Prezidentské volby 1935 a 1946 - III. Prezidentské volby 1946

Autor: Ing. Martina Gregorová 🕔︎︎ 👁︎ 26.275

Volba dle ústavy

Při prezidentských volbách v roce 1946 byla formálně v platnosti ústava z roku 1920. Jedním z důvodu byla zřejmě i skutečnost, že obnova státu po druhé světové válce probíhala na základě kontinuity právního řádu První republiky. Ale opravdový návrat do doby před Mnichovem nebyl možný. Za války i těsné po ní byla vydána celá řada dekretů prezidenta republiky, z nichž 17 bylo považováno za ústavní. Také základní principy ústavy z roku 1920 nebyly dodrženy. Porušovala je např. existence Prozatímního národního shromáždění i jeho nástupce Ústavodárného národního shromáždění, kdy nebyl obnoven Senát.

Ústavní principy volby prezidenta zůstaly stejné. Byl volen Ústavodárným národním shromážděním na období 7 let. Ke svému zvolení potřeboval třípětinovou většinu přítomných poslanců z celkového počtu tří set. Prezidentem mohla být zvolena osoba starší 35 let na dobu maximálně dvou po sobě jdoucích období. Pravomoci prezidenta zůstaly také nezměněny.[151]

Politická situace

Reklama

Po skončení druhé světové války celé Československo prošlo přechodným revolučním obdobím, ve kterém byly postupně obnoveny základní složky státní moci. Ukončeno bylo 28. října 1945, kdy svou činnost poprvé po válce zahájilo Prozatímní národní shromáždění. Volby do něj proběhly nepřímo na základě dekretu prezidenta ze srpna roku 1945. „Poslanecké mandáty třistačlenného Prozatímního národního shromáždění byly územně rozděleny v poměru 2:1, tedy pro české země 200 a pro Slovensko 100 křesel.[152] Za české země vzešli poslanci ze společné kandidátky Národní fronty. Hlavním úkolem Prozatímního shromáždění bylo „vydávat zákony, potvrdit ve funkci prezidenta ČSR E. Beneše, připravit svobodné volby do Ústavodárného národního shromáždění a provést ratihabici (potvrdit demokratickou platnost) válečných i poválečných dekretů prezidenta republiky.[153]

Všechny politické strany v poválečném Československu byly sdruženy do Národní fronty Čechů a Slováků. Byly jimi Komunistická strana Československa, Československá národně socialistická strana, Československá sociálně demokratická strana a Československá strana lidová. Na Slovensku byly ustanoveny dvě strany, Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska.[154] Počet politických stran byl tedy omezen na základě dohody z moskevských jednání, ale sám Beneš měl původně představu o ještě menším počtu stran ve státě.[155] Zajímavostí určitě bylo, že „ani jedna ze stran, které se v prosinci 1935 stavěly proti volbě Beneše prezidentem … nebyla po druhé světové válce v Československu povolena.[156]

Během roku 1946 probíhaly přípravy na květnové parlamentní volby, které měly završit proces obnovy struktury státní moci. Na jejich základě mělo vzniknout jednokomorové Ústavodárné národní shromáždění s maximálním funkčním obdobím na tři roky, jehož hlavním úkolem měla být příprava nové československé ústavy. Počet poslaneckých křesel byl stanoven stejně jako v případě Prozatímního národního shromáždění na 300.

Protože strany předpokládaly další spolupráci v Národní frontě i po nich, uzavřely 23. března 1946 Úmluvu o slušném vedení volební kampaně. V ní se mimo jiné zavázaly „zdržet se kritiky Košického vládního programu, …, převzít odpovědnost za dosavadní činnost vlády a po volbách opětovně spolupracovat na znovuvytvoření Národní fronty.[157] Skutečnost ale byla jiná. Byla rozpoutána poměrně divoká kampaň, zejména ze strany komunistů. Beneš do kampaní nijak výrazně nezasahoval, pouze při svých projevech apeloval na voliče, aby pamatovali Masarykových idejí.

