Návrat československých letců z německého zajetí

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 40.813

Převzato se svolením autora z časopisu pro humanitní a společenské vědy Člověk: http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2009032401

Autorův web: http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Reklama

V průběhu druhé světové války upadlo do německého zajetí celkem 53 československých letců. Z toho 52 na západní a jeden na východní frontě.[1] Plných 34 zajatých letců pocházelo z řad 311. československé bombardovací perutě.[2] Zbylí letci pocházeli od 310. československé stíhací perutě (4 letci); 312. československé stíhací perutě (6 letců); 313. československé stíhací perutě (2 letci); 242. britské stíhací perutě (1 letec); 615. britské stíhací perutě (1 letec); 19. britské stíhací perutě (1 letec); 501. britské stíhací perutě (1 letec); 198. britské stíhací perutě (1 letec); 101. britské bombardovací perutě (1 letec) a 1. československého samostatného stíhacího pluku (1 letec).[3]

Na jaře roku 1945 se v zajateckých táborech nacházelo celkem 46 československých letců. Čtyři letci byli do té doby kvůli svým vážným zraněním repatriováni zpět do Velké Británie.[4] Jeden letec byl zavražděn gestapem[5] za účast na legendárním „Velkém útěku“ a dvěma letcům se podařilo utéct ze zajateckého tábora a úspěšně se skrývat před Němci.[6]

Nejvíce československých letců se nacházelo v přísně střeženém zajateckém táboře pro prominenty Oflag IVC v Colditzu. Celkem zde bylo drženo 20 československých letců.[7] Dalších 14 letců bylo nuceno zúčastnit se evakuačních pochodů smrti[8] a 8 letců bylo umístěno v táboře Stalag Luft I v Barthu.[9] Pouze jeden letec se nacházel v německé nemocnici, přesněji v sanatoriu[10], kde byl léčen na tuberkulózu. Jediný z letců se nacházel v táboře Stalag Luft VI[11], kde se měl také údajně dočkat osvobození. A konečně, poslední československý letec se pravděpodobně nacházel v zajateckém táboře Stalag Luft VII.[12]

Spojenečtí letci, již se ocitli v zajetí, československé nevyjímaje, byli připraveni na možnost, že by je Němci mohli před koncem války zlikvidovat. Proto se na takovou eventualitu připravili. Tuto skutečnost potvrdil ve svých vzpomínkách pplk. letectva Karel Trojáček: „Jednoho dne (počátek roku 1945, pozn. autora) si nás zavolal SBO (Senior British Officer – služebně nejstarší britský důstojník, který byl zároveň spojenecký velitel tábora, pozn. autora) a sdělil nám:

»Při poslední návštěvě komise Červeného kříže navštívil tábor též zástupce německého ministerstva zahraničí. Důvěrně mi sdělil, že je zde vážný boj mezi nacisty a armádou. Himmler chce vydat rozkaz, aby všichni zajatci byli postříleni, aby se mu tak uvolnili vojáci, kteří nás hlídají, pro posílení hroutících se front. Armáda prý se tomuto vehementně brání. Jelikož se blíží konec války, musíme být připraveni pro každý případ. Ať již pro případ sebeobrany, nebo pro případ přiblížení se fronty, nařizuji velitelům baráků utvořit úderné čety, abychom se v krajním případě mohli sami osvobodit. První úderná četa bude mít za úkol vniknout do vedlejších kasáren a zmocnit se zbraní. Vypracujte mi podrobné seznamy a do týdne musíme mít vše hotovo.«“ A tak se začalo organizovat a plánovat…[13]

V zajateckém táboře Stalag Luft III v Saganu zajatci pro změnu vytvořili tunel „George“, který měl primárně sloužit k hromadnému útěku, kdyby se Němci rozhodli zajatce postřílet.[14]

Byly však tyto úvahy a obavy zajatců opodstatněné? Dne 19. února 1945, během konference ve vůdcově hlavním stanu, Hitler zvažoval otázku německého vypovězení Ženevské konvence. Nemělo se jednat pouze o postoj k Sovětskému svazu, kde se Ženevská konvence beztak nedodržovala, ale i o postoj k západním spojencům.

Reklama

Hitler uvažoval, že by bylo účelné zbavit západní zajatce (měl na mysli především letce) ochrany mezinárodního práva, které sami zajatci porušují svým „vražděním“ bezbranného civilního obyvatelstva a ničením obytných čtvrtí německých měst. Podle Hitlera se zdálo pro Německo výhodné převzít ten „samý přístup“ a demonstrovat nepříteli rozhodnutí bojovat všemi prostředky za přežití Německa.[15] Hitler nařídil generálu Jodlovi a admirálu Dönitzovi, aby zvážili všechny argumenty pro takový krok a proti němu a co nejdříve mu o tom podali zprávu. Jak Jodl, tak Dönitz se nakonec vyslovili proti vypovězení Ženevské konvence vůči západním spojencům.[16]

To ovšem neznamenalo, že gen. Jodl, Hitlerův blízký vojenský rádce a autor mnoha zločinných směrnic a příkazů OKW (Oberkommando der Wehrmacht – Vrchní velitelství německé branné moci), doporučil držet se „nezbytně“ mezinárodních úmluv. Stejně jako Dönitz vysvětlil Hitlerovi, že formální přijetí mezinárodních závazků nevyhnutelně neznamená jejich dodržování v praxi.

Cynicky navrhl, že k odstrašení v pokračování „teroristických“ leteckých útoků nepřátel by se dalo využít „vypuštění“ více zpráv o „nevyhnutelných“ případech, kdy byli spojenečtí letci sestřelení nad Německem lynčováni rozzuřeným civilním obyvatelstvem.[17]

Jinými slovy, německé ozbrojené síly nemají dostatek prostředků k tomu, aby zabránily rozzuřenému obyvatelstvu v lynčování sestřelených spojeneckých letců nad Německem. Jodl nesdělil nic nového ani převratného, lynčování a vraždění letců se dělo „legitimně“, a to s požehnáním nacistů, již od jara roku 1944.[18] Nacistické Německo tedy oficiálně od Ženevské konvence neodstoupilo, ale nikdo si nemohl být jist, zda se Hitler či nacisté jako Himmler nakonec nerozhodnou vypořádat se se západními zajatci tak, jak se to dělo od samého začátku východního tažení se sovětskými zajatci.

Již samotný fakt, že většina táborů byla evakuována před blížící se frontou, svědčí o poslušnosti německých velitelů, z nichž mnozí by jistě neváhali splnit jakýkoliv rozkaz. Dalo se ještě pochopit, proč byl evakuován zajatecký tábor před blížící se Rudou armádou, ale méně pochopitelné už bylo, proč Němci dělali totéž i s tábory, ke kterým se blížili západní spojenci. Vždyť jak zajatci, tak samotní němečtí vojáci mohli mít válku za sebou a mohli si tak ulehčit další válečné utrpení. Jediné, čím se dá německé chování vysvětlit, je slepá poslušnost a strach z nadřízených.

Obavy zajatců však nebyly zcela zbytečné, jak to alespoň vyplývá z nejnověji objevených důkazů týkajících se Hitlerova záměru se spojeneckými zajatci. Arthur Spiegelman zveřejnil v Reuteru článek, ve kterém dokazuje, že Hitler měl v úmyslu nechat vyvraždit zajaté spojenecké vojáky.[19] V posledních dnech druhé světové války Hitler chtěl „vyhladit“ stovky tisíc spojeneckých vojáků. Takto alespoň hovoří nově objevené důkazy, jež pocházejí od velitele německé Luftwaffe, maršála Göringa.[20]

Přestože téměř všichni nejvyšší představitelé nacistického režimu oponovali plánu „vyhladit“ spojenecké zajatce, Hitler by možná svůj záměr provedl, kdyby válka trvala další tři měsíce. To údajně vyplývá podle tajného spojeneckého výslechu Göringa, který byl nedávno objeven v Americkém národním archivu (U. S. National Archives).[21] Göring také sdělil, že to byl nakonec strach z odplaty, který odradil Hitlera od použití plynu proti spojeneckým zajatcům.[22]

Ale zpět k československým letcům v zajetí. Čtrnáct československých letců, již se byli nuceni zúčastnit evakuačních pochodů smrti, se dočkalo osvobození v rozmezí od 16. dubna do 5. května 1945.[23] Při těchto pochodech byli zajatci vystaveni strašným útrapám. Evakuace táborů a následné pochody smrti se odehrávaly v mrazivém počasí, v nedostatečném oblečení, o hladu a často za útoků spojeneckých stíhačů, kteří často nerozeznali, že se nejedná o německou kolonu. Mnoho letců tak zažilo při těchto pochodech situace, kdy se ocitli tváří v tvář smrti.

