Prezidentské volby 1935 a 1946 - II. Prezidentské volby 1935

Autor: Ing. Martina Gregorová 🕔︎︎ 👁︎ 25.802

Volba dle ústavy

Československá ústava byla přijata 29. února 1920 a nahradila tak prozatímní ústavu z roku 1918. Byla rozdělena do šesti hlav a samotné Ústavě předcházela slavnostní preambule. První hlava představovala všeobecná ustanovení, druhá hlava upravovala moc zákonodárnou, tedy fungování Národního shromáždění. Ve třetí hlavě byla upravena moc vládní a výkonná, ve čtvrté moc soudcovská, v páté práva a povinnosti občanů a nakonec v šesté hlavě ochrana menšin.

Pravomoci prezidenta a způsob jeho volby upravuje tedy hlava třetí. Prezident byl volen Národním shromážděním, při volbě byla nutná přítomnost nadpoloviční většiny souhrnného počtu členů obou komor. Pro zvolení byla třeba třípětinová většina přítomných. Pokud v prvních dvou kolech nebyl nikdo touto většinou zvolen, následovalo kolo třetí, kde se rozhodovalo mezi kandidáty s nejvyšším počtem hlasů. A když ani toto kolo nevedlo ke zvolení, rozhodoval los.

Reklama

Prezidentem mohl být zvolen občan Československé republiky, který dosáhl minimálního věku 35 let a byl tudíž volitelný i do poslanecké sněmovny. Funkční období trvalo 7 let a počítalo se ode dne, kdy byl vykonán slib. Prezidentem mohla být jedna osoba zvolena maximálně dvakrát po sobě, toto ustanovení se ale nevztahovalo na prezidenta T. G. Masaryka, který mohl být volen do konce svého života.

Ústava také vymezovala pravomoci prezidenta, mezi které patřilo mimo jiné zastupování státu navenek, jmenování ministrů, soudců či vysokoškolských profesorů, udělování milostí, rozpuštění Národního shromáždění a vrchní velení branné moci. Prezident nebyl odpovědný z výkonu své moci a mohl být stíhán pro velezradu.[64]

Politická situace

Jak bylo již výše popsáno, ve třicátých letech se Masarykův zdravotní stav začal zhoršovat. Začala se tedy řešit otázka, zda v příštích prezidentských volbách v roce 1934 bude znovu kandidovat, nebo místo něj půjde do boje o křeslo hlavy státu Edvard Beneš. Agrárníci byli o Benešově kandidatuře přesvědčeni. Ostatně o Benešovi jako prezidentovi se uvažovalo již dříve. Dle Kahánka byla pro jeho prezidentství připravena půda již v Ústavě z roku 1920, kde byl určen minimální věk prezidenta na 35 let a kterého v té době Beneš dosahoval.[65]

Proti zamýšlené Benešově kandidatuře se postavili zejména agrárníci v čele s předsedou a většina sociální demokracie. I přes svou politickou pasivitu způsobenou špatným zdravotním stavem, byl předseda agrárníků A. Švehla po Masarykovi stále nejvlivnější politickou osobou ve státě.[66] Když se Švehlův zdravotní stav zlepšil, očekával se jeho návrat do aktivní politiky a případná účast v prezidentských volbách. Tím „vyhrožoval“ i on sám, pokud by Masaryk nekandidoval. Byl znám svým kritickým postojem k Benešově osobě a jeho zahraniční politice. Také se vědělo, že „Švehla tradičně nevystoupí proti Masarykovi, ovšem dvojnásob ostře zaútočí proti Benešovi.[67] Toho si byl vědom i sám Beneš, proto by nikdy proti Švehlovi nekandidoval a možná také proto, že „dokud žil Antonín Švehla, neměl dr. Beneš naděje, že by se stal prezidentem.[68] Když ale 12. prosince 1933 Švehla zemřel, zdálo se, že jeho „smrt odvalila balvan z Benešovy cesty za prezidentstvím.[69] Masaryk byl ale přesvědčen, že i po Švehlově smrti by agrárníci udělali vše proto, aby Beneš nebyl zvolen, proto se rozhodl znovu kandidovat.

24. května 1934 byl tedy již počtvrté zvolen prezidentem republiky T. G. Masaryk. Koalice při volbě zachovala jednotný postup a pro Masaryka se vyslovilo 327 poslanců a senátorů. Jeho komunistický protikandidát Gottwald získal 38 hlasů, odevzdáno bylo i 53 prázdných hlasovacích lístků. Volba byla ale zkomplikována Masarykovou mozkovou mrtvicí, po níž téměř oslepl, a značně mu znehybněla pravá ruka. Protože naděje na uzdravení mizely, sám Masaryk začal s přípravami na novou volbu prezidenta. A i když se později jeho zdravotní stav zlepšil, zákulisní jednání o příštím prezidentovi pokračovala.

Reklama

V březnu 1935 byly na 19. května vypsány předčasné parlamentní volby a v období první republiky také poslední. Součástí volebních programů se stala patrná kritika od opozičních stran, vládní strany naopak vyzdvihovaly své dosavadní úspěchy. Žádná ze stran však nešla proti státu jako takovému. Reálné ohrožení představovala pouze Sudetoněmecká strana, která sice odmítala napojení na nacistické Německo, její program však hovořil za vše.

Volby byly pro Sudetoněmeckou stranu triumfem.[70] Stala se nejsilnější stranou ve státě, ale i přes své vítězství byl ministerským předsedou jmenován a úkolem sestavení vlády pověřen J. Malypetr. Po jejím sestavení byla ale vládní koalice v menšině (celkem 149 hlasů), proto 28. května podal Malypetr za celou vládu demisi a ještě týž den byl znovu jmenován premiérem. Tentokrát se do vlády agrárníků, lidovců, národních socialistů a sociálních demokratů přidali i živnostníci, kteří tak koalici zajistili vládní většinu (celkem 166 hlasů). Původně se ve vládě počítalo i s účastí Hlinkových luďáků, ale ti si jako podmínku vstupu určili slovenskou autonomii, na což nová vláda odmítla přistoupit.

Během léta se celá československá politika i Edvard Beneš ocitli v situaci, kdy „domácí politická scéna nebyla dosud na jeho volbu prezidentem zralá, ale setrvání T. G. Masaryka v úřadě se stávalo problematickým.[71] Jeho postupující nemoc mu stále více znemožňovala vykonávat prezidentskou funkci naplno a doporučení odstoupit se koncem října dostavilo i od ošetřujícího lékaře Maixnera. Když 20. října zemřel předseda poslanecké sněmovny B. Bradář, odstartovalo toto úmrtí „sérii přesunů v nejvyšších parlamentních a vládních místech státu, které brzy znovu zaktuálnily i střídání ve funkci nejvyšší.[72]

To začalo Malypetrovou demisí z 29. října. Novým šéfem vlády byl 5. listopadu jmenován Milan Hodža, kterého T. G. Masaryk pověřil provedením nové prezidentské volby. Zvážit své odstoupení v té době doporučoval Masarykovi i Beneš, který byl přesvědčen, že teď je celkem vhodná chvíle, kdy by se dalo jeho zvolení uskutečnit.[73] 21. listopadu Masaryk Hodžovi oznámil svůj definitivní úmysl odstoupit a zároveň za svého budoucího nástupce doporučil Edvarda Beneše. Hodža se ještě pokoušel Masaryka přesvědčit k odložení abdikace, ale neúspěšně. Následující den byl Masarykův úmysl sdělen všem politickým stranám a také se uskutečnila schůzka Beneše s Hodžou. Na té byl dohodnut jediný koaliční kandidát v osobě Beneše, ale zároveň se shodli, že je třeba vyčkat na zasedání předsednictva agrárníků konaného o několik dní později a „jež by předchozí ohlášení jakékoli kandidatury mohlo pobouřit.[74] Už zde tedy byla naznačena určitá nejednotnost v koalici.

