ČSLA - I. díl

Autor: Jaromír Vykoukal 🕔︎︎ 👁︎ 50.268

ČSLA, tedy Československá lidová armáda, je fenomén našich dějin, který se svého objektivního posouzení dočká asi až za mnoho let. Jde o to, že tento ozbrojený sbor vyrostl na troskách buržoazní Československé armády a jejího pohrobka vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava s návazností na účastníky ozbrojeného boje proti Německu a jeho satelitům, tedy na útvarech a jednotkách 1. Československého armádního zboru a jednotkách, které dorazily do vlasti z území Západní Evropy, hlavně tedy z Velké Británie.

To od samého počátku dávalo do vínku několik zátěží, se kterými se musela vypořádat.

Reklama

Zejména šlo o sladění naprosto odlišných koncepcí taktického a operačního použití vojsk, která byla cvičena a v boji používána podle naprosto odlišných doktrín a bojových řádů. Dále pak se po celou dobu její existence potýkala s tím, že jí byla sebrána veliká hodnota , kterou měla za první republiky - apolitičnost - a tím se stala v konečném důsledku jedním z nástrojů třídního boje v naší vlasti a několikrát byla přímo zneužita proti vlastním lidem. Je nezpochybnitelné, že se velmi ochudila odstraněním účastníků západního odboje, perzekucí čestných a velmi kvalitních důstojníků a vojáků na základě příslušnosti k Československým legiím a bohužel také nekritickým přejímáním strategických, operačních a taktických norem od Sovětské armády.

Příznačné je, že nakonec se začala zbavovat i zkušených vojáků ze Svobodova sboru. A to jen proto, že si dovolil oponovat šílenostem, které se děly v padesátých letech a hlavně proto, že odsoudili okupaci spojeneckými vojsky v srpnu 1968, které nerozuměli a považovali ji za zradu. Nakonec ji v očích obyvatelstva zatratila její nečinnost při příchodu vojsk Varšavské smlouvy a následné vystoupení proti vlastním lidem v roce 1969.

Od té doby to byla lidová armáda jen podle názvu a podle toho, že v ní musel sloužit každý mladý muž, pokud ho naprosto prokazatelně této povinnosti nezbavil zdravotní stav nebo protekce.

Já v tomto pojednání nebudu řešit padesátá léta, léta normalizace a různá jiná mezidobí, tedy politicky. Zaměřím se na bojové použití vojáka jako jednotlivce, a to v období   od roku 1960 do konce roku 1979 a na 80. léta,  kdy jsem byl její součástí - od 1. září 1979 až do 1.ledna 1990, kdy prodělala takové změny, že ji lze považovat za zaniklou. Ta doba byla politicky taková, jaká byla a já to respektuji. Byla to realita, která se nedá popřít. Já se pokusím věnovat pouze otázce vojensko-odborné.

Dále se nebudu – až na krátký exkurs - zabývat politickým působením na vojáky realizovaným pro vaši informaci stranicko-politickým aparátem ve složení :
- stranické organizace KSČ,
- sbor zástupců velitelů pro politické věci,
- organizacemi SSM a
- vše zastřešující Hlavní politickou zprávou ČSLA.

V tomto aparátu jsem nikdy nepracoval a tak by mnou sdělené informace nebyly korektní. Zde pouze vyjmenuji základní pilíře na kterých stálo toto působení, z čeho vycházelo a jak se přenášelo na všechny vojáky, kteří v ČSLA museli na základě všeobecné branné povinnosti sloužit.

Reklama

V této práci budu tedy řešit pouze:
přípravu na taktické, použití vojáka jako jednotlivce v boji i jako základní logistické jednotky.

Podotýkám, že vše budu zpracovávat podle nalezených poznámek ze svých studií, vlastní zkušenosti a znalosti věci. Proto se můžu a také zcela jistě budu dopouštět určitého spektra chyb a nepřesností. Pokusím se je ale minimalizovat.

Voják je … ? No to by chtělo něco jako definici. Pro potřebu tohoto pojednání budeme vycházet z toho, že je to občan, který na základě dobrovolnosti nebo jako v případě ČSLA na základě branné povinnosti musí nebo chce podstoupit výcvik, který ho vydělí z civilního života a udělá z něj nástroj pro násilné řešení politických situací.
Tedy jde o zjednodušeně řečeno o občana, který nese na svých bedrech povinnost bránit vlast.
Pro zpestření uvedu, že kdysi na vojenském výcvikovém prostoru Doupov jsem slyšel jak jeden voják základní služby definuje vojáka jako „hmotu vkusně zabalenou do zeleného , která se za strašného řevu dává do velmi  pomalého a opatrného  pohybu“. Inu také definice.

ČSLA  byla považována za nedílnou součást socialistické společnosti. Proto cílevědomé působení na občana civilistu v této části společnosti bylo vedeno tak, aby rozumové schopnosti vojáka, jeho znalosti a dovednosti, ale také utváření jeho světového názoru mělo přímý vliv na formování jeho charakterových vlastností a vlastností vůle.

Tehdejší  vojenské a společenské vědy tvrdily, že v armádách kapitalistických států jsou výcvik a výchova vedeny  tak, aby  voják výtečně ovládal potřebné složky vojenského umění a stal se slepým nástrojem v rukách svého velitele.

Naopak naše armáda stejně jako armády sdružené ve Varšavské smlouvě si kladly za cíl nejen naučit vojáka plnit úkoly dané vojenskými řády a programem bojové a od 80tých let i politické přípravy. Chtěla rozvíjet celou jeho osobnost, tedy rozumové schopnosti, komunistické přesvědčení, charakterové vlastnosti a vlastnosti vůle. Měla potřebu rozvíjet i jeho citový život.

Voják tedy procházel v ČSLA poměrně složitým vývojem. Po nástupu absolvoval základní vojenský výcvik, kde se naučil základním vojenským dovednostem, prodělal první střelby a na jehož konci následovala vojenská přísaha. Po ní následoval odchod na útvar a celý dlouhý cyklus vojenského vzdělávání, který měl zajistit získaní dovedností a praktických návyků v určené vojenské odbornosti. Co musel takový voják základní služby obsáhnout? Bylo toho hodně a já se to pokusím popsat.

1. Politické školení mužstva

Pro bojové použití zdánlivě téměř k ničemu, vojáci těm řečem moc nevěřili a dodnes si myslím, že tyto hodiny byly vítaným odpočinkem.  Ale je potřeba uvést, že  mimo běžných politických informací a přednášek na stanovená témata mělo vyšší ambice. V 60tých letech se mimo to zaměřovalo na :

Reklama

Rozumovou výchovu - vštěpování vědeckého světového názoru založeného na marxisticko leninském chápaní světa, učení vojáka znalostem dovednostem požadovaných Plánem bojové a politické přípravy a rozvíjení jeho poznávacích schopností a myšlení.

Mravní výchovu -  zde šlo o vychování vojáků v přesvědčené komunisty s pevnou vůlí a charakterem, lidi čestné, přímé, ukázněné, obětavé a odvážné.

Pracovní výchovu - zaměřenou na výchovu k novému, komunistickému vztahu k práci, která se stane potřebou každého člověka v socialistické společnosti.

