Kriminalita, hrdelní soudnictví a tresty v předbělohorských městech

Autor: Michal Červenka 🕔︎︎ 👁︎ 32.363

Úvod

Již od nepaměti, stejně jako jiné lidské činnosti, provází člověka v jeho společnosti kriminalita, ať už v podobě menších krádeží, vražd nebo i přečinů proti ideologii. Právě poslední z jmenovaných máme spojený hlavně s dobou komunismu v naší republice, ale  souzení tohoto deliktu sahá daleko hlouběji do historie našeho národa.

Ne vždy se však delikty soudily u městských soudů a trestaly na základě jejich výroku. K jejich zřízení a využívání ale přesto došlo vcelku brzy. Již ve 13. století užívala hrdelního práva nejen některá královská města, ale i města poddanská. Tak se tohoto práva dostalo městečku Roudnici nad Labem (1237), Přelouči (1295), Polici nad Metují (1295) a například Třebenicím (1299).[1]

Reklama

Roku 1337 vydal král Jan Lucemburský několik listin, v nichž přiznával městům hrdelní pravomoc, s výjimkou některých trestních zločinů. Odvolání od těchto trestních soudů však nechal směřovat rovnou k sobě. Městům připadlo stíhání deliktů, které se netýkaly ani církevní ani světské vrchnosti, protože šlechtici spadali pod trestněprávní pravomoc zemských a komorních soudů, delikty duchovních byly řešeny u konzistorních soudů a delikty obyvatel se zvláštními právy byly řešeny u speciálních tribunálů.[2]

Výkonným orgánem hrdelního práva byla jak v poddanských městech, tak i v královských městech městská rada. Z ní byly vybráni k řešení případu někteří její členové, kteří spolu s rychtářem byli účastni u výslechů. Ti pak referovali o případu před celou radou, a tak výrazně ovlivnili její rozhodnutí. Zatímco v ostatních oblastech byla práva městské rady ohraničena hranicemi města, v trestněprávní oblasti tomu tak nebylo. Před městský soud se dostávali i poddaní jiné vrchnosti než té, která měla svou působnost v okolí města. Průběh celého vyšetřování pak zajišťoval městský rychtář. Ten se účastnil nejen výslechů, ale i ohledání místa činu, exekucí, zajišťoval provinilce a za to vše zodpovídal. Po zajištění se pak o podezřelého – vězně staral biřic, neboli posel právní či šatlavní hospodář. Na konci celého procesu ne výjimečně stáli kati.[3]

Ti, které jsem právě vyjmenoval, tvořili jednotlivé složky trestního řízení. To samo o sobě pak mělo vyhledávací charakter. Dobrovolné přiznání nemělo být úplné, a proto se přistupovalo k útrpnému výslechu. Teprve až při mučení měl vyslýchaný přiznat úplnou pravdu a označit své případné „spolutovaryše“. Při zajištění spoluviníků se dělal ještě tzv. vejvod, což byla konfrontace mezi obviněnými. Snahou spoluviníků samozřejmě bylo, aby obviněný jejich označení stáhl. Poslední možnost k tomu měli na popravišti, ale pokud obviněný neodvolal a „zemřel na tom“, bylo již obtížné, však ne zcela nemožné proti tomuto tvrzení obstát.

Jako právní norma bylo užíváno do roku 1579 Práv městských Brikcího z Licka. Ty však nebyly oficiálně uznány jako směrodatné, ale v praxi byly často užívány. Roku 1579 je nahradil nový zákoník, jehož autorem je Pavel Kristián z Koldína.[4]

Delikty

Delikty proti oficiální ideologii bylo ve většině případů myšleno kacířství a rouhání. S těmito prohřešky se ve větší míře setkáváme až v době po Bílé hoře[5], díky rekatolizaci českých zemí. Nad těmi, jež vystoupili v této době proti katolictví, byl vyřčen ortel nucených  prací v rozmezí několika týdnů až několika let. K tomu ještě museli podepsat prohlášení, že se zříkají pohanství.

