Svatý Jan Nepomucký, legenda a skutečnost

Autor: Michal Červenka 🕔︎︎ 👁︎ 69.154

Úvod

Téma "Jan Nepomucký, legenda a skutečnost", jsem si ze zadaných vybral, protože já sám v současné době bydlím nedaleko Nepomuku, lépe řečeno v osm kilometrů vzdálené vesničce. Ale nejen proto. Faktem je, že jsem nejednou vedl spor s rodačkou z Nepomuku o tom do jaké míry je nebo není kanonizace Jana z Pomuku založená na legendě. Sám jsem zastával názor, že Janovo svatořečení je založeno na pozdějších výmyslech. Už proto se mi zadání tématu hodilo. Proto, abych zjistil, jak to pravděpodobně bylo…


Svatý Jan Nepomucký
José Campeche, 1798, commons.wikimedia.org

Jan Nepomucký - skutečnost

Reklama

Jak moc se liší legenda od skutečnosti? Byl Jan Nepomucký opravdu takovým světcem, jak o něm vyprávějí historici z dob baroka? Nebo byl pouze jedním z mnoha, ale byl kanonizován pouze účelově?

Pokud chceme na tyto otázky alespoň z části odpovědět, musíme poznat to, co ještě dnes z Janova života poznat můžeme.

První zmínkou je stvrzení pravosti opisu buly papeže Urbana V., které pořídil dne 20. června roku 1369 veřejný notář Jan Nepomucký. Toto osvědčení znělo: „Jan, syn zemřelého Velflína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář“. Tímto zápisem se tedy Jan poprvé ukazuje i v časově zařaditelné historii. Již toto krátké notářské osvědčení nám přináší několik ne bezcenných zpráv o Janově životě. Když listinu stvrzoval v roce 1369 jako veřejný notář, z jeho funkce můžeme s jistotou tvrdit, že mu bylo již více než 20 let. Narodil se tedy někdy v první polovině 14. století. Jan nám také sdělil místo svého narození, jímž  bylo bezpochyby dnešní město Nepomuk, nacházející se asi 36 km jižně od Plzně. V době Janova narození byl Nepomuk trhovou osadou, pro níž se používaly dva názvy - Pomuk a Nepomuk. Tato osada náležela nedalekému cisterciáckému klášteru, který byl roku 1144 fundován z německého Erbachu. Dodnes však nevíme, zda vesnice byla na svém místě již před založením kláštera nebo zdali vznikla kolonizačním úsilím mnichů. Proto také nevím, zda název Pomuk (či Nepomuk) se přenesl z vsi na klášter, nebo bylo-li tomu naopak. Je pravděpodobné, že slovo Nepomuk vzniklo později pro odlišení vsi a kláštera (jako Ne-Pomuk), ale po čase se i slovo Nepomuk používalo střídavě v obou smyslech. Slovo Nepomuk natrvalo převládlo až po husitských válkách, kdy byl klášter definitivně zničen. Johánek samotný se psal „z Pomuka“ (Iohannes de Pomuk). Dále můžeme z Janovy věty s jistotou říci, že byl synem jistého Velflína z Pomuku. I to, ač se to na první pohled nezdá, nám může podat další svědectví, ač s Johánkem spojené už nepřímo. Janův otec nebo děd pravděpodobně přišli na naše území z Německa. Velflín je totiž zdrobnělina německého Wolfgang. O Janově otci toho víme samozřejmě pramálo. Jen to, že byl mezi lety 1355-1367 nepomuckým rychtářem, přičemž druhý rok je pravděpodobným rokem rychtářova úmrtí. O životě Jana i jeho rodiny víme jen málo, protože sám nikdy nepocítil potřebu sepsat alespoň část svého života. Navíc ani v jeho rodném městě na vzpomínku Janova narození mnoho památek nenalezneme. Tou nejvýznamnější pro nás asi bude původně raně gotický kostel, jemuž dal dnešní podobu K. I. Dienzenhofer, který přestavbu v barokním slohu provedl v letech 1734-1738. Kostel se nachází v rohu náměstí se vchodem do malé uličky. Kostel má původně stát na místě světcova rodného domu a malý oltář stojící uprostřed lodi je podle legendy na místě, kde stávala Johánkova kolébka. Z těchto skromných pramenů se tedy nedozvídáme nic o Janově matce, ani o tom, kdy navždy opustil svůj rodný Nepomuk.

Jak jsem již řekl, setkáváme se s Janem poprvé v roce 1369 jako s veřejným notářem. K vykonávání této profese však bylo třeba důkladného vzdělání. Nebylo k tomu sice jako dnes třeba vysoké školy, ale znalost latiny byla nezbytnou. S největší pravděpodobností nabyl Johánek tohoto vzdělání právě v arcibiskupské kanceláři, pro kterou osvědčil pravost přepisu zmíněné buly. Notářskou zkoušku tedy skládal u arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi nebo jeho zástupce. Jan Očko byl strýcem člověka, který bezpochyby silně ovlivnil světcův život a zvláště jeho konec. Byl jím Jan z Jenštejna, který později vystřídal svého strýce na arcibiskupském stolci.

Živnost notáře přinášela Janovi nemalé příjmy. Velký rozruch proto učinilo zjištění, že Jan peníze půjčoval a vymáhal dluhy zpět pod trestem vyobcování z církve. Katoličtí historikové však prokázali, že nepobíral od dlužníků úroky, tudíž nebyl lichvářem. Tato skutečnost nám však ukazuje, že Johánek byl církevně, ale také o to neméně světsky založeným člověkem. Tyto údaje Janovi v našich očích dávají pouze lidštější podobu. Nedá se tedy v souvislosti s Janem z Pomuku mluvit o nějakém odříkání, příkladném životě světce, nemluvě o náboženském fanatismu.

