Karl-Gerät 040 - Bratranec tlusté Berty - část 1

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 52.242

Dělostřelectvo bylo nazývané bohem války. Jeho soustředěná palba dokázala utopit v krvi smělé útoky nebo rozvrátit nepřátelskou obranu. Konstrukce dělostřelecké techniky dosáhla svého vrcholu v období druhé světové války a těsně po ní. Některé typy dosahovaly monstrózních rozměrů. Jedním z takových byl Karl-Gerät 040 s hmotností přes 100 tun.

Zkušenosti z první světové války potvrzovaly vysokou odolnost polních i stálých opevnění proti palbě polních kanonů. Proto byly do výzbroje zavedené těžké kusy schopné vystřelovat projektily s velkou průbojností a bořivým účinkem. Mezi nejznámější patřily britská Granny ráže 15 palců (381 mm), rakouská Schlanke Emma ráže 30,5 cm nebo německá Dicke Bertha ráže 42 cm od firmy Krupp.

Vyhlídky na válku

Reklama

V období před druhou světovou válkou budovala řada zemí na svých hranicích stálá opevnění, která měla být hrází před rozpínavostí sousedů. To platilo především pro státy sousedící s Německem.


První Karl Gerät 040 v přepravní poloze, všimněte si sklopených bočních plošin

Ve třicátých letech začalo znovuvyzbrojování Německa. Jedním z požadavků bylo vyvinout nové zbraně, které měly Wehrmachtu umožnit zničení těchto stálých opevnění, především na hranicích s Československem a Francií. Konkrétní požadavek Waffenamt (úřadu pro vyzbrojování) z roku 1934 zněl na vytvoření zbraně schopné prorazit stěnu armovaného betonového objektu silnou 900 mm jediným výstřelem.

Hitler, který na vlastní kůži zažil peklo zákopů první světové války, si byl vědom potíží, které obnášelo dobývání opevněných pozic nepřítele. Navíc měl slabost pro monstrózní zbraně, takže není divu, že projekt měl značnou podporu.

Do soutěže se přihlásila firma Rheinmetall-Borsig a vývoj zbraně zahájila v roce 1935 úvodními studiemi. V březnu dostal Waffenamt první souhrnnou zprávu o možnosti postavení takové zbraně.

Zprvu se uvažovalo o supertěžkém moždíři ráže 800 mm, na převozné zakopávané lafetě. Zbraň měla vystřelovat projektil s hmotností 4 000 kg, úsťovou rychlostí 100 m/s na vzdálenost 1 000 m. Případně lehký 2 000 kg vážící projektil měl se stejnou hnací náplní dosahovat úsťové rychlosti 140 m/s a dostřelu 2 000 m. Zákluz zbraně neměl díky hydraulickému brzdovratnému zařízení přesahovat 500 mm. Do palebné pozice měl být moždíř dopravovaný rozebraný na pásových podvozcích, kolových podvalnících nebo po železnici.

Po rozsáhlých diskusích nad předběžnými plány byl kontrakt na zbraň firmě Rheinmetall-Borsig v říjnu 1936 přidělen, ale došlo k úpravě zadání. Pro zvýšení pravděpodobnosti přežití na bojišti musel být dostřel zvýšen alespoň na 3 000 m a celková konstrukce zbraně musela umožnit zaujetí předem připravené palebné pozice do 6 hodin.

Reklama


Karl Gerät 040 zavěšený na speciálním železničním přepravníku

K dispozici měly být náboje schopné dopravit na cíl maximální množství výbušniny (trhavé) a náboje s maximální průbojností (protibetonové). Kvůli požadavku na větší dostřel bylo nutné vycházet z projektilu s hmotností 2 000 kg, protože při použití těžkého granátu neúměrně rostly požadavky na pevnost a tloušťku stěny hlavně.

Zbraň měla být nabíjená zpředu. Vzhledem k tomu se uvažovalo pouze o náměru v rozsahu horního kvadrantu tedy přes 45o. Do palebných pozic měl být moždíř dopravovaný v rozebraném stavu na pásových vozidlech a smontovaný pomocí dalšího vozidla vybaveného jeřábem.

Praktické řešení

V lednu 1937 po další sérii konzultací představila firma Rheinmetall-Borsig upravenou konstrukci Waffen-Pruefwesen (WaPrw 4), což bylo oddělení Waffenamt pro dělostřeleckou výzbroj.

Ráže byla snížena na 600 mm, úsťová rychlost stoupla na 200 m/s, takže bylo dosaženo požadovaného dostřelu 3 000 m. Zakopávaná lafeta umožňovala náměr v rozsahu 125o a odměr 120o. V palebné pozici měla být výška „nadzemní“ části zbraně 1 600 mm a její celková hmotnost měla dosahovat 55 tun. Pro přepravu ji bylo možné rozložit na osm částí s hmotností nepřesahující 9 tun.