Přísněji stíhaným prohřeškem, než bylo kacířství či rouhání, bylo čarodějnictví.[6] To bylo nejčastěji spjato s travičstvím nebo potraty. Však i v době největší hysterie proti čarodějnictví se některým povedlo uniknout trestu, neboť už v té době uznaly soudy, že jde většinou o pověry. Ti co však takové štěstí neměli, dostával se buď pod katův meč, nebo byli upáleni na hranici.

Reklama

Až 11,3 %[7] mohly v celkové bilanci tvořit delikty proti pozemkové vrchnosti. Šlo především o pytláctví. To bylo souzeno poměrně přísně. Mohlo se stát, že konečným ortelem nad obžalovaným z pytláctví byl trest smrti. Později se do této skupiny přidalo zbíhání poddaných z panství.  Pokud se však zběhlí poddaní navrátili zpět, ať už dobrovolně či donuceni, většinou nebyli potrestáni přísně, protože šlechta sama měla zájem na obsazení gruntů.

Velmi přísně bylo v době předbělohorské stíháno infanticidum. nebo-li potrat. I z podezření z tohoto činu se ženy nezřídka dostávaly k útrpnému výslechu. Často se k obvinění z potratu přidávalo obvinění  smilstvo.[8] Při útrpném výslechu šlo tedy ženám o život, protože infanticidum bylo trestáno stětím a často ještě následováno probodnutím srdce kůlem, kdežto smilstvo bylo souzeno „jen“ jako mravností přečin.

Naprostou převahu mezi trestnými činy samozřejmě získaly delikty majetkové, které v některých oblastech tvořilyi více než polovinu z celkového množství trestných činů.  Zde potrestání mělo největší rozsah co do výše trestu. Drobné krádeže byly trestány podmíněným odsouzením k trestu smrti a vypovězením z panství. Loupeže na svobodných silnicích byly trestány trestem smrti. Podobě bylo trestáno i žhářství. Za tento delikt skončil odsouzený na hranici, to však jen tehdy, pokud se neprokázalo neúmyslně zavinění.[9]

Úmysl hrál důležitou roli také v oblasti vražd, tedy abych byl přesnější, již předbělohorské právo dělalo rozdíl mezi zabitím a vraždou (tzv. mordem). V případě neúmyslného zabití mohlo jít vcelku o mírné tresty. Stačilo například „vypokojit“ poškozenou stranu a odsoudit provinilce k podmíněnému trestu smrti. Vraždy však byly trestány stětím, vpletením do kola a podobně.[10] Na výši uloženého trestu mělo také velký vliv společenské postavení obviněného a oběti. Pokud se stalo, že šlechtic zabil sedláka, byl tento čin souzen morálně i právně daleko shovívavěji. Trest se v tomto případě často omezil jen na pokutu. Prakticky však až do Obnoveného zřízení zemského bylo stíhání a vyšetřování trestného činu vraždy záležitostí soukromé iniciativy. Pokud však vražda ohrožovala finanční zájem panovníka, bylo soukromé narovnání zakázáno.[11]

Mravnostní delikty se staly významnějšími co do počtu až v 16. století. Z nich nejčastější bylo smilstvo. To pokud nebylo spojeno s potratem, bylo trestáno u žen vymrskáním z města nebo panství. U mužů pak pouze peněžitou pokutou. Podobně bylo stíháno i cizoložství.[12]

Za  trestný čin byl považován i návod.[13] Pokud bylo například zjištěno, že šlechtic navedl svého poddaného k vraždě, přenesla se trestní odpovědnost z poddaného na pána. Souzen byl i pokus například o vraždu. V městském právu je trestán stejně čin nedokonaný jako dokonaný.[14]

