Rusko - gruzínské vztahy a válka o Abcházii a Jižní Osetii: 1. Vztahy Gruzie s Ruskem

Autor: Bc. Lucie Matulová 🕔︎︎ 👁︎ 23.014

Vztahy Gruzie s Ruskem jsou jedním ze základních klíčů k pochopení konfliktů v Abcházii a Jižní Osetii. Bez zohlednění nejširších souvislostí těchto vztahů není možné správně se orientovat ve složité problematice vzniku a průběhu konfliktů a velkém množství zvratů při jejich řešení.

1.1. Historická podmíněnost a specifika vztahů (od rozpadu SSSR do roku 2006)

 

Reklama

Osídlování území dnešní Gruzie začalo už v 1. tisíciletí př.n.l. Až do 5. století n.l. se toto území nacházelo pod římskou nadvládou a do 9. století pod byzantskou nadvládou. V 1. století n.l. se začala formovat první knížectví[1] a o tři století později se na území Gruzie začalo rozšiřovat křesťanství.[2] Koncem 10. století se jednotlivá knížectví spojila do jednoho pod vládou Bagratiho III. Země zažívala v 11. a 12. stoletích největší rozmach, který ve 13. století zastavili Mongolské vpády, které trvali až do konce 14. století. První nezávislé státní celky se na půdě Gruzie začali objevovat v 15. století. Už v 16. století se tyto nezávislé celky dostali do závislosti na Turecku a Persii (dnešní Írán). V roce 1783 podepsala Gruzie s carským Ruskem traktát, který na zničeném území Gruzie zavedl protektorát, jež měl obyvatelstvo uchránit, před vpády Turků a Íránců. V roce 1801 začalo Rusko postupně připojovat celou Gruzii. Proces připojování byl završen roku 1864, kdy byla k Rusku připojena do té doby na Gruzii nezávislá Abcházie. Od roku 1805 Gruzíni začali mít výhrady proti ruské nadvládě a o sto let později roku 1905 proběhl ozbrojený odboj, který byl Ruskem tvrdě potlačen. V roce 1917 se spojili Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán a vytvořili Zakavkazský komisariát, ve kterém se spojili národně orientované strany. Rok na to byl vytvořen Zakavkazský sněm, který vyhlásil Zakavkazsko „nezávislou federativní demokratickou republikou“.[3] Ta se už po třech měsících rozpadla a byla vytvořena Gruzínská nezávislá republika, která trvala až do února 1921, kdy byla Gruzie obsazena armádou RSFSR a byla vyhlášena Gruzínská Sovětská Socialistická Republika. V březnu téhož roku vznikla Abchazská Sovětská Socialistická Republika, která se už koncem roku stala součástí GSSR. A v dubnu 1922 byla vytvořena Jihoosetská Autonomní Oblast. V letech 1922-1924 probíhala povstání proti bolševikům ve snaze se osamostatnit. Trvalo 70 let než byla vyhlášena samostatnost Gruzie.

Když to spočítáme, vyjde nám, že Gruzie strávila 135 let pod vládou carského Ruska a 70 let pod vládou Sovětského Svazu. Není tedy divu, že se Gruzie, podobně jako další svazové republiky, po osamostatnění snažila všemi prostředky vymanit z vlivu Ruské federace a orientovala se spíše na Západ. Gruzínská nevraživost vůči Rusku jejich vzájemné vztahy často komplikovala.

1.1.1. Politická oblast

Po rozpadu Sovětského svazu se Moskva snažila najít způsob, jak si v postsovětských republikách udržet vliv. K tomuto účelu bylo v roce 1991 založeno Společenství nezávislých států (SNS), kam vstoupila většina post-sovětských států. Gruzie vstoupit do SNS odmítla. Od té chvíle se veškerý vztah Ruska ke Gruzii odvíjel od snahy donutit Gruzii ke vstupu do SNS. Skvělým donucovacím prostředkem se zdály být sílící etnické konflikty mezi Gruzíny a místními menšinami, které časem přerostly ve válku mezi Gruzií a separatistickou Abcházií, respektive Jižní Osetií. Rusko deklarovalo Gruzii podporu, a to jak politickou, tak vojenskou. Pod podmínkou vstupu do SNS Rusko Gruzii zásobovalo zbraněmi pro boj se separatisty. V letech 1992-1993 se vzájemné vztahy ochladily, protože Rusko se domnívalo, že svou část dohody dodrželo a dodalo Gruzii zbraně, zatímco Gruzie svou část dohody nedodržela a do SNS nevstoupila. Až po vyhrocení konfliktu s Abcházií na podzim roku 1993 byla Gruzie nucena vyhledat širší mezinárodní pomoc a do SNS nakonec vstoupit.[4] V jejím čele tehdy stál Eduard Ševardnadze, který v roce 1992 nahradil Zviada Gamsachurdiu.

