialismu, vést boj proti rasismu a rasové diskriminaci a zejména usilovat o odstranění apartheidu, proto považuji za užitečné jí ve své práci věnovat samostatnou podkapitolu.

Myšlenka integrace zemí afrického kontinentu se objevovala již v 50. letech minulého století a po roce 1960, tedy tzv. Roce Afriky, ještě více zintenzivněla. Počátkem května roku1963 se v hlavním městě Etiopie Addis Abebě konalo přípravné zasedání, již se i přes řadu politických a myšlenkových rozporů, rozdílných regionálních zájmů a jazykových bariér zúčastnilo 32 ministrů zahraničních věcí afrických států, jež navrhli program nadcházející celoafrické konference. Ta se měla zabývat již konkrétními tématy a to zejména:

  • formálním vytvořením organizace afrických zemí
  • vzájemnou spoluprací v ekonomické, sociální, vzdělávací, kulturní a vědecké sféře
  • společnou obranou
  • dekolonizací
  • apartheidem a rasovou diskriminací
  • dopady vytváření ekonomických seskupení na hospodářský vývoj Afriky
  • odzbrojením
  • vytvořením Stálé komise pro zprostředkování
  • vztahem Afriky k OSN [43]

K založení Organizace africké jednoty (OAJ) došlo na ustavující konferenci v Addis Abebě, jež se konala ve dnech 22. – 25. května 1963. Formálně vznikla OAJ podpisem Charty hlavami států a vlád 32 zemí dne 25. 5. 1963.

Vrcholným orgánem OAJ se stalo Shromáždění hlav států a vlád (AHSG). Konalo se zpravidla jedenkrát ročně a rozhodovalo na základě kvalifikované dvoutřetinové většiny. Pouze v procedurálních záležitostech rozhodovalo na základě většiny prosté. Předseda byl volen na rotačním principu na jedno roční období.

Programové otázky připravovala a politická rozhodnutí mezi konferencemi přijímala na dvou každoročních zasedáních Rada ministrů zahraničních věcí (a dalších). Každému zasedání předsedal ad hoc zvolený předseda. Rada byla zodpovědná AHSG.

Stálým pracovištěm OAJ v období mezi konferencemi byl Generální sekretariát se sídlem v Addis Abebě. Zodpovídal za koordinaci práce organizace mezi zasedáními a plnil funkce vyjmenované v Chartě a ve smlouvách a dohodách členských zemí. Měl politický, finanční, vzdělávací, vědecký, kulturní a sociální odbor, odbor ekonomického rozvoje a spolupráce, odbor administrativní a konferenční. Generální tajemník byl volen na čtyřleté období AHSG.

Kromě toho existovala Komise pro zprostředkování, urovnání a arbitráže sestávající z 21 členských zemí zvolených AHSG na pětileté období. Měla byro sestávající z předsedy a dvou místopředsedů volených výhradně na jedno funkční období. Dále byly ustaveny specializované komise pro oblasti hospodářství, sociálních věcí, dopravy a komunikací, vzdělání, vědy, kultury, zdraví, obrany, lidských práv a práce.“ [44]

Konkrétní problémy Organizace africké jednoty projednávala na jednotlivých summitech, následující tabulka udává přehled jednotlivých konfliktů projednávaných na panelu OAJ:

Tabulka č. 6: Přehled afrických konfliktů projednávaných na summitech OAJ

datum a místo konání summitu projednávaný konflikt
17.-21. července 1964 v Káhiře hraniční konflikty mezi Ghanou a Horní Voltou a Togem a Ghanou
21.-25. října 1965 v Akkře ohniska napětí mezi Ghanou a Pobřežím slonoviny a Ghanou a Nigerem
11. září 1967 v Kinshase hrozící konflikty mezi Keňou a Somálskem a mezi Rwandou a Burundi a kritická situace v Kongu
13.-16. září 1968 v Alžíru občanská válka v Nigérii
21.-24. června 1971 v Addis Abebě boje mezi MPLA a FNLA v Angole
25.-29. května 1973 v Addis Abebě. konflikty mezi Rwandou a Burundi, Ugandou a Tanzanií a spor mezi Etiopií a Somálskem
10.-13. ledna 1976 v Addis Abebě občanská válka v Angole
2.-5. července 1976 v Port Louis válečný konflikt mezi Etiopií a Somálskem a hraniční spor mezi Somálskem a Džibuti
2.-5. července 1977 v Libreville konflikty probíhající mezi Čadem a Libyí, mezi Somálskem a Keňou a mezi Zambií a Jižní Rhodésií
1.-4. července 1980 ve Freetownu otázka Západní Sahary
18.-20. července 1986 v Addis Abebě apartheid
27.-29. července 1987 v Addis Abebě konflikt mezi Libyí a Čadem
3.-5. června 1991 v Abuji situace v Etiopii a v Somálsku
28.-30. června 1993 v Káhiře pokus o puč v Burundi
13.-15. června 1994 v Tunisu konflikt ve Rwandě
8.-10. června 1998 v Ouagadougou pokus o puč v Guineji-Bissau
12.-16. července 1999 v Alžíru hraniční konflikt mezi Etiopií a Eritreou

Zdroj: Oficiální stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky, https://www.mzv.cz

9. července 2002 OAJ formálně zanikla transformací do Africké unie (AU). [45]

Poznámky

[18] https:// images.google.cz

[19] Internetový portál o Africe, https://www.afrol.com

[20] Konflikty Subsaharské Afriky, https://policy.euweb.cz

[21] ŠLACHTA, M.: Ohniska napětí a konflikty ve světě, Nakladatelství české geografické společnosti, s. r. o., Praha, 2007, ISBN 978-80-7011-926-6

[22] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[23] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[24] ŠLACHTA, M.: Ohniska napětí a konflikty ve světě, Nakladatelství české geografické společnosti, s. r. o., Praha, 2007, ISBN 978-80-7011-926-6

[25] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[26] ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

[27] KREJČÍ, O: Mezinárodní politika, EKOPRESS, druhé vydání Praha 2007, ISBN 978-80-86929-21-7

[28] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[29] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[30] ENCYCLOAPEDIA OF VIOLENCE, PEACE, CONFLICT, Academic Press, San Diego, 1999

[31] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[32] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[33] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[34] Tomáš Šmíd, Vladimír Vaďura: Teoretická delimitace a konceptualizace fenoménu slabých a selhávajících států, Mezinárodní vztahy únor 2009, Ústav mezinárodních vztahů Praha

[35] Internetové zpravodajství, https://www.novinky.cz

[36] Internetový portál o rozvojových zemích, https://www.rozvojovka.cz

[37] Oficiální stránky Mezinárodní organizace práce, https://www.ilo.org

[38] VOLENEC, O.: Ohniska napětí a konflikty v Africe, Nakladatelství Oeconomica Praha, Praha, 2004, ISBN 80-245-0813-3

[39] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[40] Internetový politologický časopis E-polis, https://www.e-polis.cz

[41] Jana Urbanovská: Operace OSN na udržení míru v Africe, Mezinárodní vztahy březen 2008, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[42] Jana Urbanovská: Operace OSN na udržení míru v Africe, Mezinárodní vztahy březen 2008, Ústav Mezinárodních vztahů Praha

[43] Oficiální stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky, https://www.mzv.cz

[44] Oficiální stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky, https://www.mzv.cz

[45] Oficiální stránky Ministerstva zahraničních věcí České republiky, https://www.mzv.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více