Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 4. Závěr

Autor: Bc. Martin Janečka 🕔︎︎ 👁︎ 14.546

4. Závěr

Zhodnotit válku v Iráku a následný vývoj, jenž je svou komplikovaností a specifiky velmi výjimečný, je nesmírně složité, a to tím spíš, že se irácká „horká“ půda do dnešních dnů ještě nestačila zcela zchladit. Co však můžeme s jistotou tvrdit již nyní, že naivní představy neokonzervativců o přeměně Iráku, potažmo celého Blízkého východu, rozhodně naplněny nebyly. Neokonzervativci měli za to, že Irák může být pevně zapojen do americké sféry vlivu a že z jeho území bude Spojeným státům umožněno celkem snadno rozšiřovat svou moc do okolních států. Stačí, když se však podíváme na Irán a jeho prezidenta Ahmadínežáda, jenž pokračuje ve své útočné rétorice proti Izraeli a bez jakýchkoliv zábran buduje íránský jaderný program, či na vzedmutou vlnu nacionalistického cítění a snahu některých iráckých politiků co nejrychleji vystrnadit vojska Spojených států z Iráku. To rozhodně neodpovídá cílům, jaké si neokonzervativci předsevzali.

Co se týká rané fáze rekonstrukce Iráku a úlohy CPA, i zde je možné učinit dílčí zhodnocení. Podle Paula Bremera byl hlavní problém v nepoměru času a prostředků věnovaných přípravám vojenské operace a poválečné rekonstrukce. CPA ve svých snahách zavést reformy trpěla nedostatkem odborného personálu a financí a v podstatě neměla před válkou k dispozici žádný komplexní strategický plán, jak obnovit efektivní fungování iráckého státu. Vše tak muselo být vytvářeno „za chodu“. Z toho poté vyplývalo pomalé tempo výcviku iráckých bezpečnostních složek, problém integrace propuštěných baasistů do občanské společnosti, demobilizace armády atd., což mělo velmi negativní vliv na další vývoj.

Reklama

Klíčovým se stalo podcenění bezpečnostních hrozeb, plynoucích ze složitých vztahů v irácké společnosti. Spojené státy si vyzkoušely, jak vypadá nation-building v islámské rozvojové zemi, po tři desetiletí sužované válkami a měly tak možnost se přesvědčit, že paralela s přeměnou komunistické střední a východní Evropy zde byla, s ohledem na zcela jiné kulturní zvyklosti a historii, naprosto nemístná.

Apelem na demokracii, svobodu a lidská práva se prezident G.W. Bush snažil získat podporu amerických občanů ve „své“ válce proti jednomu z nejsurovějších vůdců arabského světa, nicméně výrok Paula Wolfowitze o tom, že samotní Iráčané a jejich svoboda rozhodně nebyly hlavním důvodem, proč riskovat životy amerických vojáků (Kepel, 2004: 183), či události ve věznici Abu-Ghraib91], tuto výzvu činí nevěrohodnou. To, jak dalece klíčovou sehrála ropná otázka při rozhodování G.W. Bushe o invazi, bych nerad rozebíral vzhledem k nejasnostem, které okolo tohoto tématu panují. Co však lze tvrdit s jistotou, že invaze měla za cíl přivést iráckou ropu na světový trh a ukončit tak jednoznačnou „nadvládu“ Saúdské Arábie, jež se stala po jedenáctém září pro americkou administrativu „nespolehlivým“ spojencem. Je tak možné se domnívat, že po desetiletí praktikovaný dvojznačný vztah k Saúdské Arábii, vystihnutý pojmem ropa za bezpečnost, se stal neúnosným a USA začaly hledat spojence na irácké půdě. Nicméně jednoznačně bez výsledků, které by z tohoto pohledu americké zájmy zcela uspokojovaly.

Spojené státy svým arogantním jednáním, uváděním nepravdivých informací a distancováním od OSN v období před válkou poškodily značně svou image a na novém prezidentovi je, aby Americe vrátil „lesk“, který je jí jako supervelmoci hoden. Americká administrativa si musí uvědomit, že ačkoliv je postavení USA ve světě dominantní, je třeba, aby se na tak závažných operacích jako byl Irák, shodlo mezinárodní společenství států prezentované OSN, protože pouze tímto způsobem může být získána potřebná legitimita.

