Svatý Štěpán, tragická hvězda filmového plátna

Autor: Martin Kaltoun (MART.in) / MART.in 🕔︎︎ 👁︎ 27.307

Byl nejhorší a přesto se stal filmovou hvězdou. Stal se Goliášem ve střetu s novodobým Davidem. Ač téměř výhradně maďarský (uherský), přesto jeho síla pocházela z Čech. A k mému vlastnímu překvapení měl něco společného i s městy Pardubice a Přelouč (k oběma mám osobní vztah). To jsou důvody, které mě ve finále přiměly o něm napsat. A kdo je ta tajemná hvězda? To osvětlí tento článek. Seznamte se s tragickou hvězdou filmového plátna, dreadnoughtem rakousko-uherského námořnictva SMS Szent István.


SMS Szent István

Reklama

Historie tohoto plavidla se začala psát roku 1911, kdy se Rakousko-Uhersko rozhodlo reagovat na aktivitu Itálie, která započala stavbu dreadnoughtů Dante Alighieri a třídy Conte di Cavour. O stavbě nových plavidel rozhodl tehdejší velitel c. a k. válečného námořnictva a šéf námořního odboru říšského ministerstva války vicedmirál Rudolf hrabě Montecuccoli degli Erri. Odpovědí na italské plány se staly moderní dreadnoughty třídy Tegethoff. První tři plavidla SMS Tegethoff, SMS Viribus Unitis a SMS Prinz Eugen byly postaveny v loděnicích Tecnico Triesto v Terstu. Stavba posledního plavidla původně pojmenovaného János Hunyadi, po maďarském národním hrdinovi, započala 29. ledna 1912 v loděnici Ganz & Company Danubius ve Fiume (dnes Rijeka). Důvody byly politické. Zatímco ostatní lodě byly stavěny v rakouské části mocnářství, Uhersko, které se podílelo na financování stavby, si vymohlo, aby bylo jedno plavidlo stavěno v uherské loděnici, formálně provozováno Uherskem a pokud možno postaveno z uherského materiálu. Tyto důvody se nakonec také staly jednou z příčin zániku lodě. Jako většina takovýchto politických rozhodnutí se i toto projevilo na kvalitě konstrukce plavidla. Loděnice Ganz & Company Danubius neměla zkušenosti a ani kapacitu na stavbu velkých válečných lodí. Největší plavidlo, které do té doby postavila, byl torpédoborec. Nejdříve musely být tedy dostavěny vlastní loděnice, které by stavbu takto velkých lodí zvládly.

Stavba započatá položením kýlu 29. ledna 1912 se díky zmíněným důvodům vlekla, nebyla dodržena kvalita stavby, materiál a díly, jako třeba pancéřové plechy, kotle a turbíny, vyrobené v uherských podnicích, nedosahovaly kvality dílů použitých na sesterských lodích. Dokonce místo tří šroubů měla loď pouhé dva. Dá se říct, že jediná kvalitní část lodě byla její dělostřelecká výzbroj, jíž byla děla vyrobená plzeňskou Škodovkou. Škodovy závody dodaly výzbroj v podobě dvanácti 30,5cm děl L/45 K 10 soustředěných po třech ve čtyřech dělových věžích, dále 12 děl ráže 15 cm L/50 K 10. Výzbroj doplňovalo 18 rychlopalných děl ráže 7 cm (66 mm) L/K a 3 stejné ráže proti balonům. Kromě toho byla loď vybavena čtyřmi torpédomety ráže 533 mm se zásobou 12 torpéd a několika světlomety na plošině spojující hlavní stěžeň s oběma komíny. Avšak i tato kvalitní výzbroj v podstatě přispěla k zániku lodi. Snaha o silnou výzbroj vedla k tomu, že loď získala relativně vysoké těžiště a tím menší stabilitu. Narozdíl od svých sesterských plavidel neměla ani nainstalované protitorpédové sítě. Dalším problematickým místem byl trup pod hladinou vody. Jeho konstrukce byla v konstrukci dvojitého dna, jehož pláty měly tloušťku pouhých 10 mm. Pás na úrovni hladiny měl sice největší šířku 280 mm, ale na mnoha místech jeho tloušťka klesala na 150 mm. Problémy se stavbou se nakonec prohloubily natolik, že nejen že se její dodání opozdilo, ale navíc musela být odtažena z Rijeky a dokončena ve vojenském arzenálu v Pule. Její dokončení bylo již nutné, protože během její stavby vypukla první světová válka. Spuštěna na vodu byla 17. ledna 1914 v Rijece a po dostavbě v Pule vstoupila do služby 17. listopadu 1915. Její původní jméno János Hunyadi bylo změněno na Szent István (Svatý Štěpán 997-1038, zakladatel uherského státu z dynastie Arpádovců). Již její spuštění na vodu poznamenala tragická událost. Při spouštění kotevní řetěz zasáhl dva přístavní dělníky, z nichž jeden zemřel a druhému rozdrtil paži.