Estetickou výchovu -  směřovaná k chápání krás ve společnosti a přírodě, rozumění uměleckému obrazu a samostatně umělecky tvořit.

Později se vše doplnilo o výchovu ke kolektivismu, třídní nesmiřitelnosti a nenávisti a internacionalismu. Tedy ke schopnosti spolupracovat se spojeneckými armádami a jejich příslušníky. Což po roce 1968 bylo velmi obtížné z důvodu pocitu pošlapání naší samostatnosti právě těmito spojeneckými armádami. Ten  byl v lidech a tedy i ve vojácích skrytě ale hluboce zakořeněn. Věnovalo se mu hodně času, čtyři hodiny týdně. Bylo podpořeno hromadnými sdělovacími prostředky – televize vysílala pořady KOMPAS a AZIMUT. Byl vydáván deník a týdeník Obrana lidu. Dále pak časopisy ATOM a Zápisník. Prostě boji o myšlení vojáka se věnovalo hodně času.

Cílem bylo, aby voják byl přesvědčen o tom, že stojí na správné straně a byl ochoten za vlast v případě potřeby bojovat a zemřít. K tomu směřoval i ceremoniál vojenské přísahy. Zkuste si její text sehnat a  pokud si je přečtete a zamyslíte se nad ním, bude vám jasné, jak byl voják v hodinách PŠM ovlivňován. Pokud by vše fungovalo jak mělo, byl by voják na vysoké úrovni po stránce motivační, morálně – volní i lidské.

2. Pořadová příprava

Byla považována za důležitý předmět výcviku vojsk a nedílnou součást bojové přípravy. Ukázňovala vojáky, učila je správnému vojenskému držení těla a vzornému vojenskému vystupování. Pěstovala u nich návyky rychle a přesně reagovat na povely, přesně provádět pořadové cviky a vštěpovala jim obratnost, hbitost a vytrvalost.

Dále pak a to bylo pro bojové použití vojáka nejdůležitější, působila na pořadovou sladěnost jednotek a usnadňoval tak jejich ovládání v boji. Pomáhala zvyšovat bojovou pohotovost vojsk. Byla základem úspěšné bojové přípravy mužstva a jednotek. Prvky pořadové přípravy byly nezbytnou součástí taktických zaměstnání.

A/ pořadová příprava jednotlivce – voják si osvojoval znalosti všeobecných ustanovení Cvičebního řádu a učili se pořadové cviky na místě i za pohybu, se zbraní i beze zbraně, vzdávat vojenskou poctu a učil se pohybovat po bojišti. To zahrnovalo:
- zapamatování si základních pojmů a povelové techniky pro jednotlivce a družstva
- rozvinování do rojnice a zpětné řazení do pochodového tvaru družstva
- reagování na povely k zajištění a odjištění zbraní, nabíjení a vybíjení zbraní
- pohyb přískoky, plížením a plazením
- reakci na povely k přípravě na zteč a k samotnému vykonání zteče
- v šedesátých letech pak se cvičil i postup nasednutí a sesednutí vojáků na tank jako tankového výsadku.

B/ příprava a slaďování jednotek – při společné činnosti u vozidel a s vozidly při nepřetržitém zdokonalování pořadové přípravy jednotlivce. Šlo o:
- zapamatování si základních pojmů a povelové techniky pro čety vyšší jednotky
- nasedání  a vysedaní z vozidel, bojových vozidel a tanků
- nácvik zaujímání bojových linií vozidel a přecházení z linie do pochodových proudů
- přechod z pochodové sestavy nebo pochodových proudů do předbojových sestav a z nich do
  bojových linií
- reakci jednotek na povely, znamení a signály určených pro navádění vozidel a jiné činnosti.

Například pro zastavení jednotek, jejich rozpohybování a podobně. Zvláště pak na varovné signály s vazbou na ohrožení vojsk - poplachy. Tyto signály se vydávají  pažemi, hlasem, praporky a za snížené viditelnosti barevnými světly. V bojové situaci pak pomocí signálních střel, dýmů a světel.

3. Střelecká příprava

Byla jedním ze základních předmětů bojové přípravy. V základním výcviku se voják musel naučit ovládat co nejlépe základní zbraň a to samopal Sa-58, ráže 7,62 milimetrů. V šedesátých letech bylo přímo součástí doktríny pozemního boje tvrzení, že palba pěchoty je základním prostředkem k ničení nepřítele v boji.  Z toho plyne vážnost, jaká se střelecké přípravě kladla. V osmdesátých letech byl tento postulát změněn na tvrzení, že palba motostřeleckých jednotek složená z palby pěchotních zbraní a výzbroje organických vozidel je základní metoda ničení mechanizovaných a obrněných sil nepřítele. Vážnost zůstala, ale došlo k její přeměně s důrazem na  schopnosti palebné spolupráce mezi střelci a těžkou výzbrojí. Je zde vidět rozdíl, který ČSLA udělala ve výzbroji a mobilitě vojsk.

Měla tyto předměty:

A/ základy střelby, zde šlo o pochopení konstrukce zbraní a správného řešení střeleckých úloh. Výuka se děla po organických jednotkách, zpravidla v četě. Voják musel zvládnout:
- účel a konstrukce hlavně a náboje,
- děl výstřelu a základy balistiky,
- význam mířidel, volba hledí a záměrného bodu, s využitím znalostí základů balistiky pak údajům o  převýšení dráhy střely nad záměrnou, údajům o metné dálce  a takzvaném hluchém prostoru při mířené střelbě,
- příčiny rozptylu a vlivu střelce na jeho zmenšení, tedy nácvik správného přilícení, spouštění a držení zbraně a to jak v leže tak i v kleče, ve stoje a za pohybu.
- vliv větru a teploty vzduchu na let střely a vypočítávaní příslušné opravy při střelbě,
- doba letu střely při střelbě na různé dálky vypočítávání velikosti nadběhu při střelbě na pohyblivé cíle - důležité při střelbě na běžící ho protivníka, létající cíle a později u vojáků cvičených pro boj s tanky a jinou technikou
- rozborka a sborka zbraně, čistění a správné nabíjení zásobníků, nábojových pásů, hlavní a
  výmetnic

B/ nauka o zbrani a munici, zde šlo o zvládnutí:
- celkového pochopení konstrukce zbraně, jednotlivých druhů munice a jejich rozpoznávání
- identifikace provozních závad a jejich odstraňování,
- celý komplex ošetřování, ukládání a přepravování zbraní a munice k nim.

C/ pravidla střelby s důrazem na pozorování bojiště a zjišťování dálek. Zde se voják musel naučit:
- orientaci na bojišti pomocí stanovených orientačních bodů
- rozpoznávání vzdáleností pomocí znalosti toho co nevidět na jakou vzdálenost a co je slyšet 
  v podmínkách snížené viditelnosti.
- kdy střílet a jak volit cíle,
- jak a kdy stavět hledí v souvislosti s vývojem situace na bojišti.

