Fairey III
Fairey III je jméno rodiny britských víceúčelových dvojplošníků, do které patřily hydroplány i stroje pozemní. Předchůdcem Faireye III byl hydroplán N.10 (jinak také F.128), postavený Fairey Aviation pro Royal Naval Air Service a jehož první let proběhl 14. září 1917.
Prvními sériovými modely byly kolová IIIA a plováková IIIB, kterých bylo vyrobeno 50 a 30 kusů. Palubní bombardér Fairey IIIA byl v podstatě kolovou verzí N.10 a byl určen jako náhrada za zastarávající Sopwithy 1 1/2 Strutter. Šlo o dvoupříhradový dvouplošník se shodným rozpětím křídel. Před koncem války byl RNAS doručen pouze jeden stroj, takže pravděpodobně nezažil žádné nasazení. K jejich pohonu sloužil motor Sunbeam Maori o výkonu 194 kW. Ve službě u dvou letek RNAS vydržel do dubna 1919. Fairey IIIB reagoval na požadavky N.2B se lišil kromě instalace plováků také větším rozpětím horního křídla a kýlovou plochou s třetím plovákem. Několik strojů bylo doučeno do Eastchurche a Felixstowe ještě před uzavřením příměří, vyřazen byl v únoru 1920. První let Faireye IIIA se uskutečnil v červnu 1918, Faireye IIIB v srpnu téhož roku.
Následující víceúčelová varianta IIIC se do služeb námořnictva dostala již po uzavření příměří, přestože jeden stroj byl na základnu v Great Yarmouthu doručen těsně před příměřím. Křídla této verze byla shodná s verzí A, měla ale plovákový podvozek verze B a poprvé také výkonnější motor Rolls-Royce Eagle VIII o výkonu 280 kW. Vyrobeno bylo celkem 35 strojů, z toho asi třicet bylo původně rozestavěných či dokončených jako verze IIIB. Tyto stroje byly nasazeny na domácí půdě i v zámoří až do podzimu 1921. Několik strojů, snad sedm, bylo používáno jako bombardéry u North Russian Expeditionary Force v Archangelsku a Murmansku v roce 1919. 8. června 1919 napadly IIIC bez většího efektu bolševické lodě a později útočily na železnici.
První produkčně významějším modelem byl Fairey IIID, který vznikl na základě specifikací 38/22 a těžil ze značných zkušeností nabytých provozem Trojek u RFC a RNAS. Prototyp, označený ještě IIIC (Improved), poprvé vzlétnul v srpnu 1920. Šlo o stroj určený k provozu na plovácích i kolech. Prototyp dostal motor Eagle VIII, ovšem z 207 strojů, postavených pro RAF a FAA, jich 152 obdrželo dvanáctiválcový, kapalinou chlazený motor Napier Lion IIB, V nebo VA o výkonu 336 kW. Sloužil nejen u 202. perutě RAF a na lodích FAA domácí a středomořské flotily (jeden či dva kolové stroje byly také na většině pozemních základen námořnictva), ale i v Portugalsku a Austrálii, která získala šest IIID. Mimo jiné právě australské stroje byly poháněny podobně jako prototyp motory Rolls-Royce Eagle VIII o 280 kW. Do roku 1926 bylo postaveno celkem 224 Fairey IIID, z nichž jeden byl pokusně opatřen kovovými křídly a plováky. Stroje z HMS Argus sloužily v roce 1927 v Shanghai Defense Forces, kde pomáhaly bránit britské zájmy před čínskými povstalci.
Fairey IIID byl také použit k jednomu z prvních rekordních přeletů RAF, ve formaci z Anglie do Jižní Afriky pod vedením Wg Cdr C. W. H. Pulforda. Mezi 1. březnem a 21. červnem 1926 uletěly čtyři stroje IIID téměř 22 530 km na trase Káhira - Kapské Město - Káhira a poté do Lee-on-Solent, přičemž během této doby nedošlo k žádným závadám na draku ani na motoru.
Hydroplány Fairey III mohly být vypouštěny z paluby letadlové lodě pomocí odhazovatelného vozíku, přistávaly pak na vodě, nebo mohly být katapultovány z lodi. Byl dokonce prvním standardním hydroplánem FAA, který byl 30. října 1925 za použití katapultu vypuštěn z plavidla na moři. Námořní varianta byla obvykle třímístná (pilot, pozorovatel a střelec) a křídla mohla být sklopena k trupu. Bylo vyrobeno ale i několik dvoumístných strojů, které se obvykle používaly jako cvičné, případně pro vlekání terčů. V pozemní variantě byl IIID prvním operačně nasazeným strojem, který měl olejopneumatické tlumiče podvozku.