28. listopadu se uskutečnila schůzka vládní koalice, kde byly strany seznámeny s Masarykovým úmyslem abdikovat i s dohodou o jediném koaličním kandidátovi. Benešovu kandidaturu podpořili sociální demokraté, národní socialisté i lidovci, ale proti se vyslovili živnostníci a agrárníci, kteří chtěli Masaryka prezidentem na doživotí. Jediným výsledkem schůze se tak stala dohoda zúčastněných o tom, že veřejnost o Masarykově úmyslu odstoupit nebude informována, dokud nebude zabezpečena hladká volba prezidenta.

Když se 2. prosince konalo zasedání užšího předsednictva agrárníků, proti Benešově kandidatuře vystoupil senátor Vraný. „Věc překvapila. Šel otevřeně a tvrdě.[75] Hodža i další doufali, že nenajde ve straně podporu, ale následující den při pokračování jednání útoky proti Benešovi zesílily. Jak si zapsal Kahánek, „překvapilo, kdo všechno byl proti Benešovi.[76] 4. prosince do Prahy přicestoval Hlinka, který dle Kahánka na setkání s R. Beranem „ostře mluvil proti socialistickému kandidátu. Navrhoval za presidenta buď Hodžu nebo Černého.[77] O den později se také sešel s Benešem, který ale zase nabyl dojmu, že luďáckého předsedu pro svou volbu získal.[78] Tím, že nebylo jasné ke komu se nakonec Hlinka a celá jeho strana přikloní, si luďácký předseda připravil půdu pro další vyjednávání a kladení požadavků, ale zároveň způsobil další dohadování kolem volby.

6. prosince bylo rozhodnuto, že agrárníci Beneše volit nebudou, a proto hledali druhého kandidáta. Tím se stal profesor Bohumil Němec.[79]Vyslovil ochotu přijmout kandidaturu i se všemi následky, které z toho vyplynou, bude – li pro něho hlasovati většina českých a slovenských státotvorných voličů. Neustoupí protestům a neuhne před Dr. Benešem.[80] Němcova kandidatura byla ostatním stranám oficiálně oznámena druhého dne a na jeho stranu se přiklonili živnostníci. Hlinka podle Kahánka Němcovu kandidaturu přijal bezpodmínečně se slovy „jen když to není žádný marxista, žádný socialista.[81]

Předseda sociální demokratů Hampl se přiklonil k plánu dvou koaličních kandidátů, což vyvolalo Benešovu nevoli. Nevěřil, že by kandidaturu Němec přijal a „myšlenku dvou koaličních kandidátů Beneš kategoricky zavrhl …[82] Následující den, tedy 8. prosince, vydaly socialistické strany prohlášení, že trvají na jediném koaličním kandidátovi a to Benešovi. Němec se ale kandidatury odmítl vzdát. „Řekl, že se podrobí jen rozhodnutí stran, které jej podporují.[83]

10. prosince se konala další schůze politických stran, ale opět skončila na mrtvém bodě. Za Beneše jako nového prezidenta se postavily obě socialistické strany a lidovci, na Němcovu stranu se k agrárníkům a živnostníkům přiklonilo i Národní sjednocení a Gajdovy fašisté.[84] Hlinka dle zápisků F. Kahánka prohlásil, že „budeme volit i dřevo, jen když to nebude Beneš.[85] Tak byl vytvořen tzv. prosincový blok, který podporoval zvolení B. Němce. Ale i přes nepřízeň dosavadních jednání Beneš dál sháněl podporu pro svou kandidaturu. Jednal s henleinovci, ale bez úspěchu a zřejmě proběhlo i jednání se zástupci komunistů, kteří „projevili ochotu Beneše podpořit, bude – li proti němu postaven pravicový protikandidát.[86]

Kvůli pokračujícím neshodám v otázce volby mezi stranami, podal Hodža následující den (11. 12.) demisi. Hlavním důvodem byla neschopnost sjednotit koalici pro společný postup. Masaryk však demisi nepřijal, čímž posílil Hodžovu pozici při následných jednání o volbě prezidenta. Kahánek tento Hodžův postup označil za demokratický a parlamentární. Smyslem celé demise prý byla potřeba získat jistotu, „že president republiky po tak vážných, dlouhých a při tom sporných jednáních zachoval mu důvěru.[87]

Reklama

12. prosince večer se konala další porada zástupců stran, na které byly projednány formality Masarykova odstoupení. Týž den dopoledne se konala i schůzka Vraného, Berana a Hampla. Hamplovi na ni agrárníci nabídli kandidaturu na prezidentství s tím, že republikánská strana by ho podpořila. Hampl však odmítl. Zároveň ze Slovenska začaly přicházet žádosti z frakcí koaličních stran, aby byl hlavou státu zvolen Beneš.

O dva dny později nastala historická chvíle. 14. prosince T. G. Masaryk oficiálně odstoupil z funkce prezidenta Československé republiky. Při své abdikační řeči jako svého nástupce doporučil Edvarda Beneše. Jak řekl, „pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho.[88] Od toho dne také mohla československá tištěná média poprvé napsat o chystané volbě nového prezidenta. Ta byla stanovena na 18. prosince 1935. Před svou abdikací Masaryk ještě stihl podepsat amnestie pro komunistické činitele dříve odsouzené a v té době žijící v Sovětském svazu. Tím byli zajištěni i ti komunističtí volitelé, kteří byli stíháni a mohli tak bez obav přijít volit pro Beneše.

16. prosince se na veřejnost dostala informace, že Hlinkova strana bude volit Beneše. Příčinou nejspíš bylo zkušební hlasování v poslaneckém klubu strany, kde Beneše podpořily 2/3 členů. Ale jistý si Beneš být nemohl, protože Hlinka stále nebyl definitivně rozhodnut a do Prahy měl přicestovat až den před volbou.[89] Když se pak 17. prosince oba sešli, Hlinka Němcovým stoupencům ohlásil, že on a jeho strana budou volit Beneše. Jedním z důvodů proč se tak rozhodl, bylo zřejmě i sílící probenešovské křídlo ve straně v čele s J. Tisem. Nicméně ještě odpoledne se zástupci ludové strany sešli s agrárníky, živnostníky a Národním sjednocením, kde bylo českým zástupcům sděleno, že pokud by byly splněny určité slovenské požadavky, luďáci by se mohli přiklonit na stranu Němce. Jakmile ale agrárníci zjistili, že luďáci s kandidaturou spojují různé požadavky, „které by se mohly dotknouti státní bezpečnosti a ústavy, rozhodli se jednati o koaliční kandidaturu Dr. Beneše.[90] Národní sjednocení reagovalo usnesením, že se změněnou situací budou zabývat druhý den v poledne, těsně před volbou.