Například W/O Bohumil Netopil pochodoval v koloně, která se ocitla pod palbou spojeneckých hloubkařů. Výsledek byl tragický. Sedmdesát pět zajatců zahynulo a mnoho jich utrpělo zranění.[24] Naštěstí český letec přečkal letecký útok bez újmy. W/O Zdeněk Škarvada se svým kamarádem W/O Františkem Petrem odpočívali po dni pochodu ve stodole, kterou napadl spojenecký stíhač. Za půl hodiny lehla stodola popelem. Oba čeští zajatci naštěstí útok přežili.[25] Všichni českoslovenští letci, kteří se zúčastnili pochodů smrti, se dočkali konce války, i když mnozí z nich ve značně zuboženém stavu.

Reklama

Českoslovenští letci v táboře Oflag IVC v Colditzu se dočkali svobody rovněž za velice dramatických okolností. Ve 14.00 hodin 15. dubna 1945 zahájila americká armáda dělostřeleckou palbu na město Colditz. Město se začalo proměňovat v trosky. Jeden z granátů zasáhl i zajatecký tábor. Přibližně ve stejnou dobu se německé velitelství tábora dobrovolně vzdalo zajatcům.

Němci byli umístěni do jedné z místností pevnosti. Britský velitel tábora vybral mezi zajatci dobrovolníky, kteří umístili na střechu, svažující se ve směru, odkud šla americká palba, britskou, francouzskou a polskou vlajku. Po krátké době již pevnost nebyla pozorností americké palby. Urputný boj o Colditz trval od 14.00 do 20.30 hodin 15. dubna 1945. Potom palba utichla a v noci byl slyšet jenom rachot tanků.[26]

Bylo ráno 16. dubna 1945. Ve městě panoval relativní klid, který byl přerušen občasným výstřelem, do bran zajateckého tábora vstoupil unavený americký pěšák, který byl nadšeně přivítán. Válka pro zajatce v Colditzu skončila.[27] Colditz byl osvobozen jednotkami 63. pěší divize americké 1. armády generála Hodgese.[28]

Jeden z českých letců ve svých vzpomínkách napsal, co požíval asi každý z nich po osvobození tábora Oflag IVC v Colditzu: „V hlavě mi víří řada myšlenek – je to možné, že jsem vysvobozen z německého zajetí? Je to skutečnost, nebo sen? Již nepůjdu před říšský německý soud do Torgunu.[29] Co asi dělají doma rodiče a sestra? Zastihnu je všechny pohromadě? Jak asi prožívali celé údobí německého jha? … Oči mám zaslzené, nikoliv steskem, ale spíše nepopsatelnou radostí z nově nabyté svobody.[30]

Českoslovenští letci umístěni v táboře Stalag Luft I zažili úplně jiný konec války. V táboře byli kromě britských letců umístěni i letci ostatních národností, jako Čechoslováci, Poláci, Francouzi a jiní, kteří sloužili v RAF, ale především velký počet amerických letců. Během druhé světové války zde bylo umístěno 7588 amerických letců a 1351 letců RAF.[31]

Začátkem dubna 1945 nastal v táboře velký rozruch. Německý velitel tábora prozradil zajateckému vedení, že v případě přiblížení se fronty má rozkaz provést okamžitou evakuaci tábora směrem na západ. To pochopitelně zajatcům nevyhovovalo, a proto spojenecké velení tábora začalo vyjednávat s německým.[32]

Velení zajateckého tábora rozhodlo, že evakuaci tábora je nutné zabránit za každou cenu. Zajatcům již byly známy informace, jak takové evakuační pochody dopadly. Britské i americké velení organizovaly obranu tábora. Každý barák měl svůj úkol. Byla vybrána speciální skupina zajatců, která měla za úkol přepadnout v případě potřeby německé strážné. Dále si spojenecké velení vymohlo, že zajatci si budou střežit skladiště potravin od Červeného kříže.[33] Všichni zajatci měli jakousi bojovou pohotovost. Přitom se neustále vyjednávalo s německým velením. Václav Kilián ve svých vzpomínkách uvedl, že „německý velitel dostal rozkaz přesunout tábor a v případě, že to již nebude možné, tak zajatce postřílet.[34]

K tomu však již naštěstí nedošlo, spojenečtí velitelé se s německým velitelem tábora nakonec dohodli. Večer 30. dubna 1945, okolo 22.00 hodin, němečtí strážní vypnuli v táboře osvětlení a tábor opustili, přičemž nechali odemčenou bránu. Zajatci ještě téže noci převzali správu nad táborem. Byla vytvořena táborová policie, která měla zabránit případnému vstupu Němců, kteří v té době byli po celém Německu na pochodu před postupující frontou, do tábora. Zajatci tomu mohli snadno zabránit, němečtí vojáci totiž ponechali v táboře i kulomety na strážných věžích.[35] Neměli v úmyslu utíkat před sovětskými vojáky obtěžkáni kulomety. Jejich jedinou snahou bylo co nejdříve se dostat ke spojeneckým jednotkám, od kterých mohli očekávat relativně slušné zacházení.

Ráno 1. května 1945 zajatci viděli, že na strážních věžích hlídkují jejich kamarádi. Z dálky bylo slyšet dělostřeleckou palbu. Sovětská letadla přelétávala nad táborem. Přicházely různé zprávy o postupu sovětské armády. Konečně. Večer 1. května 1945 přijel předvoj jednotek sovětské armády.[36] Bývalý americký velitel tábora plukovník Byerly potom společně se dvěma britskými důstojníky odletěl do Británie, odkud posléze zorganizoval leteckou evakuaci tábora. Tato operace byla dokončena 15. května 1945.[37] Osm československých letců bylo evakuováno letecky na strojích B-17 Flying Fortress již 13. května 1945. Toho dne přistáli ve Velké Británii na letišti Ford u Londýna. Válka byla definitivně za nimi.[38]

Velení RAF si bylo dobře vědomo, že se bude muset postarat o své muže v německém zajetí. Jak řekl maršál Harris, velitel Bomber Command: „Jak jsem je tam dostal, tak je také dostanu zpět.[39] Velení RAF tedy s předstihem připravilo podrobný evakuační plán, který obdržel i Inspektorát československého letectva v Londýně.

Stav zajatců RAF v německém zajetí byl k 31. prosinci 1944 následující: celkem se v německém zajetí nacházelo 12 211 příslušníků RAF; z toho 3924 důstojníků a 8295 poddůstojníků[40] (z tohoto počtu bylo 19 československých důstojníků a 28 poddůstojníků).

Britské Air Ministry (ministerstvo letectví) bylo zodpovědné za dopravu těchto zajatců do Velké Británie a rovněž hlásilo všechny změny týkající se jmen a umístění těchto zajatců War Office. HQSHAEF (Headquarters Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force – Velitelství vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil) mělo za úkol postarat se o zajatce umístěné na kontinentě. Ve Středomoří to mělo na starost HQAF (Headquarters Allied Force – Velitelství spojeneckých sil). SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force – Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil) nahlásilo War Office a Air Ministry počet naloděných zajatců podle hodností a národností. Dále mělo nahlásit letiště nebo přístav příjezdu Air Ministry, které informovalo přijímací jednotky (Receptions Centres). Pokud se jednalo o spojenecké letce, měl být informován i DAFL (Director (Directorate) of Allied Air Co-operation and Foreign Liaison – Ředitel (ředitelství) pro součinnost spojeneckého letectva, jeden z odborů Air Ministry). Příslušné oddělení u Air Ministry bylo oddělení D-Movements.