Nejrozšířenějším byl poslední model, Fairey IIIF, který vstoupil do služby u RAF v Egyptě v roce 1927 a u RNZAF krátce poté. IIIF vznikl hlavně z potřeb nahradit motory Eagle výkonnějšími Napiery Lion, měl le také celokovový trup a později i celokovová křídla a kovovou vrtuli. Objednávka zněla na dvoumístný víceúčelový letoun pro RAF a trojmístný letoun pro průzkum a navádění palby pro námožnictvo. U FAA sloužilo přes 300 Faireyů IIIF, čímž byly nejpočetnějšími letouny námořnictva v meziválečném období. Více bylo ve skutečnosti mezi válkami vyrobeno jenom Hawkerů Hart. IIIF zůstal ve službě ještě ve třicátých letech, pro vlekání terčů bylo několik strojů používáno dokonce ještě v roce 1941. Prototyp N.198 poprvé vzlétl v Northoltu 19. dubna 1926. Byl sice silně podobný předcházející verzi, ale prošel důkladnou aerodynamickou úpravou přídě a průřez trupu (s konstrukcí z ocelových trubek) se stal místo původního obdélníku oválným. Vybaven byl také kovovou vrtulí značky Fairey-Reed. Křídla byla dřevěná a nijak se nelišila od křídel předchozí verze. Původní obdélníková směrovka byla nahrazena novou, vyšší. Na pozdějších strojích se pak objevila směrovka oválná. Osádku třímístných strojů FAA tvořil kromě pilota také bezdrátový radiotelegrafista/střelec a pozorovatel.
Letouny Fairey IIIF se vyráběly ve čtyřech základních variantách, existovalo ale mnoho subverzí, lišících se vybavením a konstrukcí (smíšenou nebo celokovovou). Po dvou prototypech následovalo deset strojů předsérie, jeden z těchto strojů byl zkoušen jako dvoumístný víceúčelový a poslední z nich sloužil v roce 1927 ke palubním skouškám na HMS Furious. První sériová verze, Fairey IIIF Mk.I, měla smíšenou konstrukci a motor Lion verze VA a existovala v 40 kusech. Její prototyp byl Northoltu zalétán 18. února 1927. 18. srpna 1927 byl tamtéž zalétán prototyp verze Mk.II, vybavený motorem Lion XI. 33 strojů této verze mělo také smíšenou konstrukci. Již 2. dubna 1927 se do vzduchu dostal prototyp Faireye III Mk.IIIM (M=Metal), původně druhý prototyp IIIF. Sériová výroba této verze, která měla celokovovou konstrukci a motor Lion XIA, začala na jaře 1929 a postaveno bylo celkem 103 strojů. Posledních deset strojů mělo dvojí řízení. Následovala úprava Mk.IIIB, na které se nacházelo několik menších změn a měla zesílený trup pro katapultáž. První Fairey IIIF Mk.IIIB byl zalétnut 6. června 1930. Postaveno bylo 166 strojů této subverze.
Všechny stroje, dodané RAF (přestože část z nich byla původně pro FAA) nesly označení Fairey IIIF Mk.IV a ve skutečnosti byly zaváděny do výzbroje ještě před námořními verzemi. Specifikace ministerstva letectví 19/24 požadovaly výceúčelový pozemní letoun, který měl nahradit na zámořských základnách RAF zastarávající Bristoly F.2B. První verzí RAF byly IIIF Mk.IVC (C=Composite), které měly tup kovový a křídla dřevěná, jako Mk.I, a první jednotkou, která je obdžela, byla víceúčelová 47. peruť v Chartúmu. Ta v roce 1929 dostal i několik plovákových stojů, které létaly z Nilu. Příští série 43 strojů byla označena jako IIIF Mk.IVCM (stoje J9132-9139) a Mk.IVM (J9140-9174) - první měly kovovou konstrukci trupu, doplněnou dřevěnými podélnými nosníky, druhé, až na dřevěná žebra ocasu, celokovovou konstrukci. Většina těchto stojů byla v roce 1928 doručena 207. bombardovací peruti v Eastchurchi, kam byly pro doplnění stavu přesunuty také některé původně námořní Mk.I.