Reakce agrárníků na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě večer před volbou se sešli s Benešem, kde mu oznámili, že Němec je ochoten vzdát se kandidatury. Ještě navrhli, zda by nebylo možné, aby se Němec stal viceprezidentem. To Beneš odmítl s tím, že „vůči němu prý sice není osobně zaujat, ale jediné, co může pro záchranu jeho tváře jako budoucí prezident udělat, je,“ že ho příležitostně přijme na audienci nebo na čaj.[91] Tím byla veškerá jednání ukončena. Agrárníci Beneše ujistili, že budou vůči němu postupovat loajálně a poctivě a s nimi i živnostníci. V noci ze 17. na 18. prosince byla vydána úřední zpráva o odstoupení profesora Němce z kandidatury na prezidenta republiky. Nyní už nic nebránilo Benešově zvolení.

Hlavní politické strany a jejich kampaň v tisku

Národní sjednocení – Národní listy

Národní sjednocení vzniklo 27. října 1934 sloučením Československé národní demokracie (K. Kramář), Národní ligy (J. Stříbrný) a Národní fronty (F. Mareš). Podnětem pro vznik tohoto uskupení byla mezinárodní i vnitropolitická situace. Předsedou se stal Karel Kramář, který byl v čele strany až do své smrti v roce 1937. V témže roce strana přijala nový program, který odmítl Stříbrného opoziční nacionalismus a vyslovil se pro konstruktivní nacionalismus. V roce 1938 sjednocení vstoupilo do vlády a na konci roku ukončilo svou činnost. Během prezidentské volby se Národní sjednocení stalo součástí prosincového bloku a jako jediná strana od volby protikandidáta Němce neustoupila. Ústředním tiskovým orgánem strany byly Národní listy.

Jak bylo napsáno již výše, až do 14. prosince 1935 nesměl československý tisk veřejnost informovat o abdikaci T. G. Masaryka a chystané prezidentské volbě. Přeci jen ale některé zprávy na veřejnost pronikly a to zejména díky zahraničnímu tisku, pro které zákaz neplatil. To také Národní listy hned 14. prosince v článku President T. G. Masaryk se vzdá svého úřadu odsoudily. Nejvíce se pustily do německého Prager Abendzeitung, jehož komentáře označily za opovážlivě a neslýchané. Také ho obvinily ze zkreslení skutečnosti a podpory socialistických stran. „Je dobře, že zmíněný list prozradil komu a jakým zájmům slouží.[92]

Po odstoupení T. G. Masaryka Národní listy i přes veškeré bývalé spory a odmítavý postoj k Benešově kandidatuře vyjádřily úctu odstoupivšímu prezidentovi. „Jsme všichni T. G. Masarykovi vděčni – bez ohledu na své přesvědčení, bez ohledu na své vyznání – za věrné a neustávající úsilí, s kterým právě tak ve válce, jako v míru, se všemi spolupracovníky ať z tábora jeho, ať z táborů jiných, spolutvořil naši republiku a staral se o její bezpečnost a sílu.[93] Tím ale veškerá slušnost skončila.

Pro Národní sjednocení Beneš nebyl národním kandidátem, jak ho nazýval lidovecký a socialistický tisk. To Národní listy dokládaly součtem hlasů Benešových příznivců, kteří dosahovali menšiny.[94] Levicový blok byl podroben velké kritice, zejména za spolčování s komunisty, jejichž podpora ale i tak neměla být dostačující. A když sociální demokraté prohlásili, že i Milan Hodža podporuje Beneše, označily to Národní listy ve svém večerním vydání z 16. prosince za mystifikaci. „Dr. Hodža nikdy a nikde nedoporučoval kandidaturu dr. Beneše. Tento přelud jen dokumentuje, jak chorobné jsou prostředky levice, aby pomohli dr. Benešovi![95]

Lidoveckou podporu Beneše Národní sjednocení označilo za ostudu pro celou stranu a zejména jejího předsedu Šrámka. Pozastavovalo se nad tím, jak může lidová strana podporovat kandidáta strany, která je známá svým protináboženským postojem a jak vůbec může být v nejužším spojenectví s komunisty, jejichž podmínky, které si za podporu E. Beneše kladly, ohrožovaly demokracii. „Co tomu řeknou poctiví příslušníci strany lidové?[96] V den volby tedy veškeré dění kolem prezidentské volby Národní listy označily za „nejtrapnější kapitolou našich dějin.[97]

Když se však Hlinkovi luďáci den před samotnou volbou přiklonili na Benešovu stranu a následně se Němec vzdal kandidatury, pro Národní sjednocení to znamenalo změnu situace. Jak sami napsali den po volbě, občanské strany se „do poslední chvíle snažily zabránit spojení lidovců s bolševismem za účasti socialismu“ a byli přesvědčeni, že na luďáky je možno spoléhat, zejména proto, že „od začátku až do konce stále a stále hlásali nejostřejší boj proti socialistům.[98] Jako vysvětlení proč strana na poslední chvíli obrátila, uvedly Národní listy Tisovu agitaci, což znamenalo, „že je konec legendě, že by Andrej Hlinka znamenal ludovou stranu. … Nevíme ovšem, zda je to největším prospěchem státu a Slováků.[99]

Národní listy se pak již nadále zvolenému Benešovi příliš nevěnovaly, pouze jako jediné noviny otiskly blahopřejný dopis nově zvolenému prezidentovi od B. Němce. Ten přání posílal za celou Národní radu, ale neopomněl připojit i osobní blahopřání, „aby nemohlo býti pochybností snad proto, že jsem přijal krátce před volbou jako občan kandidaturu na tento úřad. Resignoval jsem v okamžiku, kdy jsem se přesvědčil, že bych za svoji volbu mohl býti vázán ke škodě národa i republiky.[100]

Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu – Venkov

Republikánská strana byla založena již v roce 1899 jako Česká strana agrární. O šest let později přijala název Československá strana agrární a poslední změnu názvu prodělala v roce 1922 na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. Od toho roku se také stala nejsilnější politickou stranou v Československu, jejíž členskou základnou byly nejníže postavené sociální třídy. Předsedou strany byl od roku 1909 Antonín Švehla, během prezidentské volby 1935 byl do této funkce zvolen Rudolf Beran. I agrárníci stejně jako Národní sjednocení byli součástí prosincového bloku, ale po vystoupení Hlinkovy strany nakonec všichni hlasovali pro Beneše. Ústředním tiskovým orgánem strany byl Venkov.

