Rusko - gruzínské vztahy a válka o Abcházii a Jižní Osetii: 2. Gruzie a národnostní menšiny

Autor: Bc. Lucie Matulová 🕔︎︎ 👁︎ 34.499

V Gruzii žilo v době jejího osamostatnění 70 % Gruzínů a 30 % představitelů etnických menšin (především Arméni, Rusové, Ázerbájdžánci, Oseti, Řekové a Abcházci).[21] V zemi tehdy nebyli nijak zvlášť vítáni Rusové (okupanti) ani jiné etnické menšiny, hlavně Oseti a Abcházci, kteří byli nazýváni „hosty na gruzínské půdě[22] .

2.1. Sociálně-ekonomická situace v Gruzii po osamostatnění

Po vyhlášení nezávislosti v Gruzii vznikla potřeba sociálních a ekonomických reforem, ty měly zformovat silný právní stát, zavést demokracii do politické moci a do veřejného života. Reformy měly podnikům pomoci v budování konkurenceschopnosti při přechodu k tržní ekonomice a zvýšit lidem jejich životní úroveň.

Reklama

Výsledky byly bohužel odlišné, než se předpokládalo. Došlo totiž k naprostému kolapsu ekonomiky a demografické politiky. Chybou bylo, že tvůrci těchto reforem opomenuli fakt, že gruzínská ekonomika byla ještě donedávna jen malou částí obrovského centrálně řízeného sovětského ekonomického systému. Navíc Gruzie byla úzce specializovaná na průmysl, nikoliv na zemědělství a další oblasti, které by mohly utvářet HDP země. Pro potřebné reformy bylo potřeba nejdříve změnit mentalitu obyvatelstva a odpoutat se od sovětského myšlení. Proces byl ale natolik rychlý, že obyvatelé Gruzie na takové změny nebyli dostatečně připraveni. V letech 1991-1994 celou situaci komplikovaly etnické konflikty s Abcházci a jižními Osetinci, občanská válka v roce 1992, politický chaos, zvyšující se kriminalita, bující korupce a objevující se nelegální uskupení (včetně ozbrojených). V zemi docházelo k „mocenskému vakuu“ a rozkrádání státního majetku. K problémům docházelo díky nedostačujícímu právnímu systému, který nebyl schopen situaci v zemi regulovat.

Kvůli výše zmíněným komplikacím, sužujícím nově vytvořený stát, docházelo k oslabování jeho ekonomických vazeb na bývalé sovětské republiky.

Jak již bylo zmíněno, Gruzie měla úzce specializovanou ekonomiku, což po osamostatnění vyvolalo velké problémy, protože byl najednou nedostatek základního zboží (energie, ropa, plyn, cement, dřevo, mléčné produkty, maso). A dokonce i v průmyslových oborech, na které se Gruzie specializovala, byla závislá na dodávkách surovin ze sousedních zemí, především z Ruska. Gruzie též ztratila monopol na pěstování a export citrusů a čaje.

Před osamostatněním se ze sovětského Ruska dovážela do sovětské Gruzie jedna čtvrtina potřebné energie, všechny ropné produkty a veškerý zemní plyn, 50 % cementu, 80 % dřeva, 60 % mléčných produktů, 50 % obilnin a 30 % masa.[23]

S ohledem na geopolitické položení bylo pro Gruzii výhodné orientovat se na Západ, USA, Rusko a také na státy kavkazského regionu, Turecko a Írán. Ve skutečnosti se ovšem Gruzie orientovala především na Západ a své bezprostřední okolí do značné míry přehlížela. Další strategickou chybou v obnově země bylo to, že odmítla stavbu transkavkazské železnice i nové vodní elektrárny, což v zemi zapříčinilo následnou energetickou krizi.

První etapa sociálně-ekonomické reformy v letech 1990-1995 skončila nešťastně – v roce 1995 byl HDP Gruzie pětkrát nižší než na jejím počátku.[24] Došlo k silnému poklesu koupěschopné poptávky a objemu výroby. Gruzie byla finančně destabilizovaná. Vnitřní trh nebyl nijak chráněn a nebyl schopen konkurovat západním trhům v kvalitě zboží, ani levným trhům tureckým a íránským v ceně. Vznikla potřeba protekcionistické politiky, aby se udržela domácí výroba, a úpravy daňového systému, který omezoval domácí produkci. V Gruzii panovala energetická krize, rozmáhala se korupce a kvetla šedá ekonomika (která v určitých obdobích tvořila dle některých odhadů až 60 % HDP[25] !).

Bylo rozhodnuto o přijetí tvrdých ekonomických a právních opatření, která pomohla složitou situaci poměrně stabilizovat. Podařilo se tím pozastavit inflační procesy a zachovat stabilní měnový kurz k dolaru. Vzrostl podíl soukromého vlastnictví v národním hospodářství. Díky privatizaci státního majetku se propast mezi bohatými a chudými dále prohlubovala.

Reklama

V roce 1994 byl sestaven protikrizový plán, který navrhoval vytvoření silné zákonodárné základny, vytvoření precizně fungujícího finančního a úvěrového systému, reorganizaci bankovního sektoru, liberalizaci cen, dokončení reformy daňového systému a liberalizaci trhu.[26] Byly přijaty zákony o monopolu a konkurenci, podpoře investiční činnosti, nájmech a ochraně spotřebitelů. V roce 1995 byla přijata nová gruzínská ústava, která upravovala články týkající se korupce a rozkrádání státního majetku, aby se zabránilo odlivu kapitálu a ztrátě vysoce kvalifikovaných pracovníků.[27] Reformy, ač pro ně byly vytvořeny ty nejpříznivější podmínky, jaké byly v dané době možné, stále neměly uspokojivé výsledky. Důvodem byla velmi rozvinutá šedá ekonomika, která státní pokladnu Gruzie ročně připravovala v průměru o 60 % jejího možného příjmu.[28] Ke kýženému úspěchu bylo potřeba vymýtit ze země šedou ekonomiku a to bylo možné jen pomocí sociálních reforem. V té době v Gruzii neexistoval žádný zákon stanovující minimální výši platu, ani životní minimum. Tehdejší výplaty zdaleka neodrážely cenu pracovní síly. Ještě v roce 1998 minimální plat v Gruzii tvořil asi jen 20 % životního minima průměrného spotřebitele a zhruba 70 % obyvatel se nacházelo za hranicí bídy.[29] Z toho vyplynulo, že musely mít i jiné příjmy než jen zaměstnanecký plat, tzn. nezdaněné příjmy, více platů z více zaměstnání, či plat v zahraniční valutě. Jednou z možností pokrytí rodinných výdajů bylo prodat část dříve nahromaděného majetku. Pro Gruzii je charakteristické, že si lidé navzájem pomáhají, i díky této vlastnosti se obyvatelstvu dařilo přečkat zlé časy. Průzkum z roku 1998 ukázal, že příjmy 36,5 % rodin vystačily jen na jídlo, 44,8 % nemělo ani na jídlo a jen 17,4 % rodin mělo dostatečné příjmy k zajištění svých základních potřeb.[30] Tyto alarmující výsledky upozornily na to, že je nutná radikální reforma, týkající se malých a středních firem, bez níž by se problémy jen prohlubovaly.