Polepšení v církevní kariéře přinesl Janovi až jinak smutný rok 1380. V té době zemřel arcibiskup Jan Očko, který tím následoval Karla IV. (1378). Václav IV. uprchl před epidemií do říše, což v zápětí udělal i nový pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který předtím Johánka potvrdil ve funkci oltářníka při kapli svatovítské katedrály zasvěcené sv. Erhardovi a Otýlii. Funkce oltářníka přinesla Janovi z Pomuku další nemalé příjmy. Jan se již od roku 1369 nazývá klerikem. Jestli však dosáhl nějakého nižšího svěcení, není dosud známo. Jakmile však získal obročí, musel se co nejdříve stát knězem. Na to už bylo třeba vyšší vzdělání než k výkonu profese notáře. Musel navíc znát liturgické předpisy, zásady křesťanské morálky, měl mít solidní teologické základy a umět správně udílet jednotlivé kněžské svátosti. Tak aspoň přikazovala teorie. Praxe byla samozřejmě jiná. Často vizitace zjistily u knězů lichvu, nebo že žijí pod jednou střechou s osobou opačného pohlaví mladší čtyřiceti let, což církevní předpisy zakazovaly, ale právě tento přestupek byl nejčastější.

Proto Jan z Pomuku započal studium na pražské právnické fakultě a již roku 1381 získal titul bakalář práva. Po té svěřil vedení fary havelského kostela, které mezi tím získal, svému zástupci a odjel na univerzitu do Padovy.

Ani tímto krokem se Jan z Pomuku nijak nevynikal. Čeští studenti navštěvovali padovskou univerzitu už dávno před ním. Mezi české studenty padovské univerzity, kteří se zapsali do dějin patřil například Arnošt z Pardubic nebo také Jan z Jenštejna. Roku 1386 se však Johánek, který se již jako student blížil věku čtyřiceti let, do dějin univerzity zapsal. Studenti si ho ze svého středu zvolili jako rektora. Volili se dva. Jeden italský a druhý zahraniční. Tato funkce byla velmi významná. Rektor se těšil mnoha výsadám, ale naproti tomu to byla funkce velmi finančně náročná. Rektor musel na své náklady uspořádat velkolepou hostinu hned po svém zvolení, dále si musel vydržovat dva sluhy a to ještě nemluvě o reprezentativním ošacení a jiných finančních výdajích. Zvolený rektor se tedy často musel k převzetí funkce téměř až fyzicky nutit. Proto také rektoři nesměli bez zvláštního svolení opustit město.

Reklama

Roku 1387 po dosažení doktorátu církevního práva se Johánek téměř okamžitě odebral domů, kde mu ještě téhož roku byl titul uznán i Pražskou univerzitou.

To vše zatím můžeme tvrdit s jistotou. Stejně jistě také víme, že se někdy během studií nebo krátce před nimi stal Johánek kanovníkem kolegiální kapituly u Sv. Jiljí. Dále víme, že v srpnu 1390 vyměnil místo svatohavelského faráře za žateckého arcijáhena. Přesto však většinu času pobýval v Praze. Funkce žateckého arcijáhena už zřejmě ve 14. století neměla takovou váhu jako v letech předcházejících. Skutečnost, že Johánek držel dva církevní úřady se zdá neslučitelnou s teorií předpisů o církevní hierarchii. Zdá se tedy, že budoucí světec byl za svého života mnohoobročníkem. Pokud ovšem člověk zná církevní právo trochu lépe, ví, že takové tvrzení je mylné, protože Jan byl zároveň farář a kanovník, což církevní právo nevylučovalo. Po čase se však Jan vzdal kanovnictví u Sv. Jiljí a stal se kanovníkem vyšehradským. Kapitulu doktor Johánek zastupoval i v některých právních sporech, takže na svých bedrech nesl vlastně funkce tři. Roku 1389 však Johánek postoupil v církevní hierarchii o další stupínek nahoru. Stal se generálním vikářem, tedy druhým mužem arcidiecéze a arcibiskupovým zástupcem ve většině správních záležitostí. Úřad generálního vikáře byl celkově vzato nezajímavý. Jen občas se k řešení vyskytly perličky, kterou byl například proces s Matějem z Janova. Kazatelem, který vystupoval proti uctívání obrazů a relikvií. Obrátil se dokonce i proti mariánskému kultu, čímž proti sobě popudil i arcibiskupa Jenštejna, který s ním do té doby do jisté míry souhlasil. Podzimní pražská synoda roku 1389 nakonec donutila Matěje z Janova a jeho dva přívržence odvolat hlavní články jejich učení. Johánek se však s Matějovými pokračovateli setkával až do své smrti. Pročítal knihy, které měly obsahovat bludné výroky, vyslýchal kněze, kteří se měli dopustit kázání bludů. Pak odpouštěl i trestal. Kdo by však čekal procesy s koncem na hranici či útrpné výslechy,  ten by se zklamal. Johánek poslouchal obhajoby a pak rozhodl. Tresty za věroučné poklesky měly spíše nápravnou funkci. Zvláště těžkým provinilcům pak vikář zakázal výkon některých kněžských funkcí nebo kazatelství.

Od roku 1379 byl Johánkovým nadřízeným již několikrát zmíněný arcibiskup Jan z Jenštejna. Ten přišel do svého úřadu v poněkud složité době zvláště pro církevní hodnostáře. Jenštejn však zdá se neměl dostatek diplomatického umu, což nakonec zjistili i jeho nejbližší spolupracovníci.