Republikánská strana se jako jediná snažila přesvědčit Masaryka, aby ve své funkci zůstal do konce života, protože to bylo jistě i úmyslem tvůrců československé ústavy. Když ale Masaryk odmítl, začala strana hledat vlastního kandidáta, protože proti Benešovi se postavilo konzervativní křídlo vedené senátorem Vraným. To že nebyla shoda mezi koaličními stranami v otázce kandidáta, Venkov označil za pochopitelné „právě proto, že jde o významnou a důležitou otázku.[101]

Agrárníci dle vlastních slov odmítli spojit volbu prezidenta s mocensko – stranickými otázkami. Byli přesvědčeni, že „příští president republiky musí býti presidentem nás všech“, a proto „při jeho volbě nesmí rozhodovati hledisko pouze osobní, stranické, nebo skupinové, nýbrž hledisko státní a demokratické.[102] Takového kandidáta našli v osobě Bohumila Němce, který měl být „tmelem všech tvůrčích sil v republice.[103] Své rozhodnutí v článku také zdůvodnili tím, že jednají v zájmu státu, národa i demokracie a i když Masaryk vyslovil přání svého nástupce, vždy měl respekt pro mínění jiných a také se prý netajil tím, „že mohou býti různí kandidáti na presidentství, že názory mohou býti rozdílné, jen je zapotřebí, aby nebylo mnoho bojů.[104]

I ve Venkově stejně jako v Národních listech zazněla kritika na prohlášení, že za Benešem stojí většina československých státotvorných stran. Odpovědí bylo, že kdyby byl u nás prezident volen lidem, nikdy by Beneš nebyl zvolen, protože „za stranami, které kandidují dr. Beneše stojí pouze třetina lidu. A všecka moc jen z lidu vychází![105] Kritice ze strany Venkova neušly ani zahraniční noviny, které o Benešovi psaly jako o jasném vítězi již před volbou.

V každém čísle Venkova se též objevoval oslavný článek o Němcovi. „Prof. Němec nikdy nezaváhal, nikdy neuhnul o píď od vytčené cesty svého přesvědčení, šel vždy přímo, nesmlouvavě a s nadšením, které bylo obdivuhodné.[106] V podobném duchu vycházely i ostatní články o jeho životě, kvalitách, práci, také byl přirovnáván k Masarykovi, jak toho mají hodně společného, zejména lidsky. Také v článku ze 17. prosince Náš lid přijal se velkým nadšením a uspokojením zprávu o kandidatuře prof. B. Němce pro zítřejší volbu presidenta republiky bylo dle listu kvitována snaha odpolitizovat celou volbu.

Kritika Benešovy osoby v agrárnickém tisku nebyla až tak výrazná, Venkov se spíše zaměřil na chování politických stran před volbou. Nejhorší byli dle listu jednoznačně komunisté, jejichž štvavé letáky narušovaly jednání o otázce tak vážné, jako je prezidentská volba.[107] Rudé právo zase vytrhávalo různá prohlášení z kontextu, což agrárníci chápali jako útok na svou stranu. Socialistické strany byly obviněny, že se nezdráhaly vykonávat tlak na Němce, aby z kandidatury odstoupil.

To, že se tomu nakonec stalo, agrárníci vysvětlili nerozhodným chováním jedné politické strany (luďáci), která své usnesení, koho bude volit, hodlala zveřejnit až těsně před volbou. Ani jeden kandidát tak neměl zajištěnou většinu a došlo by tak „k bojovné volbě, jejíž výsledek byl naprosto nejistý.[108] Proto Němec vzal svou kandidaturu zpět a agrárníci se i se živnostníky přiklonili na stranu Beneše.

Po zvolení Beneše do čela hlavy státu vyšel ve Venkově smířlivý článek Beneš presidentem republiky. „Republikánská strana se rozhodla po zralých úvahách … voliti presidentem republiky dr. Ed. Beneše. … Byly mezi námi a dr. Benešem v minulosti odchylné názory a někdy i rozpory. Včerejšek je uzavřel. Každý občan má k němu stejně blízko. Minulost je minulostí politických bojů. Dnešek a budoucnost patří státu. President republiky není presidentem stran nebo osob, nýbrž presidentem všech.[109] Tímto rozhodnutím byla dle agrárníků umožněna i „jednotná volba národní a státní.[110]

To jak před volbou agrárníci prostřednictvím Venkova Beneše odmítali jako zatíženého straníka a kandidáta socialistů, po volbě vystřídaly chvály na jeho osobu a dlouholetou politickou činnost pro stát. Dokonce i Ferdinand Kahánek ve svém úvodníku Politická abeceda o presidentu republiky z 22. prosince ocenil, že Beneš „šel vzorným příkladem, když vystoupil ze strany, aby tak sdělil celé veřejnosti, že přestává být politickým straníkem a stává se presidentem všech.[111]

Československá strana lidová – Lidové listy

Československá strana lidová vznikla v roce 1919. Její program vycházel z encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891, kde byli křesťané vyzváni k účasti na politickém životě. Předsedou strany se stal msgre. Jan Šrámek, další vůdčí osobností byl msrge. Bohumil Stašek, který sjednotil katolíky v Čechách. Od roku 1921 se lidovci pravidelně účastnili koaličního vládnutí a tím, že měli stálou voličskou základnu kolem 8 – 10%, stali se tzv. jazýčkem na vahách ve stranickém systému První republiky. Během prezidentské volby 1935 se přiklonili na stranu Edvarda Beneše, jehož nakonec volil celý československý katolický blok, a po zvolení nového prezidenta se strana stala nedílnou součástí skupiny Hradu. Ústředním tiskovým orgánem strany byly Lidové listy.

V těch lidovci po Masarykově odstoupení zdůrazňovali potřebu pokračovat v jeho tradici a vyhovět přání Benešova nástupnictví. Pozastavovali se nad tím, že Venkov a Národní listy psaly o úctě a vděčnosti k Masarykově osobě, ale vyhovět jeho odkazu odmítaly. „Veď úcta a vďačnosť prejavuje sa hlavne tým, že si ctíme priania a rady drahej nám osoby. ... Keď sa zariadime dľa jeho rady, ukážeme sa v očiach celého sveta veľkými, silnými a vďačnými, a veľkou zostane i pamiatka našeho prvého prezidenta v národe doma i v cudzine!!![112]

K Němcově kandidatuře se Lidové listy téměř nevyjadřovaly. Pouze napsaly, že je zde i jiný kandidát navržený agrárníky a živnostníky, kteří se odmítli řídit Masarykovým přáním. Při přepočítávání hlasů zdůrazňovaly, že ani jeden kandidát by nebyl zvolen v prvním ani druhém kole volby a pak by rozhodovali henleinovci, čímž agrárníci umožňují, aby o otázkách státu rozhodovala německá menšina sloužící hákovému kříži.[113] Lidovci proto budou hlasovat pro Beneše z důvodů státních, národních a svobody vlastní strany, protože „zájem státu je nám nejvyšším zákonem![114] Jako další důvod svého rozhodnutí uvedli, že s nimi Beneš vždy spolupracoval. „Víme, zač vše katolíci tomuto muži vděčí a co vše od něho katolická církev může očekávati.[115]

Lidové listy se také ohradily proti útokům na Šrámka zejména ze strany Národních listů, jež označily za teror. Národní sjednocení obvinilo Šrámka, že přisluhuje socialistům a jde ruku v ruce s komunisty, což Lidové listy odmítly odůvodněním, že Šrámek „jde s prvním presidentem republiky, jde s většinou vládní koalice, jde s většinou československého národa[116] a celá strana lidová za ním stojí.

