Squadron Leader Peter Turnbull

Autor: Michal Rak 🕔︎︎ 👁︎ 19.936

Peter Turnbull se narodil 9. února 1917 ve městečku Armidale v Novém Jižním Walesu (NSW) v Austrálii. Až do svého nástupu ke Královskému australskému letectvu (RAAF), v jehož řadách prodělal pilotní výcvik, pracoval jako elektrotechnik v Glenn Innes. Po vypuknutí války byl zařazen k 3. peruti RAAF, která se připravovala pro službu v zámoří a byla na základně Ritchmond NSW.

"Trojka" patřila k nejstarším australským jednotkám. Vznikla v roce 1916 a bojovala na frontě ve Francii, její piloti se zde například zúčastnili boje, ve kterém byl zabit Rudý baron Manfred von Richthofen. Australané ve Francii zůstali až do léta roku 1919, kdy se vrátili domů a jejich peruť byla rozpuštěna. K prvnímu znovuzformování perutě došlo v roce 1922, ale jen na krátký čas, definitivně jednotka opět vznikla 1. července 1925 na letišti Point Cook ve státě Viktorie, ale zakrátko se přesunula na již zmíněné letiště Ritchmond. Zde pak zůstala až do vypuknutí války. Výzbroj perutě, která se skládala ze tří letek, nejprve tvořily prvoválečné stroje SE.5a a D.H.9. Tyto byly na počátku 30. let nahrazeny letouny Westland Wapiti. Jednotka byla určena pro spolupráci s pozemními silami, ale její hlavní náplní bylo letecké snímkování Austrálie a průzkum počasí. V polovině třicátých let výzbroj "trojky" doplnily ještě dvoumístné stíhačky Hawker Demon. Vyhlášení války Německu v září 1939 ji zastihlo v síle 12 letadel a 9 operačních osádek a bylo rozhodnuto, že 3. peruť RAAF bude jako první poslána do zámoří. Cílovou stanicí se stal Egypt.

Reklama

Dne 15. července 1940 se skoro tři sta mužů jednotky nalodilo v Sydney na loď RMS Orontes, se kterou 7. srpna dorazili do indické Bombaje. Zde přestoupili na loď HT Dilwara, se kterou propluli Suezským průplavem a 23. srpna se vylodili v Suezu.

V této době se peruť, jejímž velitelem byl S/Ldr Ian McLachlan, skládala ze tří letek. Turnbull byl zařazen do letky A, kterou vedl F/Lt Gordon H. Steege. Tento důstojník sloužil u jednotky od července 1938, ale po vypuknutí války byl na čas přeložen k peruti č. 11, která prováděla protiponorkové hlídky mezi Austrálii a Singapurem. Nyní byl však zpět u své staré "trojky", u které setrval až do května 1941, kdy se stal velitelem nové 450. perutě RAAF.

Jednotka byla původně určena pro spolupráci s pozemními silami, čemuž odpovídala i výzbroj, jež jí byla v Egyptě přidělena. Jedna letka obdržela pozorovací Westland Lysandery, jedna stíhací Gloster Gladiatory a Turnbullově letce přidělili stíhací Gloster Gauntlety Mk.II.

Tyto letouny rozhodně nepatřily v létě 1940 k nejmodernějším, ovšem jejich výkony byly na úrovni Italy stále používaných Fiatů CR.32. Australané je však měli používat k útokům na pozemní cíle, k čemuž měli využít dvojici kulometů Vickers a menší pumy umístěné pod křídly.

Dne 19. září 1940 převzal Turnbull, společně s F/Lt Pellym , F/O A. Rawlinsonem a F/O L. E. Knowlesem, čtyři tyto letouny od 102. MU v Abu Sueiru a přesunul se na frontu k 208. peruti RAF. S bojovými lety se ovšem začalo až v listopadu a pak hlavně po 9. prosinci, kdy byla spuštěna operace Commpas, která přinesla rychlý britský postup do italských linií. Dne 16. prosince dokonce dvojice Gauntletů jednotky, z nichž jeden pilotoval Turnbull, doprovázela trojici Lysanderů na jejichž palubě byl generál Wavell, hlavní britský velitel v oblasti, se svým štábem. Wavell letěl na inspekci na polní letiště ALG75.


