Sokolovsko a vznik ČSR 1918-1921, část 3.

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 24.358

Volby do rakouského národního shromáždění a 4. březen 1919

Minulý díl tohoto seriálu končil vojenským obsazením pohraničí a zánikem provincie Deutschböhmen. Ani obsazení ale nevzalo německému obyvatelstvu pohraničí naději na opětovné osamostatnění. Titulní strany například Falkenauer Tagblatt stále sledovaly hlavně politické události v Rakousku a Německu, české politice se pak věnovaly až následující strany a i ty obvykle sledovaly spíš sociální bouře v Německu a nové projevy Rudolfa Lodgmana. Ten, ačkoli vlastně neměl žádnou moc, stále vystupoval jako zemský hejtman a s podporou rakouské vlády řídil Zemskou vládu Deutschböhmen, přenesenou do Vídně. Jako členové rakouské delegace také Lodgman, Seliger a další „sudetští“ politici odjeli 2. února do Švýcarska, kde chtěli vyjednávat s dohodovými diplomaty. Stále bylo zdůrazňováno, že konečné slovo v otázce Deutschböhmen bude mít až mírová konference a ta že musí potvrdit požadavky českých Němců ve smyslu práva na sebeurčení.

Ještě před svým odjezdem se Lodgman zúčastnil 20. ledna velkého shromáždění ve Vídni, pořádaného Pomocným spolkem pro Deutschböhmen a Sudetenland, kde mimo jiné pronesl:

Reklama

V rozhovoru se zástupcem francouzských novin vysvětlil president Masaryk, že český prostor je obydlen jednotně, jen na jeho severu a západě jsou jednotliví cizinci. Tito "cizinci" jsme my, čeští Němci…. Je jasné, že je to německý průmysl, co je pro Čechy tak přitažlivé, a že to je tento německý velkoprůmysl, který chtějí Češi vlastnit. Kdyby mysleli Češi čestně sliby, kterými nás občas častují, museli by nás nechat svobodnými. Oni k nám ale přišli jako páni k otrokům, a my se porobit nedáme!

Přestože bylo vlastní území Deutschböhmen obsazeno, Zemská vláda se tedy stále cítila být jeho vládou a snažila se nadále pracovat. Skoro dennodenně byli obyvatelé pohraničí novinovými články ubezpečováni, že mírová konference musí rozhodnout ve prospěch práva českých Němců na sebeurčení, a informováni o výrocích různých dohodových politiků, které měly vyjadřovat sympatie jejich snaze. Ránu tomuto přesvědčení zasadil záměr československé vlády provést kolkování bankovek za účelem oddělení od inflační rakouské měny, které se samozřejmě mělo uskutečnit také na území obsazených německých provincií. To ale znamenalo další potvrzení faktického stavu oddělení těchto území od Vídně. Byla proto hledána příležitost, jak znovu upozornit svět na českoněmecký problém a tuto příležitost poskytly volby v Rakousku.

Josef Seliger
Josef Seliger, předseda německé sociální demokracie v Čechách

Jedním z hlavních témat počátku roku 1919 byly přípravy na volby do německo-rakouského národního shromáždění, které měly proběhnout také v Deutschböhmen, obsazenými ovšem před jejich započetím Čechoslováky. Zemská vláda ale nadále prohlašovala Deutschböhmen za součást rakouského státu a požadovala možnost voleb se zúčastnit. V tom jim pochopitelně československá vláda bránila a účast na těchto volbách zakázala. 21. ledna se ve Vídni konala porada českoněmeckých stran, o které Falkenauer Tagblatt napsal:

Byla pečlivě projednána dnešní politická situace, hlavně vzhledem ke v poslední době českou vládou provedenému odepření voleb do německorakouského národního shromáždění v Deutschböhmen. Při tom byl vyjádřen svorně názor, že českoněmeckému obyvatelstvu je počínáním okupační mocnosti zabraňováno v skutečných přípravách a provádění voleb… Představiteli všech stran byl proti počínání české vlády vyjádřen ostrý protest a zároveň bylo zdůrazněno, že zamezení voleb není schopno zastřít skutečné smýšlení obyvatelstva o příslušnosti k Německému Rakousku.

Rakouská vláda byla dokonce vyzvána, aby případným českoněmeckým členům národního shromáždění poskytla záruky proti případnému zabavení majetku českou vládou.

