Výstroj, výzbroj a členění jízdy Nymburské garnizony 2. poloviny 19. století

Autor: Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔︎︎ 👁︎ 25.645

Výstroj dragounského jízdního pluku

Pro dokreslení představy o dragounské jízdě bych se v krátkosti zmínil též o charakteristice výstroje, výzbroje a členění dragounského jízdního pluku v období působení v nymburské garnizoně. V r. 1868 byla zavedena reformní jednotná dragounská uniforma. Helma z černé lakované kůže používaná v boji a při přehlídkách, do výstroje zavedená od r. 1851, byla zdobená hřebenem z mosazného plechu a císařským dvouhlavým orlem z téhož materiálu na přední části. Spony na bocích zvonu byly rovněž mosazné pro všechny hodnostní stupně. Boční stěny hřebenu byly u helem pro důstojníky pokryty mosazným plechem s reliéfním vyobrazením lva bojujícího s hadem. Pro strážmistry byl plech hladký, černě lakovaný, s reliéfními mosaznými lemy po okrajích. Desátníci a prostí dragouni měli na hřebenech helem podobné plechy, ale bez mosazného lemování. V horní části zvonu pod hřebenem byl pás kování s prolamovanými okraji, mosazný pro důstojníky a poddůstojníky, černě lakovaný pro prosté dragouny. Mosazné součásti u důstojnických helem byly zlacené. Mimo parádní uniformy se jako pokrývka hlavy užívala polní čepice, stejná jako u pěchoty, ale bez štítku proti slunci a krapově červená, tj. v barvě kalhot. Důstojníci měli černé polní čepice se štítkem jako u pěchoty. Na čepicích byly kokardy s císařským monogramem FJI, pro mužstvo žluté (mosazné), pro důstojníky zlato černé (dracounové se sametovým středem).

Kabát pěchotního střihu bez nárameníků (tzv. Waffenrock) byl světle modrý s jednou řadou knoflíků (6 ks), stojatým límcem s hodnostním označením, rukávovými výložkami v plukovní barvě a dvojitou, černo-žlutou splétanou šňůrou na levém rameni. Dále byla zavedena tmavě modrá blůza se stojatým límcem opatřeným výložkou (tzv. Paroli) s hodnostním označením, ale bez rukávových výložek, která byla zapínána lištou. Jako polní výstroj byla blůza s kabátem zavěšeným přes levé rameno pomocí všitého pásku. Blůzy byly zrušeny v r. 1885 a zavedlo se pouze nošení kabátu. V témže roce byl zaveden světle modrý kožíšek (tzv. Pelzrock) s kožešinovým límcem a dvěma řadami knoflíků. Tento, pokud nebyl oblečen, býval rovněž nošen v závěsu přes levé rameno. K uniformě náležely krapově červené soukenné rajtky a černé holínky s ostruhami. Důstojníci a délesloužící poddůstojníci mohli mimo službu nosit modrošedé pantalóny s červenou paspulkou, tyto tzv. salonní kalhoty byly zavedeny pro všechny jízdní jednotky. Důstojníci používali i rajtky z modrošedé látky nebo jelení kůže a letní kalhoty z bílého plátna nebo světle okrové látky. Plášť v raném období v bílé nebo zelené barvě, byl nyní tmavě hnědý (všeobecně zaveden pro jízdu, vozatajstvo, hřebčince apod.). Důstojníci mohli užívat i tmavě hnědé pláště do deště a pláštěnky (peleríny). Důstojníci a poddůstojníci měli pro různé příležitosti předepsány bílé nebo hnědé kožené rukavice, mužstvo tmavě hnědé vlněné rukavice.

Reklama

Do roku 1914 dragounské uniformy již nedoznaly podstatnějších změn a dragouni nastupovali do Velké války ve svých dosavadních modro-červených uniformách. Postupně se ale začaly prosazovat praxí vynucené změny, k dosažení maskovacího efektu. Helmy byly opatřovány potahy ze šedé či okrové látky, nebo byly natírány krycí barvou. Červené kalhoty byly nahrazovány šedými. Byly odkládány důstojnické patrontašky, podobně jako u pěchoty polní přepásky.

V roce 1765 byly existujícím útvarům císařsko-královské armády přiděleny barvy výložek (tzv. egalizace) a knoflíků (stříbrná, zlatá), jež se zachovaly s menší úpravou až do roku 1918. V roce 1766 nahradily důstojnické a poddůstojnické hole krátká i dlouhá kopí, dosavadní symboly velitelských pravomocí.

V roce 1848 byl zaveden nový způsob označování hodností – formou prýmků na límci kabátu, které byly už v roce 1850 byly nahrazeny hvězdičkami, rovněž připevněnými na límci kabátu.