D/ způsobů střelby – zde se omezím na způsoby střelby ze samopalu vzor 58. Voják byl cvičen na to, aby správně a bezpečně pro sebe a ostatní příslušníky vlastní jednotky dokázal:
- zaujmout polohu ke střelbě, nabití zbraně a nastavení hledí
- zvládnout vlastní střelbu, tedy přilícení, zamíření a spouštění
- zastavit palbu na povel i bez a obnovit pohotovost k další střelbě

Toto vše musel voják zvládnou v leže, v kleče, ve stoje s oporou i bez, za pohybu a z organických vozidel. V šedesátých letech navíc voják musel zvládnout střelbu jako příslušník tankového výsadku, tedy při jízdě na pancíři tanku. Zde už došlo ke spojování znalostí návyků z předchozích předmětů. Například odhad vzdálenosti umožnil správné nastavení hledí, vyhodnocení podmínek na bojišti pak vedly ke správné volbě polohy ke střelbě.

Do střelecké přípravy byl zahrnut i výcvik v házení ručních granátů. 

Zde šlo o :
- popis a konstrukce jednotlivých typů RG
- bezpečnostní opatření při házení RG na otevřeném terénu, ze zákopů, do budov a z budov
- samotný výcvik v házení RK na dálku a na cíl, z místa i za pohybu, v době základního vojenského výcviku omezen na odhod útočného granátu z okopu na plošný cíl.

Základní vojenský výcvik končil v této oblasti střeleckým cvičením zakončeným ostrými školními střelbami. Střílela se dvě střelecká cvičení.

Cvičení číslo 1 : nekrytě ležící figurína, vzdálenost 100 metrů, tři jednotlivé rány, sčítal se počet bodů, maximální počet byl 30

Cvičení číslo 2 : nekrytě stojící figurína, vzdálenost 400 metrů, dvě krátké dávky po třech nábojích  jediné kritériem byl pád zasažené figuríny.

Po ukončení základního vojenského výcviku a příchodu do organické jednotky byl voják začleněn do své funkce.

U vševojskových útvarů se v šedesátých letech jednalo o střelce z těchto zbraní :
samopal vzor 58,
kulomet vzor 52/57,
pancéřovka vzor 27,
tarasnice vzor 21,
těžký kulomet vzor 37,
těžký kulomet Gorjunov.

Kulomet Gorjunov nahrazoval od poloviny padesátých let československý těžký kulomet vzor 37. Od roku 1961 byl do střeleckých a později motostřeleckých jednotek zaváděn univerzální kulomet vzor 59 s možností jednoduché přestavby na lehký, těžký a protiletadlový kulomet ráže 7,62. U některých útvarů přežíval i samopal vzor 24/26. Ještě v v roce 1986 jsem jich viděl tisíce v ve skladech nedotknutelných zásob pro mobilizované útvary. Nejlepší střelci pak plnily úkoly odstřelovačů a to s odstřelovací puškou 7,62 vzor 54. Od roku asi tak 1965 se objevila skvělá odstřelovací puška SVD Dragunov ráže 7,62. Výsadkové a speciální jednotky používaly upravené verze vedených zbraní a  tomu i samopal vzor 61 ráže 7,65 a později vzor 64 ráže 9 mm. Dále pak byli vojáci vyzbrojeni pistolemi vzor 52 ráže 7,62 a vzor 82 ráže 9 mm.

Do roku 1963 byly pěší jednotky nazývány jako střelecké – vzor SSSR, od tohoto data pak motostřelecké. Výše uvedené těžké zbraně byly v rámci střelecké, později motostřelecké roty vedeny u čety doprovodných zbraní, která měla kulometné a tarasnicové družstvo. Odstřelovači byli ve velitelském družstvu.

Nástup obrněných transportérů OT-64 SKOT s jejich těžkým kulometem KPVT ráže 14,5 mm a příchod RPG-7 znamená zrušení kulometných a tarasnicových družstev. Tarasnice potom dosloužily jako doplňkový výzbroj lafetovaná na OT 62 TOPAS. V roce 1978 až 1979 byly roty na OT 64, které byly v porovnání s rotami na bojových vozidlech pěchoty BVP-1 palebně slabší, doplněny jedním OT-64 s granátometným družstvem s granátomety AGS 17 ráže 30 mm. V roce 1971 byla do české armády zařazena protitanková střela RPG-75. Jednalo se o jednorázově použitelný prostředek, kterým mohla pěchota likvidovat jak obrněné a mobilní (tanky, vrtulníky), tak pevné cíle (např. opevnění). Používala se jako doplňková výzbroj každých dvou střelců ze samopalu v mechanizovaných družstvech. Stejně tak ji využívaly i speciální jednotky.

Z tohoto přehledu vyplývá, že rozsah střelecké přípravy pro vševojskové útvary byl značný. A to nesmíme zapomínat na střeleckou přípravu střelců a střelců operátorů z palubních zbraní obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty a jiných obrněných prostředků vybavených lafetovanou výzbrojí. Byla to neuvěřitelně pestrá a náročná práce.

4. Ženijní příprava

V ČSLA zahrnoval ženijní příprava polní opevňovací práce, stavbu mostů všech typů, stavbu a údržbu cest, přepravu vojsk přes vodní překážky, maskovací práce, zřizování a překonávání zátarasů. Zahrnovalo i celou škálu úkolů trhacích prací - terénní úpravy, výbušné ničení zátarasů a minových polí, prolamování opevněných pásem pomocí směrových náloží a u speciálních jednotek a jednotek cvičených jako taktické vzdušné výsadky i rychlé hloubení okopů pro ochranu vojáků.
Od poloviny sedmdesátých let k ženijní přípravě přibylo opatření proti požárů a jako úplná novinka i polní příprava pitné vody pomocí mobilních souprav úpraven vody UV 2000, které obsluhovali dva specializovaní hydroženisté.

Dovedné a rychlé provádění ženijních prací mělo zabezpečit vojskům vysoké tempo útoku, odolnost bojových sestav, zaujetí pevné obrany a ochranu proti účinkům zbraní hromadného ničení. Bylo považováno za nutnou podmínku pro dosažení úspěchu v boji.

Tento segment přípravy vojáka na boj znamenal, že voják musel zvládnout teoretické a praktické základy těchto základních oblastí:

A/ polní opevňovací práce - šlo o hloubení a budování okopů, zákopů a spojovacích zákopů.
Okop je určen k výhodnému vedení palby, pozorování a ochraně před působením nepřátelských zbraní. Každý voják musel zvládnou vykopat okop pro střelbu vleže ze samopalu a po zařazení k jednotce potom okop pro střelbu v kleče a vstoje ze zbraně jemu přidělené v následném výcviku.
Historicky šlo o okopy pro střelbu ze samopalu, kulometu a pancéřovky. V době, kdy byly zařazeny ve výzbroji, šlo také o okopy pro střelbu z tarasnice, těžkého kulometu a granátometu.
Při jednotkách vybavených obrněnými transportéry a bojovými vozidla pěchoty šlo také o budování okopů pro tyto prostředky. Tankisté samozřejmě museli zvládnout vykopat okop pro svůj tank. U okopů pro vozidla se řešily okopy průjezdné nebo neprůjezdné.
V dalším období a při cvičeních většího rozsahu se provádělo budování zákopů postupným propojováním jednotlivých okopů. Vzniklé zákopy pak umožňovali skryté přemísťování jednotlivých vojáků podle potřeby boje. Původní okopy se změnily ve střeliště jednotlivých zbraní.
Do této soustavy pak patří i budování spojovacích zákopů, které sloužily ke skrytému přesunu vojáků a materiálu do zákopů a mezi nimi.

