Zimní válka – Přepadení Finska Sovětským svazem

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 47.644

Úvodní střetnutí

Výchozí taktické úvahy

Co se taktiky týká, tak Mannerheim znal dobře své finské generály a znal i Rusy, kteří vedli útok. Díky dlouhému působení v carské armádě se uměl vyznat v ruské mentalitě a předvídat strategii rudoarmějců. Velmi přesně věděl, co stojí v knihách, podle nichž se učili vojenské taktice, neboť sám je léta studoval. Nacházel se v nepříjemné, avšak svým způsoben výhodné situaci. Přemítal o bojových zkušenostech z obou armád a nepochyboval o tom, že na obou stranách je v určitých oblastech a odbornostech neuspokojivá situace. Finská armáda sestavená zejména z narychlo povolaných záložních sil nemohla čerpat příliš mnoho poučení z občanské války, kdy se bojovalo na silnicích, v dosahu osad a mezi budovami, které poskytovaly úkryt. Neexistovaly základní vojenské řády a úroveň výcviku zaostávala. Důstojníci byli značně ovlivněni ruskou, švédskou a německou taktickou školou, která ovšem vycházela z vysokých početních stavů vojsk a těžkých zbraní, což zdaleka nebyl případ Finů. Chyběl specializovaný výcvik partyzánského boje, chyběly i závazné zásady pohybu ve specifickém finském terénu. Mannerheimovi důstojníci a vojáci se museli učit za boje.


Carl Gustaf Emil Mannerheim

Reklama

Na rozdíl od Finů měly ruské armády staleté zkušenosti. Katastrofální válka s Japonskem 1904-05 je naučila věcem, které se hodily za WWI. Rudá armáda však nemohla nasbírané zkušenosti plně využít po revoluci, jelikož tisíce vojáků  z povolání a příslušníků carské armády podlehly likvidaci. Zprávy pro hlavní štáb brzy potvrdily Mannerheimovu domněnku, že kvalita nižších důstojníků a poddůstojníků je mizerná. Rostlo přesvědčení že veškerý jejich postup bude důsledkem brutální síly, fanatismu a slepé poslušnosti, kterou si vynutí pistole politruků namířené do zad a že konkrétní vedení bude založeno na starých pravidlech, nehledě k tomu, jak vytrvalí jsou Stalinovi podřízení v potírání armádního dědictví minulosti. Závěr zněl že se Rudá armáda nevyrovná s podmínkami finských promrzlých lesů, jezer a severské divočiny – alespoň zpočátku.

Tanky na Karelské šíji – vznik Molotova koktejlu

Na začátku války připadalo ve Finsku jedno až dvě protitanková děla ráže 37mm na jeden prapor – tedy kolem stovky na celou armádu.

Zprávy o operacích ruských tankových jednotek hovořily v tom duchu že Rusové si s dobrou výzbrojí nevědí rady. Tanky zprvu vyjížděly po dvou, kdy se za středně těžkým vezl lehčí, později vytvářely skupiny o třech až deseti dvojicích, kde první tank prosekával průjezd a druhý napadal obránce. Bojovaly na otevřených polích i na silnicích. Než začala jejich pohyb omezovat sněhová pokrývka, dokázaly urazit třicet kilometrů za hodinu, ale v deseti až padesáti centimetrech sněhu musely zpomalit na deset kilometrů. Obrannou linii kupodivu spíše oťukávali, než by se pokoušely o průlom. Když pěchota klopýtala a neprojevovala zájem o útok, tanky ji obstoupily a vzaly zpět pod ochranná křídla. Jakmile odezněl prvotní šok z ruského napadení, začala se projevovat odolnost a vytrvalost finských pohraničních sil. Finové zjistili, že protivník neoperuje za tmy a posílali noční hlídky, které přepadávaly nepřátelská tábořiště. Pálili z dělostřeleckých zbraní a snažili se ničit protijedoucí tanky, zatímco lyžařské oddíly atakovaly pěchotu ze stran a finští ostřelovači káceli srocené ruské vojáky po stovkách. Během pěti dnů bylo na Karelské šíji zničeno 80 tanků, což by byl parádní výsledek, být nepřítelem kdokoli jiný než SSSR. Takto nezbývalo než přidat. Jámy, podminované příkopy a kamenné barikády nestačily. Finové potřebovali vymyslet ještě cosi jiného.

Nejprve přišli inženýři ženijních praporů s myšlenkou miny a ocelových trubek. Pojistka miny se odpalovala pomocí drátu, který byl s trubkou spojen a mina vybuchovala v asi metrové výši nad zemí. Frontoví vojáci tyto miny zhotovovali sami tak, že plnili trubky směsí zvanou klorihartsi, chlorovou pryskyřicí. Poté přišly miny v dřevěném pouzdře magneticky nezjistitelné. Rusové záhy vyzbrojili své vojáky bodci a pověřovali je pročišťováním cest a polí, než směly do příslušných prostorů najíždět tanky.