V praxi pak často fungovala úzká britsko-americká spolupráce. Američané často poskytli svoje letouny pro přepravu zajatců RAF zpět do Velké Británie a naopak. War Office zodpovídalo za dobu dopravy po moři do Velké Británie. SHAEF mohlo vydat zajatcům tyto platové zálohy: pět liber všem hodnostem; po dalším měsíci dalších deset liber důstojníkům (je zde míněna doba po osvobození tábora a přeprava zajatce do Velké Británie, nebylo výjimkou, že zajatec byl osvobozen v polovině dubna 1945 a dopraven zpět do Velké Británie ke konci května 1945, svoji roli zde často hrál i zdravotní stav zajatce), poddůstojníkům čtyři libry. Po příjezdu nebo příletu na základny RAF se postupovalo stejně. Byla rovněž určena přijímací střediska po příjezdu či příletu do Velké Británie. Britští příslušníci RAF měli být dopraveni do No 106 Personnel Reception Centre. Českoslovenští do RAF Czechoslovak Depot v Cosfordu (např. polští letci do Polish Air Force Depot).[41]

Představitelé britského královského letectva připravili s předstihem operaci Exodus, jejíž cílem bylo letecky dopravit tisíce bývalých zajatců zpět do Velké Británie. Jedním z mužů, který se této operace zúčastnil, byl i F/Lt Philip Gray, který ve svých pamětech napsal, že se jednalo o jednu z nejdojemnějších akcí, kterých se zúčastnil: „Náš obvyklý náklad tvořilo čtyřiadvacet bývalých válečných zajatců, které sem (letiště Juvincourt ve Francii, pozn. aut.) přivážely přes Francii nákladní automobily z jejich Stalagů po celém Německu. Provedli jsme mnoho takových letů, ale ten první nám dal cenné poučení.

Jako tehdejší ‚páni vzduchu‘, kteří nikdy nezažili trauma zajateckého tábora, jsme si užívali pocitu ‚my vás odvezeme domů‘ a neuvědomovali jsme si, či spíše nechápali a nedovedli si představit hloubku tohoto dramatu. Někteří z těchto mužů strávili v německém Stalagu čtyři, pět, dokonce šest let. Po celou dobu neměli žádné spolehlivé důkazy o úspěchu nebo porážce spojeneckého úsilí. Mohli jenom čekat a doufat a dále snášet ponižování ze strany Němců. Když nyní nastupovali na palubu letounu a k návratu do vlasti jim zbývala půlhodina, bylo to pro ně skutečně neuvěřitelné.

Když jsme poprvé přistáli při návratu z Francie z operace Exodus, svítilo slunce. Na letišti Westcott v Buckinghamshiru se svěží trávou jasně zelenaly rozlehlé plochy po obou stranách betonové dráhy. Obrázek doplňovala působivě vyrovnaná řada Lancasterů při okraji plochy. Pro nás, pro osádku, to byl let jako každý jiný. Pomohli jsme vojákům z letadla a postávali okolo, abychom s nimi případně prohodili pár slov. Velmi jsme se zmýlili.

Pro mnoho z nich tento okamžik znamenal ohromné pohnutí. Někteří klekali na kolena a s dlaněmi na dráze líbali beton, jiní líbali trávu. Další prostě propukli v slzy tam, kde právě stáli, jiní si lehli na trávu a plakali. Zůstal jsem jako ochromený a opravdu jsem se styděl, nemluvě o tom, že jsem sám neměl daleko k slzám. Nejvíce mne zahanbovalo, že nikdo z nás nepředpokládal tak nesmírné dojetí...

Při všech dalších návratech z operací Exodus jsme s ostatními kluky prostě vystoupili z letadla a odešli. Nikdy, nikdy jsme se již neohlédli. Právo prožít to, co se odehrálo za námi, bylo těžce zaplaceno. My jsme byli jen řidiči taxíků.[42]

Po příjezdu sepsal zodpovědný důstojník (RAF Embarkation Officer) seznam a zaslal ho příslušnému přijímacímu středisku, u kterého bylo možné vydání finančních záloh, dle výše uvedeného modelu. Pro československé příslušníky RAF byl ohledně vydání záloh určen příslušný RAF Senior Accountant Officer v Cosfordu. Tentýž důstojník měl na starosti vydat poddůstojníkům „Service and Paybooks“. Ženatý důstojník dále musel vyplnit příslušné formuláře.

NAAFI (kantýny umístěné v blízkosti letišť, které se často stávaly kluby, kam si chodili letci i mužstvo mimo službu posedět a popovídat. Prodávaly se tam různé potraviny, zvláště sušenky a jednotlivě balené různé druhy pečiva, čaj, káva i pivo.) vydalo každému zajatci zdarma deset cigaret, čokoládu. Po příjezdu čaj, koláče, čokoládu apod.

Ve směrnici byly rovněž podrobně zpracovány úkoly přijímacího střediska. Velitel střediska byl za zajatce odpovědný od jejich příjezdu až do doby, kdy odjeli na dovolenou, do nemocnice nebo kdy byli přemístěni jinam. Bylo doporučeno určit důstojníky, kteří případně s jiným personálem uvítají bývalé zajatce na základnách a odvezou je do přijímacích středisek. Tam je měl přivítat důstojník, jenž jim měl vysvětlit nutný postup a upozornit je na Welfare Office, která jim mohla pomoci ohledně osobních záležitostí. Každý zajatec měl obdržet brožurku, jež mu měla pomoci zorientovat se v mírové době.

Zálohy, které se měly ve střediscích vyplácet, byly následující: důstojníci měli obdržet 10 liber, Warrant Officer (praporčík) rovněž 10 liber, Flight Sergeant (rotný) a Sergeant (četař) 8 liber, Corporal (desátník) a Leading Aircraftsman (svobodník) 7 liber, ostatní 6 liber. Jenom podotýkám, že nejnižší hodností létajícího personálu u RAF byl Sergeant.

Velitelé přijímacích středisek měli jednat jako velitelé bývalých válečných zajatců. Zvláště pokud šlo o vydání vyznamenání „The 1939–1945 Star“ a „The Africa Star“. Velitelé středisek měli při vydávání postupovat s předpokladem, že zajatec neupadl do zajetí vlastním přičiněním. Vyznamenání měla být zásadně vydána před odjezdem bývalých zajatců ze střediska. War Office měla za úkol podat zprávu nejbližším příbuzným o příjezdu bývalých zajatců do Velké Británie.

Oděvy, které bývalí zajatci obdrželi na kontinentě a které neodpovídaly předpisům RAF, měly být odevzdány na skladišti. Zajatci měli obdržet řádné uniformy RAF. Důstojníkům byla nová výstroj vydána na půjčku. Ve skladišti si důstojníci mohli rovněž koupit kartáče, ručníky, ponožky, střevíce apod. K tomuto účelu jim byly vydány oděvní kupony. V případě vážných obtíží při vyřizování veškerých záležitostí týkajících se navrátivších se zajatců bylo třeba informovat Velitelství Grupy a Air Ministry.

Obžaloby proti zajatcům pro činy spáchané od doby opuštění zajateckého tábora až do příjezdu do přijímacího střediska se měly vyřešit do doby odjezdu bývalých zajatců na dovolenou. Pokud tím nastal průtah v odeslání na dovolenou, bylo o tom třeba zpravit Air Ministry. Zásadně bylo stanoveno, že vyšetřování ohledně činů spáchaných před odjezdem nebo odchodem ze zajateckého tábora neměla být vedena v přijímacích střediscích a dovolená kvůli nim neměla být odložena. Takové obžaloby bylo nutno oznámit Air Ministry. Žádný československý letec – bývalý zajatec nebyl nikdy z podobného činu obžalován.

