RECENZE: Radan Lášek – Jednotka určení SOS

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 23.473

Třídílná publikace Jednotka určení SOS obsahuje vzpomínky a hlášení pamětníků z praporů SOS, týkající se jejich činnosti při obraně hranic československé republiky s těžištěm na kritickém období od podzimu roku 1938 do března 1939. Je plná důkazů o tom, že na tvrzeních, že jsme se našeho pohraničí vzdali bez boje, není zrnka pravdy. Právě příslušníci jednotek SOS, složených z příslušníků četnictva, finanční stráže, státní policie, vojenských posil i aktivních vojáků, patřili mezi ty, kdož nejčastěji prolévali krev v bojích na hranicích naší vlasti. Publikace obsahuje též plno dobových fotografií ve všech třech jednotlivých dílech.


Dovolím si knihu představit citováním několika ukázek převzatých ze stránek nakladatelství.

Chust / Karel Vyoral (četnictvo, prapor StOS Chust)

Reklama

Dne 15. Července 1938, po absolvování školy pro výcvik velitelů stanic, jsem byl přemístěn k četnickému pohotovostnímu oddílu v Chustu jako instuktor a zástupce velitele. Náš ČOP byl rovněž zařazen do struktur StOS. Dne 16.září jsem byl odvelen s ČPO do Českých Budějovic za účelem udržování pořádku a bezpečnosti v pohraničních krajích. Byl nám přidělen úsek Kaplice-Vyšší Brod-Horní Dvořiště.

Za dobu mého pobytu v tomto území, tj. od 16.září do 10.října 1938, jsem se zúčastnil s ČPO bojů ve Vyšším Brodu, kde padl jeden vojín a jeden byl zraněn. Dále jsem se zúčastnil boje v Německém rychnově východně od Vyššího Brodu, kde padl vrch. strážm. Měsíček, velitel tamní stanice.

Dne 30.září přišel rozkaz stáhnout se do Českého Krumlova, kde jsme bránili ordnery napadený okresní úřad. Při následné evakuaci bylo zjištěno, že ordneři obsadili budovy a výšiny v blízkosti mostu vedoucího přes Vltavu a soustředěnou palbou na most mají v úmyslu našemu ústupu zameziti. Po domluvě s praporčíkem Václavem Brandtem se několika z nás podařilo přes most proniknouti a dobře mířenou palbou z kulometů a pušek nepřátelské střelce umlčeti. Tímto zákrokem byla uvolněna cesta celému oddílů a také občanům české národnosti, kteří rovněž Krumlov opustili, Z našich řad byl zraněn střepinou granátu pouze strážmistr Stanislav Plch.

Po návratu na Podkarpatskou Rus v druhé polovině října 1938 jsem se zúčastnil s částí ČPO bojových akcí proti maďarským teroristům, kteří pronikli přes naše hranice a nedaleko obce Šalanek byli obklíčeni. Při této akci bylo zajato asi 300 teroristů a ukořistěno velké množství vojenského materiálu. Celou akci vedl tehdejší velitel StOS ve východní části Podkarpatské Rusi pplk. Zeman, která po březnu 1939 uprchl za hranice a vrátilse po osvobození s naší armádou ze západu.

Od konce října 1938 jsem se zúčastnil bojů proti polským borůvkářům, kteří ze severu pronikali na Podkarpatskou Rus a zde přepadali budovy četnických stanic, oddělení fin. stráže, poškozovali komunikace a terorizovali obyvatelstvo. Dne 5. listopadu byla přepadena asi 200 polskými bojůvkáři obec Toruň nedaleko polských hranic. Náš pohotovostní oddíl měl v tu dobu sídlo ve Volovém, kam došla asi ve 22 hodin telefonický zpráva, že Toruň je přepadena a že je žádána pomoc. Pod velením vrch. strážm. Kenovského byl celý ČPO odeslán ve dvou autokarech do Toruně. Před vesnicí jsme zastihli několik členů StOS, kteří před přesilou ustoupili a tito nám sdělili, že na poštovním úřadě je zabarikádováno a obklíčeno pět četníků a poštovní úřednice.

Po příchodu do středu vesnice jsme zpozorovali, že boj se skutečně odehrává v okolí poštovního úřadu a že se již bojuje ručními granáty. Naším nečekaným a rychlým náporem byl nepřítel překvapen a rychle ustoupil do lesa a tudy zpět k polským hranicím. Četníci na poštovním úřadě byli osvobození skutečně v poslední chvíli, protože náoje a ruční granáty jim již došly. Na naší straně byl usmrcen finanční strážník Kosť, ztráty u nepřítele se nepodařilo zjistit, protože si zraněné odnášel s sebou.

Konečně dne 14.března 1939 jsem se zúčastnil s ostatními příslušníky ČPO boje proti příslušníkům organizace Kapatská Sič, kteří v počtu asi 350 mužů měli v úmyslu náš oddíl odzbrojiti. Dne 13.března zrušil nově dosazený zemský četnický velitel pplk. Waka přísnou pohotovost celého ČPO. Tento oddíl byl ubytován ve dvoře vládní budovy v Chustu. Z tohoto důvodu odešli všichni instruktoři po delší době k rodinám a v kasárnách jsem zůstal s 35 četníky na zkoušku jen já. Náš oddíl měl za úkol střežiti vstup do vládní budovy a kromě toho nedaleké dřevěné výzbrojní a výstrojní skladiště ZČV.

Asi ve 23 hodin mi hlásil jeden četník, že mezi příslušníky organizace Sič je nějaký rozruch, ježto se soustřeďují a projíždějí na motorových vozidlech městem. Ve 2 hodiny mi hlásil četník střežící skladiště ZČV, že se dostavil zemský četnický velitel Waka a sám vydává ze skladiště sičovcům zbraně. Nato jsem nechal ihned celý ČPO nastoupiti a vydal jsem veškeré dostupné zbraně, tj. kulomety, granáty a všechno střelivo. Oddíl jsem pak rozdělil na několik skupin a obsadil všechny přístupy k vládní budově. Asi v půl třetí v noci počali sičovci za dvou stran na vládní budovu útočiti, přičemž používali všech možných druhů zbraní a křičeli, abychom se vzdali. Příslušníci ČPO palbu opětovali, ale když byli napadeni třetí skupinou asi 60 mužů z boku, byli nuceni se stáhnout do uzavřeného dvora, aby nebyli roztříštěni a byli schopni další obrany. Proti mým 35 četníkům útočilo celkem asi 350 sičovců.