Když se do války zapojil Státní lihový monopol, Alkohooliliike, spatřil světlo světa Molotovův koktejl. Monopol poskytl čtyřicet tisíc lahví, běžných pětinek, jež se plnily míchaným nápojem ze surového kerosinu, dehtu a benzínu. V počátečních fázích války omotávali vojáci hrdlo láhve hadříkem namočeným v benzínu a ten zapalovali před odhozením. Později se odpálení provádělo pomocí ampulky s kyselinou sírovou, která se upevňovala do hrdla láhve. Ačkoli se láhev plněná benzínem používala v různých předchozích válkách, teprve finští účastníci Zimní války ji nazvali Molovovým koktejlem. Během bojů jich finská armáda použila asi sedmdesát tisíc, z toho dvacet tisíc vyrobených přímo na frontě. Finové zapalovali a házeli své láhve do vzduchových kanálů nebo otevřených příklopů tanků, jejichž osádkám připravovali hroznou zkázu. U finských partyzánů docházelo přitom v 60 až 70 procentech případů ke zranění nebo úmrtí.

Boj s tanky se odehrával po celé délce zamrzlé hranice. Od ostřelování pozorující posádky přes vykolejování tanků z pásů sochory a špalky po podminování ledu na zamrzlých jezerech plovoucími minami ze spodní strany ledu či prořezávání protitankových pastí kde vodu proti zamrznutí chránily nařezané proužky celofánu.

Velké mrazy

Reklama

Chlad ruskému vojáku zpočátku nevadil. Ruský voják se vrhl do útoku s plným žaludkem a dobrou náladou, podpořenou vyhlídkami na rychlé vítězství. Měl velké a nové zbraně, nezřídka přímo z továrny a nosil lehký, jen snesitelně nepříjemný oděv. Situace se ovšem změnila, jakmile teploty začaly klesat ke dvaceti, třiceti i čtyřiceti stupňům mrazu. Tehdy nastalo ledové peklo jménem talvisota, zimní válka.

V takovém počasí zamrzala vojáku Rudé armády zbraň, tuhla mu strava a omrzaly mu ruce a nohy. Jestliže zbraň naolejoval, nebyla použitelná. Když sáhl na hlaveň bez rukavice, dokázal prsty odtrhnout jen s krvácením. Řidiči tanků a nákladních vozidel zjistili, že pokud každé dvě hodiny na patnáct minut nenatočí motory, baterie přestanou fungovat. Vojáci potřebovali více stravy vydatnějšího složení než jen suchý chléb a neslazený čaj, pokud měli přežít a bojovat.

Při klimatu provázejícím Zimní válku zamrzala lidská krev. Plazma byla k ničemu. Chlad sice pomáhal raněným zastavit krvácení, ale pokud někdo ležel venku s otevřenými ranami příliš dlouho, tkáň začínala černat a plnit se řídkou nazelenalou tekutinou, která signalizuje sněť. Finští lékaři si nadívali ústa skládacími injekčními stříkačkami s morfinem, aby látka nezamrzala, než ji použijí při ošetření raněných. Na ruské straně se podobná činnost vyskytovala málo, poněvadž zdravotnický personál buď nestál za mnoho, nebo scházel úplně. Ranění rudoarmějci většinou prostě zmrzli v pozicích, v nichž se nacházeli v okamžiku zásahu protivníka.

Ruské lehké olivově hnědé blůzy nehřály o mnoho víc, než lepší montérky. Spodní prádlo měli Rusové velmi mizerné – tenčí, než jaké nosili Finové v létě. Zpočátku chyběly rudoarmějcům svrchní pláště. Na rozdíl do Finů, kteří měli zemljanky a vyhřívané stany, si Rusové coby úkryt pouze vyhrabávali díry ve sněhu, kde rozdělali oheň a chránili se před zmrznutím. Riskantní možností bylo sezení u táborových ohňů, které poskytovaly snadno zasažitelný cíl ostřelovačům.

Ačkoliv Finové předtím nikdy v zimě neválčili, jejich těla si natolik zvykla na mrazivé počasí, že když někteří vcházeli do vyhřátého stanu nebo podzemního krytu, stěžovali si občas na protivné teplo. Naučili se udržovat zbraně v provozuschopném stavu tím, že je čistili benzínovou  a olejovou směsí, která je chránila před účinky mrazu. Při nouzi o rozmrazovače používali v chladícím systému kulometů alkohol a glycerín.

