Irácko-íránská válka 3. část

Autor: Mgr. Miloš Šípoš / Milosh984 🕔︎︎ 👁︎ 21.901

Předvečer bitvy

Irácké pozemní síly

Přesný odhad vojenských sil obou soupeřů v létě 1980 je velmi obtížný. Mnohé informace stále nejsou k dispozici a proto je nutné vycházet z odhadů, které se během let dostaly na veřejnost. Početní sílu iráckých pozemních sil je možné odhadnout na 190 000 vojáků v aktivní a prezenční službě. Dalších asi 200 000 vycvičených záložníků bylo organizováno v rezervních jednotkách a mohli být povoláni jako druhá linie obrany. Další silou, která mohla teoreticky posílit pozemní jednotky, bylo asi 75 000 příslušníků oddílů „Lidové armády" - Džajs aš Šaabii, v podstatě ozbrojené milice strany BAAS. Její příslušníci sice navenek překypovali oddaností a zápalem, ale k pravidelné frontové službě se moc nehodili kvůli absenci řádného vojenského výcviku. Většinou se uplatnili jako stranický dohled u frontových jednotek nebo při ostraze týlových oblastí s nízkou bojovou aktivitou. Pravidelné jednotky irácké armády byly organizovány do dvanácti divizí, z nichž byly dvě mechanizované a čtyři motorizované pěší divize. Vzhledem k tomu, že její výzbroj byla na konci sedmdesátých let z větší části sovětská, mnozí západní odborníci popisovali iráckou armádu podle měřítek pro vojska SSSR a jeho satelitů. To byla pravda jenom částečně, protože mnoho prvků v oblasti organizace, doktríny a výcviku, nebo třeba hodnostního označení, nesly známky britského vlivu. Početní stav výzbroje byl odhadován na 2 500 tanků, 1 500 obrněných vozidel a transportérů a asi 2 300 děl a raketometů. Přesto se jednotlivé prameny liší a udávané hodnoty kolísají o 200-300 kusů. Nezávislým svazkem pod přímou kontrolou prezidentského paláce byla dobře vyzbrojená brigáda Republikánské Gardy, doplňovaná výhradně dobrovolníky z oblasti Tikrítu. Organizační schéma tankové a mechanizované divize bylo podobné sovětskému s některými prvky známými ze západních armád. Výzbroj se skládala z tanků T-62 a bojových vozidel pěchoty BMP-1 v případe tankových divizí, tanků T-54/55 a obrněné transportéry BTR-50/60, připadně jejich československá variace OT-62/64 u mechanizovaných divizí. Dále byl jejích součástí dělostřelecký pluk, průzkumný prapor a oddíl PVO, případně různé tylové a podpůrné jednotky. Velmi oblíbenou součástí výzbroje průzkumných praporů byla i francouzská lehká kolová vozidla AML a Panhard M3, nebo sovětská BRDM. Vyšším stupňům velení podléhaly samostatné tankové prapory a pluky těžkého dělostřelectva, což bylo zase okopírováno ze sovětské doktríny. Irácké raketové dělostřelectvo zahrnovalo několik oddílů taktických balistických raket typu 9K52 Luna-M (FROG-7) s doletem 70km a také jedna samostatná raketová brigáda vyzbrojená operačně-taktickými systémy 9K72 Zemlja (SCUD-B) na těžkých podvozcích MAZ-543 Uragan/9P117 s raketami o doletu 280km.

Přes uzavřenou smlouvu o přátelství a spolupráci se SSSR, která zahrnovala i dodávky zbraní do Iráku, byly významné zbrojní kontrakty uzavřeny i se západními firmami. Koncem sedmdesátých let Iráčané objednali ve Francii mobilní protiletadlové systémy ROLAND a přenosné protitankové rakety HOT, čímž naznačili zklamání ze sovětské nechuti dodávat iráckému režimu nejmodernější verze svých zbrojních systémů.

Irácké letectvo

Reklama

Dva smíšené pluky armádního letectva se skládaly z osmi letek, vybavených množstvím sovětských vrtulníků Mi-8T „Hip", ale i francouzských SE.316 Alouette III a SA.342L Gazelle. Samostatná útočná vrtulníková letka byla vybavena menším počtem výkonných sovětských vrtulníků Mi-24D „Hind". Přes irácký zájem o další dodávky, sovětská strana nemohla vyhovět v plné míře kvůli nutnosti posílit v první řade své letecké jednotky na území NDR a v Afganistánu. Armádní letectvo mělo hlavní základnu v al-Tadži, ale své detašmány udržovalo na mnoha záložních letištích i poblíž prezidentských paláců.

Irácké vojenské letectvo patřilo k jednomu z nejstarších v oblasti a jeho tradice sahaly až do třicátých let, kdy v zemi působila britská RAF. Během tohoto období prodělalo bouřlivý vývoj, zúčastnilo se několika válek a mnoha převratů, které však měly za následek časté změny na velitelských postech a neustávající reorganizace. Na výcviku iráckých pilotů a technické údržbě (zejména systémů PVO) se od počátku sedmdesátých let podíleli i zahraniční instruktoři ze SSSR, NDR a Československa, ale také Indie, Jugoslávie a některých západních zemí.