B/ zřizování zátarasů a jejich překonávání. Voják musel pochopit, že terén není vždy takový, aby vyhovoval našim obranným zámyslů a naopak, že pokud budeme útočit bude protivníkem upraven tak, aby náš postup byl co nejvíce obtížný.
Přirozené překážky jsou vodní toky, husté porosty, stavby, strže, rokle, skalní stěny a podobně.. Umělé překážky ze nazývají zátarasy.

Dělí se podle tohoto klíče:
- protitankové výbušné - protitanková minová pole, nastražené jednotlivé protitankové miny a fugasy
- protitankové nevýbušné - lesní záseky, kůlové zátarasy, protitankové příkopy, stěny a srázy, zábrany, zaplavení a rozbahnění terénu
- protipěchotní výbušné – protipěchotní minová pole, jednotlivé protipěchotní miny, fugasy a ohňometné nástrahy
- proti pěchotní nevýbušné – drátěné zátarasy všech verzí, záseky, barikády
Tuto sestavu musel voják znát a umět budovat  pokud se stal příslušníkem ženijních jednotek různého stupně.

Voják vševojskového útvaru se musel naučit budovat zátarasy : 
- přenosné, tedy rohatky a ježky,
- pevné, tedy nízký, vysoký a kombinovaný zátaras
- zátarasy skládací a pohyblivé, někdy se jim říkalo Bruno válce, od konce šedesátých let se přestaly používat. V této době se také přestal používat přenosný zátaras drátěný koberec Dk 4.
 
Pokud vojáci zátarasy vybudovali, tak jako druhou fázi výcviku se učili je překonával podlézáním, vystříháváním průchodů, stržením a odvlečením potřebné části nebo přebíháním pomocí improvizovaných lávek.

C/ Překonávání vodních překážek - v době, kdy ČSLA neměla potřebná množství obojživelné techniky, musel voják zvládnout přechod přes vodní překážku pomocí improvizovaných prostředků přepravy - malé vory, plaváním, broděním a pomocí plovacího kola vytvořeného z vojskového ochranného pláště, což byl hlavní segment ochrany jednotlivce proti použití otravných látek.

D/ Maskovaní - tato činnost byla považována za doplněk taktické přípravy. Voják se musel naučit maskovat své postavení, pohyb, motorovou techniku a materiál. Maskování mělo a má i dnes zajistit odstranění nebo předejití projevům nemaskujících příznaků.

Voják musel pochopit a naučit se využívat:
- přírodní maskování, jehož podstatou je vhodné umístění objektů v terénu využitím terénních  nerovností a pokrytosti. V co největší míře se využívá skrytu v lesích, křovinách, alejích, úvozových cestách, roklích a v zastavěných prostorech
- technické maskování, při němž se využívalo maskovacích barev, přírodních a umělých masek, deformačních prostředků, klamných staveb a jiných maskovacích prostředků
- maskovaní proti agenturnímu průzkumu.

Voják měl dispozici tyto maskovací prostředky:
- polní stejnokroj  vzor 60(jehličky), později polní oděv vzor 85
- zimní maskovací oděv MO-Z
- maska M měnitelných rozměrů tvořená modelovými dílci a téměř libovolných rozměrů
- souprav barev pro letní a zimní maskovaní objektů a techniky
- masky z přírodních materiálů
- klamné objekty a makety zhotovené z čehokoliv vyhovujícího sloužící k upoutání pozornosti průzkumu protivníka
- prostředky speciálního maskování, které zahrnovaly zejména maskování světelné, zvukové,radiolokační -  třeba koutové odrážeče a hliníkové pásky, tepelné proti infra průzkumu, dýmové apod.

5. Zdravotnická příprava

Být vojákem  znamená účastnit se po dlouhou dobu rizikového života. Voják je i v době míru trvale ohrožen na zdraví a životě. Je to dáno tím, že pracuje v náročných terénních podmínkách, je přítomna technika všeho druhu, cvičná i ostrá munice a náročný výcvik. V boji pak přistupuje celá škála možností působení nepřítele, která je zaměřena na jedno – vyřadit vojáka z boje jakýmkoliv způsobem.

Voják musel zvládnou v této oblasti hodně věcí. A jednalo se tedy o tyto znalosti :

A/ Svépomoc a vzájemná pomoc - poskytnutí první pomoci spolubojovníkovi nazývané vzájemná pomoc a pokud utrpí zranění sám a není nikdo na blízku měl by být schopen si poskytnou svépomoc, tedy ošetřit sám sebe. Do této činnosti patří:
- vyhledání a vyproštění raněného, základní očista případně uhašení hořícího oděvu - například u raněných tankistů
- zastavení krvácení, ošetření rány či ran sterilním obvazem svým nebo tím co má u sebe raněný
- přiložení neprodyšného obvazu u zranění hrudníku – zabránění pneumotoraxu,
- opatření proti udušení, šoku,
- znehybnění zlomenin,
- vynesení, odvlečení raněného z prostoru kde by mohlo dojít k dalšímu zranění, případně jeho ukrytí v rotním hnízdě raněných a není-li jiná možnost, zajistit jeho odsun k první odborné lékařské pomoci.

Bylo potřeba, aby voják věděl, jak zastavit krvácení, jak zaškrcovat rány. Musel vědět, že z ran se nevyndávají cizí tělesa a nemanipuluje se s orgány - například vyhřezlé kličky střev se nesmí vpravovat zpět do těla, ale pouze se jemně přichytí obvazem, aniž by se jich poskytovatel pomoci dotýkal. Psychicky je třeba velmi náročné vědět, že raněnému se někdy musí ublížit, aby přežil. Například raněný v šoku ohrožený smrtí ze zapadnutí jazyka se prostě umístí do stabilizované polohy a jazyk se mu vytáhne a spínacím špendlíkem se připne k límci blůzy. Vojáci tedy cvičili různé druhy obvazování a ošetřování.
Voják musel znát zásady předcházení a ošetření omrzlin, ošetření popálenin, předcházení a první pomoc při úžehu a úpalu.

B/ transport raněných. Protože jde o fyzicky náročnou činnost bylo cvičeno:
- odtažení raněného plazením, plížením po čtyřech, odtažením plížením po boku
- odnesení na zádech, odnesení v náruči s pomocí univerzálního zdravotnického popruhu nebo odnesení raněného přehozeného přes ramena.
- transport raněného ve dvojic na nosítkách, na pevné podložce-třeba zbrani, nebo na složených rukou.