Etnické konflikty v Abcházii a Jižní Osetii a následná občanská válka v letech 1992-1995[31] vyhnala mnoho obyvatel gruzínské národnosti z konfliktních oblastí do nitra Gruzie, kde ale nebylo dost pracovních příležitostí. Lidé navíc prchali jen s tím nejnutnějším, proto po příchodu do Gruzie doplnili řady chudých. Propast mezi majetnými elitami a chudými se stále více prohlubovala, protože vládnoucí elita přerozdělovala majetek ve svůj prospěch místo toho, aby se snažila pozvednout ekonomiku. Ještě v roce 1999 bylo v Gruzii 70 % obyvatelstva chudých, pouhých 15 % připadalo na střední třídu a zbylých 15 % tvořily majetné elity.[32]

Obyvatelstvo se nacházelo v bezvýchodné situaci. Střední třída vládu v zemi kritizovala a požadovala její odstoupení. Vytvořila také alternativní programy, které byly sestaveny tak, aby řešily problémy v zemi. Jelikož ale nebyla v parlamentu dostatečně zastoupena, nepodařilo se jednotlivé zákony prosadit. Nejchudší vrstvy obyvatel se do řešení problémů nikterak nezapojovaly, měly dost svých problémů s pouhým přežitím a odmítaly se jakkoliv podílet na politice, která jim nic nepřinášela.

2.2. Politický vývoj v Gruzii a řešení národnostní problematiky

Po osamostatnění se prvním prezidentem Republiky Gruzie stal Zviad Gamsachurdia, představitel gruzínské opozice sovětského Ruska. Jako svůj první úkol ve své funkci si Gamsachirdia stanovil získání nezávislosti Gruzie jak politické, tak i ekonomické a kulturní. Gruzii plně izoloval od okolního světa. V zemi probíhaly represe, vládl chaos a vznikaly etnické konflikty mezi gruzínským obyvatelstvem, poháněným prezidentovou hláškou „Gruzie Gruzínům“, a menšinami žijícími na území Gruzie (Abcházci, Osetinci, Rusové, Arméni, Řekové). Negruzínské obyvatelstvo bylo pronásledováno a zastrašováno. V lednu 1992 byl Gamsachurdia svržen[33] kvůli své neschopnosti zajistit v zemi klid a pořádek a na jeho místo přechodná vláda Gruzie pozvala Eduarda Ševardnadzeho, který v té době zastával funkci ministra zahraničí SSSR. Po příjezdu do Gruzie byl jmenován předsedou Národní rady, která plnila funkci přechodného parlamentu. Do Ševardnadzeho byly vkládány velké naděje. Očekávalo se, že obnoví v zemi stabilitu a dá ekonomickému a politickému chaosu řád. I přes všechno úsilí se Ševardnadzemu nepodařilo potlačit separatistické tendence Abcházie a Jižní Osetie. Koncem roku 1993 se Národní Rada Gruzie kvůli neudržitelné situaci v zemi rozhodla vstoupit do SNS a umožnila rozmístění ruských jednotek, jež měly pomoci zmírnitkritickou situaci.

Za vlády Ševardnadzeho se podařilo zavést právní a sociálně-ekonomické reformy, které ale ztrácely na účinnosti díky uzavřeným elitám prostoupeným korupcí. Obyvatelstvo postupně ztrácelo důvěru k vládě a prezidentu, jenž nebyl schopen zemi sjednotit a zajistit lidem blahobyt. V listopadu 2003 proběhly volby do gruzínského parlamentu, které byly označeny za zmanipulované.[34] Podle těchto voleb zvítězila již vládnoucí strana Nová Gruzie Eduarda Ševardnadzeho. Výsledky voleb byly označeny za neplatné a byly nejvyšším soudem zrušeny. Protesty obyvatelstva a neudržitelná situace v zemi donutila Ševardnadzeho rezignovat na funkci prezidenta Gruzie a na jeho místo dočasně nastoupila předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadzeová. V následujících prezidentských volbách v lednu 2004 zvítězil Michail Saakašvili. Tyto volby byly označeny za „nejklidnější, nejorganizovanější a nejreprezentativnější za celou historii voleb pořádaných v zemi[35]. Bohužel se ani za jeho vlády nepodařilo zabránit poklesu životní úrovně a vymýtit korupci. Počátkem listopadu 2007 proběhly v zemi protesty (za jejich původce Saakašvili označil Rusko) a byl vyhlášen výjimečný stav.[36] Na žádost opozice vyhlásil prezident předčasné prezidentské volby a krátce poté výjimečný stav zrušil. Následně 25. listopadu z funkce prezidenta odstoupil, aby mohl 5. ledna 2008 ve volbách znovu kandidovat.[37] Saakašvili, absolvent západních škol, hovořící světovými jazyky, schopný řečník, se od počátku svého působení v čele Gruzie, orientoval na spolupráci se Západem. Jeho deklarovanými cílem byla integrace Gruzie do evropských uskupení – EU a NATO. To se samozřejmě stalo trnem v oku Moskvě, jejímž cílem bylo udržení svého vlivu v zemích SNS, včetně Gruzie, a zachování prostoru SNS jako oblasti svých výhradních národních zájmů. Drobné spory, diplomatické „přestřelky“ a konflikty různého druhu se množily. Antipatie ruského vedení ke gruzínskému vůdci, který svou zahraniční ale i vnitřní politikou vystupoval proti ruským zájmům, se neustále prohlubovaly.

2.3. Vznik a průběh konfliktu v Abcházii

Abcházci se na území západního Kavkazu nacházejí už od 3. tisíciletí př. n. l. V 8. století se tu zformovalo Abchazské království, které se ve 13. století rozpadlo na knížectví v důsledku častých mongolských vpádů. V 16. století se Abcházie dostává pod vládu Osmanské říše. Abchazská hranice, jak ji známe dnes, byla vytvořena v 17. století a tvořila ji řeka Ingur. V 18. století se Abcházie osvobozuje od Turecké nadvlády a začíná opět prosperovat. To netrvalo dlouho a v roce 1810 bylo Abchazské knížectví připojeno k carskému Rusku. Až do roku 1864 si zachovávalo autonomii. V roce 1864 bylo Abchazské království zrušeno a bylo včleněno do carského Ruska. Během let 1866-1877 probíhala na okupovaném území neúspěšná povstání. V 19. století byly násilně vystěhovány stovky Abcházců na území Turecka a jejich území začali osídlovat Rusové a Gruzíni. V roce 1918 Abcházii okupovala Demokratická republika Gruzie, která se v roce 1921 stala Gruzínskou sovětskou socialistickou republikou a změnila Abcházii status na ASSR. O deset let později je Abcházii udělen status autonomnírepubliky. Postavení Abcházců v Gruzii se zhoršilo s nástupem Beriji do čela Gruzie v roce 1926. V té době bylo abchazské obyvatelstvo krutě pronásledováno a zavíráno v rámci politických čistek.[38]

