Americké klouzavé bomby řady GB

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 22.662

Všeobecně je známo, že Němci v průběhu druhé světové války testovali a bojově nasadili několik typů klouzavých a řízených bomb a torpéd. Skoro neznámým faktem je, že tyto zbraně vyvíjeli a používali také Američané. Potřebné technologie měly totiž v podstatě všechny velké bojující státy. V případě Američanů došlo ke skluzu proti Němcům, protože z oficiálních míst chyběla potřebná podpora, případně kvůli špatné komunikaci mezi jednotlivými firmami. 

Přesto již v březnu 1941 iniciovaly USAAC vývoj velmi jednoduché klouzavé pumy. Za základ byla zvolena 900kg tříštivá bomba, doplněná (obdobně jako u německých torpéd Friedensengel) jednoduchými ocasními plochami a křídly, upevněnými na nosný rám. Tyto pumy nebyly naváděné, měly pouze jednoduchý gyrostabilizační systém pro udržování azimutu, aby po odhození bombardérem ještě před dosažením protiletadlových postů mohly samostatně klouzat k cíli a udržovat směr. Prvním účelem vývoje těchto pum byla tedy potřeba vyhnout se protiletadlovým zbraním kolem cíle nebo dokonce z dostatečné vzdálenosti tyto zbraně vyřadit z provozu, druhým byla jejich letová dráha, která poskytovala větší naději trefit důležitý objekt (v tomto případě z boku) než volně padající pumy. USAAC (později USAAF) objednaly pro srovnávací testy tři projekty - Aeronca GB-1, Bellanca GB-2 a Timm GB-3.

Reklama

GB-2 a GB-3 používaly 900kg bombu M66 bez křidélek. GB-2 byla dlouhá 3,58 m, s rozpětím 3,66 ma mohla plachtit rychlostí až 497 km/h. Stejně jako u GB-1 bylo možné na zemi pomocí plošky na vodorovné ocasní ploše nastavit klouzavost. Upevnění konstrukce na klasickou bombu ale bylo obtížnější a také měl a GB-2 větší vliv na ovladatelnost nosného letounu než konkurenční GB-1. GB-3 měla délku 4,30 m, rozpětí 3,66 m a rychlost 270 km/h. Její nevýhody bylo obdobné jako u GB-2, takže oba tyto projekty byly po prvních testech na počátku roku 1942 zrušeny a přednost pro výrobu byla dána jednodušší GB-1.


Timm GB-3

GB-1 se skládala z jednoduchého rámu ze dvou nosníků, pod který byla zavěšena tříštivá 900kg bomba M34 zbavená křidélek a na kterém byla upevněna 3,66 m široká dřevěná křídla a ocas s dvojitými směrovkami. Její rychlost dosahovala 370 km/h a, jak už bylo řečeno výše, neužívala naváděcí systém. Na zemi se pouze nastavily plošky, které řídily klesání, a pumometčík před vypuštěním nastavil gyroskop pro udržení směru. Dolet po vypuštění z 4570 m dosahoval asi 32 km. Gyroskopický stabilizátor, umístěný v krabici mezi nosníky, sice nebyl tak účinný jako radiové ovládání, byl ale k dispozici mnohem dříve.


Aeronca GB-1

Od května 1943 bylo postaveno několik tisíc klouzavých bomb GB-1 a první série byla doručena bombardovacím jednotkám USAF v Anglii v září stejného roku. Spolu s nimi dorazilo 40 bombardérů B-17E s vycvičenými osádkami, přidělené k 3. bombardovací divizi 8. letecké armády. Základny měly v Kimboltonu, Grafton Underwoodu a Molesworthu. Dvě nesené bomby se umisťovaly na závěsníky pod křídly mezi trupem a motory. Bomby byly okamžitě nasazeny do boje, sloužily jako předvoj před klasickými bombardéry a měly za úkol z dálky napadat pozice protiletadlového dělostřelectva. Ukázalo se ale, že jejich přesnost zdaleka neodpovídá záměru. Nosné letouny byly navíc mnohem zranitelnější stíhači, proto jejich používání brzy skončilo.