Peter Turnbull (vpravo) již po návratu do Austrálie v řadách 76. perutě RAAF. Společnost mu dělají (zleva) Bardie Wawn (3-2-3 v.) a Blue Truscott (14-3-3 v.)
http://home.st.net.au/~dunn/ozcrashes/wa15.htm

Ovšem služba Lysanderů a Gauntletů u 3. perutě RAAF byla spíše epizodní. Zejména staré Gauntlety se rychle opotřebovaly a tak bylo rozhodnuto je ze služby, společně s Lysandery, stáhnout a ve výzbroji perutě nechat jen Gladiatory, stejně tak došlo ke zrušení jedné z letek. Jednotka se tak stala čistě stíhací a to i přesto, že skoro nikdo z pilotů neprošel stíhacím výcvikem. Ovšem už první setkání australských letců v kabinách Gladiatorů s italskými stíhači 18. listopadu ukázalo, že to nebude velký problém. Čtyři Australané se toho dne utkali s osmnácti Fiaty CR.42, pravděpodobně z 13°Gruppo. Po 25minutovém boji ohlásili piloti "trojky" 4-1-2 vítězství, 3-1-0 z toho F/O Alan H. Boyd, který se stal jediným esem na Gladiatoru u jednotky, a ztratili jednoho pilota. Turnbull se poprvé s nepřítelem utkal 26. prosince.

V té době australští stíhači podporovali útok 6. australské divize na Bardii, a toho dne ráno mělo osm Gladiatorů perutě doprovázet Lysander na průzkum dělostřeleckých postavení v této oblasti. Když na svého svěřence čekaly, narazily nedaleko od Sollum Bay na pětici italských S.79. Bombardéry doprovázelo šest Fiatů CR.42 a dalších 18 bylo spatřeno jako vrchní krytí o 2000 stop výše. I přes početní nevýhodu Australané zaútočili. Dva Gladiatory se vrhly na bombardéry a zbytek formace začal stoupat k vrchnímu krytí. Ovšem i Italové si nezvaných hostů všimli a pustili se do nich. V nastalé bitce si ale lépe vedli Australané, F/Lt G. Steege a F/O W. Arthur ohlásili po jednom sestřeleném a jednom poškozeném Fiatu, zatímco F/O J. Perrin, A. Rawlinson a P. Turnbull nárokovali každý jedno pravděpodobné vítězství nad stejným soupeřem.

Reklama

Italští stíhači pocházeli z 23°Gruppo, která se do Afriky přesunula 19. prosince ze Sicílie, odkud operovala proti Maltě. Italové sice nárokovali jedno vítězství, přišli však o velitele 74aSquadriglie Cap. Guido Bobbu. Veterán bojů nad Maltou a vítěz tří soubojů zahynul, zatímco letoun velitele Gruppy Magg. Tito Falconiho byl poškozen. Krátce nato byla Bardia dobyta a do zajetí zde padlo přes 40 000 italských vojáků.

Do dalšího souboje se Turnbull dostal až po novém roce a bylo to proti mnohem nebezpečnějšímu nepříteli. V půl osmé ráno 25. ledna 1941 odstartovala čtveřice Gladiatorů perutě na vzdušné krytí obrněné divize v prostoru Mechili. Zde narazily na pětici stíhacích Fiatů G.50bis. Italové měli výškovou převahu a střemhlav se vrhli na Gladiatory. Rozpoutal se divoký souboj, který Australané tentokrát prohráli. Na svou základnu se nevrátil P/O Campbell (L8022), který byl prohlášen za nezvěstného a ani zbytek formace nedopadl moc dobře. Turnbull se stal devětkrát cílem útoku nepřátelských stíhačů a ještě se mu zasekly tři z jeho kulometů. Přesto nárokoval jednoho poškozeného Itala, zatímco Rawlinson nárokoval dva. Velitel perutě S/Ldr Campbell musel posadit svou poškozenou stíhačku v poušti, ale po prohlídce stavu opět vzlétl a vrátil se na letiště.