Ve 40.-50. letech dokonce mnohé vůdčí postavy Gruzie přijaly zcela smyšlenou a nepodloženou teorii gruzínského historika Ingorokvy, která tvrdí, že původní Abcházci byli po etnické stránce Gruzíni.[39] Problém začíná zhruba před dvěmi sty lety, kdy, podle Ingorokvy, na území dnešní Abcházie přišly kmeny ze Severního Kavkazu a začaly asimilovat či vyhánět původní abcházské obyvatelstvo. Tyto kmeny přijaly název původních gruzínských Abcházců. Znamenalo by to tedy, že dnešní Abcházci již nejsou Gruzíny, ale pouhými přistěhovalci, a tudíž nemají na gruzínskou půdu nárok. Ve zmíněných 40.-50. letech za vlády Stalina, který byl mimochodem původem Gruzínec, proběhla na základě této teorie „gruzinizace“, tj. násilná asimilace Abcházců. Byly zavřeny abchazské školy a abchazská latinka byla převedena do gruzínských znaků. Zároveň proběhlo velké stěhování gruzínského obyvatelstva na území Abcházie, kde tím vznikla gruzínská většina, pro případ, že by se u Abcházců objevily separatistické tendence. Tato omezení přivedla v roce 1989 k prvním střetům mezi abchazským a gruzínským obyvatelstvem. Situace se zhoršila v dubnu 1991, kdy Gamsachurdia prohlásil Republiku Gruzie (RG) nástupkyní Demokratické republiky Gruzie z roku 1918, jejíž vlajka se stala vlajkou RG. Pod touto vlajkou byli v letech 1918-1921 Abcházci pronásledováni.[40] To abchazské obyvatelstvo značně pobouřilo. Gamsachurdiu v té době značně zaměstnával konflikt v Jižní Osetii (bude o něm řeč v následující podkapitole). Aby Gamsachurdia zajistil v této oblasti klid, rozhodl o umístění výsadkové bojové skupiny. Musel být velice opatrný, protože abchazské obyvatelstvo mělo silnou podporu severokavkazských národů. Byl nucen přistoupit na kompromis a povolit volby do abchazského parlamentu. Prosadil ale, že místa v něm budou rozdělena následovně: 28 míst připadne abchazským zástupcům, 26 – gruzínským a zástupci ostatních etnických skupin získají 11 křesel.[41] Kremlu se abchazská snaha o osamostatnění nelíbila. Hrozilo, že by se podobné nálady mohly objevit i na ruském Severním Kavkazu, pro který by se osamostatnění Abcházie mohlo stát nebezpečnýmprecedentem. Obzvláště pak pro Čečenskou republiku.

V listopadu 1991 se konal 3. sjezd představitelů 12 kavkazských národů. Byla podepsána Dohoda o vytvoření konfederativní Unie horských států Kavkazu a přijata její deklarace.[42] Na základě dohody byl zformován kavkazský parlament, soud a Výbor pro obranu. Hlavní město Abcházie Suchumi bylo označeno za ústředí konfederace. Gruzii bylo nabídnuto připojit se ke konfederaci jako rovnoprávný člen. Vnikl by tím pro Moskvu nebezpečný trojúhelník Dudajev (Čečensko) – Gamsachurdia (Gruzie) – Ardzinba (Abcházie). Všichni tito lídři totiž projevovali ve vedení své země značnou samostatnost na Rusku.

Neúspěchy při řešení konfliktu vedly Gamsachurdiu k umírněnosti. Dokonce přiznal, že teorie Ingorokvy je nesprávná, a že na území Gruzie jsou vlastně národy dva: Gruzíni a Abcházci. Nakonec Gamsachurdia Ardzinbovi nabídl vytvoření federace Gruzie a Abcházie, na stejném principu, jako byla vytvořena Československá federativní republika. Než bylo ale možné plány realizovat, vložilo se do toho Rusko. Gamsachurdia byl svržen a parlament rozpuštěn. Parlament byl nahrazen na přechodnou dobu Národní radou, do jejíhož čela byl dosazen Eduard Ševardnadze. Vedení Abcházie proti dosazení Ševardnadzeho protestovalo a vyzvalo Abcházce k boji proti nové nelegitimní moci. V únoru 1992 jednotka národní gardy Gruzie v doprovodu obrněných vozidel vstoupila do Suchumi[43] , kde došlo k provokacím s cílem vyvolat střety, proti kterým by následně ozbrojené jednotky tvrdě zasáhly. Abcházie reagovala žádostí o odvolání jednotek z jejího území. Žádosti bylo vyhověno. Pozdější události ukázaly, že se jednalo o pouhý průzkum, před připravovaným vpádem do Abcházie.

Ševardnadze měl na své straně Rusko, které mu dodávalo zbraně a techniku, a kriminální skupiny Gruzie se značně rozvětvenou sítí. Za Abcházií stály národy Severního Kavkazu a stoupenci svrženého prezidenta Gamsachurdii. Gruzínské jednotky vtrhly v květnu 1992 do Suchumi a Gagry.[44] Postavila se proti nim abchazská garda, tvořená Abcházci a negruzínským obyvatelstvem. Koncem července abchazský parlament rozhodl o obnovení ústavy z roku 1925, kdy byla Abcházie suverénní republikou, a podle níž se vztahy mezi Abcházií a Gruzií řídily dohodnutými pravidly.[45] Nařčení Tbilisi, že toto rozhodnutí je nezákonné, se Suchumi bránilo vyzvednutím skutečnosti, že Republika Gruzie taktéž upustila od ústavy Gruzínské SSR, a že nynější vláda, která se dostala k moci převratem, a tudíž není legitimní, nemá právo rušit rozhodnutí legálně zvoleného parlamentu Abcházie. O měsíc později abchazská vláda nabídla Gruzii, aby společně vytvořily federaci s prvky konfederace (Abcházie by měla vlastní zahraniční politiku a armádu). Na takovou dohodu prezident Gruzie nemohl přistoupit a neviděl jinou možnost, jak Gruzii opět sjednotit, než vyvolat se separatistickou Abcházií válku. Boris Jelcin Ševardnadzemu nabídl pomoc pod podmínkou, že Gruzie vstoupí do SNS. Gruzínský lídr souhlasil, že Gruzie do SNS vstoupí, ale až bude konflikt vyřešen. Nakonec bylo do Abcházie vysláno více než 3 tisíce vojáků[46], aby na místě dohlíželi na bezpečnost železniční sítě a silničních tahů před vzbouřenci vedenými sesazeným Gamsachurdiou, o nichž si Gruzie myslela, že se nachází právě v Abcházii. Oficiálně válka začala 14. srpna 1992 útokem na abchazský parlament a jeho rozpuštěním.[47] Následovaly ozbrojené útoky na civilní obyvatelstvo, pálení obytných domů, ničení národních památek, muzeí, divadel, škol a knihoven. Podle řady pozorovatelů se jednalo o etnickou čistku. Situace byla natolik kritická, že místní vláda byla nucena uchýlit se na sever země do Gudauty. Gruzínské armádě se postavili mladí neozbrojení Abcházci, kterým se podařilo několik tanků zneškodnit a pár i obsadit. Abchazským obráncům nezbylo než vést s Gruzií partyzánskou válku a napadat železnici, jejímž prostřednictvím Tbilisi zásobovalo své jednotky. To ale stále nestačilo, obránci nutně potřebovali zbraně. Lidé začali rozprodávat majetek a skládat se na pořízení zbraní k obraně abchazské suverenity. Porážka ve válce s Gruzií by pro Abcházce znamenala vyhlazení. S tak silnou motivací a notnou dávkou důvtipu se abchazským vojákům podařilo už ke konci srpna ukořistit několik gruzínských tanků a obrněných vozidel. Obránci postupně snížili výhody útočníka, ten měl výhodu v počtu zbraní a bojové techniky, zato obránci byli mnohem disciplinovanější a lépe organizovaní. Abchazské bojovníky morálně podporovaly národy Severního Kavkazu a prezident Turecka dokonce Národní radu Gruzie veřejně za její kroky odsoudil.[48] OSN a státy Západu se ke konfliktu zpočátku příliš nevyjadřovaly.

Ševardnadze se dostal do slepé uličky a nevěděl jak dál. Když se mu nepodařilo podvolit si Abcházce v době vojenské převahy, po vyrovnání sil by se těžko mohla situace změnit k lepšímu. Začátkem září 1992 přesvědčil Ševardnadze společně s Jelcinem abchazského vůdce Ardzinbu, aby podepsal dohodu, která zachovávala územní celistvost Gruzie a přiznávala potřebu přítomnosti části gruzínské armády, pro zajištění klidu na území konfliktu.[49] Dohoda zároveň vyžadovala odchod spojeneckých vojsk Severního Kavkazu. Ještě týž večer Ardzinba v televizním vysílání oznámil, že byl k podepsání Dohody donucen a tím svůj podpis vlastně znehodnotil. K naplnění Dohody nedošlo.

