| Příjmení: Surname: | Mitchell | Mitchell |
| Jméno: Given Name: | Reginald Joseph | Reginald Joseph |
| Jméno v originále: Original Name: | Reginald Joseph Mitchell | |
| Fotografie či obrázek: Photograph or Picture: | | |
| Hodnost: Rank: | - | - |
| Akademický či vědecký titul: Academic or Scientific Title: | letecký inžinier | Aeronautical engineer |
| Šlechtický titul: Hereditary Title: | - | - |
| Datum, místo narození: Date and Place of Birth: | 20.05.1895 Butt Lane, Kidsgrove, Staffordshire | 20.05.1895 Butt Lane, Kidsgrove, Staffordshire |
| Datum, místo úmrtí: Date and Place of Decease: | 11.06.1937 Portswood, Southampton, Hampshire | 11.06.1937 Portswood, Southampton, Hampshire |
| Nejvýznamnější funkce: (maximálně tři) Most Important Appointments: (up to three) | hlavný konštruktér a hlavný inžinier, Supermarine Aviation Works | Chief designer and chier engineer, Supermarine Aviation Works |
| Jiné významné skutečnosti: (maximálně tři) Other Notable Facts: (up to three) | konštruktér Spitfiru Komandér Rádu britského impéria | Designer of the Supermarine Spitfire Commander of the Order of the British Empire |
| Související články: Related Articles: | | |
| Zdroje: Sources: | http://en.wikipedia.org/wiki/RJ._Mitchell www.rjmitchell-spitfire.co.uk http://freespace.virgin.net/john.dell/spitmich.htm | |
Mitchell, Reginald Joseph
Reginald Joseph Mitchell
Mitchell se narodil 20. května 1895 v Stoke-on-Trent v učitelské rodině a měl pět sourozenců. V roce 1911 byl dán do učení k firmě Kerr Stuart and Company, která vyráběla lokomotivy. Součástí výuky byla i večerní škola, kde studoval techniku a matematiku, kterou si velmi oblíbil.
V roce 1917 se přestěhoval do Southamptonu a nastoupil k malé firmě Supermarine Aviation Works jako konstruktér.
Firmu založil v roce 1912 Noel Pemberton Billing, ale brzy jí prodal Hubertu Scott-Paineovi. Firma sídlila v opuštěném přístavišti ve Woolstonu a specializovala se na stavbu létajících člunů. Ty stavěla i během 1. světové války, ale v jejím průběhu postavila několik neúspěšných prototypů letounů jiných kategorií, např. letoun Nighthawk, určený pro ničení vzducholodí.
U této malé firmy se naplno rozvinul Mitchellův talent a i díky němu se firma postupně stala významným leteckým podnikem v Británii. O jeho schopnostech svědčí i to, že tři roky po nástupu k společnosti, tedy v roce 1920, se stal šéfkonstruktérem. A také se stihl oženit, když si za manželku vzal o jedenáct let starší ředitelku základní školy Florence Daysonovou.
V prvních poválečných letech se firma nadále soustředila na kategorii letounů, se kterou měla největší zkušenosti a úspěchy, tedy na létající čluny.
RAF dodávala ve dvacátých letech stroje Seagull či Southampton, na jejichž vývoji se samozřejmě Mitchell podílel, zároveň se se svými speciály účastnila velmi prestižního závodu o Schneiderův pohár.
Tento závod vodních letadel založil roku 1911 francouzský finančník a pionýr letectví Jacques Schneider. Poprvé se konal v roce 1913, kdy vyhrál slavný francouzský letec Maurice Prévost. Supermarine zasáhla s upraveným letounem Sea Lion již do prvního poválečného ročníku, který se konal v roce 1919 v jihoanglickém Bournemouthu. Úspěch se ale dostavil až v roce 1922, když závod vyhrál upravený Sea Lion II výkonem 145,72 km/h. Mitchell si ale v té době uvědomil, že budoucnost leží spíš v aerodynamicky čistém plovákovém letounu, než v rozměrném létajícím člunu. Začal proto s vývojem typu S.4. Jednalo se o středoplošný letoun dřevěné konstrukce poháněný motorem Napier Lion. Jeho první let se uskutečnil 25. 8. 1925. Svým pojetím předběhl dobu a více méně určil, kudy se budou ubírat Mitchellovy kroky. Dne 13. září 1925 na něm byl ustanoven světový rychlostní rekord v kategorii hydroplánů na tříkilometrové trati výkonem 363 km/h. Letoun byl samozřejmě přihlášen i do závodu o Schneiderův pohár, bohužel hned při startu došlo k havárii a letoun byl zničen.
