"Letecká archeologie" a legislativa

Autor: Michal Rak 🕔︎︎ 👁︎ 27.716

Úvod

V posledních letech, zejména s uvolněním společenských poměrů po roce 1989, se stále více amatérských nadšenců věnuje pátrání po událostech spojených s leteckou válkou nad českými zeměmi v letech 1939 – 1945. Spoustu svého volného času věnují pátrání po domácích i zahraničních archívech, rozhovorům s pamětníky událostí, dopisování s podobnými nadšenci z ciziny či shánění informací v různých publikacích a periodikách. Součástí aktivit některých zájemců o tuto problematiku je i odkrývání a vyzvedávání trosek letounů z míst jejich havárií. Tato činnost však s sebou nese mnohá úskalí v podobě dodržování zákonů ČR, které aktivity soukromých badatelů porušují, a zacházení s možnými pozůstatky padlých letců. Tento článek by měl představit pohled na tuto problematiku ze strany oficiální archeologie a legislativních předpisů, které se na ni vztahují.

Letecká archeologie u nás

V prvé řadě je potřeba napsat, že v České republice vedle sebe existují dvě letecké archeologie, profesionální a amatérská. Obě se od sebe diametrálně odlišují, mají jiné metody, jiné cíle výzkumu a věnují se jí odlišné okruhy badatelů.

Reklama

Oficiální letecká archeologie se zabývá leteckou fotodokumentací a průzkumem památek pro potřeby archeologie a hledáním nových lokalit na pořízených snímcích. Za kolébku této vědecké disciplíny je považována Velké Británie, kde probíhalo letecké snímkování míst s archeologickými památkami již na počátku 20. století a kde je obor nazýván aerial archeology. U nás se první pokusy odehrály po druhé světové válce, tehdejší politická situace ale neumožnila větší rozvoj oboru, který tak u nás svůj rozkvět prožívá až v posledních dvaceti letech. Tato metoda archeologické prospekce u nás dostala pojmenování letecká archeologie.[1]

Hlavním pracovištěm, které se letecké archeologii nyní věnuje, je Archeologický ústav AV ČR, dále některé Ústavy archeologické památkové péče, některá regionální muzea a univerzity, které archeologii vyučují. Mezi hlavní osobnosti oboru patří PhDr. Jaromír Kovárník, CSc., který vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně, a Doc. PhDr. Martin Gojda, CSc. , vedoucí katedry archeologie Západočeské univerzity v Plzni. V současné době se do letecké archeologie zapojuje stále více amatérských nadšenců, kteří často spolupracují s různými archeologickými pracovišti.

Největší výhodou letecké archeologie je její nedestruktivnost, protože jejím provozováním nedochází k poškozování památek. Při pohledu z výšky také dochází ke komplexnější představě o uspořádání lokality a o vztazích mezi objekty na ni umístěnými. Díky leteckému snímkování bylo objeveno mnoho nových lokalit ze všech etap naší historie a to i z období, o kterých se myslelo, že jsou na nálezy v ČR „chudá“. Výhodou této metody je i to, že může být aplikována též na starší snímky, které byly pořízené před změnami v krajině, které provází stavební aktivity (výstavby přehrad, dálnic). Například analýzou snímků pořízených průzkumnými letouny Luftwaffe nad tehdejším Sovětským svazem, se podařilo objevit mnoho památek, které byly zničeny jak zmíněnou stavební činností, tak např. během pozemních bojů. Informace získané leteckou archeologií též přispívají k ochraně nově nalezených lokalit před poškozováním.

Druhá „letecká archeologie“ se zabývá pozůstatky havarovaných letadel, a protože stojí na okraji zájmu profesionálních archeologů, nemá přidělený svůj oficiální termín. Část badatelů však používá název aeroarcheologie [2], který by mohl být řešením tohoto terminologického problému.

Aeroarcheologie začala vznikat po skončení 2. světové války s tím, jak vítězné mocnosti pátraly po osudech svých nezvěstných letců. Časem se k pátrání připojili amatérští badatelé a k prvnímu opravdu velkému „boomu“ došlo ve Velké Británii po premiéře filmu Bitva o Británii [3] v roce 1969. Pro rodící se nový obor se vžilo pojmenování aviation archaeology. Tento termín pak převzal víceméně celý svět a velká část laické veřejnosti si i u nás pod názvem letecká archeologie představí spíše havarované letadlo, než fotografii například pravěkého hradiště.