Na druhou stranu, se v Iráku podařilo i přes všechny pro obyvatelstvo hrozivé události[92] minulých let nastartovat proces, který by z Iráku mohl vytvořit nejvíce demokratickou zemi v arabském světě. Klíčová je v tomto ohledu demokratická ústava, jež dává základ pro vznik společnosti plně fungující podle demokratických zásad. Byl též odstraněn autoritářský nesmírně krutý vládce, jenž zejména pro kurdské a šíitské obyvatelstvo představoval velkou hrozbu. Jím vedené války, represe a bezbřehé obohacování zdecimovaly iráckou společnost a dostaly Irák na periferii světového společenství.

Nynější Irák má velikou šanci se stát prosperujícím státem, pokud se násilí v zemi podaří i nadále minimalizovat a pokud se najde dostatek vůle iráckých politiků pro kompromis, jenž má v demokracii vždy klíčovou roli, nicméně proces usmiřování v rámci jednotlivých politických frakcí probíhá velmi pomalu a výzev, které stojí před Irákem, zůstává ještě velmi mnoho a každá z nich může způsobit obnovení kola násilí.[93] Nezbývá než věřit, že oběti na životech desetitisíců až statisíců iráckých civilistů, spojeneckých vojáků a iráckých jednotek a miliony uprchlíků, vdov a sirotků za svobodu a demokracii v Iráku stály. Nezbývá též než doufat, že konečně někdo bude moci s klidným svědomím napsat článek se stejným názvem jako ten z 1.5.2003, jehož autorem je Richard Perle, jeden z předních představitelů neokonzervatismu, Relax, celebrate the victory (Uvolněte se, oslavujte vítězství)[94], avšak tentokrát již spravdivým odrazem reality.

Poznámky

Reklama

[90] Campaign Promises on Ending the War in Iraq Now Muted by Reality, dostupné na: http://www.nytimes.com/2008/12/04/us/politics/04military.html?_r=2&em, 7.5.2009 Poradce pro národní bezpečnost Richard Danzig nicméně odhadl, že tento počet by se mohl pohybovat až mezi třiceti a padesáti tisíci vojáků. Je tak zřejmý jistý posun od ukončení války do šestnácti měsíců k realističtějšímu přístupu, kde hlavní prioritou je především bezpečnost amerických jednotek v této přechodné fázi a zachování výsledků, jichž bylo prozatím v Iráku dosaženo. To ovšem například podle expertů znamená přítomnost tisíců dalších vojáků v iráckých městech i po červnu roku 2009. Objevují se též tvrzení, která se snaží doložit snahu Pentagonu dosti přísná omezení smlouvy SOFA obcházet např. přidělením bojovým jednotkám statut jednotek podpůrných či poradních nebo využití práva sebeobrany při útocích do Iránu či Sýrie. Rozdíl interpretací jednotlivých článků dohody Bushovy administrativy a irácké vlády se tedy zdál být značný. How Obama Lost Control of Iraq Policy, dostupné na: http://www.agenceglobal.com/article.asp?id=1854, 7.5.2009 a Redefining the Role of the U.S. Military in Iraq, dostupné na: http://www.nytimes.com/2008/12/22/washington/22combat.html?_r=1&hp, 7.5.2009

[91] Ghosts of Abu Ghraib, zhlédnuto dne 7.5.2009

[92] Osudy několika utečenců velmi působivě a zároveň až nepříjemně realisticky popisuje Ann Jones ve svém článku Iraq’s Invisible Refugees, dostupné na: http://www.agenceglobal.com/article.asp?id=1911, 7.5.2009

[93] K těm nejpalčivějším patří začlenění členů programu Sons of Iraq do iráckých ozbrojených sil nebo iráckých vládních orgánů, zajištění bezpečného návratu uprchlíků z okolních zemí,avšak i v rámci země (internally displaced people), neschopnost vlády zlepšit zdravotnickou péči, školství či zlepšit dostupnost pitné vody a základních služeb a v poslední řadě vyřešení statusu města Kirkúk (Biddle, 2008: 9-14).

[94] Relax, celebrate victory, dostupné na: http://www.usatoday.com/news/opinion/editorials/2003-05-01- oppose_x.htm, 7.5.2009

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více