Džugašvili, Jakov Josifovič

Autor: František Aubrecht / Aubis 🕔︎︎ 👁︎ 38.666

Яков Иосифович Джугашвили

Syn sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina z prvního manželství s Jekatěrinou „Kato“ Svanidze. Kolem jeho osoby je řada nejasností. Nebyl příliš známým, nestýkal se příliš s rodinou, i jeho zajetí a smrt jsou zahaleny řadou polopravd a mýtů.

Problém začíná již s určením data a místa jeho narození. Prameny se liší v udání rodiště i data narození. Rozsah dat je opravdu velký – od 23. března 1905, přes r. 1907 až po 18.03.1908 (vesnice Bodži poblíž Kutausi, některé prameny navíc jako místo narození udávají i Baku). Datum 18. 3. 1908 je ovšem dost nepravděpodobné, protože smrt jeho matky Jekatěriny, která zemřela po tříletém manželství na plicní chorobu, je datována 10. dubna 1907. Zde (podle V. Lebedě, odkaz č. 11) zřejmě došlo k záměně data narození s datem křtu. Datum a místo jeho smrti je obvykle uváděno 14.04.1943 (koncentrační tábor Sachsenhausen)

Reklama

Vzhledem k tomu, že otec byl profesionálním revolucionářem, neustále před policií na útěku, byl Jakov do svých 14 let vychováván v Tbilisi u tety A. S. Monasalidze, sestry své matky, kde také chodil do školy. Teprve po bolševické revoluci, v r. 1921 podle rozhodnutí strýce Alexandra Svanidze odjel dokončit studia do Moskvy. Otec, pro něho někdo naprosto cizí, si jej odvezl do moskevského Kremlu. Ale život v Kremlu mladého muže osudově poznamenal. Nešlo pouze o obecně známé pokřivené mezilidské vztahy uvnitř „věrchušky“, tedy nejvyššího vedení strany a státu, ale také o nenormální vztahy uvnitř Stalinovy rodiny. Otec, který si nebyl jist, zda se má chovat jako rodič, nebo jako hlava státu,  v něm stále viděl vetřelce, zatímco nevlastní matka Naděžda ho vcelku snášela. Navíc naučit se rusky činilo Jašovi, který do té doby ovládal jen gruzínštinu, značné potíže. Reago­val vzdorovitostí, odtahoval se a k zlosti náročného otce nedržel krok s dětmi kremelské elity, do jisté míry i proto, že vlastně ani nechtěl. Vzhledem ke svým problémům se Jakov stranil společnosti ostatních dětí sovětských prominentů a choval se velmi zamlkle a zádumčivě. Věnoval se četbě a nijak nepřipomínal chování ostatních privilegovaných dětí. Nebavil se příliš ani se svými mladšími sourozenci, i když se k nim vždy choval korektně.

 J. V. Stalin svého staršího syna nijak nemiloval, choval se k němu velmi odtažitě. Jakov, vychovávaný v tradičním gruzínském duchu k úctě k rodičům a starším, naopak otce ctil a choval se k němu rozvážně. Nikdy však – na rozdíl od svých mladších sourozenců – nevyhledával výhody a vedlejší cestičky, aby se pod krytem otce dostal výše. Na rozdíl od svých mladších sourozenců nikdy také nepřijal příjmení Stalin, vždy vystupoval pod rodinným příjmením Džugašvili. I z toho mohla pramenit Stalinova odtažitost vůči synovi, někteří pamětníci z okolí rodiny tvrdí, že Stalin neměl rád synovu nezávislost a samostatnost. To vyvolávalo občasné výbuchy Stalinova hněvu a jeho tvrdé odsudky synova konání. Jistou oporu měl Jakov v maceše, druhé Stalinově ženě Naděždě Alilujevové, která se mu snažila vytvářet pocit domova, ale ta také poměrně brzy zemřela.

Jediné privilegium, které Jakov za pobytu v Moskvě využíval, byl fakt, že desetiletku absolvoval na Arbatu, ve škole pro děti vůdců sovětského režimu. Po jejím ukončení studoval na elektrotechnické škole v Sokolnikách. Tu ukončil v r. 1925 a ve stejném roce se proti vůli svého otce oženil se spolužačkou Zojou Ivanovnou Guninou. (odkaz č. 8) Tento sňatek vzbudil ve Stalinovi obrovský výbuch hněvu a tvrdé synovo odsouzení. V dopise N. S. Alilujevové napsal: „Vyřiď Jašovi, že se zachoval jako chuligán a vyděrač, (хулиган и шантажист) se kterým nemohu už mít nic společného. Ať si žije kde chce a s kým chce.“ Pod vlivem nesmírného otcova psychického nátlaku se Jakov pokusil o sebevraždu. Střelil se do srdce v kuchyni svých hostitelů, ale šťastnou náhodou přežil. Stalinova reakce byla neuvěřitelná: „Cha, něpapal! Rastreliťsa i to ně možet!“ ("Ха, не попал! Застрелиться и то не может"), tedy něco v tom duchu, že je tak neschopný, že se ani neumí sám zastřelit. Zde podruhé Jakov využil – bez své vůle - privilegií daných původem, neboť byl léčen v nemocnici pro nejvyšší představitele státu. (odkaz č. 11)

