Římští gladiátoři

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 84.459

Gladiátoři jsou složkou římské kultury, která je v obecném povědomí o starém Římě asi nejrozšířenější. Stalo se tak především zásluhou různých knižních či filmových zpracování tohoto tématu. Každému soudnému člověku by však mělo být jasné, že filmová "realita" se od té skutečné vždy liší, mnohdy ji překrucuje, mnohdy zcela ignoruje. Téma gladiátorů je v tomto zářným příkladem. O gladiátorech existuje nesčetné množství mýtů a polopravd, se kterými se, třeba nevědomky, někdy setkal snad každý z nás. Tento článek se snaží pojednat o gladiátorech za římské republiky bez mytizování a pokud možno bez zkreslování, i když s tak velkým odstupem času je těžké zpod nánosů legend vytáhnout na světlo skutečná fakta. Mohu pouze slíbit, že jsem se o to pokusil, jak nejlépe jsem dovedl.

Často se uvádí, že gladiátoři jsou vynálezem Etrusků, obyvatel střední a severní Itálie, pod jejichž nadvládu Řím v počátcích své existence spadal a od nichž Římané leccos převzali. Tento názor byl založen na několika dochovaných etruských kresbách člověka zápasícího se psem, které se však při kritickém zkoumání ukázaly být spíše něčím jako znázorněním popravy předhozením šelmě. Dnes převažuje názor, že gladiátorské zápasy se zrodily v řeckém prostředí Kampánie (kde také později vyrostly první římské gladiátorské školy). Římané tak gladiátorské souboje převzali pravděpodobně od kampánských Řeků. Ve své podstatě jsou pokračováním rituálu lidských obětí, které byly na počátku vývoje lidského společenství běžné prakticky ve všech kulturách. Lidská krvavá oběť postupně ustupovala, avšak jisté tradice přetrvaly. To je i případ gladiátorů.

Reklama

Podle římských historiků Valeria Maxima (žil na přelomu letopočtů) a Flora (žil v době Traiana a Hadriana) roku 264 př.n.l., když zemřel významný člen rodu Brutiů, jeho syn Decimus Iunius Brutus společně se svým bratrem Marcem uspořádal jako součást pohřebního rituálu tzv. munus, který měl být výrazem úcty k zemřelému. Šlo o souboj tří párů otroků, tzv. bustuariů (od bustum - pohřební hranice), který se odehrával na Foru Boariu (s největší pravděpodobností den po skončení oficiální veřejné tryzny, která trvala devět dní), po němž následovala hostina. Munera se pak opakovala pravidelně každých pět let (později někdy i každý rok) na výročí úmrtí osoby, jíž byla věnována. Tato atrakce si získala u Římanů velkou oblibu a rychle se rozmáhala. Na Foru Boariu se brzy začala při této příležitosti stavět dočasná hlediště složená z dřevěných lavic.

Během zhruba jednoho století se zvýšil průměrný počet zápasících párů (závislý především na movitosti pořadatele a jeho touze vyniknout) na 25 až 60. Bojovníci byli vystrojeni jako Samnité, příslušníci kmene, s nímž Římané na konci 4. a počátku 3. stol. př.n.l. vedli tři vleklé války. Byli vyzbrojeni velkým hranatým štítem (scutum), krátkým mečem, přilbou a zřejmě holenním chráničem na jedné noze (pokud vám to připomíná výstroj legionářů, nemýlíte se - Římané ji do značné míry přejali právě od kmene Samnitů). Gladiátorské zápasy však byly stále výjimečnou událostí pořádanou soukromými osobami.

Obrovský rozmach gladiátorské zápasy zaznamenaly v prvním století př.n.l. Začal narůstat počet typů gladiátorů (název gladiátoři je odvozen od římského výrazu pro meč - gladius). Někdy v období Sullovy diktatury (82 - 79 př.n.l.) vzniká druhý typ gladiátora - Thrák - vyzbrojený zahnutým mečem (tzv. sica), malým oválným či obdélníkovým štítem (parma), koženými chráničemi stehen připevněnými pásky (fasciae) a kovovými chráničemi holení. Pravděpodobně po Caesarově dobytí Galie (58 - 50 př.n.l.), ale možná i dříve (Římané se s Galy utkávali příležitostně již od počátku své historie), vzniká typ gladiátora - Gal. Jeho výzbroj není přesně známa (později se z něj vyvinul murmillo, a tudíž nelze určit, které součásti jeho výzbroje jsou původní), ale v každém případě používal krátký meč, pravděpodobně menší štít a celkově nebyl příliš dobře chráněn. Mnohé další typy gladiátorů vznikly pak za císařství v 1. stol. n.l., ale zůstaňme v republice.