Reklama

Když po hodinu trvajícím boji sičovci seznali, že se jim ČPO odzbrojiti nepodaří, stáhli se do města, kde obsadili nádraží, křižovatky a další důležité doby, které pak v ranních hidinách muselo dobývati zpět vojsko pěšího pluku 45. Ztráty za nočního boje byly u nepřítele značné, protože ten útočil ve skupinách, na naší straně byl dvěma zásahy zraněn závodčí Petr Jahoda, kterému byla ihned poskytnuta pomoc a byl dopraven do nemocnice v Krivé u Chustu.

Výslechem zajatých sičovců bylo zjištěno, že měli v úmyslu nejdříve odzbrojit pohotovostní oddíl a se zbraněmi zde ukořistěnými dále postupovat proti českému obyvatelstvu a vojsku. Jak výslovně prohlásili, měli v úmyslu provésti na Češích „Bartolomějskou noc“. Když se jim však nepodařilo odzbrojit ani 36 četníků ve vládní budově, od dalších útoků upustili. Za správný postup a neohrožené chování proti přesile mi byla vyslovena pochvala velitelem praporu StOT pplk. Zemanem a českými četnickými představiteli.

František Přibyl (četnictvo, prapor SOS Spišská Nová Ves)

Dne 26. listopadu 1938 byla stanice Javorina evakuována, jelikož část severního svahu Vysokých Tater (včetně obcí Javorina a Podspády) byla postupována Polsku. Demarkační čára byla stanovena nad obcí Žďiarem. O 24. hod. dne 26. listopadu naše družstva SOS opouštěla území okupované polskou armádou jako poslední. Krátce před odchodem jsem od svých zpravodajských důvěrníků získal zprávu, že se Poláci chystají obsadit celou oblast Vysokých Tater. V důsledku toho nám velitel SOS pplk. Krejčí nařídil, že jakmile polské jednotky překročí demarkační čáru, abychom ihned zahájili palbu a další postup jim za každou cenu znemožnili.

Dne 27. listopadu asi v 6.30 hod. postupující polské jednotky v doprovodu asi šesti lehkých tanků demarkační čáru skutečně překročily. Obě naše družstva ihned zahájila palbu z lehkých kulometů a pušek, z čehož vznikla oboustranná střelba. K obraně se připojila i pohotovostní četa čsl. armády střelbou z lehkých protitankových děl, kterými ostřelovala postupující polské tanky. Střelbou byl postup polských jednotek skutečně zastaven. Střelba s krátkými přestávkami trvala asi do 11.30 hod. téhož dne, tj. do doby, než přijel styčný důstojník s příslušnou komisí z Popradu spor urovnati. Jak bylo později zjištěno, měli Poláci při této přestřelce asi 26 mrtvých a 40 raněných. Mezi mrtvými byl údajně i velitel polské okupační jednotky plk. Zamborowski. Z naší strany nebyl zraněn nikdo.

Josef Kaminski (četnictvo, prapor SOS Moravská Ostrava)

Dne 21. května 1938 o 5. hod. nastoupil jsem jako příslušník družstva č. 87 roty SOS Český Těšín do přísné pohotovosti na stanovišti u pohraničního Jubilejního mostu v Českém Těšíně. Družstvo mělo za úkol střežiti pohraniční most a státní hranici podél řeky Olše v délce asi 500 m. Dne 23. září krátce po 22. hod., kdy byla vyhlášena rozhlasem všeobecná mobilizace, byly námi zaznamenány četné ilegální přechody přes řeku z Českého Těšína do Polska. Velitel družstva č. 87 vrch. strážm. Karel Bugel vyslal proto ihned hlídky k zesílenému střežení státní hranice. Asi ve 22.20 hod. bylo slyšeti na pravém křídle našeho úseku směrem k parku Sikory dva výstřely, vzápětí palbu lehkého kulometu a detonace ručních granátů. Později jsme se dozvěděli, že to byla napadena polskými teroristy, kteří se snažili přebroditi státní hranici na koních, naše hlídka vrch. strážm. Tomáše Zálešáka a vojína Josefa Hlavici, jinak holiče z Českého Těšína.

Během přestřelky odešel vrch. strážm. Bugel k telefonu do budovy celního úřadu informovati se o příčině střelby. Krátce poté bylo stanoviště našeho družstva napadeno ručními granáty a palbou lehkého kulometu a pušek. Útočníci – polští teroristé a příslušníci tzv. Legionu Zaolzianskego – se snažili za silné palby probíti přes řeku Olši do Českého Těšína a způsobiti zde zmatek.

V nepřítomnosti velitele družstva, který nemohl ihned odejíti z budovy celního úřadu bezprostředně ohroženého palbou, vydal jsem o své újmě a proti původnímu zákazu střelby přes hranici povel k vrhání ručních granátů a sám jsem zahájil palbu z lehkého kulometu do středu sestavy útočníků, tj. do řečiště Olše. Silnou protipalbou podařilo se nám po dvouhodinové přestřelce odraziti útočníky bez vlastních ztrát. Polští teroristé měli dva mrtvé. Podobné útoky se opakovaly až do evakuace Českého Těšína dne 1. října 1938.

Reklama

Po evakuaci města jsem byl dne 2. října zařazen do trestní výpravy odeslané pod velením majora Simpera na Jablunkovsko, kde jsem se až do 4. října zúčastnil čištění kraje od polských teroristů. Během těchto akcí byl větší počet teroristů zajat a zneškodněn.

Oldřich Fuňka (státní policie, prapor SOS Hodonín)

V sobotu dne 8. října 1938 ráno zůstala rota SOS Mikulov na písemný rozkaz velitele praporu Hodonín pplk. Malce na svých stanovištích, přestože ve 12 hod. měl začíti nástup německé okupační armády. Na mikulovskou celnici přijel téhož dne autem styčný důstojník naší armády a nutil zde se nacházející členy družstva SOS Mikulov-celnice, aby všichni zůstali na místě až do 12. hod. polední a otevřeli hraniční závory nastupujícím Němcům. Potom se měli vydat pěšky do Mikulova za ostatními a s nimi pokračovat na demarkační čáru v úseku Přibice–Ivaň–Uherčice. Důstojník sám však před polednem odjel svým autem směrem k Brnu.