Reklama

Aeroarcheologii se většinou věnují amatérští badatelé, tedy osoby bez příslušného vzdělání v oboru archeologie, většinou sdruženi v různé spolky či kluby vojenské historie. K nejznámějším skupinám u nás patří LHS Vyškov, která navazuje na činnost skupiny badatelů kolem armádního časopisu Zápisník, kteří se začali hledáním trosek, v té době převážně sovětských, letounů, soustavně věnovat v 70. letech minulého století, dále Letecko-historická skupina Kovářská, Pražský letecký archiv [4] a mnohé další.

Metody těchto badatelů jsou naopak zcela destruktivní a při vyzdvižení vraku nenávratně mizí veškeré informace, které nejsou během odkryvu zaznamenány.

Pravděpodobně tak u nás budou tyto dvě letecké archeologie koexistovat ještě dlouhou dobu, protože nepředpokládám, že by došlo k přejmenování jedné z nich, ačkoliv určitou možnost jsem naznačil.

Zákony a předpisy

Jak bylo napsáno dříve, problematikou lokalit s relikty zřícených letadel, tedy „leteckou archeologií“, se u nás zabývají hlavně amatéři. Ti svou činností porušují několik zákonů a vystavují se riziku trestního stíhání, protože i havarované letadlo je archeologickou památkou a vztahují se na něj stejné zákony jako na jakékoliv jiné archeologické objekty. Letadlo, hlavně to vojenské, je zároveň specifickým pozůstatkem lidské činnosti a vztahují se na něj i zákony, které se archeologie obyčejně netýkají.

Základní legislativní normou, která se archeologií zabývá, je zákon o státní památkové péči 20/1987 a všechny jeho další novely, hlavně ve znění paragrafů 21 - 24 [5].

Tento zákon mimo jiné říká, že archeologickým nálezem je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a která se zachovala zpravidla pod zemí. Takovýto nález, jenž nebyl učiněn během archeologického výzkumu, musí být oznámen Archeologickému ústavu nebo nejbližšímu muzeu. Místo nálezu musí být až do prohlídky archeologem ponecháno beze změny, a to minimálně po dobu pěti pracovních dnů po učinění oznámení. Nálezce má právo na odměnu v ceně až 10% kulturně historické hodnoty archeologického nálezu určené na základě odborného posudku. Výzkum poté může podle tohoto zákona provést jen Archeologický ústav nebo organizace jím k tomu pověřená (muzeum, univerzita), případně pověřená fyzická osoba, která má ukončené archeologické vzdělání. Archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, v jehož územním obvodu byly učiněny, ale také státu či obce, pokud jejich výzkum prováděla organizace pod ně spadající. Pokud vznikne někomu v souvislosti s archeologickým výzkumem újma, může žádat u oprávněné organizace její náhradu.

Nalezený artefakt musí být uložen v muzeu a zapsán do centrální evidence Ministerstva kultury. Musí proběhnout nejnutnější konzervace a nálezy musí být zpřístupněny pro další bádání. To mimo jiné znamená, že každý nález by měl být publikován, aby k němu mělo přístup co největší množství badatelů.

Amatérský archeolog svou činností tato pravidla porušuje, a vystavuje se tak možné pokutě 10 000,- Kč za provádění neoprávněných výkopů na území s archeologickými nálezy a pokutě 50 000,- Kč za nesplnění oznamovací povinnosti stanovené v § 21a odst. 2, § 22 odst. 2, § 23 odst. 2 tohoto zákona, zejména dvou posledních. Oba vyžadují oznámení jiné činnosti, kterou by mohlo být ohroženo provádění archeologických výzkumů na území s archeologickými nálezy a oznámení o archeologickém nálezu neučiněném při provádění archeologických výzkumů.

Území s archeologickými nálezy je jakákoliv oblast, kde se dají předpokládat archeologické nálezy, např. intravilány obcí, hradiště, tvrziště, místa historických vojenských střetů, veškeré v terénu dobře identifikovatelné historické antropogenní útvary, jako např. valy, pozůstatky staveb, zaniklé cesty apod. a tedy i místo s relikty zříceného letounu.