V tomto období se letectvo členilo na samostatné velitelství protivzdušné obrany (zahrnující přepadové stíhací letouny, baterie protileteckých raket S-75M Volchov a S-125 Neva a příslušnou radarovou techniku) a velitelství letecké podpory (zahrnující zbylé stíhací a stíhací-bombardovací letouny a těžké bombardéry). Početní stav obou složek se odhadoval na 25 000 pilotů, radarových operátorů a pozemních techniků. Jednotlivé perutě byly dislokovány na základnách Kirkúk/al-Hurria, Kvadžará, al-Gajjár (nedaleko Mosulu), Habannia/al-Taqaddum, H-3/al-Walid, Bagdad/al-Rašid, Salman Pak, Tallíl (u Násirie), Kut/al-Džarrah a Šojbaah. Protiletadlová obrana byla soustředěna kolem Bagdádu, petrochemických komplexů v Kirkúku a Mosulu a na jihu u Basry. Výzbroj jednotlivých perutí byla odhadována na 100 přepadových stíhacích letounů MiG-21 „Fishbed", kolem sedmdesáti stíhacích-bombardérů MiG-23MS/-23BN „Flogger" a podobné množství stíhacích-bombardérů Su-20/-22 „Fitter". A samozřejmě dvě perutě s těžkými bombardéry Tu-16K „Badger" a Tu-22B/U „Blinder". Ani rozvoj letectva nezahálel a v roce 1977 byly zadány nové zbrojní objednávky na více jak 200 letadel a vrtulníků hlavně ze SSSR a Francie. Ty měly zahrnovat výkonné sovětské letouny MiGy-25 „Foxbat" a netrpělivě očekávané Mirage F.1EQ z Francie. Výcvik leteckých kadetů zabezpečovala Letecká Akademie v Tikrítu, s cvičnými letouny AS.202 Bravo a vrtulníky Mi-2 „Hoplite", Mi-4 „Hound" a SA.342K Gazele pro základní výcvik. Na letišti al-Rašid u Bagdádu se prováděl pokračovací a zbraňový výcvik na letounech Pilatus PC-7, Jet Provost T.52 a L-29 Delfin. Na stejné základně byly soustředěny i zbylé britské letouny Hunter Mk.59A/B používané převážně k výcviku a kondičnímu létání vyšších důstojníků.

Relativně silné transportní letectvo bylo vybaveno několika desítkami výkonných letounů Il-76 „Candid" a An-12B „Cub". Mnohé z nich, společně ze stroji An-24TV byly opatřeny civilní registrací aerolinek Iraqi Airways a operovala v smíšeném vojensko-civilním provozu z bagdádského „Saddámova" mezinárodního letiště.

Irácké námořnictvo

Malé irácké námořnictvo s pouhými 4 000 muži, mělo základny v přístavech al-Fao, Umm Kassr a na nové námořní základně aš-Šulajbá. Jeho primární výzbroj se skládala z dvou desítek sovětských rychlých raketových člunů třídy P.205/A „Osa-1/2" a asi tuctu torpédových člunů třídy P.6 „Seršen". Jugoslávská fregata Ibn Chaldúm byla přes své oficiální označení pouze cvičným plavidlem. K dalším úkolům bylo k dispozici kromě čtyř vyloďovacích plavidel Polnočny (Projekt 771), dvou minolovek třídy T-43 a několika pomocných lodí i několik desítek malých hlídkových člunů. Pod námořnictvo spadala i vrtulníková letka vyzbrojená stroji SA.321G/H Super Frelón a několik oddílů pobřežní obrany s těžkým dělostřelectvem a protilodními raketovými systémy.

