Cesta Pákistánu k atomové zbrani I.

Autor: RoBoT 🕔︎︎ 👁︎ 40.626

„Vyrobí-li Indie bombu, budeme žrát trávu nebo listí, anebo budeme dokonce hladovět, ale my jí získame taky. Nemáme jiné volby!“
Zulfikár Alí Bhutto

Pákistánský jaderný program od počátku po příchod Abdulkádira Chána na scénu (1954-1976)

V Pákistánu byl nedávno vyhlášen výjimečný stav. V souvislosti s touto skutečností se opět vynořují otázky ohledně bezpečnosti jeho jaderného arzenálu a zařízení - jak vojenských tak civilních. Diskutuje se ohrožení těchto objektů z důvodu růstu území pod kontrolou islamistů. Mnoho z nich je totiž umístěno při západní hranici, tedy co nejdále od Indie, ale zároveň v blízkosti území, která se federální vládě daří jen stěží kontrolovat či je nekontroluje vůbec. Dalším aspektem je růst vlivu extrémistů v ozbrojených složkách, včetně těch bezpečnostních. V minulosti se opakovaně stalo, že někteří generálové odmítli splnit Mušarafův rozkaz. Nemůže k odepření poslušnosti dojít v řadách sil, jež mají pod kontrolou jaderný arzenál ? V neposlední řadě je zde otázka, kdo bude kontrolovat v budoucnosti Pákistán a tedy i atomové zbraně. Dostanou-li se k moci extrémisté, nebudou si pohrávat s myšlenkou jaderného vydírání či útoku ? Nebudou exportovat know-how či dokonce přímo již hotové součásti ? V minulosti už k proliferaci z Pákistánu došlo. A je dost možné, že mezi odběrateli nebyly jen suverénní státy, ale i teroristické skupiny, především al-Káida. Následující článek si klade za cíl seznámit čtenáře se stručnou historií vývoje atomové bomby v Pákistánu. Je to příběh o odhodlání několika mužů, příběh o investování obrovských finančních sum v chudé zemi, příběh o pašeráckém způsobu obstarávání si komponent a benevolenci Spojených států a evropských států, příběh o finanční pomoci z jiných muslimských států, příběh o vyrovnání mocenského hendikepu a rovněž příběh, který málem skončil nukleárním armageddonem na Indickém subkontinentu. Nutno dodat, že to bude s největší pravděpodobností napínavý příběh i v letech příštích.

První atomové kroky (1954-1971)

Reklama

Svět měl ještě v živé paměti jaderné rozněty nad japonskými městy Hirošima a Nagasaki a projevy studené války rovněž nepřispívaly k pozitivnímu vnímání záležitostí kolem atomového výzkumu. A v této napjaté době pronesl americký prezident Dwight D. Eisenhower před Valným shromážděním OSN svůj projev Atomy pro mír, v němž se vyslovil pro mírové využití atomové energie. Stalo se tak 8. prosince 1953 a odstartovalo to stejnojmenný program zaměřený na sdílení informací a vybavení. Nastala éra mírových aplikací jaderného výzkumu. Na této vlně se chtěl svézt i mladý pákistánský stát, který vznikl 14. srpna 1947.