Během 1. stol. př.n.l. se z gladiátorských zápasů stává výhodný "byznys". Vzhledem ke své velké oblibě se konání gladiátorských her stále častěji stává jedním z bodů programu lidových her (ludus), které se v Římě konaly několikrát do roka a jejichž součástí byly kromě náboženských ceremonií i závody v cirku, atletika (i když ta se v Římě příliš neujala), divadlo (komedie byly mnohem oblíbenější než tragédie), předvádění cizokrajných zvířat a různé jiné atrakce - účast gladiátorů na nich nebyla pravidlem, záleželo na pořadateli. Lidové hry byly pořádány především ambiciózními politiky, kteří si jejich prostřednictvím získávali přízeň lidu. Např. v roce 65 př.n.l. se Caesar chystal uspořádat hry, na nichž mělo vystoupit tak obrovské množství gladiátorů, že senát se začal obávat, že jde v podstatě o soukromou armádu, a vydal speciální výnos, kterým omezoval maximální přípustný počet dvojic zápasících na jedněch hrách na 320. Hlediště se budovala ze dřeva pouze jako dočasné stavby (pravděpodobně okolo roku 50 př.n.l. vybudoval v Římě jistý Curio něco, co by se dalo nazvat prvním amfiteátrem, dokonce otočným - dvě poloviny hlediště se mohly otočit "zády" k sobě a utvořit tak dvě klasické polokruhové divadelní hlediště, nebo „čelem" k sobě a utvořit tak jeden oválný uzavřený amfiteátr vhodný pro pořádání právě gladiátorských her). První kamenný amfiteátr pak vybudoval v Římě až Augustův stoupenec T. Statilius Taurus v roce 30/29 př.n.l. V Pompejích v Kampánii však stál kamenný amfiteátr dříve než v Římě.

Pokusím se na tomto místě podrobněji vysvětlit, jak celý systém fungoval.

Reklama

Majitel gladiátorů a gladiátorské školy (ludus) se nazýval lanista a toto povolání se mezi Římany netěšilo nijaké zvláštní úctě. V gladiátorské škole působili cvičitelé nazývaní v sg. doctor, z nichž každý byl specialista na jeden konkrétní typ gladiátora (většinou byl sám vysloužilým gladiátorem). Gladiátoři podstupovali výcvik dřevěným cvičným mečem a také skutečnými, avšak přetíženými zbraněmi (praxe používaná i v legiích). Cílem jejich úderů byl zpravidla palus, necelé dva metry vysoký dřevěný sloup (i tento druh výcviku se používal v legiích).

A nyní je na čase konečně se pustit do slíbeného boření mýtů:
Gladiátorem se člověk mohl stát několika způsoby - buď byl k tomuto povolání odsouzen jako těžký zločinec či jako chycený dezertér, nebo byl otrokem a byl prodán lanistovi, a nebo se pro toto povolání svobodně rozhodl a uzavřel s lanistou smlouvu. Oproti obecně rozšířené představě však gladiátorů - dobrovolníků bylo značné procento - podle některých údajů např. v polovině 1. století př.n.l. až 50% z celkového počtu (i když toto číslo je sporné, faktem zůstává, že ve východní části říše vždy převažovali dobrovolníci nad ostatními druhy gladiátorů, a např. podle Petronia i římské publikum mělo raději souboje svobodných mužů). Gladiátoři představovali dobrou investici a podle toho se s nimi i zacházelo. Adept gladiátorského řemesla (ať už to byl legionář - dezertér, otrok, zločinec či svobodný občan) musel prokázat své schopnosti, aby byl do gladiátorské školy zařazen. V gladiátorských školách nebyli gladiátoři běžně zavíráni, nýbrž tam pouze pravidelně docházeli. Existovaly však navíc školy s tuhým režimem, do nichž se dostávali problémoví gladiátoři (což je i případ slavného Spartaka) a pochopitelně též odsouzenci a váleční zajatci.

