Tomáš Garrigue Masaryk

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 45.742

Vnímání osobnosti Tomáše Garrigue Masaryka u nás prošlo za dobu trvání Československa a České republiky různými etapami - za první republiky byl oficiálně téměř zbožštěn, na druhou stranu byla zde i řada politických odpůrců, která naopak na Masaryka házela jen špínu. Za druhé světové války byla osobnost Masaryka nuceně potlačena, což po krátkém období mezi dvěma diktaturami pokračovalo i za režimu komunistického. Po jeho pádu zájem o Masaryka prudce vzrostl a vedl až k určitému zprofanování této postavy. Při různých oficiálních i jiných příležitostech se takřka povinně uvádí jeho jméno, kdekdo se - právem, ale častěji neprávem - odvolává na jeho odkaz. Pod nánosem stokrát opakovaných frází tak zaniká Masaryk skutečný a na jeho místě se objevuje jakási abstraktní modla, za níž jen těžko spatřit člověka z masa a kostí. Proto jsem se rozhodl napsat tento krátký text, jímž bych chtěl obrátit pozornost čtenáře k některým momentům jeho životní dráhy, které vesměs patří sice právě k těm nejzprofanovanějsím, protože k nejvýznamnějším, ale jak už to tak bývá, referuje se o nich často schematicky a zjednodušené, na některé souvislosti se zapomíná, jiné se zdůrazňují do omrzení.

Masarykovo národnostní cítění

Reklama

Tomáš Garrigue Masaryk byl tím, kdo se osobně nejvíce zasloužil o vznik samostatného Československa. Je však zajímavé podrobněji se podívat na jeho vlastní národní a vlastenecké cítění.

Tomáš Masaryk pocházel ze Slovácka (jeho jméno ve skutečnosti znělo Masárik, respektive správně česky by mělo být Masářik, ale na slovácku se vždy vyslovovalo tvrdě [Masáryk]; definitivní podobu získalo až během studia na gymnáziu, kdy musel uvést do pořádku své oficiální doklady, a protože se nechtěl vzdát podoby jména, jak ho byl zvyklý slýchat, požádal o změnu i na y; ke zkrácení á na a pak došlo omylem úředníka, který Tomáš už nechal být a přijal verzi Masaryk). Jeho rodnou řečí tedy byl místní dialekt, spisovnou češtinu znal jen ze školy - a to jen ze školy základní, protože jak reálka v Hustopečích, tak gymnázium v Brně, které navštěvoval, byly německé. Vídeňská a posléze i lipská univerzita byly pochopitelně také německé, takže Masaryk ještě v době, kdy začínal psát první příspěvky do českých periodik, vlastně neuměl pořádně česky (a tento nedostatek sám silně cítil). Do jeho psaného projevu se mísily výrazy slováckého nářečí, vypomáhal si latinou, občas přidal nějaký ten rusismus nebo polonismus. Horší než tyto zjevné nepřesnosti však bylo, že Masaryk měl problémy správně česky vyjádřit myšlenku. Častá je u něho proto nepřesná nebo kolísající terminologie (podobné problémy měl ale i se svou němčinou, která mu také nebyla rodným jazykem).

Přesto se Masaryk už od dětství cítil být Čechem, resp. Slovákem (to mu bylo vlastně totéž), a uvědomělým Čechem se pak stal na gymnáziu v Brně, kde zbylo ve třídě ve vyšších ročnících už jen pár Čechů a zbytek Němců. Právě v té době bylo v Brně otevřeno první české gymnázium, v důsledku čehož se německé gymnázium, které Masaryk navštěvoval, stalo ještě výrazně němečtějším - na české gymnázium odešli mnozí čeští profesoři, a ti co zbyli, se pod vedením nového nacionalistického ředitele třeba přes prázdniny stali zničehonic Němci, jako Masarykův profesor Staněk, který se stal Staniekem. Masaryk jím za to hluboce opovrhoval a dával mu to najevo. Nakonec i díky tomu byl z gymnázia de facto vyloučen a odešel do Vídně.

