Strategie Bushovy administrativy vůči Iráku v letech 2003 - 2008: 3. Přestavba Iráku

Autor: Bc. Martin Janečka 🕔︎︎ 👁︎ 22.603

3. Přestavba Iráku

První fáze spočívala ve vojenském útoku spojeneckých vojsk převážně tvořených Američany s cílem obsadit hlavní město Iráku a svrhnout Saddáma Husajna. Použitím špičkové vojenské technologie a dokonalé souhry námořnictva, letectva a pozemních sil se dostavil jednoznačný úspěch, ve válečných taženích velmi ojedinělý, uvážíme-li, že Bagdád, Saddámův Stalingrad, padl za pouhých jednadvacet dní od začátku vojenských operací, a to i přesto, že měl Irák ve zbrani téměř 400 000 vojáků vybavených tisíci tanků, obrněných vozidel a děl v porovnání s téměř poloviční spojeneckou armádou. Celé tažení bylo obklopeno okolnostmi, které zřejmě vedly Johna Keegana, vojenského analytika k tomu, aby označil první kapitolu své knihy o těchto událostech jako „Záhadná válka“. Ať už jde o „rozplynutí“ iráckého vojska, neschopnost organizovat jakoukoliv obranu, nízký počet zajatců, lhostejnost obyvatelstva k válce, nepřítomnost vlády, politiků, kteří by vyjednávali o příměří atd. (Keegan, 2004: 14). Byla zjevná naprostá odevzdanost, pramenící z let Saddámovy tyranie, nedostatek morálky, motivace vojáků, kteří bez nějaké známky vlasteneckého cítění složili své zastaralé sovětské zbraně a jednoduše odešli domů.

Symbolicky byl pád hlavního města Iráku korunován stržením Saddámovy sochy, což mělo vyvolat vzpomínky na stržení sochy Stalinovy v Praze, pád komunistického režimu a začátek nové éry (Kepel, 2004: 178). Komunismus, jeho pád a jistá paralela s Irákem ovšem není náhodná, protože právě neokonzervatismus na této podobnosti zakládal svojí strategii. Asi nikdo nebude pochybovat o tom, kde že to vzali neokonzervativci inspiraci, když G.W. Bush překřtil reaganovskou říši zla na osu zla, do které samozřejmě Irák spadal. Podle této analogie měl také proběhnout vznik irácké občanské společnosti, která by se osvobozena od tyrana chopila svých práv a svobod v demokratickém státě, respektujícím práva menšin a směřující k prosperitě. Představitelé Spojených států se domnívali, že precizně provedenou invazi a svržení baasistického režimu bude následovat vděk iráckého obyvatelstva, rychlý politický, sociální úspěch, jenž bude korunován tím ekonomickým (Kepel, 2004: 181). Kulturní, společenské, či historické odlišnosti nebyly očividně brány v úvahu nebo jim alespoň nebyla přikládána taková váha, jakou by si bývaly zasloužily. O jak fatální chybu se jednalo, ukázal až další vývoj.

Reklama

Oficiální dokument vydaný Bílým domem si tedy stanovuje několik úkolů, přičemž mezi klíčové bezpochyby patří: demokratizace podle západního modelu, vytvoření fungující vlády, vymýcení terorismu, zajištění bezpečí iráckému obyvatelstvu, obnovení infrastruktury a celkově zreformovat iráckou ekonomiku, zdecimovanou jednak Saddámovými válkami, jednak dlouhotrvajícím embargem ze strany mezinárodního společenství.[32] Vrcholný orgán Coalition Provisional Authority, který měl naplňovat všechna tato předsevzetí a překlenout období, než Irák bude moci vládnout sám, byl zřízen Američany, jimž spolu s Brity byl dán okupační status rezolucí OSN číslo 1483[33].

3.1. Coalition Provisional Authority

Do čela tohoto nově zřízeného orgánu byl postaven Paul Bremer, zkušený diplomat, působící již za Reaganovy vlády. CPA měla v Iráku realizovat představy Bílého domu především v ekonomické a politické oblasti, což mělo být umožněno zajištěním bezpečnosti a stability, dvou domén, o něž se měly postarat spojenecké jednotky a irácké bezpečnostní složky. Právě otázka bezpečnosti se stala naprosto klíčovou pro další vývoj v Iráku, kdy se naplno rozhořel boj mezi jednotlivými skupinami irácké společnosti hlásící se o moc, avšak způsoby, jež měly od těch demokratických hodně daleko. Pnutí mezi jednotlivými složkami společnosti byla iráckým represivním režimem na jedné straně přiživována, avšak na straně druhé tvrdě potlačována, což umožnilo udržet jakýsi bolestný status quo. Američanům se pak podařilo tato pnutí uvolnit se všemi z toho plynoucími důsledky. Nejenže v následujících letech začala Amerika počítat ztráty na životech svých vojáků na tisíce, ale podle odhadů WHO zemřelo v Iráku díky násilí, které tu zavládlo, jen v letech 2003 – 2006 přes sto padesát tisíc civilistů.[34] Navíc podle údajů UNHCR z r. 2007 bylo od začátku války nuceno Irák opustit 2,2 milionu obyvatel.[35] V tomto světle se nápis „Mission accomplished“ na letadlové lodi Abraham Lincoln a informace George W. Bushe o vítězství spojeneckých sil jeví začátkem května 2003 jako velminepovedený vtip.

3.1.1. Rozpuštění armády a debaasifikace

Vzhledem k tomu, že CPA byla provizorní vládou, měla právo vydávat různé směrnice a předpisy nutné k efektivnímu chodu iráckého státu. V rané fázi působení CPA se velmi důležitým a též kontroverzním opatřením v oblasti bezpečnosti, o němž rozhodla, stalo rozpuštění irácké armády[36], resp. neochota k jejímu obnovení poté, co se v podstatě rozpadla. Toto téma se stalo velmi často diskutovaným a mnohdy se mu přičítá zhoršení bezpečnostní situace v Iráku, proto se nyní pokusím uvést hlavní důvody, které dočasného „správce“ Iráku Paula Bremera vedly právě k tomuto rozhodnutí. Většinu Saddámovy armády tvořili šíitští branci, tedy ta část obyvatelstva, která sice tvořila šedesát procent celkové populace, avšak žila pod krutovládou sunnitské menšiny, zosobněné samotným Saddámem Husajnem, který mnohokrát jejich povstání krvavě potlačil. Nadvláda sunnitů byla patrná i v hierarchizované armádě, v níž sunnitští důstojníci jednali se svými „poddanými“ nevybíravým, brutálním způsobem, proto bylo velmi nepravděpodobné, že by tito lidé byli ochotni se do armády vrátit. Politickým důvodem, který v sobě nesl odkaz Saddámových čistek, se stal samotný status armády, která byla šíity a Kurdy vnímána jako nástroj, jehož pomocí Saddám vykonával na „odbojném“ šíitském a kurdském území svou moc. Samotní Kurdové poté vyhrožovali odtržením od Iráku v případě, že bude irácká armáda opět povolána. Pokud se tedy měla zvážit negativa spojená se vznikem úplně nové armády a ta spojená s obnovením armády, kterou většina obyvatelstva vnímala jako diktátorův nástroj, pak se v daném okamžiku jevila jako lepší prvnívarianta.