Komunisté do voleb vstoupili s heslem „Republice více práce, to je naše agitace“ a „s relativně umírněným programem pokojné cesty k socialismu.158] Vystupovali jako strana, „jíž jsou zájmy republiky cennější než zájmy vlastní strany“, jako strážci demokracie a sociální spravedlnosti nabízející sociální jistoty, s úctou k pracujícímu lidu i křesťanství i jako strana schopná věcného dialogu.[159] Národní socialisté do boje o poslanecké mandáty vstoupili s heslem „Pojďte s námi, s námi nezabloudíte.“ Sociální demokraté žádného sloganu nepoužili. Lidovci využili faktu jediné nesocialistické strany a v prvomájových průvodech nesli nad hlavami heslo „Totalita bude bita.“ Komunistická volební taktika však byla natolik úspěšná, že dokázali ostatní strany zatlačit do „nevýhodného defenzivního postavení, kdy své volební programy formulovali v negativní závislosti na komunistech.[160]

Výsledky parlamentních voleb o úspěšnosti předvolebních kampaní hovořily za vše. Konaly se 26. května 1946 a znamenaly vítězství pro komunistickou stranu v Čechách se 40, 2 % odevzdanými hlasy. Druzí skončili národní socialisté s 23,7 %, třetí lidovci s 20,2 % a jako poslední sociální demokraté s 15,6 %. Na Slovensku se úspěch komunistů nekonal, zde zvítězila Demokratická strana s 62 %, komunisté skončili druzí s „pouhými“ 30 %.[161] Výsledek voleb byl pro mnohé překvapením a možná i zklamáním. I samotného Beneše výsledek zaskočil, protože předpokládal vítězství národních socialistů. „Nemohl jsem poznat český lid“ řekl doslova, „ale nutno se spřátelit se skutečností a nebrat ji tragicky.[162]

Po volbách byla sestavena nová vláda v čele s Klementem Gottwaldem. Své zastoupení v ní měly všechny strany Národní fronty, včetně dvou nestraníků J. Masaryka a L. Svobody. Tato vláda byla jmenována po odstoupení Fierlingerovy vlády 2. července 1946 prezidentem Benešem.

Reklama

Jmenování nové vlády předcházela volba prezidenta republiky. 12. června bylo vydáno prezidentovo rozhodnutí o svolání schůze nového Ústavodárného shromáždění, jehož prvním úkolem mělo být provedení volby prezidenta republiky. Schůze byla svolána na 18. června, ale samotná volba proběhla až o den později. Během ustavující schůze se vyskytl problém s osobou předsedy shromáždění. Národní socialisté navrhovali dosavadního předsedu Prozatímního shromáždění Josefa Davida jako nestraníka. To ale komunisté odmítli a navrhli vlastního kandidáta Antonína Zápotockého, se kterým však zase nesouhlasili národní socialisté. Volba nového předsedy Ústavodárného shromáždění se tedy protáhla až do nočních hodin, ze které nakonec vyšel vítězně Antonín Zápotocký, když ve druhém kole volby porazil J. Davida díky hlasům sociálních demokratů.[163]

19. června se tedy mohla uskutečnit schůze, na které byla zvolena nová hlava státu. Do volby byl nominován Edvard Beneš jako jediný kandidát Národní fronty. Ten byl nakonec díky své „nezpochybnitelné autoritě u drtivé většiny české a jistě i výrazné majority slovenské veřejnosti“ zvolen bez sebemenších problémů.[164] Získal hlasy všech přítomných poslanců, tj. 298, čímž byl poprvé a naposled prezident zvolen jednomyslně.[165]

Hlavní politické strany a jejich kampaň v tisku

Československá strana lidová – Lidová demokracie

Československá strana lidová se po druhé světové válce stala nejpravicovější politickou stranou v Čechách v období omezeného pluralismu. Sama se prohlašovala za jedinou nesocialistickou stranu a svůj program zaměřila směrem ke všem křesťanům. Předsedou byl Msgre. Jan Šrámek, který byl za londýnského exilu premiérem. Dalším čelním představitelem strany a jejím místopředsedou byl František Hála. Během únorových událostí roku 1948 všichni ministři za tuto stranu podali demisi a následně byli nahrazeni levicovými příznivci strany. Ústředním tiskovým orgánem strany byla po válce Lidová demokracie.