Pokud měl zajatec při pokusu o útěk výlohy, byl oprávněn požádat o náhradu. Pokud byl zajatec místo do přijímacího střediska dopraven přímo do nemocnice, byl příslušný k No 1 Personnel Holding Unit. Na každý týden dovolené měl každý zajatec obdržet celý „Ration Card RB 12“, který normálně platil po dobu čtrnácti dnů. Kromě toho každý zajatec dostal zvláštní poukázku NAAFI na nákup sladkostí a levných cigaret před odjezdem na dovolenou.

Bylo zakázáno, aby příbuzní navštěvovali zajatce ve střediscích, s výjimkou, že by se jednalo o vážně nemocného. Zajatci měli bez souhlasu Air Ministry zakázáno zveřejňovat své příběhy a zážitky ze zajetí. Všichni bývalí zajatci mohli před odjezdem na dovolenou obdržet bezplatně cigarety, čokoládu, pivo, minerální vody, a to do ceny 5 šilinků na osobu. Zajatcům, kteří neměli v Anglii domov a nevěděli, kde strávit dovolenou, mohla obstarat pohostinství The British Red Cross Society.

Co možná nejdříve (po přezkoumání soupisu válečných zajatců, lékařské prohlídce, přezkoumání totožnosti, vydání Identity Cards, Ration Cards a oděvních kuponů, což se týkalo důstojníků) měl každý zajatec odjet na dvacetiosmidenní dovolenou. Nástup na dovolenou se měl uskutečnit pokud možno do čtyř dnů po příjezdu bývalého zajatce do přijímacího střediska. Někteří zajatci však ze zdravotních důvodů putovali rovnou do nemocnice a teprve poté na dovolenou.

Z dovolené se měli bývalí zajatci vrátit do přijímacího střediska, kde se měli podrobit prohlídce lékařské obvodní komise (Medical Board). Ta výsledek nahlásila Air Ministry. Bývalí zajatci, kteří byli uznáni schopnými další vojenské služby, měli být bez prodlení postováni, tedy většinou se vrátili ke svým jednotkám, nebo byli posláni do výcvikových středisek apod.

Acting Rank“ (současná hodnost) měla bývalým zajatcům zůstat do 61 dnů po příjezdu či příletu do Velké Británie. U koho byl návrat do Velké Británie opožděn následkem pobytu v nemocnici apod., u toho bylo možno tuto lhůtu prodloužit nejdéle na čtyři měsíce od doby přijetí do nemocnice. Šlo především o to, že zajatec mohl mít válečnou britskou hodnost Squadron Leader (major), ale československá hodnost byla kapitán letectva. V drtivé většině případů britská válečná hodnost neodpovídala československé.

Repatriace bývalých československých zajatců a členů RAF VR do Československa měla proběhnout jako u ostatních čs. letců. Repatriace československých letců – bývalých členů RAF VR měla být ujednána na základě rozhodnutí Air Ministry a československých autorit.[43]

Všichni českoslovenští letci v zajetí byli od konce roku 1944 do konce války odkázáni především na německou stravu, která byla naprosto nedostatečná. Potravinové balíčky od Červeného kříže přestaly docházet, protože, jak zněla německá verze, spojenci jejich převoz zbombardovali. Když si uvědomíme, že velká část zajatců, československé letce nevyjímaje, byla nucena projít peklem evakuací táborů a následných pochodů smrti, byl zdravotní a fyzický (často i psychický) stav mnoha zajatců alarmující. Například W/O Gustav Kopal měl z původních 72 kg (na počátku zajetí) na jeho konci pouhých 45 kg (!) a vinou špatné stravy se u něho objevila i cukrovka.[44]

Spojenci potom na doporučení lékařů vydali zprávu, ve které se podrobně uvádělo, jak se mají bývalí zajatci stravovat a čeho se mají vyvarovat. Tolik toužebně očekávané jídlo se mohlo stát pro vyhladovělé zajatce i osudným. Jejich žaludky nebyly připraveny na tak velký přísun kvalitního jídla. Tato zpráva byla vydána brzy po osvobození prvních zajatců zajateckých táborů. Byla tedy ihned aplikována na bývalé zajatce ještě na kontinentě.[45]

Na kontinentě byli bývalí zajatci často shromážděni do tří osvobozených oblastí. V každé z těchto oblastí byla umístěna výdejna, kde si mohli vyzvednout potřebné léky. Nemocní se zde mohli hlásit od 8.00 do 17.00 hodin. Po této hodině mohli přijít nemocní ve stavu krajní nouze. Pokud měl bývalý zajatec potíže, mohl navštívit lékařského důstojníka, který byl zajatcům k dispozici a rád jim pomohl.[46]

Každý bývalý československý letecký zajatec prošel shora uvedenou procedurou. Po osvobození následovalo co nejrychlejší přemístění zpět do Velké Británie. Pro československé letce bylo určeno jako přijímací středisko RAF Czechoslovak Depot v Cosfordu.

Důležitou procedurou potom bylo sepsání protokolů s bývalými zajatci. S většinou československých letců však byl protokol sepsán ještě před odjezdem na dovolenou. Bylo to důležité ohledně dalšího řízení s bývalými zajatci: „Sepsali s námi protokoly o průběhu našich posledních letů a okolnostech, za nichž jsme upadli do zajetí. Teprve po jejich projednání našimi i anglickými válečnými soudy nám byly skutečně přiznány hodnosti a uvolněn plat za každý měsíc prožitý za ostnatými dráty. Rozhodovalo se rovněž o naší další letecké službě.[47]

Tak byl například protokol s bývalými zajatci z tábora Oflag IVC Colditz sepsán již 24. dubna 1945, tedy pět dní po jejich příletu do Velké Británie (a čtyři dny po příjezdu do přijímacího střediska v Cosfordu, což splnilo britské nařízení, aby zajatci pokud možno čtyři dny po příjezdu do přijímacího střediska odjeli na zaslouženou dovolenou).[48]

Českoslovenští letci byli po dovolené zařazeni na různé posty, vždy záleželo na zdravotním stavu každého jednotlivce. Někteří se po rekonvalescenci vrátili zpět ke svým perutím, jiní zůstali nadále u rehabilitačních jednotek. Někteří bombardovací letci přežili sestřelení letounu sami nebo s jedním či dvěma kamarády. Na tyto letce pak čekala smutná povinnost oznámit jejich nejbližším, jak jejich milovaný při svém posledním letu zahynul.

Všichni bývalí zajatci bez rozdílu se pokoušeli vrátit se zpět do normálního života, což nebylo zdaleka tak jednoduché: „Trvalo pěkných pár dní, než se naše fyzická kondice zlepšila dobrým jídlem a duševní biografy a divadly. Naše pošramocené nervy se začaly dávat aspoň trochu do pořádku, už jsem se nelekal černých uniforem strážníků jako v prvých dnech…[49] Jak dosvědčují vzpomínky jednoho z bývalých zajatců, ani mnoho let po válce vzpomínky a trauma ze zajetí zcela nezmizely: „Život za dráty nás poznamenal. Byli jsme zvyklí dělat jen to, co nám dovolili, a navíc jsme byli neustále v těsném kontaktu. Takže když jsem se vrátil ze zajetí, trvalo mi 3 roky, než jsem byl schopen dělat věci sám. Když jsem šel na autobus, nebyl jsem si jistý, zda budu schopen do něj nastoupit. Když bylo někde víc lidí, cítil jsem se mizerně a utíkal jsem pryč.