Reklama

S protahujícím se konfliktem bez uspokojivého řešení se prezident RF a Nejvyšší rada RF začali v názorech rozcházet. Prezident byl na straně Gruzie a Rada jako by se klonila na stranu Abcházie. Koncem září Nejvyšší Rada RF požadovala okamžité stažení gruzínských jednotek a návrat abchazské vlády do Suchumi.[50]] I když byl Ševardnadze v bezvýchodné situaci a vstup do SNS by mu pomohl, přesto se mu stále vyhýbal. Jelcinovi začalo docházet, že ho lídr Gruzie jen využil a vstoupit do SNS nehodlá. Ševardnadze, aby zmírnil svůj neúspěch před veřejností, začal tvrdit, že Gruzie v Abcházii nebojuje s Abcházci, ale s Ruskem. V březnu 1993 se abchazské jednotky s příslibem pomoci ze strany ruských jednotek pokusily získat zpět hlavní město Abcházie.[51] Pokus se nezdařil, protože se jim postavily ruské jednotky, které měly roli „dvojitého agenta“. O čtyři měsíce později se Abcházci opět pokusili získat Suchumi zpět. Tentokrát zvolili promyšlenější strategii, nespoléhali se na ruskou pomoc, útok vedli ze strategických výšin a byli úspěšnější. Rusko pohrozilo, že jestli se abchazské jednotky ze Suchumi nestáhnou, odmítne znepřáteleným stranám dělat prostředníka. Na konci července 1993 se sešli Jelcin, Ševardnadze a Ardzinba v Soči a dohodli se na ukončení bojů, odchodu gruzínských vojáků z Abcházie, návratu vlády, vytvoření podmínek pro návratběženců a rozmístění mírových jednotek s mandátem OSN, která příměří podpořila rezolucí č. 858 vydanou 24. Srpna 1993.[52] Na základě rezoluce byla vytvořena rusko-gruzínsko-abchazská kontrolní komise za účelem dohledu nad plněním jednotlivých bodů Dohody. Gruzie ji nedodržela a své vojáky nestáhla. Podle Dohody se 9. září 1993 měla do Suchumi vrátit vláda, místo toho se konal mítink, kde gruzínská strana prohlásila, že „v Suchumi není pro Abcházce místo[53]. To vedlo k tomu, že se znovu rozpoutaly boje na celém území Abcházie. 17. září Abcházci obsadili hlavní město.[54] Prezident Gruzie se okamžitě obrátil pro pomoc k Rusku, OSN i NATO. Byl natolik přesvědčen, že mu NATO pošle na pomoc své jednotky, že o tom přesvědčil i své nejbližší okolí, armádu i obyvatelstvo a tím snížil bojeschopnost svých vojáků. Skutečnost byla jiná. Gruzie neměla jinou možnost, než vstoupit do SNS. Rusko vzápětí zavedlo proti Abcházii ekonomické sankce a odpojilo jí elektrickou síť. Moskva požadovala stažení abchazských jednotek ze Suchumi. Ardzinba vymyslel menší lest a jednotky skutečně odvolal. V té době měla RF v Suchumi své pozorovatele, kteří se okamžitě po stažení abchazských vojáků vydali informovat Moskvu. Ihned po jejich odjezdu bylo zahájeno skutečné obsazení Suchumi. Byl obsazen televizní vysílač, nádraží a letiště. 27. září 1993 bylo Suchumi plně osvobozeno a do tří dnů se podařilo osvobodit i zbytek abchazského území.[55] Gruzínští vojáci před obránci prchali a s nimi i gruzínské obyvatelstvo ze strachu, že by se Abcházci chtěli mstít. V prosinci se obě strany dohodly na neútočení v době vyjednávání, na vytvoření podmínek pro návrat běženců, na výměně zajatců a byly částečně zrušeny ekonomické sankce. V roce 1994 se do jednání vložila i OSN a OBSE a v dubnu bylo vydáno prohlášení, ve kterém se říká, že Abcházie si v rámci společného státu s Gruzií ponechá svou ústavu, zákonodárnou i výkonnou moc a vlastní symboly. Společná bude zahraniční politika, pohraniční služba a celní správa.[56] Suchumi to chápalo jako konfederaci a souhlasilo. Tímto válka oficiálně končí. V Abcházii ale i nadále pokračovaly menší boje a rozepře. Pokračovaly i snahy o osamostatnění. K Abchazské smůle na podzim 1994 začala válka mezi Ruskem a Čečenskem. Ševardnadze na pokračující separatistické tendence Abcházie reagoval oznámením, že je ochoten dát Abcházii takový status, jaký dá Rusko Čečensku. Státy SNS se rozhodly Abcházii ekonomicky a politicky izolovat a Rusko uzavřelo společnou hranici. Vzhledem ke krokům učiněným v letech 1995-1997 Moskva přestává být v konfliktu prostředníkem. Během zmíněné doby Rusko zahájilo mořskou a pozemní blokádu Abcházie, odmítlo uznávat abchazské pasy a odpojilo veškeré telefonní linky, spojující Abcházii s vnějším světem.

Na příměří mezi oběma stranami dohlížely podle dohody z května 1994 podepsané Gruzií a Abcházií mírové síly Společenství nezávislých států (tvoří je ruské jednotky), které oddělily strany konfliktu a vyloučily zahájení nových bojů.


Mapa 1: Zóna mírotvorných sil na gruzínsko-abcházské hranici [57]

Dohled nad implementací dohody a pozorování operace vojsk SNS zajišťuje UNOMIG (mise OSN). Od té doby je však konflikt zmražen. Na jednáních o vyřešení konfliktu se v rámci tzv. Ženevského procesu podílí OSN, představitelé Ruské federace, OBSE a „skupina přátel“ Generálního tajemníka OSN (Francie, Německo, Rusko, Velká Británie a USA). Obě strany konfliktu vystupovaly za mírové řešení, problematické však byly dvě klíčové otázky: politický statut Abcházie a návrat uprchlíků. Gruzie vycházela z principu územní celistvosti a prosazovala federativní model gruzínsko-abchazského státu, Abcházie požadovala uznání samostatnosti s tím, že oba státy následně mohou vytvořit konfederaci či jinou podobu svazku obou států. Nevylučovala ani připojení k RF, což Moskva oficiálně odmítala s tím, že respektuje suverenitu Gruzie (někteří ruští politici však prohlašovali, že pokud Kosovo dostane samostatnost, proč by ji nemohli dostat Abcházci a Jihooseté). Vzájemná jednání obou stran konfliktu se soustředila zejména na zdržení se použití síly, budování důvěry, hospodářskou spolupráci (tu zdůrazňovala Abcházie) a návrat uprchlíků do Abcházie (zásadní pro Gruzii).

V červnu 2005 přišla gruzínská strana s návrhem na mírové řešení konfliktu, na kterém měl být založen společný gruzínsko–abchazský plán pro vyřešení konfliktu.[58] Hlavním bodem byla územní celistvost Gruzie v jejích mezinárodně uznaných hranicích. Abcházie sice návrh odmítla, byla však ochotna dále jednat, což dávalo prostor možnému přibližování pozic. Tato situace byla problematická, neboť základem mírového plánuabchazské strany je nezávislost Abcházie.

V letech 2007-2008 docházelo k více méně pravidelným ozbrojeným incidentům. Abchazská strana (včetně Ruska) obvinila z provokování gruzínskou stranu, a ta naopak za provokatéra označila abchazskou stranu a tím nepřímo i Rusko.

