Zimní válka – Přepadení Finska Sovětským svazem

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 30.858

Finský protiútok

23. prosince 1939 v 6:30 ráno zahájily Finové s čerstvou v čele 6. divizí (dosud v záloze) protiútok kterého se účastnily všechny jednotky na Karelské šíji.

Hned od počátku byli problémy se spojením a požadavky na dělostřeleckou či minometnou podporu často nebyly vyslyšeny. Odpoledne byly všechny jednotky v celé šíři fronty zastaveny. Přišel rozkaz k ukončení ofensivy a ústupu k hlavním bojovým pozicím.

Reklama

Třebaže ofensiva nedosáhla žádoucích výsledků, měla nečekaná finská aktivita vliv. Celých šest týdnů se potom nepřítel nepustil do významnějších nájezdů proti Mannerheimově linii a Finové se mohli soustředit na pozvolné a vytrvalé tupení ruského ostří.

Experimentovalo se s novými zbraněmi jako pancéřové sáně, hrábě na miny, které se upevňovaly na přední části tanku. Objevil se i tzv. samočinný kulomet a na oblohu na ruské straně vystoupaly pozorovací balony s jejichž pomocí se výrazně zlepšila dělostřelecká palba. V témže období zahájilo sovětské letectvo mohutné bombardování vojsk přední finské linie.

Období klidu se využilo v propagandistickému souboji jak letáky tak reproduktory.

Hlavním finským cílem na Karelské šíji zůstávalo udržování nedotknutelnosti obranné linie a brnkání na nervy, naleptávání a obtěžování protivníka do doby než se dostaví posily. Rusové se naopak snažili obránce vyčerpat důkladným průzkumem připravujícím velkou ofenzívu. Na Finské straně byl přesun možný jen v noci a obránci brzy začali padat únavou.

Odplata na severu

Seveřanům nečinila orientace v hustých lesích potíže. Jejich válečnou taktiku charakterizovala základní otázka: „Proč bych se hnal do otevřeného prostoru a nechal po sobě střílet, když mě les ochrání?

Reklama

Dvacet ruských divizí útočících na severu v obvyklých semknutých formacích se rozhodně nekochalo krásou zamrzlých jezer a hlubokých lesů. Mnozí z jejích příslušníků měli za sebou jedenáctidenní pochod, během něhož urazili od murmanské železnice 300 km a ztratili většinu sil v boji s mrazem. Jen vzácně měli střechu nad hlavou a večery trávili sbíráním suchého dříví na oheň. Jakmile vkročili do Finska, přišli i o to.

Teoreticky se měly jednotlivé útvary pochodující z různých směrů sloučit a potom společně postupovat západním směrem za využití vnitrozemského systému silnic a cest. Taktika Rusům vycházela, dokud jejich divize nepřekonaly hranici a nenarazily na potíže, s nimiž plán nepočítal. Před dvoumetrovými závějemi dostávaly čety o dvaceti až třiceti mužích rozkaz ušlapat sníh tak, aby projela technika. Záludné byly mokřiny pod sněhem, které dosud nestačily úplně zamrznout. Stačilo, aby voják pozdě odpoledně uvízl po kolena v marastu. Výstroj nasákla a blížil se noční krut. Těžkým vozidlům pomáhal „šlapací oddíl“ třiceti lyžařů, který následovaly dvě stovky pěšáků v těžkých botách. Mnoho času zabrala pouhá úprava cest, vleklá a protivná práce, která přitěžovala již tak vyčerpaným důstojníkům a mužstvu.

Kolony na severních invazních trasách dosahovaly délky 30 až 40 kilometrů. První šly divizní průzkumné jednotky (předsunuté hlídky), potom čelní oddíly (zálohy předsunutých hlídek), za nimi přední jednotky (jeden pluk s dělostřeleckým útvarem), tankový prapor s asi 50 tanky a zabezpečovacími jednotkami, dále hladní jednotky (dva pluky) a hlavní dělostřelecké útvary. Tohoto vinoucího se hada měly po obou křídlech chránit hlídky pochodující po rovnoběžných cestách ve vzdálenosti tří až pěti kilometrů. Se sovětsko zpravodajskou službou však pochopitelně nikdo nic nekonzultoval – silnice v těchto oblastech byly vzdáleny 50 až 70 km. Bezpečnosti hlavního konvoje bylo přitom možné zajisti jen o odstupu několika stovek metrů.