Pamatuji si, že po 30 letech jsem ve spaní vydával podivné zvuky a manželka mi položila ruku na rameno. Mě se zdálo, že ležím na pryčně ve vězení a že mě budí gestapák k výslechu. Probudil jsem se zpocený jako myš, protože ty pocity po tolika letech byly stále živé. Mám hodně kamarádů, kteří se straní lidí, protože pět let těsného pobytu mezi tolika zajatci se na nich podepsalo.[50]

Dne 21. srpna 1945 gen. Janoušek pochodoval v čele defilé svých letců, kteří vítězně pochodovali po pražských ulicích za nadšeného vítání pražským obyvatelstvem. Mezi nimi kráčeli i někteří bývalí zajatci. Nikdo z letců tehdy netušil, co je za pár let čeká v zemi, která je tak nadšeně přivítala…

Prameny a literatura
VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie.
VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 101/CI-1/3/19, korespondence zpravodajská, č. j. 9178.
VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 100/CI-1/4/18, korespondence zpravodajská, č. j. 9469.
VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9904.
VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 228/CIII-2b/3/114, směrnice pro evakuaci válečných zajatců RAF z Německa a kontinentu.
World War II-Prisoners of War-Stalag Luft I. A collection of stories, photos, art and information on Stalag Luft I. Dostupný z WWW: http://www.merkki.com.
BATELKA, K., Z bombardéru za mříže, Svět křídel, Cheb 1990.
BUFKA, V., Bombardér T-2990 se odmlčel, Svoboda, Praha 1991.
DATNER, S., Crimes against POWs. Responsibility of the Wehrmacht, Zachodnia Agencja Prasowa, Warszawa 1964.
FORMÁNEK, V., Válka v zajetí, vlastním nákladem, Pardubice 2002.
HATTON, G. (ed.), American prisoners of War in Germany. Prepared by Military Intelligence Service War Department 1 November 1945: Stalag Luft I (Air Force Officers). Dostupný z WWW: .
HORÁKOVÁ, J. et al., Zdeněk Škarvada, Keep floating!, vydal Václav Kolesa 2001.
KILIÁN, V., Vzpomínky příslušníka 311. bombardovací perutě, uloženo v SÚA Praha, fond: SPB (Svaz protifašistických bojovníků), „Paměti bojovníků“, pořadové číslo 865, 902, II. díl.
KUBEC, V., Na troskách Wellingtonu. Válečný příběh čs. bombardovacího pilota Václava Procházky, Ostrov, Praha 2002.
KUDRNA, L., Českoslovenští letci v německém zajetí 1940–1945, Naše vojsko, Praha 2005.
RAJLICH, J., Na nebi hrdého Albionu. Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945, 5. část (1944), Svět křídel, Cheb.
RAJLICH, J., Plukovník letectva in memoriam Josef Bryks, in: Historie a Vojenství, č. 2/2002.
SPIEGELMAN, A., Goering Interview Indicates Hitler Wanted To Kill Allied Prisoners, Dostupný z WWW: http://www.angel45-2b.com/hitlerwanted.html.
TROJÁČEK, K., Za ostnatými dráty, Pokračování 7., in: Letu zdar, č. 8/9, poslední číslo, 1948.

Srovnávací tabulka vojenských hodností

Československá armáda Royal Air Force
- Marshal of the RAF
- Air Chief Marshal (ACM)
- Air Marshal (A/M)
Armádní generál (arm. gen.) -
Divizní generál (div. gen.) Air Vice Marshal (A/V/M)
Brigádní generál (brig. gen.) Air Commodore (A/Com)
Plukovník (plk.) Group Captain (G/Cpt)
Podplukovník (pplk.) Wing Commander (W/Cdr)
Major (mjr.) Squadron Leader (S/Ldr)
Štábní kapitán (škpt.) -
Kapitán (kpt.) Flight Lieutenant (F/Lt)
Nadporučík (npor.) Flying Officer (F/O)
Poručík (por.) Pilot Officer (P/O)
Podporučík (ppor.) -
Štábní praporčík (šprap.) -
Praporčík (prap.) Warrant Officer (W/O)
Štábní rotmistr (šrtm.) -
Rotmistr (rtm.) -
Rotný (rt.) Flight Sergeant (F/Sgt)
Četař (čet.) Sergeant (Sgt)
Desátník (des.) Corporal (Cpl)
Svobodník (svob.) Leading Aircraftsman (LAC)
Vojín (voj.) Aircraftsman 1 st CI. (AC1)
- Aircraftsman 2 nd CI. (AC2)

Poznámky

Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561.

[1] Blíže Vojenský ústřední archiv (VÚA) Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Rovněž VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 101/CI-1/3/19, korespondence zpravodajská, č. j. 9178; VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva, 100/CI-1/4/18, korespondence zpravodajská, č. j. 9469; VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20 korespondence zpravodajská, č. j. 9904. Bereme v úvahu čs. letce, kteří sloužili v řadách čs. letectva ve Velké Británii, respektive v 1. československém samostatném stíhacím pluku ustanoveném na půdě SSSR, jehož základ vytvořilo 20 čs. stíhačů z řad RAF VR (Royal Air Force Volunteer Reserve – Dobrovolná záloha Královského letectva).

[2] Jednalo se o tyto letce 311. československé bombardovací perutě: v roce 1940 upadli do zajetí tito letci 311. perutě: osádka Wellingtonu L7788 (KX-E) ve složení P/O Karel Trojáček, P/O Zdeněk Procházka, P/O Václav Kilián, Sgt. František Knotek, Sgt. Arnošt Zábrž upadla do německého zajetí 25. září 1940. Šestý člen osádky, Sgt. Karel Kunka, nevydržel psychické napětí, ke kterému přispěly zprávy o brutálním zacházení Němců se zajatci, a zastřelil se signální pistolí. Ztráta Wellingtonu L7788 (KX-E) byla první bojovou ztrátou 311. československé bombardovací perutě; došlo k ní v noci z 23. na 24. září 1940, poté, co tento letoun utrpěl vážné poškození flakem nad Berlínem. Dalšími zajatými letci v roce 1940 byli Sgt. Emanuel Novotný a Sgt. Augustin Šesták, jediní členové osádky Wellingtonu Mk.IC L7844 (KX-T) kapitána P/O Bohumila Landy, kteří přežili sestřelení tohoto stroje. Wellington Mk.IC L7844 (KX-T) sestřelil Oblt. Ludwig Becker, Staffelkapitän 4./NJG 1. Ludwig Becker padl 26. ledna 1943 v hodnosti Hauptmann a ve funkci Staffelkapitän 11./NJG 1. Do své smrti sestřelil 46 spojeneckých bombardérů. Za tyto úspěchy byl vyznamenán Rytířským křížem s dubovými ratolestmi. V roce 1941 upadli do zajetí tito členové 311. perutě: celá osádka nešťastného Wellingtonu Mk.IC L7842 (KX-T) ve složení P/O Emil Bušina, P/O František Cigoš, P/O Arnošt Valenta, P/O Karel Křížek, Sgt. Petr Uruba a Sgt. Gustav Kopal. Tato osádka dne 6. února 1941 omylem přistála na německém polním letišti Flers v okupované Francii. F/Sgt Vilém Bufka upadl do zajetí 23. června 1941 poté, co jako jediný ze šestičlenné osádky přežil sestřelení Wellingtonu T2990 (KX-T). Příčinou zkázy Wellingtonu KX-T byl Oblt. Prinz Egmonta zur Lippe-Weissenfeld, pro kterého to bylo osmé vzdušné vítězství. Do své smrti, 12. března 1944, sestřelil celkem padesát jedna spojeneckých bombardérů, za což obdržel Rytířský kříž s dubovými ratolestmi. Osádka Wellingtonu Mk.IC R1718 (KX-N) ve složení P/O Otakar Černý, P/O Jaroslav Zafouk, Sgt. Jaroslav Nyč, Sgt. František Knap, Sgt. Karel Šťastný upadla do zajetí 17. července 1941 (P/O Černý byl zadržen až po několika dnech na útěku). Jediný, kdo nepřežil zkázu tohoto stroje, byl zadní střelec Sgt. Jiří Mareš. Dodnes není zcela jasné, zda byl Nyčův Wellington obětí sabotáže, nebo sestřelen Oblt. Rudolfem Schoenertem od II./NJG 1 (v průběhu války sestřelil 64 spojeneckých letounů, za což obdržel Rytířský kříž s dubovými ratolestmi). Osádka Wellingtonu Mk.IC R1046 (KX-E) ve složení P/O Erazim Veselý, Sgt. Václav Procházka, Sgt. František Petr, Sgt. Josef Sůsa, Sgt. Bedřich Valner, Sgt. Zvolenský upadla do zajetí 21. října 1941, a to kvůli poruše motoru, který začal zlobit již na letišti East Wretham v Británii. V roce 1942 upadli do zajetí tito letci 311. perutě: první pilot Sgt. Alois Šiška, který přežil, společně s radiotelegrafistou P/O Josefem Ščerbou a předním střelcem Sgt. Pavlem Svobodou, šest dní (od 28. 12. 1941 do 3. 1. 1942) v mrazivém počasí v dinghy (záchranný člun) v Severním moři (!). Po nouzovém přistání Šiškova Wellingtonu Mk.IC T2553 (KX-B) na mořskou hladinu zahynul jako první zadní střelec Sgt. Rudolf Skalický. Další dva členové osádky zemřeli v dinghy na následky omrzlin, vyčerpání a požívání slané vody. Druhý pilot Sgt. Josef Tománek zemřel 2. ledna 1942. Navigátor F/O Josef Mohr zemřel pravděpodobně ještě týž nebo následující den. Při pokusu o nouzové přistání v okupovaném Nizozemsku havaroval 17. ledna 1941 Wellington Mk.IC T2971 (KX-J) kapitána Sgt. Jindřicha Svobody v lese poté, co byl těžce zasažen flakem při bombardování Brém. Tři členové osádky zahynuli (navigátor P/O Jaromír Brož, radiotelegrafista Sgt. Rudolf Mašek, kapitán letounu Sgt. Jindřich Svoboda), zbylí tři s vážnými poraněními upadli do zajetí (druhý pilot Sgt. Zdeněk Sichrovský, přední střelec Sgt. Karel Batelka a zadní střelec Sgt. Josef Šnajdr). Poslední bojovou ztrátou a zároveň poslední zajatou osádkou 311. perutě za jejího působení u Bomber Command se stala osádka Wellingtonu Mk.IC Z1098 (KX-U) ve složení Sgt. Vladimír Pára, Sgt. Oldřich Havlík, F/O Milan Zapletal, Sgt. Josef Taláb, Sgt. Pavel Varjan, Sgt. Jaroslav Klvaňa. Wellington KX-U utrpěl nad Dortmundem 14. dubna 1942 zásah flakem. Ráno 15. dubna 1942 se stal těžce poškozený stroj obětí německého stíhače Oblt. Siegfrieda Wandama, příslušníka I./NJG 1. Sestřel přežili pouze tři členové osádky: těžce zraněný navigátor F/O Milan Zapletal a první pilot Sgt. Vladimír Pára, jenž byl po zkáze letounu v bezvědomí, oba upadli 15. dubna 1942 do zajetí. Třetí přeživší člen osádky, zadní střelec Sgt. Jaroslav Klvaňa, se neúspěšně pokusil o útěk. Dne 19. dubna 1942 byl zadržen německými vojáky.

