Bitva o Okinawu část 2. - Bojové akce

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 31.302

Invaze

Vylodění začalo časně ráno v 06.00 hod. 1. dubna 1945 samozřejmě pod palebným přikrytím bitevních lodí. Podle plánu provedla 2. divize předstírané vylodění na jihovýchodním pobřeží Okinawy. Jestliže Američané doufali, že Japonci zahájí palbu a prozradí tak postavení svých pobřežních baterií, nestalo se tak. Pouze dvě transportní lodi byly poškozeny nálety kamikaze. 2. divize byla připravena v případě potřeby uskutečnit skutečný výsadek, k tomu však nedošlo a 14. 4. byla nakonec divize odeslána zpět na Saipan.

V 08.30 začalo skutečné vylodění na opačné straně ostrova. III. ani XXIV. sbor se při vyloděni nesetkal s odporem a překvapení Američané do setmění vylodili na pobřeží 50 000 mužů a zajistili předmostí hluboké až 4 500 metrů, přičemž této linie měli podle plánu dosáhnout až v den L+3.

Reklama

V den L+2 zaútočily oba sbory směrem na východ, přeťaly japonské komunikační linie ve směru sever-jih, čímž ostrov de facto rozdělily na dvě poloviny. 3. dubna oba sbory dosáhly východního pobřeží, přičemž po celou dobu narážely jen na slabý odpor. XXIV. se začal přeskupovat pro útok na jih, zatímco III. sbor se stočil na sever.


Námořní pěchota se vyloďuje na Okinawě
Zdroj obrázku: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Marines_land_on_Okinawa_shores.jpg

Pozemní boje na severu

Podle plánu měly oba sbory poté, co rozdělily Okinawu ve dví, tlačit Japonce od sebe. III. sbor zahájil postup na sever, 6. divize postupovala podél západního pobřeží, zatímco 1. divize se probíjela podél pobřeží východního. Japonci ustoupili do předem připravených pozic na hoře Jaetake, na poloostrově Mobutu. Námořní pěchota se sem probila 14. dubna.

Až dosud nemuseli mariňáci čelit nijak zarputilému odporu. Střetnutí zatím měla charakter záškodnické války – Japonci se objevili náhle jako duchové, vystřelili na Američana, který měl v ruce mapu nebo dalekohled (a tudíž jej pokládali za velitele) a zase zmizeli. Zato na Jaetake došlo k zuřivému třídennímu boji, hřeben hory nakonec námořní pěchota dobyla po zběsilém boji muže proti muži. Zbytek poloostrova Mobutu, stejně jako celé severní části Okinawy, byl vyčištěn o den později, tedy 18. dubna. Během bojů v severní části ostrova příslušníci III. sboru podle odhadů zabili na 2 500 Japonců a zajali jich pouze 46. Mariňáci sami ztratili 246 mrtvých a více než 1 000 raněných.

S dobýváním severní části Okinawy souviselo i obsazení ostrova Ie Šima, na němž bylo japonské letiště. Výsadkem na tomto ostrově byly opět pověřeny jednotky 77. divize, která po úspěšném dobytí Kerama Retto nyní čekala na moři na další rozkazy.

Reklama

Na malém ostrově, kde letecký průzkum očekával jen hrstku obránců, se ve skutečnosti zuřivě bojovalo od 16. do 21. dubna. Na konci bojů užaslí Američané napočítali 4 176 mrtvých Japonců, do zajetí jich putovalo 208 a dále se zde nacházelo 1 586 internovaných civilistů. S těmi byly nečekané problémy. Před vyloděním na Okinawu byl americkým vojákům zdůrazňován rozdíl mezi Japonci a rodilými Okinawany. Američané se měli k civilistům chovat co možná ohleduplně, avšak na Ie Šima se civilisté často přidávali k japonským obráncům a, vyzbrojeni jen bambusovými oštěpy, bojovali stejně fanaticky jako Japonci. Těžko říci zda byli tak dokonale „zpracováni“ japonskou propagandou o „amerických ďáblech“ či jednali pod pohrůžkou smrti ze strany japonských okupantů.