Snaha Karla IV. o návrat papeže z „avignonského zajetí“ do Říma skončila úspěchem. Tak po dlouhé době zasedl papež opět ve věčném městě. Francie se však nechtěla vzdát svého vlivu na církev a tak hned druhého papeže v Římě Urbana VI. opustil téměř celý kardinálský sbor, složený převážně z Francouzů, a odebral se do Francie. Urban odpověděl tím, že si prostě zvolil kardinály nové a mezi nimi právě i pražského arcibiskupa Jana Očka. Kardinálský sbor ve Francii po té, co se ujistil o podpoře francouzského panovníka, zvolil ze svého středu vzdoropapeže Klementa VII. Krátce na to však Karel IV. zemřel. Tak se do víru událostí dostali Václav IV. a Jan z Jenštejna. Oba téměř bez diplomatických zkušeností. Jak se tedy měli orientovat a podle toho chovat v situaci tak složité? Jenštejn tak řešil situaci spíše citem než rozumem. V začátcích vládly mezi Janem z Jenštejna a Václavem IV. přátelské vztahy, ale ty neměly mít dlouhého trvání.

Na tomto místě je třeba podrobněji popsat situaci mezi arcibiskupem a králem, protože přesně ta odbíjela poslední dny a hodiny Johánkova života. Roku 1381 dochází k roztržce mezi Jenštejnem a markrabím moravským Prokopem. Prokop se totiž zastával francouzského sboru kardinálů a jejich papeže. Tak začala řada bojů a zápasů. Další přišel v zápětí, kdy se k Prokopovi přidal litomyšlský biskup Jan Soběslav. Spor došel až tak daleko, že Jenštejn vyhlásil nad Janem Soběslavem klatbu. Z tohoto dříve obávaného trestu si ale koncem 14. století už nikdo mnoho nedělal. Arcibiskupovo počínání však velmi popudilo krále, protože Jan Soběslav i Prokop byli jeho bratranci. Tak se sporů připletl i Václav. Strhla se lavina provokací a odplat. Václav, když arcibiskupa hostil na jednom ze svých hradů, dal Jenštejnovy statky vyplenit. Stoupenci královy strany vymysleli proti Jenštejnovi důmyslný plán. Chtěli oslabit arcibiskupovu moc vytvořením dalšího biskupství. Základem pro něj měly být statky kladrubských benedikinů. Čekalo se jen na smrt opata Racka. Ten také počátkem roku 1393 zemřel. Arcibiskup Jenštejn vědom si hrozby, kterou tento fakt může znamenat, rozjel kolečka úřednického stroje do nejvyšších obrátek a dosáhl toho, že již 10.3. potvrdil generální vikář Jan z Pomuka mnicha Olena novým opatem kladrubským. Jenštejn sice nařídil, aby se přihlásil každý, kdo má proti volbě opata námitky, ale v té době dlel král na svém loveckém hradě Žebráku a tak, než se k němu dostala zpráva o úmrtí opata, uplynula už tak hodně krátká lhůta k vystoupení proti volbě nového opata. Toto Jenštejnovo jednání krále velice rozlítilo. Otevřeně prohlásil, že Jenštejna a jeho spolupracovníky utopí a zabije. Arcibiskup se svými blízkými uprchl z Prahy na svůj roudnický hrad.

Reklama

Zanedlouho ale mělo v Čechách vypuknout Milostivé léto, velký křesťanský svátek určený papežem speciálně pro Čechy. Absence arcibiskupa při takové příležitosti by asi nebyla nejlepší vizitkou a už vůbec by nepřispěla k dobrým vztahům k papežské kurii. Poslal proto k arcibiskupovi své dvořany, aby sjednali příměří a přemluvili Jenštejna k cestě zpět do Prahy. Přimluvili se i Jenštejnovi blízcí a mezi nimi i Jan z Pomuku. Arcibiskup vyšel králi vstříc jen na půl cesty a odebral se do Kyj, vesnice vzdálené míli od Prahy. Zde pak uvítal dva královské vyslance, kteří ho přišli přesvědčit, že král netouží po ničem více, než po domluvě. Zpráva, kterou však arcibiskupovi předali, však byla nařízením pod pohrůžkou zabití a ztráty statků. Arcibiskup vyhověl a s králem se sešel. Na schůzku však přišel král údajně v již značně podroušeném stavu. Jenštejn právě na tomto jednání prokázal nedostatek diplomatického taktu a neschopnost odhadnout situaci. Václav se rozzuřil a poručil zatknout Jenštejna i jeho doprovod. Arcibiskupovi se však jako zázrakem podařilo prchnout na hrad Kyšperk u Teplic (zatčení arcibiskupa by jistě mělo neblahé následky a tak možná byl Jenštejnovi umožněn útěk úmyslně) . Jedním ze zatčených byl však právě Johánek z Pomuka. Do králových rukou se dostal spolu s oficiálem Puchníkem, míšeňským proboštem Václavem Knoblochem a arcibiskupovým hofmistrem Něprem z Roupova. Tak začaly odbíjet poslední hodiny Jana, syna Velflína z Pomuku. Zajatce nejdříve čekal výslech v kapitulní síni na Hradě. Po něm byli převezeni na staroměstskou radnici, kde byli podrobeni útrpnému výslechu. Prošli takzvaným štosováním (tj. natahování na skřipec). Johánkovi kat dokonce nasadil palečnice. Dále byly použity pochodně k pálení do boků a slabin. Tomu už král přihlížel značně posílen vínem a tak můžeme i pokládat za možnou (ne však jistou) i zprávu, že při mučení Jana z Pomuku a Mikuláše Puchníka asistoval i král osobně. Postupem času, si však král (možná v důsledku střízlivění) uvědomil, jaké následky může mít jeho jednání. Mikuláš Puchník a Václav Knobloch museli před přivolaným notářem podepsat přísahu, že nikde neřeknou, co v staroměstské radnici zažili a viděli. Johánek z Pomuku však už nic nepodepsal. Když ho sbírali z mučidel, byl pravděpodobně již v bezvědomí. Za pár okamžiků pak vydechl naposledy. Svědky tohoto činu se mohli stát lidé, kteří nevědomky procházeli noční Prahou. Mohli totiž zahlédnout katovi pacholky, jak na Starém městě házejí z mostu do Vltavy již bezvládné tělo generálního vikáře Jana z Pomuku.