[3] Z řad 310. československé stíhací perutě upadli do zajetí tito letci: v roce 1942 – Sgt. Zdeněk Škarvada, jenž upadl do zajetí 4. února 1942 poté, co byl kvůli poruše motoru nucen za dramatické situace opustit na padáku Spitfire Mk.VB AD412 (NN-U). Stalo se tak nad mořem u souostroví Scilly. Sgt. Škarvadu, jemuž se v mrazivém počasí nenafoukla dinghy, zachránila v poslední chvíli německá loď. V roce 1943 – F/Lt František Burda, jenž byl zajat 27. února 1943 poté, co byl jeho Spitfire Mk.VB EP287 (NN-X) sestřelen flakem v oblasti Brestu. Tento den byl dosud nejčernějším pro Exeterské (československé) křídlo. Dva piloti při akci Ramrod 54 padli v souboji s Fw 190 (F/Lt Miloslav Štusák a F/Lt Václav Řídkošil) a zmiňovaný F/Lt Burda upadl do zajetí. Němečtí stíhači vyšli z boje beze ztrát. V roce 1944 – P/O Karel Valášek, jenž byl 21. května 1944 sestřelen flakem ve svém Spitfiru L.F.Mk.IXC MJ663 (NN-B) nad Francií. P/O Valášek se do 20. června 1944 skrýval v řadách francouzského hnutí odporu. Při pokusu o přejití fronty byl naneštěstí zajat a byl považován za špiona. Díky šťastné náhodě se nakonec koncem srpna 1944 ocitl v zajateckém táboře. Pro 134. československé stíhací křídlo byl 21. květen 1944 nejčernějším dnem v jeho v historii. Při operaci Ramrod 905 byly čtyři letouny sestřeleny a devět poškozeno; čtyři piloti byli zaneseni do seznamu nezvěstných a jeden skončil v nemocnici se zraněním. Jedním z těchto ztracených pilotů byl i P/O Valášek, sestřelený toho dne flakem. F/O Rostislav Kaňovský, jenž upadl do německého zajetí 5. září 1944 poté, co byl jeho Spitfire MH616 sestřelen lodním flakem. Zradou nizozemských civilistů padl do rukou hlídky SS. Z řad 312. československé stíhací perutě upadli do zajetí tito letci: v roce 1941 – F/Sgt Jan Truhlář, jenž byl 9. července 1941 sestřelen ve svém Hurricanu Mk.IIB Z3023 velkým esem Luftwaffe Lt. Rudorfferem (224 vzdušných vítězství) od 6./JG 2 Richthofen. Po sestřelení dopadl F/Sgt Truhlář přímo do německého tábora. Jeho bratr, Václav Truhlář, sloužil jako stíhač u 313. československé stíhací perutě. Stejně jako jeho bratr i on upadl do německého zajetí. Stalo se tak 10. dubna 1942 v leteckém boji nad Pas-de-Calais. Zatímco Jan prošel zajateckou kalvárií až do konce, Václav byl pro svá těžká zranění v říjnu 1943 repatriován zpět do Velké Británie. V roce 1942 – F/Lt Bedřich Dvořák a F/O Ivo Tonder. Oba letci byli sestřeleni 3. června 1942 v letecké bitvě nad Cherbourgem a následně zajati – F/Lt Dvořák pilotoval Spitfire Mk.VB BL340 (DU-X), F/O Tonder Spitfire Mk.VB BL626 (DU-I). Oba čeští letci se v noci z 23. na 24. březen 1944 zúčastnili legendárního „Velkého útěku“ a oba, jako jedni z mála, nebyli po dopadení zavražděni gestapem. V roce 1944 – F/Lt Bohuslav Budil, který byl 19. dubna 1944 sestřelen ve svém Spitfiru L.F.Mk.IXC ML248 (DU-R) v leteckém boji jihovýchodně od Mechelenu (Malines) a následně upadl do zajetí. Přemožitelem F/Lt Budila se stal Maj. Karl Borris, který do konce války sestřelil 43 spojeneckých letounů (z nichž podstatnou část tvořilo dvacet sedm Spitfirů), za což obdržel Rytířský kříž. Sgt. Augustin Přístupa upadl do německého zajetí 11. srpna 1944 poté, co havaroval se Spitfirem HF.Mk.IXC HL240 (DU-H) po útoku na nepřátelskou lokomotivu. Utrpěl přitom vážná zranění. F/Sgt Antonín Ocelka byl 18. září 1944 sestřelen flakem ve svém Spitfiru HF.Mk.IX MK682 (DU-C) při letecké podpoře operace Market-Garden. F/Sgt Ocelka upadl do zajetí s vážným zraněním. Z řad 313. československé stíhací perutě upadli do zajetí tito letci: V roce 1942 – zmiňovaný Sgt. Václav Truhlář, jenž byl 10. dubna 1942 sestřelen ve Spitfiru Mk.VB AA865 (RY-D) a s vážnými zraněními zajat. V říjnu 1943 pak byl jako první československý letec v zajetí repatriován zpět do Velké Británie. Sgt. Otakar Kresta byl zajat dne 12. dubna 1942 poté, co byl ve svém Spitfiru Mk.VB AD384 (RY-Z) sestřelen ve vzdušném boji nad severní Francií. Podle jeho poválečné výpovědi s ním Němci v prvních dnech zajetí zacházeli velice surově. Přemožitelem Sgt. Kresty se stal Hptm. Rolf Hermichen. Sgt. Kresta, kterého sestřelil severně od severofrancouzského Casselu, byl jeho 13. vzdušným vítězstvím. Do konce války Hermichen sestřelil 64 spojeneckých letounů, za což obdržel Rytířský kříž s dubovými ratolestmi. Z řad 242. britské stíhací perutě upadl v roce 1941 do zajetí F/O Josef Bryks, jenž byl 17. června 1941 sestřelen ve svém Hurricanu Mk.IIB Z2508 ve vzdušném boji nad Lille. Přemožitelem F/O Brykse byl samotný Geschwaderkommodore JG 26, Oberstleutnant Adolf Galland (104 potvrzených vzdušných vítězství na západní frontě). Z řad 615. britské stíhací perutě upadl v roce 1941 do zajetí Sgt. Čeněk Chaloupka, jenž byl zajat 6. října 1941 poté, co byl jeho Hurricane Mk.IIC Z3085 nad belgickým pobřežím zasažen flakem. Z vln moře byl vytažen Němci. Z řad 19. britské stíhací perutě upadl v roce 1942 do zajetí Sgt. Bohumil Netopil. Sgt. Netopil byl těžce zraněný zajat dne 24. března 1942 po vzdušném souboji nad ústím řeky Sommy. Poté, co s padákem opustil svůj Spitfire Mk.IIA P7963, byl s vážnými zraněními zajat Němci. Z řad 501. britské stíhací perutě upadl v roce 1942 do zajetí F/Sgt Václav Bauman, jenž byl sestřelen 20. června 1942 ve svém Spitfiru Mk.VB AB491 ve vzdušném boji nad severní Francií a následně s vážnými zraněními zajat. Stal se nakonec jedním z pouhých čtyř československých letců, kteří byli pro svá zranění repatriováni. F/Sgt Bauman dorazil 16. září 1944 zpět do Velké Británie. Z řad 198. britské stíhací perutě upadl v roce 1943 do zajetí S/Ldr Jiří Maňák, DFC, český stíhač, který sloužil téměř výhradně u britských stíhacích perutí. V roce 1943 se stal dokonce velitelem 198. britské stíhací perutě. Osudným se mu stal 28. srpen 1943, kdy byl nad holandským vnitrozemím sestřelen flakem ve svém letounu Typhoon Mk.IB JP613 (TP-N). Z řad 101. britské bombardovací perutě upadl v roce 1944 do zajetí P/O Jiří Otto Fishl. Tento muž byl zařazen přímo do RAF a nebyl ani veden jako příslušník čs. letectva ve Velké Británii. P/O Fishl byl koncem roku 1943 přidělen ke 101. peruti, jež operovala na Avro Lancasterech Mk.III. V noci z 15. na 16. února 1944, při náletu na Berlín, byl Lancaster Mk.III DV 236, ve kterém seděl P/O Fischl, sestřelen. P/O Fischl sestřel přežil a následně upadl do zajetí. Z řad 1. československého samostatného stíhacího pluku upadl v roce 1944 do zajetí ppor. František Kruťa. Dne 19. září 1944 odstartoval ke svému osudnému bojovému letu s letounem Lavočkin LA-5FN č. 71. V prostoru Prievidze byl jeho letoun zasažen německým flakem při útoku na minometnou baterii. Při návratu na letiště Zolná napadl Messerschmitt Bf 110. Po útoku však přestal motor jeho Lavočkinu pracovat a ppor. Kruťa byl nucen nouzově přistát na území obsazeném nepřítelem. Byl zadržen maďarskými vojáky a nakonec skončil v zajateckém táboře Stalag XVII A v Kaisersteinbrucku. Poznámky číslo 2 a 3 byly zpracovány podle práce Ladislav Kudrna, Českoslovenští letci v německém zajetí 1940–1945, Naše vojsko, Praha 2005, s. 29–117.