Od poloviny roku 1928 do roku 1930 byla hlavní variantou RAF Mk.IVM, v lednu 1930 doplněná subvariantou Mk.IVM/A, která měla již skutečně celokovovou konstukci.Jedinou další domácí prutí s Faireyi IIIF byla 35. peruť, která byla v lednu 1929 obnovena v Bircham Newtonu. Od listopadu stejného roku začala dostávat první IIIF Mk.IVM. Kromě nich ale Faireye sloužily po celém Středním východě a Afice, například u 47. peruti v Chartúmu, 8. peruti v adenském Chormanksaru, 45. peruti v egyptském Helwanu a maltské 202. peruti. V roe 1930 se také objevila poslední verze RAF, Fairey IIIF Mk.IVB, které bylo postaveno 62 kusů. Šlo o elokovové stroje, které měly vyztužený trup jako námořní Mk.IIIB. Některé z úprav této veze, jko body pro podvěšení pumových závěsníků, měly ale i některé předchozí varianty.
Většina IIIF RAF byla dodána mezi lety 1927 a 1932. Stroje, určené zámořským jednotkám, byly převáženy do Abúkiru, odkud pak pokračovaly dál. V Abúkiru se také prováděly všechny významnější opravy a zde bylo později mnoho IIIF přestavěno na Fairey Gordon.
Fairey IIIF vstoupily do služby u FAA v roce 1927 a nahradily zde v 440. letce Faireye IIID. Staly se také prvními stroji letek 445 a 446. V roce 1929 nahradily v 447. a 448. letce Avra Bison a ve 441. letce déčka. Nahrazování pokračovalo v roce 1931 v 449. a 450. letce, kde byly odstaveny Blackburny Blackburn a 442. a 443. letce, kde byly zrušeny poslední sloužící IIID. Nakonec se IIIF dostaly v listopadu 1932 do výzbroje 460. letky namísto Blackburnů Rippon. V roce 1933 se pak tyto letky sloučily do pěti pozorovacích perutí, 820., 822., 823., 824. a 825.
Protože v této době ještě nebyly používány záchytné háky, dostal toto zařízení pouze jeden pokusný stroj. Ten létal v roce 1931 na palubě HMS Courageous. Na rozdíl od předchozích verzí, IIIF měly již moderní kovové plováky bez pomocných plováčků na koncích křídel a pod ocasem. Plovákové Mk.IIIB sloužily na palubách válečných lodí, např. osm na HMS York a pět dalších na HMS Exeter. Tři stroje IIIF byly také přestavěny na radiově ovládané terče pro nácvik střelby a byly označovány jako Fairie Queen. Tyto stroje měly větší rozpětí a také automatického pilota. Jeden z nich byl po nějakou dobu umístěn na Gibraltaru a nakonec byl rozstřílen na Maltě. Na základě Fairey IIIF pak vznikli jeho nástupci Fairey Gordon (původně Fairey IIIF Mk.V) a Fairey Seal (Fairey IIIF Mk.VI). Na Fairey III byly samozřejmě prováděny také pokusy s jinou motorizací. Testován tak byl Rolls-Royce Kestrel II o výkonu 474 kW, Panter IIA o výkonu 391 kW, Bristol Jupiter VIII o výkonu 388 kW, Napier Culverin o stejné výkonu a dokonce i dieselový motor Junkers Jumo V205C. Všechny Fairey IIIF byly vyřazeny v roce 1940.
Jediný dochovaný Fairey III z celkem 486 vyrobených strojů je "Santa Cruz", který se nyní nachází v portugalském Museu da Marinha v Lisabonu, kde je v leteckém muzeu vystavována také jeho replika. Britské Fleet Air Arm Museum vlastní trup.