2.4. Vznik a průběh konfliktu v Jižní Osetii

Od druhé poloviny 1. tisíciletí př.n.l. se území Jižní Osetie nacházelo v Kartlijském státě. V 9. století tu byl vytvořen stát, který udržoval jak ekonomické, tak i kulturní vztahy s Gruzíny, ruskými knížectvími i s Byzantskou říší. Ani Jižní Osetie se nevyhnula Mongolským vpádům a byla dokonce v zájmu přežití nucena přesídlit výše do kavkazských hor. V případě Jižní Osetie, na rozdíl od Abcházie, lze zkonstatovat, že jako taková nikdy neměla svou státnost. Jižní Osetie dlouhá století spadala pod nadvládu Gruzie. Když se v roce 1801 Gruzie připojila k carskému Rusku, Jižní Osetie automaticky také. Gruzie v roce 1918 prohlásila změnu na Gruzínskou demokratickou republiku a nastoupila cestu nacionalistické politiky. V té době se Jižní Osetie začíná snažit o získání na Gruzii nezávislosti -bezúspěšně. V roce 1921 byl JO přidělen status autonomní oblasti. Dne 23.11.1989 spáchala Gruzie pokus o svržení Jihoosetského vedení,po dvou dnech neúspěšných bojů, to ale nakonec vzdalo.[59]

19. června 1990 Nejvyšší rada Jižní Osetie v očekávání blížícího se rozpadu Sovětského svazu přijala Deklaraci nezávislosti.[60] Jednalo se o opatření pro případ, že by si po rozpadu SSSR Gruzie vedená Gamsachurdiou dělala nároky na jihoosetské území. Krok to byl velmi prozřetelný, protože den na to Gruzie vyhlásila svou nezávislost na Sovětském svazu. Zároveň bylo rozhodnuto, že vztahy Gruzie s Ruskem se budou řídit Dohodou ze 7. května 1920[61]. Vzhledem k tomu, že Gruzie získala svou nezávislost na sovětském Rusku odtržením a odmítnutím ústavy SSSR, rozhodla Národní rada (NR) JO, že přijme sovětskou ústavu i se všemi ostatními zákonodárnými akty jako jediné platné na svém území. Autonomní oblast (AO) Jižní Osetie byla přejmenována na Jihoosetskou sovětskou demokratickou republiku.[62] Tímto aktem Gruzie, která odmítla sovětskou ústavu, ztrácela právo jakkoliv zasahovat na území JO, patřící od této chvíle pod sovětské Rusko. Gamsachurdia si toho byl vědom, a proto, ve snaze zničit JO všemi dostupnými prostředky, rozhodl o návratu k ústavě GSSR. 11. prosince 1990 NR Gruzie přijala zákon týkající se JO. Obviňuje v něm Jižní Osetii ze snahy narušit územní celistvost Gruzie odtržením její historické, neoddělitelné části. Také se v něm hovoří o tom, že se JO odtrhla od Gruzie bez vědomí původního gruzínského obyvatelstva, žijícího na jejím území.[63] Ve skutečnosti se to stalo navzdory přání jihoosetského obyvatelstva, které se chtělo spojit se Severní Osetií pod sovětským Ruskem. Zmíněný Zákon NR Gruzie zrušil jihoosetskou AO, ale nepřidělil jí nový status. Tímto se dle některých výkladů vlastně Gruzie sama vzdala celistvosti svého území a JO získala možnost svobodné volby.

Když se nepodařilo uklidnit separatistické nálady Osetů pomocí zákonů, rozhodla NR Gruzie o použití tvrdé síly. Vzhledem ke komplikované sociálněekonomické situaci v zemi přišel pomalu se blížící konflikt Národní radě Gruzie vhod. Očekávala, že konflikt odpoutá pozornost obyvatelstva od ostatních problémů. Konflikt měl zároveň poskytnout Gruzii prostor ukázat svůj patriotismus a dokázat svou nezávislost na Rusku.

Moskva vyjádřila svou podporu Jižní Osetii a nabídla jí svou pomoc v ekonomickém rozvoji, zůstalo však jen u slov. Mnohem větší podpory a pomoci se JO dočkala od jednotlivých ruských regionů. Ve skutečnosti Rusko přisoudilo Jižní Osetii roli pěšáka v složité šachové partii. JO měla být pouhým nástrojem jak donutit Gruzii, aby se opět připojila k Sovětskému svazu ve snaze udržet celistvost gruzínského území. Proto, když se zástupci Jižní Osetie obrátili na Severní Osetii se žádostí o jejich spojení pod „křídly“ SSSR, Severní Osetie je pod tlakem Moskvy odmítla. Začátkem ledna 1991 vydal Gorbačov nařízení, v němž zrušil samostatnost Jižní Osetie i zákon vydaný NR Gruzie o zrušení Jihoosetské Autonomní oblasti.[64] Jihoosetská NR požádala Rusko, aby poslalo do Cchinvali jednotky pro dohled nad situací v zemi a žádala okamžitý odchod gruzínské milice z jejího území. Napjatá situace vyeskalovala v noci z 12. na 13. ledna 1991, kdy gruzínská armáda zaútočila na oblastní nemocnici.[65] Následovaly útoky na vozidla první pomoci a následně na obydlené oblasti. Cílem těchto akcí bylo zničit hlavní město JO, aby se stalo neobyvatelným, a zároveň tím Osety vyhnat. Kdo neutekl, ten byl deportován do Severní Osetie, kde buď zůstal, nebo se uchýlil do některé z ruských oblastí. Rusko na to nijak nereagovalo, jako by netušilo, že se něco takového děje hned v jeho sousedství. Gamsachurdia si mlčení Moskvy vyložil jako souhlas s tím co provádí. Povzbuzen jejím nezájmem zrušil Gruzínskou SSR a vyhlásil Republiku Gruzie.

Mezitím se v Moskvě udály mocenské změny. Jelcin se ujal iniciativy a Gorbačova odsunul na druhou kolej. Jelcin se s Gamsachurdiou domluvil na schůzce, na které se dohodli na vytvoření společné komise pro dohled nad hlavním městem Jižní Osetie. Gruzínská armáda získala mandát na odzbrojení ilegálních jihoosetských bojových skupin. Na schůzce ale vůbec nebyla řešena otázka obnovy města a návratu běženců. Této otázky se ujala Nejvyšší rada Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Nařídila Gruzii stáhnout své vojáky a zajistit tak osetským běžencům bezpečný návrat do domovů. Gruzie se také měla podílet na obnově útoky zničeného města.

31. března 1991 se Republika Gruzie rozhodla vystoupit ze Sovětského svazu[66], čímž všechna nařízení vydaná Nejvyšší radou RSFSR pozbývala na území Gruzie platnost. Druhým krokem ke zrušení Osetie bylo zrušení Cchinvalské oblasti a její rozdělení a následné připojení k sousedním oblastem. V září 1991 se situace dostala do stádia, kdy se Oseti museli rozhodnout, jestli Jižní Osetii do jednoho opustí, nebo se více semknou a připraví se na tvrdý boj s Gruzií. Mladá generace Osetů nebyla ochotná se svého území ve prospěch Gruzie vzdát a rozhodli se JO bránit. Rada JO opět zrušila svůj status Jihoosetské autonomní oblasti a prohlásila se za Jihoosetskou autonomní republiku. [67] Tento akt dovoloval JO znovu požádat Severní Osetii o sjednocení. Ta požádala Nejvyšší radu RSFSR, aby zasáhla a přijala opatření na ochranu obyvatelstva JO pronásledovanému Gruzií. Rusko poskytlo Osetii materiální pomoc a vyjádřilo jí svou solidárnost. Toto gesto naplnilo Osety novou nadějí na vítězství ve válce s Gruzií. V listopadu 1991 Jihoosetská autonomní republika ze svého názvu odebrala slovo „autonomní“ a vytvořila republikovou gardu a výbor pro obranu země. Na šest měsíců byl vyhlášen výjimečný stav a mobilizace obyvatelstva ve věku 18-60 let.[68] V polovině prosince 1991 se konal kongres za účasti severních a jižních Osetů. Byla přijata rezoluce, která před Osety stavila následující úkoly: „vypracovat program a plán sjednocení Osetie, překonání roztříštěnosti a vytvoření jednotného suverénního státu v dobrovolném a rovnoprávném svazku s Ruskou federací a Společenstvím nezávislých států, a tímto upotřebit právo osetského národa na sebeurčení“.[69] O týden později Rada Republiky Jižní Osetie vyhlásila nezávislost, potřebnou ke splnění dříve vytýčených úkolů. Samotnému vyhlášení předcházelo referendum, ve kterém se většina (55 tisíc[70])Osetů vyjádřila pro nezávislost a následné připojení k RF.