C/ zásady vojenské hygieny. Tyto jsou stěžejní po celou dobu moderního vojenství pro všechny vojáky a ve všech armádách. Jde o osobní hygienu:
- ranní hygiena a otužování
- průběžná denní hygiena a úplná hygiena před spaním
- pravidelné holení a koupání, stříhání vlasů a nehtů
- pravidelná výměna prádla a ložního materiálu
- udržování oděvu, obuvi a lůžka v čistotě

Dále pak o takzvanou kolektivní hygienu :
- udržování čistoty a pořádku v ložnicích, ve společných místnostech, na chodbách a záchodech
- pravidelné větrání místností a jejich řádné osvětlení
V polních podmínkách se pak dodržovala co nejpřísněji stejná opatření a byla doplněna o další úkoly:
- udržování polních lahví naprosté čistotě, pití pouze převařené vody pokud to není možné tak si musí upravit vodu pomocí tabletek pro úpravu vody. Dříve Pantocit a později Dikacit. Tato látka likvidovala mikroby, ale nezbavila vodu zamoření nebo radioaktivity.
- stravování v polních podmínkách musí vyloučit vznik hromadných infekcí z nekvalitní stravy.
- musí dojít k vyloučení zbytečných poranění ze špatně použité výstroje. Například do poloviny šedesátých let se používali onuce. Jejich nesprávné navinutí na nohy dokázalo při pochodu na větší vzdálenost vyřadit i polovinu vojáků.

D/ zdravotní příprava pro podmínky použití zbraní hromadného ničení.
Jde o extrémní podmínky boje a zranění nebo poškození zdraví jsou velmi rozmanitá. Ale zde šlo o poskytnutí pomoci které v civilním životě nemají obdoby.
- ozáření radioaktivními paprsky. Jeho účinky částečně omezilo včasné použití radioprotektivní látky, ta byla zavedena v polovině sedmdesátých let a jmenovala se Cistamin.
- zasažení dusivými látkami použití čichavcích ampulí z individuálního protichemického balíčku
- potřísněnou pokožku látkami zpuchýřujícími a nervově paralytickými – použít neprodleně roztok připravený v IPB
- okamžité použití antidota proti nervově paralytickým látkám. Buď laická injekční stříkačka a od roku 1982 pomocí autoinjektoru GAI.

Pokud voják byl vybrán, prošel speciálním vojenským kurzem pro zdravotníky a potom byl určován jako zdravotní a tedy jako předstupeň první lékařské pomoci. Naučil se poměrně dost věcí. Mezi jiným zásady vyprošťování raněných z hromadných ztrát lidí techniky, používání univerzálního zdravotního popruhu a jiné dovednost.

6. Ochrana proti zbraním hromadného ničení

V šedesátých letech platil pohled na soudobý boj, který pravil, že se vyznačuje používáním atomových zbraní a jiných prostředků hromadného ničení. Tento způsob boje vyžadoval po vojácích co nejlepší vycvičenost, vytrvalost, železnou vojenskou kázeň a nezlomnou vůli k vítězství nad nepřítelem.

Tato příprava tehdy nazývaná protichemickou přípravou, zkratka PCHP, a byla považována za velmi významnou složku přípravy vojáka na boj. Cílem bylo naučit vojáky  s bojovými vlastnostmi atomových a chemických zbraní, naučit je jak  proti účinkům těchto zbraní chránit nejen sebe, ale i svěřenou techniku, jak odstraňovat následky napadení atomovými, chemickými a biologickými zbraněmi.

V osmdesátých letech byly tyto zbraně nazývány zbraněmi hromadného ničení a byly děleny na jaderné zbraně, bojové otravné látky a bojové biologické prostředky. Někdy se k nim přiřazovali i zápalné bojové prostředky, které v té době prošli prudkým rozvojem a některé systémy vykazovali velmi destruktivního účinku jak na živou sílu tak na materiál a techniku.

Předmět se nazýval ochrana proti zbraním hromadného ničení zkratky OPZHN.
Pokud byla hrozba užití ZHN aktuální, tak se muselo počítat s těžkou destrukcí terénu, masovými ztrátami živé síly a bojové techniky. O důsledcích pro civilní obyvatelstvo se raději nezmiňuji.

Za těchto podmínek se PCHO a později OPZHD staly velmi významnou složkou výcviku vojáka. Cílem bylo vojáka seznámit s jednotlivými ničivými účinky jednotlivých zbraní hromadného ničení a naučit ho, jak chránit sebe sama a svěřenou bojovou techniku proti těmto účinků. Dále se voják učil jak provést odstranění následků napadení těmito zbraněmi.

A/ Co musel voják vědět o těchto zbraních? Že se dělí na :

- zbraně jaderné: dopravované na cíl letecky, raketovými nosiči, dělostřelecky a nebo odpáleny 
  jako mina

- zbraně chemické dělené na
  dusivé – chlor, chlorkyan, chlorpikryn, fosgen a difosgen
  všeobecně  jedovaté - kyanovodím, arzenovodík
  zpuchýřující – yperit, dusíkatý yperit, radioaktivní yperit a lewisit
  nervově paralyzující – tabun, sarin, soman a od osmdesátých let látky V a VX
  psychoaktivní – látky označované jako BZ
  dráždivé – například ADAMSIT či látka CS, známý slzný plyn

Tyto jsou dopravovány na cíl pomocí  vypouštění z tlakových lahví, letecké a dělostřelecké munice, raketami a leteckým  postřikem.

- zbraně biologické a to hlavně bakterie a jejich toxiny vytvářené v napadené potravě nebo otevřených ranách, při vdechnutí či jiném napadení organismu, dopravované na cíl letecky postřikem či v kontejnerech či jakýmkoliv  jiným dostupným způsobem.

B/ ochrana proti jaderným zbraním. Voják byl učen, jak se projevují jednotlivé druhy jaderných explozí a jaké mají ničivé faktory - světelné záření, pronikavá radiace, tlaková vlna a radioaktivní zamoření. A jak se tyto faktory projevují, co je zeslabuje a naopak zesiluje. Naučil se jak se proti nim chránit, jak se chovat po přechodu jednotlivých účinků. Dověděl se vše potřebné o takzvané nemoci z ozáření, jaké má stupně, jak se léčí, jak použít radioprotektivní látku CISTAMIN a jak se vůbec pozná. Naučil se používat osobní protichemické pomůcky - ochranou masku, vojskový ochranný plášť, protichemické přezůvky - slavné „atomkecky“ a „atombordel“, později soupravu JP-75.

Musel znát ochranné vlastnosti terénu, staveb a polních opevňovacích objektů, a hlavně jak jednotlivé prvky zeslabují účinek pronikavé radiace a ostatních ničivých faktorů. Navíc každý voják měl osobní dozimetr, který byl jednotkou vyhodnocován.

Zde bych chtěl uvést, že v šedesátých letech platilo opatření, že jednotka zasažená tak velkou dávkou ozáření, že její příslušníci nemohou přežít, se automaticky vyčleňovala z bojové sestavy a byla vržena do okamžitého útoku. Považovalo se za lepší nechat vojáky padnou v boji, než je nechat zemřít pomalou a trýznivou nemocí z ozáření. V osmdesátých letech se o podobné možnosti mlčelo a mlžilo se.

