Alláhovy nevěsty

Tak už jsou i mezi námi. České muslimky. Zahájily své soukromé zápasy s cílem získat srdce a hlavy dalších adeptů „odevzdání se do vůle boží“. Jejich internetový džihád, úsilí osvětlit pravou a přímou cestu k Alláhovi, je prosycen nadšením a odhodláním vzdorovat protivenstvím.

Překážek nemají málo. Předsudky okolí nepochybně, stejně jako český sklon k věcnosti. Kampak po těch letech povinného citování „klasiků“ na nás s nějakými „korány“, v nichž se dá najít cokoliv, co se zrovna hodí. Tudy cesta nepovede. Stejně jako nepovede přes moralizování. Znáte je, kážou vodu a sami pijí víno a před vlastním prahem si nezametou. A pak ta nechuť k nositelům pravdy a světla.

Mobilizují nejrůznější prostředky, aby do soukolí běžného uvažování českého prostředí - dá se soudit, že podle jejich názoru je „duchovně neotesané“ - vnesli drhnoucí zrníčko. Básnivost přitom zasnubují s kárající i vstřícnou pedagogikou. Poetické obraty typu „očima nevidíme to, co srdcem“ se mísí s povznesenou sebejistotou těch, co kráčejí správnou cestou - „my víme, vy nevíte, neboť korán sice citujete, ale k vám nemluví“. A tento poeticko-kazatelský svazek završuje laskavá shovívavost pro nevědoucí, pomýlené a svedené – „vaši zatvrzelost chápeme“.

Kdyby se jednalo o propagaci názorů nějaké náboženské sekty, zřejmě by tyto neumělé a naivní výlevy zaujaly málokoho. Ale islám dnes stojí v popředí pozornosti a to nás svádí myslet si, že každý, kdo o něm nebo za něj mluví, si zaslouží pozornost.

České muslimky to dobře vycítily a vezou se na vlně vzedmutého zájmu. Co sledují? Chtějí propagovat islám, přiblížit ostatním jeho učení nebo mluvit o svých zkušenostech se životem s touto vírou? Zatím nám toho o sobě mnoho neřekly a místo toho píší (opisují?) obecné fráze z povrchních příruček pro věřící, ohánějí se citáty z koránu a snaží se dosti zmateně obhajovat islám jako míruplné vyznání.

Nejlepší naší odpovědí by zřejmě bylo nechat tyto zanícené muslimky bez pozornosti a jejich blogy nečíst. Pokud se naopak kritici pouštějí s nimi do diskusí, a není jich málo, přistupují v podstatě na hru, v níž pravidla určuje někdo jiný. To znamená, že ať prohlašují cokoliv, může se to kdykoliv obrátit proti nim. S lidmi jako jsou tyto české muslimky, jejichž blogy jsou na této webové stránce přístupné, nemá valný smysl diskutovat. Mám velké pochybnosti, zda jsou ochotny vzít v úvahu odlišný názor. Nejde jim koneckonců jen o to se předvádět?

Snaží se před námi vystupovat jako šťastné věřící bytosti, odhodlané dělit se s ostatními o pravdu islámu. Zároveň si tak trochu hrají na mučednice víry. Jako kdyby jim dělalo radost čelit nepochopení a nevraživosti, neboť si svými neúplnými a zamlčujícími výroky o realitě muslimského světa doslova říkají o negativní reakce.

Nabízí se psychologické vysvětlení takového počínání. Stylizováním se do pozice vysmívaných, ba nenáviděných se tyto muslimky sbližují s utrpením celého muslimského světa, se zraněným srdcem islámu. Obávám se, že tato stylizace nevychází jen z individuálně psychologických pohnutek, nýbrž má ráz kolektivní hysterie. Pěstovat v komunitě pocit vnějšího ohrožení posiluje její semknutost a bojovnost. Takové společenství bude těžko šířit mír a toleranci, byť nám to jeho členky tvrdí sebehlasitěji.