Již v roce 1954 vznikla v Lahore Laboratoř vysokého napětí a jaderného výzkumu. V lednu následujícího roku byl ustaven dvanáctičlenný Výbor pro atomovou energii v čele s dr. Nazírem Ahmedem. Jeho úkolem bylo zformulovat program pro atomou energii, určit požadavky na jeho personální zajištění, naplánovat průzkum radioaktivních surovin v Pákistánu a radit vládě v dalších otázkách souvisejících s mírovým využitím atomové energie.V srpnu vláda vyslala zástupce na první Mezinárodní konferenci mírového využití atomové energie v Ženevě. V tom samém roce podepsaly 11. srpna americká a pákistánská vláda dohodu o spolupráci v oblasti mírového využití atomové energie, v rámci níž USA Pákistánu nabídly 350 tisíc dolarů jako pomoc na získání reaktoru bazénového typu. V březnu 1956 Pákistán oznámil vznik Pákistánské komise pro atomovou energii (PAEC), která se skládala z předsedy a šesti dalších vědců. Předseda komise, dva ministři a dva tajemníci z federální vlády potom dohromady tvořili Radu pro atomovu energii. Úkolem komise bylo zajištění mírového využití atomové energie, především pak průzkum, těžba a nakládání s radioaktivními surovinami, plánování a vybudování výzkumných středisek, instalace výzkumných a energetických reaktorů, vyjednávání s příbuznými mezinárodními institucemi, výběr a výcvik personálu a aplikace výsledků výzkumu v dalších oblastech jako je zemědělství, zdravotnictví atd. Komise se dala do práce a v následujícím roce dokončila technickou hodnotící zprávu a načrtla návrh na zakoupení amerického výzkumného reaktoru typu CP-5. Návrh byl ale z americké strany zamítnut. Spojené státy odmítly poskytnout Pákistánu těžkovodní reaktor a místo toho nabídly lehkovodní typ.

PAEC ponechával až do roku 1958 otevřenu možnost pořízení bazénového reaktoru z USA podle nabídky z roku 1955. Mezitím jeho členové lobovali na ministerstvu financí, aby uvolnilo prostředky na zakoupení reaktoru CP-5[1] či kanadského NRX[2]. Ministerští úředníci ale reagovali zamítavě. V březnu 1958 předseda PAEC Nazír Ahmed navrhl předsedovi Pákistánské společnosti pro hospodářský rozvoj vybudování závodu na výrobu těžké vody v Multanu, která měla produkovat padesát kilo těžké vody denně. Toto zařízení mělo vzniknout spolu s tam plánovanou továrnou na hnojiva. Ani od něj ale kladná reakce nepřišla. A tak v březnu 1959 přijal PAEC - bez velkého nadšení - vládní rozhodnutí o dovozu bazénového reaktoru. V roce 1965 byl tento 5 megawattový reaktor, označovaný jako PARR-1[3], spuštěn na Pákistánském institutu pro jadernou vědu a výzkum (PINSTECH) v Nilore poblíž Islámábádu. Za čtyři roky vědci PINSTECH vyprodukovali první dávku radioizotopů.

V roce 1959 nahradil dr. Nazíra Ahmeda v čele PAEC dr. Išrat H. Usmání. Pod jeho vedením se instituce soustředila především na výcvikovou a výzkumnou infrastrukturu, zisk výzkumného reaktoru, získání si dobré pověsti v mezinárodním měřítku a vyhledávání mezinárodní spolupráce pro výcvik a dodávky jaderné technologie. V letech 1960-1967 bylo vysláno na šest stovek vědců a inženýrů do světa, aby zdokonalili své znalosti v oblasti jaderné vědy. Více jak stovka se jich vrátila s doktoráty z různých univerzit a vysokých škol.

V lednu 1964 odsouhlasil pákistánský Výkonný výbor Národní ekonomické rady projekt na vybudování 137 megawattové elektrárny s těžkovodním reaktorem v Karáčí za kanadské asistence a v rámci kanadské vládní pomoci. Od ledna 1964 do května 1965 probíhala navazující jednání mezi kanadskou a pákistánskou stranou. Kanada trvala na tom, že elektrárna bude podléhat kanadskému dozoru. Pákistáncům se to nelíbilo a požadovali od Kanaďanů stejné podmínky, za jakých získala reaktor Indie. Kanada ale nehodlala ustoupit. Jedinou možností, jak se zbavit dozoru, bylo zaplatit reaktor z vlastních zdrojů. Pákistánské straně proto nakonec nezbylo než kanadské podmínky akceptovat. V květnu s kanadskou společností Canadian General Electric Company (CGE) kontrakt na elektrárnu podepsala. Součástí smlouvy byla výhodná půjčka 33 miliónů dolarů a dodavatelský úvěr ve výši 24 miliónů dolarů. PAEC tlačil na to, aby se jednalo i o vybudování zařízení na výrobu jaderného paliva, závodu na výrobu těžké vody a zařízení na přepracování vyhořelého paliva. Pákistánská vláda ale tyto záležitosti odsunula na pozdější dobu.