Již v této fázi prokázala firma Rheinmetall-Borsig značný smysl pro praktičnost. Přestože to nebylo v požadavcích, navrhla zbraň tak, aby mohla používat samohybný podvozek označený později Selbstfahrlafette, čímž odpadla nutnost jejího složitého sestavování v palebném postavení a pohotovost ke střelbě nepřesáhla 30 minut.


Speciální železniční přepravník pro Karl Gerät 040, bez zavěšeného moždíře se oba "vagony" spojopvaly speciálním spřáhlem

Podvozek měl v palebném postavení „zalehnou“ na břicho, takže by vznikl prakticky ekvivalent stacionární lafety. Zpětný ráz, který u zakopávané verze zachytávalo dno a zadní stěna výkopu, mělo na podvozku absorbovat rydlo.

Taktická výhoda takového řešení při zaujímání palebného postavení, bez nutnosti provádět výkopové práce, necelé 3 km od pozic nepřítele je zřejmá. Proto Waffenamt v únoru 1937 povolil pokračování vývojových prací na samohybné variantě.

Změny koncepce

Reklama

V srpnu došlo k některým úpravám a k oficiálnímu označení šifrou Projekt 4. Především Waffenamt vznesl další požadavek na zvýšení dostřelu, tentokrát na 4 000 m. Aby nebylo potřeba speciální nabíjecí vozidlo a navíc došlo ke zvýšení rychlosti a přesnosti střelby bylo upuštěno od nabíjení ústím hlavně. Zbraň dostala klasický horizontální klínový závěr.

Pro dosažení většího dostřelu bylo nutné zvýšit úsťovou rychlost na 243 m/s. Lafeta měla umožňovat náměr v rozsahu -10o +75o, ale pro střelbu bylo možné používat jen úhly od +55o výš. Náměr bylo možné nastavovat v rozsahu 50o. Předpokládaná hmotnost zbraně byla 64 500 kg a vlastní hmotnost podvozku 32 500 kg.


"Očesaný" podvozek Karl Gerät 040 na šestinápravovém přepravníku Culemeyer

Na poradě 9. března 1938 prostudoval velitel dělostřelectva a náčelník WaPrw 4 General Karl Becker postup vývojových prací. Při tom společně s Oberst (plukovníkem) Kurtem Wüizem navštívil závody Rheinmetall-Borsig, aby se osobně přesvědčil o stavu přípravy výroby a o technologických možnostech zbrojovky. Waffenamt souhlasil s celkovým řešením, takže bylo možné přistoupit k tvorbě detailních výkresů.

Z hlediska taktického použití předpokládal generál Becker společné nasazení minimálně dvou zbraní proti jednomu cíli. Z toho důvodu bylo, kromě zkušebního kusu (Versuchsgerät) objednáno šest „sériových“ kusů (Gerät).

Jízdní zkoušky

V té době probíhaly testy podvozku. Vzhledem k předpokládané hmotnosti zbraně bylo jasné, že měrný tlak daleko překročí běžných 0,7-0,8 kg/m2. Protože chyběly jakékoli praktické zkušenosti s průchodivostí vozidel s takovým měrným tlakem, byla v březnu 1938, na tank Neubaufahrzeug Nr.1 (jednalo se zkušební tank firmy Rheinmetall postavený v pěti kusech a „maskovaný“ pod názvem stavební vozidlo) nakládána balastní zátěž, která postupně zvyšovala měrný tlak od 1,1 kg/cm2 po 1,43 kg/cm2. S touto zátěží byly provedeny jízdní zkoušky na pevném podkladu, oraništi a mokrém jílu.

Testy probíhaly na polygonech Unterlüss a Chemnitz-Ebersdorf. I při maximální zátěži byla průchodivost považovaná za dostatečnou a tank ani v měkkém terénu nezapadl.

Další zkoušky měly ověřit řiditelnost vozidla. Tady byl problémem poměr styčné délky pásů a jejich osová rozteč. Nejdelší pásová vozidla měla tento poměr 1,8. Za mezní, pro zachování řiditelnosti byl považovaný poměr 2, ale navrhovaný podvozek Selbstfahrlafette, měl mít poměr 2,64 (!).


Hlaveň Karl Gerät 040 se závěrem na čtyřnápravovém přepravníku Culemeyer

Postavit zkušební podvozek v reálné velikosti bylo nákladné, proto se používal zmenšený, dálkově ovládaný model v měřítku 1:10 s elektrickým pohonem. Na něm bylo možné poměr nastavit v rozsahu 1,5 až 2,65 a měrný tlak v rozsahu 0,7 až 1,1 kg/cm2. Testy řiditelnosti byly prováděné na různých podkladech od asfaltu, přes beton, trávu, až po měkkou hlínu a naolejované ocelové desky. Na všech površích byla zachovaná alespoň částečná řiditelnost, při stoupání do 18%.

