Antické válečnictví II.

Autor: Adam Cabiš 🕔︎︎ 👁︎ 36.408

Ženijní vojsko a válečné stroje

Úvodem je nutné vysvětlit, co se přesně rozumí pod pojmem ženijní vojsko. Podle výkladového slovníku Larousse se jedná o „speciální druh pozemního vojska určený k zabezpečení a napomáhání úspěšnému vedení bojové činnosti vlastních vojsk a ztěžující bojovou činnost nepřítele, využívající k tomu techniky a jiných prostředků pro mechanizaci prací". Ve zkratce lze říci, že činnost ženistů zahrnovala terénní úpravy, stavbu vojenských objektů atd.

Do doby Novoasyrské říše (966 - 609 př.n.l.) jsou ženisté jako specializované oddíly neznámé. V novoasyrském vojsku bylo primárním úkolem ženistů zastat práce spojené s vojensko-technickými problémy na dalekých pochodech vojska nebo při obléhání opevněných měst. Tyto oddíly již byly schopny postavit pontonové mosty, zpevnit náspy cest, po kterých se vojsko na pochodu přesouvalo atd.

Reklama

Při obléhání dokázali ženisté zasypat hradební příkopy a zkonstruovat pohyblivé věže ke zdolání hradeb. K jejich boření používali beranidla zavěšená na důmyslném systému kladek v pohyblivých věžích či beranidla na samostatném kolovém podvozku. Dalším způsobem dobytí města bylo vyražení tunelu pod hradbami a následný výpad do srdce obleženého města za účelem otevření bran pro čekající vojsko dislokované dosud vně hradeb. Známé bylo podkopávání hradeb sítí tunelů vyztužených dřevěnými vzpěrami. Po zapálení vzpěr došlo ke zhroucení stěn tunelu a následnému rozrušení statiky hradeb a jejich zřícení.

Úkolem ženistů však nebyla pouze destrukce fortifikačních objektů, ale i jejich stavba, rekonstrukce a v dobách relativního míru zkvalitňování infrastruktury státu. To vše mělo za cíl uchovat co největší lidský potenciál pro příští vojenské akce. Pro přiblížení problematiky zachování lidských zdrojů při dobývání lze uvést egyptskou pohraniční pevnost Buhen dokončenou na samém konci Střední říše (2070 - 1970 př.n.l.) r. 1965 př.n.l. Hradby z nepálených cihel v délce stran cca 500 a 200 m na skále nad Nilem poskytovaly ze strategického hlediska dokonalou obranou pozici. Vysoké cca 11 m a široké cca 5 m představovaly tyto hradby za použití pouze na místě sestavených žebříků téměř neproniknutelnou překážku.

Na Blízkém východě bylo naprosto přirozené, že armádu doprovázeli ženisté nejrůznějšího zaměření, ale na evropských bojištích v praxi nic takového použito nebylo. Bylo tedy naprostou novinkou, když Dáreios I. (panoval mezi lety 521 - 486 př.nl.) v r. 492 př.n.l. zahájil tažení proti pevninskému Řecku s armádou, kterou provázely početné oddíly ženistů.

Samotní Řekové v průběhu peloponéských válek (431 - 404 př.n.l.) vytvořili ženijní oddíly, technika ženijních prací se brzy stala více sofistikovanou a do praxe byla zaváděna stále nová vylepšení. Demonstrací schopností antických ženistů bylo obléhání Syrakús v letech 215 - 212 př.n.l. Římany. Před hradbami tohoto města se prosadil Archimédes (287 - 212 př.n.l.) v roli skvělého učitele a římské ženijní vojsko v roli vysoce nadaného žáka.

Římská armáda přebírala a kodifikovala od svých soupeřů vše, co ze strategického i taktického hlediska shledala pozitivním. Nejinak tomu bylo i v otázce ženijních sborů. V římských vojenských lokalitách se do dnešní doby dochovalo množství kovových součástí římské obléhací techniky. Její masové použití je pro římskou obléhací strategii charakteristické.

Reklama

Právě před Syrakusami byly pravděpodobně poprvé použity mechanické vrhače nejrozmanitějších projektilů určené primárně proti fyzickým osobám, nikoliv proti statickým cílům, jako tomu bylo do té doby. Přelom 3. a 2. stol. př.n.l. je tak počátkem mechanické artilerie („dělostřelectva").

K uvolňování projektilu se v průběhu dějin používaly tři odlišné mechanické principy. Ranou variantou jsou tzv. pružinové stroje. Jednalo se de facto o mohutnou kuši na lafetě opatřené napínacím mechanismem. V řečtině se zbraň tohoto typu nazývá euthytonon.