Po volbě Lidové listy konstatovaly, že zvolením Edvarda Beneše zvítězila republika, politický rozum a odpovědnost nad stranicko-mocenským zřetelem. Dále vyzdvihly Šrámkův pevný postoj v otázce volby, díky kterému se republika vyhnula těžkým mocenským bojům. Též lidovci ocenili jednotný postup československých katolíků. „Katolický blok sice ještě nemáme, avšak v této volbě presidentské vystoupil katolický blok jednotně (lidovci, luďáci, němečtí i maďarští křesťanští sociálové) a touto svou jednotou rozhodl celou volbu presidentskou.[117]

Československá strana národně socialistická – Česko slovo

Strana byla založena již roku 1897 a během let několikrát změnila svůj název, než se v roce 1926 ustálil na Československé straně národně socialistické. V období První republiky byli národní socialisté zastoupeni ve všech vládách, kromě těch úřednických. Díky Benešovu vstupu do strany byl národní socialismus spojen s humanismem a masarykovskou demokracií, k čemuž přispěl i nový program strany z roku 1931, na jehož tvorbě se Beneš podílel a čímž se strana stala oporou skupiny Hradu.[118] Mezi nejvýznamnější představitele strany patřil předseda strany V. Klofáč, J. Stříbrný a samozřejmě Beneš.[119] Během prezidentské volby se strana jednoznačně postavila za Beneše. Ústředním tiskovým orgánem strany bylo České slovo.

Po Masarykově odstoupení České slovo nešetřilo slovy chvály na jeho osobu a nechyběly ani projevy smutku a nostalgie z jeho odchodu. Národní socialisté byli přesvědčeni, že jediným a správným nástupcem prezidenta Osvoboditele je pouze Edvard Beneš a to, že ho máme v „zásobě“ je výhra pro národ i stát.[120] A kdo jiný by měl stát v čele národa než, „muž, kterému by dnes dal svůj hlas president Masaryk. … Muž, kterého zradit znamenalo by zradit Masaryka.[121]

České slovo odmítalo názory agrárníků a Národního sjednocení, že by byl Beneš kandidátem levice proti pravici, protože se bere za „představitele a ručitele masarykovské tradice.[122] Varovalo, že kdyby Beneš nebyl zvolen, „dějiny by vyřkly svůj soud … nad každým malicherným tříštěním národních sil pro plané stranictví nebo osobní ješitnost.[123] Zároveň deník vyzval všechny poslance a senátory k odpovědnému přístupu k volbě, aby pro tu chvíli zakopali všechny své osobní a stranické zájmy.

V článku Varujme se nepravd! národní socialisté reagovali na prohlášení agrárníků, že Masaryk se nikdy netajil tím, že mohou být různí kandidáti. „To není pravda. Masaryk nikdy nemluvil dvojace[124] a vždy doporučoval Beneše. Za lživý označili i článek Národních listů, který obvinil socialistické strany z posílání zpráv do zahraničí o průběhu jednání. Také připomněli, že lží je a bude jistě více a „jsou nedůstojné tak významného státního aktu, jako je volba presidenta republiky.[125]

Kritice Českého slova neušlo ani vyjádření Venkova o doporučení Beneše, jako o názoru soukromníka. Národní socialisté poukázali na to, že v době boje za samostatný stát byl Masaryk též soukromníkem, ale to nikdo nevyzdvihoval ani to nikomu nevadilo. Kdo tedy teď znevažuje Masarykův názor, „znevažuje sám sebe.[126] České slovo v témže čísle reagovalo i na prohlášení agrárníků, že oni nepůsobili na odstoupení Masarykovo, čímž chtěli naznačit, že tu nejspíš byli jiní, kdo na něj dělali nátlak. To národní socialisté popřeli a připomněli, že rozhodnutí odstoupit byla Masarykova svobodná vůle, kterou se všichni rozhodli již v listopadu respektovat. Proto agrárníci nenašli pro svůj postup podporu ostatních stran.

Ani České slovo stejně jako lidovecký tisk, se Němcově kandidatuře příliš nevěnovalo. Psát o jeho kandidatuře pro ně byla jedna z „nejsmutnějších zpravodajských povinností.[127] Němec byl pro ně představitelem jednoho politického směru a poukazovali na to, že Beneš má podporu Československé obce legionářské, Sokolstva, Svazu učitelstva, Československých žen, Českobratrské obce i studentů vysokých škol. A když se za Beneše postavilo i slovenské křídlo agrárníků, České slovo to okomentovalo slovy, že „na Slovensku dobře vědí, co znamenají pro pana presidenta jeho věrní Štefánik a dr. Beneš.[128]

Benešovo vítězství národní socialisté označili za manifestační volbu a nejkrásnější poctu Masarykovu dílu a republice. Za výhru pro stát označili i postoj Slovenska ve volbě. „Všechny naděje nepřátel státu, že volba nového presidenta přinese místo sjednocení rozvrat a rozklad, ukázaly se bláhové.[129] Národní socialisté jako jediní neopomněli poděkovat i Benešově ženě, která za ním vždy stála.

Ale ani po volbě České slovo nezapomnělo na kritiku agrárníků. Ti po volbě hájili svou kandidaturu Němce, a že se jí vzdali až tehdy, když si luďáci začali klást podmínky. Národní socialisté kontrovali tím, že republikáni porušili jednomyslné usnesení koalice z 22. listopadu o jediném kandidátovi a museli vědět, že Němec by byl zvolen hlasy henleinovců. Proto od začátku museli počítat s tím, že hlasy pro jejich kandidáta nebudou zadarmo.[130]

Československá sociálně demokratická strana dělnická – Právo lidu

Tato strana vznikla již v roce 1874 jako součást celorakouské sociální demokracie. Roku 1878 byla strana založena v Praze. V době První republiky byli sociální demokraté jednou z nejsilnějších a nejvýznamnějších stran, oporou Hradu a demokracie. V roce 1921 se od této strany odštěpilo krajní levicové křídlo, čímž vznikla Komunistická strana Československa. Mezi významné představitele strany patřil F. Soukup, R. Bechyně, L. Pik, A. Hampl a další. Během prezidentské volby 1935 byli sociální demokraté největší Benešovou oporou spolu s národními socialisty. Ústředním tiskovým orgánem strany bylo Právo lidu.