Všechna ostatní družstva se stáhla před 12. hodinou do města k okresnímu úřadu, kde měl být sraz celé roty SOS Mikulov a odkud jsme měli býti odvezeni autobusy na demarkační čáru, jak shora uvedeno. Nebýt toho, že nám scházelo družstvo SOS z mikulovské celnice, mohli jsme v klidu odjeti ve třech připravených autobusech firmy Merighi z Mikulova, které stály připraveny před okresním úřadem. Než tito kolegové v doprovodu svých dvou okresních inspektorů Hájka a Horáčka přišli pěšky z dosti vzdálené celnice k okresnímu úřadu, bylo již město Mikulov plné německé armády a ve stádiu šíleného vítání svých „osvoboditelů“. Kromě toho oslavovali tito šílenci také propuštění rukojmích, kteří se vrátili asi před třemi dny z vazby z brněnského Špilberku. Když jsme byli všichni v počtu 80 mužů ve třech autobusech nasednuti, jen nastartovat motory a odjeti směrem na Brno, zmizeli nám najednou šoféři-Němci s klíčky od motorů. Místo šoférů přitáhl před okresní úřad k našim autobusům rozvášněný dav mikulovských Němců, přivolaný pravděpodobně zmiznuvšími šoféry, a začalo to strašné běsnění kolem autobusů.

Dovnitř si zatím netroufali, neboť jsme byli dosud velmi silně ozbrojeni. Záhy nás obklopily německé lehké tanky a obrněné vozy s hlavněmi děl obrácenými na nás. Když se dav obával jíti dovnitř autobusů, řádil zatím aspoň venku se svými rozvášněnými hrdly. Padaly výkřiky: „Komunisten heraus! Juden heraus! Tschechen heraus! Alles heraus!“ Potom přece jen přes náš velký odpor a s pomocí Freikorpsu a pacholků SS vytáhli z autobusu komunistu Nissela. Držel jsem ho za ruku, aby ho nemohli dostat ven, ale byl jsem při tom silně udeřen nějakým tupým předmětem do lokte, že jsem ho bolestí hned pustil, a k tomu ještě jedním jednookým Němcem ponaučen, že se půjdu provětrat ven také jako ti ostatní. Němci vytáhli dále pošťáka Párala, Žida Mährischla, kolegu Findeisla a ještě čtyři ostatní, jejichž jména si již nepamatuji; celkem tedy osm našich kamarádů-sosáků. Všichni byli před našimi zraky přímo na chodníku strašlivě biti a týráni šílenými mikulovskými Němci i pacholky z Freikorpsu a pověstnými zrůdami SS v černých uniformách s lebkou umrlce na prušácké čepici. Zvláště posledně jmenovaní byli vyzbrojeni silnými ocelovými dráty obalenými v gumě o délce asi půl metru. Když byli všichni zajatí do bezvědomí a úplného zkrvavění dobiti, odtáhli je potom po hrbolaté dlažbě za nohy s hlavami tlukoucími o kameny velmi zanedbané dlažby na policejní úřad, vzdálený asi 10 minut. K tomuto všemu němečtí vojáci i se svými veliteli jen mlčky přihlíželi. Toto shora vylíčené běsnění trvalo plnou hodinu – od dvanácti do jedné. Kdybych žil ještě sto let, do smrti na ty scény nezapomenu.

Volovec / Josef Stružinský (fin. stráž, prapor StOS Užhorod)

Dne 21. září 1938 ve 21 hodin se dostavil do ubikace velitelského kurzu Stráže obrany státu v Užhorodě velitel praporu podplukovník Francl a oznámil nám, že pro maďarskou hranici je nařízena ostraha hranice, a z toho důvodu že kurz rozpouští. Za půl hodiny nato stálo před naší ubikací v restauraci v městském parku několik vojenských nákladních aut, která odvážela kolegy na maďarskou hranici. Nás několik z polské hranice zůstalo na ubikaci až do rána. Auto pro nás k dispozici nebylo a vlakové spojení z Užhorodu do Mukačeva rovněž nebylo.

Na spaní té noci nebylo pomyšlení. Dojmy byly příliš silné. Ráno jsem odjel s jinými kolegy autodrožkou do Mukačeva a odtud vlakem do Volovce, kamž jsem přijel v devět hodin. Od mého zástupce jsem převzal správu oddělení Volovec a ve dvanáct hodin jsem se šel naobědvat. Hned za mnou ale přišel dozorce Ivan Holovka s heslem: „Na stráž!“ V letu jsem něco pojedl, převlékl se a odešel zpět na oddělení. Odtud jsem s družstvem StOS odpochodoval na hranici. V družstvu kromě mě jako velitele byli zařazeni respicienti fin. stráže Antonín Malka (Plzeň), Karel Fenk (Vlašim), Bohumil Jordán (Val. Meziříčí), Josef Třešňák, František Štefka (Praha), Tomáš Filipi (Dolní Kalná) a Michal Tegze (napůl Rusín, napůl Maďar), dále dozorci František Bažant (Německý Brod), Štefan Petrigalla (Rusín), pom. dozorci Ivan Holovka (Rusín z Bukovce) a Bela Ilko (pomaďarštěný Slovák z Užhorodu). Respicienti Štefka a Filipi byli v první mobilizační dny přemístěni do Čech. Nejstarší v družstvu byl resp. Tegze (47 let) a nejmladší Ivan Holovka (26 let).

Družstvo došlo pěšky na vykázané stanoviště u hraničního kamene č. 14 na vrchu Koruc (748 m), který se nacházel u cesty spojující obec Volovec s polskou obcí Vyžlavou. Ihned bylo navázáno spojení s levým sousedním družstvem finanční stráže Lazy s velitelem vrch. resp. Václavem Záhořem i s pravým družstvem, které se skládalo z četnictva z Volovce a z vojenských posil. Velitelem tohoto družstva byl vrch. strážm. Liška. První noc jsme přespali zajištěni patřičnými strážemi mezi dvěma kopkami sena.