Italové pocházeli z 358aSquadriglie 2°Gruppo C.T. a bez vlastních ztrát nárokovali čtyři sestřely. Dva si připsal Ten. Bruno Mondi a po jednom velitel jednotky Cap. Annibale Sterzi (celkem 6 vítězství) a M.llo Marco Aicardi. Pro Australany to bylo poslední utkání na starých Gladiatorech, protože již 29. ledna dostala peruť první Hurricany. Celkem na starých dvouplošnících prošla pěti souboji a při ztrátě dvou pilotů a pěti letadel ohlásila 12 vítězství.

Plně byla jednotka na Hurricany přezbrojena 8. února a již patnáctého si na nových letounech připsala vítězství, když F/O J. H. W. Saunders nad mořem sestřelil Ju 88 A od 7./LG1. Šlo rovněž o první vítězství jednotky RAAF nad Luftwaffe.

Turnbull byl za kniplem nového jednoplošníku úspěšný až 3. dubna. Krátce po obědě se sedm Hurricanů jednotky společně s letkou B 73. perutě vydalo k ochraně pozemních vojsk v prostru Derny. Asi 12 mil jižně od Sceleidimy narazili na osm Stuk se stejně silným doprovodem stíhacích Messerschmittů Bf 110. Australané se ihned vrhli na nepřítele, zatímco piloti 73. perutě se do boje nezapojili, a vedli si výtečně. Po návratu nárokovali 5-0-3 vítězství nad Bf 110 a 4-1-2 nad Ju 87. Turnbull se dostal do křížku s doprovodnými stodesítkami a nárokoval dvě jako sestřelené jistě a dvě pravděpodobně, ovšem nadřízené velitelství mu všechny čtyři Messerschmitty uznalo jako zničené. Zbylá vítězství nad Zerstörery nárokoval F/Lt G. Steege.

Německá 7./ZG 26 však přišla jen o letoun Uffz. Georga Stirnweisse (W.Nr.3885), který byl zraněn, ale také nadhodnotila své nároky, když velitel Staffel Hptm. Georg Christl (7 vítězství) hlásil dvě a Obfw. Franz Sander jedno vítězství. Australané zatím měli jen dva lehce poškozené letouny, jedním z nich byl i Turnbullův V7492. Také nároky na sestřelené Stuky byly nadhodnocené, protože II./StG2 přišla jen o dva letouny.

I když se pak Turnbull zapojil do dalších bojových akcí perutě, mimo jiné i do útoků na pozemní cíle, žádný další úspěch na Hurricanu nezaznamenal.

"Trojka" Hurricany používala až do konce dubna, kdy zbylé letouny předala 274. peruti a přesunula se do Lyddy v Palestině, kde 14. května obdržela novu výzbroj. Jako druhá jednotka na středním východě dostala do výzbroje americké stíhačky Curtiss Tomahawk Mk.IIB. Piloti pak museli zvládnou přeškolení velmi rychle, čekalo je totiž nové bojiště a nový nepřítel – vichistickými Francouzi ovládaná Sýrie. V té době byl Turnbull velitelem letky.

Syrské tažení, operace Exporter, začalo 8. června 1941 útokem australských a indických vojáků. Důvodem byla rostoucí podpora Němců a Italů ze strany vlády maršála Pétaina, která nejenže poskytla Luftwaffe svá syrská letiště pro podporu protibritského povstání v Iráku, ale také rebely vyzbrojila ze svých vojenských skladů. A protože budoucí hrozba leteckých útoků na ropná pole v této oblasti připadala britskému velení dost reálná, bylo rozhodnuto Sýrii a Libanon obsadit. A na to, že nepůjde o procházku růžovou zahradou, odkazovala síla zde umístěných francouzských jednotek – 36 000 vojáků (6000 Evropanů), 100 tanků, několik baterií dělostřelectva a celkem 112 letedel všech druhů, z nichž nejnebezpečnějších bylo 25 D.520, 18 MS.406, 13 M.167F a 17 Po.63-11. Další moderní letouny dorazily do oblasti během bojů.

Britové svou leteckou sílu navyšovali postupně, jejím jádrem byly jednotky lehkých bombardérů Blenheim Mk.IV, stíhacích Hurricanů a právě 3. peruť RAAF vyzbrojená Tomahawky. Australané provedli první operační let, a šlo zároveň o první akci na nových letounech, již úvodní den tažení, když společně s Hurricany 80. perutě napadli letiště v Ryadu a podařilo se jim zničit D.520 No330 od GC III/6 a dalších pět poškodit.

