Až do hořkého konce... VI.část - pád Gdyně

Autor: Lukáš Kovář / Kwango Mbwana 🕔︎︎ 👁︎ 12.770

Pád Gdyně

Po zničení jádra polské floty intenzita bojů na vodách Gdaňského zálivu značně poklesla. Ne tak na souši. Jednotky 207. pěší divize právě dokončily svůj přesun a vyrazily k severu proti polským pozicím. Zpočátku postupovaly poměrně rychle - útočícím jednotkám stál v cestě jediný pěší prapor u Kartuz (IV. MBON). O dva dny později už ale narazily na hlavní linii obrany a podél celé fronty se rozhořely prudké boje. Polští obránci nevyčkávali pasivně na svých pozicích, ale snažili se o pružnou obranu. Ve dne vedli opatrné ústupové boje, v noci pak vyráželi do četných protiútoků, zahánějíce přitom Němce do výchozích postavení. Největší akcí byl překvapivý útok proti levému křídlu 207. divize v noci ze 7. na 8. září.

Po tomto datu se ale začala situace obránců rychle zhoršovat. V Gdaňsku po sedmidenní obraně kapitulovala posádka Westerplatte, boje utichly i na dalších místech. Německé levé křídlo tak mohly posílit jednotky SS Heimwehr Danzig, zbývající část 32. pluku Grw., 5. jízdní pluk a další pomocné jednotky. Jižně od Wejherova se 368. pěšímu pluku podařilo prorazit polskou obranou a zde opevněnému 1.MPS hrozilo odříznutí. Polské jednotky proto ustoupily na druhou linii obrany u Redy. O den později nevydržely nápor pěchotní síly MDLot. v Pucku a ustoupily k severu. Spojení mezi LOW a MOW bylo přerušeno a od této chvíle bojovala obě uskupení samostatně. Do 11. září se pak manévrovací prostor LOW smrskl na nejbližší okolí Gdyně a tzv. Kępu Oksywską, což byl opevněný písčitý hřbet severně od města. V předpolí se nacházely četné bažiny, polskými ženisty značně rozšířené systémem hrází a kanálů. Boje tak byly velmi náročné pro obě strany a německý postup se značně zpomalil.

Reklama

Generál Kaupisch reorganizoval své síly a na následující den naplánoval rozsáhlý útok. Ze severu měly společně zaútočit oddíly SS Heimwehr Danzig a 32. pluk Grenzwache, ze západu 207. pěchotní divize a od jihu přímo na Gdyni dva pluky Landespolizei. Zpočátku šlo všechno hladce a zejména v oblasti Mostowego Blota se některé jednotky dokázaly probít do hloubi polské obrany. Velitelé zdejších oddílů (1.MPS, III.BON a 2. rezervní) ale brzy rozpoznali hlavní směry útoku, přeskupili své síly a provedli prudký protiútok. Čelní oddíly gdaňské SS se dostaly do křížové palby a byly téměř rozbity. Ve středu obrany seskupil plukovník Dabek zbývající zálohy a překvapivým útokem do boku 207. divize způsobil postupujícím kolonám citelné ztráty. Německý útok se zastavil a generál Kaupish musel místo posilování průlomu nasadit všechny dostupné síly k sanaci polského protiútoku. Boje na silnici Gdyně – Reda pak pokračovaly až do pozdních večerních hodin, kdy se konečně projevila německá početní převaha a polské oddíly byly buď rozbity nebo donuceny k ústupu.

