Ostrovy mezi Evropou a muslimy

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 23.333

Ve Středomoří se nachází několik (větších) ostrovů, které měly obzvláště pohnutou historii. Když vynechám starověk, zde jsou jejich osudy po pádu římského impéria.

Malta

Původně byzantský ostrov v roce 870 obsadili Arabové. Ti zanechali po sobě trvalé stopy i v jazyce, a to včetně současného jména ostrova. V arabské moci ostrov zůstal až do roku 1091, kdy ho dobyl sicilský král Roger. Malta pak jako součást sicilského království vystřídala panovníky z Francie a Aragonu, až nakonec připadla roku 1410 Kastilii. Ta ostrov používala jen jako zdroj financí a nijak se o něj nestarala. Ostrov navíc stále ohrožovali piráti z Afriky. Aby zlepšili svou situaci, Malťané se vykoupili ze závislosti na Sicilském království a požádali v roce 1428 o připojení k Aragonu. Ostrov však vzápětí na čas ovládli Maurové. Po sjednocení Španělska v roce 1479 se Malta stala jeho součástí.

Reklama

Po pádu Rhodu daroval španělský král a římský císař Karel V. v roce 1530 Maltu johanitům, kteří byli od té doby nazýváni i maltézskými rytíři. Řád nechal vnitrozemí pod původní správou a staral se hlavně o opevňování a budování přístavů a výstavbu nové flotily. Přesto byl ostrov v letech 1547 a 1551 napaden Turky, kteří obešli pevnosti a vydrancovali vnitrozemí. Světovou proslulost přinesla řádu hrdinná obrana ostrova v roce 1565, kdy na ostrov zaútočil turecký sultán Sulejman I. Velmistr Jean de la Valette ovšem útok obrovské přesily po dlouhém a krvavém obléhání odrazil. Velmistr poučen těmito událostmi začal v dalších letech ostrov znovu opevňovat, přičemž vzniklo i nové hlavní město, které nese na jeho počest jméno La Valletta. Během vlády maltézských rytířů se Malta velmi pozvedla, a to i obchodně. Ostrov proslul nedobytností, proto měl pokoj i od pirátských nájezdů. Přes ostrov se ovšem přehnala na konci 16. století epidemie moru a v roce 1693 zničilo velké části ostrovů zemětřesení. Řád na ostrově vládl až do roku 1798, kdy byla malta dobyta Napoleonem.

Kypr

Také tento ostrov se od sedmého století pokoušeli dobýt Arabové. Několikrát k tomu došlo, pod jejich nadvládou byl až do roku 965, kdy jej znovu opanoval Nikeforos II. Poté až do konce 12. století patřil Kypr Byzantincům. Roku 1184 se ostrova zmocnil Izák Komnenos, princ trapezuntský, a nechal se provolat kyperským císařem. Ale už roku 1191 byl ostrov dobyt anglickým králem Richardem, který ho po roce prodal za sto tisíc denárů templářům. Ti ho obratem prodali jeruzalémskému králi Guidovi z Lusignanu, kterému se nakonec se podařilo urovnat nepokoje. Později ovšem Lusignanové zavedli katolickou víru a pronásledovali pravoslaví. V držení lusignanské dynastie ostrov zůstal až do roku 1489. Po pádu města Akkonu v roce 1291 se na ostrov přestěhovali johanité, kteří již od roku 1210 drželi kyperský hrad Kolossi. Zde si řád také založil vlastní flotilu pro boj s egyptským sultánem a arabskými korzáry. Po dobytí souostroví Rhodos ale Kypr opustili.

Po roce 1291 byl Kypr střediskem obchodu mezi Evropou a Asií a vzkvétal. Obchodní konkurence Kypru velmi vadila Benátčanům a Janovanům. Během korunovace Petr II. r. 1372 ve Famagustě došlo k potyčce mezi Benátčany a Janovany, přičemž několik Janovanů bylo usmrceno. Bylo to použito jako důvod a město dobyla janovská flotila. Přestože byli Janované nakonec poraženi, sláva Kypru začínala pomalu pohasínat. Pod neustálou hrozbou Turků již koncem 14. století po evropských panovnících, mimo jiné i po Karlu IV., žádal pomoc král Petr I., ovšem marně. Roku 1426 dobyl hlavní město Nikósii egyptský sultán, zajal i krále Jana, který byl propuštěn teprve roku 1432 za roční poplatek 5 000 dukátů. Ten byl za Jakuba II. navýšen na 8 000. Po smrti Jakuba II. v roce 1473 nastaly spory mezi jeho vdovou, Benátčankou Kateřinou Coronaro, a dcerou Jana III. Karolinou. Pomocí svých krajanů ostrov ovládla Kateřina, zatímco Karolina své nároky na trůn postoupila savojskému vévodovi Karlovi I. Kateřina byla ale nakonec donucena předat ostrov roku 1489 Benátské republice. Ti vládli velice špatně, ostrov byl vlastně jen předsunutá vojenská základně, proto ho nechali celý nově opevnit.