Trestně stíhána je i pomoc. Ta byla nejdříve také spojena s podporováním, bez přímé souvislosti na páchání činu. Za pomoc bylo také považováno neoznámení spáchaného činu státním orgánům. Trestáno je i schvalování trestného činu. Pomoc může být dokonce trestána i trestem smrtí, například za pomoc zemskému zhoubci.[15]

Vina

Na výši uloženého trestu mělo velký vliv zavinění. Pokud byl u obžalovaného prokázán zlý úmysl, byl trestán o to přísněji. Prokázání zlého úmyslu je v městském (i stavovském) právu přímo vyžadováno u trestných činů krádeže, nářku na cti a zhanění, při výboji, vytržení meče či tesáku. Stejně tomu bylo i naopak. I prokázání spáchání trestného činu s dobrým úmyslem se odrazilo na trestu. Pokud byl opravdu zjištěn dobrý úmysl, pachatel byl zbaven trestní odpovědnosti. Stejný vliv na právo mělo prokázání úmyslné nebo neúmyslné nedbalosti. Zatímco úmyslná nedbalost byla trestána například peněžní pokutou, neúmyslná nedbalost nebo-li bezelstnost zbavovala pachatele trestní odpovědnosti také. [16] 

Reklama

Do roku 1579 nesmělo být bráněno odsouzenému v prokazování neviny. V Koldínově zákoníku se však již píše, že než bude obviněnému zjištěna vina, nemá být  považován za „…jakéhožby jej původ aneb žalobník u práva položil…“. Toto pravidlo je vlastně je tím, co se dnes nazývá presumpcí nevinny.[17]

Tresty a okolnosti trestů

Nejen za vraždu, ale i v jiných případech byla hlavním způsobem stíhání delikventa soukromá iniciativa. Postupem času však dochází k přechodu této činnosti do kompetence státních orgánů. To však soukromou iniciativu zcela nevytlačilo a stále se uplatňovala možnost mimosoudních smírů. Panovník sám mohl právem vymáhání peněžitých pokut obdarovat některé soukromé osoby. Ty pak mohli zločince pronásledovat. Rozhodnutí o osudu obžalovaného náleželo soukromým osobám nebo žalobcům, kteří dosáhli odsouzení obviněného. Samozřejmě, v tomto rozhodnutí nemohli prosadit jaký trest chtěli. Pokud byl trest přehnaný, dostala se ke slovu státní autorita.

Zločinec dodaný do vězení, pokud nebyl do 14 dnů obviněn, musel být propuštěn. Výdaje za věznění poddaného i jeho případnou popravu hradila jeho vrchnost, jinak byl rovněž propuštěn.[18]

Již předbělohorské právo zná okolnosti polehčující i přitěžující. Přitěžující okolností může být objekt trestného činu: proti pánu, rodičům, správci. Přitěžující může být i místo jako např. radnice, lázně, kostel a jiná „vejsadní“ místa. Stejně tak i čas měl vliv na výši trestu. Daleko přísněji byl trestán čin spáchaný v noci než ve dne. Přitěžující okolností také byla „nezachovalost“ pachatele. Pokud byl pachatel z osob nepoctivých, byl mu například trest stětím zpřísněn na vpletení do kola. Naopak polehčující okolností je městskému právu logicky zachovalost. Zachovalost mohla dokonce oprostit obžalovaného od obvinění, i když ten, který obvinil, „na tom zemřel“ a sám byl nezachovalý.[19]

Vliv na vynesení rozsudku měla i obrana, jejíž uznání záleželo na tom, zdali útok trval. K uznání obrany byl také důležitý počátek. Ten, jenž vyvolal potyčku, nemohl se již odvolávat na obranu. Přičemž počátkem mohla být myšlena i urážka. Pokud útok trval a šlo o obranu života či odvrácení škod, považuje městské právo obranu za beztrestnou.[20]