Pro lépe vycvičené a zkušenější rudé vojáky se nepřetržitý boj v kruté zimě, s ubohými příděly stravy a nulovou šancí umýt se nebo vykoupat stával zápasem o přežití. Pro ty, kteří narukovali bez znalostí armádní výzbroje a disciplíny, pak tragédií. Bojovali jen proto, že nebylo návratu. Většinou ani neměli ponětí o tom, co ve Finsku dělají. Bylo jim řečeno, že upadnou-li do zajetí, přijdou o život. Kdyby se obrátili do Ruska zastřelili by je politrukové. Dezerce nepřicházela v úvahu, neboť i kdyby zběh politrukům unikl, zabloudil by a zmrzl. Pokud si voják stěžovat na stravu, vši, zranění, omrzliny či nedostatek maziv na zbraně, politrukové si odmlouvavé komentáře pečlivě zapisovali.

Podpora ze zahraničí

Ruský plán spočíval v rozdrcení finského odporu záborem země a jejím rozříznutím na dvě poloviny v nejužší části, přičemž letectvo mělo demoralizovat civilisty a rozložit státní mašinérii. Žádné překvapení se nekonalo, nic nevybočovalo z rámce taktiky bleskové války kromě bezohledné aplikace bomb. S bombardováním civilistů a nasazením zápalných pum proti nim se Sověti přepočítali.

Lidé se dlouho domnívali, že komunismus stojí na straně malého člověka, továrního dělníka a pracujícího nízkých příjmů. Většina bomb ovšem padala na vesnické a městské čtvrti, kde bydleli právě proletáři. Nemajetní občané žili v malých dřevěných staveních, jejichž stěny vyplňovali pilinami a hoblinami jako izolací proti chladu. Po náletu zápalnými bombami se takové příbytky ihned ocitaly v plamenech. Šance na rekonstrukci nebyla.

Vedlejším účinkem bombardování, kromě materiálních škod, bylo vzbuzení celosvětové vlny morálního protestu, příliv nabídek pomoci ze Západu a vyloučení SSSR ze Společnosti národů. Nálety na civilní cíle zároveň podkopávaly morálku sovětských vojsk, která se nepřestávala tázat, kde vlastně chrabré letectvo věži, proč je nekryje při útocích a kde vázne zásobování potravinami.

Zahraniční pomoc ovšem končila prázdnými prohlášeními. Skutečná pomoc přicházela z neoficiálních míst. Osm tisíc Švédů se upsalo, že pomohou v souboji s Rusy. Dorazila peruť švédských pilotů s letadly Gloster Gladiator s lebkou a zkříženými hnáty ve znaku. V lednu Švédové vybudovali ve Finsku nemocnici Červeného kříže. Objevilo se osm stovek dobrovolníků z Norska a Dánska. Maďarsko vyslalo do boje celý prapor. Přiletěli italští piloti s Fiaty CR 32, narukoval i jamajský černoch a několik Japonců. Francouzští a britští dobrovolníci spěchali na sever spolu s 350 dobrovolníky z Ameriky (většina z nich dorazila po skončení války). Tisk celého světa se postupem času takřka výhradně postavil na finskou stranu. I Německo posílalo do Finska pušky a střelivo, dokud švédští novináři záležitost nerozmázli na prvních stránkách a nepřinutili tak Němce přestat porušovat sovětsko-německou smlouvu o neútočení. Taktéž Italové museli po nešťastné publicitě zanechat dodávek vojenského materiálu.

Mannerheimova linie

Fáze ústupu skončila, postup rudé armády byl zdánlivě zastaven. Nastala patová situace, ruské dělostřelectvo pracovalo hodiny a hodiny, každý den a Finové sporadicky odpovídali.

Sověti nevěděli, co si mají o Mannerheimově linii, opěvované zahraničními komentátory a Finy jako nedobytné, myslet. K legendě přispívali i sovětští velitelé výmluvami, proč neprorazili linii při úvodních úderech. Ve skutečnosti tzv. neproniknutelná zóna neznamenala víc, než poslepovaný sled běžných polních opevnění, jam a zákopů. Hlavní osa se sestávala z 66 zastaralých betonových kulometných hnízd, před nimiž se táhly ostnaté dráty, kamenné protitankové překážky a osekané kmeny. Mannerheimova linie měřila 140 km, zatímco zbytek 1 300 km dlouhé hranice zůstával bez ochrany.

Reklama

Jestliže měli někde Rusové ideální podmínky k frontálnímu útoku těžké techniky, tak právě na otevřených pláních střední Karelské šíje. Ježto se však Finové nehodlali vysunout a odhalit tak slabiny, museli sovětští velitelé řešit dilema, zdali se pokusit o prolomení obranné čáry, o které mnoho nevěděli, nebo čekat dál. Finská děla se neustále objevovala tak, kde s nimi nikdo nepočítal a obránci se rojili v místech označených za opuštěná. Průzkumné útvary nedokázali ani zjistit sílu spoře osazených předsunutých postavení, která se skrývala 3 km před hlavní obrannou linií.