Při zkouškách prototypu v roce 1940 se prokázalo, že řízení vozidla na pevném podkladu, navzdory jeho obrovské hmotnosti 124 tun, nevykazuje žádné obtíže. Pouze příkopy, krátery po granátech a podobné nerovnosti musely být vyrovnány hatěmi nebo navezenou a upěchovanou zeminou, podobně musely být odstraněny pařezy. Zatáčení na měkkém podloží bylo silně omezené, protože hrozilo nebezpečí svlečení pásů.

Střelecké zkoušky

Zároveň byly zahájeny i střelecké zkoušky moždíře z pevné betonové lafety označené Anschießlafette, která umožňovala odměr 10o na obě strany. Celková hmotnost zkušební zbraně včetně lafety byla 159 910 kg.

První zkušební výstřely byly odpáleny mezi 23. až 25. červnem 1939. Ukázalo se, že zákluz je silnější, než se předpokládalo, což si na sériových typech vyžádalo konstrukční úpravy a přidání druhého brzdovratného zařízení. Pro představu, bylo potřeba zachytávat náraz odpovídající přibližně dopadu tělesa s hmotností 450 t z výšky 1 m.

Během těchto zkoušek se ověřovalo namáhání a opotřebení hlavně, stanovila se velikost a složení prachových náplní, ověřovala se balistika vystřelovaných projektilů, jejich přesnost a byly vytvořené tabulky střelby.

Pro další zkoušky, od podzimu 1939 do března 1940, se používala takzvaná Hangelafette zkonstruovaná firmou Demag z Duisburgu. Komplet zbraně vážil 139 060 kg. V této fázi zkoušek už byly ostřelované betonové stěny a vyřazená vozidla, aby se posoudil průbojný a trhavý účinek munice. Tato zkušební lafeta umožňovala střelbu v rozsahu náměrů 10 - 90o, ale střelba spodní skupinou úhlů byla později vyloučena, aby se ušetřilo na celkové hmotnosti zbraně.


Lafeta s kolébkou hlavně Karl Gerät 040 na čtyřnápravovém přepravníku Culemeyer

Definitivním řešením byla Anschießlafette II. Projekt byl potvrzen 29. listopadu 1939 a lafeta byla postavena na polygonu v Hillersleben. Začátkem roku 1940 se ještě nějaký čas uvažovalo o stacionární lafetě, ale nakonec byly peníze raději investované do vývoje Selbstfahrlafette.

V říjnu 1939 představila firma Rheinmetall-Borsig projekt transportéru munice SdKfz.161 munition Schlepper für Karl Mörser. Vozidlo bylo postaveno na podvozku tanku PzKpfw.IV. Věž byla odstraněna a místo ní byla v zadní části vozidla namontována korba pro převoz čtyř nábojů. V přední části byl elektrický jeřáb s nosností 6 t, pro překládání munice na Karl-Gerät 040. Elektrickou energii pro jeřáb dodával stejný benzínový agregát s dvojválcovým motorem, který na tanku zajišťoval elektrické otáčení věže při vypnutém hlavním motoru.

Problémy s přepravou

Protože maximální rychlost moždíře byla pouhých 6 - 10 km/h podle použitého motoru, převodovky a podvozku, navíc docházelo při přesunech k velkému opotřebení pásů a pohybového ústrojí, měly být přesuny na větší vzdálenosti realizované po železnici. První vývojové práce byly zahájeny v říjnu 1939. Kvůli rozměrům moždíře, hlavně jeho výšce a délce, která byla na hranici průjezdních profilů říšských drah, bylo nutné navrhnout speciální železniční podvozky.

Soupravu pro převoz tvořily dva pětinápravové podvozky s visutými rameny upevněnými na točnách ukotvených nad prostřední nápravou. Ramena byla vybavena masivními závěsnými oky a jejich výšku bylo možné měnit pomocí výkonných hydraulických heverů. Selbstfahrlafette se mezi podvozky zavěsila a zajistila pomocí tlustých čepů. Potom byla vyvěšena vlečená ramena podvozku a pásy pomocí ručních navijáků upevněných na boční straně korby. Při nakládání byla nutná asistence 7 t jeřábu. Při jízdě bez moždíře byly podvozky spojené speciálním spřáhlem.