S.4 ale stál na počátku vývojové řady úspěšných závodních letounů S.5, S.6 a S.6B, se kterými příslušníci RAF od speciálně utvořeného High Speed Flightu vyhráli tři po sobě jdoucí ročníky (1927, 1929, 1931) a získali tak trofej navždy pro Velkou Británii. Mitchell byl za tento úspěch v roce 1932 odměněn Řádem Britského impéria.
Mezitím se ale ve firmě Supermarine odehrála jedna velká změna. V roce 1928 totiž podnik převzal koncern Vickers-Armstrong. Tato změna částečně omezila práce na závodních letounech, protože prioritu dostala výroba pro letectvo, pro které Mitchell navrhl létající čluny Scapa a Stranraer, které měly i své civilní verze. V roce 1935 začala firma dodávat RAF zatím nejúspěšnější Mitchellovu konstrukci, dvouplošný jednomotorový průzkumný a pozorovací létající člun Wallrus. Ten se nakonec rozšířil do celého světa, byl postaven v 740 exemplářích a díky jeho službě u záchranných jednotek mu vděčí za život nejeden letec, který musel opustit svůj letoun nad mořem. Mitchell se na Wallrus snažil navázat modernějším letounem Sea Otter, jeho vývoj se však vlekl a letoun nikdy nebyl tak úspěšný, jako jeho předchůdce.
Mitchell se však chtěl prosadit i v jiných kategoriích letounů, než jen v létajících člunech. Většina jeho návrhů však zůstala jen na papíře, jako třeba projekt čtyřmotorového bombardéru Supermarine Bomber (B.12/36). Do další kategorie ale nakonec pronikl, i když zpočátku tomu nic nenasvědčovalo.
V roce 1930 odpověděl Mitchell na specifikaci F.7/30, která požadovala nový stíhací letoun s výzbrojí čtyř kulometů. Firma Supermarine se přihlásila s projektem Type 224, jednoplošným letounem s křídlem lomeným do w a s pevným podvozkem. V roce 1932 byla objednána stavba jednoho prototypu, který poprvé vzlétl v roce 1934 a bylo pro něj rezervováno jméno Spitfire. Letoun měl však příliš komplikovaný chladící systém a nesplňoval požadavky specifikace a byl proto odmítnut. Soutěž vyhrála firma Gloster s konvenčním dvouplošníkem Gladiator. Prototyp pak zůstal u firmy a byly na něm dělány různé testy.
Mezitím byly vypsány nové specifikace F.5/34. Ty byly vydány pro potřeby firmy Hawker a jejího projektu Hurricane. Mitchell však nelenil a poslal na ministerstvo letectví svůj návrh letounu Type 300, ve kterém zúročil všechny zkušenosti získané při stavbě rychlostních speciálů a neúspěšného Type 224. Jeho návrh zaujal a byla vydána specifikace F.37/34 na rychlý stíhací letoun firmy Supermarine. Začala stavba prototypu, který byl dokončen v únoru 1936 a poprvé vzlétl 5. března 1936. V červnu 1936 pak ministerstvo letectví objednalo 310 sériových letounů, které dostaly jméno Spitfire. Zrodila se legenda, která žije dodnes.
Velké slávy své nejpovedenější konstrukce se však Reginald Mitchell nedočkal. Na počátku 30. let u něj byla diagnostikována rakovina konečníku a i když podstoupil chirurgický zákrok, příznaky nemoci se u něj projevovaly stále. Přesto se dál věnoval své práci a v roce 1934 dokonce získal pilotní licenci. V roce 1936 však nemoc propukla znova, ale Mitchell dále pokračoval v práci, i když mu všichni doporučovali klid a odchod do důchodu. Mitchell však jejich slov nedbal a protože ho nemoc velmi omezovala, dohlížel například na testy Spitfiru ze zadního sedadla svého vozu. Další vývoj tak již de facto vedl Joseph Smith, který v něm i pokračoval a všechny válečné verze jsou jeho dílem.