SSSR se ocitla před rozpadem. Věděla, že jakmile k tomu dojde, Gruzie získá samostatnost a stane se pro Rusko sousedem. Rusko proto už nadále nechtělo do konfliktu v Jižní Osetii příliš zasahovat, aby si Gruzii neznepřátelilo. To znamenalo ignorovat připravovaný projekt sjednocení Severní a Jižní Osetie a jejich žádost o připojení k Rusku.

Konflikt se zhoršil poté, co byl Gamsachurdia na konci prosince 1991 svržen a na jeho místo dosazen Ševardnadze.[71] Konflikt započatý Gamsachurdiou trval už celý rok a bez výsledku. Ševardnadze proto na Jižní Osetii vyvíjel ještě větší tlak, aby gruzínskému obyvatelstvu ukázal, že on je lepší než Gamsachurdia a že on tu válku dokáže vyhrát. 20. května 1992 gruzínské ozbrojené jednotky napadly kolonu aut odvážejících běžence z obsazeného Cchinvali na Severní Kavkaz. 36 lidí bylo zastřeleno, 17 zraněno a někteří byli odvedeni jako rukojmí.[72] Ševardnadze počítal s tím, že se Jižní Osetie, poté, co jim ukázal, kam až je schopen zajít, zalekne, a že pak s nimi bude jednodušší jednání ohledně zpětného připojení JO ke Gruzii. Zastrašování se minulo účinkem. Pro Osety to bylo poslední kapkou, a proto se vrhli do boje s ještě větší silou. Dva dny po útoku Národní rada JO přijala akt prohlášení nezávislosti Republiky Jižní Osetie.

24. června 1992 se Jelcin sešel s Ševardnadzem a dohodli se na zásadách řešení gruzínsko-osetského konfliktu.[73] Na základě této dohody bylo do oblasti konfliktu posláno několik bojových praporů, které se staly součástí Společných sil k udržení míru, kam patřily i gruzínské a severoosetské prapory. Byl také založen Společný kontrolní výbor (SKV), který měl na starosti obnovu konfliktní oblasti. Rusko a Gruzie se dohodly na společném financování oprav a všech prací spojených s obnovou Jižní Osetie. V létě 1995 za pomoci Ruska začala mírová jednání mezi Gruzií a Osetií.[74] Kvůli rozdílné pozici v otázce budoucího statutu Jižní Osetie jednání nebyla jednoduchá. V květnu 1996 země podepsaly memorandum, že nebudou nadále užívat síly, ani politického či ekonomického nátlaku.[75] A dohodly se na udržení celistvosti Gruzie i na právu JO na sebeurčení. Jednání a obnova země se zdály být na dobré cestě. Jediné co zbývalo vyřešit, byl dohled garanta. Gruzie žádala o účast mezinárodních organizací, Jižní Osetie byla pro Rusko. V letech 1998-2000 země jednaly o obnově ekonomiky a návratu běženců a koncem roku 2000 Rusko s Gruzií potvrdilo svou účast na obnově útoky zničené Jižní Osetie.[76]


Mapa 2: Jižní Osetie [77]

V prosinci 2001 došlo ke změně jihoosetské vlády a prezidenta. Byl jím zvolen Eduard Kokojty.[78] V souvislosti se změnou vlády v zemi začaly panovat obavy, že se mírová jednání zastaví. Nová vláda si dala za cíl získat uznání své nezávislosti a připojení se k Ruské federaci. Obavy se ukázaly být jako neoprávněné, protože v březnu 2002 se Kokojty sešel se zástupci Společného kontrolního výboru a oznámil, že hodlá nadále pokračovat v mírových jednáních.[79]

O půl roku později se objevily zprávy o možném útoku ze strany Gruzie. A vyjednávání začala stagnovat. Na ruské mírotvorce se začala sypat kritika jak z Gruzie, tak i zestrany OBSE.

Všechno předešlé mnohaleté snažení přišlo vniveč, když v květnu 2004 Gruzie poslala do Jižní Osetie jednotky pod záminkou boje s pašeráctvím přes území JO do Gruzie.[80] Rusko obvinilo Gruzii ze snahy o destabilizaci situace. Společný kontrolní výbor tuto akci odsoudil a nařídil okamžitý odsun gruzínských jednotek z oblasti konfliktu a oznámil, že do budoucna do oblasti nesmí vstoupit žádné ozbrojené síly bez jeho vědomí. Gruzie nařízení neuposlechla a uvalila na JO embargo. V oblasti konfliktu se opět začalo bojovat. V červenci se SKV obrátil na Moskvu se žádostí o pomoc. Boje se s každým dnem zhoršovaly a šířily po celé oblasti. V srpnu proběhlo zasedání SKV, kde bylo rozhodnuto o konci bojů. I tentokrát byly veškeré snahy bezúspěšné. Až po zásahu samotného prezidenta RF Putina gruzínský prezident Saakašvili stáhl svá vojska z Jižní Osetie a obnovil mírová jednání. V listopadu 2004 se obě strany dohodly na demilitarizaci zóny konfliktu, kde zůstávaly pouze mírové síly.[81] Zároveň se země dohodly na realizaci společných ekonomických projektů na obnovu zóny konfliktu.

V roce 2005 Rusko vyslovilo souhlas s plánem Gruzie na garantování autonomie pro Jižní Osetii výměnou za zmírnění jejího požadavku na nezávislost. Na jaře 2006 však Rusko přijalo legislativu, která autorizuje vojenský zásah za hranicemi RF za účelem ochrany jejích občanů.[82] Tento zákon byl dáván do souvislosti právě se situací na Jižním Kavkaze. V listopadu 2006 se Jižní Osetie v referendu přesvědčivě vyslovila pro oddělení od Tbilisi.[83] Gruzínský předseda vlády to označil za část ruské kampaně na podporuválky.

Na přelomu let 2006/2007 došlo ke změně strategie gruzínské vlády při řešení konfliktu v Jižní Osetii. Nový přístup byl v podstatě zahájen dvojími „volbami“ v Jižní Osetii. Kromě voleb prezidenta a již zmiňovaného referenda na území kontrolovaném separatisty se ve stejné době (tedy v listopadu 2006) uskutečnily i „volby“ na území kontrolovaném Tbilisi. Byl zvolen alternativní prezident D. Sanakojev, který byl počátkem 90. let vůdcem osetinského odporu vůči Gruzii a posléze předsedou vlády J. Osetie.[84] Ve svých prohlášeních se přihlásil k řešení konfliktů v rámci mezinárodně uznaných hranic Gruzie. V polovině března 2007 oznámil prezident Saakašvili záměr spolupracovat se Sanakojevem. Koncem června 2007 bylo rozhodnuto o vytvoření dočasné administrativní jednotky na území Jižní Osetie85] a 10.5.2007 byl Sanakojev jmenován hlavou (gruzínské) státní správy Jižní Osetie[86] . Tím byl jeho statut legalizován. Gruzínská vláda tímto krokem sledovala možnost oslabení vlády Kokojtyhov Cchinvali.