Empirickou zkušeností bylo prokázáno, že pružinové metací stroje nedokážou snést dlouhodobou zátěž kvůli únavě materiálu vznikající neustálými změnami vnitřního tlaku v lučišti. Proto byly v římské armádě vystřídány tzv. torzními metacími stroji k vrhání projektilů využívajícími pružnosti zkroucených svazků provazů či šlach. Tyto stroje musely mít vzhledem ke značné zátěži velmi robustní rámy, ale jejich výhodou byla velká přesnost a účinnost.

Římané z praktických důvodů stanovili proporční poměry mezi jednotlivými částmi metacích strojů. Při konstrukci škorpiónů a balist se veškeré proporční vztahy odvozovaly od předpokládané velikosti projektilu, v tomto případě délky šípu nebo váhy kamene, jenž měl být strojem metán. Jednotlivá provedení se podle měřítka, v němž byla postavena, navzájem lišila napínacím mechanismem; mohlo se jednat o napínací páky v hřídelích, mnohoproudové kladkostroje, vratidla a později i ozubená soukolí. Zaměřování střelby metacích strojů byl velmi náročný úkol. Pokud by došlo k porušení proporčních vztahů v rámci stroje, změnil by se i poměr napnutí svazku šlach či lan vzhledem k délce metacích ramen.

Římané rovněž kodifikovali poměr jednotlivých součástí v boji pasivních obléhacích zařízení, např. beranidel, obléhacích věží a různých pohyblivých krytých konstrukcí, tzv. testudo (želva). Pro stavbu těchto obléhacích zařízení bylo třeba kvalifikovaných pracovních sil ve velkém počtu. Jejich zajištění ale nebyl problém. Toto konstatování vyplývá z obecných pravidel římské strategie. Každodenní stavění opevněných táborů při přesunech vojska, stavba až několika prstenců opevněných linií kolem obléhané lokality sloužících k jejímu hermetickému uzavření, značná soběstačnost legie po stránce materiálního zajištění; to vše jsou činnosti úzce související s ženijními pracemi. Každý římský legionář nadto alespoň v základech ovládal určité řemeslo a s dostatkem kvalitního stavebního materiálu bylo s tímto potenciálem možné strategické plánování i velkorysých stavebních projektů spadajících do kompetence ženijního vojska. Klasickým příkladem jsou dodnes patrné známky opevněných římských hranic po celé jejich severní délce, tzv. limes romanus.

Loďstvo

Počátky plavby mají v lidské civilizaci hlubší kořeny než písmo. Kdy začala vznikat první plavidla sloužící k bojovým účelům, není známo. Jisté pouze je, že už na počátku období egyptské Staré říše (tzn. kolem r. 2700 př.n.l.) byly lodě využívány pro vojenské účely, nejprve jen transportního charakteru.

S ohledem na trvalý nedostatek kvalitního stavebního dřeva byly trupy lodí konstruovány ze svazků papyru. Taková plavidla tak neměla podpalubní prostory pro zboží či veslaře, což se jeví jako nevýhoda, ale v případě říční plavby v Egyptě byla vesla zbytečností, neboť po většinu roku vál vítr od severu, tedy proti proudu Nilu. Z těchto důvodů měla většina egyptských říčních plavidel také sklopitelný stěžeň.

Od počátku Nové říše (1580 př.n.l.) se začala prosazovat i plavba podél pobřeží a na kratší vzdálenosti i na otevřené moře. To nutně vedlo ke změně konstrukce lodí, boky byly oblejší, trup lodi postaven z kvalitního stavebního dřeva, zvýšil se počet plachet a ráhnoví. Pro egyptské lodě byla po celý starověk charakteristická záď vysoce vyzdvižená, svým tvarem připomínající lotosový květ.

Egypťané byli obchodně, a tím i vojensky přítomni jak v Rudém, tak i Zeleném (tzn. Středozemním) moři. Válečná plavidla však byla prakticky pouze konstrukčně upravenými obchodními loděmi. Jejich hlavním úkolem bylo střežit obchodní trasy na cestě do Puntu (též Pvenetu, oblast Somálského poloostrova) a do jiných sfér pod obchodním vlivem Egypťanů.

