MBT-70 - Příliš komplikované řešení (2)

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 52.018

Jedním z převratných prvků koncepce MBT-70 bylo umístění všech mužů osádky ve věži a zcela bezosádková korba. Řidič seděl vlevo od kanonu, střelec vpravo, místo velitele bylo za střelcem.


Americký pilotní model číslo 5. Již je vybaven vysílačem pro navádění střel MGM-51 Shillelagh na levé straně věže, před „popelnicí“ 20 mm kanonu. Šikmo seříznutý válec na stropě věže je denní panoramatický zaměřovač velitele

Velitelské stanoviště

Reklama

Sedačka velitele byla upevněna ke koši věže a byla hydraulicky výškově nastavitelná, podobně jako sedačka řidiče. Nad hlavou měl velitel nízkoprofilovou věžičku s šesti periskopy, zajišťujícími kruhový výhled.

Pracoviště bylo vybavené tak, že velitel mohl v nouzi částečně převzít funkce střelce nebo řidiče. Díky elektrickému přenosu řídících povelů mohl například při vyřazení řidiče manévrovat s tankem, nemohl ale spustit nebo zastavit motor, protože neměl přístup k hlavnímu ovládacímu panelu. Od střelce mohl převzít zaměřování a palbu kanonem XM150 nebo 20mm kanonem Rh202. Záleželo na tom, jaký mód zvolil na ovládacích rukovětích. Přitom bylo ovládání velitele automaticky nadřazeno ovládacím systémům střelce i řidiče.

K pozorování měl k dispozici panoramatický zaměřovač otočný o 360° a výsuvný noční zaměřovač, oba umístěné na stropě věže a stabilizované v obou rovinách. Noční zaměřovač byl binokulární zesilovač zbytkového světla. Druhým prostředkem pro pozorování bojiště v noci byla TV kamera pro nízkou intenzitu osvětlení. Její obraz byl přenášen na monitory velitele a střelce.

Panoramatický zaměřovač sloužil i k zaměřování kanonu Rh202 na vzdušné cíle, protože měl elevaci až 65°, zatímco zaměřovač střelce umožňoval stejnou zbraní napadat pouze pozemní cíle nebo vrtulníky nízko nad horizontem.

Do povinností velitele tanku patřila i ochrana tanku. K tomu sloužily granátomety XM176 namontované v zadní části věže. Každá trubice obsahovala dva granáty, které po odpálení dopadaly ve 120° vějíři ve vzdálenosti přibližně 40 m před tankem. Blíž k ústí byl granát M8 HC vytvářející bílou kouřovou clonu po dobu přibližně 120 – 150 sekund. Pod ním byl umístěn fosforový granát M34 WP (White Phosphorus), který sice hořel jen kolem 20 sekund, ale způsoboval živé síle ošklivé popáleniny v okruhu 30 m. Granáty M8 HC sloužily k vytváření kouřové clony na hranici dosahu nepřátelských PTŘS, zatímco M34 WP sloužily k bezprostřední obraně před nepřátelskou pěchotou. Vlastní pěchota se při jejich použití musela držet za tanky.

Reklama

Pro boj v noci byl na levé straně masky kanonu namontován německý xenonový reflektor poskytující bílé nebo infračervené světlo.


Americký pilotní model číslo1 sloužil pro zkoušky pojezdové části a postrádá jakékoli součásti zbraňového systému. I kanon je jen maketa. Všimněte si jakého snížení siluety se podařilo dosáhnout použitím bezosádkové korby

Nezvyklá výzbroj

Jak jsme zmínili v minulém díle, byl hlavní zbraní MBT-70 vrhač raket XM150E5, který vznikl prodloužením hlavně XM81 používaného na tancích M551 Sheridan a M60A2 Patton. XM150E5 byl původně vybaven běžným ejektorem přibližně v polovině délky hlavně, ale později byl stejně jako XM81 na tancích Sheridan vybaven systémem CBSS (Closed Breech Scavenger System) pro výplach hlavně stačeným vzduchem při uzavřeném závěru a ejektor byl odstraněn. Montáž tohoto systému si vynutila přítomnost nespálených zbytků nábojnic, v nábojové komoře po výstřelu, která mohla způsobit předčasnou iniciaci dalšího náboje. Zajímavostí je, že zbraň byla vybavena málo obvyklým šroubovým závěrem s elektrickým pohonem. Nouzově bylo možné závěr ovládat ručně, klikou.