Reklama

Do souboje s nepřátelskými letouny se ale piloti jednotky dostali až 12. června a nebyli to Francouzi ale Němci, s kým se utkali. Krátce před třetí hodinou prováděla peruť hlídku nad britskými loděmi, když se objevilo osm Ju 88 a zaútočilo. Australané se do nich pustili a S/Ldr P. Jeffrey, F/Lt J. R. Perrin a F/O J. W. H. Saunders každý ohlásili sestřel „italského“ Junkersu. Protivníci ovšem pocházeli z německé II./LG1, která přišla o dva letouny.

Turnbull se poprvé do kontaktu s nepřátelskými letouny dostal o tři dny později. Sedm Tomahawků squdrony zrovna útočilo na pozemní cíle v oblasti Sheikh Meskine, když se v jejich blízkosti objevilo pět bombardérů Martin M.167F od GB I/39, které mířily k útoku na Daraa. V nastálem boji ohlásil jedno vítězství S/Ldr Jeffrey a druhé právě Turnbull, Francouzi přišli opravdu o dva letouny. Martin No111 Lt. Barona havaroval nedaleko města Daraa a všichni členové jeho osádky byli zajati, tři muži byli zraněni. Letoun No118 se zřítil v plamenech a všichni členové osádky Sgt Chef Tanchouxe zahynuli.


Formace francouzských Martinů M.167F ještě v dobách Bitvy o Francii
http://www.airwar.ru/enc/bww2/type167.html

Se stejným protivníkem, tentokrát od námořní Escadrille 7B a 6B z Flotile 4F, se Turnbull utkal 19. června. Sedm letounů jednotky doprovázelo Blenheimy k útoku na Masbaja a Merjayoun, když dostali zprávu o nepřátelských bombardérech v oblasti Sidonu, kde zrovna operovali australští pěšáci. Po příletu do oblasti narazili na sedm M.167F, ale nedostatek paliva jim dovolil jen několik útoků, po kterých bylo nahlášeno poškození čtyř francouzských bombardérů, jeden právě Turnbullem. Francouzi přiznávají poškození dvou svých letadel.

Zato první setkání s francouzskými stíhači pro Petera nedopadlo dobře. V pondělí 23. června kolem půl sedmé večer narazili piloti 3. perutě na devět D.520 od GC III/6 v oblasti údolí Bekaa. Francouzští piloti letěli pod Tomahawky a byli proto ideálním cílem. Již během první zteče byla zasažena Dewoitine Sous Lt LeGolana, který se musel stáhnout z boje. Stal se pravděpodobně cílem palby F/O Bothwella, který pak zaútočil na další dvě nepřátelské stíhačky a obě hlásil sestřelené. Jeho oběťmi se stali Lt Stenou (No382) a Sgt Savinel (No370), oba Francouzi zahynuli. Poškození další Dewoitiny hlásil F/O Knowles. Za druhou stranu hlásil vítězství Cne Léon Richard (páté ze 7 vítězství), jehož obětí se pravděpodobně stal právě Turnbull, který havaroval se svým poškozeným Curtissem AK463 při návratu do Jenin.

O pět dní později to byl zase Turnbull, kdo se mohl radovat z úspěšného leteckého boje. Ráno devět Tomahawků perutě přeletělo na letiště Damašek-Mezze, kde doplnily palivo a ve čtvrt na jedenáct vzlétly k ochraně bombardovacích Blenheimů. V tu samou chvíli vzlétlo šest Martinů M.167F od Flotille 4F k útoku na britské pozemní síly v okolí Palmýry. Tak začal zatím nejúspěšnější den pro 3. peruť RAAF.

Když se Australané vraceli po úspěšně splněném úkolu domů, zaregistrovali exploze ve vlastních jednotkách a za krátko také spatřili šestici Martinů M.167F, které útočily v párech. Jednalo se o letouny z Flotille 4F, které ke své akci vzlétly v tu samou dobu jako australští stíhači. Ovšem jejich návrat pozemní personál vyhlížel marně, všech šest bombardérů bylo sestřeleno.