V gruzínsko-abchazském a gruzínsko-osetinském konfliktu hrála Ruská federace úlohu prostředníka.

1.1.2. Obchodně-ekonomická oblast

Ruská a gruzínská ekonomika se vyvíjely skoro 200 let společně jako jeden organismus a navzájem se doplňovaly. Za dob Sovětského svazu Gruzie do Ruska vyvážela většinu své průmyslové a zemědělské produkce a Rusko ji na oplátku zásobovalo nezbytnými surovinami, polotovary a stroji, na kterých byla gruzínská ekonomika závislá. Ještě v roce 1990 Gruzie dovážela z Ruska 56 % veškerého importu uhlí, 75 % automobilů, 38 % autobusů, 100 % kombajnů, 36 % traktorů, 38 % hnojiva, 76 % cementu, 76 % stavebního skla a 99,9 % dřeva.[5] Gruzie v té době vynikala těžbou manganu, dále pak výrobou nákladních automobilů, kovoobráběcích strojů a řady elektrotechnických výrobků. Vyvážela také čaj, citrusy, tabák, víno či silici.

Na ekonomické vztahy Gruzie mělo vliv mnoho faktorů. Především ekonomická a politická situace v sousedních zemích a v neposlední řadě ozbrojené konflikty v Abcházii a Jižní Osetii, které vedli k dezintegraci země a politické nestabilitě. Gruzie se po vyhlášení samostatnosti potýkala se špatnou infrastrukturou, nedostatečným energetickým zabezpečením a dopravní sítí. V oblasti elektroenergetiky se začalo využívat místních vodních zdrojů a bylo postaveno několik vodních elektráren a také přehrada. Dopravní síť byla posílena o silnici procházející Kavkazských průsmykem a některéželezniční trasy (např. do oblasti Achalkalaki).

Po rozpadu Sovětského svazu a zahájení přechodu jednotlivých samostatných republik od centrálně plánované ekonomiky směrem k tržní ekonomice se většina nových států začala potýkat s problémy. Došlo mezi nimi k oslabení obchodních vztahů a následnému snižování výroby. Důsledkem bylo snížení jejich exportu, což postihlo i Gruzii.

Reklama

Dřívější orientace SSSR na zbrojní a těžký průmysl způsobila zanedbání výroby zboží běžné spotřeby, jeho nedostatek ve většině bývalých republik Sovětského svazu a v konečném důsledku nevoli obyvatelstva. Gruzie nebyla v tomto směru výjimkou. Ještě v roce 1994 zely obchody v Gruzii (a to i v hlavním městě Tbilisi) prázdnotou. Gruzínské vedení muselo najednou začít řešit problémy, které za dob Svazu řešit nemuselo. Týkalo se to zejména otázky zásobování země základními surovinami, kterých se Gruzii nedostávalo, a které byla nucena od Ruska kupovat. Po osamostatnění byla v Gruzii provedena cenová reforma, která měla ceny přizpůsobit mezinárodnímu trhu, vedlejším efektem byla obrovská inflace.[6] Gruzie se postupně dostala do obchodního deficitu, protože začala více zboží dovážet, než vyvážet. Inflace způsobila prohlubování deficitu a značně poškodila nebo dokonce zničila malé obchodníky a podniky. Všechny tyto ekonomické nesnáze způsobily Gruzii odliv kapitálu, který právě v té době tolik potřebovala na svou obnovu a zvýšení konkurenceschopnosti na mezinárodních obchodních trzích.

Rozpad SSSR znamenal začátek změny finančních systémů bývalých svazových republik, což s sebou opět neslo přechodné potíže a omezení s negativním vlivem na obchodní vztahy mezi nimi. Pro Gruzii to ve vztahu konkrétně s Ruskem znamenalo snížení odbytu její produkce. Gruzie se začala potýkat s vysokou nezaměstnaností. To mělo za následek tzv. odliv mozků, k němuž přispěla i skutečnost, že Gruzie neměla v té době dostatečně rozvinuté ekonomické a právní vědy. To se odrazilo na nedostatečné vzdělanosti pracovních sil na slabém právním systému. Teprve koncem

