Přepadení Pearl Harboru

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 80.910

Důvody tichomořského konfliktu

Hospodářský rozmach na konci 19. století náhle vynesl Japonsko mezi přední světové velmoci. Toto postavení bylo dále utvrzeno japonskými vítězstvími v čínsko-japonské válce roku 1894 a rusko-japonské válce roku 1905.

Na druhou stranu bylo Japonsko ekonomicky těmito válkami vyčerpáno. Ve dvacátých letech přišla světová ekonomická krize a Japonsko přestávalo být schopné se prosadit na světových trzích.

Reklama

Jako řešení vzniklé situace viděly určité militantní kruhy v japonské vládě teritoriální expanzi. V roce 1931 obsadilo Japonsko nejsevernější čínskou provincii Madžusko, kvůli místnímu rozvinutému průmyslu a bohatým nalezištím surovin.

Společnost národů i USA se zmohly jen na verbální odsouzení okupace, což japonské militaristy ještě více povzbudilo. V roce 1937 zahájily japonské ozbrojené síly válku v Číně. Britové začali dodávat Čankajškově čínské vládě válečný materiál, zatímco USA vyhlásily embargo na vývoz některých artiklů do Japonska a jak se koncem 30. let vzájemné vztahy obou velmocí ještě více zhoršily, sáhl americký prezident F. D. Roosevelt k zásadním omezením vývozu strategických surovin do Japonska.

V září 1940 navíc Japonsko s Německem a Itálií podepsalo Trojstranný pakt, díky čemuž získalo zámořské kolonie Francie, která byla poražena a okupována Německem. Francouzský admirál Darlan, zástupce vlády ve Vichy, nakonec pod nátlakem podepsal s Japonci dohodu o „společné obraně Indočíny“, což ve skutečnosti znamenalo, že rozsáhlá oblast Francouzské Indočíny (území dnešního Vietnamu), přešla pod japonskou kontrolu a Japonci zde ihned začali budovat letiště a námořní základny, což byla neklamná známka dalších výbojů.


Podepsání Tripartitního paktu Německem, Japonskem a Itálií dne 27. září 1940 v Berlíně. Zleva doprava sedí japonský velvyslanec v Německu Saburó Kurusu, italský ministr zahraničních věcí Galeazzo Ciano a Adolf Hitler.
Heinrich Hoffmann, en.wikipedia.org

26. července 1941, den po podpisu Darlanovy dohody, vydal prezident Roosevelt příkaz ke zmražení japonských aktiv v USA. Hned vzápětí učinili totéž Nizozemci a Angličané. Od tohoto okamžiku bylo Japonsko zcela zbaveno možnosti nákupu ropy, o což samozřejmě Američanům šlo. Jejich snahou bylo ochromit japonský hospodářský a tedy i vojenský potenciál.

Japonsko se nyní ocitlo v kritické situaci. Potřebovalo životně důležité suroviny, avšak získat je mírovou cestou bylo pro militantní vládní kruhy v japonské vládě nepřijatelné. Počátkem září se japonská vláda rozhodla, že „bude-li to nutné, povedeme válku proti USA, Velké Británii a Nizozemsku“. Japonský premiér Konoe dostal od militaristů posledních 6 týdnů na to, aby se pokusil urovnat situaci diplomatickou cestou. Japonské požadavky (ukončení pomoci Čankajškovi, volné ruce v Indočíně, nezvyšování britských a amerických sil na Dálném východě apod.) však byly pro USA nepřijatelné. Po jejich odmítnutí podal Konoe 16. 10. 1941 demisi a císař Hirohito jmenoval novým předsedou vlády vůdce agresivních militaristů generála Tódžóa. Nyní již byla válka nevyhnutelná, ačkoliv císař Tódžóovi uložil, aby se pokusil spor vyřešit mírovou cestou.

Plány útoku

Reklama

Ve skutečnosti však již militaristická frakce dospěla k závěru, že jediným řešením vzniklé situace je válka a zahájila na ni rozsáhlé přípravy. Diplomatická jednání ovšem nadále probíhala, jednak kvůli císaři a jednak, aby ukolébala Američany.