Zbraň byla schopná vystřelovat šest základních druhů munice. K boji s tanky na vzdálenost až 3 000 m sloužila protitanková řízená střela MGM-51 Shillelagh. Střela byla z hlavně vymetena malou náloží a k cíli pokračovala poháněna vlastním raketovým motorem. Nesla 6,8 kg těžkou kumulativní hlavici a byla naváděna poloaktivním systémem SACLOS (Semi-Automatic Command to Line-Of-Sight). Střelci tedy stačilo udržovat cíl v nitkovém kříži zaměřovače a řídící systém sám vypočítal potřebné korekce a vysílal řídící povely raketě. Infračervený vysílač byl umístěn na levé straně věže.

Minimální dosah MGM-51 Shillelagh byl kolem 650 m. Pod touto hranicí bylo nutné používat konvenční munici s polospalitelnými nábojnicemi.

Novinkou XM150 byly vyvíjené průbojné střely XM578, které se pro zbraň XM81 nepoužívaly, protože v krátké hlavni nedokázaly získat potřebnou rychlost. Jednalo se podkaliberní průbojné střely s těžkým jádrem, šípovou stabilizací a oddělitelnými vodícími kroužky (APFSDS - Armour Piercing Fin Stabilized Discarding Sabot).

Kromě toho byla k dispozici ostatní munice používaná na XM81, tedy kumulativní střely XM409E5 (HEAT - High Explosive Anti Tank), univerzální tříštivotrhavé granáty XM 625E2 (HE - High Explosive), protipěchotní střely XM625 Bee-hive obsahující 9 900 šipkových projektilů a fosforové granáty.


Pátý pilotní kus během testů v Aberdeen Proving Ground. Na stropě věže je měřící aparatura

Jde to i bez nabíječe

Reklama

Dvacet šest kusů munice bylo uloženo v automatickém nabíjecím zařízení v zadní části věže. Původně bylo vybráno automatické nabíjecí zařízení firmy Rheinmettal. Pro přetrvávající funkční problémy během zkoušek, Američané později ve svých prototypech používali obdobné zařízení vyvinuté firmou General Motors. Munice byla uložena horizontálně, ve dvou řadách nad sebou za pancéřovou přepážkou v zadní části věže. Podavač nabíjecího zařízení byl poháněn válečkovými řetězy.

Kvůli rozměrům se do nabíjecího zařízení vkládaly především řízené střely Shillelagh. Munici k nabití vybíral střelec na pultu ovládání výzbroje (viz nákres v předchozí části). Nabíjecí zařízení nastavilo nejbližší náboj zvoleného typu k závěru, zbraň byla odpojena od stabilizátoru, nastavena na nulový náměr a nabiják zasunul nabíjecí trubicí náboj do závěru. Po nabití byla hlaveň připojena ke stabilizátoru a automaticky sesouhlasena se záměrnou zaměřovače.

Munice se vkládala do zásobníku uzavíratelným otvorem na spodní části převisu věže, po jejím vytočení o 90o do boku. Zbytek munice byl uložen uvnitř tanku. Osm nábojů bylo narovnaných před zadní přepážkou kolem koše věže a byly dostupné otvorem na úrovni řidiče. Dalších dvanáct nábojů bylo v levé části koše věže před a za řidičovou kapslí. Celkový počet vezené munice byl 46 resp. 48 kusů podle použitého nabíjecího zařízení. Tuto munici bylo možné nabít do automatu tak, že se vložila do nabíjecí trubice a nabiják ji zpětným pohybem vtáhl do zásobníku. Praktická rychlost střelby byla 10 resp. 6 výstřelů/min v klidu, za jízdy byla o něco menší.