Ráno asi v šest hodin nám přinesla moje manželka se synem Standou snídani pro celé družstvo. Donesené nádobí nám později sloužilo jako první kuchyňské zařízení družstva. Po snídani bylo na stanovišti přikročeno k výstavbě krytu. Do břehu v blízkosti studánky byla během dvou dnů vykopána světnice 6 x 3 metry a postupně doplněna dveřmi, dvěma okny, krbem, verandou a uvnitř vyložena prkny. Prkny byl rovněž vyložen i strop a ten byl ještě přikryt dehtovou lepenkou. Poházen hlínou skýtal nám tento kryt dostatečnou ochranu před deštěm i mrazy. Dlužno podotknouti, že při první přehlídce panem pplk. Franclem, který byl s naším krytem velmi spokojen, nařídil úhradu našich výloh spojených s vybudováním krytu z rezervních peněz.

Až do 15. října nebylo na polské hranici nižádného nebezpečí. Tohoto dne přišla telefonická zpráva, že maďarští teroristé v síle asi 50 mužů, jsouce rozprášeni dole na maďarské hranici, jdou přes Záříčí na hranici severní, chtějíce se pravděpodobně dostati přes hranici do Polska. Jiný oddíl maďarských teroristů směřoval na Poloninu Rovná u Bukovce. Z tohoto důvodu naše spojka (resp. Tegze a dozorce Bažant), vyslaná k veliteli čety inspektoru Vymazalovi, se nevrátila, byvše vyslána spolu s četnictvem z Volovce a Svalavy přes stanici Zaňku na Poloninu Boržava ke stíhání tlupy maďarských teroristů. Naše hlídka sice na Polonině Boržava teroristy napadla, ale na velkou vzdálenost, takže Maďaři po palbě naší hlídky (asi 60 ran) jen odhodili svoji výzbroj – jednu automatickou pistoli na 32 ran, osm starých vojenských pušek vz. 1888 a 300 kusů nábojů, jakož i nějaké ruční granáty. Teroristé potom za tmy zmizeli v boržavském pralese. Tuto tlupu asi třetí den převedla nějaká žena přes obec Huklivý po župní hranici do Polska. Na Polonině Rovná v boji s maďarskými teroristy padli tři naši četníci a sedm maďarských teroristů. Mezitím jsme se dozvěděli, že i Poláci přivezli z Těšínska, které jim tehdy již námi bylo postoupeno, teroristické tlupy zvané bojůvky, které přecházely hranice, vyhazujíce železniční i silniční mosty a útočíce na finanční stráž, četnictvo i poštovní úřady. Jako první byl zabit polskými teroristy vrchní četnický strážmistr Kalčík u Volového.

Počátkem listopadu jsme byli z hranice staženi zpět dolů do Volovce. Naše družstvo bylo sloučeno s četnickým družstvem, kde však byl pouze četnický strážmistr, šest vojenských posil a tři prezenční vojíni. Spojený oddíl, jehož jsem byl velitelem, tak čítal celkem 20 mužů. Ubytováni jsme byli na sále Ruského Národního domu ve Volovci. Kromě neustálé pohotovosti se konala hlídková služba v terénu hlídkami v síle osm až devět mužů s kulometem.

Dne 10. listopadu o 5. hodině ranní byla přepadena silným oddílem polských teroristů sousední obec Nižní Verecky. Teroristé vyloupili poštu, zničili ručními granáty četnickou stanici a vyhodili silniční most směrem k Podplazí. Při tomto podniku zajali a odvlekli do Polska dvanáct našich četníků, sedm vojáků a dva příslušníky finanční stráže; v Latorce při zpáteční cestě zajali ještě kolegu Rákose. Zajatci byli odvedeni přes hranice do Polska a odvlečeni do Drohobycze v Haliči. Vráceni byli teprve 19. března 1939 po čtyřměsíčním věznění do Moravské Ostravy jako utečenci z Podkarpatské Rusi.

Po přepadení Nižních Verecek jsem vydal přebytečné zbraně českým civilistům – na poštu, na dráhu, cestmistrovi a lékaři. Hned v noci po přepadení Nižních Verecek přijelo do Volovce deset četníků z Čech, kteří byli rovněž ubytováni v Ruském Národním domě. Ke konci listopadu byl nachystán polskými teroristy přepad Volovce. Na vrchu Menčul byly povaleny čtyři telegrafní tyče, přeříznuto vedení a rozházeny pobuřující letáky. Psány byly česky a bylo v nich požadováno opuštění Podkarpatské Rusi všemi Čechy, jinak prý že budeme do jednoho pověšeni. Stromů prý je v kraji dosti. Četnický strážmistr Cejp odjel s deseti muži do Nižních Verecek zjistit, co se tam děje, protože telegrafní i telefonní vedení bylo přerušeno. Já jsem byl se zbytkem mužstva od 22 hod. do rána v přísné pohotovosti venku.

Okolo druhé hodiny ranní se asi 7 až 10 teroristů snažilo přejíti řeku Voču proti Ruskému Národnímu domu, ale byli zpozorováni dozorcem Holovkou, který mně tuto okolnost ohlásil, takže jsem měl možnost zařídit potřebné. Teroristé zjistíce, že jsou zpozorováni, se dále přes řeku neodvážili. Dlužno podotknouti, že celý říjen a listopad byly v noci úžasné tmy. V tu dobu nastala částečná tajná evakuace movitého majetku českých rodin z Podkarpatské Rusi do Čech. Popud k ní dali četníci navrátivší se na Podkarpatskou Rus ze soustředění z Čech.