Před prezidentskou volbou se v Lidové demokracii jen sporadicky objevovaly články o chystané volbě. List se omezil na konstatování, kdy má volba proběhnout, jakým způsobem bude provedena a jaká další opatření v její souvislosti se chystají. Zajímavostí ale určitě byl článek vydaný 14. června. Zde byl uveřejněn chystaný program a průběh volby, kdy se po vyhlášení výsledků nově zvolený prezident dostaví do Vladislavského sálu k vykonání slibu. Zde předseda sněmovny „oznámí presidentu republiky, že byl opětně zvolen.[166] Tím bylo dáno jasně najevo, že se s jiným kandidátem nepočítá. Při tom shoda na jediném kandidátu Národní fronty, a to Edvardu Benešovi, byla dohodnuta až 18. června na návrh komunistického předsedy Klementa Gottwalda. „Tímto jednomyslným usnesením Národní fronty Čechů a Slováků je dokumentována jednota celého československého lidu.[167] Zároveň lidovci toto usnesení označili za projev neochvějné důvěry nynějšímu presidentu.

Lidová demokracie ani neopomenula čtenářům vysvětlit, proč a jak mohl být Beneš prezidentem do roku 1946, když mu jeho mandát měl skončit v roce 1942. Jeho abdikace z roku 1938 byla za války prohlášena za neplatnou a dle ústavy prezident svou funkci vykonával do té doby, než byl zvolen jiný. A protože Prozatímní národní shromáždění nemělo mandát k nové volbě, pouze Beneše v jeho funkci potvrdilo. Dnes však nebude „mezi řádně zvolenými poslanci Ústavodárného národního shromáždění ani rozpaků ani pochyb o tom, čí jméno vepsat na hlasovací lístek.[168]

Opětovné zvolení Beneše jednomyslně bylo pro lidovce vyslovením důvěry a oddanosti prezidentovi, „jehož nezlomná víra ve vítězství svobody i demokracie byla i jeho vírou v dnech nejčernějšího zoufalství, a současně vyjadřuje mu i svou vděčnost a lásku za velikou jeho práci dosavadní, za jeho věrnost ideálům opravdové demokracie a odkazu Masarykovu.169] Zároveň Lidová demokracie volbu přirovnala k první volbě T. G. Masaryka, neboť „vůle lidu byla r. 1918 a 1946 tak naprostá, že vlastní volba nebyla nic jiného, než slavnostní obřad, splňující ústavní listiny.[170]

Česká strana národně socialistická – Svobodné slovo

Národní socialisté se po druhé světové válce stali druhou nejsilnější stranou ve státě a v chystaných parlamentních volbách pro rok 1948 měli reálnou šanci komunisty porazit. K volbám však nedošlo. Svým programem obhajovali čechoslovakismus, občanské svobody a práva a Masarykův humanismus.[171] Během let 1946 – 1947 docházelo ke sbližování národních socialistů a lidovců v jejich stanoviscích. V čele strany stál Petr Zenkl, mezi další významné představitele patřil Hubert Ripka, Jaroslav Stránský či Prokop Drtina. Během únorových událostí roku 1948 ministři České strany národně socialistické podali demise. Ústředním tiskovým orgánem strany bylo Svobodné slovo.

I národní socialisté byli, co se týče připravované prezidentské volby, velmi struční. Neodpustili si ale narážky na vyjednávání kolem nové vlády, kvůli kterým se odkládala ustavující schůze Ústavodárného národního shromáždění a tahanicím o post předsedy sněmovny. Hlasování o novém předsedovi shromáždění Svobodné slovo okomentovalo slovy, že na sebe narazily dva názory: „Princip nejsilnější strany a princip nejvhodnějšího kandidáta.[172]

Pak se již ale plně věnovalo prezidentské volbě a osobě Edvarda Beneše, který se dle P. Drtiny dokázal dvakrát v životě ocitnout na nejnižším žebříčku politickém i občanském, ale zároveň dvakrát i na žebříčku nejvyšším. Benešův úspěch tkví podle Drtiny v jeho nezlomné víře „v ideály humanitní demokracie, jež vyznává nejen z důvodů mravních, ale i z důvodů politických.[173] A i národní socialisté byli stejně jako lidovci přesvědčeni o osobě nového prezidenta, „jímž nebude nikdo jiný než dosavadní president dr. Edvard Beneš.[174] Důvodem byla i skutečnost, jak Svobodné slovo zdůraznilo, že tu není oposice, která by dělala při volbě problémy.

