Tajemství vilniuského ghetta

"Vím, že mě zítra zastřelí. Mohl bych odejít, utéct, skrýt se, ale před sebou člověk neuteče.Ať mi odpustí ti, které jsem musel obětovat." Slova Jakoba Gense - náčelníka vilniuského ghetta. Člověka, který musel poslat stovky krajanů na okamžitou smrt. Mužů, žen, dětí ... Člověka, který se na druhou stranu snažil stovky životů zachránit. Byl to spasitel nebo vrah? Dívejte se.

Po pádu Polska uprchla řada polských Židů do Litevského Vilniusu. Měli na to důvod – z Litvy se ještě dalo uprchnout z Evropy někam, kde ještě nezuřila válka. Velké množství Židů uprchlo díky osobní statečnosti japonského velvyslance Čiune Sugihary, který jim vystavoval tranzitní víza.

Litva byla v srpnu 1940 okupována Sovětským svazem. Japonské velvyslanectví bylo zrušeno a cesta z pasti uzavřena. Když sovětské okupanty vystřídali němečtí, situace Židů začala být kritická. Byli pronásledováni jak Němci, tak některými Litevci, kteří v tom viděli snadnou cestu k židovskému majetku.

Došlo i na násilí. Nejprve náhodné oběti, později systematický teror. Židům byl nabídnutý život v ghettu. Naivně si mysleli, že tam budou mít pokoj před násilníky. Ve skutečnosti bylo ghetto prostředkem, jak nahnat všechny Židy na jedno místo a snáze je vyhladit.

Ve Vilniusu žilo v ghettu, které tvořilo pár domovních bloků 29 000 lidí. Často několik rodin v jedné místnosti. Podmínky byly otřesné. Poukázky na práci mimo ghetto se považovaly za vysvobození a staly se předmětem obchodů na černém trhu – lidé kvůli nim byli schopni zabíjet.

Židy stříleli v Paneriu – v místě kde chtěla Sovětská armáda před válkou vybudovat podzemní sklad pohonných hmot. To se Němcům hodilo. Hromadné hroby jim vykopali jejich bývalí spojenci.

V roce 1941 vytvořili Němci v ghettu židovskou samosprávu - Judenrat. V jejím čele byl Jakob Gens – bývalý litevský důstojník, původem Žid. Vyhovoval oběma stranám. Snažil se ghettu udržet pořádek a vzbudit zdání normálního života. V ghettu se hrálo divadlo - ale herci mnohdy odcházeli ze scény rovnou na popraviště. Gens  na sebe postupně vzal veškerou odpovědnost a veškeré pravomoci.

S Němci obchodoval – životy za peníze. Přesto musel pravidelně odesílat stanovené kvóty Židů k popravám. Pravdou je, že počty popravených z Vilniuského ghetta byly mnohem nižší než z jiných oblastí. Gens se snažil zachovat v rodinách alespoň jedno dítě. Když musel vybrat – tak v početných rodinách.

Snažil se zachránit tolik lidí, kolik bylo v jeho silách, ale všechny zachránit nemohl. Nakonec se stal sám obětí německého programu na vyhlazování Židů. Byl vrah nebo zachránce? Kolaborant nebo důvěřivý idealista? Kdo má právo ho soudit?