Ještě před tím, než uvedu, jaký následek toto rozhodnutí mělo, je potřeba se podívat na dva základní parametry irácké ekonomiky v době následující po invazi. Zřejmě nejdůležitějším dopadem války na ekonomiku byl pokles těžby ropy z 2,5 milionu barelů denně na téměř nulu v dubnu r. 2003, přičemž její export byl zcela zastaven až do června r. 2003. Pro ilustraci, o jak závažnou situaci se jednalo, uvádím, že v r. 2003 poklesl HDP o čtyřicet jedna procent[37] a nezaměstnanost činila v říjnu r.2003 28,1 procent[38] . Rozpuštěním armády, která čítala na konci války okolo 500 000 lidí, což bylo zhruba sedm procent celkové pracovní síly, se situace na nezaměstnanými přeplněném pracovním trhu ještě zhoršila (Foote, Block, Crane, Gray, 2004: 55, 58). Mnozí z vojenských iráckých elit, vycvičených pro boj a potřeby tajných služeb, se poté přidali k povstalcům a poskytli jim cenné know-how v masové guerille, jež ochromila americkou armádu pro takový boj nedostatečně vycvičenou a hlavně početnou (Kepel, 2004: 196). Zde ale hrála roli nejen finanční nejistota spojená s rozpuštěním armády, ale též fakt, že velká část z nich byli sunnité, kteří měli velký zájem o dosazení Saddáma zpět do čela státu. O tom, jak úzce byla svázána bezpečnost s ekonomikou, výmluvně vypovídá citát obyvatele tzv. Sadr City, tedy chudé převážně šíitské části Bagdádu: „Práci už nemám čtrnáct dní. Jestliže zůstane situace stejná i příští týden, má rodina bude o hladu a pokud někdo přijde s padesáti dolarovou bankovkou a řekne mi, abych hodil granát na Američany, udělám to s radostí“ (Foote, Block, Crane, Gray, 2004: 58). O problematice vytváření nových iráckých bezpečnostních sil, tedy policie a armády, se částečně zmíním v kapitole 3.3.

Před CPA stál na začátku mimo jiné ještě jeden velmi důležitý krok a to pomoci irácké společnosti vyrovnat se s minulým režimem. Důležitým a naprosto nezbytným opatřením se stala debaasifikace, čili vykořenění strany Baas a její ideologie, po desetiletí vštipující kult Saddámovy osobnosti, ze všech oblastí irácké společnosti. Na rozdíl například od nacistického Německa, kdy takový proces odstavil nejen členy vlády, ale též široký okruh lidí v obchodní sféře, postihla debaasifikace „pouze“ jedno procento těch vrcholných představitelů strany, kterým bylo zakázáno pro vládu nadále pracovat.[39] Když však iráčtí politici trvali na hlubším záběru, čemuž CPA vyhověla a v listopadu r. 2003 je zmocnila k realizaci programu debaasifikace, nastala velmi problematická situace, jelikož se ukázalo, že politici měli spíše zájem o to dostat své „známé“ do určitých pozic, než že by se svědomitě snažili o odstranění těch, kteří za bývalého režimu zneužili svých pravomocí (Bremer, Dobbins, Gompert, 2008: 29-32).

3.1.2. Demokratizace

Celý koncept demokratizace spočíval ve vytvoření svobodně volené vlády, což s odkazem na poválečnou rekonstrukci států nejen třeba v Africe, ale i v Bosně a Afgánistánu nebylo ničím novým. Ovšem, co bylo možné označit za problematické, byla rétorika, s jakou Američané tuto přeměnu prezentovali směrem ke státům s Irákem sousedícím. V předchozích kapitolách jsem psal o neokonzervativní vizi šíření demokracie do ostatních států, mimo jiné třeba do Iránu, kde se přeměna iráckého režimu měla projevit svržením těch nejradikálnějších ájatolláhů a následným navázáním vztahů s Washingtonem (Kepel, 2004: 177). Očividně tedy tato strategie stavěla vládnoucí garnitury okolních států do ohrožení, což ztížilo velmi nutnou spolupráci (především s Iránem a Sýrií, které pasivně či aktivně podporovaly protivládní a protikoaliční síly).

Tématem číslo jedna se v tomto ohledu stalo předání moci irácké vládě. Oficiálně byly veškeré pravomoci CPA, která tím zanikla, předány irácké prozatímní vládě 28. června 2004, avšak první vládou, která vznikla na základě voleb, byla irácká přechodná vláda ustanovena až v květnu r. 2005, tedy po více než dvou letech od spojenecké invaze. Důvodů, proč k předání úřední moci do iráckých rukou nedošlo ihned, existuje několik. Především fakt, že se v době invaze na území Iráku nenacházel nikdo, kdo byl měl podporu celého národa, rozděleného po etnické i náboženské stránce a komu by tedy bylo možné moc předat, přesvědčil představitele americké administrativy, že bude nutností nejdříve připravit vhodné podmínky.[40] Dalším podstatným důvodem se staly obavy, že by nová reprezentativní vláda, pokud by odpovídala složení obyvatelstva Iráku tak převážně šíitská, využila svých pravomocí k potlačení sunnitských milicí, což by prohloubilo napětí mezi těmito skupinami a dalo vzniknout občanské válce. I když se tyto obavy bohužel naplnily o dva roky později, bývaly by následky v rané fázi rekonstrukce Iráku a jeho bezpečnostních sil ještě vážnější. Navíc by taková vláda převzala moc v naprostém politickém a právním vakuu, protože neexistoval princip brzd a rovnováh určený ústavou, která by stanovila, komu bude vláda odpovědná, jak bude probíhat přijímání zákonů a jejich vynucování atd.

Reklama

A konečně nelze též opomenout postoj široce uznávané náboženské autority, mající enormní vliv na šíitskou komunitu, velkého ájatolláha Alího al-Sistáního[41] . Ten byl zastáncem voleb a na jejich základě postavené vlády, jelikož by šíité ovládali většinu. V počátcích trval na tom, aby orgán, který přijme ústavu, byl volený, avšak v listopadu r. 2003 rozšířil svůj požadavek dokonce o to, aby jakákoliv vláda, přebírající pravomoci po CPA, byla volena. Kdyby tak došlo k předání moci ihned na jaře r. 2003 bez voleb exilové vládě, téměř jistě by to vyvolalo ájatolláhovu opozici, jež by se mohla díky výše zmíněnému obrovskému vlivu na své věřící přenést do ulic šíitských měst.

Prvním důležitým orgánem složeným pouze z Iráčanů, jež byli do funkcí jmenováni Američany, byla pětadvaceti členná Irácká vládní rada (Iraqi governing council), která se formálně 13.7.2003 stala nejvyšším orgánem iráckého státu po přechodnou dobu, než tuto funkci převzala plnohodnotná vláda.[42] Bylo to poprvé v historii Iráku, kdy měli Šíité většinu ve vrcholném politickém orgánu. Její obsazení bylo záměrně velmi rozmanité co se vyznání, původu, oboru působení, ale například i pohlaví týče tak, aby co nejlépe reprezentovala iráckou společnost. Této Radě bylo svěřeno několik důležitých pravomocí jako například dosazovat do vlády jednotlivé ministry nebo jmenovat prozatímní diplomaty, avšak jakékoliv její rozhodnutí mohlo být vetováno vedením CPA. Jednání v jejím rámci se však ukázala jako velmi složitá, což byl zřejmě důsledek nedostatku vzájemné důvěry, pramenící z výše zmíněné rozmanitosti. Těžkopádnost s jakou jednání probíhala, výstižně dokládá systém složitého rotujícího prezidentství mezi devíti jejími členy, když se nebyli schopni shodnout na svém jediném prezidentovi. Společným cílem CPA a IGC se stalo nastartování procesu, jenž by vedl k demokratické vládě, což v první řadě znamenalo vytvořit ústavu, která by určila demokratický rámec pro irácký politický život. Plán byl jednoduchý – připravit ústavu, kterou by irácký lid schválil v referendu, na jejím základě by následovaly volby do iráckého parlamentu a sestavena vláda. Takový postup se opravdu uskutečnil, byl však završen až 20.5.2006, kdy se ujala svého poslání první stálá irácká vláda, která působí až do současnosti.

Zde se vrátím zpět k požadavku ájatolláha Alího al-Sistáního, aby orgán připravující ústavu byl zvolený iráckým lidem, což však znamenalo pro Američany komplikaci, protože podle expertů OSN by trvalo připravit spravedlivé svobodné volby až dva roky. Neexistovaly žádné zákony, týkající se politických stran či voleb, žádné volební okrsky ani žádné plány na jejich vytvoření a hlavně sčítání lidu se neprovádělo již půl století. Zpočátku CPA věřila, že al-Sistáního požadavek půjde obejít. Když se ale ukázalo, že šíité zastoupeni v IGC nechtějí velkému ajatolláhovi odporovat, musel přijít na řadu plán druhý. Ten počítal se vznikem prozatímní reprezentativní vlády, která by převzala po CPA veškeré pravomoci, přičemž by byla zvolena pouze nepřímo. IGC ve spolupráci s iráckými právními experty měla připravit prozatímní ústavu neboli Přechodné správní právo (Transitional Administrative Law), které by stanovilo principy demokracie, práva jednotlivce a federalismu a dalo by tak základ pravé, tentokrát již trvalé ústavě. Přesně tak se stalo a nutno říci, že právě vytvoření TAL 8.3.2004[43] se stalo jedním z největších úspěchů CPA, protože trvalá ústava na jejím základě vytvořená zavázala Irák k respektu právního systému, jenž garantoval obyvatelům základní práva nezávisle na pohlaví, vyznání či národnostní příslušnosti, což bylo s ohledem na iráckou historii bezprecedentní. Co bylo též velmi podstatné, TAL obsahovalo dvě data, která se pro přechod Iráku k demokracii stala milníkem. Prvním byl leden r. 2005, kdy se konaly první volby do přechodného parlamentu zodpovědného za přípravu stálé ústavy a tím druhým říjen r. 2005, kdy irácké obyvatelstvo schválilo novou stálou ústavu v referendu.