Pilotní kus číslo1. Dobře je vidět otočná kapsle řidiče v levé části věže, vybavená třemi periskopy, za ní je „popelnice“ s 20 mm dálkově ovládaným kanonem. Tmavší ovál v pravé části věže je příklop střelce, za ním je velitelská věžička s 6 periskopy a těsně před ní je vlevo (světlejší) dočasný kryt denního periskopického zaměřovače velitele a vpravo (větší průměr) kryt výsuvného nočního zaměřovače

Ještě jeden kanon

Sekundární výzbroj tanku tvořil automatický, dálkově ovládaný 20mm kanon Rheinmetall Rh202 namontovaný ve vodotěsném válcovém pouzdře na levé straně věže. V transportní poloze byl kanon sklopen hlavní dozadu, pod dvojdílným, do stran otvíraným příklopem. Před střelbou se vyklápěl do bojové polohy a byl automaticky sesouhlasen se záměrnou zaměřovače střelce nebo velitele. Kanon byl vybaven dvěma nezávislými zásobníky na průbojnou a tříštivotrhavou munici. Druh použité munice bylo možné zvolit na panelu ovládání munice, stejně jako střelbu jednotlivými ranami, krátkou dávkou nebo neomezeně do spotřebování munice, podle typu postřelovaného cíle. Odměr kanonu byl celokruhový, náměr -10° až +65°. Kanon byl stabilizovaný ve dvou rovinách.

S XM150 byl spřažen koaxiální kulomet M73 ráže 7,62 mm, který byl umístěn pod pomocným zaměřovačem střelce. Zbraň byla zásobovaná pásem z krabicového zásobníku obsahujícího 3000 nábojů. Dalších 3000 nábojů bylo vezeno pod podlahou koše věže v 15 krabicích.

Tank byl poměrně luxusně vybaven německou ECU (Enviromental Control Unit) umístěnou na levé straně korby. ECU zahrnovala klimatizaci, výkonné topení a filtroventilační jednotku zajištující přetlak v bojovém prostoru a umožňující osádce činnost v prostředí zamořeném ZHN bez použití ochranných oděvů a plynových masek.

Nouzové opuštění tanku umožňoval příklop na dně korby přímo pod svislou osou věže. Protože se pro otevření vtahoval dovnitř tanku, byl kvůli úspoře hmotnosti vyroben z titanového plátu.


Dálkově ovládaný výklopný 20 mm kanon Rh202. V pochodové poloze byl „zaparkován“ pod dvojdílným příklopem otočen hlavní dozadu. Vpravo od něho (při pohledu zezadu) je hlavice denního panoramatického zaměřovače velitele

Pojezdová část

Pojezdová část tanku patřila k jeho nejsložitějším částem. MBT-70 měl dvoupístové hydropneumatické zavěšení pojezdových kol a napínání pásů. Na prvních dvou amerických pilotních tancích bylo použito zavěšení vyvinuté firmou National Water Lift Company, zatímco všechny ostatní postavené tanky byly vybaveny německým systémem od firmy Frieseke und Hoepfner. Šest pojezdových kol na každé straně tanku bylo rozděleno do čtyř nezávisle ovládaných skupin po třech kolech.

Systém umožňoval plynule měnit světlou výšku vozidla od nejnižší, 15,2 cm, kdy vlečená ramena dosedla na dorazy, po nejvyšší 63,5 cm, nezávisle v každém kvadrantu vozidla,. Takže tank bylo možné libovolně naklánět dopředu a dozadu, což zvyšovalo náměr hlavní výzbroje, usnadňovalo překonávání kolmých stěn a zlepšovalo jízdní vlastnosti, ale také do stran což zvyšovalo komfort osádky při jízdě nebo pobytu v obranných pozicích v terénu s příčným sklonem. Standardní světlost byla 45 cm. Páčkovým vypínačem bylo možné zapnout automatické blokování „rohových“ pružicích jednotek při střelbě.