Výzbroj dragounského jízdního pluku v 2. polovině 19. století

Hlavní zbraní dragounů byla především šavle pro mužstvo jezdectva vzor M.1850, M.1861, M.1869 a šavle pro důstojníky jezdectva M.1850, M.1861 a M.1869. Jednotlivé vzory šavlí pro důstojníky jízdy byly vyráběny v honosnějším provedení a často se upravovaly a zdobily na přání majitele. V ranějším období byly dragouni vyzbrojeni palašem pro těžké jezdectvo vzor M.1769/75 a M.1801/08, dále palašem pro lehké dragouny M.1798 a poddůstojnickou a strážmistrovskou variantou palaše pro těžkou jízdu M.1769.

Střelné zbraně byly u dragounů nejprve zastoupeny párem jezdeckých křesadlových pistolí vzor M.1798 umístěných v sedlových holstrech, následně párem jezdeckých pistolí s perkusním zámkem vzor M.1851 a jejich pozdějšími variantami. Výzbroj byla doplněna jezdeckou karabinou s křesadlovým zámkem pro dragouny a kyrysníky M.1770 a M.1798/77, po přechodu na perkusní typ zbraní pak perkusní jezdeckou karabinou vzor M.1851 (nabijenou zepředu). V mezidobí před zavedením opakovaček typu Mannlicher byly ve výzbroji dragounů různé varianty karabin zadovek typu Wänzel a Werndl. Následně byli dragouni vyzbrojeni velmi kvalitní karabinou Mannlicher M.1890 a M.1895 ráže 8 mm, která se nosila zavěšena od levého ramene k pravému boku stejně jako řemen s koženým pouzdrem pro revolver Gasser M.1870 ráže 11 mm určený strážmistrům a důstojníkům.

Výstrojní řemení bylo vyrobeno z hnědé kůže, dvě jezdecké sumky na náboje pro mužstvo byly umístěny vpředu po stranách opaskové přezky. Důstojníci nenosili opaskové sumky, ale od levého ramene k pravému boku umístěnou patrontašku (kartuši), která měla na kovovém víčku zlaceného císařského orla. S šavlemi pro jízdu pozdějšího vzoru M.1904, karabinami Mannlicher a revolvery typu Gasser se zapojili dragouni do válečných střetů s nepřítelem na začátku světového konfliktu v roce 1914.

Členění dragounského jízdního pluku

Co se týče taktického a organizačního hlediska, existovala u dragounského jízdního pluku jakožto elementární člen jízdní eskadrona, která se dělila do dvou křídel, křídla pak na dvě čety a četa na dvě družstva, tzv. desátnictva. Z taktického hlediska vytvářely dvě eskadrony division. Dragouni jako složka těžké jízdy, prapůvodně bráni co by pěchota přesunující se jízdmo, procházeli složitým vývojem a proto se seznámíme pouze s organizačním vývojem během jejich působení v Nymburce. Pojmenování tohoto druhu jízdy je odvozeno od zbraně, kterou nejčastěji používaly - karabinu nebo krátkou mušketu tzv. drago, význam pochází z výrazu „plivat oheň“, tedy záblesku ohně a kouře po výstřelu.

Reklama

Po rozsáhlé reorganizaci jízdy v r. 1798 se dragounský pluk skládá z 8 eskadron a výcvikového depotu, který obnášel 62 mužů a 58 koní. Stav polní eskadrony byl v mírovém i válečném stavu 144 jízdních mužů a 11 pěších mužů. Ve válce stavěl každý dragounský pluk reservní eskadronu, jejíž základ tvořilo 6 dosavadních pěších mužů z každé polní eskadrony. Podle výnosu ze 27. července 1851, potažmo podle nového výcvikového předpisu pro jízdu, sestával pluk těžké jízdy nadále ze tří divisionů. Početní stavy pluku těžké jízdy (tj. i dragounů) byly stanoveny následovně:

- štáb: 46 mužů a 8 koní
- polní eskadrona: 194 mužů a 170 koní
- depotní eskadrona: 172 mužů a 113 koní.
 

Dále bylo stanoveno, že 10 % mužstva má být stále pěší. V letech 1859 - 1866 probíhal výcvik jízdy podle zásad zavedených plukovníkem baronem Edelsheimem. Výcvik byl zaměřen jak na boj v bitevní mase, tak k činnosti v členitém terénu a rakouská jízda byla přivedena k vysokému stupni dokonalosti.

