Antické válečnictví I.

Autor: Adam Cabiš 🕔︎︎ 👁︎ 45.007

Článek vznikl jako seminární práce na téma „Podoby válečných konfliktů antického světa". Postihnout ve všech aspektech problematiku tohoto tématu je nad síly obyčejného smrtelníka. Mezi ozbrojenými silami prvních státních celků na Blízkém východě a římskými legiemi na sklonku 5. stol. n.l. stojí více než 3 000 let. Představit si, jakým způsobem se v této periodě měnila tvář starověkých bitevních polí, nejlépe pomůže přirovnání ke změnám na evropských bojištích, k nimž došlo mezi lety 1700 a 2000, tedy v desetkrát menší periodě.

Pro plné docenění vojenského génia starověku je nutné si uvědomit, že dynamika rozvoje vojenského umění a technologie by nebyla možná bez objevů, které jsou dnes považovány za samozřejmé. Cílem této práce je tedy ve zkratce zachytit změny, které povýšily potyčky ozbrojených tlup na umění války.

Organizace

Reklama

Počátky organizovaného vojska lze najít už v nejstarších písemných pramenech, klínopisných hliněných tabulkách třetí dynastie z Uru (2212 - 2004 př.n.l.). Podobu struktury armády států na Blízkém východě kolem r. 2000 př.n.l. lze rekonstruovat díky vysoce rozvinutému byrokratickému aparátu. Nelze prohlásit, že princip fungování armády byl ve všech státech stejný, ale přes lokální specifika lze uvést určité obecně platné charakteristiky.

Primárně se nejednalo o profesionální armády. Většina ozbrojenců se rekrutovala pouze na dobu trvání konkrétní válečné akce. Rekruti pocházeli hlavně z řad rolníků v místních lokalitách, v mnohých případech verbovaných násilím. Tito příslušníci nejchudších vrstev neměli prostředky k opatření vlastní výzbroje a výstroje, ta jim proto musela být přidělena státem. Vedle nich zde samozřejmě existovali plně profesionální vojáci, jako byl důstojnický sbor, palácová garda, stálé posádky pevností a pohraniční stráže, ale v rámci branné moci státu se téměř vždy jednalo o menšinu. Díky této vnitřní diferenciaci armády začínají vznikat první oddíly. Efektivita takto vytvořeného vojenského tělesa byla nízká a provádění složitějších operacích nemožné. Tento stav ozbrojených sil lze rámcově zasadit do doby vymezené existencí egyptské tzv. Staré říše (2700 - 2270 př.n.l.).

Postupný proces přetvoření městských států ve větší státní celky zapříčinil neúměrné prodloužení hranic vzhledem k počtu obyvatel státu. V podrobených lokalitách se začaly projevovat decentralizační tendence. Eliminace těchto negativních faktorů byla řešena profesionalizací armády. To umožnilo umístění stálých posádek ve značné vzdálenosti od správního centra státu. Díky centralizaci státu se do armády dostávají i příslušníci jiných než vládnoucích etnik, dělo se tak díky rozdělení státu na menší správní celky, v nichž se mimo jiné konaly i odvody do vojska. Vedle domácích jednotek se tak např. v armádě Egypta doby tzv. Střední (2070 - 1970 př.n.l.) a Nové říše (1580 - 1090 př.n.l.) nacházely oddíly z Núbie (dnešní sever Súdánu), Etiopie, Sýrie i ostatních oblastí ve sféře egyptského vlivu. Podstatnou roli v armádě hrají cizí státní příslušníci, většinou ze sousedních chudších a plně nekonsolidovaných území. Příslušníkům jiných etnických skupin bylo zpravidla dovoleno zachovávat způsob boje charakteristický pro jejich rodnou lokalitu. To vedlo k vytvoření nových oddílů bojujících odlišným způsobem a k obohacení válečných zkušeností. Vojenská služba prováděná za účelem zisku, odlišný etnický původ a způsob boje jsou tři základní charakteristiky fenoménu žoldnéřství.