Samotný proces vytvoření ústavy byl však vzhledem k sektářským pnutím velmi složitý a hrozilo, že se celý proces zastaví. Nakonec se však parlamentní komisi zodpovědné za přípravu textu ústavy (National Assembly's constitutional drafting committee) podařilo dokument schválit, avšak jen za podmínky, že ihned po vůbec prvních volbách do dolní komory již stálého iráckého parlamentu, vzniklého právě na základě trvalé ústavy, bude zřízena komise mající za úkol vytvořit seznam návrhů na ústavní změny. Toto byl ústupek směrem k sunnitům, kteří by v opačném případě přijetí trvalé ústavy vetovali. Asi největším jablkem sváru se stala otázka vztahu a rozdělení pravomocí mezi centrální vládou a vládami na regionální a provinční úrovni s tím, že stálá ústava posouvá těžiště spíše k místním vládám. Kurdští vyjednávači chtěli pro irácký Kurdistán získat pokud možno co největší autonomii, v čemž uspěli a ústava tato práva nechávala otevřené i pro jiné regiony, což vyvrátilo představy o asymetrickém federalismu. Naskytla se tedy otázka vzniku jakéhosi „Šíistánu“, tedy autonomní oblasti zahrnující většinové šíitské obyvatelstvo. Sunnité však měli dobré důvody, proč se proti takové možnosti bránit. Za prvé oddělit šíitskou část od sunnitské by bylo velmi problematické, jelikož na mnohých územích jsou obě enklávy promíchané a to i v rámci rodin. Za druhé svou roli zde určitě sehrály zdroje ropy, protože oblasti na ně bohaté se nachází především na území obývaném šíity a v iráckém Kurdistánu. V neposlední řadě je to ideologický důvod - sunnité jsou nacionalisté jak v iráckém slova smyslu, tak i v tom arabském, proto by rozdělení Iráku nepřipustili. Klíčovými tedy byly otázky rozdělení příjmů plynoucích z ropy a s tím související míra federalismu, role islámu a otázky samotné identity irácké země.[44]

Zpět ale k prvnímu kroku, jenž bylo potřeba učinit. Stalo se jím vytvoření přechodné ústavy, což znamenalo spoustu dosti složitých jednání, v nichž hrála CPA nepostradatelnou roli zprostředkovatele. Bylo nutné najít kompromisy mezi jednotlivými skupinami irácké společnosti, šíité si museli uvědomit, že práva menšin musí být respektovány, Kurdové se museli vzdát rozsahu autonomie, jíž požívali po první válce v Perském zálivu a konečně sunnité museli přijmout fakt, že dny jejich nadvlády již skončily. Jednání však ukázala, že je možné dosáhnout shody, což dalo vzniknout výše zmíněné nesmírně důležité přechodné ústavě, která následně určila vznik irácké prozatímní vlády (Iraqi interim government)[45], jíž byly předány veškeré pravomoci CPA 28.6.2004. Samotný proces výběru jednotlivých členů této vlády, v němž byla angažována jak CPA, IGC tak i OSN prostřednictvím svého zvláštního představitele Lakhdara Brahímího, pověřeného novou vládu jmenovat, byl velmi složitý a zdlouhavý z toho titulu, že vláda, podobně jako tomu bylo při výběru ICG, musela spravedlivě odrážet rozložení v irácké společnosti. Nakonec se sedmatřiceti členná vláda v čele s Ajadem Alláwím ujala svého postu 1.6.2004 (Bremer, Dobbins, Gompert, 2008: 34 - 40).

3.1.3. Obnova ekonomiky

Jak už jsem podotknul dříve, zoufalá ekonomická situace poskytuje živnou půdu pro násilí, proto se právě obnova iráckého hospodářství stala nutnou prioritou CPA. Saddámův režim za tři desetiletí zdevastoval Irák tak, že hodnota HDP na obyvatele byla v r. 2002 srovnatelná s Angolou, zatímco v r. 1980 před začátkem Irácko-íránské války měl Irák tento ukazatel na úrovni Španělska. Centrálně řízenou, korupcí prosáklou ekonomiku, navíc paralyzovanou vysokou nezaměstnaností dostalo na kolena v 90. letech úplné embargo uvalené OSN, poté částečně uvolněné programem Oil-for-Food[46], který umožňoval prodej ropy za humanitární potřeby. Rozpočet vlády byl státním tajemstvím a masivní dotace vytvářely jeho chronické deficity, které byly jednoduše řešeny tištěním peněz, což mělo za následek hrozivou inflaci. Takto tedy vypadala výchozí situace, ze které se CPA snažila dobře naordinovanými „léky“ nastartovat proces vedoucí k tržnímu hospodářství.

Jedním z těch velmi důležitých rozhodnutí, která CPA v oblasti ekonomiky přijala, se stalo provedení měnové reformy. Problém totiž spočíval v tom, že ihned po válce, když Bagdád zasáhla vlna rabování, byly z centrální banky ukradeny tiskařské stroje a papír používaný na výrobu bankovek. Navíc většina výdajů vlády musela být vyplácena v dolarech, protože velká část zásob irácké měny byla zničena při záplavách, které zasáhly i iráckou centrální banku. Hrozilo tak, že bude ekonomika zaplavena množstvím velmi kvalitně padělaných bankovek, či dolary, pokud by se rozhodlo o tzv. „dolarizaci“ irácké ekonomiky, což by hlavně v symbolické rovině mělo katastrofální účinky na myšlení Iráčanů (Foote, Block, Crane, Gray, 2004: 61). Nakonec došlo k úspěšnému vytvoření nového dináru, jenž byl již od ledna r. 2004 směnitelnýza všechny světové měny.

Díky liberalizaci obchodu, což bylo rozhodnutí mající okamžitý stimulační efekt pro ekonomiku, se zvýšila životní úroveň, lidé si mohli opatřit ze zahraničí nejrůznější zboží od léků, jídla přes elektroniku až po satelitní přijímače, které byly mimochodem za minulého režimu zakázány. Za Saddámova režimu byl import zboží velmi přísně kontrolován a nepřekvapí, že povolení k dovozu, se velmi často stávala předmětem korupce.

Prioritou se též stala obnova výroby elektrické energie alespoň na úroveň před válkou, čehož bylo dosaženo již v říjnu r. 2003. Totéž se týkalo těžby ropy, jejíž prodej měl být hlavním zdrojem prostředků pro rekonstrukci poválečného Iráku a i tohoto cíle bylo dosaženo ještě v průběhu r. 2003. Pod záštitou CPA se též rozběhl program na výstavbu a rekonstrukci přibližně tisícovky škol, ve kterých se již od října r. 2003 začalo vyučovat podle nových, baasistickou ideologií neposkvrněných učebnic. Obnoveny byly též služby většiny nemocnic a klinik. Koncem léta prvního roku okupace se také podařilo znovuotevřít většinu ze tří set čtyřiceti poboček dvou hlavních státních bank Rafidain a Rasheed, což hlavně ulehčilo finanční transakce vlády, v jejichž rámci se muselo do té doby každý měsíc fyzicky do všech částí Iráku přemístit dvě stě padesát miliónů dolarů představujících vládní výdaje. K posílení bankovního systému bezpochyby přispěl i zákoník inspirovaný zahraniční praxí, který upravoval téměř všechny aspekty bankovních operací. CPA také ve spolupráci s iráckými právníky aktualizovala obchodní zákoník tak, aby se mohl Irák pomalu zařazovat do světové moderní ekonomiky.