Po odstoupení Masaryka z úřadu Právo lidu zahájilo kampaň na podporu Edvarda Beneše jako Masarykova dědice po „duchu a díle.[131] Pro sociální demokracii se stala Masarykova slova o doporučení Beneše příkazem a měli obavy, aby ve volbě nezvítězily stranické zájmy. „Nejvážnější kandidát presidentství byl nominován s místa povzneseného nad každé stranictví a vedeného jedině ohledem na zájmy národa a státu.[132] Proto obhajovali Benešovu kandidaturu jako „kandidaturu státní, kandidaturu svrchovaného zájmu celé republiky, nikoli kandidaturu stranickou[133] a každá jiná kandidatura pro ně byla stranická. Také přirovnávali Masaryka ke kapitánu lodi, jež může být následován pouze kapitánem osvědčeným v nejvážnějších bouřích. Tím byl Beneš, a protože jsme všichni na jedné lodi, nikdo nemůže připustit důvody „uváděné pro volbu kapitána méně schopného i nesrovnatelné méně zkušeného.[134]

To, že agrárníci s živnostníky neviděli velikost Beneše a kandidovali Němce, označilo Právo lidu za „sobecké a úzkoprsé stranictví.[135] Dle deníku Němec nemohl zvítězit bez podpory Sudetoněmecké strany, a když agrárníci označili Beneše za kandidáta nespolehlivých komunistů, pouze ironicky poznamenali: „Henleinovci jsou ovšem státně spolehliví …[136]

Se svou kritikou se Právo lidu pustilo i do samotného Němce v den volby. Ten, když se stal předsedou Národní rady československé, věřili v jeho objektivitu. Tu teď ale podvrátil, protože nikoho v Radě o své kandidatuře neinformoval ani se s nikým neporadil. To sociální demokracie brala jako urážku, a proto oni i národní socialisté z Národní rady vystoupili. Dle deníku měl také Němec prohlásit, že nebude kandidovat, když si to prezident Masaryk nebude přát. To udělal svým doporučením Beneše a i přesto Němec na své kandidatuře nadále trval.[137] Když pak z klání o prezidentské křeslo přeci jen odstoupil, J. Martínek to okomentoval slovy, že „snahy rozkolné byly tedy poraženy.[138]

Benešovo zvolení prezidentem republiky Právo lidu označilo za vítězství pravdy a otevření nové éry československé vnitřní politiky. Spory před volbou byly dle K. Kříže velkou politickou školu pro budoucnost a to, že byl Beneš nakonec zvolen celou vládní koalicí, v to prý ani sociální demokracie nedoufala.[139] Také ocenili slovenský postup, kdy všichni Slováci do jednoho volili Beneše. Beneš byl pro ně rozhodně mužem na správném místě, jeho zvolením bylo státní demokratické zřízení upevněno a následující dny byly v deníku otisknuty sliby oddanosti a spolupráce novému prezidentovi.

Komunistická strana Československa – Rudé právo

Komunistická strana vznikla v roce 1921 odštěpením od sociální demokracie. Předsedou se stal B. Šmeral, kterého později vystřídal K. Gottwald. Od počátku vzniku se strana formovala jako strana masová a značně populistická, která dosahovala velmi dobrých volebních výsledků, ale i tak až do roku 1935 hrála pouze roli oposiční strany. Poté, co se během prezidentské volby přiklonila na Benešovu stranu, se její spolupráce s ostatními stranami rozšířila, ale nakonec byla v roce 1938 zakázaná a stáhla se do ilegality. Ústředním tiskovým orgánem strany bylo Rudé právo.

Komunisté Masarykovo odstoupení nijak zvlášť nekomentovali. Zveřejnili jeho abdikační řeč, kde slova o Benešově doporučení zvýraznili, tím to ale také končilo. Nejvíce ve svých textech volali po jednotné protifašistické frontě na obranu demokracie. Ta totiž byla v ohrožení kvůli agrárníkům a Národnímu sjednocení, kteří vyjednávali s henleinovci. „President Československé republiky má býti zvolen jako president z milosti Hitlerovy.[140] Proto bylo třeba, aby byl „reakční blok“ zastaven.

Slova agrárníků o čachrech komunistů, lidovců a socialistů byly Rudému právu k smíchu. Také odmítlo, že by komunisté patřili do „Benešova bloku“, protože byli vždy proti jeho politice i politice socialistů. Nyní však proti politice vládních socialistů staví „sjednocení všech demokratických, socialistických a protifašistických živlů.[141] Proto nabídli společný postup ve volbě.

Komunisté také jako součást protifašistické kampaně neopomněli připomenout květnové parlamentní volby, kdy agrárníci a Národní sjednocení šli proti sobě a slibovali voličům v tomto boji vytrvat, a kdy zároveň obě strany tvrdě vystupovaly vůči Henleinově straně. Ale nyní po půl roce „vše zapomněli, spojují se, vytvářejí blok, který je spiknutím proti lidu a proti demokratické republice.[142]

Ohledně kandidátů si Rudé právo nebralo servítky. Pro komunisty by byl nejvhodnějším kandidátem Klement Gottwald, který ztělesňoval „všechny touhy pracujícího lidu všech národů Československa po lepším, šťastném životě a po skutečné svobodě![143] Němec byl pro ně naprosto nepřijatelný. Pány Stoupala, Kramáře a Henleina označili za tři krále československého fašismu, „kteří přišli obšťastnit profesorské jezulátko prezidentským křeslem.[144] Také se pozastavovali nad tím, jak se může Němec nechat zvolit někým, proti komu pořádal štvavé útoky, čímž jako jediní upozornili na Němcovu minulost, kdy vystupoval proti německé menšině v republice. Proto kdyby mělo dojít k bojovnému hlasování, kde by rozhodovaly komunistické hlasy „podpoříme v tomto případě kandidaturu dra Eduarda Beneše. K tomuto rozhodnutí vede nás jediný důvod: zmařiti vítězství reakce“ a zvolení „fašistického kandidáta.[145]

Když byl Beneš zvolen prezidentem, Rudé právo se oslavných prohlášení zdrželo. Z jasných důvodů komunisté nebyli jeho zvolením nadšeni, ale útěchou pro ně bylo, že „plány reakce byly zkříženy,“ a to jen „díky jasnému postoji komunistů.[146] Zároveň konstatovali, že reakční blok byl sice poražen, ale socialistické strany se nepoučily. „Lpějí na dosavadní zhoubné politice, jsou slepí a hluší k poučení posledního měsíce[147] a tím připravují půdu pro příští útok reakce.

Průběh volby

Volba druhého prezidenta Československé republiky se uskutečnila ve středu dopoledne 18. prosince 1935. Do Vladislavského sálu na pražském Hradě se včas dostavili na společnou schůzi Národního shromáždění 292 poslanci (z 300) a 144 senátoři (ze 150). Před samotným aktem volby přibyli ještě 4 volitelé. Pro nemoc byli omluveni 4 volitelé, mezi nimi mimo jiné i Karel Kramář. Volbě byli na galerii přítomni i významní státní činitelé jako rektoři, velvyslanci, církevní hodnostáři a další.

Schůze byla zahájena o půl jedenácté předsedou poslanecké sněmovny Malypetrem. Po přečtení abdikační listiny o odstoupení T. G. Masaryka pronesl proslov vzdávající hold odstoupivšímu prezidentovi. V projevu mu za celý národ slíbil, že „zůstaneme věrni zásadám jeho státnické moudrosti, že dobře budeme hospodařiti s tou vzácnou hřivnou, kterou nám vydobyl a odevzdal, že v klidu, spokojenosti a radosti bude moci sledovati vzrůst a zdar životního díla, které – bohdá všeky věky potrvá.[148]

Hlasování bylo zahájeno v 10 hodin a 55 minut a již deset minut před půl dvanáctou bylo předsednictvo schůze seznámeno s výsledky volby. Ty opět oznámil předseda poslanecké sněmovny Malypetr. Ze 440 platných hlasů, se pro Edvarda Beneše vyslovilo 340, tj. 77% všech hlasů. Němec získal 24 hlasů (od Národního sjednocení), odevzdáno bylo i 76 prázdných hlasovacích lístků (zejména od henleinovců). Tak byl Edvard Beneš zvolen druhým prezidentem Československé republiky počtem hlasů, kterých ani dříve nedosáhl sám Masaryk.