Gladiátor v ludu dostával 3x denně vydatnou stravu, za jednotlivá vystoupení inkasoval mzdu a navíc ho většinou lanista odměňoval za vítězství (i když není jisté, jak tomu bylo u osobně nesvobodných gladiátorů). Kariéra gladiátora trvala v průměru pět let. Gladiátor absolvoval zhruba 3-5 vystoupení ročně, tedy okolo 20 soubojů za celou svou kariéru. Vystoupení gladiátorů, ať už na munu nebo na lidových hrách, platil lanistovi pořadatel (v případě her se mu říkalo editor). Bojovníky si od lanisty vlastně za nemalý peníz pronajímal a v případě, že některý z nich byl během her zabit, musel ho lanistovi zaplatit. A byl to právě pořadatel, který po každém souboji rozhodoval o osudu poraženého (tradované případy, kdy o osudu poraženého rozhodovali diváci, jsou ve skutečnosti libovůle editora, který rozhodne podle přání diváků; k tomuto však začalo docházet až za císařství). Z toho je tedy zcela zřejmé, že představa o tom, že každý druhý poražený byl zabit, je scestná. Ve skutečnosti byla smrt gladiátora spíše výjimkou - editor o jeho popravě rozhodl jen zcela výjimečně, a to v případě, že bojoval mimořádně špatně či porušil pravidla, a smrt v souboji také nebyla zdaleka tak častá, jak se traduje v mnoha knihách a filmech - gladiátoři byli profesionálové, neměli zájem se navzájem zabíjet ani mrzačit, mnohdy se znali...

Otázka, jak velká část gladiátorů byla během her ve skutečnosti zabita, je složitá a zdroje si často protiřečí. Důležitým faktem je nutnost rozdělovat gladiátory na několik druhů - tím nemyslím podle druhu výzbroje a výstroje, s níž bojovali, ale podle svého statutu. Zcela bych vyčlenil válečné zajatce, kteří byli nuceni v aréně svádět souboje. Ti nebyli pravděpodobně vycvičenými gladiátory nebo prošli jen minimální přípravou, a smrt v aréně byla jejich osudem jistě mnohem častěji než u gladiátorů - profesionálů. Váleční zajatci především za císařství někdy předváděli "rekonstrukce" různých bitev z římské historie, kdy na obou stranách bojovaly stovky, možná tisíce mužů; pochopitelně v tomto případě nemohlo jít o vycvičené gladiátory; ti, co přežili, si někdy vysloužili svobodu. Vůbec bych je však neoznačoval za gladiátory.

Ti, co se pro gladiátorské řemeslo rozhodli svobodně, a pravděpodobně i ti, kteří k němu byli odsouzeni za dezerci, předváděli v aréně spíše divadlo než boj o život. Nebyly výjimkou souboje zinscenované na efekt, které mohly končit třeba dech beroucím ručním zápasem poté, co oba gladiátoři přišli o (nebo odhodili) zbroj, ale jistě nekončily smrtí poraženého. Gladiátorské zápasy nevznikly jako brutální masakr, Římané na nich obdivovali umění boje - i když v tomto boji občas k nějakému tomu vážnějšímu zranění či dokonce smrti došlo. Souboje měly jasná (a v některých případech dosti složitá) pravidla a jejich cílem nebylo druhého zabít, ale porazit. V okamžiku, kdy byl gladiátor poražen, tedy věděl, že kdyby jeho protivník chtěl, dokázal by ho nyní zabít, zvedl levou ruku se vztyčeným palcem na znamení, že se vzdává, souboj skončil a editor vyřkl ortel. Mnohem častěji než na onom světě končili gladiátoři po odsloužení svého závazku jako vyhazovači, hlídači, tělesní strážci atd.

Nejméně jasná zůstává situace gladiátorů - otroků. Otrok je majetkem svého pána, takže jsou v zásadě dva možné vztahy mezi otrokem - gladiátorem a lanistou. Buď ho lanista koupil, tudíž si s ním mohl dělat, co uznal za vhodné, a nelze tedy očekávat žádné pravidlo - lanista mohl svému otroku poskytnout stejné podmínky jako svobodnému občanu ve svých službách (není ani nereálné, aby měl možnost volně se pohybovat mimo gladiátorskou školu - vždyť většina rodinných otroků zajišťovala pro své pány všestranné služby, včetně nákupů, vyřizování různých záležitostí ve městě atd..., koneckonců i soukromí učitelé byli někdy řečtí otroci) nebo se k němu chovat jako k nejhoršímu zločinci. Někteří lanisté mohli vést gladiátorské školy určené pro svobodné, jiní pro odsouzence (i když mezi více školami vlastněnými jedním lanistou podnikajícím ve velkém jistě byly zastoupeny oba druhy), takže možná záviselo i na tom, který lanista otroka koupil.