Co se ovšem CPA nepodařilo uskutečnit díky okolnostem, které nastíním v následující kapitole, bylo odstranění systému masivních dotací, které výrazným způsobem pokřivovaly tržní ceny, především v oblasti energetiky[47] . Ani nedošlo k privatizaci neproduktivních státních podniků a nahrazení přídělů potravin za tzv. dividendu z ropy, tedy za transfery v hotovosti (Foote, Block, Crane, Gray, 2004: 67). Důsledky těchto nepopulárních opatření, ač nezbytných pro růst ekonomiky v delším horizontu, by totiž bývaly měly na irácké obyvatelstvo okamžitý negativní vliv, a to se v kontextu s rostoucím násilím, které se v Iráku rozmohlo, stalo krajně nežádoucím (Bremer, Dobbins, Gompert, 2008: 44-49).

3.2. Bezpečnostní hrozby

Reklama

V době války a následně po ní zachvátila Irák vlna anarchie a rabování, jelikož ani irácké bezpečnostní složky ani spojenecká vojska nebyly s to udržet pořádek v ulicích. Terčem lupičů, jejichž řady často tvořila chátra z nejchudších městských oblastí, se v Bagdádu staly především budovy státních úřadů, což poté ztížilo díky ztrátě velkého množství dokumentů reorganizaci a rekonstrukci Iráku. Když se poté podařilo alespoň v rámci možností zajistit pořádek, vystřídaly neorganizované nahodilé útoky lupičů promyšlené akce přívrženců poraženého režimu proti okupačním silám, koncentrující se do oblasti tzv. sunnitském trojúhelníku ohraničeném městy Bagdád, Ramádí a Tikrít.


Sunnitský trojúhelník
Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Sunni_triangle.jpg

Právě v této oblasti se vyskytuje většina sunnitského obyvatelstva, které za Saddámova režimu požívalo vzhledem ke zbytku irácké populace mnoho výhod. Není tedy divu, že se toto území stalo centrem sunnitského povstání a útočištěm bývalých Saddámových milicionářů, členů baasistické strany. I když se dokonce uvažovalo o tom, že americký kontingent bude v září r. 2003 snížen až na třicet tisíc mužů, události v sunnitském trojúhelníku ukázaly, že takovýto kurz bude naprosto nemožný, že přítomnost spojeneckých vojsk bude muset naopak být ještě posílena (Kepel, 2004: 186). V tomto duchu pak byly do Iráku vyslány další útvary amerických spojenců, tj. Španělska, Itálie, Polska a mimo jiné i ČR.[48] Červen r. 2003 byl ve znamení různých spojeneckých operací právě v sunnitském trojúhelníku, avšak bez nějakých trvalejších výsledků. Sílu a odhodlanost iráckého odporu pak ukázala tzv. Ramadánová ofenziva od říjnado listopadu 2003, jenž se stal do té doby nejkrvavějším měsícem a to i tehdy, když počítáme březen r. 2003, kdy byla provedena invaze.[49] K jedněm z nejtvrdších bojů došlo v průběhu r. 2004 o město Fallúdža.

Obecně nelze tvrdit, že se všichni sunnité stavěli proti spojenecké okupaci a už vůbec ne to, že chtěli návrat Saddáma Husajna k moci či zavést chalífát tak, jak se o to snažila Al-Káida v čele se Zarkáwím (viz dále). Avšak ztráta politické moci na úkor Šíitů, sociální pozice a ekonomických výsad, poskytovaných za Saddámovy éry, měla za následek nejistotu, strach z pomsty a zároveň sympatie sunnitského obyvatelstva s povstalci, kteří odpor vůči okupaci demonstrovali zbraněmi.[50]

3.2.1. Al-Káida v Mezopotámii

Zdrojem násilí se též stali islamističtí extremisté, kteří přišli z okolních států položit život ve jménu své víry v boji proti „satanistickému“ Západu. Zde svou klíčovou roli hraje již známá Al-Káida v čele se svým teroristickým vůdcem v Iráku Zarkáwím, strůjcem mnoha bombových útoků, mimo jiných i na ústředí OSN, při němž zahynulo dvaadvacet lidí[51], domnělým „katem“ civilisty Nicolase Berga, amerického občana.[52] Al-Káida, jíž jako strůjci 9/11 vyhlásila americká administrativa válku, sloužila jako jedna z hlavních, dnes už můžeme říci, záminek, které měly invazi do Iráku ospravedlnit. Její působení prostřednictvím Ansár as-Sunna však bylo před válkou omezeno na oblast severního Iráku, nad kterou Saddám již neměl kontrolu. Paradoxně se tak stalo, že některé teroristické útoky, jež měla Al-Káida po spojenecké invazi v Iráku na svědomí, byly uskutečněny zahraničními islámskými bojovníky, kteří přešli vzhledem k rozpuštění iráckých bezpečnostních sil nikým nechráněné hranice (Kepel, 2004: 209). Jejím hlavním cílem, tak jako v jiných zemích, kde islámští extrémisté bojovali proti „blízkému“ nepříteli, tedy zkorumpovaným světským režimům v arabských zemích, byla snaha získat přízeň ummy,tj. společnosti věřících muslimů pro založení islámského státu. Navíc jim však spojenecká invaze umožnila bojovat přímo v srdci islámu proti tzv. „vzdálenému“ nepříteli, tedy Spojeným státům a jejich spojencům. Al-Káida se snažila celou invazi prezentovat jako útok nevěřících na jednu z muslimských zemí, útok proti islámu, jako pokračování křižáckých tažení, což mimochodem podpořilo i nevhodně zvolené slovo prezidenta G.W. Bushe crusade, několik dnů po útocích z 9.11.[53] Útok měl být též vnímán jako opakování historie, kdy se Bagdád stal obětí sedm století starého tatarského pustošení, proti němuž se musí muslimové semknout a bránit své území (Kepel, 2004: 128).

Cílem džihádistů tak bylo překazit jakýkoliv demokratický proces, který byl zavedl vládu lidu a v podstatě zažehnout občanskou válku[54] . Nebojovali jen proti Američanům, jejich evropským spojencům, ale například i proti policistům a vojákům zosobňujícím irácký sekulární stát a hlavně šíitům, v nichž Zarqáwí vidí „kacíře“, kteří právě ve spolupráci s Američany mají založit „kacířský“ (šíitský) demokratický stát (Kepel, 2004: 210). Jednou z nejvýznamnějších akcí, vedených proti šíitům, byl útok na šíitskou svatyni v Samaře 22.2.2006, jež má pro šíitskou komunitu obrovskou duchovní hodnotu.[55]

3.2.2. Muqtadá al-Sadr

Další hrozbou pro bezpečnost v Iráku se stala tzv. Mahdího armáda v čele s mladým nelítostně protiamerickým šíitským klerikem Muqtadou al-Sadrem. Ten, ačkoliv byl v době Saddámova pádu prakticky neznámou osobou, se stal jedním z nejdůležitějších šíitských vůdců soupeřících o moc uvnitř šíitské komunity. Navázal na odkaz svého otce, jenž si díky intenzivnímu sociálnímu působení, rozvíjení dobročinných spolků a charitativních organizací získal nesmírnou oblibu především u chudého obyvatelstva tehdy ještě Saddámova města.[56] Po smrti otce v r. 1999, kdy ho Saddám shledal nepohodlným a nechal ho odstranit spolu se dvěma jeho syny, se mladý klerik rozhodl využít otcova politického a náboženského kapitálu a ucházet se o volné mocenské pozice (Kepel, 2004: 204). Postupem času si vybudoval silnou pozici nejen v Sadr City, ale též v Basře, Nadžafu, Karbale a Kufě, které se poté staly centry tvrdých bojů jeho přívrženců s jednotkami koaličních sil.