Ráno, když začínala běžná „pracovní doba“ přijížděli Rusové nákladními vozy přímo k předsunutým pozicím. Během tohoto napadání, které podporovaly tanky, se Finové stahovali k hlavní linii. Odpoledne, když pracovní doba uplynula, ustupovali zase Rusové o 4 km zpět k vlastnímu postavení a v závětří tanků se ukládali k odpočinku. Mezitím se Finové vraceli k předsunutým stanovištím a brali množství materiálu ztraceného Rusy.

Po několika dnech přešlapování na místě se situace začala měnit. Sověti poslali čerstvé síly a na hlavní linii vzplály zuřivé boje, ačkoli reálná snaha o průlom se ani potom neprojevovala.

Při plánování ofenzívy počítal generál Mereckov s tím, že Finové budou první rozsáhlejší akce v tzv. Viipurské bráně mezi jezery Kauk a Muolaa, kde charakter krajiny a silniční síť usnadní přesun početným masám vojska a záplavě techniky. V úmyslu to Mereckov skutečně měl, ale nejdříve plánoval zásah východněji u Taipale tak, aby odlákal finské zálohy ze západní části šíje. Teprve až Taipale padne, otevře ofenzívu na Viipuri.

Právě u Taipale provedli Finové mezi  6. a 11. prosincem 1939 jednu z nejpozoruhodnějších obranných operací Zimní války. Rusové využily otevřeného boku a zaútočily přes jezero. Rusové kráčeli po zamrzlých jezerech a otevřenou krajinou v obrovských počtech a tvrdohlavě odmítali jakoukoli změnu taktiky, ať navzdory počasí, proměnám terénu nebo smrtící palbě. První atakující divize utrpěla tak brutální ztráty, že zbytek musel ustoupit a přenechat místo divizi čerstvé. Ta zaútočila 15.12. a byla odražena když ztratila 18 z 50 tanků. Následujícího dne po osmihodinové uzavírací palbě a čtyřhodinovém nepřetržitém bombardování pronikli Rusové na dvou místech do finských pozic, ale před soumrakem je obránci vypudili a finská linie nabyla původní podoby. Ráno překvapili Finové nepřítele dělostřeleckým protiútokem, který zlomil jeho ofenzivního ducha a přinutil k ústupu. 17.12. vyslalo sovětské velení třetí divizi, ale ani ta neuspěla.

Zatímco u Taipale zuřila bitva, Finové pozorovali masivní přesun nepřítele ve směru k Viipurské bráně. Pokračovalo napadání ruských tanků. Během čtrnácti dnů vzalo za své jen na západní šíji 108 tanků. Intenzivní ruská uzavírací dělostřelecká palba začala ráno 17. prosince mezi obcí Summa  a železniční tratí v deset se útok obrátil proti finským pozicím východně od Summy a vesnici samotné, opěrnému bodu na silnici na Viipuri pětihodinové nasazení dělostřelectva, které náporu jako obvykle předcházelo, podpořilo na 200 letadel a veliké množství tanků. Finové očekávali že se střetnou se dvěma divizemi a třemi tankovými brigádami v pěti různých sektorech. Ukázalo se však, že Rusové nasadily další čtyři pěší divize a dvě tankové brigády navíc o celkovém počtu 120 000 mužů. V lítém boji nejdříve Rusové za cenu ztráty 25 tanků na několika místech prorazili, ale do večera se linie opět vrátila do finských rukou. Průběh událostí jasně nasvědčovat tomu, že rudé velení postrádá schopnost improvizace. Tlačilo se vpřed přesně podle naučených definic a neuhýbalo ani v případě, že si to situace žádala. Sovětské pluky stály seřazeny jeden za druhým a tankové jednotky čekaly na rozkaz, v který den mají zasáhnout do bojů. Jakmile jeden pluk nebo tanková brigáda splnily daný program, stáhly se do ústraní, aby si mohly vylízat utržené rány. Další v řadě nastoupila na místo uvolnění neúspěšnými předchůdci. Tak to šlo do doby, než se všechny tankové a pěchotní útvary vystřídaly.

Střety pokračovaly do 20.12.1939, poté Rusové ustoupili a 5. finská divize mohla podat zprávu že hlavní obranný systém zůstal nedotčen a všechny pokusy o jeho průlom ztroskotaly. Zničeno bylo 58 tanků z toho 22 těžkých.

Porážka otřásla Kremlem – teď bylo třeba zachránit prestiž Sovětského svazu a válku do jara ukončit. Na Karelskou šíji byli vyslány čerstvé jednotky a jejich velením byl pověřen generál Timošenko veterán z čerstvého tažení do Polska. Ujal se vedení s jedinou podmínkou, že nebude brán k zodpovědnosti za průběžně vzniklé ruské ztráty, ať dosáhnou jakékoli výše.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více