Právě ve Vídni jeho romantické vlastenectví vrcholí. Jako člen Českého akademického spolku přijímá druhé jméno Vlastimil a aktivně se účastní českého života v tomto mnohonárodnostním městě. Ve Vídni sice mnozí Němci hledí na Čechy (stejně jako na příslušníky ostatních národností) svrchu, ale opravdový německý šovinismus poznává Masaryk až v Lipsku. Zde je svědkem mimo jiné desetiminutového(!) nadšeného jásotu a potlesku, který se v posluchárně strhl poté, co universitní profesor během přednášky prohlásil, že Němci mají ze všech národů největší mozek, kdežto Francouzi ho mají menší než Číňané.

Už na universitě ovšem Masaryk získává svou vlastní představu o vlastenectví, jíž se stejně jako tento vypjatý německý nacionalismus příčí české vlastenčení, které, jak si uvědomuje, do značné míry kopíruje právě německý nacionalismus, jen s obráceným znaménkem. Čeští vzdělanci, kteří jsou sami uvízlí v německém kulturním vlivu, dští síru na všechno německé, jejich program je jen negativní - proti Němcům. Masaryk je však rozhodnut usilovat o program pozitivní, o povznesení vlastního národa, a ne o potření jiného.

Jeho vzorem stalo se Švýcarsko - stát, kde tři národy žijí v klidu a míru vedle sebe, a to dokonce i v této době, plné německého i italského nadšení ze sjednocení, v době německo-francouzské války... Přitom ve Švýcarsku spolu žijí právě Němci, Francouzi a Italové. Představoval si, jak by bylo krásné po švýcarském vzoru uklidnit a uspořádat situaci v Českých zemích, kde vedle sebe žijí národy dva, a předsevzal si pro tento cíl v budoucnu pracovat. (Ještě za první světové války odvolává se často na příklad Švýcarska, ale nakonec uznává, že švýcarský model je jedinečný a těžko ho přenést kamkoliv mimo tuto šťastnou zemi).

Svůj vztah k vlastenectví, který mu poté vydržel už navždycky, vyjádřil během studií jednoduše - "Nejdříve jsem člověkem, pak Čechem".

Boje Rukopisné

Reklama

Boje rukopisné jsou jednou z nejznámějších kapitol Masarykova života. Omezím se proto na tři krátké poznámky.

Jako první je třeba říci, že Jan Gebauer, jehož zkoumání rukopisů a závěr, že jsou podvržené, celý boj odstartoval, nebyl prvním významným českým vědcem, který o pravosti ukopisů pochyboval - Gebauer sám se dokonce do zkoumání rukopisů pustil právě s tím cílem, aby konečně jednou provždy vyvrátil pochybnosti o jejich pravosti, které se objevovaly prakticky už od jejich "nálezu" Hankou - Rukopis Zelenohorský prohlásil za falsum sám Josef Dobrovský hned poté, co si ho poprvé prostudoval, v novější době pak proti pravosti rukopisů vystoupil vídeňský profesor A. V. Šembera. Čím více však Gebauer na tomto úkolu pracoval, tím zřejmější mu bylo, že pochybnosti jsou oprávněné a rukopisy jsou skutečně falsa.

Druhou zajímavostí je Masarykovo první setkání s rukopisy. Došlo k němu, když jako student na (německém) gymnáziu v Brně navštěvoval nepovinné hodiny češtiny. Tehdy jim učitel rukopisy samozřejmě představil jako nejvýznamnější literární památku českého dávnověku. Masaryk si je prostudoval, seznámil se zřejmě aspoň trochu i s historií jejich nálezu a pochybnostech o nich, a sám dospěl k přesvědčení, že nemohou být tak staré za jaké se vydávají. A shodou okolností to byl právě on, komu učitel na gymnáziu v další hodině uložil provést jejich rozbor. Masaryk se samozřejmě netajil svým přesvědčením a začal ho obhajovat. Učitel ho však ani nenechal dokončit a posadil ho. V příštím roce Masaryk už nepovinnou češtinu nenavštěvoval.