Může také nastat situace, kdy letoun dopadl do místa zaniklé vesnice či pohřebiště, po kterých dnes již nejsou na povrchu žádné patrné indicie. Už jeho pád poškodil pozůstatky skryté pod zemí a další neodborný zásah do terénu poškození památky zvětší. Během odkryvu se mohou objevit artefakty, které není amatér schopný identifikovat a budou tak zcela zničeny, nehledě na ztrátu nálezových okolností a situací.

Jako příklad nám poslouží jeden z článků o hledání havarovaných letadel z časopisu REVI. Zde se při popisu odkryvu letounu, který havaroval u obce Nenakonice v okrese Přerov a který byl později identifikován jako Fw 190 od jednotky JG 300 ztracený 17. prosince 1944 dočteme: „ …(bagr) se zakusuje hlouběji do žlutice a my objevujeme první duralové, do modra zkorodované plíšky. Když nacházíme kousky střešních tašek, cihel a hliněného džbánu, víme, že kopeme skutečně na správném místě. Podle pamětníků byl kráter po dopadu letadla později zavážen odpadem.“ [6]

Tento odpad ovšem společně s letadlem tvoří zajímavý nálezový kontext, ve kterém bychom mohli nalézt informace například o tom, co onen odpad na přelomu let 1944/45 tvořilo a jaké druhy „džbánů“ místní obyvatelé používali. A když už nic jiného, obhlídka místa archeologem vyloučí přítomnost dalších archeologických nálezů.

Spolupráce s archeology přinese mnoho pozitivního oběma stranám. Amatérští badatelé často dobře znají oblasti, kde havarované letouny hledají a mohou tak archeology upozornit nejen na lokality, které archeologové nemusejí znát (například úvozové cesty, zaniklé rybníky apod.), ale třeba i na nelegální aktivity na již známých lokalitách, jako jsou pohřebiště či hradiště. Existuje též možnost využití jejich zkušeností s detektory na některých řádných výzkumech.

Reklama

Pro amatéry by pak určitě nebyl problém každou plánovanou akci včas oznámit nejbližšímu archeologickému pracovišti a požádat zde o spolupráci. Optimální by bylo, kdyby proběhlo obhlédnutí místa dopadu ještě před odkryvem, aby se vyloučilo možné poškození objektů z jiného období. Přítomnost archeologa při odkryvu by měla být samozřejmostí. Archeolog může pomoci s metodou odkryvu a jeho dokumentací, aby došlo k co nejmenší ztrátě informací. Je potřeba si uvědomit, že odkryv je destruktivní metodou výzkumu a jakákoliv nezaznamenaná informace je navždy zničena a tím i ztracena. Problém ale je, že u nás pravděpodobně neproběhl důkladný výzkum žádné lokality s havarovaným letounem pomocí nejmodernějších archeologických metod a nevíme, jaké všechny informace lokalita nese (např. zda by nám statigrafie na stranách výkopu mohla podat nějakou informaci např. o směru pádu letounu, zda by tuto informaci přineslo přesné zakreslení polohy trosek v zemi aj.). Minimálně by proto měla proběhnout důkladná fotografická dokumentace místa nálezu, jeho zaměření pomocí GPS a průzkum okolí pomocí detektoru kovů, aby se zjistil rozptyl trosek. Samozřejmostí je pak uvedení místa výzkumu do původního stavu.

Každopádně každý odkryv bez přítomnosti archeologa je porušením zákona!

Dále se na problematiku havarovaných letounů vztahuje Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy, tzv. Maltská konvence, ke které Česká republika přistoupila v roce 1998 a ve které se zavazuje k ochraně archeologického dědictví; většinu ustanovení však obsahuje již zmíněný zákon o státní památkové péči.

Další zákony, které je třeba vzít v potaz, jsou ty, které se tykají krajiny a životního prostředí. Jde například o zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992, s ochranou oblastí s výskytem ohrožených druhů, který zakazuje úpravy a zásahy do určitých oblastí krajiny a o zákon o lesích č.289/1995, kde v paragrafu 20 je zakázáno provádět terénní úpravy a narušovat půdní kryt a provádět jakékoliv další výraznější zásahy bez povolení.