90. let 20. století se začal obchodní obrat mezi Ruskem a Gruzií stabilizovat, nadále však zůstával značně nevyvážený v neprospěch Gruzie. Gruzie importovala z RF převážně pšenici, žito, ropné produkty, zemní plyn, elektřinu, dřevo, drahé kovy, elektroniku a automobily, exportovala víceméně pouze citrusy, čaj, ovoce či víno.[7] Od rozpadu SSSR bylo mezi Ruskem a Gruzií podepsáno několik desítek různých smluvních dokumentů upravujících dvoustranné vztahy ve všech oblastech. Byla ustavena důležitá rusko-gruzínská smíšená mezivládní komise pro otázky ekonomické spolupráce, která tuto oblast vztahů monitorovala a v případě potřeby regulovala vydávanými doporučeními. V roce 1998 byla podepsána bilaterální dohoda o spolupráci v oblasti elektroenergetiky a plynového průmyslu, na jejímž základě byla založena společná akciová společnost GruzRosGazprom a byl také vytvořen plán spolupráce v této oblasti do roku 2005. V roce 2000 se obě strany dohodly na zprovoznění již existujících plynovodů, které měly dodávat zemní plyn jak do samotné Gruzie, tak i do třetích zemí.[8]

Značný vliv na spolupráci Ruska a Gruzie mělo jejich členství v mezinárodních organizacích, avšak především vstup Gruzie do WTO. S postupným zhoršováním rusko-gruzínských vztahů rostly ruské obavy, že Gruzie bude své členství ve WTO a tedy možnost blokovat ruský vstup do WTO využívat jako politickou kartu v řadě jiných oblastí dvoustranných vztahů. Rozhodující vliv na vývoj vztahů mezi Ruskem a Gruziívšak měly gruzínské ambice stát se členem EU, resp. NATO.

1.1.3. Vojenská spolupráce

V době, kdy Gruzie byla součástí Sovětského svazu, se na jejím území nacházelo několik jednotek sovětské armády. Po rozpadu Sovětského svazu a následném osamostatnění se Gruzie tu velká část sovětských respektive ruských vojenských jednotek zůstala a v roce 1993 tu vznikla Skupina ruských vojsk v Zakavkazsku.[9] Vojenská spolupráce mezi Ruskou federací (RF) a Gruzií probíhala na bilaterálním i multilaterálním základě.

V únoru 1994 byla podepsána Dohoda mezi Ruskou federací a Gruzií o spolupráci ve vojenské oblasti a také mezivládní dohoda o právním statutu a financování ozbrojených sil Ruské federace na území Gruzie. Dále byla v roce 1995 podepsána dohoda o vojenských základnách Ministerstva obrany RF nacházejících se na území Gruzie. Rusko v té době mělo v Gruzii 9 200 vojáků na 4 vojenských základnách.[10] Díky přítomnosti ruských jednotek se gruzínskému Ministerstvu obrany podařilo postupně zformovat vlastní armádu, v dalším období však Gruzie začala po ruské straně požadovat snížení počtu vojáků a postupný odchod jejích vojsk z republiky. V roce 1999 se obě strany dohodly na zrušení dvou ze čtyř ruských vojenských základen (k 1.7.2001).[11] Většina vojenské techniky byla odvezena zpět na území Ruska, popř. na základny v sousední Arménii. I přes výše zmíněnou dohodu ruská strana doufala, že by bylo do budoucna možné využít vojenská letiště, nacházející se v blízkosti rušených základen, která byla uzpůsobena na těžké vojenské přepravní letouny, a to k zásobování jednotek v Arménii. Dosažení kompromisu v situaci postupně se komplikujících vztahů mezi Ruskem a Gruzií však bylo stále méně pravděpodobné. Především z toho důvodu, že Tbilisi považovalo ruská vojska na svém území, a to včetně jednotek, které byly formálně deklarovány jako mírové síly SNS na linii dotyku gruzínsko-abchazského konfliktu v galském okrese Abcházie, za síly, které stranily abchazské straně. Jednalo se o vojska, která na území Gruzie a Abcházie působila na základě rozhodnutí Rady hlav států SNS z roku 1993 o vytvoření společných mírových sil k udržení míru na území gruzínsko-abchazského konfliktu. Mírové síly měly dohlížet na dodržování příměří mezi znepřátelenými stranami a vytvořit vhodné podmínky pro diplomatická jednání.