Jaro 1937 strávil Mitchell na specializované klinice ve Vídni, ale nemoc již propukla naplno a nemohli mu zde pomoci. Vrátil se proto do Anglie, kde jí nakonec podlehl 11. června 1937 ve věku 42 let.
Kromě dlouhé řady zajímavých a slavných letounů po sobě zanechal i jednoho potomka, syna Gordona, který o svém otci napsal několik knih.
Prameny:
http://en.wikipedia.org/wiki/RJ._Mitchell
http://freespace.virgin.net/john.dell/spitmich.htm
www.spitfiresociety.demon.co.uk
Mitchell se narodil 20. května 1895 v Stoke-on-Trent v učitelské rodině a měl pět sourozenců. V roce 1911 byl dán do učení k firmě Kerr Stuart and Company, která vyráběla lokomotivy. Součástí výuky byla i večerní škola, kde studoval techniku a matematiku, kterou si velmi oblíbil.
V roce 1917 se přestěhoval do Southamptonu a nastoupil k malé firmě Supermarine Aviation Works jako konstruktér.
Firmu založil v roce 1912 Noel Pemberton Billing, ale brzy jí prodal Hubertu Scott-Paineovi. Firma sídlila v opuštěném přístavišti ve Woolstonu a specializovala se na stavbu létajících člunů. Ty stavěla i během 1. světové války, ale v jejím průběhu postavila několik neúspěšných prototypů letounů jiných kategorií, např. letoun Nighthawk, určený pro ničení vzducholodí.
U této malé firmy se naplno rozvinul Mitchellův talent a i díky němu se firma postupně stala významným leteckým podnikem v Británii. O jeho schopnostech svědčí i to, že tři roky po nástupu k společnosti, tedy v roce 1920, se stal šéfkonstruktérem. A také se stihl oženit, když si za manželku vzal o jedenáct let starší ředitelku základní školy Florence Daysonovou.
V prvních poválečných letech se firma nadále soustředila na kategorii letounů, se kterou měla největší zkušenosti a úspěchy, tedy na létající čluny.
RAF dodávala ve dvacátých letech stroje Seagull či Southampton, na jejichž vývoji se samozřejmě Mitchell podílel, zároveň se se svými speciály účastnila velmi prestižního závodu o Schneiderův pohár.
Tento závod vodních letadel založil roku 1911 francouzský finančník a pionýr letectví Jacques Schneider. Poprvé se konal v roce 1913, kdy vyhrál slavný francouzský letec Maurice Prévost. Supermarine zasáhla s upraveným letounem Sea Lion již do prvního poválečného ročníku, který se konal v roce 1919 v jihoanglickém Bournemouthu. Úspěch se ale dostavil až v roce 1922, když závod vyhrál upravený Sea Lion II výkonem 145,72 km/h. Mitchell si ale v té době uvědomil, že budoucnost leží spíš v aerodynamicky čistém plovákovém letounu, než v rozměrném létajícím člunu. Začal proto s vývojem typu S.4. Jednalo se o středoplošný letoun dřevěné konstrukce poháněný motorem Napier Lion. Jeho první let se uskutečnil 25. 8. 1925. Svým pojetím předběhl dobu a více méně určil, kudy se budou ubírat Mitchellovy kroky. Dne 13. září 1925 na něm byl ustanoven světový rychlostní rekord v kategorii hydroplánů na tříkilometrové trati výkonem 363 km/h. Letoun byl samozřejmě přihlášen i do závodu o Schneiderův pohár, bohužel hned při startu došlo k havárii a letoun byl zničen.
S.4 ale stál na počátku vývojové řady úspěšných závodních letounů S.5, S.6 a S.6B, se kterými příslušníci RAF od speciálně utvořeného High Speed Flightu vyhráli tři po sobě jdoucí ročníky (1927, 1929, 1931) a získali tak trofej navždy pro Velkou Británii. Mitchell byl za tento úspěch v roce 1932 odměněn Řádem Britského impéria.