Mariňáci vyhazují do povětří nepřátelský bunkr na Okinawě
Zdroj obrázku: http://en.wikipedia.org/wiki/File:OkinawaMarineCaveDemolition.jpg

Pozemní boje na jihu

Oproti relativně snadnému tažení III. sboru na severu byl XXIV. sbor (postupující se 7. divizí na levém křídle a s 96. divizí na pravém) na jihu vtažen do vleklých a vyčerpávajících bojů o každý metr terénu. Američané při každém kroku naráželi na dobře umístěná a dokonale zamaskovaná ohniska odporu. Každý krok stál značné oběti. Docházelo k častým bojům muže proti muži. Obtížný terén neumožňoval široké použití obrněných vozidel, mnoho amerických tanků a obrněných transportérů bylo zničeno zamaskovaným dělostřelectvem, příložnými minami nebo dokonce byly jejich osádky pobity japonskými bajonety a ukořistěná vozidla obrácena proti původním majitelům.

Do 12. dubna sbor postoupil jen asi o 5 km, zato ztratil 451 mrtvých a více než 2 000 raněných. Průzkum zjistil, že Japonci obsadili silnou obrannou linii, táhnoucí se napříč celou šířkou ostrova přibližně v úrovni města Mačinato, podle kterého také linie získala jméno. Za ní se nacházel další obranný kruh obtáčející historické město Šuri, a letiště Mačinato a Jonabaru.

Buckner nyní zahájil přeskupování svých sil. Povolal 27. pěší divizi, aby se postavila vpravo od 96. divize. Na 19. dubna naplánoval útok všemi třemi divizemi současně po celé šíři fronty. V 06.00 byla zahájena největší dělostřelecká příprava v historii celé tichomořské války. Účastnilo se jí 6 bitevních lodí, 6 křižníků, 6 torpédoborců a 27 pozemních dělostřeleckých jednotek včetně oddílů 203mm houfnic. Během 40 minut bylo vypáleno na 19 000 granátů všech ráží. Útok dále podporovalo na 600 amerických bojových letounů. Děsivá kanonáda však ve skutečnosti způsobila japonskému systému jeskynních pevnůstek jen malou škodu. Ofenzíva narazila na rozhodný odpor a japonskou linii se nepodařilo nikde prorazit. Naopak, záškodnické jednotky Japonců pronikaly v nepřehledném terénu mezi americké oddíly a způsobovaly zde zmatek a ztráty.

Zuřivé boje pokračovaly do 24. dubna a ztráty stoupaly na obou stranách. Japonci několikrát provedli výtečný ústupový manévr a stáhli se do předem připravených záložních postavení, takže Američané udeřili do prázdna. Nicméně nakonec musel Ušidžima pod tlakem stáhnout své jednotky linie kolem Šuri a povolat zálohy z jihu Okinawy.

Také Američané museli opět přeskupit své síly. 1. divize III. sboru námořní pěchoty byla povolána ze severní Okinawy, aby vystřídala vyčerpanou 27. pěší divizi, 77. pěší divize převzala pozice od 96. pěší divize, ačkoliv sama za sebou měla těžké boje na Ie Šima; přesto měla dost sil.

V USA i mezi čelními vojenskými představiteli začala převládat kritika Bucnerova vedení bojové činnosti. Vrchní velitel sboru námořní pěchoty, generálporučík A. Vandegrift, navštívil Bucknera a navrhl mu, aby opět povolal ze Saipanu 2. divizi námořní pěchoty, která tentokrát měla provést nikoli fingované vylodění, ale skutečně se vylodit za liniemi nepřítele. Řada vysokých amerických důstojníků tuto myšlenku podpořila, ale Buckner návrh odmítl jako příliš riskantní, argumentujíce neúspěchem obdobné akce u Anzia v Itálii.