V r. 1000 př.n.l. začíná revoluce ve stavbě válečných plavidel, jež vrcholí na přelomu 5. a 4. stol. př.n.l. stavbou prvních galér. Tyto dlouhé a štíhlé lodě řecké a fénické provenience (cca 40 m délky a 5 m šířky) měly pouze jeden stěžeň s obdélníkovou plachtou a primárně byly poháněny vesly. Konstrukčně se od sebe odlišovaly řadami vesel a veslařů. Nejprve vznikaly galéry se dvěma řadami vesel ve dvou úrovních nad sebou, později tří- až pětiřadé (toto označení se neodvozuje od počtu řad vesel, ale od počtu veslařů - viz dále). Důležitým konstrukčním prvkem byl také počet veslařů na jedno veslo v konkrétní úrovni. Lze např. konstatovat, že ve výzbroji římského námořnictva převažoval typ pětiřadé galéry s veslaři ve třech úrovních převzatý od Řeků a Kartaginců (v horních dvou úrovních bylo jedno veslo ovládáno vždy dvěma muži, ve spodní úrovni připadal na jedno veslo jen jeden muž).

Pro střet s jiným válečným plavidlem byly galéry vybaveny těsně pod čarou ponoru z přídě vybíhajícím bodcem, tzv. taranem. Ten sloužil k proražení boku nepřátelského plavidla.

Reklama

V římské armádě se způsob boje na moři řídil spíše podle strategických zásad platných na pevnině. Až do bojů s Kartágem během 1. a 2. punské války (264 - 241 př.n.l. a 218 - 201 př.n.l.) neměla Římská republika pravidelné loďstvo. V porovnání se svým protivníkem byli Římané nezkušení, proto se svoji kvalitnější pěchotu snažili využít i v námořních střetech a přesunout boj na palubu lodí protivníka.

K tomuto účelu sloužil tzv. corvus (havran), sklopný můstek dlouhý cca 8 m a široký cca 1,2 m, který byl lemován zábradlím sahajícím zhruba ke kolenům a zakončen bodcem, jenž se při spuštění zabodl do paluby nepřátelského plavidla.

Paluby římských lodí byly rovněž vybaveny metacími stroji, jako projektily zde sloužily zápalné šípy či keramické nádoby naplněné vysoce hořlavou směsí, tzv. řeckým ohněm, jehož hlavní součást tvořil asfalt. Inovací bylo stavění provizorních věží na palubách. Tyto věže umožňovaly ostřelovat posádky nepřátelských plavidel, po bitvě byly zase demontovány.

Posádka takového plavidla čítala většinou cca 300 veslařů a 120 vojáků. V řeckém světě byli veslaři většinou osobně svobodní a za svoji práci dostávali mzdu. V římském i kartaginském loďstvu veslovali v drtivé většině otroci.

Po bitvě u Actia r. 31 př.n.l. disponovalo římské loďstvo asi 700 plavidly nejrůznějších typů a velikostí a bylo rozděleno se statutem pomocných jednotek do všech oblastí impéria. Přes své plné nasazení se již nikdy nezúčastnilo bitvy.

Závěr

Lze otevřeně říci, že se tato práce záměrně nepouští mimo hranice světa známého antickým válečníkům. Úmyslně je zde opomenuta Čína, Indie i další státy Dálného východu. Menší pozornost je rovněž věnována vojenským tělesům mimo hranice antického „civilizovaného světa". Informace o nich jsou velice kusé, výklad o organizaci armády a jejím postavení v rámci státu by se tak pohyboval v rovině spekulací.

Použitá literatura
Barbotin, Christophe: Egypt a starověké Řecko. Praha, Gemini, 1994. ISBN: 80-85820-25-0.
Bauer, Jan et al.: Toulky minulostí světa. Díl 1, Od počátků dějin člověka po rozvrat velkých říší v Mezopotámii a Egyptě. Praha, Baronet, Via Facti, 1999. ISBN: 80-7214-237-2.
Bauer, Jan et al.: Toulky minulostí světa. Díl 2, Zlatá éra dějin: starověké Řecko. Praha, Baronet, Via Facti, 2000. ISBN: 80-238-5708-8.
Briquel, Dominique: Dějiny říše římské. Praha, Gemini, 1994. ISBN: 80-85820-26-9.
Löwe, Bernard; Stoll, Heinrich Alexander: ABC Antiky. Praha, Ivo Železný, 2005. ISBN:80-237-3938-7.
Cheung, Alan et al.: Zbraně: mezinárodní encyklopedie: od roku 5000 př.n.l. do roku 2000. Praha, Svojtka & Co., 1999. ISBN: 80-7237-284-X.
Connolly, Peter: Greece and Rome at war. Greenhill books, London, 1998. ISBN: 1-85367-303-X.
Klučina, Petr: Homo militaris, Válečníci starověku. Havlíčkův Brod, Fragment, 1994. ISBN: 80-85768-47-X.
Vitruvius, M. Pollio: Deset knih o architektuře. Edice: Antická knihovna. Arista, Praha, 2001. ISBN: 80-86410-23-4.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více