V šedesátých letech někteří úředníci ministerstva zahraničních věcí navrhovali, aby Pákistán zažádal Francii o možnost pořízení zařízení na výrobu jaderného paliva. Jaderní vědci, například dr. Usmání či dr. Salam, tuto snahu podporovali, respektive se vyslovovali pro akvizici závodu na přepracování jaderného paliva podle indického vzoru. Ministr zahraničí Mohammad Jusúf k tomu ale zaujímal negativní stanovisko. V tom ho podporoval i jeho resortní kolega z ministerstva financí. Ke konci této dekády francouzská firma Société Générale pour les Techniques Nouvelles (SGN) nabízela PAEC dodávku továrny na přepracování jaderného paliva s kapacitou sto tun, nicméně odmítavý postoj vládních činitelů trval. V roce 1969 Agentura pro atomovou energii Spojeného královtsví (UKAEA) souhlasila s dodávkou zmenšené a upravené verze továrny na přepracování jaderného paliva provozované ve Windscale. Tato továrna dokázala ročně extrahovat 360 gramů  plutonia vhodného do atomové zbraně. Pákistánští vědci soudili, že by bylo výhodnější zakoupit jen klíčové prvky a zbytek postavit vlastními silami. Po úpravách by tak mohl Pákistán vlastnit továrnu, která by rovněž byla schopná produkce materiálu pro jaderné zbraně. Tento projekt byl nějakou dobu zvažován, ale v roce 1972 byl definitivně opuštěn. Naopak se podařilo v roce 1970 vybudovat závod na zpracování uranových rud v Dera Ghazí Chánu.  

Padesátá a šedesátá léta lze označit ze zpětného pohledu jako dobu příprav. Etablovaly se základní instituce, vznikly první provozy, byli vyškoleni vědci a inženýři a navázány kontakty. Pákistánci postupně začali získávat stále více jaderného know-how. Pákistánci se v této době orientovali na výzkum a aplikaci v energetické oblasti. Vojenské využití nabylo na programu dne. Dr. Išrat Usmání, stojící v čele PAEC, se stavěl k návrhům směřujícím do této oblasti negativně. A podobný názor zastávalo mnoho dalších jaderných vědců. Stejně se k tomu stavěla rozhodující část politické scény (výjimkou byl ministr zahraničních věcí Zulfikár Alí Bhutto, který po válce s Indií v roce 1965 začal prosazovat získání atomové zbraně, ale tehdy ještě neměl dost vlivu). Bylo jim jasné, že by to byl obrovsky nákladný projekt, na který neměl Pákistán ani finanční prostředky, ani odpovídající infrastrukturu. V prosinci 1971 spolu Indie a Pákistán svedly válku, kterou Pákistán prohrál a ztratil svou východní část. Z té vznikl samostatný stát Bangladéš. Pro Pákistán to byla velká vojenská prohra se silnějším sousedem a zdroj národního ponížení. Porážka vedla k pádu prezidenta Jahjá Chána, kterého nahradil charismatický Zulfikár Alí Bhutto. Ten si byl vědom vojenské a materiální převahy východního souseda a jedinou cestu, jak vyrovnat hendikep, viděl v získání atomové zbraně.

Skromné počátky vojenského programu do Buddhova úsměvu (1972-1974)

Reklama

Když se Zulfikár Alí Bhutto dostal k moci, pověřil Muníra Ahmeda Chána, který v té době pracoval pro Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (IAEA) ve Vídni, tím, aby vypracoval zprávu shrnující stav pákistánské jaderné infrastruktury. Mnoho vědců ale bylo stále proti vojenskému programu. Někteří ani neveřili, že by to bylo v pákistánských, zejména ekonomických, možnostech. Bhutto se je rozhodl přesvědčit. Svolal proto do Kvéty konferenci. V tomto městě ale nebyly odpovídající podmínky, a tak se všichni přemístili do Multanu. Bhutto se s nimi nechtěl radit, chtěl je získat. A to se mu podařilo, i když ne beze zbytku. Oponovali například Usmání a Salam. Abdus Salam byl mezinárodně uznávaný věděc, který přednášel na univerzitě v Terstu. Hlasitě se stavěl proti Bhuttově jaderné politice. Aby zabránil rozkolu mezi pákistánskými vědci, vyslal za ním Bhutto jednoho jeho bývalého žáka s připravenou lží, která ho měla uklidnit. Což se také stalo. Šéfa PAEC Usmáního Bhutto jednoduše odvolal a jmenoval ho tajemníkem nového ministerstva pro vědu a výzkum. Nenahradil ho nikdo jiný než Munír Ahmed Chán. Pro výrobu bomby bylo potřeba získat buď vysoce obohacený uran, nebo plutonium. M. A. Chán se rozhodl jít plutoniovou cestou.