Důležitý je též zákon č. 119/202 o zbraních a střelivu. Většina zkoumaných letounů je vojenských a dá se tedy předpokládat nález zbraní a hlavně střeliva a nevybuchlých pum. Zákon říká, že nález zbraní a střeliva musí být okamžitě oznámen policii, a to bez zbytečného odkladu. Také přechovávání neohlášených zbraní a střeliva je trestné a navíc mohou být po více jak půl století v zemi značně nestabilní a převozem i skladováním v nevhodných prostorách může dojít k jejich aktivaci. U každého odkryvu letounu by tak měl být pyrotechnik, který by nalezenou munici zajistil.

Pokud se dá předpokládat, že ve zkoumaném letounu jsou pozůstatky letce, je potřeba přihlédnout též k zákonu o pohřebnictví č. 256/2001, který vyžaduje důstojné zacházení s lidskými pozůstatky. Takovýto nález by měl být ohlášen na nejbližší obecní úřad obce s rozšířenou působností; pozůstatky smí převážet jen pohřební služba, a to v transportní rakvi nebo vaku a ve speciálním vozidle. Protože většina podobných nálezů bude patřit pozůstatkům cizích státních příslušníků, měl by být též ohlášen příslušnému zastupitelskému úřadu země, ze které mrtvý pocházel. Pokud tento neprojeví o pozůstatky zájem, je podle zákona č. 122/2004 o válečných hrobech a pietních místech a o změně z. o pohřebnictví povinna ostatky pohřbít obec, na jejímž území byly nalezeny. Takovýto hrob je poté válečným hrobem, stejně jako každý pomník, který by byl na připomenutí události postaven a je pod přísnou ochranou tohoto zákona, kde se porušení trestá pokutou až 100 000,- Kč. Evidenci válečných hrobů a pietních míst vedou ve svém správním obvodu obecní úřady obcí s rozšířenou působností, centrální evidenci vede ministerstvo obrany. Přihlédnout by se také mohlo k zákonu č. 65/1954 Sb. o Ženevských úmluvách na ochranu obětí války.

Příklad toho, jak by se nález pozůstatků letce neměl řešit, najdeme například na webových stránkách Pražského leteckého archivu. Jeho členové v roce 1998 odkryli v katastru obce Senešnice v okrese Praha - západ trosky letounu Bf 109 G-10/R6 od jednotky 3./KG(J) 6. Během odkryvu byly nalezeny pozůstatky pilota letounu Leopolda Korsaka. Další kosterní pozůstatky byly na poli následně nacházeny během následujících let po podzimní orbě. Na stránkách sdružení k tomu můžeme nalézt: „Protože se nám nepodařilo najít nějaké příbuzné pilota Korsaka, rozhodli jsme se o pohřbení ostatků nedaleko místa jeho smrti. V únoru 2002 jsme na okraji lesa vztyčili prostý dřevěný kříž a kosti, uložené do dřevěné krabice, jsme zahrabali u něho. Prostá tabulka informuje turisty a náhodné houbaře a jméně a datumu narození/úmrtí mladého letce. I po několika letech je pomníček stále v pořádku. Dokonce místní chataři tento kraj lesa začali nazývat "U pomníčku". Podařilo se nám tak objasnit místní legendu z války a doložit část smutné historie regionu.“ [7]

Členové sdružení tak svým jednáním oba zákony porušili, zejména tím, že nepodali žádost o zřízení nového válečného hrobu a sami provedli pohřeb na místě, které k tomu není určené. Navíc je velmi pravděpodobné, že ministerstvo obrany tento hrob zařadí do své evidence válečných hrobů. Na majitele pozemku poté připadnou podle paragrafu 3 zákona č. 122/2004 některé povinnosti, jako například péče a umožnění přístupu k hrobu, za jejichž porušení může být trestně stíhán.

Na vraky letounů se též vztahují některé předpisy z doby po skončení války, jako například Dekret presidenta republiky ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy [8] a některé další, které však již nezakládají několik desetiletí právní vztahy a nahrazují je moderní zákony.