Současně byly upřesňovány podrobnosti japonského válečného plánu. Jeden z často opakovaných omylů ohledně války v Tichomoří uvádí, že útok na americkou základnu Pearl Harbor byl klíčovou částí tohoto plánu. Tak to však ve skutečnosti nebylo. Podle onoho válečného plánu měly japonské invazní síly především ovládnout jižní část Pacifiku, kde byla zejména ropa (na Sumatře, Borneu a Jávě se ročně vytěžilo 65 milionů barelů ropy), současně mělo být obsazeno Thajsko, Filipíny, Malajsko. Po jejich ovládnutí měla být získaná území zajištěna širokým obranným obloukem probíhajícím od Kurilských ostrovů přes ostrov Wake, Marshallovy ostrovy, podél malajské bariéry až k barmsko-indickým hranicím.

V této prvotní verzi plánu ještě jméno přístavu Pearl Harboru na Havaji nepadlo. Japonské velení samozřejmě vědělo, že na této předsunuté základně amerického námořnictva kotví americké Tichomořské loďstvo – jejich budoucí hlavní soupeř, avšak protože znalo americké operační plány, počítalo s americkou protiakcí v oblasti Marshallových ostrovů. Japonské loďstvo mělo vyčkat ve vlastních vodách a posléze vyčerpaného a oslabeného nepřítele porazit v generální bitvě.

Až později admirál Jamamoto, vrchní velitel japonského Spojeného loďstva, předložil japonskému Hlavnímu námořnímu štábu návrh ke zničení amerického Tichomořského loďstva přímo v její základně Pearl Harboru leteckým úderem z letadlových lodí hned na počátku války. Jamamoto si od toho sliboval zejména nerušené zabezpečení operací v jižním Pacifiku a současně otřesení americkým odhodláním bojovat; to by podle něj mohlo Američany přinutit ke kompromisnímu smíru. Protože válečný a průmyslový potenciál USA Jamamoto dobře znal, věděl, že válku bude třeba ukončit rychle.

Jeho návrh ovšem zpočátku narážel na odpor řady vysokých štábních důstojníků. Ti argumentovali velkou vzdáleností Pearl Harboru od jižního Pacifiku, proto se nedalo očekávat, že by Tichomořské loďstvo mohlo nějak významněji zasáhnout do bojů na jihu. Dále se jim nelíbilo vysoké riziko spojené s touto akcí a obávali se vysokých ztrát.

Jak v japonském, tak americkém loďstvu totiž v té době existovala početná skupina konzervativních důstojníků, kteří stále považovali za hlavní námořní bojovou jednotku bitevní loď a koncepci operačních svazů letadlových lodí příliš nedůvěřovali. Jamamoto nakonec musel pohrozit rezignací, nebude-li jeho návrh přijat. „Operace Z“, jak byl plán útoku proti Pearl Harboru nazván, byla tedy nakonec zakomponována do celkového japonského ofenzivního plánu.

Přípravy

Jakmile bylo jednou o útoku rozhodnuto, všechny síly byly napřeny k jeho realizaci. Problémy kupříkladu byly s protilodní výzbrojí letadel – v přístavu byla hloubka jen 12 m, což bylo málo pro tehdejší japonská torpéda vypouštěná z letadel. Častým omylem je tvrzení, že torpéda byla opatřena dřevěnými plováky, které je měly nadnášet a zabránit tak jejich ponoření do větší hloubky. Ve skutečnosti šlo o dřevěné stabilizační plošky – jejich úkolem bylo torpédo pouze stabilizovat při nárazu na vodní hladinu, a potom odpadly.

Další problém byl s pumami bombardérů – nebyly dost účinné, aby dokázaly prorazit pancéřované paluby amerických lodí. Nakonec byly přivařením stabilizátorů na pumy adaptovány protipancéřové dělostřelecké granáty ráže 406 mm. Vzniklá puma o hmotnosti 800 kg dokázala spolehlivě prorazit pancéřové paluby a explodovat až v nitru lodi.

Jinou zbraní, kterou se japonské námořnictvo rozhodlo při napadení Pearl Harboru nasadit, byly miniporky. Bylo jich celkem 5 s dvoučlennými posádkami a výzbrojí dvou torpéd. K cíli je měly dopravit velké ponorky, k nimž byly miniponorky připevněny masivními držáky. Jejich úkolem bylo proniknout do amerického přístavu v noci před náletem palubních letounů a vyčkat na konec náletu. Potom měly zničit důležité cíle, které by unikly leteckým torpédům a pumám, v nastalém zmatku způsobit co největší škody a pak chaosu využít k úniku zpět k mateřským ponorkám.