[4] Byli to tito letci: Sgt. Václav Truhlář, jenž byl repatriován v říjnu 1943 a dne 25. října 1943 dorazil do Velké Británie, P/O Josef Ščerba, jenž byl repatriován v září 1944 a v prvních zářijových dnech dorazil do Velké Británie, F/Sgt Václav Bauman, jenž byl repatriován v září 1944 a 16. září 1944 dorazil do Velké Británie, a Sgt. Josef Šnajdr, jenž byl repatriován v září 1944 a ve stejný den jako F/Sgt Bauman dorazil zpět do Velké Británie. Více ve VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva, 100/CI-1/4/18, korespondence zpravodajská, č. j. 9469. Zde protokol se Sgt. Václavem Truhlářem z 5. listopadu 1943. VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 101/CI-1/3/19, korespondence zpravodajská, č. j. 9178; protokol s P/O Ščerbou z 26. října 1944; protokol s F/Sgt Baumanem z 21. září 1944; protokol se Sgt. Šnajdrem z 21. září 1944. Další tři čs. letci měli být pro svá těžká zranění zcela jistě repatriováni, bohužel se tak nikdy nestalo, a to především z toho důvodu, že se jednalo o čs. letce: Alois Šiška, Milan Zapletal a Zdeněk Sichrovský.

[5] Jednalo se o F/Lt Arnošta Valentu, jednoho z hlavních organizátorů „Velkého útěku“, ke kterému došlo v noci z 24. na 25. březen 1944. F/Lt Valenta byl zavražděn gestapem 31. března 1944 u Zhořelce. Podrobněji o „Velkém útěku“ a roli čs. letců při jeho realizaci L. Kudrna, c. d., s. 269–300.

[6] Jednalo se o tyto letce: ppor. František Kruťa, kterému se na jaře roku 1945 při evakuaci zajateckého tábora Stalag XVII A podařilo úspěšně utéct. Schovával se v malé osadě, kde vyčkal jejího dobytí Rudou armádou. Konečně, 27. dubna 1945, se vrátil zpět ke svému pluku. Sgt. Pavel Svoboda, kterému se při jeho třetím pokusu konečně podařilo utéct ze zajateckého tábora Stalag VIII B v Lamsdorfu. Stalo se tak 22. října 1944. Později působil Sgt. Svoboda na Kyjovsku u místní partyzánské skupiny Carbon. Dne 14. dubna 1945, při protipartyzánské akci, byl Sgt. Svoboda zajat. Jeho společníci byli namístě postříleni. Sgt. Svobodu zachránila britská uniforma a angličtina. Sgt. Svoboda byl uvězněn v Kounicových kolejích, odkud se mu při jejich chaotické evakuaci podařilo 23. dubna 1945 uprchnout. Navázal opět kontakt s partyzány. V oddílu Generál Luža, jenž patřil k rozsáhlé organizaci Rada tří, působil v okolí Velké Bíteše. Tam ho také zastihl konec války. Podrobněji opět L. Kudrna, c. d., s. 115; 258–260; 324.

[7] Jednalo se o tyto letce: F/Lt Emil Bušina, F/Lt Bedřich Dvořák, F/Lt František Cigoš, F/Lt Karel Trojáček, F/Lt František Burda, F/Lt Josef Bryks, F/Lt Ivo Tonder, F/Lt Jaroslav Zafouk, F/Lt Erazim Veselý, F/Lt Otakar Černý, W/O Jan Truhlář, W/O Václav Procházka, W/O Vilém Bufka, W/O Petr Uruba, W/O Josef Sůsa, W/O Emanuel Novotný, W/O Gustav Kopal, W/O Karel Batelka, W/O Alois Šiška, W/O Čeněk Chaloupka. VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Rovněž VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 101/CI-1/3/19, korespondence zpravodajská, č. j. 9178.

[8] Jednalo se o tyto letce: S/Ldr Jiří Maňák, DFC, W/O Antonín Ocelka, W/O Zdeněk Škarvada, W/O Bohumil Netopil, W/O František Petr, W/O Bedřich Valner, W/O Jaroslav Nyč, W/O Jaroslav Klvaňa, W/O Karel Šťastný, F/Sgt Gustav Přístupa, W/O Augustin Šesták, P/O Karel Valášek, W/O František Knotek, W/O Otakar Kresta. VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Rovněž VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 101/CI-1/3/19, korespondence zpravodajská, č. j. 9178.