Szent István při spuštění na vodu, Rijeka 1914
commons.wikimedia.org

Po vstupu do služby zakotvil Szent István v Pole (dnes Pula), svém domovském přístavu. Zde také strávil většinu své služby. Na počátku války loďstvo Dohody uzavřelo Otrantský průliv, Jaderské moře bylo zamořeno minami, hrozilo nebezpečí ponorek a rakousko-uherské námořnictvo navíc nemělo dostatek uhlí. To vše vedlo k nečinosti rakousko-uherské flotily a její použití spíše jako zastrašující a nikoliv efektivní útočné síly. Během této doby prodělal Szent István pouze jedno dělostřelecké cvičení poblíž úžiny Fažana a dvoudenní plavbu k ostrovu Pag. Zúčastnil se také pár nájezdů na italské pobřeží. Určitým zpestřením byly návštěvy Karla I., jako nového císaře, dne 15. prosince 1916 a císaře Viléma II. při inspekci tamní německé ponorkové základny dne 12. prosince 1917. O rozruch se postarali také Italové, kteří podnikali na Pulu nálety. Mezi lety 1915 až 1917 jich bylo podniknuto přes osmdesát.

Situace se však změnila v únoru roku 1918. V Boce Kotorské vypukla vzpoura. Byla sice úspěšně potlačena, ale vedla ke změnám v rakousko-uherském námořnictvu. Dosavadního velitele Maximiliana Njegovana nahradil 1. března 1918 kontradmirál Miklós Horthy. Jako jeden z důvodů vzpoury byla určena také nečinost flotily. Kontradmirál Horthy naplánoval rozsáhlou operaci, která měla umožnit rakousko-uherskému námořnictvu převzít kontrolu nad Otrantským průlivem. Ta měla proběhnout společně s počátkem nových operací na Soči. Plán útoku byl komplikovaný a hlavní útok svazu lehkých sil měly krýt právě těžké lodi rakousko-uherského námořnictva, mezi nimiž byl i Szent István.

Reklama

Pro loď Szent István začala operace 9. června 1918, když vyplul pod velením kapitána Heinricha Seitze von Treffen (přesné znění hodnosti je Linienschiffskapitän, kapitán řadové lodi) s více než hodinovým zpožděním z přístavu Pula v 22.15. Původně měly lodě vyplout po setmění ve 21.00. Zpoždění bylo způsobeno otevíráním protiponorkových sítí. Společně s lodí Szent István vyplula její sesterská loď Tegethoff. V čele uskupení plul torpédoborec SMS Velebit, boky zajišťovala šestice torpédovek. Na jedné straně SM Tb 79T, SM Tb 87F a SM Tb78T a na druhé straně SM Tb 77T, SM Tb 76T a SM Tb 81T. Svaz uzavíral SMS Tegethoff, plující za SMS Szent István. SMS Tegethoff byl také vlajkovou lodí svazu a na jeho palubě byl kapitán H. Seitz, velitel svazu.


Otrantský průliv
CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

SMS Viribus Unitis a SMS Prinz Eugen již byly na cestě. Svaz se k nim měl připojit v přístavu Slano, severně od Dubrovníku. Společně s dalšími loděmi z Boky Kotorské měly pak zaútočit na plavidla Dohody, která blokovala Otrantský průliv.