Celkový počet Muqtadových přívrženců se pohybuje v rozmezí tří až pěti milionů lidí, což z něho dělá jednu z nejdůležitějších postav poválečného Iráku. Jeho ozbrojenou základnou je tzv. Mahdího armáda (Mesiášova armáda), jež se začala šikovat v Bagdádu ihned po pádu Saddámova režimu jako reakce na drancování a anarchii, které nebyly schopné spojenecké jednotky potlačit. Brzy poté se tato milice stala opěrným bodem v šíitském prostředí až příliš mladého klerika a později svedla boje nejen se spojeneckými jednotkami, ale též například s iráckými bezpečnostními silami nebo s tzv. Badr Brigade, což bylo ozbrojené křídlo nejsilnější šíitské strany SIIC[57] . Důležitost jeho osoby se kromě jiného ukázala při již zmíněném útoku na šíitskou svatyni v Samaře, když jeho tichý souhlas se šíitskými „popravčími četami“, které měly na starost provedení pomsty vůči sunnitům, přispěl podle expertů počátkem r. 2006 k vůbec největšímu sektářskému násilí v zemi, jež si ve dnech následujících po útoku, vyžádalo až třináct set sunnitských životů.[58]

Muqtadá al-Sadr se však angažoval i v politickém procesu, kdy si již v r. 2004 uvědomil, že samotným násilím svých cílů nedosáhne. Úspěchem se tak například stalo získání dvaatřiceti parlamentních míst tzv. Sadrist movement ve volbách do iráckého parlamentu v prosinci r. 2005, jež ukázaly, že i sunnité jsou ochotni participovat na politickém procesu[59] . Pět let po pádu Saddámova režimu se Muqtadá al-Sadr dostává do opozice vůči Alí al-Sistánímu a snaží se získat pozici ájatolláha, aby se tak stal plnohodnotnou autoritou a Sistáního protiváhou.[60]

3.3. USA a jejich role po rozpuštění CPA

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1546 z 8.6.2004 oficiálně ukončuje status okupace a rovněž schvaluje vznik nezávislé suverénní irácké prozatímní vlády (Iraqi interim government), která od 30.6.2004 přebírá zodpovědnost nad suverénním iráckým státem[61], což implicitně znamená rozpuštění CPA k témuž datu.[62] Role Spojených států tím však rozhodně nekončí, jejich jednotky čítají v době předání pravomocí 135 000 vojáků v rámci „nadnárodních sil“ (multinational force), jimž bylo povoleno již rezolucí RB OSN číslo 1511 v říjnu r. 2003 povolení použít všechny nezbytné prostředky pro zachování stability a bezpečnosti v Iráku. Spojené státy též plní neméně důležitou poradní funkci, jež má za úkol dokončit, prohloubit či zdokonalit reformy započaté CPA jak v politické, tak i ekonomické a vojenské oblasti. Na iráckých ministerstvech zůstalo v době předání pravomocí CPA přibližně dvě stě poradců.[63] Kromě masivní finanční podpory, čítající celkem koncem r. 2006 třicet čtyři miliard amerických dolarů[64], USA sehrály velmi důležitou roli ve výcviku iráckých ozbrojených sil, jež měly postupně přebírat bezpečnost v zemi.

Již v červenci r. 2003 Paul Wolfowitz zformuloval základní strategii odchodu USA z Iráku: otázku bezpečnosti, jež je prozatím v rukou spojeneckých vojsk, musí převzít irácká armáda, policie a složky „civilní obrany“ (Felicetti, 2006: 71). V podstatě stejný význam má i formulace předpokladů a cílů pro zajištění bezpečnosti v již zmiňované National strategy for victory in Iraq: výcvik, výbava a instruktáž iráckých ozbrojených sil bude mít za následek vytvoření armády a policie, schopných nezávisle zajišťovat bezpečnost a veřejný pořádek tak, aby se role Spojených států mohla omezit pouze na pomoc, výcvik a asistenci.[65]

V první zprávě ministerstva obrany Spojených států z července r. 2005 se uvádí, že celkový počet iráckých bezpečnostních sil (Iraqi security forces) byl k danému datu přibližně 171 300, přičemž armáda, spadající pod ministerstvo obrany, čítala 77 300 členů a policie, spadající pod ministerstvo vnitra, měla zbývajících 94 000.[66] Základní výcvik členů armády, jenž měl Multi-National Force – Iraq (MNF-I)[67] na starosti, se lišil podle toho, zda šlo o členy bývalé armády, či o nováčky, každopádně trval v rozmezí tří až čtyř měsíců, resp. devět měsíců.[68] Podobný scénář probíhal i v rámci policejních sil. Co se však ukázalo jako problematické, byla otázka váhy příslušnosti a loajality ke státní autoritě a na straně druhé k autoritě založené na etniku či náboženství. V tomto světle pak mohly být irácké ozbrojené síly často vnímány jako nástroj jednotlivých etnik či skupin (především šíitů a Kurdů proti sunnitům) (Felicetti, 2006: 78). Nábory sice probíhaly z místního obyvatelstva tak, aby ozbrojené složky pravdivě odrážely etnické složení, nicméně snaha byla posunout loajalitu ke státu na nejvyšší pozici v hodnotovém žebříčku, což dokládal závazek, že policisté, stejně tak jako armáda musí v případě potřeby zasáhnout na kterémkoliv místě v Iráku.[69] Problémem také byla integrace různých milic loajálních především ke svým politickým stranám, kterým sloužily jako „pojistka“ pro případ, že by selhalo politické řešení (Mowle, 2006: 47).[70] Když se například do čela ministerstva vnitra irácké přechodné vlády (Iraqi transitional government) dostal člen SCIRI a oznámil, že do iráckých ozbrojených sil budou inkorporovány jednotky Badr organisation, Kurdové a možná též členové Mahdího armády, vzbudilo to u sunnitské populace velké obavy a nutno říci, že byly mnohdy naplněny.[71]

G.W. Bush 10.1.2006 ve svém proslovu pro neziskovou organizaci Veteráni zahraničních válek podrobně zhodnotil dosavadní vývoj v Iráku. Především vyzdvihl cestu, jakou se Irák v předchozím roce vydal. Země měla za sebou tři celonárodní volby, pro něž byla typická stále větší volební účast a méně násilí, byla přijata trvalá ústava svou demokratičností v arabském světě ojedinělá a první stálý irácký parlament se ujal své funkce. Neopomněl zmínit, že… „nepřátelé svobodného Iráku utrpěli opravdovou porážku a loajalisté Saddámova hnutí a teroristé se dostávají na okraj společnosti.[72] Velkou část svého proslovu věnoval právě iráckým bezpečnostním silám. V době, kdy se počet jejich členů pohyboval okolo 227 300[73], prezident Bush zdůraznil nutnost dalšího zvyšování tohoto počtu, aby bylo možné splnit předsevzetí do konce r. 2006 mít pod kontrolou Iráčanů větší území než koaliční síly. Oznámil též, že na jaře téhož roku budou, díky zlepšené výkonnosti iráckých sil, staženy dvě brigády bojových jednotek.

Počátek r. 2006 byl však poznamenán složitým jednáním o nové vládě, která se ujala své činnosti 20.5.2006 a hlavně zvýšeným sektářským násilím po již zmiňovaném útoku na šíitskou svatyni v Samaře. Situace se ale v r. 2006 natolik vyhrotila, že se stále častěji ve spojení s Irákem začínal používat pojem občanská válka.[74] Sunnitská povstání opětovaná odvetnými opatřeními šíitských milicí, Al-Káida a její teroristické útoky, dále zvyšující rozsah a brutalitu střetnutí a neschopnost vlády situaci zvládnout, generuje vznik nových milic, které mají ochraňovat danou komunitu před dalšími útoky. Boje mezi jednotlivými milicemi navzájem, stále častější útoky na koaliční síly a kriminalita, únosy a vraždy jsou na denním pořádku. Ve zprávě Iraq study group vydané v prosinci r. 2006 se uvádí, že irácká vláda není schopná vládnout, udržet se a ani se bránit bez podpory Spojených států, avšak jejich schopnost ovlivňovat události se nadále snižuje.[75] Vzniklá situace tak ohrozila dosavadní vývoj a úspěchy, jichž bylo zatím dosaženo.