Přes všechno odhodlání se ale čeští Němci voleb, uskutečněných 16. února, nemohli zúčastnit. Rakouská vláda proto navrhla, aby byli zástupci českých Němců alespoň jmenováni, a to podle výsledku voleb v roce 1911. Na sociální demokraty by tak ve volebním obvodu Cheb měly připadnout čtyři mandáty. Jeden byl potvrzen dosavadnímu poslanci Oswaldu Hillebrandovi, redaktoru karlovarského deníku Volkswille, ostatní nebyly určeny. Právě sociální demokraté ale možnost poslance jmenovat znemožnili. Nadále totiž požadovali volby, protože ty měly jasně ukázat, že nyní má strana mnohem silnější postavení a získala by mnohem více mandátů. Kvůli tomu ale své zástupce nejmenovaly ani ostatní strany.

Dne 4. března mělo ve Vídni proběhnout první slavnostní zasedání nového Národního shromáždění ve Vídni. Českoněmecká sociální demokracie využila této příležitosti alespoň k masové akci, která měla ukázat celému světu, a mírové konferenci zvláště, že Deutschböhmen stále žádá své sebeurčení. Byla proto vyhlášena generální stávka německých dělníků a ve většině německých měst byly svolány velké demonstrace, které měly vyjádřit podporu právu na sebeurčení, proti hospodářskému, politickému a kulturnímu útlaku a samozřejmě proti imperialismu a kapitalismu. Nepracovalo se ve všech továrnách a dolech s převážnou většinou německého obyvatelstva a byly uzavřeny téměř všecky obchody.

Reklama

Jako všude v západních Čechách se v úterý 4. tohoto měsíce také ve Falknově konalo shromáždění za právo na sebeurčení Deutschböhmen. Práce se téměř úplně zastavila. Přes špatné počasí proudili již dopoledne do města četní lidé z obcí. Odpoledne byli příchozí do města tak početní, že velký sál v hotelu "Weber", ve které se mělo shromáždění konat, byl příliš malý, aby takové množství pojal. Shromáždění se proto uskutečnilo na volném prostranství před hotelem. Celá Mostecká ulice od kostela k Chebskému mostu byla plná lidí, byli zastoupeni lidé ze všech stranických táborů. Jako mluvčí vystoupil sociálnědemokratický okresní tajemník Pohl, který přednesl z balkonu domu paní Fenklové svůj projev, ve kterém zazněly známé požadavky. Nepřetržitý stále proudící déšť způsobil delší zdržování se na volném prostranství nemožným, takže akce musela být zkrácena. Přesto to byla mocná manifestace celého německého obyvatelstva okresu Falknov. Přítomno bylo hodně přes 5000 osob a mnohé odhady jsou ještě vyšší. Celá akce proběhla bez jakékoli výtržnosti.“ (Falkenauer Tagblatt, č. 55, 7. 3. 1919)

Pokojně proběhla schůze a pochod městem i v Kraslicích, kde se také soustředilo asi 5000 lidí, a v Lokti. Jiné to ale bylo v některých velkých městech, kde došlo ke střetům mezi demonstranty a místními vojenskými posádkami. K největšímu krveprolití došlo v Kadani, kde po výstřelu z davu proti vojenskému kordonu bylo zabito 22 demonstrantů a 30 těžce raněno, Alfred Jakš dokonce tvrdí, že „v Kadani padlo šestadvacet mužů, žen a dětí pod křížovou palbou kulometů“. Mrtví byli i v Karlových Varech. Mgr. Milan Augustin, který se touto problematikou zabýval, našel k těmto událostem kromě zaujatých novinových zpráv pouze jeden další významný pramen, a to zprávu místodržitelského rady Karla Haisingera, sepsanou na základě výpovědí vojáků československého oddílu. V Karlových Varech na Becherově náměstí se v 14 hodin shromáždilo asi 20 000 lidí, ke kterým z balkonu kavárny „U Zlatého štítu“ promluvili sociální demokraté Eugen de Witte a Dominik Löw a poté dva zástupci měšťanských stran. Po pozdravu socialistům v novém rakouském Národním shromáždění a přijetí rezoluce, kritizující hospodářské a sociální problémy obyvatelstva, se shromáždění rozešlo, přičemž se rozdělilo do dvou proudů. Jeden z nich se dostal před Vojenský lázeňský ústav, kde sídlila část české posádky, a měla hrozit a plivat na hlídkující vojáky a zpívat provokativní písně (asi Wacht am Rhein a podobné šlágry). Volkswille ovšem pouze zmiňují, že zde došlo k „uváznutí“. Poté celý proud pokračoval směrem k hotelu Trautwein, kde se nacházelo hlavní sídlo posádky. Ještě před jeho dosažením došlo ale k dalšímu incidentu, který se v německých novinových zprávách neobjevuje – davem měli být napadeni a lynčováni tři vojáci, vracející se ze služby, kteří utrpěli vážná zranění. Před hotelem Trautwein se opakovala situace z vojenských lázní, dav provolával protičeská hesla, a nakonec měl údajně napadnout vojáky kamením a šrouby z kolejnic. Někdo z davu dokonce vystřelil, na což vojáci zareagovali také střelbou. Výsledkem střetu bylo pět zraněných vojáků, osm demonstrantů a tři lidé zemřeli. Další Němec zemřel o den později na následky zranění.