Sociální struktura v armádách této doby byla nadále velmi diferenciovaná. Tento fakt je snad s jedinou výjimkou (Sparta) charakteristický po celý starověk.

Odlišný způsob organizace vojska lze najít v kontextu malých státních celků. Vládnoucí vrstva zde vytvořila vojenskou oligarchii v čele s panovníkem. Funkce panovníka jako nejvyššího velitele ozbrojených sil je také charakteristická pro celý starověk, s výjimkou států s demokratickým či republikánským zřízením.

Demokratizace společnosti se promítla i ve vojenské politice státu. Nepočetná kasta vojáků již nemohla dále vyrovnávat tlak okolních vojenských těles. To vedlo k postupnému rozšiřování skupiny státních příslušníků vázaných vojenskou povinností a v konečném důsledku ke vzniku občanské armády. U většiny státních celků v Řecku je tento vývoj završen kolem r. 650 př.n.l., ale ve Spartě, v otázkách vojenské politiky naprosto výjimečné, se tyto snahy začaly uskutečňovat až na přelomu 3. a 2. stol. př.n.l.

Reklama

Spolu s vytvořením občanských armád se formovalo územně-správní členění státu se dvěma hlavními cíli. Prvním bylo rovnoměrné rozložení vojenských povinností na všechny občany státu, druhým zajištění plynulého zásobování armády. Jako příklad poslouží fýly v Athénách.

Snahy budovat armádu tímto způsobem jsou doloženy i v kontextu nadnárodních státních celků, většinou absolutistických monarchií, hlavně Persie. Tento způsob stavění vojska převzal i Alexandr III. Veliký a později další nástupnické státy helénského období.

Roste fenomén žoldnéřství. Některé státy se začínají spoléhat téměř výhradně na námezdní vojsko složené z příslušníků všech - i domácích - etnik. Pouze nejvyšší velení je ponecháno v rukou osob přímo odpovědných nejvyšší moci ve státě, to je charakteristické hlavně pro Kartágo v bojích s republikánským Římem za 1. a 2. punské války (264 - 241 př.n.l. a 218 - 201 př.n.l.).

Právě Řím představuje vrchol válečného umění starověku. Reformy sedminásobného konsula G. Maria transformovaly ozbrojenou moc Římské republiky v moderní armádu. Postupně se zájmy armády prosazovaly i v politice. Z nástroje státu se stalo samostatné těleso v praxi odpovědné pouze samo sobě.

Předzvěstí zániku antického válečného umění se stal mocenský vzestup Parthského království. Definitivní zánik antických válečných tradic pak přišel s dobou stěhování národů, dochází k rozkladu a barbarizaci římské armády. Za poslední válečné konflikty v duchu antiky jsou považovány výbojné války východořímského císaře Iustiniana (vládl v letech 527 - 565 n.l.).

Způsob vedení boje

Úvodem je nutné vysvětlit rozdíl mezi strategií a taktikou. Podle výkladového slovníku Larousse se pod pojmem strategie rozumí „součást vojenského umění zkoumající objektivní zákonitosti válečných tažení a operací, propracovávající na tomto základě zásady jejich přípravy a vedení všemi druhy ozbrojených sil". Pojem taktika se omezuje na „...vedení určitými druhy ozbrojených sil". Ve zkratce lze konstatovat, že taktika - způsob vedení a řízení boje - je podřízena strategii - operačnímu umění.

O starověkém válečném umění lze až do časů G. Iulia Caesara (100 - 44 př.n.l.) hovořit pouze na strategické úrovni. Na této úrovni byla po celý starověk rozhodující a nejpočetnější silou pěchota. Postupné zkvalitňování a diferenciace výzbroje a výstroje pěších bojovníků vedlo k rozdělení pěchoty na lehkou a těžkou. Pojem lehká pěchota zahrnoval řadu různých typů zbraní. Její příslušníci se většinou účastnili boje v pozici pomocných jednotek plnících podpůrné úkoly. Lehká pěchota zahrnovala prakovníky, lučištníky atd., většinou bez kvalitního ochranného odění. Pro boj z blízka byli vybaveni jen krátkou poboční zbraní a v porovnání s těžkou pěchotou výrazně menším štítem. Klasickým příkladem lehké pěchoty jsou římští „velites" z nejchudších vrstev římských občanů či spojenců.