Ovladací panel světlé výšky na německých MBT-70
1 - ovladače předních pružících jednotek (cejchované v palcích)
2 - kontrolka poruchy systému
3 - ovladače zadních pružících jednotek (cejchované v palcích)
4 - kontrolka uzamčení „rohových“ jednotek při střelbě
5 - přepínač změny světlé výšky a napínání pásů
6 - ruční nebo automatické napínání pásů
7 - spínač blokování „rohových“ jednotek při střelbě

Americký systém byl ovládaný ručně pomocí čtveřice pákových ovladačů podobných POM na čtyřmotorových dopravních letadlech s dorazem na standardní světlé výšce 45 cm. Ovládání bylo umístěno na stanovišti střelce.
Německý systém umožňoval automatické i ruční nastavení světlé výšky pomocí čtyř otočných ovladačů. Pásy byly standardně napínány automaticky, ale bylo možné přepnout i na ruční napínání. Na rozdíl od amerického systému byl ovladač umístěn na stanovišti řidiče.
Tank byl vybaven německými pásy Diehl 170 s šířkou článku 635 mm, vnějšími spojkami a vyjímatelnými gumovými patkami.


Pátý pilotní kus je vystaven v Aberdeen Proving Ground, držák na předním pancéřovém plátu nesl kameru

Další speciality

Americké tanky byly poháněné dvanáctiválcovým čtyřtaktním vzduchem chlazeným dieselem Continental uspořádaným do V se zdvihovým objemem 22 309 cm3. Existovala dvě provedení, AVCR-1100-2 s vrtáním 4 7/8 (123,8 mm) a AVCR-1100-3 převrtaný na 5 3/8 (136,5 mm), což zvýšilo zdvihový objem z 18 353 ccm na 22 309 ccm. Zdvih zůstal stejný. Oba motory měly stejný výkon, ale AVCR-1100-3 měl, vzhledem vyššímu zdvihovému objemu větší kroutící moment a plošší křivku jeho průběhu, takže byl pružnější a nabízel řidiči větší rozsah využitelných otáček. Oba motory byly vybaveny měnitelným kompresním poměrem v rozmezí 10:1 až 22:1. Změna se prováděla hydraulickým nastavením polohy pístu. Aby se předešlo záměnám, byl převrtaný motor později přeznačen na AVCR-1360.

Němci požívali pro svá vozidla kapalinou chlazený diesel Daimler-Benz MB-873 se stejným uspořádáním, ale se stálým kompresním poměrem.

Oba motory poháněly německou převodovku Renk HSWL 354 s možností automatického nebo ručního řazení. Přenos výkonu byl hydrodynamický a brždění pásů hydrostatické.

Palivový systém měl dvě hliníkové palivové nádrže po obou stranách motorového prostoru. Další vaková palivová nádrž z pogumované textilie byla v přední části korby. Osádka byla od přední nádrže a motorového prostoru vodotěsně oddělena pancéřovými přepážkami.

Tank byl schopen mělkého brodění bez přípravy do hloubky 2,23 m. K utěsnění tanku, především věnce věže, sloužil systém nafukovacích gumových profilů. Pro hluboké brodění byly po obou stranách motorového prostoru dva sklápěcí snorkely, přivádějící vzduch k motoru a do prostoru osádky. S tímto vybavením byla brodivost bezmála 5 m. Motorový prostor amerických tanků byl zaplavován, přitom docházelo k odpojení dmychadel chlazení, aby nedošlo k poškození lopatek při jejich zalití vodou. Motorový prostor německých tanků byl utěsněn.


Pohled z levé strany ukazuje kryt trojice periskopů řidiče a trojici šroubů na levé straně masky knonu, na kterých byl uchycen xenonový reflektor

Konec programu

Jakmile byly k dispozici všechny komponenty, byly zahájeny intenzivní testy kompletně vybavených pilotních tanků MBT-70 na území SRN i USA. Vzhledem ke složitosti tanku nebyly zkoušky jednoduché a konstruktéři i zkušební osádky se potýkaly s řadou problémů. Přesto se dá říct, že většina prvotních potíží byla postupně odstraněna a po funkční stránce by tanky byly postupně schopné dosáhnout připravenosti pro sériovou výrobu. Prototypy prokázaly výrazné zlepšení jízdních vlastností a zvýšení přesnosti střelby proti svým součastníkům a vyznačovaly se velmi nízkou siluetou. Největší potíže působila munice s polospalitelnou nábojnicí a nabíjecí automat.