Becherovo náměstí, cca 1600
Becherovo náměstí kolem roku 1900

Zatímco první novinový článek v pořadatelských Volkswille se o incidentu samotném zmiňuje poměrně stroze, o den později se list k událostem vrací s novými podrobnostmi – v okamžiku příchodu prvních lidí před hotel již měla být jeho okna a balkony plná českých vojáků, kteří se jim měli posmívat a „shromážděným lidem, kteří již díky výtečnému zásobování českým vyživovacím úřadem týden neviděli chleba, ukazovali bochníky a bílé pečivo, … ba dokonce z oken do davu házeli chlebové kuličky“. Tato zpráva silně kontrastuje jak s popisem místodržitelského rady Karla Haisingera, tak s předchozím novinovým článkem. Vážnější průběh měly demonstrace z bližších měst kromě Kadaně také ve Stříbře a Hostinném, kde byli dva mrtví, a zranění byli v Ústí. Několik střetů následovalo i v dalších dnech, jeden mrtvý byl ve Varech i 5. března. Celkem byli zabiti 54 demonstranti a zraněných bylo přes sto. Na území falknovského, loketského a kraslického okresu nedošlo k žádným vážným střetům, část jejich obyvatelů se ovšem účastnila na karlovarských a chebských demonstracích. Jak uvedly falknovské nacionalistické noviny, mezi padlými v Chebu byl i tamější student Josef Christl, pocházející z Gossengrünu, dnešní Krajkové.

Noviny samozřejmě zareagovaly: „Strašlivou žalobu vznášejí mrtví proti české vládě, která se postavila manifestaci Deutschböhmen s bodáky a kulomety české soldatesky. Českoněmecké dělnictvo, které se ochotně spojilo s měšťanstvem Deutschböhmen, zdvihlo v den zahájení německorakouského Národního shromáždění ohnivý protest proti tomu, že Deutschböhmen bezprávím a mocí zůstává udržováno a drženo mimo místo, kde je rokováno a rozhodováno o německorakouském osudu. Ne krví a násilím, ale souladem sto tisíce a mnoha set tisíců hlasů chtěly Deutschböhmen celému světu opětně jednoznačně ukázat svou touhu po právu na sebeurčení. A všechny manifestace proběhly také s tím vážným klidem a důstojností, který je našemu českoněmeckému obyvatelstvu vlastní a jen tam byla krev a násilí, kde česká vláda vypustila svoji soldatesku proti masám českoněmeckého lidu.“ (Falkenauer Tagblatt, č. 62, 15. 3. 1919)

Ministerstvo obrany bylo karlovarskou městskou radou vyzváno, aby posádka, sídlící v hotelu Trautwein, byla urychleně odvolána. Z novin se nepodařilo zjistit, jestli k této výměně posádek došlo nebo ne. Vzhledem k tomu, že podle původního plánu měl průvod procházet jinou cestou, celá událost u hotelu Trautwein vyznívá jako částí účastníků nachystaná provokace, která se zvrtla. Autor prvního citovaného článku ve Volkswille, pravděpodobně sám de Witte, tvrdí, že se pořadatelé a řečníci snažili průvod řídit, ale část se jim vymkla a vydala se neplánovaným směrem. Alespoň někteří se ale na to, co následovalo, dobře nachystali předem, takže asi věděli, co bude následovat. I německými články zmíněné šrouby do kolejnic, které měly létat na české vojáky, totiž nejsou na ulicích města zrovna běžné. Tón prvního článku samozřejmě nenaznačuje, že by možný původce byl nějak spjat s jejich redakcí, spíš vše nasvědčuje tomu, že se prostě nějaká samostatná skupina rozhodla využít příležitosti a anonymity davu, který strhla s sebou.