Při dodržování těchto předpisů by tak nemohlo dojít k situaci, která byla řešena na stránkách renomovaného časopisu Letectví a Kosmonautika v letech 1998 a 1999. Tehdy se dvě skupiny badatelů přely o trosky letounu Supermarine Spitfire, který havaroval v roce 1947 u Klešic nedaleko Heřmanova Městce. V příspěvcích padají slova jako „vandalský čin, nešetrné kopání a zničení nálezu, krádež, novodobí zlatokopové.“ Ve skutečnosti, kterákoliv strana by letoun vyzvedla, by uvedené zákony porušila (a tím, že potvrzují, že několik letounů vykopali, se k tomu vlastně přiznávají). Celkem vyostřená diskuze vyvolala též reakci válečného veterána, účastníka 2. světové války Zdeňka Škarvady, který mimo jiné napsal: „Mám pochopení pro činnost „leteckých archeologů“(…) Tentokrát však nemohu s popsaným jednáním a ohlasem souhlasit. Ve svém zápalu a horlivosti soupeři zřejmě pominuli důležitou složku našeho života, které se říká prostě etika. (…) Vždyť v mnohém podobném „historickém dokumentu“ je dosud člověk. Ten, který stroj řídil a snažil se splnit poslání. Svůj úkol. Nedoletěl, poslání nesplnil, zůstal jen jeho hrob. A o ten se teď tito „archeologové“ vzájemně perou, předhání, vyhrožují si trestním stíháním, mluví o pirátství (čí je to vlastně majetek a kdo je tedy pirát?) – a dokonce dávají za vzory ty, kteří řeší podobné případy zbraní! Je mi smutno.“ [9]

Závěr

Na závěr je nutno napsat, že ačkoliv období 20. století stojí v pozadí zájmu profesionálních archeologů a institucí, neznamená to, že artefakty z této doby nejsou chráněny hlavním archeologickým předpisem - zákonem o státní památkové péči 20/1987. Všichni badatelé a hledači, kteří tyto artefakty vyjmou ze země, ho pak porušují. Na jejich jednání by se dokonce mohlo hledět jako na porušení paragrafu 257 Trestního zákona 140/1961 „Poškozování cizí věci“, kde je již trest odnětí svobody od šesti měsíců do tří let. Archeologický nález totiž požívá ochrany podle zvláštních předpisů.

Hlavně je si ale potřeba uvědomit, že pokud někdo provede destruktivní výzkum v terénu a cokoliv přehlédne, udělá špatně či nezaznamená, nebude už mít nikdy možnost svou chybu napravit. Je totiž zničena nálezová situace nesoucí mnoho důležitých informací, které jsou tak navždy ztraceny.

Rád bych poděkoval PhDr. Michalu Burešovi za pomoc s přípravou článku.


[1] Martin Gojda, Letecká archeologie a dálkový průzkum. In: Martin Kuna a kolektiv, Nedestruktivní archeologie. Praha 2004, s. 49 – 116.

[2] např. Ctirad Beneš, Další nálezy na Pardubicku – Zamyšlení nad leteckou archeologií. In: Letecké listy V, 1997, s. 6.

[3] Vince Holyoak, Who owns our deads?. In: British Archaeology, číslo 75, březen 2004, s. 12.

[4] V článku je několikrát citováno z prací členů některých těchto sdružení, což není myšleno jako útok na ně, ale výsledek toho, že se snaží jako jedni z mála pravidelně celorepublikově publikovat výsledky svého snažení. Za to jim patří dík.

[5] Plné znění uvedených zákonů je možno vyhledat např. na portálu veřejné správy České republiky na adrese http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/_s.155/699/place

[6] Jan Mahr, Po stopách letadel ztracených 17. prosince 1944, Nenakonice, okres Přerov, 6. června 1998. In: REVI, číslo 27, červenec 1999, s. 37 – 38.

[7] http://www.plarchiv.eu/nalezy/nalez1.htm, [25. 3. 2008]

[8] Celé znění např. na adrese http://www.psp.cz/docs/laws/dek/1081945.html

[9] Novodobí piráti zničili staré letadlo a ohrozili vodní zdroj. In: Letectví + kosmonautika, roč. LXXIV, č. 12/1998, s. 74 (převzatý článek z deníku Slovo) a reakce Martin Vích, Jak to bylo s „novodobými piráty“,.In. Letectví + kosmonautika, roč. LXXIV, č. 18/1998, s. 69 a Pavel Sviták, Novodobí piráti – snad již naposled. In: Letectví + kosmonautika, roč. LXXV, č. 3/1999, s. 16 – 17.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více