3.3.1. Strategie „surge“ a následný vývoj

G.W. Bush v návaznosti na události v r. 2006 10.1.2007 oznámil v projevu ke svému národu novou strategii, jež měla negativní vývoj zvrátit. Znovu připomněl americkému národu, že Irák představuje v boji proti terorismu ústřední roli a neúspěch by pro americký lid znamenal ohrožení podobné tomu z 11.září. Zajištění bezpečnosti v Iráku, především v Bagdádu, se stalo prioritou číslo jedna a za tímto účelem bylo vysláno dalších 21 500 tisíce vojáků, z nichž většina byla rozmístěna přímo v Bagdádu[76] . V metropoli samotné a jejím okolí do třiceti mil se odehrávalo osmdesát procent všech sektářských střetnutí, proto se právě sem začaly koncentrovat snahy spojenců a iráckých sil. Znovu se zavazuje pomoci Iráčanům vytvořit větší a lépe vybavenou armádu, zrychlit její výcvik a též do iráckých sil začlenit více poradců.[77]

Do čela MNF-I byl postaven David Petraeus, jenž měl novou strategii realizovat. Ta spočívala především v postupném obsazovaní jednotlivých území, v záměrném promíchání spojeneckých a iráckých sil, neustále přítomných na dobytém území a v přísné kontrole pohybu v již zajištěných oblastech. V okamžiku, kdy bylo o bezpečnost postaráno, začaly do oblastí okamžitě plynout prostředky na rekonstrukci tak, aby obyvatelstvo vidělo přímý a okamžitý pozitivní důsledek jejich spolupráce. Již v prvním měsíci slavila nová strategie úspěch ve formě poklesu násilí a bombových útoků.[78] I s ročním odstupem bylo nesporné, že strategie „surge“ po vojenské stránce zafungovala, což dokládají údaje o násilí v Bagdádu z prosince r. 2007 a ledna r. 2008.[79] Generál Petraeus ve své zprávě určené Kongresu z 10.9.2007 znovu prohlašuje, že po vojenské stránce byly cíle z velké části splněny. Vyzdvihuje především úspěšné potlačení Iránem podporovaných milic a podchycení sítě Al-Káida v Iráku, kdy se osvědčilo rozšíření tzv. Anbar model[80] . Rovněž oznamuje, že navzdory bezpočtu výzev, které ještě na irácké a koaliční vojska čekají, byl zaznamenán takový pokrok v bezpečnosti, že Spojené státy budou moci v následujících měsících část svých sil stáhnout až na hodnotu před započetím strategie „surge“.[81]

O tři dny později 13.9.2007 promluvil k národu sám prezident G.W. Bush. Zdůraznil, jak velkou roli má otázka bezpečnosti v procesu usmiřování mezi jednotlivými etniky, jak destabilizující úlohu hrají sektářské gangy a poukázal na pozitivní vývoj především v provincii Anbar. Vyzval iráckou vládu, aby podnikla nezbytné právní kroky k postupnému usmíření napříč iráckou společností (to se například týká problematiky debaasifikace, amnestie a sdílení ropných příjmů). Znovu se vrátil k traumatu z 11.září a zdůraznil, že neúspěch v Iráku by mohl vyústit v humanitární katastrofu pro samotné Iráčany a ve vznik útočiště pro teroristy, kteří by se zmocnili klíčových ropných zásob světa.[82]

Velmi pozitivní bylo, že se v průběhu r. 2008 dařilo udržet příznivé tendence ve zmenšování rozsahu násilí. Hodnota úmrtí civilistů se pohybovala v průměru okolo hodnoty sedm set, což je nejnižší hodnota za celou dobu okupace (pokud nepočítáme r. 2003), počet obětí amerických vojáků se „propadl“ na průměrnou hodnotu dvaceti pěti za měsíc a podobně se snížily ztráty i v iráckých ozbrojených silách, u nichž se počet obětí pohyboval přibližně okolo stovky měsíčně.


Počet bezpečnostních incidentů na týdenní bázi
Zdroj: Measuring Stability and Security in Iraq – March 2009,
dostupné na:http://www.defenselink.mil/home/features/Iraq_Reports/, str. 19, 3.5.2009

Vesměs všechny rušivé elementy, které měly v r. 2006 na svědomí občanskou válku, byly utlumeny, poraženy, či s nimi bylo uzavřeno příměří – sunnité podepsali příměří přes program Sons of Iraq (jiný název pro CLC´s), pozice milice Muqtady al-Sadra byla oslabena kombinací iráckého a amerického vojenského tlaku, sunnitského „přeskupení“ a nejednotností uvnitř milice samotné a konečně Al-Káida, která byla nucena díky sunnitské spolupráci a vojenskému nátlaku se stáhnout do ústraní. Je tedy potřeba si uvědomit, že ačkoliv strategie „surge“ bezpochyby sehrála důležitou roli, nebyla zdaleka jediným faktorem, který způsobil obdivuhodné zlepšení bezpečnostní situace.[83]

Pozoruhodné byly též stále větší schopnosti iráckých bezpečnostních složek, které čítaly v srpnu r. 2008 téměř 600 000 členů.[84] Spojené státy se začaly spíše soustředit na poradní funkci, a tak ve snaze zvýšit efektivnost a akceschopnost iráckých jednotek začlenily do každé divize až sto poradců. Sektářští, neschopní a zkorumpovaní policisté byli odstraněni. Díky amnestii, uvolněnější debaasifikaci a aktivním náborům se zvýšil počet sunnitů v ozbrojených silách a hlavně počet lidí, kteří už měli předchozí vojenskou zkušenost.[85] Irácké síly se staly silným partnerem, avšak bez asistence spojeneckých sil zůstávají zranitelné, jak ukázaly jarní boje v Basře a Bagdádu proti Mahdího armádě.

3.3.2. Status of forces agreement (SOFA), Strategic Framework

Agreement (SFA) a prezident Barack Obama Ačkoliv Rada bezpečnosti OSN neoprávnila spojenecká vojska k provedení invaze do Iráku v r. 2003, udělila jim později okupační status s cílem zajistit bezpečnost a stabilitu. Takový mandát byl poprvé udělen v r. 2003 rezolucí 1511 a poté byl každý rok na žádost irácké vlády rezolucemi RB OSN obnovován. Poslední takovou rezolucí byla rezoluce č. 179086] z r. 2007, která však v příloze obsahovala dopis iráckého premiéra Núrího al-Málikího, ve kterém ubezpečuje, že se jedná o poslední rok, kdy o takový mandát irácká vláda žádá. Mandát tedy vypršel 1.1.2009, potom bylo nutné vytvořit v průběhu r. 2008 bilaterální dohodu, v níž by byl určen status a pravomoci amerických ozbrojených sil. Takovou dohodou se stala SOFA, jež je Iráčany vnímána jako „dohoda o stažení“. Obsahuje v sobě totiž dvě důležitá data v rámci článku 24[87] a to červen 2009, jako nejzazší termín stažení všech jednotek určených k boji (combat forces) z měst, vesnic a ostatních oblastí do předem určených lokalit a 31.12.2011, to je datum, do kterého se musí z iráckého území stáhnout všechny americké jednotky. V iráckém parlamentu dohoda prošla koncem listopadu r. 2008, avšak pouze za podmínky, že se bude konat v polovině r. 2009 referendum.

Další bilaterální smlouvou uzavřenou mezi iráckou a americkou stranou byla SFA, tedy smlouva upravující, zjednodušeně řečeno, všechny oblasti, které nenajdeme ve smlouvě SOFA. Týká se především americké role při obraně Iráku proti vnitřním i vnějším hrozbám, americké podpory iráckého politického usmíření, snahy bojovat proti teroristickým skupinám, ale především vymezuje spolupráci v oblastech ekonomiky, kultury a životního prostředí.[88]

Americký prezident Barack Obama se od samého počátku stavěl proti válce v Iráku, proto nepřekvapilo, že již během své prezidentské kampaně formuloval svůj cíl iráckou válku ukončit. Velmi podrobně vyjádřil svou zahraniční strategii v projevu z 15.7.2008, ve které jasně určil, že prioritou je pro něj region Afghánistánu a Pákistánu, kde Tálibán a Al-Káida získávají na síle a že válka v Iráku „odčerpává“ síly a zdroje nutné pro pravá bojiště války proti terorismu. V tomto světle oznámil svůj záměr stáhnout z Iráku do šestnácti měsíců všechny bojové jednotky (combat forces)[89] a nesporně právě toto bylo jedním z prohlášení, které mu přineslo širokou podporu voličů. Na začátku prosince r. 2008 ovšem zdůraznil, že se jedná pouze o stažení bojových jednotek, aniž by upřesnil, jak dlouho a v jakém počtu v Iráku zůstanou ostatní složky armády.[90]