Jediným německým úspěchem z 12. září se tak stalo obsazení Rewy jednotkami 32. Grw., které sem infiltrovaly v malých oddílech pochodem přes bažiny. Nicméně se mohlo jednat o úspěch klíčový, protože polské jednotky zde byly oslabeny odvodem k dřívějšímu protiútoku. Zbývající síly byly rychle vytlačovány na jih a vše by pravděpodobně skončilo ztrátou celé severní části Kępy, nebýt zásahu polského námořnictva. V kritické situaci požádal velitel LOW o palebnou podporu z moře, která mu byla neprodleně přislíbena. Z Jastarnie okamžitě vypluly všechny bojeschopné lodě z oddílu minolovek a zamířily k Rewě. V kýlové sestavě plující OORP Czajka, Rybitwa a Jaskółka se přiblížily na vzdálenost cca 2,5 až 3 km a zahájily palbu ze svých příďových děl ráže 75 mm. Objevení se polských lodí bylo pro Němce naprostým překvapením a ostřelovaný oddíl Grenschutzu se ocitl v pasti. Jediná ústupová cesta vedla po pobřežní silnici, která tou dobou byla už znovu pod kontrolou vracejících se polských jednotek. Minolovky se po vystřelení cca třiceti granátů obrátily a plnou parou zamířily zpět k základně. Výše popsaná akce byla ukázkovým případem spolupráce pozemních a námořních sil. Velení MOW se v pravý čas zbavilo své hrůzy ze střemhlavého bombardování a přes hrozící nebezpečí uvolnilo všechny zbývající lodě k bojové akci. Kromě taktického úspěchu měla tato akce i velký psychologický význam. Bránící se polské jednotky viděly, že nebyly ponechány svému osudu a že se v nejhorších chvílích mohou spolehnout na pomoc námořnictva. Byl to velký rozdíl proti Němcům, kteří již několik dní krváceli v urputných bojích a slibovaná pomoc z moře stále nepřicházela. Pro německého pěšáka to muselo být těžké pochopit, zvláště když si mohl přečíst v novinách, že polské námořnictvo bylo zničeno a vody Gdaňského zálivu mají jediného pána - Kriegsmarine.

Boje dne 12. září byly vůbec nejintenzivnější z celé pobřežní kampaně, přičemž o výsledku nebylo dlouho rozhodnuto. Generál Kaupisch i plukovník Dąbek několikrát sahali po rozhodujícím úspěchu, nakonec ale vše skončilo velkým zklamáním. Celodenní šarvátky ale znamenaly především velké ztráty, a to na obou stranách fronty. Polská obrana se z nich již nevzpamatovala a do konce bojů se pouze bránila. Utrpěné ztráty také donutily polského velitele k bolestnému rozhodnutí o opuštění Gdyně. Početní stav obránců již neumožňoval plné obsazení frontové linie, a tak musela být zkrácena. V noci z 12. na 13. září ustoupily polské síly na poslední obrannou linii, táhnoucí se úbočími Oksywské Kepy. Jejich operační prostor se tak smrskl na území cca 7 x 5 km veliké, ostřelované ze všech stran nepřátelským dělostřelectvem a intenzivně bombardované námořním letectvem. Němci se v mezičase připravovali na další útok. Když pak po dlouhé dělostřelecké přípravě vyrazili, zjistili, že město je prázdné, a bez boje je obsadili. Gdyně po čtrnácti dnech konečně padla...

Malá válka na vodách Gdaňského zálivu

Zatímco na souši probíhaly těžké boje, v Gdaňském zálivu panoval relativní klid. Kriegsmarine se i přes svou značnou převahu nepouštěla do žádných větších akcí. Soustředila se hlavně na lovení min a protiponorkové hlídkování, ofenzivní akce se omezily na občasné ostřelování Westerplatte, Gdyně a baterie Canet. Dělostřeleckou podporu obvykle zajistil Schleswig-Holstein, občas se přidaly i menší jednotky operující v úzkém příbřežním pásu. Malá aktivita hladinového loďstva byla způsobena především strachem z minového nebezpečí. Admirál Albrecht nechtěl riskovat poškození svěřených jednotek, takže omezil pohyb lodí v zálivu i blízkém okolí Helu na minimum. Několik polských min vylovených jihovýchodně od Helu jej v tomto názoru jenom utvrdilo.