Vyznačené místo na Karlově mostě, z něhož měl být Jan Nepomucký svržen do Vltavy
Matt Borak, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Nešlo tedy o nevyzrazení zpovědního tajemství, jak praví legenda. Václav chtěl z arcibiskupových pomocníků pravděpodobně dostat svědectví o Jenštejnových skutcích a plánech. Je tedy stejně tak možné, že vyslýchaní neřekli při výslechu vůbec nic, stejně jako, že řekli vše, ale arcibiskupovi skutky a plány se králi zdály moc málo a v záchvatu vzteku, který u něj asi nebyl výjimečným a pod vlivem alkoholu kázal v trýznění neustávat. To už nám ale pravděpodobně zůstane na věky skryto. Jen kousek po kousíčku můžeme dávat skládanku dohromady, ale jak to vlastně bylo v poslední den Johánkova života, zůstane navždy otázkou.

Vzpomínkou na tento krutý králův čin už nám může být jen nádherné stříbrné mauzoleum před klenbou svatovítské kaple sv. Erharda a Otýlie, jež skrývá Johánkovy ostatky.


Hrob svatého Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále v Praze
Marwick42, CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia.org

Zajímavý je vztah kapituly Sv. Víta k osobě doktora Johánka. Nejpozději do 16. století byli kanovníci svatovítské kapituly přesvědčeni, že Jan z Pomuku zemřel jako jejich bratr. Ač má svůj náhrobek v katedrále sv. Víta, zůstal Jan až do své smrti kanovníkem kapituly vyšehradské.

Legenda

Jenštejnova žaloba papeži na činy Václava IV., ač u papeže neobstála, nám podala důležitou informaci. Tou je datum, kdy Johánek z Pomuka vydechl naposledy. Tragická událost se na staroměstské radnici měla stát 20. března 1393. Jak se ale říká, na konci vždy něco nového začíná.  Stejně tak tomu bylo i v případě Jana z Pomuku. Jeho smrtí se totiž začala rodit legenda.

O tom, co se stalo s Johánkovým tělem po jeho vhození do řeky toho moc nevíme. Je nám pouze známo, že po vytažení z vody bylo pohřbeno na dnes již neznámém místě. Mezi lety 1396 až 1416 však bylo tělo přeneseno do míst jeho dnešního odpočinku, katedrály sv. Víta. Tento čin hodně přispěl k rozšíření svatojánského kultu.

Teď už ale opravdu vplujme do světa legend, které Johánka z Pomuku opředly možná až neuvěřitelně rychle. S postupem času Johánek ztrácí na lidskosti, za to však se stává ideálem ctností a mravů. Ovšem ve spojitosti s tím se legendy objevují i kolem českého krále Václava IV. Zatímco Johánek se stává téměř svatým, Václav získává pověst špatného, líného ale vzteklého panovníka, který div nepřekonal tyrany antické doby. Například zaháňský opat Ludolf mu přisuzuje záměr zapálit Prahu, stejně jako to údajně udělal Nero s Římem. Ve vztahu k Johánkovi mu Ludolf připisuje přímou účast na jeho smrti. Píše totiž, že: „On sám jako katův pomocník a druh, přikládal k tělu plameny k pálení, jindy zasazoval rány, jindy sám vlastní rukou přikládal drásavé nástroje. Mimo jiné totiž utopil ve vodě onoho ctihodného muže, Bohu i lidem milého, milovaného od Němců i Čechů, pana Jana, kněze, vikáře v duchovních záležitostech pana pražského arcibiskupa, doktora církevního práva , krutě zmučeného, popáleného, až mu vyhřezly vnitřnosti“.  Ludolf dokonce říká, že Johánek nebyl jedinou Václavovou obětí. To můžeme vyčíst z jeho: „Mimo jiné totiž utopil…“

V těchto Ludolfových větách na nás může nejvíce zapůsobit výrok, že Jan z Pomuku byl milovaný od Čechů i Němců. Na tohle téma můžeme najít i slova silnějšího ražení. Německý dějepisec Konstantin Hőfler dokonce vyjádřil domněnku, že pokud by Jan z Pomuku žil déle, mohl uklidnit napjaté vztahy mezi říší a husitskými Čechami.

Že Václav nezabil pouze Johánka, k tomu se hlásí více lidí pozdější doby. Například Mistr Štěpán z Kolína označuje Václava za „hubiče a zločinného pronásledovatele kněží“. Dokonce i při sesazování Václava z císařského trůnu roku 1400 se v obžalobě veřejně hovoří o tom, že pálil preláty, kněze a duchovní pochodněmi. Tak moc ovlivnila legenda mínění už 7 let po smrti vikáře Jana. V První polovině 15. století se už Johánkovi přisuzuje další výrok, za který měl údajně zaplatit životem. Prý káral krále za to, že špatně vládne, což Václava rozlítilo a jeho hněv už Johánek nepřežil. O tom se poprvé zmiňuje roku 1422 Ondřej Řezenský.