Reklama

Na samotné Havaji byly usilovně sbírány všemožné zpravodajské informace a neprodleně odesílány do Japonska. Plánovače úderu zejména zajímalo, jestli jsou zakotvené lodi chráněny protitorpédovými sítěmi, jaká je síla protivzdušné obrany, jaké jsou zvyklosti amerických posádek apod.

Z důvodu utajení byla pro úderný svaz zvolena severní plavební trasa, kde kvůli bouřlivým vodám nebyl takřka žádný provoz. Neprodleně po ní byla vyslána obchodní loď, jež měla především sbírat meteorologické informace (zejména zda bouřlivé počasí umožní přečerpávat palivo do bojových lodí z doprovodných tankerů) a zjistit hustotu provozu. Nakonec se doplňování paliva ukázalo jako možné (i když obtížné) a provoz na uvedené plavební dráze nebyl zaznamenán žádný.

Plavidla určená k zařazení do úderného svazu se začala soustřeďovat v zálivu Hitokappu na Kurilských ostrovech. Lodi odplouvaly „nenápadně“ po jedné a různými kurzy, aby vzbudily zdání, že jejich plavby spolu vzájemně nesouvisí.

1. prosince se znovu sešla k jednání japonská vláda. Tódžó zde oznámil, že jednání s USA ztroskotala, a že Američané zaslali Japonsku ultimátum. Nebyla to však pravda. Americká depeše ve skutečnosti obsahovala návrh dalších bodů k jednání (také Američané hráli o čas). Ačkoliv někteří členové rady byli proti válce, Tódžó zcela odmítl zabývat se možností mírového řešení. Rada nakonec hlasovala pro válku. Tódžó už však ve skutečnosti dávno rozhodl. Ponorky, které měly podporovat úderný svaz k útoku na Pearl Harbor vypluly již 18. listopadu. 26. 11. je pak následoval samotný úderný svaz, složený celkem z 31 plavidel - 6 letadlových lodí, 2 bitevní lodi, 2 křižníky, 10 torpédoborců, 3 ponorky a 8 tankerů.

Plavba k cíli

Teprve nyní byl pilotům letounů sdělen cíl jejich operace. Zpráva o útoku na Pearl Harbor byla posádkami přijata s nadšením. Na palubách lodí byly odkryty velké modely ostrova Oahu a samotného Perlového přístavu. Donekonečna byly rozebírány různé taktické varianty, příletové formace apod.

Lodě během plavby dodržovaly absolutní rádiové mlčení. Pro případ setkání s americkými či neutrálními loděmi bylo rozhodnuto, ihned je potopit dříve, než vyšlou varování. Svaz se neúnavně prodíral bouřlivým severním Pacifikem ke svému cíli. Datum útoku bylo stanoveno na neděli 7. prosince 1941 havajského času. Neděle byla zvolena pro nižší bdělost americké posádky a datum bylo stanoveno s ohledem na zimní bouře – neděle 7. 12. spadala do posledního víkendu před jejich příchodem.


Trasa japonské flotily k Pearl Harboru a zpět
commons.wikimedia.org

6. 12. svaz dorazil do vzdálenosti 400 námořních mil severně od Oahu. Počasí bylo špatné a nebylo vůbec jisté, zda letouny budou moci vzlétnout. Svaz přesto plul maximální rychlostí celou noc, aby do rána dosáhl plánovaného místa pro vypuštění letadel ležícím ve vzdálenosti 275 mil severně od Oahu.