Také žaloba byla ovlivněna různými faktory. Pokud se například stala škoda poddanému, právo vznést žalobu se přeneslo na jeho vrchnost.[21] Pokud někdo poháněl k soudu pro škodu, která byla způsobena trestným činem, nesměl tak dělat z částky větší než sám má.[22]

Plné právní odpovědnosti dosáhl podle Koldína muž v 18 letech a dívka v 15 letech.[23] Městské právo v době předbělohorské znalo tresty pěti skupin: ztráta cti, vypovězení, dočasné vězení, doživotní vězení a podmíněné tresty.[24] Uložení trestu pak samozřejmě záleželo na společenském postavení pachatele.

Neznámá nebyla ani peněžní kauce, která zbavovala pachatele trestní odpovědnosti, pokud nedošlo k porušení slibu.

V době před rokem 1620 mělo právo spíše funkci pomsty. Nápravná funkce trestu je v této době teprve v začátcích, například z tělesných trestů byl často užíván trest smrti. Ten byl vykonáván například oběšením, stětím, čtvrcením, upálením za živa, zahrabáním za živa (někdy s probodnutím srdce kůlem), lámání kolem, vláčení ulicemi a lámání kolem. Někdy byl  trest vykonáván i posmrtně, tím bylo například vpletení do kola.[25]

Městské právo přikazuje veřejné vyhlášení rozsudku a zakazuje opíjení odsouzeného před jeho vykonáním. Zároveň přikazuje soudcům poskytnout odsouzenému duchovní útěchu, s možným odkladem trestu o 3 dny.[26]

 Běžné byly i tresty biti, mrskání a zmrzačující tresty, jako například utětí ruky, utětí palce, či vytržení jazyka. Také tresty zneucťující, jako vystavení na pranýři nebo u vchodu kostela, nebylo trestem výjimečným.[27] Trestem také bylo prohlášení za psance nebo vyhnání z města, což bylo častým trestem za přečiny charakteru politického. Pokud se odsouzený vrátil zpět do města, byl často postižen trestem smrti.[28] Až do 17. století byla jedním z možných trestů i konfiskace majetku, v tomto ohledu je ale na rozdíl od práva stavovského městské právo zdrženlivější.[29]

Kati

Na konci celého vyšetřovacího a soudního procesu nezřídka stáli kati, vykonávající často též profesi městského rasa. Tato zvláštní skupina, která se řadila mezi „snížené lidi“ (dále také lidé nemanželského původu, nevěstky, biřici, atd.) hrála v hrdelním soudnictví nezastupitelnou roli. Nejenže často vykonávali rozsudky na odsouzených, ale jejich prací byl také útrpný výslech, který byl ve své době neoddělitelnou součástí vyšetřovacího procesu. Z útrpného výslechu však byly vyloučeny osoby vyššího stavu, děti, těhotné ženy a ženy v šestinedělí, duševně nemocní i osoby vyššího věku. Nejmírnějším způsobem útrpného výslechu byla vazba, čili šněrování rukou, dále palečnice, španělská bota. Pak nastupovalo tzv. suché trápení na žebříku, kde docházelo k vykloubení rameních kloubů a poškození svalů. Pak přišlo na řadu tzv. světlé trápení, kdy byl vyslýchaný na žebříku ještě pálen svíčkami. Často se také používal „kozel“, ten spočíval ve svázání vyslýchaného do kozelce a jeho následné vytažení přes kladku ke stropu. Tereziánský zákoník však útrpný výslech zmírnil a za nejtěžší trest byla považována španělské bota. Od útrpného výslechu tedy odsouzení odcházeli přirozeně s trvalými následky.[30]

Ale ani kat to neměl lehké, nejen že se naň vztahovala pravidla pro snížené lidi (např. seděl sám v hospodě, bydlel v katovně mimo město atd.), nejen že jeho práce byla fyzicky náročná, ale byla pro ní třeba i zručnost a „talent“. Pokud právě zručnost katovi chyběla, mohla se mu stát osudnou. Vlastně jemu i odsouzenému. Pokud se katovi nepovedlo usmrtit odsouzeného na třikrát, bylo to posuzováno jako boží vůle a odsouzený byl propuštěn  (samozřejmě s trvalými následky). Za to kat přesně tuhle situaci často nepřežil. Pochybení se stalo osudným například plzeňskému katovi Janovi, který byl vyslán k popravě do Kladrub.