Nicméně nespokojenost s vedením operací vládla i ve štábu nepřítele. Ušidžimovi podřízení důstojníci, do jejichž čela se postavil náčelník štábu Čó, vyslovili svůj nesouhlas s dosavadním vedením operací. Podle jejich názoru byl obranný boj nedůstojný a zcela v rozporu se samurajskou tradicí, což mělo demoralizující účinky. Žádali Ušidžimu, aby nařídil útok proti americkým pozicím. Důstojníci soustředění kolem Ušidžimi zase zcela oprávněně namítali, že takový útok by přivodil značné ztráty a dělostřelecká příprava by Američanům prozradila postavení vlastního dělostřelectva. 2. května japonský štáb o této otázce zahájil bouřlivou diskusi, při níž se zkonzumovalo značné množství alkoholu. Během tohoto jednání Ušidžima náhle souhlasil, aby byla 4. května ve spolupráci s letectvem a námořnictvem provedena protiofenzíva.

Akce začaly krátce po půlnoci zvýšenou aktivitou malých japonských plavidel u pobřeží Okinawy. Kromě sebevražedných člunů zde operovaly i výsadkové bárky, z nichž chtěl Ušidžima vysadit infiltrační jednotky za linii Američanů na západním i východním pobřeží Okinawy. Většina výsadkových plavidel však byla potopena, pouze na západě, poblíž letiště u města Mačinato, se podařil výsadek asi 500-600 mužů na pobřeží. Kolem 250 jich bylo postříleno hned na plážích, zbytek unikl do města.

V 01.30 začaly letecké útoky, které ve vlnách trvaly po celý den. Během nich byl potopeny dva torpédoborce a dvě výsadkové lodě. Dále byla poškozena 1 eskortní letadlová loď, 1 lehký křižník, 1 torpédoborec a 2 minonosky. Japonci ztratili celkem 137 letadel, Američané jen 5.

Ani na zemi se Japoncům nedařilo. Pozemní ofenzívě předcházela nejtěžší dělostřelecká příprava, jaké museli Američané čelit za celou válku v Pacifiku. Přesto se Japoncům nepodařilo prolomit jejich linie a utrpěli strašné ztráty. To je však neodradilo a v noci na 5. května se pokusili o útok ještě jednou. I tento byl ale odražen a Ušidžima v tomto okamžiku ofenzívu zastavil s výsledkem rovným nule. Japonské ztráty činily 5 000 padlých a 19 těžkých děl, jejichž postavení Američané odhalili během zmíněné dělostřelecké přípravy.

Reklama

Generál Buckner, povzbuzen úspěchy svých jednotek v obranných bojích, se rozhodl zahájit po odražení japonských útoků vlastní ofenzívu. Ze severu sem stáhl 6. divizi námořní pěchoty, takže nyní vedle sebe, od západu k východu, linii tvořily 6. a 1. divize námořní pěchoty III. sboru, 77. pěší divize a 96. pěší divize, přičemž 7. pěší divize XXIV. sboru byla stažena do týlu k odpočinku. Za centrum japonské obrany bylo považováno historické město Šuri. Buckner plánoval útok především na křídlech a následné obchvácení Šuri z obou stran.

Útok byl zahájen 11. května a okamžitě se proměnil v řadu rozhořčených zápasů o jednotlivé opěrné body napříč celým ostrovem. Japonská postavení byla opět promyšlenou spletí jeskyní a bunkrů, navzájem se podporujících palbou. 14. 5. se podařilo 96. divizi prolomit japonskou obranu. Do průlomu Buckner zasadil opět povolanou 7. pěší divizi. Ta navíc 19. května v noci dobyla město Jonabaru. Útok Japonce zcela překvapil, neboť byl proveden za špatného počasí bez předchozí dělostřelecké přípravy a letecké podpory. Ve chvíli, kdy už se zdálo, že bitva může být rozhodnuta, začaly husté deště, které rozmáčely terén, což Američanům znemožnilo nasazení obrněných vozidel a zpomalilo jejich postup. To dalo Japoncům čas ke konsolidaci sil. Američané opět narazili na silná obranná postavení a 26. května museli útok zastavit.