Mezitím polští teroristé neustále napadali naše polní stráže na polské hranici, zejména v Siněvíru, Toruni, Príslopu a ve Studeném. Jedním takovým přepadem byl zničen železniční most vzdálený kilometr od nádraží Volovec směrem k Zaňce. Zahynul při tom jeden polský terorista, byv sražen uletivším úlomkem traverzy mostu. Na zemi byl potom ještě roztrhán vlastním ručním granátem. Tento most byl hlídán vojskem. Tou dobou přijela do Volovce škola četnických čekatelů Zemského četnického velitelství v Brně o 60 mužích, vedena poručíkem Václavem Judrem. Od té doby byly vysílány do terénu kombinované hlídky, do kterých byli dáváni příslušníci finanční stráže jako průvodci vzhledem k důkladné znalosti terénu a místních poměrů. Oddíl měl k dispozici dvě nákladní auta, která měla sloužit k rychlé dopravě mužstva na ohrožená místa v okolí Volovce. Jezdil jsem s poručíkem Judrem na všechny noční obranné výpravy, z nichž je třeba uvésti napadení turistické Rozsypalovy chaty ve Skotarsku a přepadení četnické stanice v obci Huklivý.

Začátkem prosince 1938 došlo k přepadení sousedního oddělení fin. stráže Skotarský, a to v 11 hodin dopoledne. Na kasárna tohoto oddělení vrhli teroristé dva ruční granáty a dali dávku ran z lehkého kulometu do kredence v kuchyni kolegy vrchního respicienta Kašpara. Paní Kašparová jen tak tak, že utekla z kuchyně do spíže. Dlužno připomenout, že již tehdy začátkem prosince přibyl do Volovce I. instrukční prapor z Milovic pod vedením plukovníka Poklopa. Nezdařené přepadení kasáren fin. stráže Skotarský bylo posledním činem teroristů. Čas potom rychle ubíhal. Do terénu byly stále vysílány kombinované hlídky vojska a četnictva s finančníky jako průvodci. Četnický pohotovostní oddíl ve Volovci se pomalu ztenčoval odvelením jednotlivých četníků ponejvíce na maďarskou hranici. O Vánocích tak zbylo ve Volovci pouze 20 četníků.

Dne 7. ledna 1939 po tzv. mukačevském incidentu odjel motorizovaný I. instrukční prapor z Volovce do Činaďova na maďarskou hranici k její obraně. Zbytek ledna 1939 minul celkem klidně. Společně s četnictvem jsme hlídkovali v terénu až do 15. února 1939. Tohoto dne byla zrušena ostraha státní hranice jednotkami StOS na polské hranici Podkarpatské Rusi. Zbylé četnictvo kromě pěti četníků, trvale přidělených místní stanici, bylo odveleno na maďarskou hranici do Podhořan jako záloha roty StOS Berehovo. Finanční stráž tedy započala dne 16. února konati normální rezortní službu.

Domanince / Josef Novosad (státní policie, prapor StOS Užhorod)

K přípisu Zemského velitelství SNB v Brně ze dne 4. září 1946 prohlašuji, že u svěřené mi policejní roty Stráže obrany státu Užhorod (později Domanince) sloužil od 23. září 1938 do 15. března 1939 pomocný zřízenec strážní služby Matouš Míšek. Na staré československo-maďarské hranici konal službu na polní stráži jako řadový vojín a choval se bezvadně.

Po odsunu z prostoru Čop do prostoru Užhorod dne 10. listopadu 1938 sloužil na hlavní průchodící polní stráži na silnici Užhorod–Užok. Počátkem prosince 1938 vlákali maďarští zpravodajci do léčky čet. strážmistra Bohdana, Rusína rodem z obce Onokovce, a sotva překročil demarkační čáru, zavraždili jej devíti střelnými ranami. Případ se stal v obci Hořany, kde dotyčný konal službu na polní stráži pod velením čet. strážmistra Černockého. Na pohřbu v Onokovcích, kde kromě jiných řečníků promluvil též major četnictva Drozda z vyššího velitelství ve Velkém Berezném, požádal mne strážmistr Černocký ještě s několika příslušníky četnictva z jeho polní stráže, abych je všechny vyměnil, protože stálými přestřelkami a teď smrtí svého kolegy jsou nervově vyčerpáni. Slíbil jsem jim vyhověti, když vydrží ještě jednu noc. Souhlasili všichni. Musím podotknouti, že vražda čet. strážm. byla provedena v 0.30 hod., a přesně v tutéž dobu příští noci jsem nechal vhodit ruční granát v blízkosti vojenských kasáren v Užhorodě. Úkol provedl strážník Kuča, který nyní slouží v Mor. Ostravě. Hned nato měla celá posádka v Užhorodě poplach a do tří hodin ráno stála v plné polní na dvoře, jak bylo bezpečně zjištěno. Kromě mne a Kuči nikdo nevěděl, co se vlastně stalo.

Maďarští teroristé, jichž bylo v Užhorodě asi tři sta, měli slíbeno od náčelníka maďar. zpravodajské služby rytmistra Kálmara (sídlem nejdříve v Nyíregyháze, potom v Užhorodě na Masarykově náměstí v budově hlavního finančního ředitelství) 1000 pengö (asi 5000 Kč) za každou naši polní stráž, kterou zničí nebo zajmou. Ze dvaceti pol. stráží, které jsem na úseku 41 km dlouhém měl, vybrali si tři: Rasputí, Hořany a Barvinkoš. Prostřední z těchto tří byla právě pod velením čet. strážmistra Černockého v Hořanech. Teroristé vzhledem k jejich početní převaze mohli své útoky prováděti na směny, jedni před půlnocí a druzí po půlnoci, což také dělali, a tím naše lidi vyčerpávali. Nebylo u nás záloh, a proto byla naše rota, sestávající ze 108 příslušníků četnictva, 99 policistů, 36 přísl. finanční stráže s jedním úředníkem a 56 vojínů pěchoty, stále zasazena a lidé si mohli odpočinouti jen ve dne ve svých polních ubikacích. Nebylo se co divit, že tato služba unavila i tak dobré vojáky, jakými byli čet. strážmistr Černocký a jeho podřízení četníci.

Druhého dne po pohřbu jsem sestavil družstvo z pomocných zřízenců strážní služby, a to takových, o nichž jsem se domníval, že budou dobře zabíjet Maďary. Za velitele jsem jim určil strážníka Matouše Míška. Před odchodem jsem jim dal potřebné instrukce a nařídil, aby zastřelili každého teroristu, který padne do jejich rukou bez ohledu na to, zda je raněn, nebo se vzdal. Tito lidé pak vyměnili polní stráž strážmistra Černockého v Hořanech. Tak se stal pomocný zřízenec strážní služby Matouš Míšek velitelem polní stráže.