Minolovné flotily se sice snažily o co nejrychlejší vyčištění přístupových cest k polským základnám, v tom jim ale účinně bránily polské pobřežní baterie. Pomalu plující lodě, navíc ještě omezené vlečeným zařízením, pro ně představovaly snadný cíl. K úspěšné práci tak minolovky potřebovaly nejprve umlčet pobřežní dělostřelectvo. S ním se mohly pustit do dělostřeleckého souboje pouze těžší jednotky, které se ale pro skutečná i domnělá minová pole nemohly přiblížit. Z pohledu komandora Rugeho se jednalo o kvadraturu kruhu. Nakonec se rozhodl soustředit své síly na vyčištění plavebního kanálu mezi Gdaňskem a Gdyní s tím, že zbylé části zálivu ponechá na později. Ke splnění tohoto úkolu vyčlenil flotilu starších minolovek, flotilu minolovných člunů a početnou skupinou mobilizovaných rybářských kutrů z 5. flotily přístavní obrany (Gdaňsk). Minolovky většinou pracovaly pod ochranou vlajkové torpédovky T 196, která měla minolovnému svazu zabezpečit potřebný klid k práci. Když se však lodě přiblížily k polským pozicím zhruba na úroveň Sopotu, ozvalo se jediné dělo baterie Canet a lovícím lodím nezbylo než odhodit svá tralovací zařízení a se stroji na plný chod opustit ohroženou oblast. Nepomáhalo ani položení dýmové clony, protože obsluha polské baterie byla velmi pozorná a jen se z ní některá z lodí na chvilku vynořila, už kolem ní začínaly vyrůstat gejzíry vody.

Reklama

Zvýšená aktivita německých lodí u Gdyně nezůstala bez povšimnutí. Bylo jasné, že dříve nebo později se minolovky k přístavu přece jenom dostanou. Pak hrozilo nebezpečí, že se zde Němci pokusí o výsadek do boku bránícího se 2.MPS. Polské velení se tomu snažilo předejít zablokováním přístavu potopenými loděmi. Akci provedli polští ženisté v noci ze 6. na 7. září, přičemž zablokován byl nejenom vjezd do přístavu v Gdyni, ale i malého přístaviště ve Wielkiej Wsi.

Ve vzduchu vypadala situace obdobně jako na moři. Hydroplány 506. pobřežní skupiny se spokojily s hlídkováním a občasným bombardováním Helu, posádky štuk z 4.(St)/186 (T) pak mezidobí relativního klidu využily k odpočinku. Brzy po ránu byl 6. září během jednoho z náletů sestřelen jeden He-59. Zářez na pažbě si připsala baterie III/24, za svůj úspěch ale musela draze zaplatit. Zasažený stroj ještě dokázal odhodit svůj náklad a dobře umístěná bomba zabila tři muže obsluhy. Hydroplán se pak zřítil do moře kousek od pobřeží. Velitelé polských baterií hlásili minimálně další dva sestřely, podle německých záznamů už ale Luftwaffe tento den o žádné stroje nepřišla.

Pozdě v noci zahájil svou bojovou činnost také MDLot. K průzkumnému letu odstartoval jeden z hydroplánů R-XIII G/hydro, pilotovaný námořním poručíkem Józefem Rudzkým. Jednalo se vlastně o druhý pokus, když se několik desítek minut předtím musel vrátit jiný stroj. Ten se krátce po startu dostal do přesné palby ze země a pilot byl raněn. Jak se později ukázalo, ostrostřelci patřili k některé z vlastních jednotek. Druhý start se povedl bez problémů a poté, co pilot několikrát prokřižoval Puckou zátoku, zamířil více na východ. Na přístupech k Gdaňskému zálivu nenarazil na žádná letadla ani lodě protivníka, což polské velení povzbudilo k naplánování dalších letů.

Následující den kapitulovala v 10:15 posádka Westerplatte. Německému velení tím spadl veliký kámen ze srdce, protože o dění v Gdaňsku se už osobně zajímal sám Hitler. Velitel gdaňského přístavu začal téměř okamžitě s přípravami na přijetí prvních jednotek Kriegsmarine. O den později už zde mohly Rugeho lodě čerpat palivo a vodu, k dispozici byly i opravárenské kapacity místních loděnic. Situace „minových dělníků“ se tím rapidně zlepšila a odminovávání příbřežních vod nabralo na intenzitě.