Ráno se japonští piloti připravovali na útok. Ten měl proběhnout v 08.00 havajského času. Jamamoto tuto hodinu stanovil, protože se domníval, že půl hodiny předtím, předají ve Washingtonu japonští diplomaté vládě USA vyhlášení války. Ve skutečnosti však japonská nóta nic takového (kromě oznámení o zbytečnosti dalších jednání) neobsahovala, dokonce ani přerušení diplomatických styků. Naopak v ní byly obsaženy staré známé japonské požadavky na nevměšování se USA do japonských operací v Číně apod. Japonský diplomat Nomura by instruován, aby depeši Američanům předal ve 12.30 washingtonského času (07.30 havajského), protože však trvalo velmi dlouho zaslanou depeši přeložit do angličtiny a přepsat na stroji, depeše byla nakonec doručena až ve 14.20 washingtonského času, tedy v době, kdy útok na Pearl Harbor už dávno skončil…

Co dělali Američané

V době, kdy již zbývaly pouze hodiny do začátku japonského útoku, se stále američtí vojáci na Oahu chovali jako v nehlubším míru. Přitom příznaky blížící se války byly více než zřetelné.

Navíc Američané měli v rukávu schované eso – aniž o tom Japonci věděli, americká rozvědka dokázala zlomit japonský diplomatický kód a číst tak tajné depeše. V mnohých těchto depeších se objevovaly informace, které mohly být jasným varováním - například dotaz na havajský konzulát ohledně protiponorkových sítí v Pearl Harboru. Mnozí historici z toho usoudili, že prezident Roosevelt o útoku na Pearl Harbor dopředu věděl a úder schválně dopustil, aby mohl USA zatáhnout do války. Byl totiž zastáncem pomoci Velké Británii v jejím boji proti Německu, avšak většina amerického národa podporovala politiku izolacionismu…

Tuto teorii zdánlivě podporuje informace zaslaná koncem listopadu všem vyšším velitelům v Pacifiku, v níž se říká, že jednání s Japonskem se zdají ukončena, další japonské akce jsou nepředvídatelné, leč nepřátelské akty možno očekávat každou chvíli. Jestliže je nepřátelství nevyhnutelné, USA si přejí, aby Japonci podnikli první akt.

Také americký velvyslanec v Tokiu J. Grew hlásil do Washingtonu, že jeho peruánský kolega jej informoval o chystaném útoku na Pearl Harbor. Tato informace však byla Wahingtonem odmítnuta jako nepravděpodobná, popř. byla pokládána za dezinformaci. Američané totiž dobře věděli o japonském zájmu o jižní Pacifik – zejména Filipíny, které považovali za úhelný kámen svých obranných plánů. Právě zde totiž byla soustředěna ve značném počtu zbraň, od níž si vrchní velení velmi slibovalo – zbrusu nové těžké bombardéry B-17Létající pevnost“. V útok na Pearl Harbor nevěřili z řady důvodů. Zaprvé značně podceňovali schopnosti japonských ozbrojených sil, které považovali za méněcenné. Za druhé již samotnou velkou vzdálenost Havaje od Japonska pokládali za dostatečnou ochranu.

Přesto obdržel admirál Kimmel, velitel loďstva kotvícího v Pearl Harboru depeši, která mimo jiné říkala: Tuto depeši nutno pokládat za válečné varování… V několika příštích dnech lze očekávat agresivní japonské akce. Další text však za nejvíce exponovaná místa označil Filipíny, Siam, šíji Kra nebo Borneo.

Generál Short, velitel pozemních jednotek U. S. Army na Oahu, uvedl své jednotky do bojové pohotovosti, avšak ani on nečekal útok zvenčí - mnohem více se obával partyzánských akcí početné japonské menšiny žijící na Havajských ostrovech. Jedním z jeho opatření (velmi nešťastným, jak se později ukázalo) byl rozkaz soustředit všechna bojová letadla, dosud rozptýlená v zamaskovaných úkrytech po okrajích letišť, těsně vedle sebe uprostřed letištních ploch, aby se dala snadněji střežit. Ráno 7. 12. tak stály americké letouny namačkány ve vyrovnaných řadách křídlo vedle křídla.

Úder

Krátce po třetí hodině ranní 07.12.1941 se ve vzdálenosti asi 10 n. m. od Oahu od pěti velkých nosných ponorek oddělilo 5 miniponorek, které ponořeny vyrazily směrem ke vjezdu do Pearl Harboru. Zde ovšem hlídkovala americká válečná plavidla. Kolem půl sedmé torpédoborec Ward spatřil věž jedné ponorky mířící do přístavu. V 06.45 hod. ji zničil palbou a hlubinnými náložemi. Byly to první výstřely války v Tichomoří.