Íránské pozemní síly

V období druhé poloviny sedmdesátých let byly íránské ozbrojené síly bezesporu jedny z nejsilnějších v oblasti. Podle amerického vzoru se dělily na pozemní síly, letectvo a námořnictvo. Pomocné úkoly plnilo četnictvo a pobřežní stráž. Zvláště letectvo se drželo na výsluní šáhovy přízně, který byl sám aktivním pilotem. Rozložení karet se ale značně změnilo po islámské revoluci. I když se podařilo zabránit některým pošetilým návrhům na rozpuštění armádních jednotek a vrácení těžké výzbroje zpátky do USA, početní stav klesl pod 200 000 vojáků. Ty byly formálně rozčleněny do osmi divizí a čtyř samostatných brigád, několika nezávislých dělostřeleckých skupin a mnoha týlových a podpůrných jednotek. Jednotlivé divize, zejména jejich logistické složky, trápil nedostatek personálu a kvůli absenci zkušených techniků bylo v době vypuknutí války průměrně jen 30-50% tanků schopno nasazení. Základem výzbroje armádních tankových jednotek byly kvalitní britské tanky Cheftain Mk.3/5(P) v počtu 780 kusů. Dalších 1 225 kusů modernizovaných tanků Šir Iran Mk.1/2 bylo objednáno, ale tento kontrakt byl po revoluci stornován. Dále zde bylo asi 400 kusů starších amerických tanků typu M-47/48 Patton a 460 kusů modernějších M-60A1. Ty doplňovalo několik desítek lehkých průzkumných tanků FV 101 Scorpion. Mechanizované jednotky byly vybaveny 570 kusy amerických obrněných vozidel M-113A1 a jejich variantami a stovkou britských průzkumných vozidel Ferret. Mnohé prameny zmiňují i dodávku více jak 500 obrněných transportérů BTR-50/60 ze SSSR na počátku sedmdesátých let a kontrakt na bojová vozidla BMP-1 z roku 1979. Podle některých pramenů byly v průběhu bojů skutečně dodány a později i nasazeny k frontové službě společně z ukořistěnými iráckými kusy. Několik desítek vyřazených tanků z dob druhé světové války, jako třeba M4A1 Sherman a M24 Chaffe, bylo využito na hranicích z Irákem jako statických pilboxů. Nebylo překvapivé, že i dělostřelecké jednotky byly vybaveny americkými děly a houfnicemi, od lehkých M-101 po těžké kusy M-114 a M-115 a samohybnými typy M-109A1 a M-110. Armáda měla i své vojskové letectvo, vybavené několika stovkami bojových a dopravních vrtulníků.

Íránské letectvo

Jak už bylo řečeno letectvo se v sedmdesátých letech zmodernizovalo a zapojovalo se do společných cvičení s tureckými, pákistánskými a americkými ozbrojenými silami. Mnoho důstojníků absolvovalo výcvikové programy a stáže ve Spojených státech a Izraeli. Protože příslušníci letectva představovali nejelitnější část ozbrojených sil, překotné změny a neustávající reorganizace velmi tvrdě zasáhly právě jě. Mnoho důstojníků a leteckých techniků bylo propuštěno, nuceno emigrovat a někteří se dokonce stali oběťmi „revoluční spravedlnosti".

Hlavní velitelství se nacházelo na základně Došan-Tapeh u Teheránu a dalšími základnami byly Mehrabád, Tabríz, Hamedán-Nojeh, Dezfúl-Vahdati, Isfahán-Chatamí, Širáz, Bušehr, Bandar e-Abbas a Mašhád. Ma přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve výzbroji nacházelo přibližně 220 letounů F-4D/E Phantom II, 240 kusů F-5A/B a modernějších F-5E/F Tiger II, ale hlavně 77 výkonných stíhacích letounů F-14A Tomcat. Byly tu i letouny RF-4E Phantom II a RF-5E Tiger-eye a rozsáhlá flotila dopravních letounů C-130E/H, tankovacích B.707-3J9C, a dálkových letounů B.747-2J9C, zabezpečující vysokou mobilitu armády. A to nemělo být všechno, koncem sedmdesátých let šáh objednal u amerických firem dokonce 300 letounů F-16A/B Falcon a několik letounů včasné výstrahy E-3A Sentry! Tento kontrakt byl ale krátce po revoluci stornován a to přesto, že část pozemního obslužného vybavení už byla dodána a letouny první dodávky se nacházely ve vysokém stupni rozpracovanosti. I letecké základny ze kterých operovalo letectvo byly budovány opravdu kvalitně, nechyběly zodolněné úkryty pro letadla, skladiště munice a náhradních dílů byla budována ze stejnou důkladností. Protiletecká obrana byla doplněna výkonnými radiolokátory a propojená z několika skupinami baterii raket MIM-23B I-HAWK, Rapier a Tigercat.

Iránské námořnictvo

Reklama

Nezanedbatelnou sílu představovalo také námořnictvo, které mělo k dispozici dva starší, ale modernizované torpédoborce třídy Babr (třída Sumner/Gearing), čtyři moderní fregaty třídy Alvand (typ Vosper Mk.5) a čtveřici korvet třídy Bayandor (třída PF-103). Mezi hlídková plavidla spadalo, kromě starších jednotek i deset moderních raketových člunů třídy Kaman, (francouzských La Combatante II). K pomocným úkolům tu byla rozsáhlá flotila minolovek, hlídkových člunů a dalších plavidel. Další plavidla již byla objednána, jako třeba moderní raketové torpédoborce odvozené z americké třídy Spruance, nebo Německé dieselové ponorky Type 209. Tyto a další kontrakty byly ale po revoluci stornovány a torpédoborce nakonec zařadilo do služby US Navy jako třídu Kidd, neoficiálně posádkami prěkřtěnou na „třídu Ajatolláh". Zvláštností bylo, že Íránci používali také vojenská vznášedla, jako třeba Taylorcraft BH-7 Mk.5, vhodná k operacím v bažinách a mělkých vodách. Pro průzkum a protiponorkový boj byly k dispozici hlídkové letouny P-3F Orion a vrtulníky SH-3D, RH-53D a AB.212ASW.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více