Francouzští letci si museli připadat jak v pekle, z letounů 6B-3 Lt de V Zieglera, 6B-4 Ens de V Playe, 6B-6 Ens de V Lacostea a 7B-4 OE Le Frainta nikdo nepřežil. Pilot letounu 7B-6 (No31) PM Sarrotte se snažil svůj poškozený stroj udržet ve vzduchu co nejdéle, aby jeho osádka mohla vyskočit, ale kromě něj a SM Guereta nikdo další nepřežil. Z posledního letounu 7B-5 si život zachránili také dva muži Lt de V Lainé a Ens de V Massicot, kteří padli s těžkými zraněními do britských rukou, celkem 20 Francouzů zahynulo. Turnbull si připsal dva z těchto bombardérů, F/Lt Rawlinson tři a poslední připadl na účet Sgt. Wilsona. To vše bez jakékoliv ztráty. Bohužel při následném vzletu z Damašku, kde piloti doplnili palivo před návratem do Jeniny, selhal motor letounu AK436, který se následně zřítil a v jehož troskách zahynul Sgt. Randall.

Peruť pak prováděla hlavně hloubkové útoky a ochranu pozemních vojsk. S nepřátelskými letouny se tak Turnbull znovu utkal až 10. července a opět pocházeli z námořních jednotek. Pro jednotku začal den raním útokem na letiště Hama, kde se pilotům podařilo zapálit dva bombardéry LeO 451 od GB I/25. Krátce před půl jedenáctou vzlétli znovu, aby poskytli ochranu dvanácti Blenheimům 45. perutě, které bombardovaly sklad munice nedaleko Hamana jižně od Bejrútu. Zrovna když se zbavily svých pum, objevilo se na scéně pět Dewoitin D.520 od Escadrille 1AC, které měly doprovázet trojici M.167F k útoku na britská vozidla. Britské bombardéry však byly lákavějším cílem. V okamžiku Francouzi tři sestřelili, čtvrtý poškodili tak těžce, že havaroval při návratu a šest dalších poškodili lehce. Australští stíhači zjistili co se děje pod nimi až ve chvíli, kdy viděli padat v plamenech první z neblahých Blenheimů. Zakročili pak však tvrdě a nekompromisně a nárokovali bez vlastních ztrát zničení všech pěti francouzských stíhaček. Dvě z nich si připsal Turnbull a po jedné F/O J. F. Jackson, P/O Lane a Sgt. Hiller. Australané tentokrát své nároky nadhodnotili, protože Escadrille 1AC přišla jen o dvě D.520. Pilot letounu No75 PM Goffeny musel svůj hořící stroj opustit na padáku, ale hlásil, že stíhačka, která ho pronásledovala, narazila do kopce, PM Ancyon však tolik štěstí neměl a podlehl utrpěným zraněním.

To se však již blížil francouzský odpor ke konci a všechny letuschopné stroje začaly být stahovány přes Řecko zpět do Francie. Boje utichly 12. července a Sýrie a Libanon připadly pod britskou správu. Boje stály Spojence 4600 mrtvých a zajatých a ztratili 41 letadel, Francouzi přišli asi o šest tisíc mužů a 169 strojů (26 v leteckých bojích, 16 sestřelila protiletadlová palba, zbytek byl zničen při útocích na letiště a při nehodách). Po skončení bojů dostali francouzští vojáci možnost volby, buď vstoupí do služeb generála De Gaulla, nebo se vrátí domů. Jen 5668 mužů z 37 000 se rozhodlo dále pokračovat v boji.

Peter Turnbull se stal s pěti jistými vítězstvími a jedním poškozeným letounem na kontě nejúspěšnějším spojeneckým stíhačem. Na druhé straně dosáhl největšího úspěchu Sous Lt Pierre Le Gloan, stíhací eso již z Bitvy o Francii (3+8 vítězství), známý hlavně podílem na sestřelení pěti italských letadel 15. června 1940. Le Gloan nad Sýrií a Libanonem sestřelil šest Hurricanů a jeden Gladiator (5+2 vítězství).