Podvozky vyrobila firma Linke-Hofmann z Breslau (Wroclaw). První jízdní zkoušky byly zahájeny v prostoru Unterluess v květnu 1940, ale zavěšen byl jen speciálně vyrobený blok o stejné hmotnosti, jakou mělo mít budoucí vozidlo. Tím se jednak předešlo jeho poškození při případné havárii a zároveň odpadly potíže s utajováním. V září 1940 byly podvozky upraveny tak, aby je bylo možné používat na kolejovém rozchodu 1524 mm, běžném v SSSR.


Nabíjecí a brzdovratné zařízení Karl Gerät 040 na čtyřnápravovém přepravníku Culemeyer

Pokud byla vzdálenost mezi cílem a nejbližší železniční stanicí příliš velká. Bylo možné moždíř rozebrat a přepravit po částech. Limitní byla nosnost těžkých ženijních mostů (schwere Pionierbruecken). Na poradě uskutečněné 12. listopadu 1940 dostala firma Rheinmetall-Borsig za úkol navrhnout a vyrobit pomocné prostředky pro naložení jednotlivých částí na těžké podvalníky Culemeyer.

Podvozek se přepravoval na šestinápravovém typu podvalníku, další části tj. hlaveň, lafeta s kolébkou hlavně a nabíjecí zařízení na čtyřnápravových. Na rozebrání bylo potřeby přistavit speciální skládací portálový jeřáb s nosností 35 t.

Protože podvozek měl sám o sobě hmotnost na hranici nosnosti mostů, musel před každým sjet z podvalníku, překonat most vlastní silou, potom přejel tahač s podvalníkem a na druhé straně podvozek zase naložil. K tomu účelu sloužila skládací rampa vezená na dalším nákladním automobilu. Přepravníky Culemayer sloužily také k dopravě munice, přitom každý uvezl 10 nábojů.

Výroba

První kus Karl-Gerät 040 byl zkušební komisi Waffenamt představen na půdě výrobního závodu 2. července 1940. Byla předvedena funkce náměrového a odměrového mechanizmu, přechod z palebné do pochodové polohy a krátké pojíždění uvnitř výrobní haly.

Ve stejném roce byla zahájena „sériová“ výroba dalších šesti objednaných kusů. Jednotlivé stroje byly dokončené v tomto pořadí a po odstřílení zkušebních střeleb v rozsahu uvedeném v tabulce připravené k předání Wehrmachtu.

ät Nr.I Nr.II Nr.III Nr.IV Nr.V Nr.VI
Jméno Adam Eva Thor Odin Loki Ziu
Zkušební výstřely 10 8 6 6 10 6
Datum 5. 11. 1940 7. 11. 1940 20. 2. 1941 17. 4. 1941 11. 6. 1941 28. 8. 1941

Údaje o přesném datu dokončení sedmého kusu se bohužel nedochovaly, ale předpokládaný termín dokončení byl květen 1942.


Pohled na pravou zadní část Karl Gerät 040

Organizace

Vývoj a výroba prvních kusů Karl-Gerät 040 se zdržela natolik, že nemohl být nasazen proti opevněním v Československu (kdyby nedošlo k Mnichovu), ani proti Maginotově linii ve Francii.

Další plánovanou akcí byl útok na Gibraltar – operace Izabella-Felix, ale ta byla zrušena. Momentálně nebylo pro tak těžké, mimořádně drahé a prakticky jednoúčelové zbraně využití. Nicméně Firmě Rheinmetall-Borsig se podařilo výrobu udržet a nový protivník se objevil na východě.

Teprve 3. ledna 1941 byla vytvořena první jednotka, 833. baterie, posádkou ve městě Bergen s rozkazem dosáhnout bojové připravenosti 15. února 1941.

2. dubna z ní byl vytvořen větší útvar 833. schwere Artillerie Abteilung pod velením Oberstleutnant (podplukovníka) Roberta Schmidta. Oddíl měl dvě palebné baterie. První baterie 1./833 byla vyzbrojena Gerät 040 Adam a Eva, velel jí Hauptmann (kapitán) Hans Messmann, druhá 2./833 Gerät 040 Thor a Odin, a velel jí Oberstleutnant Rudt Freiherr von Collenberg (svobodný pán).


Výkres Karl Gerät 040

Každá baterie byla kromě moždířů vyzbrojena osmi 12 t polopásovými tahači SdKfz.8, osmi podvalníky Culemeyer, dvěma transportéry munice SdKfz.161, osmi nákladními, pěti osobními automobily a 14 motocykly, z toho dva se sidecarem.

Zdroje:
Batchelor John, Hogg Ian: Artillery, ISBN 345-221664495
Jentz Thomas L.: Karl Geraet, ISBN 10-0970840721
Ledwoch Janusz: Gerat 040/041 Karl Morser, ISBN 97-88372192813
Sergejev P.N.: Tjažjolaja mortira Karl, ISBN 2-000038321014
Periodika:
Polygon

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více