Po zrušení dvou ruských vojenských základen (Vaziani a Gudauta) Gruzie vyvíjela velké úsilí k tomu, aby Rusko nejpozději v roce 2003 odešlo i z dalších dvou základen - Batumi a Achalkalaki.[12] Přitom na rušení základny v adžárském Batumi měly velký vliv vztahy vedení této autonomní gruzínské oblasti s Ruskem (podle většiny zdrojů se adžárské vedení v dobách, kdy v čele stál Aslan Abašidze, drželo u moci především díky podpoře z Moskvy), na rušení základny v Achalkalaki mělo pak vliv především to, že byla jedním z největších poskytovatelů pracovních míst v širokém okolí.[13]

Multilaterální spolupráce mezi RF a Gruzií probíhala v rámci členství ve Společenství nezávislých států (SNS), kam Gruzie vstoupila v roce 1993. Součástí organizační struktury vedení SNS je Rada ministrů obrany (RMO) členských států SNS. V roce 1995 byla uzavřena dohoda o vytvoření Společného systému protivzdušné obrany členských států SNS, která zahrnovala jak kolektivní ochranu vzdušného prostoručlenských států, tak i systém včasného varování o raketovém či leteckém napadení.[14] Na základě této dohody byl gruzínský vzdušný prostor střežen jednotkou ruských sil umístěnou v Arménii.

Poměrně krátce po svém vstupu do SNS, výrazněji pak přibližně od roku 1998, se Gruzie přestala zúčastňovat některých akcí pořádaných RMO a začala projevovat stále větší zájem o spolupráci se Severoatlantickou aliancí (NATO).

Co se týče vojensko-technické spolupráce mezi RF a Gruzií, nejintenzivnější byla v době, kdy si Gruzie formovala vlastní ozbrojené síly. Gruzie potřebovala zbraně a vojenskou techniku, kterou si nemohla zajistit či vyrobit sama. Na jejím území byl jen jeden závod na výrobu vojenské techniky (v Tbilisi), která za Sovětského svazu vyráběla stíhací letouny MiG a později přešla na výrobu bombardérů Su-25.[15] Po osamostatnění již nebylo možné výrobu obnovit, protože v Gruzii nebyli žádní specialisté a navíc by byla nutná spolupráce s RF kvůli patentům.

Později se Gruzie snažila spolupracovat více se členy uskupení GUUAM (Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán, Ázerbájdžán a Moldavsko) a být méně závislá na Ruské federaci. Ozbrojené síly Gruzie získávaly od Uzbekistánu potřebné náhradní díly (z dob SSSR tu zůstalo velké množství ruské bojové techniky). Ukrajina byla Gruzii zase prospěšná svou pomocí s bojovou technikou pro vzdušné síly. Přesto zůstávalo mnoho typů bojové techniky, u kterých byla Gruzie při opravách závislá na spolupráci s Ruskem.

1.1.4. Ostatní oblasti spolupráce

Reklama

Rusko a Gruzie spolupracovaly rovněž ve všech ostatních oblastech, jako je věda, kultura, vzdělání atd. Provázanost obou zemí, či přesněji řečeno závislost Gruzie na Rusku i v těchto oblastech byla značná. Obě země se účastnily společných výzkumů a vývojových prací. Rusko usilovalo o zachování postavení ruského jazyka a kultury na území Gruzie (především s cílem zachování či posílení svého vlivu v zemi). Rovněž kulturní výměna mezi oběma zeměmi byla velmi rozsáhlá. K tomu přispívala i ta skutečnost, že řada gruzínských umělců a představitelů kultury působila na území Ruska (především v Moskvě, Petrohradě a dalších velkých městech), přičemž jejich výdělky představovaly v řadě případů jediný zdroj příjmů pro početné příbuzenstvo, které žilo na území Gruzie. Velkou ranou pro ně byly komplikace ve vztazích mezi oběma zeměmi v roce 2006, na které ruské úřady reagovaly opatřeními znemožňujícími další působení gruzínských podnikatelů (včetně provozovatelů gruzínských restaurací, stánků na tržištích apod.) a umělců v Rusku.

1.2. Charakteristika rozvoje vztahů v letech 2006-2008

Hlavními spornými otázkami vzájemných vztahů v tomto období zůstával abchazský a jihoosetský konflikt, ruské vojenské základny na území Gruzie, údajná podpora čečenských separatistů ze strany Gruzie či nevyřešená delimitace hranic. Moskva využívala k prosazení svých zájmů hlubokých vnitřních problémů Gruzie včetně špatné ekonomické situace, dodávek plynu i energie a gruzínského dluhu.

Gruzínská strana si stěžovala na chování ruských mírových jednotek v zóně konfliktů, které dle Tbilisi nebylo neutrální. Do separatistických oblastí proudila z RF vojenská technika, včetně těžké. Velká část obyvatel obou oblastí dostala ruské občanství, pokračovala kulturní i hospodářská integrace s Ruskem.