Když později strážník Perenič z Míškova družstva zajal v Hořanech jednoho maďarského teroristu (byl to první úlovek), ptal se mne Míšek polním telefonem, co s ním má dělat. Moje odpověď byla: „Dejte mu krumpáč a lopatu, zaveďte ho do lesa, tam ať si vykope hrob, pak ho zastřelte a zahrabte.“ To bylo v noci a druhý den mi přišel na SV. (stanoviště velitele) hlásit strážník Obruča vyplnění rozkazu. Když pak zajali druhého teroristu, neptal se mne již Míšek, co s ním má dělat, ale přišel sám a hlásil: „Dnes v 5 hodin ráno jsme měli zabíjačku.“ Kývnutím hlavy a otázkou: „Kde jste ho zahrabali?“ byla věc vyřízena. Podotýkám, že o těchto případech neúředně věděl i náš velitel praporu StOS podplukovník pěchoty Francl, jež měl SV. ve Velkém Berezném.

Míšek a jeho podřízení vynaložili všechnu svoji mladou sílu, aby se na nebezpečném místě udrželi. Nepožádali mne o směnu, kterou jsem jim po 14 dnech slíbil, a když jsem jim sám nabídl, že je vyměním – odmítli. Setrvali na svém místě až do osudného 14. března 1939. Během té doby se Míšek osvědčil jako duchapřítomný a v klamání nepřítele vynalézavý velitel, což je patrné z tohoto případu: Jedné noci provedli teroristé dobře připravený útok s bočním obchvatem v úmyslu zlikvidovati jeho polní stráž. Míšek neztratil hlavu a velmi hlasitě vykřikoval povely pro l., 2. a 3. družstvo zleva a zprava a tím pomátl teroristy tak, že se přes svoji přesilu stáhli zpět na maďarské území, aniž by našim lidem způsobili ztráty na životech. Touto lstí vydal Míšek v nebezpečí více sám sebe než své podřízené, protože prozradil křikem své stanoviště, ale zato odvrátil velmi pravděpodobně zkázu celého družstva a zachránil naši prestiž. Příští noci se mu dostalo ode mne pochvaly na místě samém. Měl přece jen své jedno družstvo a nikoliv tři, jak svým hlučným velením předstíral.

Kromě tohoto boje a neustálých nočních teroristických přepadů zasluhuje zmínky též boj vyvolaný Maďary dne 23. prosince 1938 v prostoru Užhorod až Hořany, kdy rovněž zasadili pěchotu, aby palbou poutala naši pozornost, zatímco teroristé pronikali opatrně na naše území do vesnice Domanince, kde byla rotní kancelář i moje SV. Tehdy jsem se asi o půlnoci dovolával telefonem z hlavní průchodící polní stráže do Vel. Berezného o vyslání pomoci aspoň jednoho družstva. U telefonu ve Vel. Berezném byl major četnictva Drozda od ZČV Užhorod, který řečnil v listopadu na pohřbu zavražděného strážmistra. O tomto boji psaly tehdy i noviny České Slovo. Také Míšek by tehdy byl potřeboval posilu, ale nedostal ji, nebylo lidí, ale pomohl si sám.

Boj, který se rozpoutal 7. ledna 1939, byl rozsáhlý, poněvadž do něj Maďaři zasadili kromě stálých polních stráží s těžkými kulomety ještě prapor pěchoty. Maďarský nápor však neměl za následek náš ústup, neboť tehdy se žádná z ostřelovaných polních stráží nehnula ze svého místa ani o krok. Zato maďarské sanitní auto přijelo za odpoledne celkem šestnáctkrát pro raněné, a to právě do prostoru polních stráží Rasputí a Hořany; tedy opět hlavně Míšek se svým družstvem způsobil Maďarům citelné ztráty. Na Rasputí vynikal bojovností nejvíce postavou nepatrný vojín Beneš.

Ústup, při němž byl Míšek zraněn, se udál v noci ze 14. na 15. březen 1939. Pokud vím, odnášel tehdy Perenič raněného Míška, a když byl Maďary zaskočen, spustil se s ním po skalní stěně do kamenolomu a sám se přitom vážně zranil na hlavě, ruce a noze. Vzdor tomu, když se vzpamatoval, sebral Míška a nesl jej dále, až se dostali oba do bezpečí. Míškův mladší bratr, dvaadvacetiletý vojín, šel do Hořan pro pomoc a byl těžce raněn, takže mu ochrnula spodní část těla a později v nemocnici v Mor. Ostravě zemřel. (Vojín Cyril Míšek z 10./36. roty zemřel na následky zranění 23. srpna 1939 – pozn. ed.) Strážník Perenič byl kdesi ze Slovenska, nevím, zda ještě žije a kde se nachází. Jsem přesvědčen, že by si též zasloužil vyznamenání jako Míšek, neboť prokázal obětavost a velkou odvahu.

Kromě Míška a Pereniče dovolil bych si navrhnouti na vyznamenání též strážníka Kuču a šstrážm. Janečka, oba t. č. službou v Mor. Ostravě. Strážník Kuča jako motocyklista byl zařazen hned při obsazování státní hranice v noci 23. září 1938 jako spojka velitele roty. V této funkci se dostal v říjnu téhož roku na hrázi u řeky Tisy za Čopem do palby maďarské polní stráže. Jeho duchapřítomností, že vypnul motor a též trochu zásluhou štěstěny, vyvázl tehdy bez jakéhokoliv zranění. Podruhé se dostal do palby teroristů v noci z 9. na 10. listopadu 1938, kdy jsem ho na základě telefonického rozkazu velitele praporu pplk. Francla poslal do celé řady vesnic k četnickým stanicím se zvláštním rozkazem o ústupu, který byl stanoven na příští den, tj. 10. listopad. Tehdy se již potulovalo v našem zázemí mnoho teroristů, dobře ozbrojených vojenskými puškami i automaty. Kuča se vrátil do Čopu až ráno, velmi unaven, a hlásil, že byl dvakráte napaden palbou, ale nic se mu nestalo. Později se účastnil s Míškem všech akcí v Hořanech a nakonec byl od Maďarů v noci na 15. března 1939 i s motorkou zajat a o vše od nich oloupen. Co od Maďarů dostal, ví nejlépe on sám.