Zničené americké Shermany během bojů na jižní Okinawě
Zdroj obrázku: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Attack_on_bloody_ridge.jpg

Ušidžima nyní zvažoval další možnosti, a ačkoliv se pro tento okamžik podařilo americký postup zastavit, rozhodl se včas ustoupit na další obrannou linii, tvořenou hřebeny na poloostrově Kan. Měly se sem přesunout i jednotky námořníků bez lodí, soustředěné na poloostrově Oroku. Ti tedy zničili své těžké zbraně a přesunuli se do nových pozic. Zde ale zjistili, že pro ně nejsou přichystána obranná postavení a tak jejich velitel, kontraadmirál Minoru Ota požádal Ušidžimu, zda se mohou vrátit zpět na Oroku a vybojovat zde svou poslední bitvu. Ušidžima nemohl odmítnout. Američtí průzkumníci zmateně sledovali jak přesuny japonských námořníků z Oroku na Kan a zpět, tak také stahování japonských sil z oblasti kolem města Šuri. Buckner však tento manévr nepochopil. Domníval se, že jde pouze o evakuaci civilistů. Zatímco soustřeďoval své jednotky pro útok proti Šuri, Japonci mu vyklouzli.

Američané udeřili na Šuri, Japonci však kladli pouze symbolický odpor. Postup Američanů byl tak rychlý, 1. divize námořní pěchoty pronikla do sektoru 77. pěší divize, která ihned, v domnění, že jde o japonský protiútok, přivolala pomoc stíhacích bombardérů. Jen se štěstím se katastrofě podařilo zabránit. Historické město Šuri bylo dobyto 1. června, v té době však připomínalo jen hromadu sutin plnou zapáchajících mrtvol.

Buckner se domníval, že dobytím Šuri se mu konečně podařilo definitivně Japonce zlomit. Ve skutečnosti však jeho muže čekaly ještě tvrdé boje. Američané opět zahájili postup v operační šíři dvou sborů směrem na jih. Neustálé deště silně podmáčely už tak těžko průchodný terén, takže obrněná vozidla, zejména veledůležité plamenometné tanky, se nedala použít. Ušidžima soustředil zbytky svých jednotek na linii Itoman – Jaeu Dake. I když japonští vojáci věděli, že z tohoto postavení se již žádný další ústup neplánuje, jejich morálka byla vysoká.

Bojovalo se s maximálním nasazením. 6. divize námořní pěchoty odřízla japonské námořníky na poloostrově Oroku, zatímco ostatní americké jednotky nadále tlačily Japonce k moři. Na Oroku se bojovalo do 14. června a 6. divize tu ztratila 1 608 mužů. Pobitých námořníků Američané napočítali přes 4 000. Kontraadmirál Ota se svým štábem spáchal sebevraždu. Přestalo pršet a se zlepšením počasí se vystupňovaly letecké útoky na japonské pozice. Také vysychající terén umožnil větší zasazení obrněných vozidel. 17. června se organizovaná japonská obrana definitivně zhroutila. Ušidžima o den později nařídil svým mužům, aby se rozptýlili a vytvořili partyzánské skupiny. Bucknerův návrh na kapitulaci s pohrdáním odmítl. Téhož dne Buckner zahynul, zasažen střepinou dělostřeleckého granátu, když na předsunuté pozorovatelně obhlížel situaci.

Ani japonský velitel nepřežil. Ušidžima i Čó spáchali seppuku. Spolu s nimi spáchalo sebevraždu mnoho jejich podřízených. Současně zahynulo mnoho Okinawanů poschovávaných v jejich bunkrech, kde je Japonci využívali jako živé štíty. Domorodcům líčili Američany jako ztělesněné ďábly a barbary, proto mnoho ostrovanů spáchalo sebevraždu společně s Japonci. Ve většině případů však byli buď Japonci k sebevraždě nuceni nebo přímo povražděni.

Nyní už Američané jen mohli likvidovat poslední oddělená ohniska odporu a osamocené skupinky Japonců, kteří chtěli pokračovat v boji.

Boje na moři

Od počátku také pokračovaly námořní operace. Jestliže na zemi šlo o vleklou materiálovou bitvu, pak na moři a ve vzduchu to nebylo jiné. Američané samozřejmě věděli, že dosud nevídané soustředění amerických plavidel u břehů Okinawy přiláká pozornost všech dostupných japonských prostředků napadení. Proto byl kolem Okinawy vytvořen kruh protiponorkových a protileteckých radarových hlídkových plavidel.