Zničená japonská miniponorka vylovená Američany (US Navy)

Zpráva o incidentu byla neprodleně odeslána nadřízenému stupni. Poměrně dlouho však trvalo dekódování zašifrované zprávy, která pak ještě musela putovat různými instancemi až k admirálu Kimmelovi. Ten neprodleně vyrazil z domu na své velitelství, avšak než tam dorazil, začaly již kolem vybuchovat letecké pumy.

Velitel japonského úderného svazu admirál Nagumo nechal totiž letouny odstartovat dříve; kvůli špatnému počasí se obával, že bude vzlet a formování letového tvaru trvat déle. Start byl zahájen již v 06.00. Letouny vzlétaly každých 20 vteřin, za naprostého rádiového ticha se vzorně seřadily a zamířily k cíli.


Japonské letouny připravující se ke vzletu (US Navy)

První útočnou vlnu tvořilo 183 letounů, z toho 140 bombardérů a 43 stíhaček. Po 100 minutách letu se japonským letcům naskytl pohled na 94 amerických válečných lodí, nacházejících se v přístavu (8 bitevních, 8 křižníků, 29 torpédoborců, 5 ponorek, 1 dělový člun, 10 minolovek, 9 minonosek, 5 mateřských lodí hydroplánů a 19 pomocných plavidel). K jejich velkému zklamání zde nebyly americké letadlové lodě, hlavní cíl jejich útoku. Enterprise se právě vracela ze své cesty na ostrov Wake, kam vezla 12 stíhaček Wildcat, Lexington dopravoval bombardéry na Midway, Saratoga kotvila v San Diegu, a Hornet, Yorktown a Ranger působily v Atlantiku při protiponorkové ochraně konvojů.

Středem pozornosti se tak staly bitevní lodi, na něž ihned začaly útočit jak bombardéry B5N2 Kate, tak torpédonosné letouny téhož typu. Střemhlavé bombardéry D3A1 Val a stíhačky A6M Zero současně útočily na americká letiště na Oahu a drtily zde shromážděná letadla.


Snímek z paluby japonského letadla během útoku na Pearl Harbor (US Navy)

Americká protiletecká palba se rozeřvala dvě minuty po zahájení náletu. Američané se vzpamatovali překvapivě rychle. Zabránit masakru však nemohli. Desítky amerických letadel v mžiku hořely na zemi, jen asi 14 americkým pilotům se podařilo odstartovat a sestřelit několik japonských strojů (celkový počet sestřelů se udává 11). Torpéda a těžké pumy zatím trhaly na kusy americké bitevní lodi. Arizona vybuchla, Tennessee stála v plamenech, West Virginia také hořela a navíc s boky proděravěnými 7 torpédy klesla na dno. Stejný osud potkal také Californii. Oklahoma se po zásazích 4 torpéd převrátila. Lépe vyvázl Maryland, který byl jen lehce poškozen dvěma pumami, Pennsylvanii, stojící v suchém doku, také zasáhly dvě pumy. Nevada, poškozená torpédem, chtěla vyplout na moře, ale po zásazích několika pumami nakonec uvázla na mělčině.


Hořící Pearl Harbor po odletu japonských letadel (US Navy)

Nálet první vlny trval od 7.55 do 8.25. Během této doby Japonci způsobili 90 % ztrát a ztratili jen 9 letadel. Když v 08.50 dorazila druhá vlna 170 japonských letounů (134 bombardérů a 36 stíhaček), narazila už na podstatně lépe zorganizovanou protivzdušnou obranu a nezpůsobila již takové škody. Zato ztratila celkem 20 strojů a řada dalších byla poškozena.

Kolem 09.45 se zformovaly k odletu i letouny druhé vlny. Za nimi zůstaly mohutné sloupy hustého černého kouře, celkem 18 potopených či poškozených amerických válečných plavidel (8 bitevních, 1 cílová, 3 křižníky, 3 torpédoborce, 1 dílenská loď, 1 nosič hydroplánů a 1 minonoska) 188 zničených a 159 poškozených letadel, 2 335 padlých příslušníků armády, námořnictva a námořní pěchoty (plus 68 mrtvých a 35 raněných civilistů) a 1 143 raněných.