C/ ochrana proti chemickým zbraním. Voják se musel naučit, jak se jednotlivé látky projevují při vnímání vlastními smysly - jak jsou cítit, jakou vyvolávají chuť v ústech, jak na ně reagují oči. Učil se pochopit jak se projevují na terénu, na vegetaci a na zvířatech.

a) Nejúčinnější jsou nervově paralyzující -  pronikají do těla všemi způsoby a rychlost usmrcení je mimořádná. Je nutná ochrana celého povrchu těla, dýchacích cest. Pomoc je jediná, včas dodat do těla antidotum proti nervově paralytickým látkám. Buď laická injekční stříkačka a od   roku 1982 pomocí autoinjektoru GAI. Jde o látku Atropin. Jed se vyhání jedem.

b) Všeobecně jedovaté - napadají tělo cestou dýchacích cest. Nasadit ochranou masku, vsunout do ní ampuli s protijedem z individuálního protichemického balíčku a pokud je to málo tak co nejdříve pomoci inhalací kyslíku - lékařská pomoc.

c) Zpuchýřující – opět vstupují do těla všemi cestami. Jejich účinnost je vysoká, způsobená poškození jsou devastující, poškození trvalá, smrt velmi trýznivá. Ochrana jako u nervových látek, co nejrychleji provést odmoření zasažených částí těla. Oči a ústa propláchnout slabým roztokem jedlé sody. Při zasažení plic dodat kyslík bez přetlaku.

d) Dusivé - stačí ochrana pomocí masky, při nadýchání prodýchat kyslíkem bez tlaku. Pomocí čichavcích ampulí z individuálního protichemického balíčku uvolnit křeče dýchacích cest.

e) Dráždivé – ochranná maska, vysokým tlakem vzduchu vyfoukat krystalky z oděvu.

f) Psychoaktivní – ochranné masky. Zasažené osoby izolovat, v případě potřeby do vyprchání účinků oddělit. Hrozí sebevraždy, napadání jiných vojáků a chování, které ohrožuje život zasažených a ostatních vojáků.

C/ ochrana proti bojovým biologickým prostředkům. Zde je jistou výhodou menší rychlost účinku. Jde o kouzlo inkubační doby. Ta je od 2 hodin u botulismu přes jeden den u antraxu a moru, dvou až tří dnů u mozkomíšních zánětů a vozhřivky až po 7 dnů u skvrnitého tyfu. Ochrana jako u všeobecně jedovatých látek, jinak očkování, karantény a jiná běžná lékařská opatření.

D/ prostředky protiradiační a protichemické ochrany.
Jako základ je potřeba považovat protichemické soupravy jednotlivce. Dříve to byl vojskový ochranný plášť doplněný přezůvkami, rukavicemi a ochranou maskou M-3. Později šlo o jednorázovou soupravu JP-75 doplněnou maskou M-10.
Dále pak o Individuální protichemický balíček, který umožnil odmoření nejnutnějších částí těla a výstroje. Dále obsahoval dýchací ampule s protijedy proti kyanovodíku, dráždivým látkám a uvolňujícími křečemi stažené dýchací cesty.
Univerzální odmořovací souprava sloužila pro odmoření oděvu, obuvi, zbraně a nejnutnějšího materiálu.
Osobní dozimetr – sloužil pro zjištění stupně ozáření vojáka radiací
Cistamin byl radioprotetkivní látkou. Měl schopnost až o jeden stupeň snížit účinky ozáření vojáka. Tak se z předpokládané nemoci z ozáření třetího stupně stal stupeň druhý.

Později při výcviku osádek jednotek se voják setkal naučil se používat další prostředky.
SKOJ-58a - souprava pro kontrolu ozáření jednotlivce, vyhodnocovala osobní dozimetry
AS-67 – automatický signalizátor úrovně radiace, který měřil hodnotu dosažené dávky a po dosažení nastavené úrovně vyhlásí poplach
Radiometrický ochranný blok – je určen k ochraně osádek bojové techniky před tlakovou vlnou a radioaktivním zamořením. Automaticky zapíná zařízení pro utěsnění techniky a po  dosažení nastavené úrovně radiace v R/s zapínal filtrační a ventilační zařízení.
Indikátor, rentgenometr a radiometr – měřily různé hodnoty radioaktivního záření a zamoření. Později byly nahrazeny Intenzimetrem vzor 65. Šlo o špičkový přístroj.
Chemický průkazník ze šedesátých let byl nahrazen chemickým průkazníkem CHP-71. Dokázaly indikovat i velmi slabé úrovně zamoření a hlavně ten druhý ohromil jednoduchostí a účinností  i nové spojence v mezinárodních misích.
AOS -I, AOS-II a AOS-3 – tedy automobilní odmořovací souprava pro vozidla s kompresorem, bez kompresoru a na elektrický pohon. Šlo tedy o prostředky pro odmořování motorové techniky s kompresorem, bez kompresoru a pomocí elektricky poháněných čerpadel.

Dokonalý výcvik v používání tohoto matriálu byl opravdu prováděn a měl velkou vážnost. Opět to byla náročná a velmi proměnlivá součást výcviku vojáka.

7. Tělesná příprava

Tvořila důležitou součást bojové přípravy. Měla zajistit další harmonickou vývoj a výchovu všech příslušníků ČSLA.

Měla se podílet na zvyšování:
- otužilosti, upevnění zdravotního stravu a zmužilosti vojáků
- fyzické výkonnosti vojáků
- rozvoji jejich volních vlastností
- psychické připravenosti a odolnosti
- pohybových dovedností a potřebných vojenských praktických návyků.

Předpokládalo se, že má vliv na upevňování zdraví, otužování organismu, poskytuje radost  a osvěžení po náročné a namáhavé práci a účelně doplňuje osobní volno vojáků jako aktivní forma odpočinku. Její řádné vedení mělo přímý vliv na přípravu vojáků pro vedení složité bojové činnosti a ke splnění stanovených norem.

Byla prováděna ve třech základních organizačních formách:
- ranní tělesné cvičení v délce 30 minut  a to už 10 minut po budíčku za každého počasí, každý den mimo neděli nebo státní svátek. Zde se kladl důraz na otužování, kterému měla napomáhat ústroj stanovená podle počasí.
- zvláštní formy, což byl tělesný trénink za přesunu v různých dopravních prostředcích, tělesná cvičení ve zvláštních podmínkách a tělovýchovné chvilky, které se provádí několikrát za týden v různé době a podle potřeby s využitím výstroje, výzbroje a bojové techniky
- sportovní činnost, později nazývaná masová sportovní činnost, hlavně v době osobního volna a spíše necháno na aktivitě vojáků. Zpravidla to skončilo kopanou nebo nohejbalem.

Plánovala se a prováděla se podle těchto požadavků:
- vzájemná souvislost s úkoly bojové přípravy
- pravidelnost a soustavnost v průběhu výcvikového roku
- vzájemné spojení a působení jednotlivých organizačních forem
- tělesné zatížení rozdělit rovnoměrně a se stoupajícím trendem
- provedení podřídit stupni rozvoje fyzické výkonnosti a tělesné zdatnosti vojáků i jejich zdravotního stavu

Byly stanoveny tři varianty výstroje:
Výstroj číslo jedna : sportovní (trenýrky, sportovní obuv, tílko, tepláková souprava a plavky), pro ranní tělesná cvičení, sportovní činnosti ve volném čase a při atletických soutěžích.