[9] Jednalo se o tyto letce: F/Lt Karel Křížek, F/Lt Bohuslav Budil, F/Lt Zdeněk Procházka, F/Lt Václav Kilián, F/Lt Milan Zapletal, F/Lt Rostislav Kaňovský, W/O Josef Zvolenský, W/O František Knap. VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie.

[10] Jednalo se o W/O Arnošta Zábrže, jenž se nacházel v sanatoriu Hohenstein Ernstthal u Kamenice, kde byl léčen na tuberkulózu. W/O Zábrž byl členem osádky Wellingtonu L7788 (KX-E), jež byla, kromě Slováka Sgt. Františka Knotka, déle než rok držena v německých věznicích, což se podepsalo na jejím stavu. W/O Zábrž se ve výše zmiňovaném sanatoriu dočkal 14. dubna 1945 osvobození americkou armádou. VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s W/O Arnoštem Zábržem z 19. června 1945.

[11] Jednalo se o W/O Zdeňka Sichrovského, který o závěru svého pobytu v zajetí uvedl: „5. listopadu 1943 jsem byl přeložen do Stalag IVB. V tomto táboře jsem byl až do 11. února 1944, kdy jsem odjel do Stalag Luft VI. Bez berlí jsem začal chodit asi v srpnu 1944. Na masáže nohou jsem chodil až do osvobození. Osvobozen jsem byl 1. května 1945 Rudou armádou.“ Cit., VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s W/O Zdeňkem Sichrovským z 15. května 1945. W/O Sichrovský začal bez berlí chodit až v srpnu 1944. Z tohoto důvodu zřejmě nebyl společně s dalšími zajatci evakuován ze zajateckého tábora Stalag Luft VI v Heidekrugu před blížící se Rudou armádou. Zřejmě však vůbec nezůstal v tomto táboře až do 1. května 1945, jak uvedl ve své práci Vítek Formánek, Válka v zajetí, vydáno vlastním nákladem, Pardubice 2002, s. 143. Pokud by byl W/O Sichrovský zanechán kvůli svému těžkému zranění v táboře Stalag Luft VI, byl by Rudou armádou osvobozen již v létě 1944, a ne až téměř za rok. W/O Sichrovský byl zřejmě později z tohoto tábora evakuován, bohužel nevíme kam.

[12] Jednalo se o W/O Vladimíra Páru, který byl zřejmě na konci roku 1943, nebo v průběhu roku 1944 umístěn do tohoto tábora. Další osud tohoto muže není jasný, vzhledem k tomu, že se nezachoval jeho protokol ze zajetí. V. Formánek uvedl, že 16. května 1945 byl prezentován v Cosfordu po návratu ze zajetí. Srv. V. Formánek, c. d., s. 161. Ovšem opět neuvedl, odkud tento údaj získal.

[13] Cit. dle Karel TROJÁČEK, Za ostnatými dráty, Pokračování 7., in: Letu zdar, č. 8/9, poslední číslo, 1948, s. 140.

[14] Jiří RAJLICH, Na nebi hrdého Albionu. Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945, 5. část (1944), Svět křídel, Cheb, s. 159.

[15] Szymon DATNER, Crimes against POWs. Responsibility of the Wehrmacht, Zachodnia Agencja Prasowa, Warszawa 1964, s. 365.

[16] Tamtéž, s. 365–366.

[17] Tamtéž, s. 367.

[18] Podrobněji k této problematice L. Kudrna, c. d., s. 305; s. 417.

[19] Blíže Arthur SPIEGELMAN, Goering Interview Indicates Hitler Wanted To Kill Allied Prisoners, dostupný z WWW: http://www.angel45-2b.com/hitlerwanted.html.

[20] Tamtéž.

[21] Tamtéž.

[22] Tamtéž.

[23] VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie.

[24] Tamtéž. Zde protokol s W/O Bohumilem Netopilem z 10. května 1945.

[25] Tamtéž. Zde protokol s W/O Zdeňkem Škarvadou, bez uvedení data. Rovněž Jana HORÁKOVÁ et al., Zdeněk Škarvada, Keep floating!, vydal Václav Kolesa 2001, s. 25.

[26] Blíže Karel BATELKA, Z bombardéru za mříže, Svět křídel, Cheb 1990, s. 24–25. Rovněž Vilém BUFKA, Bombardér T-2990 se odmlčel, Svoboda, Praha 1991, s. 252–253; Václav KUBEC, Na troskách Wellingtonu. Válečný příběh čs. bombardovacího pilota Václava Procházky, Ostrov, Praha 2002, s. 178–181.

[27] Srv. odlišně zaznamenanou atmosféru osvobození tábora u V. BUFKY, c. d., s. 254, a K. BATELKY, c. d., s. 25.

[28] Jiří RAJLICH, Plukovník letectva in memoriam Josef Bryks, in: Historie a Vojenství, č. 2/2002, s. 445.

[29] Až do pozdního léta roku 1944 se zdálo, že čs. zajatí letci přečkají válku v zajetí bez újmy. Pak ale přišel 20. červenec 1944, nezdařený pokus o atentát na Hitlera, a zajatecké tábory pro pěchotu přešly pod dohled RSHA (Reichssicherheitshauptamt – Říšský hlavní bezpečnostní úřad). Tehdy se nacistická justice rozhodla skoncovat s „českými zrádci“, již byli umístěni v zajateckých táborech. Od 23. července 1944 do poloviny srpna 1944 bylo celkem 24 čs. letců deportováno ze zajateckých táborů k výslechům na úřadovnu pražského gestapa v Petschkově paláci. Díky britské intervenci se Němci rozhodli, že soud s „českými zrádci“ proběhne až po pro Němce „vítězném“ konci války. Podrobněji o problematice právního postavení čs. letců v německém zajetí dále L. KUDRNA, c. d., s. 117–145.

[30] Cit. dle K. BATELKA, c. d., s. 25.

[31] Blíže World War II-Prisoners of War-Stalag Luft I. A collection of stories, photos, art and information on Stalag Luft I. Dostupný z WWW: .

[32] Blíže Václav KILIÁN, Vzpomínky příslušníka 311. bombardovací perutě, uloženo v SÚA Praha, fond: SPB (Svaz protifašistických bojovníků), „Paměti bojovníků“, pořadové číslo 865, 902, II. díl, s. 120–121.

[33] Tamtéž, s. 121.

[34] Cit. dle tamtéž.

[35] Tamtéž, rovněž Greg HATTON (ed.), American prisoners of War in Germany. Prepared by Military Intelligence Service War Department 1 November 1945: Stalag Luft I (Air Force Officers). Dostupný z WWW: .

[36] Tamtéž.

[37] Blíže G. HATTON (ed.), c. d..

[38] VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Zde protokol s F/Lt Bohuslavem Budilem z 22. května 1945.

[39] Cit. dle Karel TROJÁČEK, Za ostnatými dráty, Pokračování 7., in: Letu zdar, č. 8/9, 1948, poslední číslo, s. 144.

[40] VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 228/CIII-2b/3/114, směrnice pro evakuaci válečných zajatců RAF z Německa a kontinentu.

[41] Tamtéž.

[42] Cit. dle Philip GRAY, Apoštolové soudného dne, Mustang, Plzeň 1994, s. 132–133.

[43] VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 228/CIII-2b/3/114, směrnice pro evakuaci válečných zajatců RAF z Německa a kontinentu.

[44] Blíže V. FORMÁNEK, c. d., s. 60.

[45] Cit. dle rozhovoru autora s plk. Petrem Urubou ze dne 2. března 2004.

[46] Tamtéž.

[47] Cit. dle V. BUFKA, c. d., s. 259.

[48] VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9916, protokoly se zajatými čs. letci po návratu do Velké Británie. Rovněž VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 101/CI-1/3/19, korespondence zpravodajská, č. j. 9178; VÚA Praha, fond: ČSL-VB I, sign.: Inspektorát čs. letectva 102/CI-1/3/20, korespondence zpravodajská, č. j. 9904.

[49] Cit. dle V. BUFKA, c. d., s. 259.

[50] Cit. dle V. FORMÁNEK, c. d., s. 213.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více