Výše uvedené změny vedly k růstu napětí mezi Gruzií a Ruskem. Obě strany se vzájemně obviňovaly z incidentů a provokací.

2.5. Aktivity při řešení konfliktů v Abcházii a Jižní Osetii od jejich vypuknutí do roku 2008

 

Bylo jasné, že bez zásahu a pomoci Ruska a mezinárodních organizací není možné válku v Abcházii a Jižní Osetii zastavit a posadit lídry znepřátelených států za jednací stůl. Bylo potřeba, aby se do řešení konfliktů zapojily nestranné státy a organizace, které by konfliktní země přivedly ke kompromisu, bez něhož není možné situaci rozuzlovat.

2.5.1. Role Ruska při hledání řešení konfliktů

Nehledě na skutečnost, že Rusko nebylo zdaleka nestranné, mělo na řešení konfliktů největší vliv. A také mělo největší a bezprostřední zájem na zachování situace, kdy konflikt nebyl vyřešen a Rusku tak zůstaly v rukou vhodné páky k uplatňování vlivu na nejvyšší gruzínské vedení, ale i na vedení obou separatistických oblastí. Pokud by v abchazsko-gruzínské válce zvítězila separatistická Abcházie, získala by tím nezávislost. To Moskva nemohla dopustit, protože hrozilo, že by se tento případ stal precedentem pro ostatní subjekty toužící se osamostatnit, jako je například Čečensko, které patří do Ruské federace. Moskva na druhou stranu neměla zájem ani na gruzínském vítězství. V případě vítězství Gruzie bylo jasné, že odmítne vstoupit do SNS a s Ruskem jakkoliv spolupracovat. RF naopak potřebovala, aby Gruzie byla co nejdéle závislá na její pomoci a nakonec nucena do SNS vstoupit. Proto po celou dobu konfliktů Rusko s Gruzií spolupracovalo a hrálo konfliktním zemím prostředníka, aby mělo nad situací co největší kontrolu. Od roku 1993, kdy Gruzie vstoupila do SNS, byly v zónách konfliktů umístěny mírové síly SNS s mandátem RB OSN. Nutno říci, že mírové síly z většiny tvořili ruští vojáci. Zejména chování ruských jednotek v oblasti jihoosetského konfliktu nebylo možné pokládat za neutrální a Rusko bylo možné označovat za stranu konfliktu. Ruská část mírových sil plnila spíše roli ochrany administrativní hranice mezi JO a zbytkem Gruzie a v podstatě bránila „nezávislost“ separatistů.

Rusko dlouhodobě prohlašovalo, že učiní vše, aby se Gruzie nestala členem NATO. Bukurešťský summit NATO v dubnu 2008 deklaroval, že Gruzie (a Ukrajina) se v budoucnu stane členem Aliance, avšak neudělil Gruzii akční plán členství (MAP).

Summit toto rozhodnutí odložil na prosinec 2008.[87] Rusko v souvislosti se summitem v Bukurešti zahájilo rozsáhlé provokace vůči Gruzii s cílem přimět Tbilisi k vojenské akci vůči separatistickým regionům Gruzie. V noci ze 7. na 8. srpna 2008 došlo k provokaci z jihoosetské strany.[88] Gruzie odpověděla útokem na hlavní město Jižní Osetie Cchinvali, na což čekalo Rusko a podniklo masivní akci proti Gruzii včetně proniknutí do centrální a západní části země. Cílem akce bylo zesílení ruského geopolitického vlivu v post-sovětském prostoru včetně posílení své vojenské přítomnosti na Jižním Kavkaze. Rozhodlo se k použití síly, aby bylo více respektováno jak sousedními zeměmi (aby nedělaly na něm nezávislou politiku), tak globálními aktéry (USA, EU). Tím Rusko ztratilo jakýkoli kredit a legitimitu coby prostředník a mírotvorce. Stalose součástí konfliktu.

2.5.2. Místo a role Západu při řešení konfliktů

Západ se zpočátku o konflikty v Abcházii a Jižní Osetii příliš nezajímal. Když v roce 1992 došlo v Gruzii ke státnímu převratu, kdy byl svržen tehdejší prezident Gamsachurdia a nahrazen do té doby ministrem zahraničních věcí v SSSR Eduardem Ševardnadzem, OSN nic nepodnikla, ani se k tomu nijak nevyjádřila. Důvodem bylo, že jak pro OSN, tak pro západní státy byl přijatelnější hlavou Gruzie Ševardnadze nežli Gamsachurdia, který zemi plně izoloval od vnějšího světa. Ševardnadze naproti tomu měl uznání jak Moskvy, tak i Západu a s jeho nástupem se Gruzie vymanila z mezinárodní izolace. Už od nástupu do funkce předsedy Národní Rady se orientoval na západ a projevoval snahu o integraci Gruzie do NATO a do Evropské Unie.

OSN se do řešení konfliktů v Gruzii zapojila až v srpnu 1993, kdy vydala rezoluci č. 858, která zakládala misi pozorovatelů UNOMIG (United Nations Observer Mission in Georgia). Tvořilo ji 88 pozorovatelů a jejich úkolem byla kontrola dodržování dohody o příměří mezi vládou Gruzie a Abchazskými orgány podepsané v červenci 1993 v Soči. Mandát UNOMIG byl v roce 1994 se souhlasem abchazské i gruzínské strany rozšířen o dohodu o příměří a rozdělení sil.[89] 10. prosince 1996 RB OSN vydala rezoluci č. 1077, na jejímž základě byl vytvořen Úřad pro ochranu a podporu lidských práv v Abcházii a byla navázána spolupráce s Úřadem vysokého komisaře OSN pro lidská práva a s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).[90] Následující rezoluce už jen mandát UNOMIG prodlužovaly a konstatovaly neuspokojivé výsledky řešení konfliktů na území Gruzie. V zemi po celou dobu od roku 1993 až do roku 2008 pokračovala násilí mezi Abcházci a Gruzíny, na území Abcházie operovaly ilegální ozbrojené skupiny a docházelo tu k nárůstu kriminality. Všechny tyto skutečnosti znemožňovaly snahy OSN o hladký proces mírových jednání a dosažení konsenzu obou konfliktních stran. Ani v roce 2003 nebyla OSN úspěšná se svým návrhem na rozdělení kompetencí mezi Tbilisi a Suchumi. Abcházie návrh tvrdě odmítla.[91] Podobná situace přetrvávala i v dalším období.

S Organizací Spojených Národů spolupracovala i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. OBSE působila v Gruzii od prosince 1992. Cílem její mise bylo podpořit jednání mezi konfliktními stranami, prosadit v Gruzii respektování lidských práv a základních svobod, pomáhat s rozvojem právních a demokratických institucí, poskytnout poradenství při tvorbě nové ústavy a dohlížet na chod veškerých voleb v zemi. V době od 15. prosince 1999 do 31. prosince 2004 držela OBSE kontrolu nad rusko-gruzínskou hranicí. Na konci roku 2008 vypršel misi OBSE v Gruzii mandát, kterýse nepodařilo obnovit.[92]

S Gruzií byla spojena pravděpodobně nejcitlivější otázka summitu NATO v Bukurešti (2.-4.4.2008) – udělení či neudělení Akčního plánu členství (MAP) pro Gruzii (a Ukrajinu). Kompromisní závěr deklarace MAP Gruzii ani Ukrajině nepřiznal, dal však oběma zemím určitou perspektivu jeho získání – s tím, že by o něm mohli rozhodnout ministři zahraničních věcí NATO na svém zasedání již v prosinci 2008. NATOv odstavci 23 deklarace dokonce prohlásilo: „We agreed today that these countries will become members of NATO“.[93] Tato fráze dala oběma zemím mnohem více, než mohly realisticky očekávat. Spokojenost gruzínské strany byla očividná. Rusko však formulace z deklarace summitu zjevně pochopilo jako neurčité a umožňující mu podnikat v prostoru zemí SNS (tedy i ve vztahu ke Gruzii) kroky, kterými by si obhájilo své zájmy.