V roce 1972 byla uvedena do normálního provozu jaderná elektrárna v Karáčí (KANUPP[4]) s instalovaným výkonem 137 megawatt. To odpovídalo zhruba čtvrtině spotřeby této metropole pákistánského jihu. Těžkovodní reaktor CANDU[5] používající jako palivo přírodní uran měl být pod mezinárodním dohledem. Jenže tento druh nelze zcela uhlídat. Pákistánci měli možnost přidávat palivo nad plán a tím i získat více vyhořelého paliva, než kolik bylo vypočítáno. I tak ale neměli vyhráno, neboť nyní bylo potřeba plutonium extrahovat. To mohli prozatím dělat jen v laboratorních podmínkách a tedy příliš pomalu. Navíc docházelo k únikům těžké vody a tu tak bylo potřeba dokupovat, což znamenalo doprošovat se a vynakládat značné finanční prostředky. Chán se proto pokoušel získat závod na výrobu těžké vody v Německu, se kterým v té době Pákistán podepsal smlouvu o spolupráci v jaderném výzkumu, což otevřelo cestu mladým pákistánským vědcům do německých zařízení a tedy přístup k západoněmeckému know-how. Němci s dodávkou od firmy Linde neměli problém. Pozitivní zprávou také bylo, že v jižním Pandžábu byly nalezeny velké zásoby uranu. M. A. Chán tak měl důvod deklarovat smělý cíl, kterým bylo postavení patnácti nových reaktorů během následujících pětadvaceti let, čímž by se pokryly tři čtvrtiny pákistánské spotřeby elektrické energie. Cesta od přírodního uranu k vojensky využitelnému materiálu je ale komplikovaná a náročná.

Vedle zisku štěpného materiálu bylo rovněž potřeba vyvinout i bombu. Pákistánci vedle vlastního výzkumu získávali informace všude, kde to šlo. Například v  roce 1973 odcestoval dr. Rijazuddín do Mezinárodního střediska pro teoretickou fyziku v Itálii a poté do USA, kde navštěvoval Knihovnu kongresu a Národní informační středisko. Jeho cílem bylo získat všechny volně přístupné informace o Projektu Manhattan. Po návratu do vlasti se stal členem PAEC. Jeho úkolem byla práce na konstrukci vlastní bomby. Již koncem roku 1973 se pákistánští vědci rozhodli pro implozivní typ designu namísto jednodušího hlavňového. Důvodem byla úspora štěpného materiálu, kterého je díky stlačení potřeba menší množství. V březnu 1974 ustavil M. A. Chán malý tým, který měl začít pracovat na designu atomové bomby. Podle místa působiště byl označován jako "Skupina Wah". Prvním krokem byl výzkum konvenční trhaviny, jež měla být použita k spuštění vlastní štěpné reakce. Ještě ve stejném měsíci se jaderní vědci dohodli s šéfem zbrojovky ve Wah, že jim zajistí výrobu trhaviny HMX[6], kterou potřebovali pro funkčnost trhavinových čoček. Hlavním problémem ale zůstával zisk plutonia. V dubnu byl podepsán s Francouzi kontrakt na dodávku závodu na přepracování jaderného paliva, který měl vyrůst v Chashma na březích řeky Indus, ale díky tlaku USA na Francii byl projekt zmražen. Stejný osud potkal dodávku továrny na těžkou vodu z Německa. 