Poznámky

[32] National strategy for victory in Iraq, dostupné na: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/infocus/iraq/iraq_strategy_nov2005.html,7.4.2009

[33] Security Council resolutions – 2003, dostupné na: http://www.un.org/Docs/sc/unsc_resolutions03.html, 7.4.09

[34] New study estimates 151 000 violent Iraqi deaths since 2003 invasion, dostupné na: http://www.who.int/mediacentre/news/releases/2008/pr02/en/, 9.4.2009

[35] Iraq refugees chased from home, struggle to cope, dostupné na: http://edition.cnn.com/2007/WORLD/meast/06/20/damon.iraqrefugees/index.html, 14.4.2009

[36] Coalition provisional authority order number 2, dostupné na: http://www.cpa- iraq.org/regulations/20030823_CPAORD_2_Dissolution_of_Entities_with_Annex_A.pdf, 11.4.2009

[37] Data sheet for Iraq, dostupné na: http://siteresources.worldbank.org/IRFFI/64168382-1092419012421/21106734/IraqEconomicdatasheetOctober06.pdf, 13.4.2009

[38] Úředníci iráckého ministerstva pro plánování sdělili v květnu 2003 CPA, že nezaměstnanost předválečného Iráku dosáhla hodnoty až padesát procent (Bremer, Dobbins, Gompert, 2008: 45).

[39] V těchto situacích je vždy otázka do jaké míry či hloubky má být takový proces uskutečněn. Vyšší míra provedení pomáhá lepšímu vyrovnání se s minulostí, naopak však působí správní problémy v případě, kdy jsou z funkcí odstraněni i úředníci, na nichž je řízení vládních orgánů závislé. V případě Iráku je nutné si uvědomit, že většina vrcholných úředníků či politiků se již nenacházela na ministerstvech, kde zbylo mnoho, jak se později ukázalo, schopných jednotlivců, proto nebylo nutné provést debaasifikaci v hlubší míře (Bremer, Dobbins, Gompert, 2008: 30).

[40] Jedinou možností, jak předat v brzké době moc irácké vládě, bylo do ní dosadit ty, jež vedli předválečnou iráckou opozici v zahraničí. Tato varianta byla však záhy zavržena, protože tito lidé byli v Iráku prakticky neznámí, navíc jejich styl vyjadřování a vystupování byl hodně blízký Západu, což by v sobě skrývalo další potenciál ke zhoršení už takhle vypjaté situace. Neméně důležité bylo též to, že skupina těchto lidí pravdivě neodrážela složení irácké populace. Sunnité nebyli na úkor Kurdů reprezentováni skoro vůbec, totéž platí o ženách, či zástupcích iráckých menšin jako např. křesťanů (Bremer, Dobbins, Gompert, 2008: 35).

[41] Alí al-Sistání se stal jednou z klíčových osob poválečného Iráku. Většina Šíitů v Iráku a miliony dalších po celém světě se k němu obrací s otázkou, jak žít v souladu s islámským právem, což dokládá jaký respekt a úctu k tomuto mysliteli íránského původu chovají. Je zastáncem tzv. kvietismu, tedy umírněného přístupu, jenž podporuje islámský stát s dominantní rolí islámu, avšak s mnoha demokratickými prvky jako jsou volby, svoboda vyznání a další občanské svobody. Klerikové by podle něj měli působit jako autorita, avšak měli by zůstat mimo politiku. Váhu jeho slova bylo např. možné pozorovat při invazi v březnu r. 2003, kdy vyzval Šíity, aby vojskům koalice nekladli odpor nebo na konci srpna r. 2004 při ukončení krize v Nadžafu. Iraq: Grand Ayatollah Ali al- Sistani, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7636/, 12.4.2009

[42] Security Council resolutions – 2003, dostupné na: http://www.un.org/Docs/sc/unsc_resolutions03.html, 12.4.2009

[43] Text: Iraqi interim constitution, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3543237.stm, 12.4.2009

[44] Brown: Makeup of New Iraqi Government Crucial to Iraqi Future, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/9414/brown.html, 26.4.2009 Brown: Iraqi Constitution Likely to Be Approved; ‘Creeping Civil War’ Already Started, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/8986/brown.html, 26.4.2009 Iraq: Drafting the Constitution, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/8044/iraq.html, 27.4.2009

[45] Iraq:The interim government leaders, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7664/, 13.4.2009

[46] Oil-for-Food Program, dostupné na: http://www.un.org/Depts/oip/background/index.html, 13.4.2009 Program "Ropa za potraviny" pomáhá iráckým lidem, dostupné na: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=794-13k, 13.4.2009

[47] Zatímco v Iráku se cena jednoho litru benzínu pohybovala okolo neuvěřitelných 3,2 centů, v Sýrii bylo možné stejné množství nakoupit za 0,5 dolaru či v Turecku za 1 dolar. Z takovýchto cenových rozdílů pak často těžili ilegální exportéři (Foote, Block, Crane, Gray, 2004: 67).

[48] Czech Republic Army marks end of mission, dostupné na: http://www.globalsecurity.org/wmd/library/news/iraq/2008/12/iraq-081205-mnfi01.htm, 20.4.2009

[49] Iraq Coalition Casualty Count, dostupné na: http://icasualties.org/Iraq/index.aspx, 22.4.2009

[50] Iraq: The Sunnis, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7678/. 22.4.2009

[51] United Nations Assistance Mission for Iraq, dostupné na: http://www.uniraq.org/newsroom/getarticle.asp?ArticleID=766, 22.9.2004

[52] 'Zarqawi' beheaded US man in Iraq, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/3712421.stm, 22.4.2009

[53] America widens 'crusade' on terror, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/1547561.stm, 22.4.2009

[54] Brown: Iraqi Constitution Likely to Be Approved; ‘Creeping Civil War’ Already Started, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/8986/brown.html, 26.4.2009

[55] Blast Destroys Shrine in Iraq, Setting Off Sectarian Fury, dostupné na: http://www.nytimes.com/2006/02/22/international/middleeast/22cnd-iraq.html, 22.4.2009

[56] Jedná se o předměstskou část Bagdádu, jež byla následně příznačně přejmenována podle Muqtadova otce Sádiqa al-Sadra na Sadr City. V této nuzné části Bagdádu, podobné obrovskému slumu, žije přibližně 2,5 lidí. Muqtadá al-Sadr, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7637/, 25.4.2009

[57] Supreme Islamic Iraqi Council nebo též Islamic Supreme Council of Iraq (ISCI), dříve známá pod názvem SCIRI (Supreme Council for the Islamic Revolution in Iraq), je šíitskou stranou, opírající se především o střední vrstvu. Známá je též svými konexemi s Iránem. Ozbrojené střety mezi Badr Brigade a Sadrovými milicemi může být také proto vnímán jako třídní boj mezi spodní a střední vrstvou obyvatelstva. Iraq’s Political Landscape, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/18411/iraqs_political_landscape.html, 25.4.2009

[58] Muqtada al-Sadr, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7637/, 25.4.2009

[59] Volby v lednu r. 2005 do přechodného parlamentu byly totiž sunnity bojkotovány z obav z šíitské dominance. Nutno však říci, že bojkot byl součástí strategie povstalců, protože ti sunnité, kteří o správnosti bojkotu nebyli přesvědčeni, museli čelit výhružkám teroristů a útokům guerilly. Outside View: Understanding Sunni Boycott, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7649/outside_view.html, 26.4.2009

[60] Muqtada al-Sadr, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7637/, 26.4.2009

[61] Tato suverenita však nebyla stoprocentní. Irácká vláda tak například neměla plnou moc nad svými ozbrojenými silami a nemohla bez souhlasu OSN vyloučit spojenecké jednotky z iráckého území. Iraq: The June 30 Handover, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7803/iraq.html, 1.5.2009

[62] Security Council resolution 1546 (2004), dostupné na: http://www.un.org/Docs/sc/unsc_resolutions04.html, 27.4.2009

[63] Iraq: The June 30 Handover, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/7803/iraq.html, 1.5.2009

[64] Iraq study group report, str. 23, dostupné na: http://www.usip.org/isg/iraq_study_group_report/report/1206/index.html, 2.5.2009

[65] National strategy for victory in Iraq, dostupné na: http://georgewbush- whitehouse.archives.gov/infocus/iraq/iraq_strategy_nov2005.html, str. 18, 1.5.2009

[66] Measuring Stability and Security in Iraq – July 2005, dostupné na: http://www.defenselink.mil/home/features/Iraq_Reports/, str. 12-23, 1.5.2009

[67] Toto je oficiální název pro kontingent spojeneckých vojáků v Iráku. Častěji se však setkáváme s pojmem US-led coalition, který podtrhuje vedoucí roli Spojených států.