K prvnímu a zároveň poslednímu velkému bojovému nasazení klouzavých bomb došlo během příprav vylodění 28. května 1944 při náletu na Kolín nad Rýnem,  kdy 60 letounů B-17 od 379. a 384. bombardovací skupiny zaútočilo na seřazovací nádraží pomocí 116 pum GB-1. Tato mise měla částečný úspěch, polovina bomb ale minula a v podstatě se skoro vyčerpala zásoba těchto bomb. Naposledy byly použity na počátku roku 1945 proti opevnění v Le Havru a La Pallice. Celkem bylo proti Německu použito přes 1000 GB-1. Výroba GB-1 skončila v lednu 1945 a v poválečném období již nebyla USAAF používána. Ještě předtím se ale GB-1 stala základem pro vývoj řady dalších klouzavých bomb. Ty se lišily obvykle různými druhy naváděcích zařízení a až na výjimky byly zrušeny po konci války.

Reklama


B-17 s podvěšenými bombami GB-1

První z pokusů o vylepšení GB-1, projekt MX-611, dostal armádní označení Aeronca GB-5 (o GB-4 bude řeč později) a byl vybaven primitivním elektrooptickým hledáčkem B-2, který umožňoval automatické navedení na vysoce kontrastní objekt, např. proti lodím. Testy začaly v roce 1944. Nevýhodou samozřejmě byla možnost použití pouze za jasného dne. Hmotnost této zbraně činila 1110 kg a klouzala rychlostí 400 km/h. Pravděpodobně existovaly varianty GB-5A a GB-5B, nedochovaly se o nich ale žádné informace.

Varianta GB-5C (MX-615), později přeznačená GB-12, se lišila jiným použitým elektrooptickým zařízením (Hammond-Crosley B-1). Její hmotnost se zvedla na 1130 kg a testována byla krátce počátkem roku 1945. Projekt MX-619 - GB-5D, později GB-13, byla zaměřována stejným způsobem (hledáček B-3), předpokládala ale nejprve označkování cíle pomocí světlice. S touto bombou bylo uskutečněno deset úspěšných testů, přesto byl její vývoj zastaven v polovině roku 1945.


Aeronca GB-5

Aeronca GB-6 (neboli projekt MX-612) byla také založena na GB-1 a měla tepelné navádění  firmy Offner. GB-6 vážila 1130 kg a klouzala až 450 km/h, efektivní dolet byl asi 16 km. Testy začaly na konci roku 1943 a pokračovaly až do roku 1946.

GB-7 (projekt MX-613) používala poloaktivní radarové naváděcí zařízení. "Moth", jak bylo přezdíváno, byl určen k navedení na cíl, ozářený radarem nosného letounu. Testy byly zahájeny v červnu 1945, a letové parametry odpovídaly verzi GB-6. Opět patrně existovala varianta GB-7A, nejsou o ní ale informace. GB-7B (projekt MX-616) již měla aktivní vyhledávací radar a byla později přeznačena na GB-14. Z dosud zmíněných bomb GB byla nejtěžší, 1180 kg, a dosahovala rychlosti 450 km/h. měla být také používána proti lodím, byla ale zrušena po prvním testu. GB-7C byla varianta s pasivním radarovým hledačem, předem naladěným k vyhledání záření zadaného druhu nepřátelského radaru. Není známo, jestli se tato verze dostala až k letovým testům.


Aeronca GB-14

Aeronca GB-8 (MX-645) byla koncepcí opravdu blízká německým Henschelům, používala totiž rádiové navádění. Operátor v mateřském letounu sledoval její pozici pomocí červené a bílé světlice umístěné mezi nosníky a bomba samotná možná měla i pomocný raketový motor.


Aeronca GB-8. Dobře jsou viditelné světlice.