K dokonalosti ovšem toto tvrzení dovedl roku 1450 rakouský kronikář Tomáš Ebendorfer z Haselbachu, který pravděpodobně z Řezenského čerpal. Nejen že přisuzuje Johánkovi výrok, že Václav není hoden královské koruny, ale dává Janovi i novou funkci zpovědníka Václavovi manželky. Ebendorfer však ve svém díle Kronika římských králů sám upozorňuje, že právě tuto historku pouze zaslechl a zaznamenal. Nepředkládá ji tedy čtenáři jako hotovou věc. Ale jako hotovou věc ji časem asi začali přebírat ostatní kronikáři. Tak se mučednická smrt Jana z Pomuku přenesla zvolna třemi příčinami, volbou kladrubského opata počínaje, přes pokárání krále, až po odmítnutí znesvětit svátost zpovědi.

Ovšem možnost, že by Jan z Pomuku byl opravdu zpovědníkem královy ženy se nemusí zdát zas tak nereálná. Václav IV. měl za svého života dvě ženy. První Janu však postihl tragický osud roku 1386, kdy ji údajně zadávil králův lovecký pes. Jan z Pomuku tedy mohl být v době své smrti (1393) zpovědníkem jeho druhé ženy Žofie. S mladičkou, teprve sedmnáctiletou Němkou uzavřel král sňatek již roku 1389. Václav tedy mohl požadovat po Janovi hříchy Žofie. Důvodem mu mohly být neshody v manželství a tedy hledání důvodů pro rozvod. Mohl mít i záměry zcela jiné. To už se ale pouštíme do prostoru spekulací. Václav zkrátka mohl z nějakých důvodů požadovat po Janovi, jakožto zpovědníkovi své choti, vyzrazení zpovědního tajemství ať z těch či oněch důvodů. Nebylo by tedy divu, kdyby Jan opravdu odmítal, že by ho Václav v rozčílení, které mu nebylo neznámé, opravdu umučil k smrti. Tuto hypotézu nám však pomůže vyvrátit Václav Vladivoj Tomek. Ten nám totiž poskytl důkaz, který toto tvrzení vyvrací už v jeho zárodku. Tomek totiž vypracoval seznam všech členů dvora Václava IV. a jeho ženy Žofie. V seznamu můžeme nalézt kuchaře, hofmistry, písaře a samozřejmě i duchovní. Johánka však jako královnina zpovědníka zde nenalezneme. Faktem ale zůstává, že si královna mohla záměrně najít zpovědníka mimo královský dvůr. I kdyby královna se zpovědí zavítala k Janovi z Pomuka, jistě by to nezůstalo bez zmínky v Jenštejnově žalobě papeži. Arcibiskup se v ní totiž sám rozepisuje o důvodech, které mohli krále dovést k tak krutému a hanebnému činu.


Mučednická smrt svatého Jana Nepomuckého, Národní muzeum ve Varšavě.
commons.wikimedia.org

Vrchol ve tvoření legendy kolem Václava IV. si však troufám říci vytvořil Mistr Pavel Žídek, který ve své Spravovně, což měl být soubor rad a naučení určených panovníkovi píše, že se Václav choval hanebně už jako nemluvně. Žídek nám totiž sděluje, že když malého Václava v Norimberku křtili, „tu zescal křtitedlnici“ a o dva roky později při korunovaci prý dokonce „plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricii na Hradě, na kterém stál“.

Vlastně doslova shodou náhod došlo k dalšímu, možná až komickému, odklonu legendy od historické skutečnosti. Osoba Jana z Pomuka byla totiž „rozdvojena“. Vinu na tom nese s největší pravděpodobností děkan svatovítské kapituly Jan z Krumlova. Ten zastával úřad děkana 90 let po smrti Jana z Pomuka. Po nepokojích za husitských válek, které svatovítská kapitula trávila v exilu v Žitavě, a dalších neblahých zkušenostech, které získala za dob sporů Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, se právě děkan kapituly Jan z Krumlova rozhodl sepsat posledních sto let života kapituly. V té době se psal letopočet 1483. Děkan tedy nadepsal letopočet 1383 a začal: „Johánek z Dubé utopen z mostu. Bohuslav děkan 1409, se zřekl děkanství r. 1415, tamže pohřben v Žitavě; po něm byl zvolen Johánek za pražského děkana v Žitavě…“ Teď si děkan uvědomil svou úvodní chybu. Roku 1383 totiž děkan utopil Johánka z Dubé, který byl děkanem kapituly mezi lety 1431 – 1442. Zaměnil tedy děkana Jana z Dubé za vikáře Jana z Pomuka. Povšiml si ještě chyby, že zapomněl na děkana Jan z Kralovic, který spravoval svůj úřad po Bohuslavovi z Krnova. Obě chyby opravil. Jedné si však nevšiml. Smrt Jana z Pomuka totiž přiřadil k datu 1383, čímž o deset let předběhl jeho faktickou smrt. Tato chyba se pak dokonce dostala i na ozdobnou mříž okolo Johánkova hrobu. V 16. století se tedy na historické scéně podle katolických kronikářů objevují dva utopení kněží. Jeden roku 1393 , který skonal, utopen, pro potvrzení kladrubského opata, a druhý, pro katolíky mnohem zajímavější, který byl umučen Václavem IV. o deset let dříve (1383) pro zachování zpovědního tajemství. Toho se nakonec držel i Václav Hájek z Libočan, který oba kněze zmiňuje ve své "Kronice české". Ovšem dovedl tento omyl ještě dál, protože připisuje datum smrti zpovědníka k 2.května 1383 (v té době by musel být zpovědníkem královny Jany nikoli Žofie, protože Jana umřela roku 1386) a arcibiskupova pomocníka 19. dubna 1393. Přitom z Jenštejnovy žaloby se dozvídáme, že Jan z Pomuka zemřel 20. března 1393.

Nejvýznamnější osobou vývoje legendy se však bezesporu stal Bohuslav Balbín. Ten vydal roku 1626 knihu "Svaté Čechy", která následně hrála velkou roli ve vývoji nepomucenského kultu. Kniha je vlastně souborem zpráv o českých světcích, blahoslavených a lidech těšících se zbožné památce.