18. května 1974 pět minut po osmé hodině ranní se v Pokhranu v západoindickém státě Rádžasthán zachvěla země. Indie provedla v den svátku Buddhova narození v hloubce sto sedmi metrů jaderný pokus, který oficiálně prezentovala jako tzv. "mírový jaderný výbuch". Šéf indického Bhabhova centra pro jaderný výzkum Raja Ramanna tak mohl zatelefonovat ministerské předsedkyni, že se "Buddha konečně usmál." Tato proklamace samozřejmě nemohla Pákistánce uklidnit. Získání jaderné zbraně se v očích jejich vůdců stalo zase o něco důležitějším.  

Pákistánci v době mezi vojenskou porážkou z prosince 1971 a indickým testem "Usmívající se Buddha" v květnu 1974 příliš nepokročili. Podařilo se spustit atomovou elektrárnu (ale pod mezinárodním dohledem), prospektoři objevili dostatek uranu na vlastním území a pokračovalo získávání informací ohledně designu bomby. Nicméně tempo bylo pomalé a hlavně se ještě nezačalo se získáváním štěpného materiálu. Navíc reakce světa na indický test hrozila dalším zpomalením, neboť na pořadu dne byly větší kontroly a restrikce v oblasti jaderných technologií. To se například projevilo v případě těžké vody, kterou měl M. A. Chán objednanou z Německa. Dodávku Němci odsouhlasili - Chán byl považován za seriozního partnera a v Gesellschaft für Kernforschung by se zbavili již částečně znečištěné těžké vody a náhradou by po čase dostali panenskou těžkou vodu ze SSSR, kterou by tam Pákistánci nakoupili prostřednictvím německého překupníka. Rozhodující činitelé se drželi plutoniové cesty, ostatně i Indové ji použili - štěpný materiál získávali z kanadských těžkovodních reaktorů CIRUS[7]. Nicméně toto se mělo změnit s brzkým příchodem Abdulkádira Chána, který preferoval cestu k bombě za pomoci vysoce obohaceného uranu. A měl na to vědomosti i podklady.

Úspěch zaznamenala pákistánská strana při obstaravání finančních prostředků. Všem bylo jasné, že tak finančně nákladný program by země neutáhla z vlastních zdrojů. Poohlédli se proto po svých islámských sousedech a požádali je o pomoc při vývoji "islámské jaderné bomby". Vyjednávávní dopadla úspěšně a do Islámábádu začaly na počátku sedmdesátých let neoficiálními kanály přitékat miliardy dolarů ze zemí, které získaly obrovské prostředky díky obrovskému nárůstu cen ropy na počátku dekády. Jednalo se především o Kaddáfího Libyi, Saúdskou Arabii a Írán. Finance dorazily i z USA. Rozvojová pomoc a dodávky konvenční vojenské techniky umožnily alokovat ušetřené prostředky na jadernou infrastrukturu a výzkum.

Pro úplnost zmiňme usnesení, které prosadil Pákistán na Valném shromáždění OSN, a které vyhlásilo Jižní Asii oblastí bez atomových zbraní. 

Vstup Abdulkádira Chána na scénu (1974-1976)

Reklama

Abdulkádir Chán se narodil 1. dubna 1936 ve městě Bhópálu v Britské Indii. Pocházel ze středostavovské muslimské rodiny, která v roce 1952 emigrovala do Pákistánu. Vystudoval metalurgii postupně na univerzitách v Karáčí, Berlíně, Delftu a Lovani. Na zdejší katolické univerzitě se věnoval během svého doktorandského studia tzv. tvarové paměti kovů. Během studií podle jeho spolužáků sice dodržoval důsledně muslimské zvyky, ale neprojevoval se nijak extrémně. Od roku 1971, tedy od vojenské porážky své země, se ale přeci jen jeho chování trochu pozměnilo, začal se uzavírat do sebe a působil podrážděným dojmem.