V mezičase se u Mechelinek objevil oddíl minolovek (OORP Jaskólka, Mewa a Rybitwa), pátrající po posádce sestřeleného bombardéru. Po německých letcích ale nebylo ani památky, takže Mewa s Rybitwą po chvilce vyrazily na zpáteční cestu. Jaskółka měla pro jistotu ještě nějakou dobu hlídkovat, když tu se nad ní objevil z ničeho nic osamělý Ju 87. Ten okamžitě přešel do střemhlavého letu a zaútočil svou 250kg bombou. Posádka se sice urputně bránila střelbou svých dvou kulometů, nicméně šance na poškození robustně stavěného bombardéru byla velmi malá [1]. Jaké pak bylo překvapení, když útočící stroj loď přelétl a v nevelké vzdálenosti od zádě narazil do moře. Po nárazu na dno letadlo explodovalo, takže dnes se již nikdo nedozví, zda se jednalo o chybu pilota, technickou závadu nebo se polským střelcům podařil výjimečný zásah.

Po setmění se z Helu opět vznesl polský průzkumný hydroplán. Nejprve zamířil ke Gdaňsku, kde měl zjistit aktuální kotviště Schleswig-Holsteinu. Posádce se i přes dobré povětrnostní podmínky nepodařilo německou loď nalézt, takže po průletu nad městem pokračovala nad otevřené moře. Zde nějakou dobu hlídkovala v jihovýchodní části Baltu. Opět nebyla spatřena žádná loď, německá blokáda se pravděpodobně nacházela o něco více na sever. Po návratu na základnu se mezi mužstvem rozšířily pověsti o bombardování skupiny SS-manů, slavících v ulicích Gdaňska pád Westerplatte. Barvitý popis náletu se dostal i do některých seriózních historických knih, čímž dostal punc pravdivosti. O nočním náletu ale mlčí dochovaný deník z Schleswig-Holsteina i dobový gdaňský tisk. Příběh byl pravděpodobně smyšlený a mezi mužstvem záměrně šířený k povzbuzení morálky [2]. Je otázkou, zda si Němci polských nočních letů všimli, nebo se jednalo o nešťastnou souhru náhod [3]. Hned druhý den ráno se ale u Juraty objevilo sedm Ju 87 z 4.(St)/186 (T) a zaútočilo na zakotvené hydroplány. Po tomto překvapivém náletu zůstaly Polákům v letuschopném stavu pouze dva stroje – jeden RWD-17W a amfibie Nikol A-2. Později se oba stroje pokusily o útěk do Švédska, úspěšný byl ale pouze druhý z nich [4].

Dne 9. září zamířil do Gdaňska na inspekci vrchní velitel Kriegsmarine, admirál Reader. Prohlédl si území Westerplatte, vyznamenal účastníky bojů a přímo na místě probral možnosti dalšího postupu. Protože se čištění plavebního kanálu do Gdyně příliš vleklo, následující den měl minovou flotilu podpořit i Schleswig-Holstein. Ten samozřejmě střílel z hloubi gdaňského přístavu, protože po nálezu polské miny severně od Gdaňska byli Němci ještě opatrnější [5]. Ani intervence bitevní lodi však neuchránila minolovky od přesné palby polských baterií. Velitel baterie Canet, chorąży Stanislaw Brychcy, zpočátku neodpovídal na palbu německého obrněnce a lovící minolovky nechal připlout o něco blíže. Potom s co největší rychlostí vystřelil tři granáty na první loď, další tři rány na druhou loď a nakonec stejný počet projektilů zamířil i na poslední plavidlo v řadě. Po krátké chvíli vše opakoval. Touto neobvyklou taktikou chtěl v Němcích vzbudit dojem, že jsou v okolí Gdyně rozmístěny nejméně tři baterie. To se mu pravděpodobně podařilo, protože krátce nato provedlo několik štuk nálet na dělostřelecké pozice v jeho okolí. Bombardování se ale zcela minulo účinkem, protože většina letadel shodila bomby na pouhé makety děl. Skutečná pozice posledního polského děla tak zůstala Němcům i nadále skryta.