Jelikož Benátčané za Kypr platili tribut sultánovi, ten považoval opevňování ostrova za útok na svou osobu a svůj majetek. Poté, co byl turecký vyslanec, který požadoval jménem sultána Selima II. vydání Kypru, odmítnut, vypukla válka. Přestože Benátčané žádali o pomoc po celé Evropě, přislíbilo ji jen Španělsko. Než se ale spojená benátsko-španělská flotila dostala ke Kypru, padla Nikósie. Poté španělský velitel usoudil, že úkol bránit ostrov je nemožný, a odplul zpět. Nejdéle se udržela Famagusta, kterou nechal turecký velitel obléhat až následující rok po načerpání sil, kapitulovala až po čtyřech měsících, posádka pak byla i přes uzavřené dohody zmasakrována. Turecká vláda byla zpočátku pro ostrov výhodná, Turci umožnili odkup půdy rolníkům a povolili ortodoxní církev, ale později vedla k úpadku ostrova. Turci na Kypru vládli až do 19. století.

Kréta

Stejně jako ostatní ostrovy patřila Kréta Byzanci, a to do roku 826, kdy se jí zmocnil oddíl Arabů uprchlý ze Španělska. Ti si založili i nové hlavní město Chandak, dnešní Éraklion. Jejich vláda byla velice tvrdá, v horách po celou dobu vlády Arabů probíhala povstání. Opětovné pokusy o znovudobytí Byzantinci navíc nedovolovaly ani rozkvětu arabské kultury. V roce 971 Krétu dobyl císař Jan Cimiskes, Chandak Byzantinci obléhali šest měsíců. V období obnovené vlády Byzance na ostrově vzniklo mnoho klášterů. Byzanci Kréta patřila až do čtvrté křížové výpravy v roce 1204, kdy po pádu Konstantinopole připadla vrchnímu vojevůdci výpravy Bonifácovi II. z Montferatu, který ji brzy vyměnil s Benátčany. Ti ji chtěli jako důležitý opěrný bod ve Středozemí, ovšem pět let z ní museli vytlačovat mezitím se tam usadivší Janovany. Ostrov pak byl přejmenován na Kandii, stejně jako hlavní město Chandak. Za benátské vlády se na Krétě usadilo přes 10 000 kolonistů a města zažívala veliký rozmach, venkov však zůstával chudý. V horách ve vnitrozemí stejně jako proti předchůdcům nových vládců vypuklo povstání, oblast přes veškeré snahy zůstala autonomní.

Reklama

Stejně jako na Kypru Benátčané zakázali ortodoxní církev, to a další formy útlaku vedlo k tomu, že na ostrově za prvních sto padesát let benátské vlády došlo k deseti velkým povstáním, k největšímu v letech 1283 - 1298, které vedla byzantská šlechta žijící na ostrově. Ta se s novou vládou smířila až po pádu Konstantinopole, kdy s uprchlíky přišla i byzantská vzdělanost a rozvoj kultury. V roce 1538 a v 16. století vůbec byla Kréta častým cílem pirátů, proto byla stále opevňována. Přesto se v roce 1645 na ostrově vylodili Turci. Původní obyvatelstvo je vítalo jako osvoboditele, ovšem ti se brzy ukázali jako ještě horší utlačovatelé než Benátčané. Ještě v roce 1648 se pokoušeli Krétu proti Turkům bránit dobrovolníci z celé Evropy, přesto ale ostrov padl, ačkoli benátský velitel ještě 21 let vedl proti Turkům zákopovou válku.

Použitá literatura:
Vladimír Kořínek: Ministáty Evropy, 1. vydání, Kořínek, Krnov, 2003.
Adler, R.- Metzmacherová, A.: Kréta, 1. vydání, Knižní klub, Praha, 2002.
Kypr, 1. vydání, Geocenter Int., 1994.
Ottův slovník naučný, díl 5., nakl. J. Otto, Praha, 1892.
Ottův slovník naučný, díl 15., nakl. J. Otto, Praha, 1900.
Ottův slovník naučný, díl 16., nakl. J. Otto, Praha, 1900.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více