Uživatelé(podle verzí):
Fairey IIIA a IIIB - Royal Naval Air Service/Royal Air Force
Fairey IIIC - Royal Air Force
Fairey IIID - RAF, Royal Navy, Fleet Air Arm, Austrálie (6 strojů), Nizozemí (4), Portugalsko (11), Švédsko (2)
Fairey IIIF - RAF, Royal Navy, FAA, Argentina (6), Chile (1), Řecko (10), Irsko (3), Nový Zéland (3), Sovětský svaz (1)
Přehled verzí a počet vyrobených kusů:
(podle www.britishaircraft.co.uk)
Zdroj:
Mason, Francis K.:The Fairey IIIF, Profile No.44. Profile Publications, Leatherhead 1965
Thetford, Owen: British Naval Aircraft since 1912, Naval Institute Press, Annapolis 1991, ISBN 1-55750-076-2
http://avia.russian.ee/air/england/fairey_3.php
http://en.wikipedia.org/wiki/Fairey_III
http://en.wikipedia.org/wiki/MacRobertson_Air_Race
http://www.airwar.ru/enc/other1/fairey3.html
http://honeymooney.com/brazil/brazil_initial.htm
www.delscope.demon.co.uk
www.lietadla.com
http://lotnictwo.net/doc.php?doc=03122101
www.english-heritage.org.uk
www.fleetairarmarchive.net
www.britishaircraft.co.uk
www.rcaf.com
Fairey IIIF Mk.IVM, 47. peruť RAF.
Zdroj: http://avia.russian.ee/air/england/fairey_3.php
Bokorys Fairey IIIF Mk.IIIM, HMS Courageous, letka No.446 FAA. Zdroj:www.fleetairarmarchive.net
Fairey IIIC nasazený v roce 1919 v Rusku jako palubní letoun HMS Pegasus. Zdroj: www.earlyaviator.com
Fairey III je jméno rodiny britských víceúčelových dvojplošníků, do které patřily hydroplány i stroje pozemní. Předchůdcem Faireye III byl hydroplán N.10 (jinak také F.128), postavený Fairey Aviation pro Royal Naval Air Service a jehož první let proběhl 14. září 1917.
Prvními sériovými modely byly kolová IIIA a plováková IIIB, kterých bylo vyrobeno 50 a 30 kusů. Palubní bombardér Fairey IIIA byl v podstatě kolovou verzí N.10 a byl určen jako náhrada za zastarávající Sopwithy 1 1/2 Strutter. Šlo o dvoupříhradový dvouplošník se shodným rozpětím křídel. Před koncem války byl RNAS doručen pouze jeden stroj, takže pravděpodobně nezažil žádné nasazení. K jejich pohonu sloužil motor Sunbeam Maori o výkonu 194 kW. Ve službě u dvou letek RNAS vydržel do dubna 1919. Fairey IIIB reagoval na požadavky N.2B se lišil kromě instalace plováků také větším rozpětím horního křídla a kýlovou plochou s třetím plovákem. Několik strojů bylo doučeno do Eastchurche a Felixstowe ještě před uzavřením příměří, vyřazen byl v únoru 1920. První let Faireye IIIA se uskutečnil v červnu 1918, Faireye IIIB v srpnu téhož roku.
Následující víceúčelová varianta IIIC se do služeb námořnictva dostala již po uzavření příměří, přestože jeden stroj byl na základnu v Great Yarmouthu doručen těsně před příměřím. Křídla této verze byla shodná s verzí A, měla ale plovákový podvozek verze B a poprvé také výkonnější motor Rolls-Royce Eagle VIII o výkonu 280 kW. Vyrobeno bylo celkem 35 strojů, z toho asi třicet bylo původně rozestavěných či dokončených jako verze IIIB. Tyto stroje byly nasazeny na domácí půdě i v zámoří až do podzimu 1921. Několik strojů, snad sedm, bylo používáno jako bombardéry u North Russian Expeditionary Force v Archangelsku a Murmansku v roce 1919. 8. června 1919 napadly IIIC bez většího efektu bolševické lodě a později útočily na železnici.
První produkčně významějším modelem byl Fairey IIID, který vznikl na základě specifikací 38/22 a těžil ze značných zkušeností nabytých provozem Trojek u RFC a RNAS. Prototyp, označený ještě IIIC (Improved), poprvé vzlétnul v srpnu 1920. Šlo o stroj určený k provozu na plovácích i kolech. Prototyp dostal motor Eagle VIII, ovšem z 207 strojů, postavených pro RAF a FAA, jich 152 obdrželo dvanáctiválcový, kapalinou chlazený motor Napier Lion IIB, V nebo VA o výkonu 336 kW. Sloužil nejen u 202. perutě RAF a na lodích FAA domácí a středomořské flotily (jeden či dva kolové stroje byly také na většině pozemních základen námořnictva), ale i v Portugalsku a Austrálii, která získala šest IIID. Mimo jiné právě australské stroje byly poháněny podobně jako prototyp motory Rolls-Royce Eagle VIII o 280 kW. Do roku 1926 bylo postaveno celkem 224 Fairey IIID, z nichž jeden byl pokusně opatřen kovovými křídly a plováky. Stroje z HMS Argus sloužily v roce 1927 v Shanghai Defense Forces, kde pomáhaly bránit britské zájmy před čínskými povstalci.