Japonci první velkou protiakci zorganizovali až 6 dní po vylodění. 6. dubna začal první hromadný úder sebevražedných letounů kamikaze. Údery kamikaze silně otřásly morálkou Američanů – něco tak nelidského nebyli lidé, vychovaní v duchu křesťanské západní morálky, schopni pochopit. Japonské útoky směřovaly především proti torpédoborcům tvořícím radarový hlídkový kruh a dva z nich se Japoncům podařilo potopit.

Téhož dne vyplul na moře Speciální útočný svaz – do akcí kamikaze se zapojily také japonské hladinové námořní síly. Speciální útočný svaz tvořila bitevní loď Jamato, nejmohutnější bitevní loď světa, a jako doprovod s ní plul 1 lehký křižník a 8 torpédoborců. Japonci předpokládali, že útok leteckých kamikaze způsobí Američanům těžké ztráty, za úsvitu 8. dubna pak měl k Okinawě dorazit Speciální útočný svaz, využít zmatku, díky ohromující palebné síle Jamato způsobit co největší ztráty a po vystřílení munice najet loděmi na pláže Okinawy, kde se měly posádky přidat k pěchotě bránící ostrov. O návratu svazu se vůbec neuvažovalo.

Japoncům však nepřálo štěstí. Již večer 6. dubna byly svaz zpozorován americkými ponorkami, které o něm neprodleně podaly zprávu. Následujícího dne v 08.14 hod. byly objeveny také průzkumným letounem z americké letadlové lodi Essex. Po 10. hodině vzlétlo z palub amerických nosičů celkem 380 letadel a zamířilo k japonským lodím. Japonci naopak neměli po amerických úderech na letiště na Kjúšú žádná letadla, která by mohla Speciální útočný svaz chránit. Nastalo tak nevyhnutelné. Jamato po téměř dvou hodinách nepřetržitých leteckých útoků inkasovala 10 torpéd a 5 pum, převrátila se a nakonec explodovala. Sloup černého kouře vyrazil do výšky 2 000 metrů a byl zpozorován japonskými hlídkami až ve 120 mil vzdálené Kagošimě. Z její posádky 3 332 mužů bylo zachráněno jen 269 osob. Spolu s Jamato byl potopen i lehký křižník Jahagi a čtyři torpédoborce. Japonci celkově ztratili více než 3 700 mužů, Američané pouze 12 letců a 9 letadel.


Výbuch skladů střeliva na Jamato
Zdroj obrázku: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Yamato_battleship_explosion.jpg

Neuspěly ani japonské ponorky. Během bojů o Okinawu Američané potopili celkem osm velkých japonských ponorek a několik trpasličích, přičemž ani jediná americká loď nebyla zasažena torpédem z ponorky. Jedinou zbraní, která představovala skutečnou hrozbu, bylo japonské letectvo, zejména sebevražedné letouny kamikaze.

Japonci provedli mezi 6. dubnem a 22. červem, kdy boje o Okinawu oficiálně skončily, celkem 10 masových náletů kamikaze nazývaných "Kikusui" na lodě Spojeného expedičního svazu TF 51. Útoky zpravidla probíhaly za úsvitu či za soumraku, aby byla co nejvíce snížena hrozba ze strany amerických stíhačů. Japonští piloti projevovali značné odhodlání a obratně využívali oblačnosti ke skrytému přiblížení k cílům. Nejčastějšími cíli se stávaly torpédoborce tvořící vnější radarový kruh kolem Okinawy.

Za všechny uvedu alespoň boj torpédoborců USS Hadley a USS Evans, které spolu se čtyřmi výsadkovými loděmi tvořily ráno 11. května 1945 radarovou hlídku na stanovišti č. 15, severozápadně od ostrova Ie Šima. Americké lodi 1 hodinu a 45 minut (mezi 7.45 a 9.30 hod.) bojovaly proti několika desítkám japonských letadel, Hadley jich měl v jedné chvíli na radaru 150. Mezi japonské letouny byly neprodleně navedeny americké stíhací letouny, které sestřelily asi 50 Japonců, ti však přesto pokračovali v útocích na oba torpédoborce, které pálily ze všech hlavní a energicky manévrovaly. Evans byl zasažen čtyřmi kamikaze a poškozen troskami čtyř dalších, sestřelených obsluhami protiletadlových kanónů v bezprostřední blízkosti. Celkově si torpédoborec připsal 15 zničených japonských strojů, sám však byl v plamenech a ležel bez pohonu na hladině. Z jeho posádky zahynulo 30 mužů a 29 bylo zraněno.