Klasické tralování nepřinášelo žádné výsledky, a tak se Ruge rozhodl ke změně taktiky. Minolovky spustily na vodu své barkasy a ty pak pod rouškou tmy propluly kritický úsek. Malé čluny sice nemohly nahradit práci klasické minolovky, poskytly však důležitou indicii, že minové nebezpečí v okolí polské základny není tak veliké, jak se zpočátku zdálo. Na severu se mezitím jednotky 42. pluku Grenzwache dostaly k předměstí Władysławowa, jediného většího přístavu na severním pobřeží. Ten byl sice zablokován potopenými loděmi, vytvořená bariéra ale asi nebyla nepropustná, protože už 11. září se vlajkové lodi flotily minolovných člunů M-8 podařilo vplout dovnitř. Kriegsmarine si zde záhy zřídila předsunutou základnu, což ocenily zejména menší hlídkové lodě.

Následující den 12. září byl plný událostí nejenom na souši, ale také na moři. Vše začalo ostřelováním Helu z děl Schleswig–Holsteinu. Palba na velkou vzdálenost se jako obvykle minula účinkem a žádná z baterií nebyla poškozena. O něco později se k helské kose přiblížila stará minolovka Otto Braun. Do dělostřeleckého souboje s ní se pustila 43. baterie, vyzbrojená 75 mm děly. Během chvilky se jí podařilo zastřílet a trefit narušitele jedním granátem. Německá loď se poté urychleně stáhla. Následovala úspěšná akce oddílu minolovek u Redy, kde byl palbou z moře zastaven nápor útočících německých jednotek (bylo již popsáno výše). V noci pak pravděpodobně došlo k zablokování přístupu do Pucké zátoky. Ta je totiž od zbytku zálivu oddělena pásem mělčin, táhnoucích se od Kuźnice k Rewě. Poláci zde v meziválečném období probagrovali průplav umožňující plavbu k Pucku i větším lodím. A právě k tomuto průplavu zamířila vyměřovací loď ORP Pomorzanin v doprovodu několika rybářských kutrů. Po jejich ustavení na patřičných místech odpálili ženisté předem připravené nálože a lodě tak klesly ke dnu. Nicméně z důvodu silných proudů se část lodí nepodařilo potopit na správném místě, takže plavba menších lodí zde byla nadále možná, poněvadž mezera v blokádě byla dobře poznatelná podle z vody trčících stěžňů.

Poznámky

[1] Během bitvy u Helu i následných náletů polští námořníci často pozorovali, jak se kulometné projektily od zasažených štuk pouze odrážejí. Později bylo sice v okolí jednotlivých baterií nalezeno množství kovových úlomků a částí letadel, výlučně kulometnou palbou ale nebylo sestřeleno žádné z nich.

Reklama

[2] Hlášení letců hovořilo o osvětleném nebi a palbě protiletadlových zbraní, což by minimálně v deníku bitevní lodi muselo být zaznamenáno. Nicméně některé prameny hovoří o pouhém ostřelování vojáků z palubních zbraní, což by historce dávalo reálný základ. Není vyloučeno, že prolétávající stroj na Němce opravdu vyslal dávku ze svých kulometů, a než stačila protiletadlová obrana zareagovat, zmizel ve tmě. Drobný úspěch byl později šuškandou zveličen, čemuž se polští velitelé z pochopitelných důvodů nebránili.

[3] O den dříve hlásila posádka jednoho z He-60 spatření polského průzkumného letounu. S ohledem na to, že se tato událost měla odehrát chvilku po poledni, je to dost nepravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější je, že se posádka spletla a jedno z vlastních průzkumných letadel považovala za polské. Bohužel pro MDLot. došli Němci k přesvědčení, že je tato jednotka opět bojeschopná, a ihned přistoupili k její likvidaci.

[4] RWD se musel po několika minutách vrátit pro závadu na motoru, později byl použit jako návnada pro německá letadla.

[5] Mina byla vylovena 8. září jednou ze starších minolovek z 1. flotily a pravděpodobně pocházela z pole položeného ORP Wilk.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více