[68] Kromě samotného výcviku MNF-I ve spolupráci s iráckým ministerstvem obrany zavedl program, díky kterému se do vojenských uskupení na úrovni praporu, brigády a divize, zařazovaly speciální týmy, jež měly za úkol zhodnotit podle mnoha kritérií schopnosti jednotek armády. Na základě tohoto vyhodnocení jim pak postupně byla předávána kontrola nad oblastmi, za které byly zodpovědné. První jednotky, které tímto výcvikem prošly, byly připravené již na začátku r. 2004, avšak díky nedostatku zkušeností, kvalitního vedení a vysokého stupně dezerce se vboji (např. o město Fallúdža) ještě neosvědčily.

[69] Measuring Stability and Security in Iraq – July 2005, dostupné na: http://www.defenselink.mil/home/features/Iraq_Reports/, str. 20, 1.5.2009

[70] Tamtéž, str. 23

[71] Členové Badr organisation a Mahdího armády už jako členové regulérní policie, byli poté několikrát obviněni ze zvěrstev, vykonaných na sunnitských obyvatelích. Postoj ministra vnitra, zodpovědného za fungování policie, vystihuje jedna z vět, kterou vyslovil: „Nemůžeme porazit teroristy, pokud nebude bezpečnostním silám dovoleno to, co je nezbytné.“ Vedoucí představitel SCIRI pak obvinil Spojené státy z toho, že nepodporují či dokonce odmítají některé akce, mířené proti teroristům. Tyto události přispěly k sektářskému a rasistickému základu bezpečnostních sil, což ještě vyostřilo už tak napjatou situaci mezi etniky (Mowle, 2006: 50-51 – Iraq militia problem).

[72] President Addresses Veterans of Foreign Wars on the War on Terror, dostupné na: http://georgewbush- whitehouse.archives.gov/news/releases/2006/01/20060110.html, 2.5.2009

[73] Measuring Stability and Security in Iraq – February 2006, dostupné na: http://www.defenselink.mil/home/features/Iraq_Reports/, str. 34, 2.5.2009

[74] Počet útoků na koaliční síly se v říjnu 2006 zvýšil na sto osmdesát denně, což bylo o sedmdesát procent více než v lednu r. 2006, každý měsíc zemřelo přibližně tři tisíce iráckých civilistů a útoky na irácké ozbrojené síly se od ledna do října r. 2006 zdvojnásobily. Iraq study group report, str. 10, dostupné na: http://www.usip.org/isg/iraq_study_group_report/report/1206/index.html, 2.5.2009

[75] Tamtéž, str. 10, 27

[76] Celkový počet amerických vojáků se tak po navýšení dostal na číslo 153 500, přičemž na samotný Bagdád jich připadalo 32 500 (Iraq Under the Surge, Strategic Comments, The International Institute for Strategic Studies, volume 13 Issue 2, 1.3.2007). Nejvyššího počtu amerických vojsk v Iráku bylo dosaženo v listopadu 2007 (175 000).

[77] President's Address to the Nation, dostupné na: http://georgewbush- whitehouse.archives.gov/news/releases/2007/01/20070110-7.html, 2.5.2009

[78] Iraq Under the Surge, Strategic Comments, The International Institute for Strategic Studies, volume 13 Issue 2, 1.3.2007)

[79] Počet úmrtí civilistů se podle amerických údajů snížilo v Bagdádu o 75 procent, celkový počet útoků v lednu r.2008 činil 353, což je viditelný pokles oproti hodnotě z června r. 2007, kdy se tato hodnota pohybovala na úrovni 1425 úmrtí. Na celostátní úrovni v prosinci r. 2007 zemřelo 550 civilistů, což je v porovnání s prosincem r. 2006 (2 914 mrtvých) několikanásobný pokles (Iraq After the Surge, Strategic Comments, The International Institute for Strategic Studies, volume 14 Issue 2, 1.3.2008).

[80] Ten spočívá v uzavření příměří s povstaleckými sunnitskými skupinami a kmeny, jež začaly organizovat domobranu, namířenou proti nepřátelům jako Al-Káida a Mahdího armáda a poskytovat cenné informace o jejich pohybu. Spojenci tyto jednotky vybavili uniformami, poskytli jim základní výcvik a co je velmi podstatné, vypláceli jim běžný plat. Concerned local citizens (CLC´s), jak se v angličtině nazývají, čítali začátkem r. 2008 až 80 000 lidí. Důvodů proč se sunnité rozhodli spolupracovat podle Stephena Biddla existuje několik. Především si uvědomili, že bitvu se šíity o Bagdád prohráli a že nemají šanci v případné válce se šíity po odchodu USA z Iráku vyhrát. Druhým důvodem byly brutální praktiky samotné Al-Káidy, čímž ztratila v sunnitské komunitě poslední příznivce a také fakt, že Al-Káida nebyla schopná sunnity před šíity ochránit. A nakonec je to změna vnímání americké přítomnosti iráckými frakcemi, jež pochopily, že Američané jsou odhodláni v Iráku být tak dlouho, jak to bude nutné. To dávalo například prostor pro ústupky ze strany šíitské irácké vlády, která byla více ochotna tolerovat vstup povstalců do běžné policie (Biddle: Security, Political Improvements Seen in Iraq in Recent Months, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/14805/biddle.html, 3.5.2009)

[81] Report to Congress on the situation in Iraq: General Petraeus, dostupné na: www.foreignaffairs.house.gov/110/pet091007.pdf, 3.5.2009

[82] Address by the President to the Nation on the Way Forward in Iraq, dostupné na: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2007/09/20070913-2.html, 3.5.2009

[83] Jedním z klíčových faktorů bylo rozhodnutí Muqtady al-Sadra na počátku r. 2007 vyhnout se střetům s americkými vojsky díky jeho klesající popularitě a kontrole nad vlastními bojovníky. Roli hrála změna postoje Iránu k irácké vládě. Irán tak například zpřísnil pohraniční kontroly, aby zastavil tok zbraní plynoucí do náruče jeho šíitských klientů. Motivů, proč se Irán rozhodl následovat tento kurz, existuje několik. Mohl to být pocit, že v letních střetech v r. 2007 mezi Mahdího armádou a Badr Brigade už byla překročena únosnost násilí a že tím trpí celá šíitská irácká komunita. Či že rozdmýchávání násilí poškozuje proíránské politiky v irácké vládě. Třetím faktorem byly stále sílící a schopnější irácké ozbrojené síly a v poslední řadě bylo zásadní, že se podařilo uzavřít příměří se sunnity, uvolnilo se tak dost sil poskytujících ochranu šíitům, kteří ji poté nemuseli vyhledávat u milicí (Biddle, 2008: 10 a Iraq After the Surge, Strategic Comments, The International Institute for Strategic Studies, volume 14 Issue 2, 1.3.2008)

[84] Measuring Stability and Security in Iraq – September 2008, dostupné na: http://www.defenselink.mil/home/features/Iraq_Reports/, str. 33, 3.5.2009

[85] Nyní je situace taková, že 80 procent důstojníků v irácké armádě tvoří sunnité a okolo 50 procent celkového počtu vojáků tvoří bývalí členové Saddámovy armády. Policejní složky jsou tvořeny sunnity přibližně z 25 procent.

[86] Security Council resolutions – 2007, dostupné na: http://www.un.org/Docs/sc/unsc_resolutions07.htm, 7.5.09

[87] Security Agreement Between the United States of America and the Republic of Iraq, dostupné na: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/infocus/iraq/SE_SOFA.pdf, 7.5.2009

[88] U.S. Security Agreements and Iraq, dostupné na: http://www.cfr.org/publication/16448/, 7.5.2009

[89] A New Strategy for a New World, dostupné na: http://my.barackobama.com/page/content/newstrategy, 7.5.2009

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více