Postupující čela divizí narazila na nejsevernějších hranicích jen na mdlý odpor pohraničních hlídek a rot, které způsobily nepatrné zdržení. Pomalu se pohybující kolenu neohrožovaly protitankové zbraně. Na chystaný jásot se však nedostalo. Všude kolem lákaly tiché lesy do náruče zkázy. Nikdo se neodvažoval opustit průsek, vzdálit se zpod ochranných křídel své jednotky. Vojska bez lyží měla nulové zkušenosti s životem v lesích a severské přírodě. Bez kompasu či alespoň dobrého orientačního smyslu pěšáci netušili, kde se v oné zvláštní krajině nacházejí. Tajuplné ticho netrvalo dlouho. Cesty, z nichž se Rusové kvůli bezpečnosti báli sejít se proměnily v promrzlá pohřebiště, jakmile finské hlídky o jednom nebo několika málo členech začaly přepadávat ruská ležení. Hbití lyžaři s bílými kápěmi se nořili z prázdnoty a u vědomí, že protivník nestačí rychle zaktivovat dostatek bojových sil, ťali do boku vetřelcům. Partyzáni dobře věděli, že obrněné síly, dělostřelectvo a letectvo nejsou v lesích k ničemu.

Vzhledem k neúspěšným pokusům o průlom Mannerheimovy linie ba Karelské šíji se Sověti rozhodli vystupňovat tlak v neopevněném prostoru u severního břehu Ladožského jezera. Ve výhledu byl přesun 168. Divize o oblasti Salmi a její napojení na 18. Divizi, která šla po silnici od Uomaa k lemetské křižovatce. Tato část plánu byla splněna u Koirinoja-Kitelä, avšak již záhy si velitelé armádního sboru uvědomili, že ostatní divize pochodující ke Kollaa mají přiliž velké zpoždění a ke dvěma prvně jmenovaným se připojit nestačí. 139. a 75. divize již operovaly u Tolvajaervi. 18. divize se pak obrátila na sever k jezeru Sysky (asi 6 km severně od Lametti), kde dostala za úkol podporovat severní křídlo 168. divize a napadat zezadu Finy bránící Kollaa.

Maršál Mannerheim si uvědomil, že propočty sovětských sil soustředěných mezi ladožským jezerem a Laponskem jsou příliš optimistické. Původně předpokládal, že potíže se zásobováním na severní frontě nepřítele od nasazení více než tří divizí odradí. Nyní se ukázalo, že Rusové, kteří v průběhu roku 1939 podstatně vylepšili síť silnic a cest k finským hranicím a pokračovali ve výstavbě železniční trati k Suojärvi, mají na pomezí rozsáhlé zásobovací sklady. Proto překvapil nepřítel v počáteční fázi války nasazením sedmi divizí v sektoru severně od Ladožského jezera. Během konfliktu další tři divize přibyly.

Mannerheim stál před nejzásadnějším rozhodnutím Zimní války. Věděl, že hlavní nápor nepovedou Sověti jinudy než Karelskou šíjí, chopil se svých nepočetných rezerv a odvelel je na sever. Posílil IV. Armádní sbor, v jehož rámci vytvořil Skupinu Talvela a vydal rozkaz, že Rusy, kteří dosáhnou prostoru Tolvajaervi-Ilomantsi, je třeba nikoli zastavit či zatlačit zpět, nýbrž zničit.

V čele 9 100 Finů s 20 děly stál plukovník Taavo Talvela, který čelil 139. a 75. sovětské divizi s 45 000 muži, 355 děly, 90 tanky, 50 obrněnými auty, těžkými minomety a další technikou. Finská vojska tvořili starší rezervisté, kdežto na druhé straně zejména u 139. divize stáli většinou nezkušení Bělorusové, 60 procent z nich neprošlo před narukováním do Finska ani základním výcvikem.