Podobně dopadl Hadley, jenž inkasoval zásah pumou do zádi, do které také narazil jeden kamikaze. Sebevražedný letounek Óka narazil do střední části lodi a další kamikaze smetl anténní stožáry. Loď hořela, začala vybuchovat munice a obě strojovny byly zaplaveny. Posádka opustila loď s výjimkou 50 dobrovolníků, kteří, po zuřivém zápase s plameny a explozemi střeliva, uhasili požáry a zastavili pronikání vody do trupu. Hadley zničil 23 nepřátelských letounů, jeho posádka ztratila 28 mrtvých a 67 raněných. Oba těžce poškozené torpédoborce byly odtaženy do umělého přístavu v Kerama Retto a provizorně opraveny, po návratu do Států byly oba sešrotovány…

Obdobnou povahu měly také boje operačního svazu letadlových lodí, který po ukončení přípravných operací prováděl přikrytí vyloďovacích akcí, expedičního loďstva a přímou podporu pozemních sil. V té době již ale svaz TF 58 disponoval jen třemi operačními skupinami, protože po těžkém poškození Franklinu byla skupina TG 58.2 rozpuštěna. Skupina byla znovu zformována 8. dubna s letadlovými loděmi Randolph, Enterprise a Independence.

Den předtím byl poškozen Hancock, vylovený japonský pilot Američanům vyhrožoval, že 11. 4. přijde velký útok, který je všechny zničí. Admirál Mitscher proto na ten den zrušil všechny lety na podporu pozemních vojsk na Okinawě a vyslal silné stíhací hlídky k obraně vlastního svazu i Okinawy. Jedinou vážně poškozenou lodí se stala Enterprise, která byla zasažena dvěma kamikaze. O 5 dní později byla těžce poškozena jedním kamikaze Intrepid. Mitscher proto opět sáhl k reorganizaci. Enterprise i Intrepid byly odeslány na Ulithi k opravám, vážně poškozená Intrepid pak pokračovala do USA, zatímco Enterprise se po třech týdnech opět vrátila do boje. Skupina TG 58.2 opět zanikla a její lodi byly rozptýleny do ostatních operačních skupin (Randolph byl přidělen k TG 58.3 a Independence vystřídala Intrepid v TG 58.4).

Američané zaznamenali, že Japonci proti letadlovým lodím vysílají zjevně schopnější piloty, než proti lodím expedičního svazu. Navíc zde sebevražední piloti přišli s novou taktikou – útočili v tandemu, americká protiletadlová palba se pak soustředila jen na první letoun, což umožnilo druhému proniknout až k cíli.

Další velký úder přišel až 11. května. Dvěma kamikaze byl těžce poškozen Bunker Hill a musel být odeslán k opravám do Států. Zahynulo na něm 404 mužů. Mitscher byl nucen přenést svoji vlajku na navrátivší se Enterprise a ihned sáhl k odvetě.


Hořící paluba USS Bunker Hill po zásahu dvěma kamikaze během 30 vteřin
Zdroj obrázku: http://en.wikipedia.org/wiki/File:USS_Bunker_Hill_hit_by_two_Kamikazes.jpg

Enterprise byla jedinou lodí celého operačního svazu, která měla na palubě noční stíhače. Ti byli vysláni v noci na 13. května nad Kjúšú, kde napadli celou řadu letišť, sestřelili 12 letounů a způsobili četné požáry na zemi. Za svítání byli pak vystřídáni denními stroji ostatních lodí svazu. Japonci byli přibiti k zemi a toho dne byla jejich aktivita velmi nízká. Enterprise útok zopakovala hned následující noc, tentokrát však Japonci nebyli tak překvapeni a podařilo se jim nad ránem provést protiútok, během něhož byla jedním kamikaze zasažena právě Enterprise a musela odplout do Států k opravě. Byla to poslední americká poškozená letadlová loď ve válce.