Poprvé se však Balbín problematiky kolem Jana z Pomuka dotkl ve čtvrté knize spisu Výtah z českých dějin (1668). Inspirovalo ho k tomu dílo taktéž svatovítského kanovníka Jana Ignáce Dlouhoveského "O blahoslaveném Janu Nepomuckém". Dlouhoveského dílko je třeba považovat za literární fikci, oslavující Jana z Pomuka, nikoli však za dílo historické. I kvůli němu se dnes Janův svátek slaví 16.5. Dlouhoveský totiž Johánkovu smrt přiřadil ke dni 16. května (nikoli 20. března 1383). Tato fikce výrazně ovlivnila i Balbína při psaní díla "Život svatého Jana Nepomuckého, pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka". Problémy při psaní tohoto díla mu údajně dělal jistý kanovník Celestyn, který většinu pramenů rezervoval pro sebe, že bude na dané téma psát sám, což však nikdy neuskutečnil. S podobným výsledkem uspěl Balbín u Tomáše Pešiny z Čechorodu, svého přítele, ale žárlivého kolegy. Tak nezbylo Balbínovi než sáhnout po díle J. I. Dlouhoveského. Nakonec toto dílo prošlo rukama děkana Tomáše Pešiny z Čechorodu a po drobných úpravách a s nemalým zpožděním bylo vydáno v rámci dodatku ke III. Svazku květnových Act sanctorum, které byly odborně zaměřeny. Jejich vydavatel Daniel Paperbroch však natolik učenému jezuitovi věřil, že jeho dílo vydal v rámci Act bez jakékoli kritické kontroly. Bylo by dobré, se alespoň zběžně seznámit s některými fakty, které Dlouhoveský a Balbín uvádějí, protože měli velký vliv jak na rozvoj svatojánské legendy, tak i na dění okolo Janova kultu. Tak například tvrdí, že při Janově narození se kolem jeho domu objevila záře označující narození světce.  Zde pravděpodobně čerpali z rytiny Karla Škréty pro spis "Fama posthuma". Jana, když byl těžce nemocen, matka zaslíbila bohu a on se jako zázrakem uzdravil. Dále Balbín tvrdí, že Nepomuk byl brilantním kazatelem a v této činnosti předčil i Waldhausera a Milíče. Janových schopností si pak prý všimli svatovítští kanovníci a přijali ho do svého středu. Dokonce mu prý král nabízel různé úřady, ale Jan z vrozené skromnosti všechny odmítl. V popisu Janových posledních dnů pak Balbín tvrdí, že prý král (Václav IV.) rozlícen nad špatné upečeným kapounem si zavolal kuchaře a dal ho upéci na rožni. Dvořané byli zděšeni, ale báli se protestovat. Jediným kdo se ozval, byl Jan z Pomuka. Král ho dal okamžitě uvěznit, ale zanedlouho si uvědomil možné následky, kněze propustil a hned ho pozval na večeři, kde mu údajně dal na vybranou. Buď prozradí královnino tajemství a bude odměněn, nebo pomohou mučidla. Jan zvolil druhou variantu. Byl natáhnut na skřipec a pálen pochodněmi do boků. To vše však přežil a po zhojení všech ran se s ještě větším úsilím začal věnovat svým povinnostem. Vydal se také na cestu do Boleslavi, poklonit se nejstaršímu mariánskému obrazu u nás, který sem údajně přinesli Cyril s Metodějem. Cestou zpět se však vracel kolem Václavova domu. Ten ho viděl a dal si zavolat k sobě. Pod pohrůžkou smrti chtěl znovu vyzvědět královnino tajemství. Tak se prý stalo, že Jan opět odmítl. Byl tedy 16. května 1383 utopen ve Vltavě. Na vltavské hladině se pak měla objevit světla, o nichž píše již mnoho kronikářů před Balbínem. Johánkovo tělo bylo nalezeno druhého dne. Mrtvého prý vystavili v klášterním chrámu cyriaků. Václav však poslal ozbrojence a ti tělo schovali. Však pro pronikavou a příjemnou vůni, kterou tělo začalo vydávat, bylo záhy objeveno. Svatovítští kanovníci mezitím připravili v katedrále Johánkovi hrob, bez ohledu na králův hněv. Při kopání však našli údajně velký poklad, což měl být výraz Johánkova vděku.

Legenda o svatém Janu Nepomuckém se začala tvořit brzy po jeho úmrtí. Svého vrcholu však dosáhla až v době baroka.

Kult

Svatojánský kult sám zůstal po dlouhou dobu téměř interní záležitostí svatovítské kapituly. Začal být však stále přitažlivější. Nemalou roli v této skutečnosti sehrál právě Janův hrob ve svatovítské katedrále. Naopak v minulosti přeceňovaný byl vliv na šíření kultu jezuity, i když je nesporné, že právě oni se jako první stali zastánci Janova svatořečení. Velkou roli v posílení svatojánského kultu, ač je to paradoxní, sehrál kalvínský král Fridrich Falcký. Údajně, když měla katedrála sv. Víta procházet tzv. „očištěním“ za doby kalvínského krále, přihodilo se několik příhod kolem Janova hrobu. Když se prý kalvínští heretikové pokusili Janův hrob nebo mříž kolem něj odstranit, stihl je Johánek strašlivým trestem, kdy se právě ti, kteří poručili jednání proti hrobu, svíjeli na zemi v křečích a často to nepřežili. Ti, kteří se však na rozkaz snažili mříž odstranit, pokud začali upřímně litovat svého činu, byli trestu zbaveni. Jan ovšem nebyl po své smrti údajně jen krutý, ale i škodolibý pokud někdo znesvětil jeho hrob. Ženě, která tak prý učinila, vyhrnuly se šaty přes hlavu a tak se zamotaly, že nešly shodit dolů. Až když nešťastnici její služebné převedly přes náměstí, šaty povolily.