Po analýze situace, vznikl finský plán jak převzít iniciativu a překonat nepřátelskou hybnou sílu. Oba protivníci byli nesystematicky roztroušeni po rozsáhlém teritoriu. Za takových podmínek byla standardní obrana stěží praktikovatelná, ne-li vyloučená. Prvním bodem plánu byly tedy dva souběžné výpady, které by v případě úspěchu především přinesly čas, bez něhož uchopení iniciativy nepřicházelo v úvahu. Večer 8.12.39 přepadly dvě jednotky ruské tábory. Noční úder dopadl výborně. Mezi Rusy způsobil takový zmatek, že dva jejich prapory za tmy dvě hodiny střílely proti sobě. Dvě malé zdařilé akce nicméně 139. sovětskou divizi jen dočasně vyvedly z míry. 10.12. se divize rozpřáhla k všeobecnému frontálnímu protiúderu. Strhlo se několik těžkých bitev s těžkými ztrátami na obou stranách. Bylo však patrné, že agresivní sovětské oddíly ztrácejí na semknutosti a rozptylují se do velkých vzdáleností. Finové si předsevzali, že je rozeženou ještě důrazněji.

12.12. přešli Finové do protiútoku a dosáhli stanovených cílů. V průběhu dne klesla ruská divize do kolen, nemalá část výzbroje byla zabavena a na bojišti zůstalo tisíc padlých rudoarmějců. Akce pokračovala příštího dne. Kousek od Ristinsalmi ruská obrana nějakou dobu vzdorovala, ale o den později vyklidila pozice i tam.

Reklama

Pronásledovatelé potom narazili na čerstvé síly 75. divize. Vyčerpaní se zastavili, ale na nátlak generálního štábu pokračovali v náporu. Posunuly se dále k východu, strhly se dosud nejkrvavější srážky celé války – na ruské straně nastoupily čerstvě povolaní absolventi leningradské důstojnické školy Rudé armády. 17.12. dospěli Finové, kteří nepřestávali působit ustupujícímu nepříteli vážné škody, k poloostrovu mezi jezery Saekijärvi a Ägläjärvi. Tam se nepřítel dobře opevnil a husté sněžení ztížilo další operace. Lyže Finům zapadávaly do hlubokého sněhu a pohyb začal být velmi únavný. Po dni odpočinku se Finové znovu napřeli 22.12. se Rusové stáhli k východnímu břehu řeky Aitto nedaleko Suojärvi, kde pak zůstali v zákopech po zbytek války.

Mezi 12 a 23 prosincem se několika praporům podařilo zatlačit  36 tisíc Rusů s tanky a zbytkem z 335 děl zhruba o 40 km zpět k hranicím. Finové zaznamenali 630 mrtvých a přišli o 1 300 raněných. Nepřítel nebyl poražen, ale utržil velmi bolestivé rány v podobě 4 tisíc mrtvých. Navíc padlo 600 vojáků do zajetí. Finové zabavili 59 tanků, 3 obrněná vozidla, 31 kusů dělostřelecké výzbroje, 220 těžkých kulometů, 142 lehkých kulometů a přes tři tisíce pušek. 150 lehkých automatických zbraní našli v motorových vozidlech, nákladních autech a u koní. Lehkou výzbroj okamžitě předali jednotkám na všech frontách a těžkou techniku odvezli do opravárenských závodů. Velkou část materiálu potom uplatnili na Karelské šíji.

Pro Finy na všech frontách i v zápolí přineslo vítězství naléhavě potřebnou morální vzpruhu. Nalilo lidem novou smělost v nerovném zápase. Ukázalo, že oběti nejsou marné.

U Rusů znamenala porážka dvou divizí u Tolvajärvi společně se zprávami, jak si stojí 163. a 44. divize u Suomussalmi a na cestě od vsi Raate, nepříznivý obrat i pro dvě divize u Petsamo. Jak dobře cvičená 104. tak ne právě elitní 52. divize se zřekly dalšího průniku do finského území. Riziko, že je potká podobný osud, bylo příliš vysoké. Zakopaly se a vystavěly obranná opevnění. Oblast města Petsamo se od té doby dala považovat za stabilizovanou.