Po oznámení výsledků byla nad Vladislavským sálem na znamení uskutečněné volby vztyčena státní vlajka a za zvuků státní hymny vypálena salva 21 ran z děl. Schůze byla následně přerušena až do příjezdu nově zvoleného prezidenta. Zprávu o zvolení Benešovi sdělil Hodža v Černínském paláci, kde ho vzápětí požádal, aby se s ním odebral před Národní shromáždění ke složení slibu.[149] Při příchodu do Vladislavského sálu byl Beneš vítán nadšeným potleskem. Po poledni tedy byla přerušená schůze znovu zahájena, Beneš vykonal slib prezidenta republiky a nad Vladislavským sálem zavlála prezidentská vlajka.[150]

Následovaly gratulace novému prezidentovi a přehlídka čestné roty na III. nádvoří pražského Hradu. Beneš ještě vykonal přehlídku hradní stráže na I. nádvoří a poté se odebral do representační místnosti, kde přijal demisi Hodžovy vlády. Po jeho opětovném jmenování Beneš odjel do Lán za T. G. Masarykem, aby ho spravil o své volbě.

Historicky druhý prezident Československé republiky byl tedy zvolen. A i když volbě předcházely mnohé tahanice o hlasy, Beneš byl nakonec zvolen takovým výsledkem, který nejspíše nikdo neočekával.

Poznámky

[64] Celá kapitola čerpána z Ústavy roku 1920 dostupné na internetové adrese Poslanecké sněmovny ČR: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html (cit. 11. 5. 2009)

[65] Čerpáno z F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. E. Beneše. Praha 1939. Str. 17.

[66] Antonín Švehla se narodil roku 1873. Během první světové války byl součástí domácího odboje, později se podílel na vyhlášení samostatného Československa (jeden z mužů 28. října). Po válce se stal předsedou republikánské strany, byl spoluautorem Ústavy z roku 1920 a třikrát předsedou vlády.

[67] Cit. dle A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 341.

[68] Cit. dle F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. E. Beneše. Praha 1939. Str. 17.

[69] Cit. dle A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 376.

[70] Výsledky voleb a počet získaných mandátů jednotlivých stran viz tabulka č. 1.

[71] Cit. dle A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 413.

[72] Cit. dle J. DEJMEK, Edvard Beneš: Politická biografie českého demokrata I. Praha 2006. Str. 623.

[73] Čerpáno z A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 426.

[74] Cit. tamtéž, str. 430.

[75] Cit. dle F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. E. Beneše. Praha 1939. Str. 31.

[76] Cit. tamtéž, str. 31.

[77] Cit. tamtéž, str. 31 - 32.

[78] Čerpáno z A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 442.

[79] Prof. PhDr. et RNDr. h.c. Bohumil Němec se narodil roku 1873. Byl členem národně demokratické strany, rektorem Univerzity Karlovy, poslancem a později i senátorem. V roce 1933 byl zvolen předsedou Národní rady československé. Zemřel roku 1966.

[80] Cit. dle F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. E. Beneše. Praha 1939. Str. 32.

[81] Cit. tamtéž, str. 34.

[82]Dle Benešova stenografického záznamu datovaného 7. 12. 1935 řekl Hamplovi: „Lidé myslí, že chci být presidentem. Já jim nechci být. Dnes mne drží jiné závazky k presidentovi. … Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už jí mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem. …“ Vše cit. dle A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 448 - 449.

[83] Cit. tamtéž, str. 449.

[84] Za Národní sjednocení se původně rozhodl kandidovat na prezidenta Karel Kramář, ale po ohlášení Němcovy kandidatury odstoupil, aby netříštil hlasy.

[85] Cit. dle F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. E. Beneše. Praha 1939. Str. 40.

[86] Cit. dle A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 451.

[87] Cit. dle F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. E. Beneše. Praha 1939. Str. 41 – 42.

[88] Celá abdikační řeč zněla takto:„Presidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám. Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnosti. Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji dr. Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. Mám plnou důvěru že vše půjde dobře, a dá –li Bůh, budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete. Vás, pane ministerský předsedo, prosím, abyste vzal mou resignaci na vědomí a zařídil, co je třeba.“ Cit. dle článku: Tomáš G. Masaryk odstoupil. Venkov. 15. 12. 1935, roč. XXX, č. 292, s. 1.

[89] Hlinka se chtěl rozhodnout až poté, co uslyší Benešův prezidentský program.

[90] Cit. dle F. KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby Dr. E. Beneše. Praha 1939. Str. 110.

[91] Cit. dle A. KLIMEK, Boj o Hrad : Díl 2. Kdo po Masarykovi?. Praha 1998. Str. 471.

[92] Cit. dle článku: President T. G. Masaryk se vzdá svého úřadu. Národní listy. 14. 12. 1935, roč. LXXV, č. 342, s. 1.

[93] Cit. dle článku: President T. G. Masaryk odstoupil. Národní listy. 15. 12. 1935, roč. LXXV, č. 343, s. 1.

[94] Viz článek: Pro koho Vladislavský sál?. Národní listy. 17. 12. 1935, roč. LXXV, č 345, s. 1.

[95] Cit. dle článku: Před volbou nového presidenta. Večerník Národních listů. 16. 12. 1935, č. 344, s. 1.

[96] Cit. dle článku: O novém presidentu republiky rozhodne svobodná vůle národa. Národní listy. 17. 12. 1935, roč. LXXV, č. 345, s. 1.

[97] Cit. dle článku: Dnes bude zvolen president republiky. Národní listy. 18. 12. 1935, roč. LXXV, č. 346, s. 1.

[98] Cit. dle článku: Po presidentských volbách. Národní listy. 19. 12. 1935, roč. LXXV, č. 347, s. 1.

[99] Cit. tamtéž.

[100] Cit. dle článku: Po volbě nového presidenta republiky. Národní listy. 19. 12. 1935, roč. LXXV, č. 347, s. 1.

[101] Cit. dle článku: Před odstoupením presidenta republiky T. G. Masaryka. Venkov. 14. 12. 1935, roč. XXX, č. 291, s. 1.

[102] Cit. dle článku: President musí náležeti všem. Venkov. 15. 12. 1935, roč. XXX, č. 292, s. 1.

[103] Cit. tamtéž, s. 2.

[104] Masarykovo přání bylo označeno za přání soukromníka. Cit. tamtéž, s. 2.

[105] Cit. dle článku: V. Řehoř. Nejdříve něco z domova. Venkov. 15. 12. 1935, roč. XXX, č. 292, s. 1.

[106] Cit. dle článku: Život a dílo univerzitního profesora dra Bohumila Němce. Venkov. 15. 12. 1935, roč. XXX, č. 292, s. 3.