Pojem těžká pěchota rovněž zahrnoval řadu zbraní, ale - na rozdíl od lehké pěchoty - vždy primárně určených pro boj z blízka. Příslušníci těžké pěchoty plnili funkci rozhodující síly v boji. Těžká pěchota zahrnovala primárně kopiníky vybavené pro bližší souboj jednotlivců těžkou poboční zbraní, sečnou (meč, sekera) nebo tupou (palice, kyj). Těžká pěchota se vymezovala také kvalitním ochranným oděním, hlavně v kontextu Novoasyrské říše (966 - 609 př.n.l) reprezentují těžkooděnci platnéřské umění starověkého předního východu. Jejich zbroj se skládala z přílby a pancíře ve tvaru vesty či košile sahající do pasu, půli stehen či až k nártům. Tyto pancíře byly zhotoveny ze čtvercových plíšků rozměrů cca 5x5 cm upevněných těsně vedle sebe na látkovém podkladě, tzv. lamelový krunýř, nebo překrývající se na způsob šupin tzv. šupinový krunýř. Přílby mohly být z kůže na spodním okraji zpevněné kovovou obručí, nebo celokovové. Zbroj byla doplněna štítem rozmanitých tvarů a velikostí. Revolucí ve výrobě zbrojí a stejně tak zbraní je znalost zpracování železa kolem roku 1400 př.n.l.

Zbroj byla nejcennější částí výbavy bojovníka, dědila se z otce na syna a představovala velmi cennou válečnou kořist. Zbroje řeckých hoplítů z doby peloponéských válek (431 - 404 př.n.l.), kdy dochází k profesionalizaci řeckých armád, jsou zároveň uměleckými díly. Mnohdy má zbroj nebo její součásti i takticko-estetickou funkci, např. chochol na přilbě měl opticky zvětšovat bojovníka.

Ochranné odění, a tudíž i diferenciace pěchoty se oproti Blízkému východu ve starověkém Egyptě téměř vůbec nevyskytovala. Pouze vojáci z nejzámožnějších vrstev v bojích používaly pancíře kopírující chetitské, ale hlavně asyrské vzory.

Až do příchodu reforem G. Maria (156 - 86 př.n.l.) v r. 100 př.n.l. bylo s takto vybavenou a vycvičenou pěchotou možné provádět pouze strategické operace na lineární úrovni. Masa kopiníků stojící v linii o určité hloubce řad byla velmi nepružná a i prostý obrat o více než 45° byl pro ni obtížný. Těžkopádnost řeckých a později makedonských falang se projevovala také ve vlnitém terénu.

Reklama

Lineární strategie byla používána v celém známém světě opět s výjimkou Egypta. Egypťané byli zvyklí používat svůj vlastní způsob šikování pěchoty do čtverců o straně cca 100 bojovníků pochodujících do pole v sestavě podobné šachovnici. Tato formace byla ještě méně pružná než klasická falanga v linii. Pro Egypťany měla ovšem jednu přednost, byla prakticky nenapadnutelná z boků i týlu válečnými vozy, které plně uplatňovaly svůj bojový potenciál právě v pouštních rovinách Egypta.

Předchozí problémy byly v Římě vyřešeny zavedením rámcově jednotné výzbroje a výstroje hrazené státem a organizací jednotek do většího počtu menších vojenských těles, tzv. legií. Díky jednotné výstroji bylo možno nahrazovat poškozené části přímo během válečného tažení a díky důslednému dodržování systému velení a výcviku bylo možné užívat legie jako samostatná vojenská tělesa. To přirozeně zvýšilo schopnost vojska manévrovat.