A konečně poslední věcí, na niž bych chtěl upozornit, je skutečnost, že rukopisné boje vzplanuly asi tři roky poté, co Masaryk přišel jako mimořádný profesor na nově zřízenou českou universitu v Praze. Když odcházel z Vídně do Prahy, dostal slib, že do tří let bude jmenován profesorem řádným. Rozhodnutí o tom mělo padnout právě v době nejprudších srážek kolem rukopisných sporů. V kolegiu profesorů, kteří o jmenování hlasovali, sedělo hned několik z těch, kdo stáli v boji rukopisném na opačné straně barikády než Masaryk, a mnozí z nich to brali velmi osobně. Návrh jmenovat Masaryka řádným profesorem tedy těsně neprošel - hlasování skončilo poměrem 11:11. Přesto bylo nakonec na ministerstvo odesláno doporučení Masarykova jmenování řádným profesorem, dříve než však ministertsvo rozhodlo, někteří kolegové z university zavedli proti Masarykovi disciplinární řízení spojené s rukopisným sporem, a ministerstvo proto rozhodnutí odložilo. A protože spory na univerzitě se vlekly, Masaryk si na řádnou profesuru musel počkat dalších více než deset let. Za povšimnutí stojí především fakt, že čeští "vlastenci", kteří Masaryka obviňovali kvůli rukopisům nejhrubším způsobem z nevlasteneckého smýšlení, se celou dobu snažili přimět ministerstvo školství, tedy státní instituci rakouskou, aby Masaryka vyloučila z univerisity, kdežto tato českého profesora vždy podpořila a nikdy o vyloučení ani neuvažovala.

Masaryk a hilsneriáda

Tzv. hilsneriáda, aféra, kdy byl žid Hilsner obviněn z vraždy mladé dívky pro rituální účely, je také jednou z nejznámějších kapitol Masarykova života. Nemá proto smysl ji podrobněji rozebírat, chci jen upozornit na jednu věc - Masaryk sám vyrůstal v prostředí, kde byl lidový antisemitismus zcela běžný. V Čejkovicích, kde s rodiči bydlel, žila jedna židovská rodina. Nikdo ze vsi s ní nechtěl mít nic společného, v čemž obyvatele podporovala i největší místní autorita, pan farář, který v kostele často proti židům horlil. Děti se jich bály a Masaryk sám vzpomíná, jak pod vlivem obecně rozšířené víry v židovské krvavé rituály všem židům, které v dětství potkal, hleděl na prsty, nemají-li na nich krev.

Později, na škole v Hustopečích, měl přímo ve třídě židovského spolužáka. Tento chlapec byl terčem opovržení a výsměchu svých spolužáků, ale i učitelů. Masaryk však právě během studia v Hustopečích postupně přestával věřit, že vše co se povídá o židech, je pravda. I pod vlivem tohoto spolužáka nakonec Masaryk poznal, že židé jsou stejní lidé jako všichni ostatní, a pak si v Hodoníně, kam se mezitím jeho rodina přestěhovala, našel i několik židovských přátel.

Přesto sám přiznává, že když vypukla aféra Hilsnerova, bylo i jemu bojovat s hluboce zakořeněným protižidovským instinktem, který se v něm probudil. Vědomě však tento instinkt potlačoval rozumem, aby sebe i ostatní (kteří měli antisemitismus zakořeněný stejně hluboko, ale jimž mnohdy chybělo poznání, kterého se on sám dobral už dávno v Hustopečích), přesvědčil, že jde o pověru.

Masaryk a pražské poměry

To byl však jen ten nejkřiklavější a nejznámější případ, kdy se Masaryk postavil proti malosti pražských poměrů. Jeho boj s trudným stavem české společnosti však začal dávno před tím, vlastně hned s jeho příchodem na pražskou univerzitu. Krátce po nástupu na ni vzbudil pohoršení některých kolegů tím, že si dovolil po přednášce, kterou vyslech od kolegy profesora filosofie Durdíka, s autorem přednášky polemicky veřejně, tedy před studenty, diskutovat a vyjádřit názor odlišný od uznávané kapacity. Profesora Durdíka bych tady rád použil jako příklad poměrů na pražské univerzitě, neboť po jistý čas mimořádný profesor Masaryk a řádný profesor Durdík přednášeli tentýž předmět (filosofii) souběžně ve dvou učebnách.