Existuje údaj vypočítaný podle nástěnných maleb, hovořící o tom, že asi každý desátý souboj skončil smrtí jednoho z gladiátorů. To se mi zdá zcela pochybené. Stejně jako prameny literární, tak i malby na zdi asi málokdy zachycovaly běžné události. K čemu by asi došel za pár tisíc let někdo, kdo by se pokoušel rekonstruovat obraz naší doby na základě víceméně náhodně vybraných pár dochovaných obrazů? A tak nejpřesnějším vodítkem, stále však značně pochybným, mohou být snad náhrobky gladiátorů. Těch se však dochovalo málo. Navíc nelze nijak určit, kolik z bývalých gladiátorů, kteří se dožili konce své gladiátorské kariéry, bylo pohřbeno "civilně", tj. bez zmínky o tom, že dotyčný byl část svého života gladiátorem. A tak spíše pro ilustraci ocituji seznam nalezených náhrobků gladiátorů uvedený v knize Gladiatoren in Ephesos. Tod am Nachmittag.:

  1. 21 let, 4 roky výcviku, zabit ve svém 5. souboji
  2. 22 let, 13 výher
  3. 23 let, přežil 8 soubojů, zabit v 9.
  4. 25 let, přežil 20 soubojů, 9 vítězství
  5. 27 let, přežil 15 soubojů, zabit v 16.
  6. 30 let, 34 soubojů, 21 výher, 9 remíz, 4 prohry (všechny missio)
  7. 35 let, 20 vítězství
  8. 38 let, 18 vítězství
  9. 48 let, 19 vítězství, 20 let služby
  10. 60 let, bývalý gladiátor
  11. 99 let, bývalý gladiátor

Přestože věřím, že čtenář si udělá vlastní obrázek, přidám několik poznámek. Nejdůležitější je, že nevíme, co bylo příčinou smrti oněch šesti gladiátorů, kteří zemřeli během své kariéry, ale nemají zapsáno, že byli zabiti v souboji, tudíž opět nelze dospět k žádnému závěru. Za povšimnutí kromě vysloužilého gladiátora, který se údajně dožil 99 let, stojí údaj u čtvrtého gladiátora v pořadí, jenž přežil 20 soubojů, z nichž pouze 9 vyhrál. Podobně šestý gladiátor, který absolvoval 34 soubojů, z nichž 21 skončilo jeho vítězstvím, 9 remízou a 4 prohrou. Z těchto údajů se dají vyčíst dvě skutečnosti - jednak že remíza byl relativně častý výsledek utkání (u dotyčného gladiátora je to více než čtvrtina zápasů, i když těžko soudit, do jaké míry lze tento údaj zobecnit), a jednak že skutečně zdaleka ne každý prohraný zápas znamenal smrt poraženého.

Reklama

Bouřlivý rozvoj gladiátorských zápasů dostal nový impulz na počátku císařství. Přibylo množství dalších typů gladiátorů (včetně velmi neobvyklých), počet gladiátorských klání (a tedy i gladiátorů) se výrazně zvýšil, pořadatelem se - aspoň co se samotného města Říma týče - stává nejčastěji císař, který disponuje státní pokladnou (takže už nemusí brát ohledy na náklady spojené se zabitím gladiátora a může si dovolit o jeho osudu nechat rozhodovat diváky - vždy to však zůstává organizátor, kdo vyřkne ortel; při tom se může řídit čímkoliv, třeba i názorem publika). V závislosti na libovůli císaře - a někteří římští císaři byli mimořádně brutální, a to nejen ke gladiátorům - se gladiátorské zápasy mohou někdy proměnit v masakr, s čímž souvisí výrazný pokles poměru svobodných občanů živících se jako gladiátoři k odsouzencům a otrokům. Celkem vzato, moderní obraz gladiátorů, pokud má k něčemu blízko, pak nejvíce k období 1. - 2. stol.n.l. Avšak mnohé případy vykreslované v různých dílech jako běžné, pokud vůbec mají svůj předobraz v realitě, byly ve skutečnosti výstřelky (což vychází z toho, že antičtí historici zaznamenávali pochopitelně především věci neobvyklé a výjimečné).

Závěrem bych si dovolil úvahu o asi v současnosti nejslavnějším díle s gladiátorskou tématikou - o filmu Gladiátor. Tento film se jen hemží mrtvolami a potoky krve spojenými v jeden celek prostoduchým příběhem. Odhlédneme-li od toho, že bych si dovolil tvrdit, že ve filmu je více mrtvol než jich průměrný Říman, zašel-li občas na hry, v amfiteátru viděl za celý život, položme si otázku - v čem se nadšený divák tohoto filmu liší od Římana sledujícího gladiátorská klání? Jistě, dnes je to jen fikce. Římané však televizi a počítačové efekty k dispozici neměli...

Zdroje
Alan Baker: Gladiátor (pozn. - jedná se o snůšku zřejmě náhodně vybraných pravd, polopravd i zcela mylných údajů)
glosáře knih Colleen McCulloughové
www.romanarmy.com (www.romanarmy.com/rat/)
Laus Curtius: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/home.html
http://ablemedia.com/ctcweb/consortium/gladiator1.html
wikipedia, hlava autora

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více