V oběžníku z 12. března 1868 bylo publikováno císařské rozhodnutí z 8. března, které stanovilo strukturu jízdního pluku následovně: štáb, 2 divisiony (po 3 eskadronách) a doplňovací depot, který byl dislokován v tom rajonu, odkud byl pluk doplňován. Pro všechny jízdní kategorie byl normován stejný mírový stav eskadrony - 136 mužů (z toho 98 jízdních a 10 pěších vojínů) a 118 koní. U každé z pěti prvních polních eskadron bylo 5 mužů vycvičeno jako eskadronní pionýři (Escadrons-Pionnier) a bylo jim přiděleno odpovídající nářadí (2 soupravy pro tesařské práce a 2 pro zemní práce). U 6. eskadrony byla 4. četa vycvičena a vybavena jako pionýrská četa (Pionnierzug). Tato četa byla určena především pro ničení a obnovy kolejí a ostatního železničního zařízení. Příslušníci pionýrských čet byli vystrojeni, vyzbrojeni a vycvičeni stejně jako ostatní příslušníci pluku a potřebné ženijní nástroje přepravovali na koních.

Od roku 1883, kdy došlo k mnoha dalším organizačním změnám včetně číslování jízdních pluků, můžeme považovat stav 15 dragounských pluků (č. 1 - 15) jako konečný až do roku 1918. Od r. 1882 byly doplňovací kádr a doplňovací eskadrona označovány jako náhradní kádr (Ersatz-Cadre), nebo tzv. náhradní eskadrona (Ersatz-Escadron). Doplňovací kádr byl dislokován v místě plukovního štábu. Podle organizačních nařízení z r. 1897 se skládal každý jezdecký pluk ze štábu a 2 divisionů (oddílů nebo korouhví) s čísly 1 a 2, každý division ze 3 eskadron (švadron nebo setnin) s čísly od 1 do 6 a náhradního kádru. Jezdecká eskadrona se členila na čtyři jezdecké čety a každá četa na tři jezdecké hlídky. V rámci každého pluku existovala pionýrská četa a telegrafní hlídka. Plukovní štáb se skládal z 11 důstojníků, 23 mužů a 25 koní. Mírový stav polní eskadrony zůstával nezměněn - 171 mužů, 149 erárních a 7 soukromých koní a byl stanoven v detailu následovně:

- velitel eskadrony (rytmistr 1. třídy)
- 4 velitelé čet (1 rytmistr 2. třídy, 1 nadporučík a 1 poručík, nebo 2 nadporučíci a 2 poručíci)
- 2 strážmistři
- 4 četaři
- 12 desátníků (z nichž 4 služebně nejmladší byli vyzbrojeni i karabinou)
- eskadronní trubač
- 4 svobodníci
- 122 jízdních vojínů
- 13 pěších vojínů
- účetní poddůstojník
- podkovář - eskadronní řemenář
- 5 důstojnických sluhů

Mírový stav náhradního kádru činil 4 důstojníky a 23 mužů. Náhradnímu kádru nyní náležel výcvik služebních koní a byli v něm vedeni jako přespočetní 3 poddůstojníci a 36 vojínů, včetně 48 služebních koní. Mírový stav pionýrské čety byl 1 nadporučík, 3 poddůstojníci, 20 vojínů, 1 důstojnický sluha a 25 erárních koní. Po těchto mnoha reformách, které pokračovaly až do roku 1914, si lze udělat obrázek o struktuře dragounského pluku a jeho vývoji, až do vypuknutí světového válečného konfliktu.

V srpnu roku 1914 disponovala monarchie 383 jezdeckými eskadronami a 22 jezdeckými kulometnými oddíly. Posádky jezdeckých oddílů byly na území Čech a Moravy umístěny v roce 1914 v Brandýse nad Labem, Dobřanech, Pardubicích, Klatovech, Stříbře, Brně, Hodoníně, Olomouci a Bzenci.

Použité prameny a doporučená literatura:
Češi v 1. světové válce, díl 1 - 3, Libor Nedorost, Praha r. 2006
Dějiny královského města Nymburka, František Kulhánek, Nymburk r. 1911
Dragounský pluk PM Alfréda kn. Windisch-Graetze Nr.14, Milan Novák, Brandýs nad Labem r. 2005
Kolín 1757, Simon Millar, r. 2001
Kolín 18. 6. 1757, Bojiště českých dějin, Pavel Bělina, r. 1997
Královské město Nymburk nad Labem, František Hrnčíř, Nymburk 1894
Pod císařským praporem, historie habsburské armády 1526-1918, Jiří Pernes a kolektiv, Praha r. 2003
Revolvery a pistole, A. B. Žuk, Praha r. 1988
Sedmiletá válka v Evropě, František Stellner, Praha r. 2000
Uniformy rakouských dragounů a švališarů, Dušan Uhlíř, rukopis
Vojenské dějiny Československa, II. díl, kolektiv autorů, Praha 1986
Vývoj organizace dragounských a švališarských pluků v rakouské armádě, Dušan Uhlíř, rukopis

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více