Suomussalmi: plán spočíval ve zničení finských vojsk u Suomussalmi proti horizontu zamrzlých jezer Haukiperä a Niskanselkä. Obránci měli být vytlačeni na jezera 44. divizí od jihovýchodu. Na nechráněné ledové hladině by jejich likvidace byla jednoduchá. Městečko Suomussalmi neměla 163. divize přímo okupovat, jelikož dvě protáhlá úzká jezera po obou stranách poloostrova mohla představovat smrtící past.

Finové to věděli a záměrně ustoupili do výhodnější obranné pozice. Ukázalo se, že stotřiašedesátá v neukázněném uspokojení z rychlého postupu neodolala pokušení a vypálené městečko, obsadila. Rozhodla s tam v klidu vydržet do spojení s 44. divizí.

Oba sovětské útvary měli značnou sílu. Dohromady čítaly 48 000 mužů a do oblasti Suomussalmi přivezly 335 děl, přes stovku tanků a 50 obrněných aut. Finští obránci se ani po příchodu posil nedostali přes 17 000 vojáků a 11 děl.

163. divize se skládala zejména ze špatně vycvičených Asiatů. Spoléhalo se ovšem na jejich udatnost. 44. divize sestávala naproti tomu z prvotřídních ukrajinských jednotek moskevského vojenského okruhu. Tento ukázkový útvar, byl se svou kapelou a fešáckým stejnokrojem předběžně vybrán do čela vítězné přehlídky v 230 km západně vzdáleném Oulu.

Kdyby se podařilo 163. a 44. divizi spojit, znamenalo by to pro obránce konec. Podle rozkazů měla proběhnout s jednotlivými divizemi dvě oddělená střetnutí.

Veliké starosti dělala nechráněná severní křídla v zalesněné krajině se spoustami sněhu. Zabezpečovacími a průzkumnými pracemi byla pověřena vojenská policie. Fyzicky zdatné a dobře vybavené lehké oddíly vojenské policie se nemusely zdržovat čekáním na těžkou techniku běžné pěchoty. Mohly se obejít bez obvyklých obkličovacích manévrů, které se prováděly v okruhu 5 km a místo toho se vydat na lyžích k cílům vzdáleným 30 až 45 km od hlavní fronty. Tříhodinová a delší výprava na běžkách představuje sice ohromný úbytek sil, zejména má-li následovat tuhý boj, ale moment překvapení stál za to.

Plukovník Siilasvuo ani v době, kdy se těžce potýkal se 163. divizí, nezapomínal na zvolna postupující 44. na raatské cestě. Bylo třeba silnici okamžitě odříznout. Jako nejpříhodnější místo k akce se nabízela 1,5 km šíje mezi jezery Kuivasjärvi a Kuomasjörvi asi 10 km od vsi Raate. Velitel věděl, že lesy pomáhají obráncům jiných oblastí, ale že zde budou strategicky výhodnější zamrzlá finská jezera. Do klíčového úseku vyslal dvě roty 27. pěšího pluku. Sebenepatrnější ruský pohyb na ledě jezera by zaregistroval i osamělý kulometčík. Jedinou možností, jak mohli Ukrajinci zabránit masovým jatkám, byl ústup do hustého lesa, na který z domova nebyli zvyklí. Přitom by museli zanechat těžkou techniku svému osudu, k čemuž nebyli právě náchylní. Tak stálo 350 Finů na šíji která měla uzavřít cestu celé divizi.

Po řadě překvapivých utkání muže proti muži plán vyšel a šíje byla uzavřena. Akci proti 44. divizi popsal finský vojenský kronikář: „Před operací obvykle dostává pacient anestetikum, aby při zákroku netrpěl víc než musí, aplikovali jsme jistá lokální anestetika, jejichž účelem nebylo pacientovi ulevit, nýbrž zamezit tomu, aby se vzpouzel. Ochromili jsme dlouhého mohutného ruského hada prostřednictvím malých obkličovacích operací, které jsme postupně provedli po celé délce jeho těla.“ Paralyzovaná 44. divize musela po řetězové havárii jednotlivých složek zastavit. Zůstala ve stisku finských kleští tak dlouho, dokud Siilasvuo neprovedl definitivní zákrok.