Dne 20. července 1941 se peruť přesunula do Rayaku, kde pak sedm týdnů zodpovídala za ochranu Bejrútu. V srpnu se vrátila do Egypta, kde se zapojila do bojů s Němci a Itali, v listopadu se podílela na podpoře spojenecké ofenzívy Crusader. Turnbull však počet svých vzdušných vítězství nerozšířil, ovšem 10. října 1941 obdržel za své dosavadní úspěchy vyznamenání DFC.

Dne 7. prosince 1941 zaútočilo Japonsko kromě Havaje také na území evropských kolonií v jihovýchodní Asii. Špatně vyzbrojené spojenecké jednotky byly poměrně rychle poraženy a území Austrálie se najednou samo ocitlo v ohrožení invaze. K obraně vlasti tak byli, zejména z afrického bojiště, staženi někteří zkušení stíhači. A Turnbull byl jedním z nich.

Dne 4. března 1942 vznikla na letišti Townsville 75. peruť RAAF a Turnbull, který předtím působil jako instruktor, se stal velitelem jedné z letek jednotky. Ta dostala do výzbroje Američany poskytnuté stíhačky Curtiss P-40E Kittyhawk (sér. čísla A29-1 až A29-25). Velitelem perutě byl další z veteránů "trojky" S/Ldr Peter Jeffrey.

Po krátkém výcviku se peruť 21. března 1942 přesunula na letiště Seven Mile Strip u Port Moresby na Nové Guinei, kde byla v té době jedinou spojeneckou stíhací jednotkou. Již večer peruť otevřela své skóre, když F/O Wackett a F/O Cox sestřelili japonský průzkumný letoun. Turnbull byl na novém bojišti úspěšný hned následující den.

V 6.30 ráno vzlétlo devět letounů jednotky na hlídku. Když dorazily nad město Lae, rozhodli se Australané zaútočit na pozemní cíle. Formace Kittyhawků se rozdělila na dvě skupiny, první zaútočila na nepřítele, druhá, kterou vedl Turnbull, je jistila ze shora. A to bylo dobře. Během chvilky se v oblasti objevila nebezpečná Zera, o to více, že nad Novou Guineou operovala Tainan Kokutai, u které létala slavná esa jako Saburo Sakai či Tošio Ota. Japonci si to okamžitě zamířili k útočícím Curtissům, vůbec si však nevšimli letounů hlídkujících nad nimi. Tím dali zkušenému Turnbullovi perfektní příležitost k útoku. A ten ji využil. Přikázal odhodit přídavné nádrže a střemhlav se pustil po Japoncích. Vybral si jednoho z nich a přesnou dávkou ho poslal k zemi, druhého protivníka "dostal" F/O Pettitt. Překvapení Japonci se rozprchli, podařilo se jim však sestřelit jeden P-40, druhá australská stíhačka padla za oběť protiletadlové palbě.

Dne 10. dubna se devět Kittyhawků utkalo s Japonskou formací, která se skládala ze sedmi bombardérů a šesti doprovodných Zer. Po skončení bitvy nárokovali Australané jeden bombardér zničený, jeden sestřelený pravděpodobně a čtyři poškozené. Turnbull se měl utkat se stíhači a jsou mu připisovány dvě vítězství. Ovšem v oficiálních dokumentech takový nárok nefiguruje, v záznamech však mohou být (a výzkum ukázal, že jsou) chyby.

V létě se Turnbull vrátil do Austrálie, kde se stal velitelem 76. perutě RAAF. Tato jednotka vznikla ve stejné době jako "sedmdesátpětka" a taktéž byla vyzbrojena Kittyhawky. Byla však držena k protivzdušné obraně Austrálie.


Kittyhawk Turnbullova nástupce v čele 76. perutě RAAF S/Ldr Truscotta, září 1942
http://en.wikipedia.org/wiki/No._76_Squadron_RAAF

Dne 18. července začali Japonci pochod k Milne Bay, kde byla umístěna australská posádka, která se okamžitě ocitla v ohrožení. Japonci zde chtěli obsadit nově vybudované letiště a vést z tohoto prostoru ofenzívu proti Port Moresby. Hlavní bitva vypukla 25. srpna 1942 a skončila 7. září japonským ústupem. Bylo to vůbec poprvé, kdy Japonci utrpěli od spojenců porážku.