Až do 10. 6. 1945 prováděly letouny svazu (k 27. 5. přejmenovanému na TF 38) další údery proti letištím na Kjúšú. 10. června svaz ukončil svoji činnost a odplul na Leyte. Jeho úkoly převzaly letouny operující z letišť na Okinawě. Japonci ještě prováděli sporadické útoky proti lodím expedičních sil, avšak jejich síly velmi zeslábly.

Závěr

Formálně japonský odpor na Okinawě skončil 22. června 1945. Bojové akce trvaly 81 dní, během nichž 10. armáda ztratila 7 032 mrtvých, 181 nezvěstných a 31 081 raněných, k tomu je třeba připočíst dalších 36 107 nebojových ztrát – nemoci, vyčerpání, bojová únava apod. Američané ztratili 225 tanků a obrněných transportérů LVT, což představovalo téměř 50% ztráty nasazených obrněných vozidel. Japonci ztratili kolem 110 000 mrtvých, asi 7 500 jich bylo zajato, bylo jim zničeno 27 tanků a 743 kusů různých dělostřeleckých zbraní.

Američané dále hlásili zničení celkem 1 908 japonských letadel, z toho 1 352 ve vzduchu, potopeno bylo 188 japonských plavidel.

Co se týče námořnictva, celkově ztratili během operace ICEBERG spojenci 36 lodí všech typů a dalších 371 jich bylo poškozeno, ztraceno bylo též 539 letadel. U. S. Navy mělo 4 907 mrtvých a 4 824 raněných – bylo to poprvé, kdy počet mrtvých byl vyšší než počet raněných. I to svědčilo o tvrdosti bojů o jeden malý ostrov.

Kdo však skutečně prohrál, bylo civilní obyvatelstvo. Odhaduje se, že zahynulo 40 000 až 160 000 Okinawanů, protože však není přesně známa velikost okinawské populace před bitvou, odhadují se celkové ztráty civilistů mezi 1/10 až 1/3 celkového počtu. Nejenže civilní obyvatelstvo utrpělo hrozné ztráty na životech, většina také přišla o střechu nad hlavou a mnoho historických památek kultury Rjúkjú bylo nenávratně ztraceno. Okinawa navíc zůstala po mnoho let americkou základnou, takže tamní obyvatelé nijak nemohli těžit z velkého ekonomického rozmachu Japonska po válce.

Epilog

Operace ICEBERG byla největší a nejkomplexnější obojživelnou operací 2. sv. války. Tato akce jasně demonstrovala sílu amerického námořnictva i armády. Američané dokázali operovat dlouho na moři, velmi daleko od svých základen, dokázali dobýt a udržet ostrov v bezprostřední blízkosti samotného Japonska. K samotné invazi na japonské ostrovy však nedošlo. Počátkem srpna 1945 byly na Japonsko svrženy dvě atomové pumy, které definitivně zlomily vůli japonského velení k dalšímu boji.

Dobytí Okinawy se tak mohlo jevit jako zbytečný podnik a plýtvání životy vojáků obou stran. Ve skutečnosti však právě japonská mimořádná houževnatost, odhodlání a zarputilost japonské obrany Američany přesvědčila o riziku ohromných ztrát, pokud by se musely americké síly vylodit v samotném Japonsku. Pokoušeli se tedy této alternativě vyhnout za každou cenu. Výsledkem těchto snah nakonec byly právě ony dva atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki. Ačkoli atomové pumy zahubily desetitisíce Japonců, zachránily paradoxně na druhou stranu statisíce a možná miliony životů jak amerických vojáků, tak zejména japonských civilistů, kteří by jinak v této poslední apokalyptické bitvě zahynuli. Jedním z klíčových argumentů při rozhodování prezidenta Trumana, zda použít jaderné zbraně, byly právě výsledky operace ICEBERG. Proto oběť Američanů i Japonců v této zoufalé bitvě nebyla marná.

Prameny:
Simon Foster: Okinawa, nakl. Mustang, Plzeň 1995, ISBN 80-85831-50-3
G. W. Prange: Boží samuraj, nakl. Naše vojsko, Praha 1995, ISBN 80-206-0458-8
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Okinawa
http://pacific.valka.cz/forces/tf58.htm

 

 

 

 

 

 

 

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více