Výstroj číslo dvě : kalhoty, boty, bez čepice s obnaženou horní polovinou těla nebo v košili, pro ranní tělesná cvičení v polních podmínkách, při praktických cvičeních

Výstroj číslo tři : polní stejnokroj pro praktická cvičení, při tvrdé tělesné přípravě jako je  překážková dráha, zrychlené přesuny, trénování s ručnímu granáty a při inspekčních kontrolách.

Co se cvičilo?
- pohybové a uvolňovací cviky, dřepy, výpady a silové cviky-shyby, kliky a podobně. V šedesátých letech také společné cviky jako vzpírání velkých břemen, přetahování a vzájemné transporty kolegů
- běhy a to člunkový běh, krátké 60 a 100 metrové  sprinty a běhy vytrvalostní na 1,5 a 10 kilometrů, u speciálních jednotek i více.
- plavání a to v bazénech i přírodních nádržích a to jak v odlehčené výstroji – plavkách tak v polní výstroji za pomoci podpůrných prostředků - nácvik násilného překonání vodních překážek
- házení granátů na dálku a na cíl, z místa, v pohybu v kleče i v leže.
- sebeobrana a boj z blízka. To bylo složitější - cvičil se boj zblízka pomocí úderů pažemi a kopů, s chvaty a úchopy. Dále se cvičil boj zblízka pomocí nože, ženijní lopatkou a holí.
- boj z blízka pomocí zbraně - šerm bodákem, údery pažbou i závěrem zbraně. Souběžně s výcvikem provádění ofenzivních postupů se cvičilo jak tyto aktivity odrážet a protivníka zneškodnit.
- překonávání překážek, což znamenalo trénovat přeskakování příkopů, překonávání stěn závěsem nebo tahem, šplhání na laně, tyčích a stromech.
- v šedesátých letech a snad ještě v polovině sedmdesátých let se prováděl lyžařský výcvik.

Na co se cvičení zaměřovalo? Cvičení se zaměřovalo podle potřeby  a šlo rozvoj :
- pohybových, volních a speciálních vlastností
- rychlosti a rychlosti reakce
- rychlostní vytrvalosti
- obratnosti
- odvahy a rozhodnosti
- speciálních vlastností.

Kde se cvičilo?
- gymnastika se cvičila v tělocvičnách a vhodném posádkovém cvičišti vybaveném potřebnými zařízeními
- překážkové dráhy modifikované podle druhu vojsk. Byly vybudovány překážkové dráhy pro:
  - všechny jednotky pozemních vojsk
  - pro tankové, automobilní a ženijní jednotky
  - pro jednotky letectva a vojsk protivzdušné obrany státu
  - pro jednotky Pohraniční stráže
  - pro speciální a výsadkové síly
- posádková cvičiště a stezky pro zrychlené přesuny
- vojenské lyžařské areály pro lyžařský výcvik
- plovárny a kryté bazény a otevřené vodní plochy pro výcvik v plavání

Z uvedeného výčtu je vidět že tělesná příprava pokud by byla vedena s plnou odpovědností by měla na formování fyzických schopností vojáka a jeho morálně volních vlastností významný vliv.

8. Spojovací příprava

Spojení je základním prostředkem zabezpečení velení vojskům. Ztráta spojení znamená ztrátu velení a ztráta velení znamenala porážku a neúspěch v boji.

V šedesátých letech se voják-jednotlivec musel naučit povinnosti bojového chování spojky. Pokud byl předurčen pro vyšší stupeň, šlo o výcvik vojáka jako motocyklové spojky - kurýra. V polovině sedmdesátých let byl tento institut opuštěn a i když ve skladech nedotknutelných zásob zůstaly možná i tisíce motocyklů ČZ 175 a Jawa 250 v jednoduchých vojenských verzích. Tiše stárly - nebyl na jejich použití nikdo cvičen. Pravděpodobně se v této fázi spoléhalo na vojáky ze zálohy.
Spojovací příprava byla v nové době vedena tak, aby voják zvládl základy radiofonického spojení a ovládl základní spojovací prostředky. Byla pro vojáky, kteří nebyli zařazeni přímo na funkce u spojovacího vojska a u spojovacích jednotek vševojskových útvarů pouze zaměstnáním informativním a vedla k tomu, aby dokázali ovládat vnitřní hovorová zařízení tanků, bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů. Na úrovni družstev pak museli zvládnout ovládání spojovacích prostředků krátkého dosahu. Pro zjednodušení je pak zajištěno to, že vojenský rádiový provoz je veden radiofonicky.

Do spojovací přípravy byl zahrnut i provoz po polních telefonních linkách a používání telefonních přístrojů ve stálých posádkách.
Dále vojáci byly povinni zvládnou hláskovací a kódovací tabulky
Velitelé družstev a střelci operátoři pak museli zvládnout v plném rozsahu provoz rádiových stanicí pro vnější spojení mezi sebou navzájem a s nadřízeným velitelem.
V období sledovaném tímto pojednání se používaly tyto spojovací prostředky:
Hovorové zařízení R-124 které sloužilo pro dohovor mezi příslušníky osádky tanku
Rádiová stanice R-123 a R-123M sloužila v tancích T-55A a  AM k vnějšímu spojení, modernizovaný typ pak v tancích T-72 pro spojení mezi tanky na úrovni čet a v rotě.
Rádiová stanice R-113 radiostanice obrněných transportérů
Rádiové stanice pro spojení na úrovni jednotek rota,baterie
R105d    36,0-46,1 MHz    pěchota a sesedlé motostřelecké jednotky
R108d    28,0-36,5 MHz    dělostřelectvo
R109d    21,5-28,5 MHz    protivzdušná obrana
R114d    20,0-26,0 MHz    tankové jednotky-velitelské tanky
Radiostanice R-105D, R-108D, R-109D byly zkonstruovány v padesátých letech v Sovětském svazu a používaly se ke komunikaci od úrovně divize až po rotu. Zajímavostí je, že radiostanice této řady sloužily u naší armády až do 2. poloviny devadesátých  let i přes svou značnou zastaralost. V průběhu více jak čtyřicetileté služby těchto radiostanic u nás, bylo v SSSR zkonstruováno několik dalších, modernějších typů jako např. řada R-105M již na bázi tranzistorů, či ještě modernější R-107. Žádný s těchto typů však do naší armády zaveden nebyl, především z finančních důvodů. Radiostanice R-105D, R-108D, R-109D byly v podstatě identické typy lišící se jen frekvenčním rozsahem (R-109D 21.5-28.5MHz, R-108D 28-36.5MHz, R-105D 36-46.1MHz.) Velkým nedostatkem byla značná hmotnost kompletu, která dosahovala až 20 Kg, což kladlo značné nároky na fyzickou kondici radisty. V praxi se proto častěji používaly na vozidlech. Z tohoto důvodu byl již v základním kompletu obsažen vozidlový držák antény s přípojným kabelem. Napájení obstarávaly dva olověné akumulátory každý o napětí 2,4 V. Vysílací výkon radiostanice byl 1,2W. Provoz výhradně simplexní telefonií. Veškerý tento materiál se vyznačoval velmi solidní odolností mechanickou a mimořádnou spolehlivostí. Na závadu byl pouze fakt, že tyto radiostanice byly dost rozměrné a těžké.