Bomba GB-10 používala televizní navádění, podobně jako u později zmíněné GB-4. Pravděpodobně nebyl postaven ani jediný kus. Poslední variantou klouzavé bomby GB-1 byla Aeronca GB-11, která měla místo podvěšené pumy nádrž na chemikálie M33A a byla určena pro rozptylování bojových plynů. Po záskání počáteční rychlosti pomocí střemhlavého letu se bomba měla „usadit“ v nastavené výšce asi 60-90 m a během následného 3 km dlouhého klouzání vypustit svůj náklad. Tento program nepřekročil experimentální fázi.

Posledním příslušníkem rodiny GB-1 bylo klouzavé torpédo GT-1, které se skládalo z nosného systému BG-1 a řízeného torpéda Mk.13-2A, upevněného výbušnými zámky. Stejně jako u bomby po vypuštění klouzalo po nastavené dráze a po dotyku na 6 m dlouhém laně taženého člunku s  hladinou se torpédo uvolnilo a spadlo do vody, kde pokračovalo v cestě podle navoleného programu – kroužilo nebo plulo cikcak. První testy proběhly na konci roku 1943 a údajně došlo i k operačnímu nasazení v Pacifiku, kde byly nosnými letouny B-25 Mitchell

Reklama


Aeronca GT-1

USAAF GB-4
Dosud mnou vynechaným členem rodiny amerických klouzavých bomb byla GB-4, což byl samostatný projekt USAAF a jejího Air Technical Service Command, opět silně připomínající německé Hs-293. v červenci 1942 byl u předchůdce této organizace, Wright Field Equipment Laboratory, začal vývoj projektu MX-108 (později pokračujícího jako MX-618). GB-4 byla dlouhá 3,72 m a měla 3,66 m křídla, použitá bomba  byla tříštivá AN-M66. Vespod byla TV kamera AXT-2 a vysílač. Obraz z kamery byl přenášen pumometčíkovi, který pak upravoval kurs pomocí radiových povelů. Bomba dosahovala rychlosti  385 km/h a přesnost v optimálních podmínkách byl kolem 60 m CEP. Do bojové pohotovosti se GB-4 dostala v červenci 1944 a první kusy byly používány speciálně vytvořenou bombardovací skupinou ve Velké Británii. Bojové nasazení ale bylo zklamáním, protože TV obraz byl příliš neurčitý a umožňoval použití jen za jasného dne. Postaveno bylo přes 1000 GB-4, bojově jich ale bylo nasazeno mnohem méně. USAAF také testovaly odvozenou letounovou střelu JB-4, což byla v podstatě GB-4 opatřená pulzním motorem. Projekt GB-4/JB-4 byl ukončen koncem druhé světové války.


USAAF GB-4

Také tato bomba posloužila k vývoji - variantou GB-4 byla GB-9 (MX-494), lišila se tím, že po odhozu nejprve přešla do střemhlavého letu do nastavené výšky, rozpoznané pomocí radiového výškoměru. Pak bomba pokračovala 3 až 8 km klasicky plachtěním, v této fázi mohl opět směr letu ovlivňovat pumometčík. GB-9 byla primárně určená k použití proti cílům špatně napadnutelným shora, například ponorkovým dokům. Práce byly zahájeny v lednu 1944, v listopadu byl uskutečněn úspěšný zkušební let, přesto byl vývoj zastaven. Projekt MX-717, GB-15, používal radarový nebo televizní naváděcí systém – víc není známo. Také byl zrušen na konci války.

Zdroj:
Ptali jste se. L+K 17/1992
https://www.vectorsite.net/twbomb_04.html
https://www.mugualumni.org/secretarsenal/page8.html
https://www.designation-systems.net/dusrm/app1/gb.html#_GB1
https://www.spacey.net/airplane/Q.xls
www.1jma.dk/articles/1jmaglidebombs.htm.
Obrázky:
https://www.designation-systems.net/dusrm/app1/gb.html#_GB1
www.1jma.dk/articles/1jmaglidebombs.htm. (letový záběr)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více