Mezitím se ale ve firmě Supermarine odehrála jedna velká změna. V roce 1928 totiž podnik převzal koncern Vickers-Armstrong. Tato změna částečně omezila práce na závodních letounech, protože prioritu dostala výroba pro letectvo, pro které Mitchell navrhl létající čluny Scapa a Stranraer, které měly i své civilní verze. V roce 1935 začala firma dodávat RAF zatím nejúspěšnější Mitchellovu konstrukci, dvouplošný jednomotorový průzkumný a pozorovací létající člun Wallrus. Ten se nakonec rozšířil do celého světa, byl postaven v 740 exemplářích a díky jeho službě u záchranných jednotek mu vděčí za život nejeden letec, který musel opustit svůj letoun nad mořem. Mitchell se na Wallrus snažil navázat modernějším letounem Sea Otter, jeho vývoj se však vlekl a letoun nikdy nebyl tak úspěšný, jako jeho předchůdce.
Mitchell se však chtěl prosadit i v jiných kategoriích letounů, než jen v létajících člunech. Většina jeho návrhů však zůstala jen na papíře, jako třeba projekt čtyřmotorového bombardéru Supermarine Bomber (B.12/36). Do další kategorie ale nakonec pronikl, i když zpočátku tomu nic nenasvědčovalo.
V roce 1930 odpověděl Mitchell na specifikaci F.7/30, která požadovala nový stíhací letoun s výzbrojí čtyř kulometů. Firma Supermarine se přihlásila s projektem Type 224, jednoplošným letounem s křídlem lomeným do w a s pevným podvozkem. V roce 1932 byla objednána stavba jednoho prototypu, který poprvé vzlétl v roce 1934 a bylo pro něj rezervováno jméno Spitfire. Letoun měl však příliš komplikovaný chladící systém a nesplňoval požadavky specifikace a byl proto odmítnut. Soutěž vyhrála firma Gloster s konvenčním dvouplošníkem Gladiator. Prototyp pak zůstal u firmy a byly na něm dělány různé testy.
Mezitím byly vypsány nové specifikace F.5/34. Ty byly vydány pro potřeby firmy Hawker a jejího projektu Hurricane. Mitchell však nelenil a poslal na ministerstvo letectví svůj návrh letounu Type 300, ve kterém zúročil všechny zkušenosti získané při stavbě rychlostních speciálů a neúspěšného Type 224. Jeho návrh zaujal a byla vydána specifikace F.37/34 na rychlý stíhací letoun firmy Supermarine. Začala stavba prototypu, který byl dokončen v únoru 1936 a poprvé vzlétl 5. března 1936. V červnu 1936 pak ministerstvo letectví objednalo 310 sériových letounů, které dostaly jméno Spitfire. Zrodila se legenda, která žije dodnes.
Velké slávy své nejpovedenější konstrukce se však Reginald Mitchell nedočkal. Na počátku 30. let u něj byla diagnostikována rakovina konečníku a i když podstoupil chirurgický zákrok, příznaky nemoci se u něj projevovaly stále. Přesto se dál věnoval své práci a v roce 1934 dokonce získal pilotní licenci. V roce 1936 však nemoc propukla znova, ale Mitchell dále pokračoval v práci, i když mu všichni doporučovali klid a odchod do důchodu. Mitchell však jejich slov nedbal a protože ho nemoc velmi omezovala, dohlížel například na testy Spitfiru ze zadního sedadla svého vozu. Další vývoj tak již de facto vedl Joseph Smith, který v něm i pokračoval a všechny válečné verze jsou jeho dílem.
Jaro 1937 strávil Mitchell na specializované klinice ve Vídni, ale nemoc již propukla naplno a nemohli mu zde pomoci. Vrátil se proto do Anglie, kde jí nakonec podlehl 11. června 1937 ve věku 42 let.
Kromě dlouhé řady zajímavých a slavných letounů po sobě zanechal i jednoho potomka, syna Gordona, který o svém otci napsal několik knih.
Prameny:
http://en.wikipedia.org/wiki/RJ._Mitchell
http://freespace.virgin.net/john.dell/spitmich.htm
www.spitfiresociety.demon.co.uk
Reklama
Reginald Joseph Mitchell
A jeho nejznámější konstrukce - závodní Supermarine S.6B a stíhací Spitfire.
Přidejte se k nám
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.
Zjistit více