Poznámky

[21] Nukri [online]. 2001-2006 [cit. 2009-05-17]. Dostupný z WWW: http://www.nukri.org/index.php?name=FAQ&id_cat=58#q48.

[22] Лакоба, Станислав. s. 7.

[23] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 102.

[24] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 104.

[25] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 107.

[26] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 106.

[27] Tamtéž

[28] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 108.

[29] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 108-109.

[30] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 111.

[31] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 112.

[32] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Социальные и демографические процессы в Грузии, s. 115.

[33] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Внутриполитическая ситуация в Грузии, s. 264-265.

[34] Novinky.cz [online]. Borgis a.s., 2003-2009, 7. listopadu 2003 [cit. 2009-05-18]. Dostupný z WWW: http://www.novinky.cz/zahranicni/19131-gruzinska-opozice-dala-prezidentovi-ultimatum.html.

[35] Novinky.cz [online]. Borgis a.s., 2003-2009, 5. ledna 2004 [cit. 2009-05-15]. Dostupný z WWW: http://www.novinky.cz/zahranicni/22866-prezidentske-volby-v-gruzii-vitezi-vudce-opozice.html.

[36] Novinky.cz [online]. Borgis a.s., 2003-2009, 7. listopadu 2007 [cit. 2009-05-18]. Dostupný z WWW: http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/126324-v-gruzii-plati-vyjimecny-stav-policie-rozehnalademonstraci.html.

[37] Russia today: Georgia's Saakashvili resigns ahead of election [online]. Autonomous Nonprofit Organization "TV-Novosti", 2005-2009, 25 November 2007 [cit. 2009-05-18]. Dostupný z WWW: http://www.russiatoday.ru/Top_News/2007-11-25/Georgias_Saakashvili_resigns_ahead_of_election.html.

[38] Аbkhazia.ru [online]. [cit. 2009-05-28]. Dostupný z WWW: http://www.abkhazia.ru/history/.

[39] Лакоба, Станислав. s. 6.

[40] Лакоба, Станислав. s. 10.

[41] Лакоба, Станислав. s. 13-14.

[42] Лакоба, Станислав. s. 14.

[43] Лакоба, Станислав. s. 17.

[44] Лакоба, Станислав. s. 21.

[45] Лакоба, Станислав. s. 25.

[46] Лакоба, Станислав. s. 28.

[47] Лакоба, Станислав. s. 30.

[48] Лакоба, Станислав. s. 39.

[49] Лакоба, Станислав. s. 48.

[50] Лакоба, Станислав. s. 51.

[51] Лакоба, Станислав. s. 65.

[52] Department of Public Information. The United Nations and the situation in Georgia. New York: United Nations Reproduction Section, 1995. s. 4.

[53] Лакоба, Станислав. s. 73.

[54] Лакоба, Станислав. s. 79.

[55] Лакоба, Станислав. s. 79.

[56] Лакоба, Станислав. s. 90.

[57] Известия [online]. Известия.ру, 2001-2009, 18.06.08 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.izvestia.ru/world/article3117489/.

[58] Независимая газета [online]. Независимая газета, 1997-2008, 2005-06-17 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.ng.ru/cis/2005-06-17/5_konflict.html.

[59] Geo.1september.ru [online]. [cit. 2009-05-28]. Dostupný z WWW: http://geo.1september.ru/2004/28/4.htm.

[60] Блиев, Марк. Южная Осетия в коллизиях российско-грузинских отношений. Москва: Европа, 2006. s. 402.

[61] Tamtéž

[62] Блиев, Марк. s. 404.

[63] Блиев, Марк. s. 408-409.

[64] Блиев, Марк. s. 414.

[65] Блиев, Марк. s. 416.

[66] Блиев, Марк. s. 418.

[67] Блиев, Марк. s. 433.

[68] Блиев, Марк. s. 437-438.

[69] Блиев, Марк. s. 440.

[70] Блиев, Марк. s. 442.

[71] Блиев, Марк. s. 442.

[72] Блиев, Марк. s. 449.

[73] Блиев, Марк. s. 457.

[74] Майоров, М.В. Миротворцы: Из опыта российской дипломатии в посредничестве. Москва: Международные отношения, 2007. s. 49.

[75] Tamtéž

[76] Майоров, М.В. Миротворцы: Из опыта российской дипломатии в посредничестве. Москва: Международные отношения, 2007. s. 51.

[77] Civil.ge [online]. Civil.Ge, 2001-2008. [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.civil.ge/img2004/South-OssetiaMap.jpg.

[78] Майоров, М.В. Миротворцы: Из опыта российской дипломатии в посредничестве. Москва: Международные отношения, 2007. s. 52.

[79] Tamtéž

[80] Майоров, М.В. Миротворцы: Из опыта российской дипломатии в посредничестве. Москва: Международные отношения, 2007. s. 54.

[81] Майоров, М.В. Миротворцы: Из опыта российской дипломатии в посредничестве. Москва: Международные отношения, 2007. s. 55.

[82] THIM, Michal. Asociace pro mezinárodní otázky [online]. Asociace pro mezinárodní otázky, 2009, 13.10.2006 [cit. 2009-05-22]. Dostupný z WWW: http://www.amo.cz/publikace/rusko-gruzinskevztahy-sance-pro-evropskou-politiku.html.

[83] Российская газета [online]. Российская газета, 1998-2009, 13 ноября 2006 г. [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.rg.ru/2006/11/13/nezavisimost.html.

[84] Независимая газета [online]. Независимая газета, 1997-2008, 2006-10-26 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.ng.ru/cis/2006-10-26/6_kokoity.html.

[85] Независимая газета [online]. Независимая газета, 1997-2008, 2007-03-28 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.ng.ru/cis/2007-03-28/6_osetia.html.

[86] Независимая газета [online]. Независимая газета, 1997-2008, 2007-05-18 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.ng.ru/cis/2007-05-18/6_tbilisi.html.

[87] Radio Free Europe/Radio Liberty [online]. Radio Free Europe/Radio Liberty, 2009, May 28, 2009 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.rferl.org/content/article/1079726.html.

[88] Коммерсант [online]. ЗАО Коммерсантъ. Издательский дом, 1991-2009, 08.08.2008 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.kommersant.ru/doc.aspx?DocsID=1009331&NodesID=5.

[89] United Nations: UNOMIG [online]. United Nations, 2006 [cit. 2009-05-23]. Dostupný z WWW: http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unomig/.

[90] United Nations: Georgia - UNOMIG - Mandate [online]. United Nations, 2006 [cit. 2009-05-23]. Dostupný z WWW: http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unomig/mandate.html.

[91] United Nations: Georgia - UNOMIG - Background [online]. United Nations, 2006 [cit. 2009-05-23]. Dostupný z WWW: http://www.un.org/Depts/dpko/missions/unomig/background.html.

[92] OSCE: OSCE Mission to Georgia [online]. OSCE, 1995-2009 [cit. 2009-05-23]. Dostupný z WWW: http://www.osce.org/georgia/13203.html.

[93] NATO: Bucharest Summit Declaration [online]. NATO, 2009, 16-Mar-2009 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.nato.int/docu/pr/2008/p08-049e.html.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více