Šstrážm. Janeček se večer 14. března 1939 ujal bez vyzvání funkce zásobovače, když se nedostávalo střeliva a ručních granátů dvěma družstvům na kanále mezi Užhorodem a Domanincemi. V maďarské palbě dovážel na kole těmto družstvům bedničky se střelivem i s ručními granáty. To byl pro Janečka, jako již staršího člověka, výkon opravdu obdivuhodný. Jako svědek může býti v této věci vyslechnut tehdejší polic. nadporučík výk. Karel Soukup, nynější štábní kapitán v Praze. Toto prohlášení a zároveň návrh na vyznamenání pro příslušníky nynější SNB Míška, Pereniče, Kuči a Janečka činím v přesvědčení, že si ho plně zasloužili. Současně se však obávám, že jsem na mnohé zasloužilé ještě zapomněl, poněvadž nemám po ruce seznam roty. Ten jsem z obavy před zatčením za okupace spolu s jinými doklady o rotě zničil.

Byli u mé roty lidé, kteří na sebe neupozorňovali zvláštní udatností, ale konali nebezpečnou službu vytrvale až do zničení svého zdraví. Například policejní praporčík Pastor (nar. 1894) byl velitelem čety na samotě Šuhoš, kde přes všechny potíže, už těžce nemocen, vydržel až do mého příchodu, aniž by se hlásil nemocným, ač se sotva udržel na nohou. Odeslal jsem jej ihned do nemocnice v Perečíně, kde si poležel několik neděl. Na jeho místo se nikdo dobrovolně nehlásil, takové to tam bylo zlé, a proto jsem byl nucen udělati velitelem čety pomocného zřízence strážní služby Hrocha. Ten moc nemluvil, ale zato službu konal vzorně a byl voják tělem i duší. Podobně se choval velitel čety policejní praporčík Lhota a četnický strážmistr Černocký, který se osvědčil po přeložení z Hořan jako velitel hlavní průchodící polní stráže na silnici Užhorod–Užok. Byl si vědom vážnosti celé naší situace, a přestože byl velitelem, odstál si nejvíce nočních hodin jako strážný, spával jen ve dne a v noci ostražitě hlídal. V každé noční době jsem ho našel u kulometu, který také dokonale ovládal. Nespoléhal se nikdy na to, že je tam určený strážný.

Dále strážník Vácha, který se v jednom dopoledním boji v Dovhém dostal k teroristům příkopem a ostřeloval je z kulometu. Pak se po břiše odplížil zpět ku svým, kde se teprve postavil, a hned byl raněn přes plíce. Ten by si rovněž zasloužil vyznamenání, poněvadž vlastní nebojácností dodával odvahy druhým, a přece jej uvádím až na samý konec mého prohlášení. Není možné si bez seznamu na všechny po tolika letech vzpomenout.

Konečně si vzpomínám na strážníka Skládala, který jako bývalý rotný pěš. pluku 19 v Mukačevě, kde sloužil 12 let, mi dělal od první chvíle až do konce účetního roty a přitom se zároveň staral o zbraně. Rozuměl tomu dobře a čas od času chodil se mnou na polní stráže a dělal prohlídku zbraní, vytýkal závady a radil, kterak je odstraniti. Byl pěšák a na velmi vzdálené polní stráže se mnou někdy musel jet na koni, což pro něj rozhodně nebylo zábavou. Vážil jsem si ho velmi, protože se o vše svědomitě staral – dělal účetního, výkonného rotmistra i zbrojíře a všechno bezvadně. Též by si zasloužil alespoň pochvalný dekret. Slouží dle doslechu u SNB kdesi v moravském pohraničí. Tím končím a prosím za prominutí všechny, na něž jsem zapomněl.

Rákošín / František Vysloužil (četnictvo, prapor StOS Užhorod)

Příslušníkem StOS jsem se stal v dubnu 1938, kdy jsem byl zařazen do četnického pohotovostního oddílu v Užhorodě. Dne 21. května 1938, kdy byl dán rozkaz k obsazení státních hranic, zůstal četnický pohotovostní oddíl na rozkaz velitele praporu StOS pplk. Oty Fracla v přísné pohotovosti v Užhorodě jako mobilní záloha. V červnu 1938 jsem byl nasazen na čsl.-maďarskou státní hranici v prostoru Berehovo. Po dobu mého pobytu v tomto úseku k žádným bojům s Maďary nedošlo. Dnem 8. září 1938 jsem byl kmenově zařazen na četnickou stanici Rákošín v okrese Mukačevo, kde byl velitelem vrch. strážm. František Lukeš.

Krátce před mobilizací, tuším 21. září 1938, jsem byl zařazen k rotě StOS, jejímž velitelem byl okresní četnický velitel vrch. strážm. František Hubáček. Byl jsem přidělen k družstvu v pohraniční obci Boutraď, jehož velitelem byl vrch. strážm. Lukeš. Po třech týdnech jsme byli vystřídáni vojskem a staženi na kmenovou stanici do Rákošína. V té době se v Maďarsku tvořily ozbrojené teroristické skupiny, které byly pověřeny přejíti hranice a prováděti na našem území sabotáže, výzvědnou službu, popřípadě i přepadávání našich hlídek a jejich odzbrojování.

Po odstoupení jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku dne 10. listopadu se stala četnická stanice Rákošín pohraniční stanicí, jejímž služebním obvodem procházela demarkační čára v délce asi 14 km. Protože obvod stanice Rákošín sousedil s mukačevským obvodem, byla po evakuaci Mukačeva přemístěna tamní vojenská posádka i velitelství roty StOS do Rákošína. V důsledku vzrůstající činnosti teroristické organizace Szabadczapatok byla stanice Rákošín zesílena četníky z Čech a Moravy. Od 11. listopadu se stal služební obvod stanice Rákošín téměř každodenním nástupištěm maďarských teroristů k výpadům přes demarkační čáru proti našim jednotkám. Rozprášené zbytky skupin teroristů stále znepokojovaly a přepadávaly naše hlídky. Tak se stalo, že jedné noci byla přepadena i vojenská stráž přímo v Rákošíně. Dva z útočníků byli krátce nato námi vypátráni, postaveni před vojenský soud a odsouzeni k trestu smrti.