Profesor Durdík vešel do učebny a přečetl své připravené materiály, aniž během hodiny promluvil jediné slovo navíc. Mimořádný profesor Masaryk mluvil spatra, podle nachystané osnovy, a často se pouštěl do nejrůznějších úvah, kladl zajímavé otázky, na něž sám neznal odpověď, nutil posluchače přemýšlet a vítal každý názor, byť odlišný od jeho. Profesor Durdík přijímal občasné studentské delegace při slavnostních příležitostech, např. při gratulacích apod., chladně na prahu svého bytu. Mimořádný profesor Masaryk zval mnohé studenty na procházky, při nichž debatovali o filosofii, nechával se od nich doprovázet domů, pokud měli zájem si s ním pohovořit, a často následovalo písemné pozvání na večeři u Masaryků, kde se filosofické diskuze živě účastnila i Masarykova žena Charlotta, což bylo samo o sobě v té době něco nevídaného. Je zaznamenána vzpomínka, jak profesora Durdíka na chodbě nesměle zastavil student a požádal ho, jestli by mu mohl doporučit nějakou vhodnou literaturu. Profesor Durdík se ho zeptal, zda četl jeho spisy, a když mu student odvětil, že samozřejmě ano, doporučil mu, aby si je tedy přečetl ještě jednou. Mimořádný profesor Masaryk na svých přednáškách studenty naopak přímo zahrnoval odkazy na různé knihy, které jim doporučoval přečíst, a sám neváhal za tímto účelem rozpůjčovat jednotlivým studentům publikace ze své soukromé knihovny. Profesor Durdík "svou" filosofii přednášel posluchačům jako dogma, absolutně přesvědčen o své pravdě a vyžadujíc od ostatních totéž přesvědčení. Mimořádný profesor Masaryk několikrát, vcházeje už málem do budovy university s materiály připravenými k přednášce týkající se věcí svědomí a morálky, pocítil, že nemá odvahu předstoupit před posluchače a zodpovědně jim kázat o věcech takto závažných, neboť si v některých otázkách není jist ani sám sebou, a prostě se otočil a odešel domů, nechávaje vyřídit vzkaz, že přednáška se dnes nekoná.

Je samozřejmě nutno podotknout, že Masaryk nebojoval proti pražským poměrům osamocen, nýbrž stál v čele skupiny mladých profesorů podobného smýšlení. S nimi začal brzy vydávat časopis Athenaeum, který způsobil v pražské vzdělané společnosti rozruch svou kritičností na adresu uznávaných autorit, často univerzitních profesorů a Masarykových kolegů. Kritický rozbor spisu novináře a autora divadelních her F. V. Jeřábka s názvem "Stará doba romantického básnictví", který uveřejnil v Athenaeu Jaroslav Goll, dokonce zabránil Jeřábkovi, aby se tímto spisem habilitoval. Když Athenaeum začalo vycházet a referovat o nových zahraničních publikacíh z nejrůznějších oborů, stěžovali si někteří profesoři, že přece nemůže být, aby se studenti z časopisu dověděli o těchto pracech dříve, než je oni, slovutní pánové profesoři, citují na svých přednáškách...

Všechny tyto problémy vědecké však vedly přímo a nevyhnutelně do vod politických - pražská česká univerzita, jejíž zřízení bylo zásluhou českých politiků ve Vídni, se totiž díky tomu stala do značné míry jakousi trafikou, kde politici zajišťovali teplá místečka svým přátelům a zastáncům, často zasloužilým novinářům, neboť česká politika v této době byla velmi úzce propojena s žurnalisty. Vznikl tak jakýsi blok, ovládající veškerý společenský život český, skládající se z politiků, novinářů a profesorů, často v jedné osobě. Snaha pozvednout úroveň vědeckou tak šla ruku v ruce se snahou pozvednout úroveň žurnalistickou a politickou. A Tomáš Garrigue Masaryk si - v čele svých kolegů a přátel - právě toto všeobecné pozvednutí úrovně české společnosti stanovil za svůj hlavní cíl. Byl to závratný úkol, pod jehož tíhou Masaryk nejednou zapochyboval o smyslu svého snažení. Přesto však nakonec vytrval, ač ho to silně táhlo do Ameriky, země své ženy, země úžasné svobody, kde by se mohl mnohem snadněji věnovat svému vědeckému (sociologickému a filosofickému) bádání než v Praze, kde byl neustále brzděn poměry, které jsem se pokusil naznačit. Dnes se to zdá být možná nepochopitelným, ale Masaryk dal přednost práci pro svou zemi a národ, která měla velmi nejistý výsledek a za níž se mu dostávalo jednoho políčku za druhým právě od těch, pro jejichž dobro se snažil pracovat, před pohodlným životem uznávaného a dobře placeného profesora sociologie na některé univerzitě v USA, kterážto možnost se mu zcela reálně nabízela.