Roku 1641 byl na Janův hrob uložen první dar, který byl věnován olomouckým biskupem arcivévodou Leopoldem Vilémem. Byl to obří svícen, jehož ramena zdobily sošky sedmi zemských světců. Včetně umučeného zpovědníka. Ta se nám bohužel do dnešních dob nedochovala.

V té době se však začalo probouzet jiné ohnisko svatojánského kultu. Bylo jím západočeské rodiště Jana z Pomuku, ležící asi 36 km jižně od Plzně. Zde v letech 1629 – 1658 byl děkanem Kašpar Petr Drauskovius. Ten přemluvil majitele panství Františka Karla hraběte ze Šternberka k tomu, aby roku 1643 započal se stavbou kostela na místě někdejšího Johánkova domu. Nový kostel byl pravděpodobně vysvěcen roku 1660, toho se ale Šternberk už nedočkal. Počátky svatojánského kultu na nepomucku nám připomíná Fama posthuma (posmrtná pověst), která jako útlá knížka vyšla anonymně. Balbín však zanedlouho autora zveřejnil. Byl jím důstojný otec Jiří Ferus z Tovaryšstva Ježíšova.

Po svatovítské kapitule a Nepomuku se třetím ohniskem kultu stal Žatec. Roztříštěnost kultu nebyla ničím výjimečným. Tak tomu ostatně bylo i ve většině jiných případů.


Brokofova socha na Karlově mostě slouží za vzor zobrazení Jana Nepomuckého.
Ludek, CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia.org

Uctívaný, blahoslavený, svatý

I když ještě neproběhla ani beatifikace (tj. uznání Jana z Pomuku blahoslaveným), mohly jeho obrazy viset v kostelech, avšak pouze mimo oltáře. Proto také došlo k příkazu arcibiskupa Sobka k odstranění obrazu Jana Nepomuckého z místa nad oltářem v kostele v Nepomuku.

V 80. letech 17. století zemřeli Tomáš Pešina z Čechorodu i Bohuslav Balbín. Tím jakoby se uzavírala první část vývoje kultu, kdy legenda o Janovi z Pomuku dosáhla svého vrcholu. V následující části se kult vyvíjel ve znamení snah o kanonizaci českého mučedníka. Tuto část započal sám císař Leopold I., který pověřil Jana Josefa Breunera, aby vyhledal dostupné materiály k historii kultu, aby se prokázala nejméně třistaletá tradice Nepomukova uctívání, což bylo potřebné k tomu, aby se za Nepomuka směly sloužit mše a hodinky. Jan Barthel pověřený arcibiskupem začal na místě, které se mu zdálo být nejlepším - v mučedníkově rodišti. Městečko však v minulosti dvakrát vyhořelo a ták pátrání stanulo na mrtvém bodě.

Obrat nastal, když na arcibiskupský stolec zasedl hrabě Ferdinad Khüburg, který oficiální potvrzení kultu Jana Nepomuckého považoval za své poslání. Dal tedy obeslat faráře, aby mu podali zprávu, jak to vypadá s uctíváním Jana Nepomuckého na jednotlivých farnostech. Odpovědi byly velice rozdílné, někde Jana Nepomuckého sotva znali. Přesto arcibiskup rozhodl o zahájení beatifikačního procesu. Prvním stupněm procesu byl proces před kanonizační či beatifikační komisí, jejíž závěr je po skončení procesu poslán do Říma. Tribunálu předsedal sám arcibiskup. Nejdůležitější role prokurátora (postulátora, něco jako obhájce) připadla na univerzitního profesora, právníka Bernarda Jindřicha Germetena. Proti němu se postavil promotor fidei (advocatus diaboli – advokát ďáblův) Jan František Blovský. Dále v komisi zasedli další dva přísedící soudci. Procesy byly dva. První se zabýval vyšetřováním svaté památky Jana Nepomuckého a jeho mučednictví, druhý měl ověřit nepamětnou úctu.

První beatifikační řízení skončilo roku 1719 závěrem, že se Jan Nepomucký opravdu těší nepamětné úctě a proto je možné římský proces zahájit.

Během několika týdnů se rozjelo druhé zasedání. Během něhož došlo k významné události pro šíření svatojánského kultu. Při exhumaci Janových ostatků byla v dutině lebeční nalezena růžová měkká tkáň, kterou lékařské kapacity té doby, přítomné exhumaci, bez pochyby označily za jazyk, což se přesně hodilo svatořečení patrona zpovědního tajemství. Na tom se trvalo několik staletí. Ovšem posledním rozborem, za použití moderních metod a hlavně díky histologickému rozboru, se ukázalo, že nejde o jazyk, ale o část mozku, která se v řídkých případech zachovat může. Právě tato okolnost hodně přispěla ke zdárnému konci i druhého jednání. Tato dvě beatifikační jednání však měla pro Řím hodnotu pouze informační, takže opravdový souboj o kanonizaci Jana Nepomuckého se měl teprve strhnout.

Podklady, které vyhotovila pražská jednání, byly papežské kurii předány v květnu 1720. Referentem procesu jmenoval papež Klement XI. kardinála Michala Bedřicha Althana, velkého zastánce Jana Nepomuckého. Ten materiály prostudoval a předložil kongregaci posvátných obřadů. Teprve tím mohl proces začít. Prokurátorem se stal Giovanni Franchelluci, advokátem ďáblovým pak Prosper Lambertini (pozdější papež Benedikt XIV.).