Reklama

Den Benešova zvolení Svobodné slovo označilo za historický, kdy manifestační volbou bylo splněno přání všech Čechů a Slováků. Zároveň rozhodnutí poslanců přirovnalo k rozhodnutí státnickému, „neboť kde slzí mužové, dějí se věci velké a vážné.[175] Volba byla též srovnána s volbou z roku 1935, kdy byl Beneš zvolen jako pokračovatel Masarykův, zatímco teď to byl muž, který se zasloužil o obnovu státu. Proto byl tento akt mnohem slavnostnější, naplněn vděčností a láskou a poslanci volili dobře.

Československá strana sociálně demokratická – Právo lidu

Sociální demokraté po druhé světové válce ze svého názvu vyškrtli slovo „dělnická“ a svou působnost rozšířili na širší společenské spektrum.[176] V politickém spektru ale hrála strana zvláštní úlohu, protože byla rozštěpena do dvou frakcí. Značně levicová část zastoupena předsedou Z. Fierlingerem viděla budoucnost strany ve spolupráci s komunisty, zatímco sociálně demokraticky orientovaná část vedená B. Laušmanem spolupráci odmítala. Nakonec na XXI. sjezdu ČSSD zvítězilo Laušmanovo křídlo, což znamenalo naděje pro ostatní nekomunistické strany ve společný postup. Sociální demokraté se však k podaným demisím v únoru 1948 nepřipojili a později byla stana sloučena s komunistickou. Ústředním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.

I to se však omezilo na uveřejňování programu prezidentské volby, dopravní opatření v Praze s ní související a důvody jejího odložení o týden na 19. června. Když bylo uveřejněno prohlášení o jednotném postupu Národní fronty při volbě prezidenta, okomentovali to sociální demokraté slovy, že „bude to volba slavná, pro stát dějinného významu … neboť není pochyb, kdo zvolený bude.[177]

Když byl Beneš zvolen, list volbu prohlásil za chvíli, na kterou všichni těžká léta čekali, v které je vyjádřená jednota celé Československé republiky a v níž je „obsaženo slavné zadostiučinění dr. Edvardu Benešovi, československé státní myšlence, celému počínání ve velké světové válce a revoluci.[178] Zároveň deník dodal, že je to poprvé, co se volba uskutečnila „bez studené účasti německých a maďarských kolonistů.[179] Právo lidu také reagovalo na zahraniční tisk, který Benešovu volbu označil za triumf ducha a vůle národa. „Ano, při politické volbě strany se rozestoupily na několik táborů. Ale při státní a národní volbě se srazily do houfu a volily národně a státně. A v tom právě spočívá síla naší demokracie.[180]

Komunistická strana Československa – Rudé právo

Komunistická strana po druhé světové válce vstoupila poprvé do vlády a hned jako určující politická síla. S vítězstvím v parlamentních volbách 1946 se jí stále více dařilo pronikat jak do stranických, tak i bezpečnostních struktur, ovládla národní výbory i masové organizace a její pozice neustále sílila, i co se týče členů strany. V čele strany stál Klement Gottwald, generálním tajemníkem byl Rudolf Slánský a mezi další významné činitele patřil Antonín Zápotocký, Václav Nosek či Julius Dolanský.[181] Po přijetí demisí členů vlády v únoru 1948, komunisté zaujali vedoucí úlohu ve státě. Ústředním tiskovým orgánem strany bylo Rudé právo.

Jedině u komunistického tisku lze pozorovat jakousi kampaň, kdo by si však myslel, že na podporu Edvarda Beneše, mýlil by se. Už jen to, že se Národní fronta usnesla na jediném kandidátu, kterého navrhl předseda komunistické strany Gottwald, mluví za vše. Strana prezidentské volby využila ve všech ohledech ke svému zviditelnění se a vyzdvižení svých úspěchů. To bylo vidět po zvolení A. Zápotockého předsedou sněmovny. Rudé právo vývoji volby a jejímu výsledku věnovalo téměř dvě strany, včetně hlavní a neopomnělo pokárat národní socialisty za špatnou hru se svým místopředsedou J. Davidem.