Masaryk a Rakousko-Uhersko

Reklama

O Masarykově působení v politice zde pojednávat nehodlám, vypíchnul bych ale Masarykův vztah k Rakousku-Uhersku. Masaryk, od roku 1907 do roku 1914 už zase poslanec Říšské rady, velmi dlouho uvažoval stejně jako Palacký o českém státě v rámci rakouské monarchie, tedy moderně řečeno o federalizaci Rakouska. Jeho heslem také vždy bylo "reformace, ne revoluce". Na tom, že se nakonec po vypuknutí první světové války rozhodl pro revoluci (kterou vždy připouštěl, ovšem jako zcela krajní řešení), měla zásadní podíl rakouská politika, především zahraniční, na počátku 20. století. V té nejvýznamnější místo zaujímala otázka balkánská. Roku 1908 Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu (které do té doby z rozhodnutí Berlínského kongresu okupovalo), čímž si proti sobě výrazně popudilo mnohé evropské země, především pak Srbsko (podporované Ruskem), které se začalo obávat rakouské expanze. V Bosně zároveň žili krom Bosňáků i Srbové a Chorvati.

Rakousko-Uhersko proto hned následujícího roku uspořádalo monstrproces, při nemž obžalovalo 53 politických a kulturních představitelů chorvatského opozičního hnutí (srbsko-charvátská koalice). Obžalovaní byli většinou chorvatští Srbové a byli nařčeni z velezrádného spojení se Srbskem proti Rakousku-Uhersku. Účelem procesu, v němž obžalovaným hrozil trest smrti oběšením, bylo dodatečně ospravedlnit anexi Bosny a Hercegoviny na základě expanzivních záměrů Srbska, oslabit jihoslovanské národně osvobozenecké hnutí a vrazit klín mezi Chorvaty a Srby, kteří dříve byli oporou rakouské (resp. uherské) moci v Chorvatsku, ale od roku 1906 začali úzce spolupracovat s opozičními Chorvaty. Jak vidno, šlo o nejvyšší státní zájem. Tomáš Garrigue Masaryk, který to vše včas pochopil, razantně zakročil, osobně odcestoval do Záhřebu a posléze i do Bělehradu (neboť nikdo z obhájců v Záhřebu nechtěl riskovat cestu do Srbska, i když mohlo obžalovaným velmi pomoci zjistit mnohé informace přímo tam) a shromáždil všemožné důkazy o tom, že obvinění jsou falešná. S těmi pak vystoupil na Říšské radě, publikoval je v mnoha novinových článcích a dvou brožurách, a nakonec s nimi vystoupil i jako svědek u soudu. Ačkoliv jeho pilný návrh, "nechť anekční výbor podrobně prouzkoumá důkazy, které uvádějí se pro existenci široko daleko rozvětveného velezrádného odpadlického hnutí na jihu říše", nebyl právě kvůli své pilnosti na Říšské radě schválen (hlasovala pro něj sice většina poslanců, k přijetí pilného návrhu však byla nutná většina dvoutřetinová), podařilo se mu rozvířit odpor proti falešným důkazům a lživým obviněním i v Rakousku (zahraničí proces odsoudilo už na jeho počátku), který skončil tím, že nejvyšší soudní instance Zalitavska zrušila rozsudky, kterými rakouské soudy poslaly většinu obžalovaných na dlouhé roky do vězení.

Tato epizoda však nemohla nic změnit na celkovém směru rakouské zahraniční politiky, a navíc odhalila, že Rakousko-Uhersko je ochotno pro své zájmy sáhnout i k tak podlým prostředkům, jako je falšování dokumentů a nastrčení svědků u soudu. Masaryk se už od samého počátku obával, že spojenectví Rakouska-Uherska s Německem posílí německý nacionalismus v Rakousku-Uhersku (které se vždy snažilo nepodléhat nacionalismu žádnému a stát nad jednotlivými národnostmi), což ve svém důsledku povede k nemožnosti rozumného řešení národnostní otázky v Předlitavsku, jež viděl v nějakém druhu federalizace a zrovnoprávnění národností ve státě. Vývoj čím dál více ukazoval, že se bohužel nemýlil, a angažovanost na Balkáně jen utužovala rakouské spojenectví s Německem, které však časem přerůstalo v závislost oslabeného Rakouska na silnějším Německu. Ta vyvrcholila vypuknutím světové války, a tehdy také Masaryk musel připustit, že Rakousko nelze reformovat a je třeba ho rozbít.