Od této psychologie mučednictví a obětování spojující se s přesvědčením, že jsme to my muslimové, kdo kráčí po správné cestě a není o čem diskutovat, je jen krok ke staré leninské zásadě „nejprve přesvědčit, a potom donutit“. Toto totalitářské krédo sedí za krkem každému muslimovi, jenž si plete islám s politikou a politiku s islámem. Asi nikoliv náhodou nazval dnes již zapomenutý francouzský sociolog Jules Monnerot „komunismus islámem 20. století“.

Přes nedávném jsem shlédl dokumentární film izraelské filmařky Natalie Assoulinové „Šahídát (Mučednice) – Alláhovy nevěsty“. Autorka se v něm snaží přijít na kloub motivům, které vedou palestinské muslimky k tomu, aby se vydaly na cestu istišhádu – sebevražedné oběti. Filmovala v izraelských věznicích, kde tyto kandidátky mučednictví skončily, buď proto, že byly zadrženy dříve, než stačily iniciovat rozbušku, nebo jim bomba selhala.

Některé z nich dosud skřípou ve vězení zuby zlostí kvůli tomu, že se jim atentát nepodařil, jiné váhají. Říkají pak něco jiného do kamery a něco jiného si špitají, když si myslí, že je nikdo neslyší. Řada z těchto žen byla původně stejně usměvavými maminami, jako ty naše české muslimky, než se změnily ve zrůdně uvažující mstitelky. Islám má celou řadu podob a tvrdit, že je jen mírumilovný nebo jen zákeřný není k ničemu. Dokáže se měnit přičiněním svých vyznavačů v cokoliv.

S kodexem blogera možná nebude ladit, když si dovolím doporučit naším milým kolegyním islámského vyznání, aby přestaly využívat své blogy k náboženské propagandě. V našem českém kulturním prostředí nepotřebujeme objevovat islám a poznávat jeho „zvěst“ přes koktavé a naivní výroky jeho vyznavačů. Máme solidní tradici islamologických studií, k dispozici je celá řada fundovaných příruček původní i překladové literatury, tři různé podoby koránu v češtině, ten poslední z počátku 70. let s věcnými a podrobnými vysvětlivkami odkazujícími na historické souvislosti vzniku a počátečního šíření islámského učení.

Raději bychom četli něco o tom, jak muslimové u nás žijí a to docela konkrétně a věcně. Vyprávějí svým dětem české pohádky, zpívají jim české písničky, hrají na nějaký hudební nástroj, chodí do kina, čtou občas něco jiného než korán a náboženské příručky? Zajímá nás život naších muslimských občanů, nikoliv naučené fráze.

A koho blogy českých muslimek dráždí, ať je nenavštěvuje, nečte a s prezentovanými názory nediskutuje. Pokud dělá opak, měl by si uvědomit, že tím přistupuje na hru, jež muslimským propagandistům vyhovuje. I když se bude snažit sebevíce, nabídne tak akorát další argumenty o české „islamofobii“, po kterých mnozí muslimové prahnou, aby ze sebe mohli dělat oběti. Nevycházejme jim v tomto směru vstříc.

Snažme se raději napomáhat tomu, aby si co možná největšího množství občanů Čech i Evropy, včetně muslimů, uvědomilo, co je podstatou a zároveň předností evropského veřejného prostoru. Jeho nenáboženskost a zároveň otevřenost vůči individuálně praktikovaným náboženským vyznáním, ochotným respektovat se navzájem. Svoboda vyznání v moderním pojetí, to je právo jednotlivce věřit nebo nevěřit, aniž by to mělo za následek omezování ostatních volit si bez donucování a jakéhokoliv nátlaku vlastní cestu životem, ať už s bohem nebo bez něho.

Převzato se svolením autora z

http://muller.blog.idnes.cz/c/32423/Allahovy-nevesty.html