Ač Franchelluci zahájil proces velice optimistickým projevem, v němž hlavně poukázal na staré rukopisy včetně žaloby kurfiřtů na Václava IV. Zdálo by se, že beatifikaci nic nebrání.

Lambertini se však s klidným a s rozvahou postavil proti s tím, dobové prameny jsou kusé a nevěrohodné, že nedokáží ani určit příčinu úmrtí. Jediný dokument, kterému byl ochoten věřit, byla žaloba kurfiřtů, ta však neříká nic o datu úmrtí Jana Nepomuckého. Lambertini dokonce postavil před přísnou kritiku Balbínovi spisy, když zapochyboval o jejich pravdomluvnosti. Zasadil obhájci těžkou ránu tím, když poukázal na to, že mučednictví není dáno příčinou, ale způsobem smrti. Trýznitel musí zabíjet z nepřátelství k víře, což je u Václava IV., jako křesťanského císaře takřka nemožné.

Mohlo by se zdát, Lambertiniho střízlivou kritikou byl proces takřka rozhodnut. Nesmíme ale zapomínat, že je zde dost velká podobnost se světským soudním stáním. Franchellucimu nescházel talent k odbíhání od tématu, zvětšování, či zmenšování významu jednotlivých aspektů. Byl protřelý v právních kličkách a jistě nebyl žádným začátečníkem. Hájil se datem zapsaným Janem z Krumlova 1383, odvolával se na Hájka a jeho pokračovatele. Když Lambertini poukázal na to, že Václav zabíjel ne z nenávisti k víře, ale pod vlivem alkoholu, poukázal Franchelluci bleskově na to, že Balbín o alkoholu nic neví. Franchelluci tedy dokázal odvést pozornost od námitek, které přednesl Lambertini a které si jistě zasloužili mnohem větší  pozornost. Tím se také první část stala těsným Franchelluciho vítězstvím.

V druhé části procesu šlo o potvrzení závěru pražského zasedání, týkajícího se nepamětné úcty. Ale ani zde Lambertini se svou střízlivou (dnes už můžeme říci i pravdivou) kritikou neobstál. Tak 31. května 1721 potvrdil Inocenc XIII. dekret o Janově beatifikaci. Tato skutečnost byla velkým důvodem k oslavě. Ta také proběhla 4. července 1721 v Praze.

Církevní pravidla stanovují, že mezi blahořečením a počátkem jednání o svatořečení musí uběhnout minimálně jedno desetiletí. V případě Jana Nepomuckého však kurie udělala výjimku a Inocenc XIII. zahájil proces 18. července 1722.

Předběžné jednání opět probíhalo v Praze. Mělo i stejnou formu. Opět jeho základem byly výslechy. Na konci byly prohlédnuty staré dějepisné knihy, sepsány votivní dary a prozkoumán mučedníkův hrob. Celé dílo bylo sepsáno, podepsáno, zapečetěno a odesláno do Říma uprostřed léta roku 1725. Obsazení procesu se změnilo pouze v osobě referenta. Anhalta vystřídal jezuita Alvar Cienfuegos. Z Říma byl kapitulou povolán zpět kanovník Frick a tak arcibiskup souhlasil s novou volbou portatora (nosiče), kterým se stal Jan Rudolf Špork. Ten kvůli velkým výdajům snažil se proces maximálně urychlit. Kapitule dokonce začaly docházet finance, přistoupilo se tedy k veřejné sbírce. V Království českém se vybralo neuvěřitelných 90.000 zlatých (pro srovnání komorní panství Karlštejn vynášelo ročně 5.000 zlatých).

Nejprve přišla na přetřes otázka Nepomukovy smrti. Franchelluci důrazně odpověděl, že Hájek i Balbín jsou dostatečně věrohodnými autory a že kapitula dala k dispozici vše co mohla. Janovo mučednictví bylo i přes Lambertiniho opozici uznáno roku 1728. Další podmínkou bylo uznání minimálně dvou zázraků spojených s Nepomukovou osobou. Kongregaci jich bylo předloženo šest: 1. zachování jazyka nalezeného roku 1719, 2. nabíhání a změna barvy relikvie (1725), 3. zachránění Terezie Krebsové před amputací paže, 4. záchrana Rozálie Hodánkové, 4.záchrana Václava Buška před smrtí ve studni, 5. záchrana celého města Nepomuku před morem. V září 1728 se před branami Říma opět objevil Anhalt a byl zpět jmenován referentem. 28. 9. 1728 vyslyšeli kardinálové Šporkovy prosby a sešli se za zavřenými dveřmi k jednání o zázracích Jana Nepomuckého. 11. 1. 1729 uznala kongregace čtyři z šesti předložených zázraků. Tak se stalo, že byl Jan Nepomucký kanonizován 20. března 1729 v bazilice sv. Jana v Lateránu. Od té doby je právoplatně nazýván svatým Janem Nepomuckým.

Závěr

Život Johánka z Pomuku se jistě značně liší od legendy. Nebojím se dokonce říct, že se shodují pouze v drobnostech. Johánek byl prohlášen za svatého vlastně ne kvůli tomu co udělal, ale co prý udělal. Tak legenda, která se tvořila po staletí, vlastně ovlivnila chod dějin. Myslím si proto, že ať už bylo dílo kteréhokoli kronikáře označeno fiktivním, není dobře ho zavrhovat, protože právě fikce (jako v tomto případě) mohla a může ovlivnit běh událostí následujících.

25.11.2003 Michal Červenka

Použitá literatura:
Mikulec, J.: Poděbradská rekatolizace v českých zemích, Praha 1992.
Polc, J. V.: Svatý Jan Nepomucký, Praha 1993.
Vlnas, V.: Jan Nepomucký. Česká legenda, Praha 1993.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více