První světová válka

Je notoricky známo, že když slavil Jaroslav Vrchlický, patřící do stejné generace jako Masaryk (Vrchlický se narodil roku 1853, Masaryk 1850), v roce 1903 padesátku, oslovily ho při té příležitosti české noviny "ctihodný kmete" (a byl vyzván aby začal psát své paměti). Když Masaryk na přelomu let 1914 a 1915 odcházel do exilu, aby tam bojoval za vznik samostatného státu, táhlo mu na 65 let.

K počátku zahraničního odboje je nutno připomenout jednu věc. Když první světová válka vypukla, všichni, politici i vojáci, panovníci i novináři, očekávali její krátké trvání (viz známé výroky o tom, že "do švestek", později posunuto na "do Vánoc", jsou vojáci zpátky doma). Na celém světě bylo v té době skutečně jen několik málo lidí, kteří předvídali dlouhé trvání války. Jedním z nich byl britský ministr války lord Kitchener, druhým český profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Když odcházel do exilu, byl si jasně vědom, že se pouští na nejistou, ale hlavně dlouhou cestu, neboť věděl, že přesvědčit dohodové mocnosti, aby uznaly nutnost rozbití Rakouska-Uherska, bude trvat několik let. V jeho kalkulacích tak dlouhé trvání války představovalo základní výchozí bod, nutnou podmínku pro to, aby jeho boj za vznik Československa vůbec mohl začít.

S tím souvisí i celá orientace zahraničního odboje. Většina domácích politiků, kteří si od války slibovali konec příslušnosti českých zemí k Rakousku-Uhersku, tuto naději spojovala téměř výhradně s Ruskem, jehož armády už na počátku války operovaly v Haliči a o něco později vstoupily na území Slovenska. Masaryk na druhé straně trval na tom, že hlavní úlohu musí sehrát západ, Francie a Británie (později USA), demokratické země, nikoliv carské Rusko, které utlačovalo své národy (např. Poláky, Finy, ale vlastně i Rusy samotné) mnohem hůře, než samo Rakousko. Z toho důvodu odmítal, aby nový stát byl monarchií s Romanovcem na trůně, a od začátku prosazoval republiku. Masarykův postoj k Rusku byl výsledkem toho, že on, narozdíl od většiny českých rusofilů, Rusko a ruské poměry dobře znal, Rusko několikrát navštívil (po vydání knihy "Rusko a Evropa" mu carské úřady zakázaly vstup do země) a ruskou kulturu i politiku dlouhodobě pečlivě sledoval a studoval. Navíc i z vojenského hlediska hlavní sílu Dohody spatřoval v armádě francouzské a britské, nikoliv v přeceňovaném ruském parním válci. I v tom byl, především v zimě 1914-1915, kdy ruská armáda stála tak říkajíc za dveřmi, mezi českými politiky osamocen. Podobnou prozíravost prokázal během války ještě několikrát, například při hodnocení porevoluční situace v Rusku, která výrazně zasáhla do osudu československých legionářů.

Po téměř čtyřech letech namáhavé práce, během níž doslova objel celý svět, vrátil se Masaryk do své nyní už svobodné vlasti. Nedlouho poté prohlásil: "Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty."

-----

Po celé České republice najdeme nespočet náměstí TGM, Masarykových ulic, sadů... Tomáš Garrigue Masaryk je jedním z nemnoha, který si takovou, až přehnanou, úctu skutečně zaslouží. Jen málokterý stát se může pochlubit, že u jeho zrodu stála osobnost Masarykova typu, a pokud máme být jako Češi na co hrdí, osobnost Tomáše Garrigua Masaryka k tomu zcela jistě patří.

Hlavní Zdroje:
Polák, Stanislav: Za ideálem a pravdou. Praha, 2001-2006
Opat, Jaroslav: Filosof a politik T.G. Masaryk. Melantrich, 1990.
Doubek, Vratislav: T. G. Masaryk a česká slovanská politika 1882-1910. Academia, 1999.
Masaryk, Tomáš Garrigue: Tak zvaný velezrádný proces v Záhřebě: promluveno v poslanecké sněmovně říšské rady 14. a 15. května 1909. Praha, 1909.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více