Volby do obecních zastupitelstev

Reklama

Další velkou událostí, ve které mohlo německé obyvatelstvo ukázat svůj odpor, byly volby do obecních zastupitelstev, které se konaly 15. června. Přestože se původně chystali nezúčastnit a čekat na rozhodnutí mírové konference, nakonec se rozhodli volit, aby odstranili správní komise, jmenované pražskou vládou a získali do svých rukou městskou samosprávu. Němečtí politici zpochybňovali právo československého státu vyhlásit volby na území, které podle nich bylo součástí RČS protiprávně a jen dočasně, než bude československá vláda donucena obsazená území opět uvolnit. Posléze změnili názor a rozhodli se také vstoupit do volebního boje, aby zřetelným vítězstvím německých stran především účastníkům mírové konference dokázali existenci čistě německého území v Čechách. Stále byly udržovány naděje, že konečné rozhodnutí o osudu Deutschböhmen náleží jim, případně konferencí uspořádanému plebiscitu. Kvůli tomuto záměru byl před volbami vytvořen blok německých politických stran, Pracovní blok německých občanských stran, ve kterém se nacházela Německá národní strana, Německá pokroková strana a Německá demokratická strana v Čechách a který vznikl v neděli 11. května v Litoměřicích. Spojením sil se také měly zvýšit šance na výhru nad stále silnějšími německými sociálními demokraty, kteří v dobré víře ve své možnosti šli do voleb sami. „V době, ve které soukmenovecké Německé říši nenávistná nepřátelská vůle hrozí naprostou záhubou; v době, ve které jsou představitelé naší vlasti na cestě do Paříže, aby přijali rozsudek také o našem osudu, voláme Vás ke svornosti a rozhodnosti. Doprovoďme naše českoněmecké zástupce na jejich těžké cestě nejvroucnějším požehnáním a naší plnou důvěrou… Bez závisti uznáváme právo českého lidu na budování jeho státnosti. Stejné právo ale žádáme i pro sebe! Náš boj není proti českému lidu; je výhradně za svobodu a blahobyt našeho vlastního lidu. Soukmenovci! Zahoďte všechno, co nás v této osudové hodině rozděluje. Semkněte řady! To platí především pro nadcházející obecní volby… Jsou první otevřenou zkouškou síly našeho lidu, kterou bude celému světu dokázána jazyková celistvost Deutschböhmen. Proto je každý soukmenovec 15. června povinen hodit svůj hlas do volební urny.

Sociální demokraté ve Volkswille na Pracovní blok reagovali spíš posměšky o „předčasně narozeném dítěti“ s „vodnatou hlavou a slaboučkými nožičkami“ a psali, že „lidové masy 15. června ukáží svoji jednotu tím, že … odevzdají na protest proti měšťáckému obecnímu vedení sociálnědemokratický hlas.“ Pro větší váhu svých slov socialisté na den před volbami zorganizovali generální stávku, která posloužila také po předvolební agitaci. Přes silnou agitaci Německé nacionálně socialistické strany dělnické (DNSAP) a měšťanských nacionalistických stran odevzdala skutečně většina německých voličů své hlasy sociálním demokratům. Ve Falknově měla německá sociální demokracie 19 mandátů z celkem 36, druzí byli s 6 mandáty freisociálové. Ti měli většinu jen na několika místech falknovského a loketského okresu, jako v Haberspirku (dnes Habartov), kde se starostou stal horník Anton Bittner. V Lokti získala sociální demokracie dvacet mandátů, následovaly spojené měšťanské strany se šesti mandáty a čtyři obdrželi zástupci státních úřadů. Starostou se stal sociální demokrat Ignatz Nitsche. V Kraslicích socialisty o jeden mandát překonal Svaz zemědělců s pěti mandáty, tři měli dokonce i v okrese slabě zastoupení Češi. V převážně hornickém Chodově získali sociální demokraté 30 z 36 mandátů, v několika malých obcích socialisté ani neměli protikandidáty. I v samotných Karlových Varech, kde byl dělnický živel zastoupen poměrně slabě, získala sociální demokracie 14 mandátů proti měšťanským 21 a okolní dělnické obce zcela ovládla. Například ve Staré Roli byli měšťané poraženi poměrem 29:7.

Komentáře v novinách byly vítězné. „I když se Čechům podařilo v severozápadočeském uhelném revíru jako v Mostě atd. prosadit pevné kandidáty, je výsledek ve zbytku Deutschböhmen s ohledem na tlak, kteří Češi jako neomezení páni provozují a s ohledem na davy nově usazených českých voličů s i bez uniformy ubohý… Tento volební úspěch je opravdu bídný důkaz proti existenci Deutschböhmen, jímž chtějí přesvědčit, že zde živoří mezi miliony Čechů jen sem a tam osamělý německý ostrůvek.