Komunisté se také vrátili k prezidentské volbě z roku 1935, ve které pomohli svými hlasy porazit tehdejší reakci a její loutku B. Němce. A když poté vyzývali k úplnému sjednocení proti reakční síle a jejímu odstranění, bylo dle Rudého práva „třeba velkých zkoušek a hrůz, než národ prohlédl a rozpoznal.[182] Nyní však volba mohla proběhnout beze strachu o budoucnost státu.

Po Benešově zvolení si komunisté nezapomněli jak se tak říká „přihřát polívčičku.“ „Zapůsobilo mocným dojmem, že president republiky přijímal svůj úřad na podkladě jednomyslného vota důvěry celé sněmovny z rukou tak výrazného představitele dělnického hnutí, Antonína Zápotockého, který dnes ztělesňuje sjednocené odborové hnutí všech zaměstnanců.183]

Průběh volby

První ústavní volba prezidenta republiky od roku 1935 se uskutečnila 19. června 1946 ve Vladislavském sále na pražském Hradě. Na schůzi Ústavodárného národního shromáždění se dostavilo 298 poslanců ze tří set. Samotné volbě v sále přihlíželi slavnostní hosté jako diplomaté, zástupci nejvyšších státních úřadů, církve, vysokých škol i Benešova manželka Hana. Přítomno bylo na 150 novinářů, včetně zahraničních.

Schůze byla zahájena v 9 hodin 45 minut předsedou shromáždění Antonínem Zápotockým. Ve svém projevu „vzpomněl významné poslední volby T. G. Masaryka a první volby dr. E. Beneše“ a poté dal pokyn k zahájení formalit spojených s volbou.[184] Když byli stanoveni zapisovatelé pro sčítání hlasů, přistoupilo se k samotné volbě. Odevzdáno bylo 298 hlasovacích lístků znějících na jméno Edvarda Beneše. Po oznámení výsledků celý Vladislavský sál propukl v nadšený potlesk a schůze byla na půl hodiny přerušena.

V té době byl vyslán předseda vlády Z. Fierlinger k Benešovi, aby mu oznámil jeho opětovné zvolení a zároveň ho požádal, aby se s ním odebral před Ústavodárné shromáždění ke složení slibu. Přesně v 10 hodin a 37 minut vstoupil nově zvolený prezident do Vladislavského sálu vítán bouřlivým potleskem. Po vykonání slibu byla na znamení volby zahrána československá hymna, vypáleno 21 ran z děl a nad Hradem přeletěla letadla. V 10 hodin a 50 minut byla schůze oficiálně skončena.

Poté se Edvard Beneš vydal na slavnostní jízdu Prahou, kde byl nadšeně vítán davy lidí. Na Staroměstském náměstí vykonal přehlídku čestné a roty a následně položil věnec k hrobu Neznámého vojína. „Po zahrání státní hymny rozloučil se pan president se svým průvodem a špalírem nadšeného obyvatelstva a nastoupil zpáteční cestu na Hrad.[185] Zde byl odpoledne přijat Fierlinger, který Benešovi předal demisi své vlády. Zároveň byl Gottwald pověřen sestavením vlády nové.

Edvard Beneš byl tedy podruhé zvolen prezidentem Československé republiky, a to takovým počtem hlasů, který neměl v dějinách země obdoby.

Poznámky

[151] Do zahájení činnosti Prozatímního národního shromáždění měl prezident dekretální pravomoc.

[152] Cit. dle S. BALÍK et al. Politický systém českých zemí 1848 - 1989. Brno 2007. Str. 124.

[153] Cit. dle J. RATAJ, KSČ a Československo I. (1945 - 1960). Praha 2003. Str. 13.

[154] V průběhu roku vznikly na Slovensku ještě další dvě strany a to Strana slobody a Strana práce.

[155] Benešova představa se opírala o existenci dvou, maximálně tří stran. Jednalo se o strunu levice, pravice a případné strany středu.

[156] Cit. dle A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 476.