V září 2006 gruzínská strana zadržela 5 důstojníků ruské vojenské rozvědky (GRU) kvůli podezření ze špionáže a následně, za doprovodu OBSE, je vyhostila do RF.[16] Jako odvetný krok nařídila ruská strana částečnou evakuaci svých diplomatických pracovníků z Gruzie a přestala vydávat víza gruzínským občanům. Současně vyzvala k uspořádání mimořádných konzultací Rady bezpečnosti OSN. Přerušila rovněž dopravní a poštovní spojení mezi oběma zeměmi a rozpoutala vlnu pronásledování gruzínských občanů v RF.

V lednu 2007 ruská strana rozhodla o návratu svého velvyslance do Tbilisi, odkud byl povolán do Moskvy v září 2006.[17] V březnu 2007 gruzínské ministerstvo spravedlnosti předalo stížnost evropskému soudu pro lidská práva ohledně porušení lidských práv ze strany Ruské federace ve věci deportace gruzínských občanů na podzim roku 2006 jako odvetného opatření za kauzu s ruskými špióny v Gruzii.[18]

Nicméně v první polovině roku 2007 se v dlouhodobě zamrzlých vztazích mezi Tbilisi a Moskvou začaly rýsovat náznaky možného dílčího zlepšení, což bylo důsledkem narůstání praktické potřeby řešení problémů ve dvoustranných vztazích. V červnu 2007 Rusko částečně obnovilo vydávání víz pro občany Gruzie.[19] Moskva však i nadále všemožně demonstrovala svoji politiku obnovování role regionální mocnosti avzájemné vztahy zůstávaly stále na stejné úrovni.

Příčinou ruského přístupu ke Gruzii byla i nadále hluboká nedůvěra ve vedení Gruzie a zejména její orientace zahraniční politiky na Evropu a členské státy NATO.

Popisovanou etapu vzájemných vztahů ovlivnil raketový incident v Citeliubani z 6.8.2007, kdy došlo k narušení vzdušného prostoru Gruzie a k dopadu střely nedaleko města Gori poblíž administrativní hranice s Jižní Osetií.[20]

Otázka hospodářského embarga zůstávala nezměněná v celém spektru ruských opatření.

Poznámky

[1] История.ру: История Грузии [online]. История.ру, 2005-2009, 22 мая 2009 [cit. 2009-05-22]. Dostupný z WWW: http://www.istorya.ru/articles/gruzia.php.

[2] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Moskva: Российский институт стратегических исследований, 2002. Религиозная обстановка в Грузии, s. 317.

[3] История.ру: История Грузии [online]. История.ру, 2005-2009, 22 мая 2009 [cit. 2009-05-22]. Dostupný z WWW: http://www.istorya.ru/articles/gruzia.php.

[4] Лакоба, Станислав. Абцхазия - де-факто или Грузия де-юре?: О политике России в Абцхазии в постсоветский период. 1991-2000 гг.. Sapporo: Slavic Research Center, Hokkaido University, 2001. s.

[5] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 1. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2001. Экономические отношения Грузии с Россией, s. 178.

[6] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 1. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2001. Экономические отношения Грузии с Россией, s. 184.

[7] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 1. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2001. Экономические отношения Грузии с Россией, s. 190.

[8] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 1. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2001. Экономические отношения Грузии с Россией, s. 190-193.

[9] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Военное сотрудничество между РФ и Грузией, s. 7.

[10] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Военное сотрудничество между РФ и Грузией, s.7-8.

[11] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Военное сотрудничество между РФ и Грузией, s.8.

[12] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Военное сотрудничество между РФ и Грузией, s. 11.

[13] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Военное сотрудничество между РФ и Грузией, s. 12.

[14] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Военное сотрудничество между РФ и Грузией, s. 13.

[15] Грузия: Проблемы и перспективы развития. T. 2. Москва: Российский институт стратегических исследований, 2002. Военное сотрудничество между РФ и Грузией, s. 16.

[16] Российская газета [online]. Российская газета, 1998-2009, 29 сентября 2006 г. [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.rg.ru/2006/09/29/gru.html a http://www.rg.ru/2006/09/29/ivanov.html.

[17] Российская газета [online]. Российская газета, 1998-2009, 23 января 2007 г. [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.rg.ru/2007/01/23/posol-anons.html.

[18] Российская газета [online]. Российская газета, 1998-2009, 26 марта 2007 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.rg.ru/2007/03/26/gryziya-syd-anons.html.

[19] Независимая газета [online]. Независимая газета, 1997-2008, 2007-06-01 [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.ng.ru/cis/2007-06-01/6_tbilisi.html.

[20] Российская газета [online]. Российская газета, 1998-2009, 9 августа 2007 г. [cit. 2009-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.rg.ru/2007/08/09/georgya-raketa.html.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více