V březnu 1972 získal doktorát a v květnu nastoupil do firmy Fysisch Dynamisch Onderzoekslaboratorium (FDO), která se zabývala poradenskou činností při produkci jaderného paliva pro evropský atomový průmysl. Chán se stal členem týmu, jehož zákazníkem bylo Urenco. To bylo britsko-německo-nizozemské konsorcium založené jednotlivými vládami v roce 1970. Mělo vyvíjet odstředivky z tvrzené oceli a hliníku. V těch pak měl být obohacován uran. Cílem bylo zajistit schopnost výroby štěpného materiálu pro lehkovodní reaktory v Evropě, čímž by skončila závislost na USA. V holandském Almelu rotovaly centrifugy rychlostí 100 000 ot./min. V řadách za sebou jich tam byly instalovány tisíce a separoval se v nich U-235 od U-238. Chán se v Almelu pohyboval v podstatě bez omezení, nahlížel do konstrukčních plánů a ozalidů, pomáhal s překladem materiálů souvisejících s centrifugami CNOR a SNOR, mohl si nosit utajované materiály domů, pořizovat si libovolné poznámky na pracovišti, na zvídavé otázky dostával odpovědi. Nikdo ho nepodezříval z nekalé činnosti, naopak ho považovali za příkladného a snaživého pracovníka.

Po indickém roznětu navázal A. Chán tajnou spolupráci s pákistánskou vládou. Na podzim 1974 začaly v Almelu práce na německých odstředivkách G1 a G2. Chán dostal za úkol přeložit materiály z němčiny do holandštiny. Měl rovněž přístup do provozu a možnost volné konverzace s ostatními techniky. V této době tedy získal ucelenou znalost o těchto přístrojích. Průběžně posílal do Islámábádu zprávy. Činil tak prostřednictvím Zulfikára Ahmeda Butta, který tam byl za tímto účelem přidělen. Ovšem to nejdůležitější - okopírované ozalidy s nákresy centrifug si ponechal. Byla to pojistka, která mu měla zajistit rozhodující podíl na vývoji bomby. Bylo mu jasné, že v Nizozemsku už dlouho nezůstane. V Pákistánu mezitím sestavil M. A. Chán tým, který se zabýval prací na Projektu 706, tedy uranovými odstředivkami. Skupinu vedl Sultán Bašíruddín Mahmúd.

Na podzim 1975 odletěl A. Chán do Pákistánu. Přivezl s sebou plány odstředivek a setkal se s techniky PAEC, kterým sdělil řadu technických informací. Když se vrátil zpět do Amsterodamu, dostalo se mu výstražného signálu. Byl ve FDO přeložen na jiné místo, čímž ztratil přístup k odstředivkám. V prosinci odletěl zpět do Pákistánu a už tam zůstal. M. A. Chán pochopil, že plutoniová cesta je nemožná, či přinejmenším nepřijatelně dlouhá, neboť dodávky továrny na těžkou vodu z Německa a zařízení na přepracování paliva z Francie se dosud neuskutečnily a jejich realizace byla v nedohlednu. Dal proto zpracovat plány na továrnu na obohacování uranu, která by vyrostla v Kahutě. Tam se měly roztočit pákistánské odstředivky. Výrobní a pilotní zařízení mělo stát v Sihale. Po plutoniové cestě byla tedy na řadě cesta za pomoci vysoce obohaceného uranu. A. Chán nastoupil po příletu do Pákistánu do týmu Projektu 706. Nespokojil se ale s podřízeným místem, chtěl mít projekt atomové bomby osobně na starost. Zatlačil tedy na ministerského předsedu Bhutta a podařilo se mu ho přesvědčit. Dne 31. července 1976 byly založeny Engineering Research Laboratories s Abdulkádirem Chánem v čele. Kahuta se stala jeho doménou.

Poznámky:

[1] CP-5 - Chicago Pile 5

[2] NRX - National Research X-metal, později National Research eXperimental (X-metal byl za druhé světové války krycí název pro uran)

[3] PARR-1 - Pakistan Research Reactor 1

[4] KANUPP - Karachi Nuclear Power Plant

[5] CANDU - CANada Deuterium Uranium

[6] HMX - High-Molecular-weight rdX

[7] CIRUS - Canada India Research U.S.

Zdroje: 
Zdroje budou uvedeny na konci posledního dílu. Děkuji za pochopení !

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více