Fairey IIID byl také použit k jednomu z prvních rekordních přeletů RAF, ve formaci z Anglie do Jižní Afriky pod vedením Wg Cdr C. W. H. Pulforda. Mezi 1. březnem a 21. červnem 1926 uletěly čtyři stroje IIID téměř 22 530 km na trase Káhira - Kapské Město - Káhira a poté do Lee-on-Solent, přičemž během této doby nedošlo k žádným závadám na draku ani na motoru.
Hydroplány Fairey III mohly být vypouštěny z paluby letadlové lodě pomocí odhazovatelného vozíku, přistávaly pak na vodě, nebo mohly být katapultovány z lodi. Byl dokonce prvním standardním hydroplánem FAA, který byl 30. října 1925 za použití katapultu vypuštěn z plavidla na moři. Námořní varianta byla obvykle třímístná (pilot, pozorovatel a střelec) a křídla mohla být sklopena k trupu. Bylo vyrobeno ale i několik dvoumístných strojů, které se obvykle používaly jako cvičné, případně pro vlekání terčů. V pozemní variantě byl IIID prvním operačně nasazeným strojem, který měl olejopneumatické tlumiče podvozku.
Nejrozšířenějším byl poslední model, Fairey IIIF, který vstoupil do služby u RAF v Egyptě v roce 1927 a u RNZAF krátce poté. IIIF vznikl hlavně z potřeb nahradit motory Eagle výkonnějšími Napiery Lion, měl le také celokovový trup a později i celokovová křídla a kovovou vrtuli. Objednávka zněla na dvoumístný víceúčelový letoun pro RAF a trojmístný letoun pro průzkum a navádění palby pro námožnictvo. U FAA sloužilo přes 300 Faireyů IIIF, čímž byly nejpočetnějšími letouny námořnictva v meziválečném období. Více bylo ve skutečnosti mezi válkami vyrobeno jenom Hawkerů Hart. IIIF zůstal ve službě ještě ve třicátých letech, pro vlekání terčů bylo několik strojů používáno dokonce ještě v roce 1941. Prototyp N.198 poprvé vzlétl v Northoltu 19. dubna 1926. Byl sice silně podobný předcházející verzi, ale prošel důkladnou aerodynamickou úpravou přídě a průřez trupu (s konstrukcí z ocelových trubek) se stal místo původního obdélníku oválným. Vybaven byl také kovovou vrtulí značky Fairey-Reed. Křídla byla dřevěná a nijak se nelišila od křídel předchozí verze. Původní obdélníková směrovka byla nahrazena novou, vyšší. Na pozdějších strojích se pak objevila směrovka oválná. Osádku třímístných strojů FAA tvořil kromě pilota také bezdrátový radiotelegrafista/střelec a pozorovatel.
Letouny Fairey IIIF se vyráběly ve čtyřech základních variantách, existovalo ale mnoho subverzí, lišících se vybavením a konstrukcí (smíšenou nebo celokovovou). Po dvou prototypech následovalo deset strojů předsérie, jeden z těchto strojů byl zkoušen jako dvoumístný víceúčelový a poslední z nich sloužil v roce 1927 ke palubním skouškám na HMS Furious. První sériová verze, Fairey IIIF Mk.I, měla smíšenou konstrukci a motor Lion verze VA a existovala v 40 kusech. Její prototyp byl Northoltu zalétán 18. února 1927. 18. srpna 1927 byl tamtéž zalétán prototyp verze Mk.II, vybavený motorem Lion XI. 33 strojů této verze mělo také smíšenou konstrukci. Již 2. dubna 1927 se do vzduchu dostal prototyp Faireye III Mk.IIIM (M=Metal), původně druhý prototyp IIIF. Sériová výroba této verze, která měla celokovovou konstrukci a motor Lion XIA, začala na jaře 1929 a postaveno bylo celkem 103 strojů. Posledních deset strojů mělo dvojí řízení. Následovala úprava Mk.IIIB, na které se nacházelo několik menších změn a měla zesílený trup pro katapultáž. První Fairey IIIF Mk.IIIB byl zalétnut 6. června 1930. Postaveno bylo 166 strojů této subverze.