Zvláště radiostanice R-105D byla mimořádné zařízení. Bylo ji možno mimo normální spojení používat i jako retranslační zařízení a někdy bylo možno ji umístit na vyvýšené místo a ovládat ji dálkově pomocí polního telefonu. O její odolnosti svědčí i to, že jsem viděl jak spadla za jízdy z vozidla T-148 a jiná Tatra ji přejela všemi koly. I přes tento deformační počinek si radiostanice zachovala funkčnost.

Rádiové stanice pro spojení na úrovni družstvo-četa a mezi veliteli čet a velitelem roty
RF-11
RF-10
RF 11 M/2 je jednoduchá, polní radiostanice krátkého dosahu vyráběná v 60. letech. Její konstrukce vychází z německé radiostanice KlFuSpr (Klein-Funk-Sprechgerät) vyráběné během 2. světové války. Komplet obsahuje dvě základní jednotky: vlastní radiostanici a oddělený napájecí zdroj, obojí nesené na opasku radiooperátora. Model RF 11 M/2 byl pozdější verzí stanice RF 11 a RF 11 M, které jsou vzhledově identické, ale pracují ve frekvenčním rozsahu 23 - 28 Mhz. Stanice RF 11 M/2 pracuje narozdíl od svých předchůdkyň na frekvenčním rozsahu 48,5 - 51,5 Mhz. Při kanálové rozteči 150 khz má tak uživatel k dispozici celkem 21 kanálů. Vysílací výkon je minimálně 30 mW. Napájecí zdroj má napětí 1,5 V. Stanice byla nahrazena v sedmdesátých letech radiostanicí RF 10.

RF 10 byla vyvinuta na přelomu 60. a 70. let pod názvem TAKT 1 pro spojení na úrovni četa - rota a poté zavedena do výzbroje naší armády. Její výroba pokračovala až do poloviny osmdesátých let. Celkem bylo vyrobeno 30 000 kusů. Stanice má 400 kanálů nastavovaných třemi přepínači. Kanálová rozteč činí 25 khz a frekvenční rozsah 44 - 54 Mhz. Jmenovitý výkon vysílače je 1 W. Je napájena suchým článkem o napětí 6 V. S prutovými anténami v středně zvlněném a zalesněném terénu je možno dosáhnout spojení až na 5 Km. Komplet radiostanice též obsahuje závěsnou drátovou anténu a směrovou dlouho drátovou anténu, která je určena pro dálková spojení. RF 10 byla nahrazena v devadesátých letech univerzální radiostanicí RF 13 Radmila, ale to už je mimo rámec tohoto pojednání.

9. Vojenská topografie

Cílem všech zaměstnání v tomto předmětu je naučit vojáky pohybovat se  s jistotou a bez obav v neznámém terénu, správně hodnotit a účelně využívat vlastností terénu pro plnění bojových úkolů. Voják při svém pohybu v terénu a při plnění úkolů v boji je musí umět správně pojmenovat, vyhledat a využít.

Terénem pak nazýváme zemský povrch tvořený terénními tvary a terénními předměty.
Terénní tvary jsou prvky vytvořené přírodou.
Jsou jednak vhloubené a pak se hodí k ukrytí techniky a živé síly před pozorováním a palbou, pro skrytý postup a přirozené maskování.
Dále pak jsou vyvýšené a  pak se hodí pro zřizování pozorovatelen a stanovišť pro řízení palby.
Terénní předměty jsou pak vytvořené lidskou činností a nebo různými typy porostu.
Jde o mosty, kamenolomy, terénní úpravy při výstavbě cest a jiných komunikací, osamělé budovy a osady či městské konglomerace.

Voják musel vědět a hlavně si pamatovat že z hlediska pokrytosti se terén dělí na :
- otevřený, tedy bez porostu, s malým množstvím terénních předmětů. Je zde dobrá viditelnost,
  špatně se zde maskuje, ochrana proti jaderním zbraním je velmi obtížná. Vyžaduje náročné
  ženijní úpravy a maskovací práce
- polozakrytý, tedy zakrytý z poloviny a je dobře průchodný. Neomezuje vedení paleb. Je zde velké
  množství orientačních bodů a to ulehčuje pohyb, pozorování a orientaci.
- zakrytý, tedy je hustě porostlý a je v něm hodně překážek. Hodí se pro obranu i útok.Umožňuje
  skrytý pohyb a přiblížení k nepříteli. Voják se v tomto terénu musí chovat velmi obezřetně.

Dále pak musel vědět že podle členitosti se dělí na rovinatý, zvlněný, kopcovitý, horský a vysokohorský a znát důsledky,  které to pro boj může mít.

Co se musel voják naučit:

A. Orientovat se v terénu, což znamenalo určit světové strany- pomocí přírodních jevů, podle hodinek a slunce, podle hodinek a měsíce a podle některých typů lidských staveb-kostelů, včelínů, vinohradů a podobně

B. Určení vlastního stanoviště vzhledem k okolním terénním tvarům a předmětům a vzhledem k rozmístění vlastních jednotek a jednotek nepřítele. Zpravidla to záviselo na udání vzdálenosti a směru k alespoň třem, ale lépe čtyřem orientačním bodům - terénním předmětům na horizontě.
Je to zvláštní úloha jejíž řešení je ukryto ve zjišťování směrů a vzdáleností, dobré paměti  a v neposlední řadě i v dobré práci s mapou a buzolou. Tyto prostředky se měl naučit ovládat každý voják a bylo nutné aby se  to naučil dobře. Mohl na tom záviset jeho život v případném boji.

C. Orientace za přesunu, což představovalo zvládnutí pohybu v terénu podle mapy nebo - a to bylo náročnější - podle azimutů a dodaného náčrtu. To nebylo jednoduché a hodně lidí se při tom dokázalo ztratit. Ale pokud se to zvládlo na potřebné úrovni, bylo to velmi dobré. Práce s mapou byla jednodušší, ale na druhou stranu vyžadovala schopnost ji číst.
Mapa je zmenšený obraz zemského povrchu v stanoveném měřítku a zakreslený pomocí smluvených značkek, které zachycují jednotlivé terénní tvary a předměty. Reliéf povrchu je zakreslen pomocí vrstevnic.
Určení vlastního stanoviště je poměrně jednoduché a horní okraj mapy je vždy ten severní. V mapě je možno se najít přesností na jeden metr.

D. Tvorba bojových grafických dokumentů. Voják po základním výcviku pokud byl dobře učen a měl zájem dokázal zpracovávat základní grafické dokumenty. Šlo o :
- situační náčrty – například náčrt dosaženého postavení a okolního terénu, pozorovatelen a
  pozorovaných sektorů
- schéma prostorů a schéma ta bojové situace
- náčrty pochodových  os - pro pátrače, bojové průzkumné hlídky, boční pochodové záštity a
  podobně

V dalším výcviku už jako starší vojáci či poddůstojníci pak zvládali i bojová schémata rozmístění družstev a čet v obraně, náčrty plánu boje při útoku, palebná schémat zbraní a celých malých jednotek.

Pokračování

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více