10 km odtud u městečka Suomussalmi se mezitím vojska 163. divize ze všech sil snažila tlačit Finy k západu. Útočila přitom přes zamrzlá jezera a nepouštěla Finy zpod stálého tlaku. Obránci sahali na dno sil. Strádali zimou a nedostávali teplou stravu. Prosakovala ústroj i obutí. Vojáky obou stran mučily omrzliny. Docházelo k soubojům muže proti muži s ručními zbraněmi, bodáky, ručními granáty a noži. Rozdělat oheň znamenalo nepřípustný přepych. Na obou stranách vázlo zásobování potravinami, u Rusů z toho důvodu, že nedorazila 44. divize, z Finů proto, že se rychle přemisťovali, takže proviantní útvary je nestačily následovat.

Rusové nakonec přestali s neúspěšnými pokusy o zatlačení obránců dále na západ a v očekávání příchodu 44. divize se stáhli do městečka. Do 11. prosince posbírali Finové dostatek sebedůvěry k protiútoku,, který pak probíhal nepřetržitě po sedmnáct dví. Udeřili na Suomussalmi, stiskli kleště po celé délce silnice do 75 km vzdálené Juntusranty a ničili jednotlivé složky nepřátelského konvoje. Konečně uviděli jak jeden Rus za druhým vyklízí pozice. Zanedlouho se sešly stovky Rusů na ledové hladině jezera Kiantajärvi u Hulkoniemského poloostrova. Stavěli se do tvaru a chystali se na odchod k severovýchodu po ledě pětatřicet km dlouhého jezera. Odhazovali zbraně a jejich zástupy se neustále zvětšovaly a prodlužovaly, protože hlubokým sněhem se trousili další a další poražení. U cest, v improvizovaných úkrytech, zákopech a všude kolem se válela mrazem ztuhlá ruská těla. Na obloze bezcílně kroužila sovětská bombardovací a stíhací letadla. Občas střílela do zalesněného prostoru v naději, že se podaří zasáhnout Fina, jenž by se snad pokoušel bránit exodu. Ještě o týden později potkávali Finové osamocené Rusy, jak bloudí okolním lesnatým krajem. Prakticky se dala považovat 163. divize za vyřazenou z bojové činnosti. Utrpěla zdrcující porážku, když na bojišti zůstalo asi pět tisíc padlých. 44. divize se o záchranu spolubojovníků, která se od ní de facto očekávala ani nepokusila. Dokud pokračoval střet u Suomussalmi, měla 44. divize šanci na vítězství, ale potom – byť přece jen prorazila úzkou šíji u jezera Kuivas – už dokázala jen přemístit dějiště své zkázy.

Po skončení bitev přímo v Suomussalmi se hlavní finská úderná síla vydala na lyžích po jezerech rozkouskovat dopravní zácpu, kterou způsobila 44. divize na raatské cestě. Jelikož komunikace v hlavním směru útoku byly otevřené, mohli Finové bez potíží transportovat válečnou kořist, které se zmocnili u Suomussalmi.

Při využití morálního stavu po vítězství udeřili Finové současně ze severu i jihu na 44. divizi. Hlavní síly 44. divize se nacházely v asi osmikilometrovém úseku cesty mezi Kuivasjärvi a Kokkojärvi. Jistili si cestu četami rozestavenými každých 200 metrů po celých 24 km její délky až k ruské hranici. Mezi četami nepřetržitě tam a zpět patrolovaly tanky.