Všechny stroje, dodané RAF (přestože část z nich byla původně pro FAA) nesly označení Fairey IIIF Mk.IV a ve skutečnosti byly zaváděny do výzbroje ještě před námořními verzemi. Specifikace ministerstva letectví 19/24 požadovaly výceúčelový pozemní letoun, který měl nahradit na zámořských základnách RAF zastarávající Bristoly F.2B. První verzí RAF byly IIIF Mk.IVC (C=Composite), které měly tup kovový a křídla dřevěná, jako Mk.I, a první jednotkou, která je obdžela, byla víceúčelová 47. peruť v Chartúmu. Ta v roce 1929 dostal i několik plovákových stojů, které létaly z Nilu. Příští série 43 strojů byla označena jako IIIF Mk.IVCM (stoje J9132-9139) a Mk.IVM (J9140-9174) - první měly kovovou konstrukci trupu, doplněnou dřevěnými podélnými nosníky, druhé, až na dřevěná žebra ocasu, celokovovou konstrukci. Většina těchto stojů byla v roce 1928 doručena 207. bombardovací peruti v Eastchurchi, kam byly pro doplnění stavu přesunuty také některé původně námořní Mk.I.
Od poloviny roku 1928 do roku 1930 byla hlavní variantou RAF Mk.IVM, v lednu 1930 doplněná subvariantou Mk.IVM/A, která měla již skutečně celokovovou konstukci.Jedinou další domácí prutí s Faireyi IIIF byla 35. peruť, která byla v lednu 1929 obnovena v Bircham Newtonu. Od listopadu stejného roku začala dostávat první IIIF Mk.IVM. Kromě nich ale Faireye sloužily po celém Středním východě a Afice, například u 47. peruti v Chartúmu, 8. peruti v adenském Chormanksaru, 45. peruti v egyptském Helwanu a maltské 202. peruti. V roe 1930 se také objevila poslední verze RAF, Fairey IIIF Mk.IVB, které bylo postaveno 62 kusů. Šlo o elokovové stroje, které měly vyztužený trup jako námořní Mk.IIIB. Některé z úprav této veze, jko body pro podvěšení pumových závěsníků, měly ale i některé předchozí varianty.
Většina IIIF RAF byla dodána mezi lety 1927 a 1932. Stroje, určené zámořským jednotkám, byly převáženy do Abúkiru, odkud pak pokračovaly dál. V Abúkiru se také prováděly všechny významnější opravy a zde bylo později mnoho IIIF přestavěno na Fairey Gordon.
Fairey IIIF vstoupily do služby u FAA v roce 1927 a nahradily zde v 440. letce Faireye IIID. Staly se také prvními stroji letek 445 a 446. V roce 1929 nahradily v 447. a 448. letce Avra Bison a ve 441. letce déčka. Nahrazování pokračovalo v roce 1931 v 449. a 450. letce, kde byly odstaveny Blackburny Blackburn a 442. a 443. letce, kde byly zrušeny poslední sloužící IIID. Nakonec se IIIF dostaly v listopadu 1932 do výzbroje 460. letky namísto Blackburnů Rippon. V roce 1933 se pak tyto letky sloučily do pěti pozorovacích perutí, 820., 822., 823., 824. a 825.
Protože v této době ještě nebyly používány záchytné háky, dostal toto zařízení pouze jeden pokusný stroj. Ten létal v roce 1931 na palubě HMS Courageous. Na rozdíl od předchozích verzí, IIIF měly již moderní kovové plováky bez pomocných plováčků na koncích křídel a pod ocasem. Plovákové Mk.IIIB sloužily na palubách válečných lodí, např. osm na HMS York a pět dalších na HMS Exeter. Tři stroje IIIF byly také přestavěny na radiově ovládané terče pro nácvik střelby a byly označovány jako Fairie Queen. Tyto stroje měly větší rozpětí a také automatického pilota. Jeden z nich byl po nějakou dobu umístěn na Gibraltaru a nakonec byl rozstřílen na Maltě. Na základě Fairey IIIF pak vznikli jeho nástupci Fairey Gordon (původně Fairey IIIF Mk.V) a Fairey Seal (Fairey IIIF Mk.VI). Na Fairey III byly samozřejmě prováděny také pokusy s jinou motorizací. Testován tak byl Rolls-Royce Kestrel II o výkonu 474 kW, Panter IIA o výkonu 391 kW, Bristol Jupiter VIII o výkonu 388 kW, Napier Culverin o stejné výkonu a dokonce i dieselový motor Junkers Jumo V205C. Všechny Fairey IIIF byly vyřazeny v roce 1940.