Zničená americká letadla na letišti Wheeler Field pod odletu japonské útočné vlny (US Navy)

Na palubách japonských letadlových lodí jásající posádky začaly kolem 10.00 hod. vítat vracející se první stroje. Letouny přistávaly rovnou z chodu, mnohé měly téměř prázdné nádrže. 29 strojů se nevrátilo vůbec, na 80 dalších si přivezlo nějaké šrámy. Asi 10 letounů muselo být pro těžké poškození svrženo přes palubu, aby nepřekážely ostatním. Ztraceno bylo také všech pět miniponorek, od nichž si japonské velení tolik slibovalo. Nejenže nedokázaly způsobit žádné škody, ale ještě málem způsobily prozrazení celé akce.

Letovod náletu M. Fučida zatím Nagumovi podával na můstku letadlové lodi Akagi hlášení, přičemž navrhoval, aby byl proveden ještě třetí nálet. Nagumo to odmítl s tím, že určených výsledků bylo již dosaženo a jeho úkolem je nyní přivést všechny lodi v bezpečí zpět do Japonska. Ve 13.30 tak úderný svaz nabral zpáteční kurz.


Dvě vlny útočící na Pearl Harbor (poloha letadlových lodí je pouze ilustrační, ve skutečnosti se nacházely podstatně víc na severu).
Nahoře: 0 – přilétávající B-17 ze Států, 1 – první vlna, 1-1 – „Kate“ vyzbrojené pumami, 1-2 „Kate“ s torpédy, 1-3 – střemhlavé „Val“, 2 – druhá vlna, 2-1 – „Kate“ vyzbrojené pumami, 2-1F – stíhačky „Zero“, 2-2 – střemhlavé „Val“
Dole: A – atol Wake, B – atol Midway, C – ostrov Johnston, D – Havaj, D-1 – Oahu, 1 – USS Lexington, 2 – USS Enterprise, 3 – Nagumův úderný svaz

commons.wikimedia.org

Výsledky

Útok na Pearl Harbor bývá zpravidla vykládán jako drtivé japonské vítězství. Skutečnost však zdaleka nebyla tak prostá.

Z 18 zasažených amerických lodí se jen 2 bitevní lodi (Arizona a Oklahoma) a cílová loď (Utah) nevrátily do aktivní služby, ostatní lodi byla nakonec opraveny, i když v některých případech až za velmi dlouho. Navíc vyřazené bitevní lodi pocházely ještě z první světové války a jejich nízká rychlost neumožňovala jejich vřazení do moderních operačních svazů letadlových lodí.

Úspěšný letecký útok totiž definitivně i v americkém námořnictvu umlčel početnou skupinu konzervativců, lpících na bitevních lodích, jakožto hlavní bojové síle námořnictva. Nyní bylo zjevné, že bitevní lodi budou muset své výsadní postavení přepustit letadlovým lodím a od nynějška působit jen jako jejich doprovod. Úder na Pearl Harbor tak Američanům paradoxně ukázal cestu.

Další velkou chybou bylo lpění Japonců na ničení vojenských cílů, lodí a letadel, jakožto jediných objektů hodných pozornosti samurajů. Kdyby zničili infrastrukturu, přístavní zařízení a především obrovská skladiště pohonných hmot, Pearl Harbor by byl jako předsunutá námořní základna vyřazen, což by způsobilo stažení Pacifického loďstva až na pobřeží USA.

A poslední záměr, totiž otřást americkým národem a vnutit mu tak pro Japonsko výhodný mír, selhal docela. Naopak, zákeřný útok bez vyhlášení války Američany sjednotil nebývalým způsobem. Všichni nyní chtěli válku a chtěli její jednoznačný konec – úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci Japonska. Účinek byl tedy přesně opačný. Cítil to i Isoroku Jamamoto, který po útoku řekl: „Obávám se, že jsme probudili spícího obra a přinutili jej učinit strašlivé rozhodnutí.

Zdroje:
I. Hrbek, J. Hrbek: Krvavé oceány, nakl. Naše vojsko, Praha 1994, ISBN 80-206-0391-3
Lubomír Vejřík: Pearl Harbor, nakl. Svět křídel, Cheb 1995, ISBN 80-85280-35-3
Miloš Hubáček: Pacifik v plamenech, nakl. Maldá fronta, Praha 2003, ISBN 80-204-0642-5

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více