Dne 6. ledna 1939 jsem se zúčastnil v družstvu vrch. strážm. Lukeše aktivně útočného boje o mukačevské předměstí Rozvegovo. Tento boj, jenž byl veden na rozkaz mně neznámého voj. důstojníka, skončil během asi půl hodiny naším vítězstvím nad Maďary, čili vyhnáním maďarských jednotek z Rozvegova. Dobyté území jsme ale záhy museli na vyšší rozkaz předat zpět Maďarům.

Dne 14. března 1939 v ranních hodinách přepadlo regulérní maďarské vojsko za podpory teroristů u demarkační čáry naše přední stráže, které byly v důsledku mnohonásobné přesily nuceny ustoupiti. Společně se strážm. Vaculou jsme byli vrch. strážm. Lukešem určeni, abychom zaujali palebné postavení u státní silnice Užhorod–Mukačevo a snažili se co nejvíce zdržovati postup Maďarů po této důležité komunikaci. Ač ozbrojen pouze puškou s nedostatečným počtem střeliva a několika ručními granáty, splnil jsem tento rozkaz společně se strážm. Vaculou do důsledků. Když však byla obě křídla našich jednotek zatlačena rychle postupujícími Maďary asi o jeden kilometr, stala se naše situace nebezpečnou, ježto jsme se strážmistrem Vaculou byli značně vysunuti dopředu a hrozilo nám obklíčení a ostřelování z boku.

Když slibovaná pomoc stále nepřicházela a předvoje maďarských vojsk se přiblížily k našemu postavení u silnice asi na vzdálenost 300 metrů, rozhodl jsem se dáti na druhé straně silničního příkopu ležícímu strážm. Vaculovi znamení k ústupu. Za stálého ostřelování maďarskými automaty z boku jsme ustupovali plížením a přískoky příkopem až k pozici družstva, které ustoupilo před námi a které pozůstávalo z příslušníků StOS přepadených u demarkační čáry. Společně s nimi jsme se strážm. Vaculou opět zaujali v silničním příkopu palebné postavení, ale náš ústup asi Maďaři zpozorovali, protože začali po silnici pronikat obrněnými vozy. Tak se stalo, že jeden obrněný vůz pronikl až do vzdálenosti asi 500 metrů proti nám a jedině dobře mířenou palbou, kterou celé družstvo včetně kulometčíka strážm. Eduarda Dřizgy okamžitě zahájilo, byl vůz zneškodněn.

Po celodenním ústupovém boji, ve kterém jsme vydrželi až do pozdních večerních hodin a za rozhodného velení vrch. strážm. Lukeše, jediného z velitelů, který s námi v tomto úseku zůstal, jsme se stáhli poněkud zpět do výhodnějších pozic v prostoru Zňacovo–Seredné. Teprve v ranních hodinách příštího dne 15. března, kdy došla zpráva o vpádu německých vojsk do Moravské Ostravy a o zřízení tzv. protektorátu, vida zbytečnost ozbrojeného odporu proti Maďarům, nařídil vrch. strážm. Lukeš evakuační ústupový pochod přes horské pohoří ze Seredného přes Antalovce na Perečín.

Po příchodu do Perečína dne 17. března ráno byl velitel četn. oddělení škpt. Plodek požádán na nádraží neznámým důstojníkem dělostřelectva, nemá-li k dispozici odvážné četníky, kteří by se odhodlali zachrániti nebo alespoň zneškodniti 12 děl s optickými a zaměřovacími přístroji, které byly zanechány v Tuřích Remetách. Do tvořivší se skupiny, které velel opět vrch. strážm. Lukeš, jsme se přihlásili všichni příslušníci stanice Rákošín a ještě jiní, jejichž jména si bohužel nepamatuji. Mnoho dobrovolně se přihlásivších kolegů však v Perečíně zůstalo, když zvědělo pravý stav věci, takže do Tuřích Remet jsme dorazili nákladním autem právě v době, kdy maďarská vojska byla na východním okraji obce.

Podařilo se nám však přes silnou kulometnou palbu s nasazením životů přiblížiti se na západním okraji obce v hřebčinci k opuštěným dělům, a ježto na jejich odvezení již nebyl čas, podařilo se nám alespoň děla zneškodniti. Vybrali jsme z nich závěry, které jsme spolu se zaměřovacími a jinými optickými přístroji naložili na auto a v posledním okamžiku z obce unikli. Této akce jsem se aktivně účastnil, neboť jako bývalý poddůstojník dělostřelectva dobře ovládám dělostřelecký materiál, a proto jsem mohl společně se strážm. Ludvíkem Strýčkem z děl závěry odstraňovat a nakládat na auto.

Po splnění tohoto důležitého úkolu a po návratu do Perečína nám byla slíbena odměna, ovšem jen teoreticky. Přece však jakousi odměnou bylo to, že naše skupina byla i se zachráněným dělostřeleckým materiálem odvezena nákladním autem na Slovensko do Vranova, kde byl materiál předán posádkovému veliteli. Ten nařídil, abychom byli odvezeni do Prešova. To se bohužel nestalo, protože slovenský řidič nás vysadil řadu kilometrů před Prešovem a zbytek cesty jsme museli, ač vysíleni a unaveni, uraziti pěšky. V Prešově ve voj. kasárnách jsme byli odzbrojeni a zvláštním vlakem vypraveni do Prahy, kam jsme dorazili 18. března 1939 úplně bez prostředků, neboť veškerý osobní majetek nám zůstal na Podkarpatské Rusi.

Třetí díl obsahuje faktografickou část, kde je popsána činnost jednotek SOS od září 1938 do března 1939. V závěrečné kapitole je poprvé od roku 1939 uveřejněn jmenný seznam padlých strážců u jednotlivých praporů SOS včetně příslušníků čsl. bezpečnostních sil, kteří padli v obvodech praporů v rezortní službě.

Za sebe mohu všem kdož se zabývají událostmi kolem Mnichova a druhé československé republiky k přečtení jen doporučit.

Zdroj: www.codyprint.cz a knihy Jednotka určení SOS

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více