Jediný dochovaný Fairey III z celkem 486 vyrobených strojů je "Santa Cruz", který se nyní nachází v portugalském Museu da Marinha v Lisabonu, kde je v leteckém muzeu vystavována také jeho replika. Britské Fleet Air Arm Museum vlastní trup.
Uživatelé(podle verzí):
Fairey IIIA a IIIB - Royal Naval Air Service/Royal Air Force
Fairey IIIC - Royal Air Force
Fairey IIID - RAF, Royal Navy, Fleet Air Arm, Austrálie (6 strojů), Nizozemí (4), Portugalsko (11), Švédsko (2)
Fairey IIIF - RAF, Royal Navy, FAA, Argentina (6), Chile (1), Řecko (10), Irsko (3), Nový Zéland (3), Sovětský svaz (1)
Přehled verzí a počet vyrobených kusů:
(podle www.britishaircraft.co.uk)
Verze | Vyrobeno: Včetně přestaveb) |
Fairey N.10 | 1 |
Fairey IIIA | 50 |
Fairey IIIB | 30 |
Fairey IIIC | 35 |
Fairey IIID | 224 |
Fairey IIIF I | 55 |
Fairey IIIF II | 33 |
Fairey IIIF III (B, M) | 291 |
Fairey IIIF IV (B, ...) | 243 |
Zdroj:
Mason, Francis K.:The Fairey IIIF, Profile No.44. Profile Publications, Leatherhead 1965
Thetford, Owen: British Naval Aircraft since 1912, Naval Institute Press, Annapolis 1991, ISBN 1-55750-076-2
http://avia.russian.ee/air/england/fairey_3.php
http://en.wikipedia.org/wiki/Fairey_III
http://en.wikipedia.org/wiki/MacRobertson_Air_Race
http://www.airwar.ru/enc/other1/fairey3.html
http://honeymooney.com/brazil/brazil_initial.htm
www.delscope.demon.co.uk
www.lietadla.com
http://lotnictwo.net/doc.php?doc=03122101
www.english-heritage.org.uk
www.fleetairarmarchive.net
www.britishaircraft.co.uk
www.rcaf.com
Období | - |
Výrobce | - |
Typ letounu | - |
Kamufláž | - |
Země | - |
Pilot | - |
Výrobní číslo | - |
Sériové / evidenční číslo | - |
Taktické označení / imatrikulace | - |
Jméno stroje | - |
Jednotka | - |
Základna | - |
Datum (DD.MM.RRRR) | DD.MM.RRRR |
Autor | - |
Velikost při 300 DPI | - |
Zveřejněno s laskavým svolením autora | - |
Web autora | - |
Fairey IIIF Mk.IVM, 47. peruť RAF.
Zdroj: http://avia.russian.ee/air/england/fairey_3.php
Období | - |
Výrobce | - |
Typ letounu | - |
Kamufláž | - |
Země | - |
Pilot | - |
Výrobní číslo | - |
Sériové / evidenční číslo | - |
Taktické označení / imatrikulace | - |
Jméno stroje | - |
Jednotka | - |
Základna | - |
Datum (DD.MM.RRRR) | DD.MM.RRRR |
Autor | - |
Velikost při 300 DPI | - |
Zveřejněno s laskavým svolením autora | - |
Web autora | - |
Bokorys Fairey IIIF Mk.IIIM, HMS Courageous, letka No.446 FAA. Zdroj:www.fleetairarmarchive.net
Období | - |
Výrobce | - |
Typ letounu | - |
Kamufláž | - |
Země | - |
Pilot | - |
Výrobní číslo | - |
Sériové / evidenční číslo | - |
Taktické označení / imatrikulace | - |
Jméno stroje | - |
Jednotka | - |
Základna | - |
Datum (DD.MM.RRRR) | DD.MM.RRRR |
Autor | - |
Velikost při 300 DPI | - |
Zveřejněno s laskavým svolením autora | - |
Web autora | - |
Fairey IIIC nasazený v roce 1919 v Rusku jako palubní letoun HMS Pegasus. Zdroj: www.earlyaviator.com