Jednou z prvních akcí Finů po dosažení raatské cesty byla výstavba pevných protitankových bariér z padlých stromů a ostnatého drátu. Nově ukořistěná protitanková děla se měla postarat o kolosy, které by případně bariéry překonaly. Potom Finové zatlačili na čelo dlouhé ukrajinské kolony silou dvou praporů o asi osmi stech mužích. Výsledky odpovídaly předpokladům. Pasivní nepřítel se opevnil, zakopal a zřekl veškerých ofenzivních plánů. Poskytl tak Finům čas na přeskupení jednotek přišlých od Suomussalmi a připravujících se k poslednímu úderu na 44. divizi.

Na Nový rok se 4 roty pustily do početného a silně opevněného sovětského praporu u obce Haukila. 2. ledna výpad zopakovaly v silnější sestavě a po těžkých bojích postoupily k jižnímu a východnímu okraji Haukily. Na východním konci odřízly silnici a ihned vystavěly polní opevnění, kolem jejího kritického úseku. Přestály důrazné protiúdery, postavení udržely a usekly tak ohromnému hadu hlavu.

Siilasvuo prováděl pečlivě promyšlené rošády. Docházelo takřka neustále k boji muže proti muži. V těchto soubojích seveřané excelovali. Za tmy se vetřelec od spolubojovníka rozeznával jen podle špičaté rudoarmějské pokrývky hlavy nebo podle umění zazpívat první verš finské státní hymny. Těžká artilerie nebyla k ničemu. Kanony tažené koňmi uvolňovaly prostor, ale zároveň přispívaly k dopravní zácpě a všeobecnému chaosu. Ukrajincům nepomáhaly tanky, zejména po odříznutí a podminování slníc. Finové si původně stavěli pevnůstky z kmenů stromů, ale začínali přicházet na výhody zničených tanků, poskytujících bezpečné krytí. S úžasem sledovali, jak tanky, kterým se podařilo uniknout, válcují vlastní materiál a tlačí pěchotu na kamené zátarasy a zásobovací vozidla.

Žádný velitel by nedokázal rozplést vzniklou změť. Sovětští piloti kroužili nad krajinou a marně sledovali zoufalou situaci pod sebou. Bombardování a útoky z nízkého letu mohly snadno postihnout vlastní vojska. 17 000 Rusů potloukajících se bezcílně územím několika čtverečních kilometrů představovalo pro letce neuvěřitelné ale skutečné divadlo. Z letadel by se případně daly rozbíjet finské zásobovací trasy, avšak i na to bylo pozdě. Sklady byly záměrně roztroušeny po rozsáhlém teritoriu a důkladně chráněny maskováním. Navíc by případnou destrukci zásob bohatě vynahradila již odebrané kořist. Shazování zásob probíhalo v mizivém měřítku. 6.ledna přišel rozkaz k ústupu – měl však přijít daleko dříve. Muži neměli sílu fyzickou ani duševní, o nic se nepokoušeli, jen v panice utíkali nebo beze snahy o záchranu umírali finskou rukou v úkrytech a zákopech. Později se zjistilo, že za teplot mezi třiceti a čtyřiceti stupni pod nulou pět dní živořili bez stravy.

Většina příslušníků 44. divize podlehla zraněním nebo zmrzla. 1300 lidí upadlo do zajetí.

163. divizi odebrali 5 tanků, 35 nákladních vozidel, 10 motocyklů, 50 koní a řadu pěchotních zbraní. U Tyynelä našli 10 tanků, 6 děl, 42 nákladních aut, 400 koní a desítky kulometů a samopalů. U obce Haukila posbírali 40 polních děl, 49 protitankových kanonů, 13 protileteckých kulometů, 27 tanků, 20 traktorů, 160 nákladních aut a nepřeberné množství střeliva a spojovací techniky.

44. divizi sebrali Finové 75 děl, 43 tanků, 200 nákladních aut, 100 kulometů, 190 samopalů, 6 000 pušek a 1 170 koní.

Po zbytek války se Rusové v tomto sektoru nebyli schopni vzpamatovat a zopakovat jakoukoli ofenzívu. Upustili od plánu bleskové války s cílem rozetnout Finsko vedví. Finové mohli postupně zaujmout pozice na jiných frontách. Podobné operace probíhali na celém severu od Karelské šíje.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více