[157] Cit. dle S. BALÍK et al. Politický systém českých zemí 1848 - 1989. Brno 2007. Str. 129.

[158] Cit. tamtéž, str. 130.

[159] Cit. a čerpáno z J. RATAJ, KSČ a Československo I. (1945 - 1960). Praha 2003. Str. 45 – 47.

[160] Cit. tamtéž, str. 48.

[161] Kompletní výsledky voleb dle počtu získaných mandátů viz tabulka č. 2.

[162] Cit. dle M. ŠIŠKA. Volby v roce 1946 vyhrál favorit. 2006. Dostupný na internetové adrese http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006052701 (cit. 24. 5. 2009)

[163] Do prvního kola volby šli celkem tři kandidáti – Josef David jako nestraník, komunista Antonín Zápotocký a sociální demokrat František Tymeš. Z prvního kola vítěz nevzešel, nejvíce hlasů dostal J. David a po něm A. Zápotocký, kteří postoupili do kola druhého.

[164] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata II. Praha 2008. Str. 578.

[165] Výjimkou bylo zvolení T. G. Masaryka v roce 1918, kdy byl v nepřítomnosti zvolen také jednomyslně.

[166] Cit. dle článku: Vladislavský sál připraven na volbu presidenta. Lidová demokracie. 14. 6. 1946, roč. II, č. 137, s. 3.

[167] Cit. dle článku: Dr. Edvard Beneš jediným kandidátem na úřad presidenta republiky. Lidová demokracie. 19. 6. 1946, roč. II, č. 141, s. 1.

[168] Cit. dle článku:I. DUCHÁČEK. Lid a jeho president. Lidová demokracie. 19. 6. 1946, roč. II, č. 141, s. 1.

[169] Cit. dle článku: Památný den. Lidová demokracie. 20. 6. 1946, roč. II, č. 142, s. 1.

[170] Cit. dle článku: Z vůle lidu. Lidová demokracie. 23. 6. 1946, roč. II, č. 144, s. 1 – 2.

[171] Čerpáno z J. RATAJ, KSČ a Československo I. (1945 - 1960). Praha 2003. Str. 17.

[172] Cit. dle článku: Bojovné hlasování v prvé schůzi sněmovny. Svobodné slovo. 19. 6. 1946, roč. II, č. 140, s. 1.

[173] Cit. dle článku: Úvodník dr. P. Drtiny. Svobodné slovo. 20. 6. 1946, roč. II, č. 141, s. 1 – 2.

[174] Cit. dle článku: V úterý ustavení sněmovny, ve středu volba presidenta republiky. Svobodné slovo. 14. 6. 1946, roč. II, č. 136, s. 3.

[175] Cit. dle článku: Edvard Beneš opět presidentem. Svobodné slovo. 20. 6. 1946, roč. II, č. 141, s. 1 – 2.

[176] Čerpáno z J. RATAJ, KSČ a Československo I. (1945 - 1960). Praha 2003. Str. 18.

[177] Cit. dle článku: Úkoly Ústavodárného národního shromáždění. Právo lidu. 19. 6. 1946, roč. IL, č. 140. s. 2.

[178] Cit. dle článku: Presidenta budovatele zvolil národ veškerý. Právo lidu. 20. 6. 1946, roč. IL, č. 141, s. 1.

[179] Cit. tamtéž, s. 1.

[180] Cit. dle článku: Poznámky. Právo lidu. 22. 6. 1946, roč. IL, č. 142, s. 1.

[181] Klement Gottwald se stal po Benešově odstoupení v roce 1948 prezidentem.

[182] Cit. dle článku: Rok 1935. Rudé právo. 19. 6. 1946, č. 142, s. 2.

[183] Cit. dle článku: Dr. Edvard Beneš zvolen jednomyslně presidentem republiky. Rudé právo. 20. 6. 1946, č. 143, s. 1 – 2.

[184] Cit. dle článku: Manifestační volba dr. Edvarda Beneše presidentem. Lidová demokracie. 20. 6. 1946, roč. II, č. 142, s. 1 – 2.

[185] Cit. dle článku: Slavnostní jízda presidenta republiky Prahou. Lidová demokracie. 20. 6. 1946, roč. II, č. 142, s. 1.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více