G. Iulius Caesar navíc během svého tažení v Galii (58 - 50 př.n.l.) s ohledem na omezený počet vojáků začal důsledně využívat manipuly (příležitostně byly využívány už od druhé punské války, kdy za bojů v hornatém terénu Hispánie pravděpodobně vznikly), nižší jednotky legie. S nástupem principátu (27 př.n.l.) dochází k další standardizaci výzbroje, výstroje i výcviku. Klasickým příkladem je lorica segmentata, vrcholná podoba uniformního prsního krunýře, masově užívaného v římské armádě a vyráběného manufakturním systémem ve velkých sériích. Skvělá organizace římského vojska v mnohých ohledech předčila i Evropu během první světové války. Do detailu propracovaná a kodifikovaná vnitřní struktura umožňovala provádět velkorysé strategické a už i taktické manévry na bojištích vzdálených tisíce kilometrů od centra státu.

S příchodem dominátu (284 n.l.) vyvrcholila krize římské armády. Počet žoldnéřských jednotek narůstal a masa barbarských vojáků se čím dál více stavěla na odpor proti disciplíně charakteristické pro 1. a 2. stol. n.l. Na bojištích 4. stol. n.l. stále častěji vyhrávalo bitvy jezdectvo.

Jezdectvo hrálo od počátků svého vzniku pouze podpůrnou roli. První jezdci bojovali jako jízdní lučištníci nebo kopiníci, měli na starosti průzkum, lokální výpady na křídla a týl nepřátelského uskupení a zajišťovali spojení mezi jednotkami. Až do doby stěhování národů nebyly známy třmeny tak, jak jsou chápány dnes. Sedlo charakteristické od té doby pro celý zbytek starověku převzalo římské jezdectvo od Keltů v 1. stol. n.l.

Na Blízkém východě se setkáváme - nejprve u Chetitů v 1. pol. 14. stol. př.n.l. - s užitím lehkých dvoukolých válečných vozů tažených koňmi. Jejich účinek byl někdy umocňován kosami připevněnými k osám kol. Tento vynález byl pak převzat jako zbraň aristokracie na celém Blízkém východě.

Počátkem 4. stol. se objevuje těžké jezdectvo, nejdříve v Parthii. Vymezuje se hlavně tím, že jezdec i kůň jsou zcela pokryti šupinovým pancířem. I Římané po vzoru Parthů stavěli do pole těžké jezdectvo. To ovládlo bojiště známého světa na dalších 1 000 let.

Použitá literatura
Barbotin, Christophe: Egypt a starověké Řecko. Praha, Gemini, 1994. ISBN: 80-85820-25-0.
Bauer, Jan et al.: Toulky minulostí světa. Díl 1, Od počátků dějin člověka po rozvrat velkých říší v Mezopotámii a Egyptě. Praha, Baronet, Via Facti, 1999. ISBN: 80-7214-237-2.
Bauer, Jan et al.: Toulky minulostí světa. Díl 2, Zlatá éra dějin: starověké Řecko. Praha, Baronet, Via Facti, 2000. ISBN: 80-238-5708-8.
Bauer, Jan et al.: Toulky minulostí světa. Díl 3, Zlatá éra dějin: starověký Řím. s. 51. Praha, Via Facti, 2001. ISBN: 80-238-7462-4.
Connolly, Peter: Greece and Rome at war. Greenhill books, London, 1998. ISBN: 1-85367-303-X.
Klučina, P., Pevný, P.: Arma defensiva. Slovart, Bratislava, 1992. ISBN: 80-7145-054-5.
Löwe, Bernard; Stoll, Heinrich Alexander: ABC Antiky. Praha, Ivo Železný, 2005. ISBN: 80-237-3938-7.
Oppenheim, L. A.: Starověká Mezopotámie. Praha, Academia, 2001. ISBN: 8020007490.
Pečírka, Jan et al.: Dějiny pravěku a starověku, 1. část. Praha, SPN, 1979.
Pečírka, Jan et al.: Dějiny pravěku a starověku, 2. část. Praha, SPN, 1979.
Xenofón: O Kýrově vychování. Praha, Svoboda, 1970.
Zástěrová Bohumila a aut. kol.: Dějiny Byzance. Praha, Academia, 1992. ISBN: 80-200-0454-8.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více