[107] Čerpáno z článku:Před odstoupením presidenta republiky T. G. Masaryka. Venkov. 14. 12. 1935, roč. XXX, č. 291, s. 1.

[108] Cit. dle článku: Kterak došlo k rozhodnutí před presidentskou volbou. Venkov. 19. 12. 1935, roč. XXX, č. 295, s. 3.

[109] Cit. dle článku: Beneš presidentem republiky. Venkov. 19. 12. 1935, roč. XXX, č. 295, s. 1.

[110] Cit. dle článku: Kterak došlo k rozhodnutí před presidentskou volbou. Venkov. 19. 12. 1935, roč. XXX, č. 295, s. 3.

[111] Cit. dle článku: Politická abeceda o presidentu republiky. Venkov. 22. 12. 1935, roč. XXX, č. 298, s. 1.

[112] Cit. dle článku: Poškvrníme památku Masarykovu?. Lidové listy. 18. 12. 1935, roč. XIV, č. 289, s. 1.

[113] Čerpáno z článku: Šrámkovo místo je na straně demokracie, národa a státu. Lidové listy. 15. 12. 1935, roč. XIV, č. 287, s. 3.

[114] Cit. dle článku: Lidová strana po kandidáta navrženého T. G. Masarykem. Lidové listy. 17. 12. 1935, roč. XIV, č. 288, s. 1.

[115] Cit. dle článku: J. J. RÜCKL. Dr. Beneš není kandidátem levice, nýbrž kandidátem státního nadstranického zájmu a proto také kandidátem katolíků. Lidové listy. 17. 12. 1935, roč. XIV, č. 288, s. 1.

[116] Cit. dle článku: Lidová strana po kandidáta navrženého T. G. Masarykem. Lidové listy. 17. 12. 1935, roč. XIV, č. 288, s. 1.

[117] Cit. dle článku: J. DOLEŽAL. Katolický blok rozhodl!. Lidové listy. 19. 12.1935, roč. XIV, č. 290, s. 2.

[118] Čerpáno z Z. KÁRNÍK. České země v éře První republiky (1918 - 1938) : Díl 2. Československo a České země v krizi a v ohrožení (1930 – 1935). Praha 2002.

[119] Stříbrný byl později ze strany vyloučen, viz kapitola I.

[120] Čerpáno z článku: Klidně a jistě. České slovo. 17. 12. 1935, roč. XXVII, č. 292, s. 1.

[121] Cit. dle článku: J. WERSTADT. Pravý muž. České slovo. 18. 12. 1935, roč. XXVII, č. 293, s. 1.

[122] Cit. dle článku: Co se dělo, když noviny tři týdny mlčely. České slovo, 15. 12. 1935, roč. XXVII, č. 291, s. 1.

[123] Cit. tamtéž, s. 2.

[124] Cit. dle článku: Varujme se nepravd!. A-zet pondělník. 16. 12. 1935, č. 51, s. 2.

[125] Cit. dle článku: Místo polemiky ve vážný den. České slovo. 15. 12. 1935, roč. XXVII, č. 291, s. 4.

[126] Cit. dle článku: Jak je to s tím soukromníkem?. České slovo. 17. 12. 1935, roč. XXVII, č. 292, s. 1.

[127] Cit. dle článku: Dnes rozhodující porady politických stran. Večerní České slovo. 17. 12. 1935, roč. XVII, č. 290, s. 1.

[128] Cit. dle článku: Slovenští agrárníci k volbě presidenta republiky. České slovo. 17. 12. 1935, roč. XXVII, č. 292, s. 2.

[129] Cit. dle článku: K. Z. KLÍMA. Šťastný den republiky. České slovo. 19. 12. 1935, roč. XXVII, č. 294, s. 2.

[130] Čerpáno z článku: Pravda se nedá ujit. České slovo. 20. 12. 1935, roč. XXVII, č. 295, s. 1 - 2.

[131] Cit. dle článku: Masarykův dědic. Právo lidu. 18. 12. 1935, roč. XLIV, č. 294, s. 5.

[132] Cit. dle článku: J. MARTÍNEK. Beneš v čelo národa. Večerník Práva lidu. 16. 12. 1935, roč. XXIII, č. 292, s. 1.

[133] Cit. dle článku: K. KŘÍŽ, Pravda zvítězí. Právo lidu. 15. 12. 1935, roč. XLIV, č. 292, s. 2.

[134] Cit. dle článku: Jsme na jedné lodi. Právo lidu. 17. 12. 1935, roč. XLIV, č. 293, s. 1.

[135] Cit. dle článku: J. MARTÍNEK. Beneš v čelo národa. Večerník Práva lidu. 16. 12. 1935, roč. XXIII, č. 292, s. 1.

[136] Cit. dle článku: Jdou na slunce s máslem na hlavě. Večerník Práva lidu. 17. 12. 1935, roč. XXIII, č. 293, s. 1.

[137] Čerpáno z článku: Aby bylo jasno na všechny strany. Právo lidu. 18. 12. 1935, roč. XLIV, č. 294, s. 2.

[138] Cit. dle článku: J. MARTÍNEK. Dr. Beneš bude zvolen presidentem. Večerník Práva lidu. 18. 12. 1935, roč. XXIII, č. 294, s. 1.

[139] Čerpáno z článku: K. KŘÍŽ. Po presidentovi Masarykovi president Beneš. Právo lidu. 19. 12. 1935. roč, XLIV, č. 295. s. 1.

[140] Cit. dle článku: Nadchází okamžik velkého měření sil. Rudé právo. 13. 12. 1935, roč. XVI, č. 290, s. 1.

[141] Cit. dle článku: Osudný okamžik. Rudé právo. 15. 12. 1935, roč. XVI, č. 292, s. 2.

[142] Cit. dle článku: Zradili a zaprodali členy a voliče agrární strany a Národního sjednocení. Rudé právo. 15. 12. 1935, roč. XVI, č. 292, s. 3.

[143] Cit. dle článku: Stanovisko Komunistické strany Československa k volbě presidenta republiky. Rudé právo. 18. 12. 1935, roč. XVI, č. 294, s. 1.

[144] Cit. dle článku: Fašistická trojice za prof. Němcem. Rudé právo. 17. 12. 1935, roč. XVI, č. 293, s. 1.

[145] Cit. dle článku: Stanovisko Komunistické strany Československa k volbě presidenta republiky. Rudé právo. 18. 12. 1935, roč. XVI, č. 294, s. 1.

[146] Cit. dle článku: Pryč s reakcí!. Rudé právo. 19. 12. 1935, roč. XVI, č. 295, s. 1.

[147] Cit. dle článku: Koaliční most se spravuje. Rudé právo. 22. 12. 1935, roč. XVI, č. 298, s. 1.

[148] Cit. dle článku: Průběh volby presidenta republiky na Hradě pražském. Lidové listy. 19. 12. 1935, roč. XIV, č. 290, s. 2.

[149] Čerpáno z článku: Na Hradě pražském historického dne 18. prosince 1935. Venkov. 19. 12. 1935, roč. XXX, č. 295, s. 2.

[150] Slib zněl: Slibuji na svou čest a svědomí, že budu dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů. (Čerpáno tamtéž, str. 2)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více