Tomu se zde nedařilo: „…nedoťal, na kůži hlava zavisela.“ Kat už asi dobře věděl, co ho čeká a dal se na útěk, dav ho však dohonil a donutil ho vykopat odsouzenému hrob. V napjaté atmosféře však dav poté zlynčoval i samotného kata. Plzeňská městské rada pak požadovala za kata finanční náhradu obnosem 50 kop grošů míš.[31]

Prameny

Pokud se chceme zabývat problematikou práva, hrdelního soudnictví či trestů, mohou nám k tomu dopomoci smolné knihy, kam byli zapisovány údaje o případech, rozsudcích a jejich vykonání. Agendu hrdelního soudu vedl městský písař. V některých městech měli dokonce svého krevního písaře, který zaznamenával případné výkony trestů. Dále nám ke studiu problému mohou pomoci trestněprávní zápisy, které do smolných (černých) knih zapisovány nebyly, jako např. útrpná vyznání, reversy, soukromoprávní zápisy aj. Důležitým pramenem k poznání hrdelního soudnictví byly také radní protokoly, ve kterých je zapsána činnost městské rady. Dále nám svou službu mohou, ale již v menší míře, poskytnout městské knihy nebo korespondence městské rady s vrchnostmi či kopiáře.

Závěr

Jak jsem již řekl na začátku, kriminalita provází člověka po dlouhá léta. Logickou reakcí na ní je snaha potrestat ji. V předbělohorské době bylo právo ve srovnání s právem dnešním téměř v začátcích, ale i přesto svůj úkol plnilo. V těchto dobách však, na rozdíl od dnešního práva, mělo právo charakter pomsty. Ale i takto viděné a praktikované právo stálo na začátcích dnešního a utvářelo společnost takovou, jaká byla, aby se z ní vyvinula civilizace dnešního typu.

21.5.2003 Michal Červenka

Seznam použité literatury:
Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s. 15 - 20.
Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979.
Jindřich FRANCEK, Mistři ostrého meče, Pardubice 1995.

[1] Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s. 15.

[2] Tamtéž, s. 15.

[3] Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s. 15-16.

[4] Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s.17.

[5] Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s.18.

[6] Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s.19.

[7] Tamtéž., s. 19.

[8] Tamtéž., s. 20.

[9] Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s. 20.

[10] Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s. 19 - 20.

[11] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s. 16.

[12] Jindřich FRANCEK, K vývoji hrdelního soudnictví v Čechách, in: Hrdelní soudnictví, Pardubice1995, s.20.

[13] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s.20.

[14] Tamtéž., s. 20.]

[15] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s. 20 – 21.

[16] Karel MALÝ, Trestní právo, s. 18 – 19.

[17] Karel MALÝ, Trestní právo, s. 19.

[18] Tamtéž., s. 17.

[19] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s. 21.

[20] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s. 22 - 23.

[21] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s. 24.

[22] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s. 26.

[23] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s. 26.

[24] Tamtéž, s. 26.

[25] Tamtéž, s. 27 – 28.

[26] Tamtéž, s. 28.

[27] Karel MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století, Praha 1979, s. 29.

[28] Tamtéž, s. 30 – 31.

[29] Tamtéž, s. 32 – 33.

[30]  Jindřich FRANCEK, Mistři ostrého meče, Pardubice 1995, s. 13 – 14.

[31] Jindřich FRANCEK, Mistři ostrého meče, Pardubice 1995, s. 34.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více