Ale byla tu další hlediska. Tank již ve fázi prototypu překročil hmotnostní limit o 4 t a u bojových vozidel se dal očekávat další nárůst hmotnosti. Američané to nepovažovali za rozhodující, ale pro Němce, kteří měli nasazovat tank na středoevropském válčišti, to byl problém. Část hmotnosti bylo možné ušetřit sejmutím protiradiační ochrany, ale vzhledem k předpokládanému nasazení v rámci možného jaderného konfliktu to nebylo možné.

Největším problémem byl ale nárůst ceny. Jak celého programu, na čemž se podepsaly technické problémy a nutnost vyvíjet mnohdy zcela nové systémy, tak nárůst jednotkové ceny tanků. Cena programu se vyšplhala na 544 milionů USD a cena tanku na 1,2 milionu USD za kus, počítáno cenách z roku 1969. Není tedy divu, že 20. ledna 1970 oznámilo ministerstvo obrany USA rezignaci na další společný vývoj.

Obě strany pokračovaly ve vývoji budoucích tanků nezávisle. SRN dospěla k typu Leopard 2. Zatímco USA pokračovaly ve vývoji MBT-70 přepracovaného do podoby XM803, ale to už je jiná kapitola.

Fotografie: Emerich Drtina, US Army
Kresby: autor


Při pohledu zezadu jsou vidět zbytky svárů na věži, kde byly uchycené zadýmovací granátomety a skříňka s telefonem pro spojení pěchoty s osádkou tanku vpravo na zadním pancéřovém plátu, mezi koncovými svítilnami a závěsným okem

Technicko-taktická data

Dokončení prototypu červen 1967
Délka včetně hlavně kanónu 9,296 m
Maximální šířka 3,505 m
Celková výška 2,481-2,964 m
Světlá výška – nastavitelná 0,152-0,635 m
Bojová hmotnost 51 709 kg
Hlavní výzbroj / ráže XM150 / 152 mm
Palebný průměr
s nabíjecím zařízením
46 ks - Rheinmetall
48 ks - GM
Náměr -10° až +20°
Rychlost střelby
s nabíjecím zařízením
10 výstřelů/min - Rheinmetall
6 výstřelů/min - GM
Pomocná výzbroj / palebný průměr 1x 20 mm Rheinmetall Rh202 / 750 ks
1x 7,62 mm M73 / 6 000 ks
Doplňková výzbroj 1x9 mm M3A1 (180 ks) / Ruční granát (8 ks)
Brodivost - bez přípravy 2,23 m
Brodivost - se soupravou 4,87 m
Překročitelnost okopu 2,8 m
Kolmé stěny 1,1 m
Stoupavost 60 %
Zásoba paliva 1 515 l
Dojezd na silnici 640 km
Maximální rychlost 65 km/h
Motor (USA) Continental AVCR-1100-3
Zdvihový objem (USA) 22 309 cm3
Výkon motoru (USA) 1 100 kW při 2800 ot/min
Chlazení vzduchem
Motor (SRN) DB MB873 Ka
Zdvihový objem (SRN) neznámý
Výkon motoru (SRN) 1 120 kW při 2800 ot/min
Chlazení kapalinou
Převodovka (společná) Renk HSWL 354 / 4+4 rychlosti
Měrný výkon USA - SRN 21,2 kW/t - 21,6 kW/t
Měrný tlak na půdu 0,90 kg/cm2


Druhý americký pilotní kus vybavený hydropneumatickým zavěšením pojezdových kol od firmy National Water Lift Company, všechny další tanky byly vybaveny německým systémem Frieseke und Hoepfner (viz fotografie z Aberdeenu). Tank je nakreslen s vyklopenými snorchely, které umožňovaly brodění do hloubky 2,23 m, po vysunutí nástavců až do hloubky bezmála 5 m

Prameny:
Hunnicutt R.P.: Abrams history of the american MBT ISBN 0-89141-388-X
Chait Richard: Critical technology events in the development of the Abrams tank DoD study
Chant Chris: Encyklopedie tanků ISBN 80-7191-226-3
Mesko Jim: M1 Abrams In action ISBN 0-89747-222-5
Zaloga Steven: M1 Abrams 1982-1992 ISBN 1-85532-283-8
Periodika:
Nuts and bolts
HPM
ATOM
ATM
Tankograd

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více