Přestože měšťanské strany dopadly tak jak dopadly, ve svých povolebních prohlášeních viděly vše z lepší stránky: „Několik měsíců socialistické vlády ve Vídni a zvláště v Budapešti stačilo, aby lidu ukázaly, jak dlouhá je cesta, která vede od lehkého příslibu k zřízení sociálně-demokratického ráje. Že hlavně v průmyslové oblasti bude velmi velký přírůstek hlasů socialistických stran bylo předvídatelné. Když zůstanou němečtí sociální demokraté také nadále tak věrni svým národním zásadám, jako byli v posledních měsících nejtěžší lidové tísně, nebude sledovatelný posun z obecných německých stanovisek, který znamenaly obecní volby, žádným neštěstím.

Už v průběhu přípravy voleb ale německé obyvatelstvo zneklidňovaly zvěsti z mírové konference. Od počátku roku sice noviny přicházely s články jako je ten z 1. března, podle kterého Lodgmanova skupina ve Švýcarsku dosáhla, že americká delegace bude prosazovat plebiscit na českoněmeckém území. V dubnu zase „města a okresní zastoupení Deutschböhmen“ zaslala zástupcům Dohody prohlášení, kde se ohrazovali proti finančním opatřením českého státu, tedy již zmíněnému kolkování bankovek a pokladních lístků, omezení vyplácení úroků z cenných papírů a podobně, protože se mají vztahovat i na německé oblasti, které podle nich stále nejsou právní součástí československého státu.

Všechny naděje ale byly marné a nové zprávy z mírové konference český nárok potvrzovaly. Od května nastalo v pohraničním území k jistému uklidnění, protože převládl názor, že důležitější než snaha ovlivnit konferenci bude dorozumění s Čechy a vyjednání co nejlepších podmínek na nich. Proto se vedoucí činitelé německých občanských stran rozhodli zabránit sociálním demokratům v převzetí hlavní úlohy v případných jednáních tím, že definitivně spojí své síly v nové „jednotné“ straně, o které bude řeč později. V červnovém povolebním prohlášení deklarovaný přístup k sociální demokracii tak nebyl příliš upřímný. Mírové smlouvy ale stále nebyly podepsány a trocha naděje zbývala. Socialisté se již předtím začali postupně odvracet od společných tužeb, směrovaných do Paříže (jak naznačují i nadpisy na prvních stránkách Volkswille, jako „Co máme očekávat z Paříže?“ či „Proti Pařížskému mírovému diktátu“, přestože ty se zatím zabývaly spíš požadavky vůči Německu), a proti Paříži, kde si „současní vládci rozdělují svět“ přímo stavěli konferenci socialistických stran v Bernu. „Ne Paříž, ale Bern je světovým tribunálem!“ Její role ovšem byla v této situaci navzdory všem prohlášením spíše symbolická.

28. června byla podepsána mírová smlouva s Německem ve Versailles, 10. září s Rakouskem v St. Germain. Poté už nezbylo než doufat, že se podaří vyjednat dobré podmínky s pražskou vládou. Tak byly kladeny naděje například v zákon na ochranu menšin, který měl být podle zprávy z 24. září dohodnut pro Československou republiku v Paříži. Podle tohoto zákona měla obdržet německá menšina v Československu plnou autonomii v oblasti školství, kulturních záležitostí a sociální péče. Článek, který o tomto zpravoval, byl nezvykle optimistický a je také zároveň prvním, ve kterém se objevuje označení Tschechoslowakei, Československo. Předtím se mluvilo zásadně o českém, resp. československém státě. Opět dokázal, že německé obyvatelstvo se už smířilo, byť bez jakéhokoli nadšení, s příslušností k ČSR. Rakouská vláda dokonce zrušila i stále ve Vídni pobývající Zemskou vládu Deutschböhmen a Lodgman, již bez svého titulu zemského hejtmana, se vrátil do Liberce. Zde mohl působit svými „zásluhami v boji“ přímo a využít jich pro další kariéru, zatímco ve Vídni by pravděpodobně byl i přes mnohá provolání a honosná oznámení svého exilového úřadu postupně zapomenut.

Pokračování příště.

Prameny a literatura budou uvedeny v posledním díle.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více