Na obranu Milne Bay poslali Australané všechny dostupné síly, včetně 76. perutě, která se do Milne Bay přesunula 22. července. Během přeletu došlo k souboji se Zery, obešel se však bez ztrát na obou stranách.

Dne 7. srpna musel Turnbull se svým číslem nouzově přistát na ostrově Goodenough a to poté, co jim ve špatném počasí došlo palivo a oni se ztratili. Naštěstí je brzo našla a zachránila hlídková loď.

Ráno 27. srpna 1942 vedl Turnbull své muže k útokům proti pozemním cílům, což byl v té době hlavní úkol australských letců. V okolí Elibari spatřili Australané japonské tanky, na které pak celý den útočily spojenecké letouny.

Odpoledne se do této oblasti vrátili i stíhači "sedmdesátšestky", v jejichž čele letěl v Kittyhawku A29-92/IW S/Ldr Turnbull. V cílovém prostoru spatřili nepřátelské tanky a okamžitě zaútočili. Bohužel Turnbull špatně odhadl výšku, levým křídlem zavadil o skupinu palem a letoun se okamžitě proměnil v ohnivou kouli. Takovou havárii nemohl pilot přežít…

Turnbullovu smrt potvrdili až 4. září 1942 muži od 2/12th Battalion, kteří v džungli naši vrak letounu A29-92. Dnes tělo statečného stíhače odpočívá na válečném hřbitově v Port Moresby.

Peter St George Bruce Turnbull DFC, RAAF no. 481, nejúspěšnější spojenecký stíhač tažení v Sýrii a Libanonu, patří také k hrstce stíhačů, kteří sestřelili letouny všech hlavních protivníků zemí Commonwealthu – Německu, Itálii, Japonsku a Francii.


Turnbull Field Memorial, Papua New Guinea. Pomník byl na Turnbullovu počest postaven nedaleko přistávací polchy č. 3, ze které jeho jednotka operovala v průběhu bitvy o Milne Bay
http://www.dva.gov.au/OAWG/war_memorials/overseas_memorials/png/milne_bay_turnbull.htm

Tabulka vítězství P.Turnbulla DFC

DATUM JEDNOTKA TYP PROTIVNÍK MÍSTO
26.12.1940 3. peruť RAAF Gladiator Mk.II CR.42 pr. SV Sollum Bay
25.1.1941 3. peruť RAAF Gladiator Mk.II NW-Z G.50 pš. oblast Mechili
3.4.1941 3. peruť RAAF Murricane Mk.I V7492 4x Bf 110 Scelediema
15.6.1941 3. peruť RAAF Tomahawk Mk.IIB AK427 M-167 Sheik Meskine
19.6.1941 3. peruť RAAF Tomahawk Mk.IIB AK456 M-167 pš. Saida
28.6.1941 3. peruť RAAF Tomahawk Mk.IIB AK476 2x M-167 oblast Palmýry
10.7.1941 3. peruť RAAF Tomahawk Mk.IIB AK386 2x D-520 Hamanara
22.3.1942 75. peruť RAAF Kittyhawk Mk.IA A29-12 Zero S Lae
10.4.1942 75. peruť RAAF Kittyhawk Mk.IA 2x Zero  
Celkem: 12-1-2 vítězství

Vysvětlivky

Hodnosti fr. námořního letectva:
SM - Sous Maître – četař
PM – Premiere Maître – rotmistr
Ens de V – Ensigne de Vaisseau - podporučík
Lt de V – Lieutenant de Vaisseau – poručík

Prameny:
Cull, B. - Minterne, D.: Hurricanes over Tobruk, Grub Street, London, 1999
Shores C., Williams C.: Aces High, Grub Street, London, 1994
Shores, C.: Dust Clouds in the Middle East, Grub Street, London, 1996
Thomas, A.: Tomahawk and Kittyhawk Aces of the RAF and Commonwealth, Osprey, Oxford, 2002
http://surfcity.kund.dalnet.se/commonwealth_turnbull.htm
http://home.st.net.au/~dunn/75sqn.htm
http://www.raaf.gov.au/raafmuseum/research/units/75sqn.htm
www.wikipedia.org

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více