Zpoždění, které svaz nabral, se snažil velitel svazu dohnat zvýšením rychlosti plavby na 16 až 17 uzlů. To však vedlo, pravděpodobně v kombinaci s nedostatečnou vycvičeností posádky a nízkou kvalitou kotlů Szent Istvánu, k přehřátí jeho kotlů a následnému snížení rychlosti celého svazu na 12 uzlů. Když se přehřátí podařilo snížit kolem druhé hodiny ranní, pokusil se svaz zrychlit na rychlost 14 uzlů. Szent István byl však schopen udržet tuto rychlost pouze za cenu zvýšeného kouření komínů. Díky tomu byl svaz spatřen po třetí hodině ranní severozápadně od ostrova Premuda italskými torpédovými čluny.

Italské motorové torpédové čluny MAS-15 a MAS-21, vyzbrojené každý dvěma torpédy, se vracely na základnu Ancona po neúspěšné misi u Dalmátského pobřeží. Skupině velel Capitano di fregata (fregatní kapitán) Luigi Rizzo na palubě člunu MAS-15. Člunům veleli Capo timoniere Armando Gori a Guardiamarina di complemento Giuseppe Aonzo. Na misi vypluly ve vleku za torpédovkami 15 OS a 18 Os z Ancony. Ve dvě hodiny ráno se čluny měly vrátit na základnu, ale půlhodinové zpoždění způsobilo, že ve 03.15 zpozorovaly svaz rakousko-uherského námořnictva. Zcela nepozorovaně se oba čluny dokázaly přiblížit ke svazu a proniknout jeho ochranou do vzdálenosti 300 metrů od dreadnoughtů. První zaútočil člun MAS-21 na SMS Tegethoff. Jím odpálená torpéda se však potopila 100 metrů před cílem. Člun MAS-15 byl mnohem úspěšnější. Obě jeho torpéda zasáhla druhý cíl, SMS Szent István. I po tomto útoku nebyly čluny prakticky vůbec zpozorovány, posádky obou dreadnoughtů i většiny plavidel svazu se domnívaly, že za útoky stojí nepřátelská ponorka. Jediný kdo mohl čluny ohrozit, byla torpédovka SM Tb 76T, ale i tu člun MAS-15 setřásl. Oba čluny se šťastně vrátily zpět na základnu.


Průběh potopení SMS Szent István, 10. června 1918.

Kapitán Luigi Rizzo byl vyznamenán druhou Zlatou medailí za statečnost. Králem Viktorem Emmanuelem III. byl jmenován rytířem řádu Italské koruny a dostal právo nosit titul, připomínající jeho vítězství, Conte di Grado e di Premuda (hrabě od Gradu a Premudy). Byl také povýšen na kontradmirála. Svoji první Zlatou medaili za statečnost obdržel za potopení SMS Wien v přístavu Terst. Během své služby obdržel Zlatou medaili za statečnost 2x, Stříbrnou medaili, Válečný kříž. Obdržel také francouské vyznamenání Croix de guerre, stal se rytířem Čestné legie a obdržel britské vyznamenání Distinguished Service Order. Prezident USA ho vyznamenal Navy Distinguished Service Medal.

Motorový torpédový člun MAS-15 je dodnes vystaven v Římě v muzeu Sacrario dle Bandiere v Monumentu Viktora Emmanuela II. Den, kdy byl potopen Szent István, je v Itálii slaven jako den námořnictva (Festa della Marina).


Italská pohlednice přibližně z roku 1920 zachycující SMS Szent István krátce před potopením
commons.wikimedia.org

Ale vraťme se od italských oslav k rakousko-uherské tragédii. Torpéda člunu MAS-15 zasáhla Szent István, první v oblasti kotelny. Zmrzačená loď pokračovala v plavbě rychlostí 4,5 uzlu. Pronikající voda si však vynutila uhašení 10 parních kotlů. Zbývající dva kotle poháněly vodní pumpy. Přes veškeré úsilí se loď rychle naklonila na pravobok v úhlu 10°. Voda pronikala poškozenými přepážkami. Náklon se částečně podařilo snížit na 7° zatopením protilehlých komor a hlavně dělových věží byly natočeny na levobok. Kapitán chtěl loď dostat ke břehu, ale zatopení kotelny a pronikání vody mu tento úmysl znemožnily. Záchranu lodi také komplikoval fakt, že se svaz domníval, že je za útokem nepřátelská ponorka. SMS Tegethoff proto začal kličkovat a zahájil také palbu na domnělý periskop ponorky. Proto se jeho pokus o odvlečení SMS Szent István zpozdil a začal až před pátou hodinou ranní. Vlečení ukončil definitivně v 05.40, kdy už byl náklon Szent Istvánu příliš velký. Záchranné práce na samotné lodi byly chaotické a nevedly k žádnému pokroku. Loď začali opouštět první námořníci a v 06.05 se loď převrátila kýlem vzhůru a v 06.12 se definitivně potopila.


Potápějící se SMS Szent István, na pozadí SMS Tegetthoff

Z posádky 1056 námořníků a 38 důstojníků zahynulo pouze 89 členů posádky, z toho pouze jeden důstojník. Nízké ztráty byly výsledkem faktu, že se všichni námořníci hlásící se k rakousko-uherskému námořnictvu museli naučit plavat. Shodou okolností tento důstojník pocházel z Pardubic, byl jím Linienschiftleutnant Robert Maxon de Röevid (narozen v Pardubicích roku 1880). V posádce SMS Szent István sloužilo kolem 80 českých námořníků. Jedním z nich, který při potopení lodi zahynul, byl Rudolf Mifek z Přelouče a v Pule na námořním hřbitově má náhrobek námořník Šerda. I mezi zachráněnými se najdou Češi. Ludvík Přibyl z Pardubic byl za předčasné opuštění lodi postaven před vojenský soud. Před rozsudkem ho zachránil konec války a v roce 1976 zemřel jako poslední český námořník, který přežil potopení lodě SMS Szent István.

Ačkoliv se SMS Tegethoff nepodařilo odvrátit katastrofu Szent Istvánu, přece jen přispěl k jeho nesmrtelnosti, i když poněkud neslavné. Na palubě SMS Tegethoff se totiž nacházel filmařský štáb, který měl filmovat úspěšnou bitvu v Otrantském průlivu. Jediné co však nafilmoval, byl pouze záznam potopení SMS Szent István. Ten se tak stal první a jednou z mála bitevních lodí, jejichž konec byl detailně nafilmován. Dalšími byly HMS Barham pocházející taky z let první světové války, ale ta byla potopena až v roce 1941, 25. listopadu, a její potopení bylo natočeno shodou okolností také z její sesterské lodi, z HMS Valiant. Další velmi známou lodí, jejíž zánik byl zblízka zaznamenán na filmový pás, byla USS Arizona při známém útoku na Pearl Harbour 7. prosince 1941. Filmový materiál zachycující poslední půlhodinu SMS Szent István, pořízený členem filmového štábu Linienschiffsleutnantem Meusburgerem, byl později ze dvou dílů spojen do jednoho a během Velké krize byl USA promítán při kampani Červeného kříže.

Reklama

Útok na Otrantský průliv byl zrušen a bitevní lodi se již do konce války nevzdálily ze svých přístavů.

SMS Szent István se potopil přibližně 13 kilometrů severozápadně od ostrova Premuda. Vrak se nachází v hloubce 66 metrů a jeho nejvyšší místo je v hloubce 45 metrů. Loď leží kýlem vzhůru. Příď lodi je odlomená, protože vrak se před svým uplným potopením opřel o dno. Vrak lodi byl nalezen v roce 1974 potapěči jugoslávského námořnictva. Vrak byl mnohokrát prozkoumán a pečlivě zdokumentován. Některé trosky byly vyzvednuty a umístěny v muzeu v Pule. Vrak lodi byl prohlášen kulturní památkou a jeho návštěva je možná jen s povolením chorvatského ministerstva.

Film zaznamenávající potopení lodi SMS Szent István.

Zdroje:
www.radio.cz
cs.wikipedia.org
www.geometr.cz
en.wikipedia.org
in.ihned.cz
en.wikipedia.org
Předčasná smrt: Císařova poslední válečná loď (Death at Dawn — The Emperor's Last Battleship)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více