Po tříměsíční léčbě odešel Jakov na radu S. M. Kirova do Leningradu, kde žili u S. Ja. Alulijeva a jeho ženy Olgy Jevgeněvny. Jakov absolvoval elektrotechnický kurs a nastoupil jako denní služba na 11. rozvodné stanici v domě č. 14 v ul. Karla Marxe. Jeho žena Zoja studovala báňský institut. Po ukončení kurzu se Jakov stal pomocníkem montéra. Počátkem r. 1929 se jim narodila dcera, která ale brzy zemřela. To vedlo k rozpadu manželství a Jakov se vrátil do Moskvy.

V r. 1930 nastoupil do Moskevského inženýrského institutu F. E. Dzeržinského na tepelně-fyzikální fakultu. Po jejím absolvování v r. 1935 získal titul inženýra. V létech 1936–37 pracoval v tepelné elektrárně Stalinových závodů. Na přání otce se v r. 1937 zapsal na večerní studium Dělostřelecké akademie RKKA, kterou dokončil těsně před válkou v hodnosti poručíka. V r. 1939 se znovu oženil, s Julií Melcerovou, a v r. 1941 vstoupil do KS. O určité změně vztahu otce a syna vypovídá i citát z knihy Na dvoře rudého cara (odkaz č. 1): „Když se 28. února 1937 sešli v jeho bytě na Světlaniny jedenácté narozeniny, Stalinův jemný gruzínský syn Jakov si s sebou poprvé přivedl svou židovskou manželku Julii. Původně byla vdaná za tělesného strážce z Čeky.  Pak se seznámila s Jakovem prostřednictvím Redense, jehož Stalin vzápětí obvinil, že „mu tu Židovku" dohazuje. Marie Svanidzeová, vždy dychtivá intrik, nazvala Julii „dobrodružkou" a pokusila se na Stalina zapůsobit: „Josife, tohle není možné. Musíš zakročit!" To stačilo, aby se ve Stalinovi probudila láska k synovi. „Muž miluje ženu takovou, jaká je!" odsekl, ať už to je „princezna nebo švadlenka". Když se vzali a narodila se jim dceruška Gulia, Stalin si všiml, v jakém  pořádku udržuje Julia Jakovovy šaty. Přece jen to je správná baba. „Teď vidím, že jsi udělal s manželkou dobře," řekl Stalin konečně Jašoví, jenž se svou rodinkou obýval veliký dům v Granovského ulici. Když se později Stalin blíž seznámil s Julií, oblíbil si ji, obskakoval ji, a dokonce ji krmil vidličkou jako milující gruzínský tchán.

Reklama

V prvních dnech války odešel Jakov se svou jednotkou na frontu. Dne 27. června se baterie 14. houfnicového dělostřeleckého pluku, které velel nadporučík Jakov Džugašvili jako součást 14. tankové divize v rámci 14. pluku zapojila do bojů na ose postupu německé 4. tankové divize armádní skupiny Střed. (pozn F. A. – opakování čísla 14 v označení jednotek je podle všeho čistě náhodné.) Dne 4. července byla jednotka obklíčena v prostoru Vitebska a 16. července padla do zajetí.

Otázka za jakých okolností padl Jakov do zajetí není zcela jasně odpovězena. Podle dochovaných výslechových protokolů, dnes v majetku vlády USA, přišel Jakov do zajetí bez dokladů a v jakémsi civilním oblečení. Vojáků gruzínské národnosti bylo mnoho a zřejmě doufal, že se ztratí pod cizí identitou. Je prakticky jisté, že zajetí nebylo dobrovolné. To dosvědčuje i fakt, že jakékoli německé pokusy získat jej ke spolupráci byly marné. V jednom z výslechových protokolů (např. v protokolu s datem 18. července) Jakov uvádí svou domněnku, že jej zřejmě prozradil některý z jemu podřízených vojáků.

Německá propaganda se zajetí Stalinova syna snažila patřičně využít. Berlínský rozhlas mezi zprávami z fronty jako „důležité oznámení“ vzletně formulované oznámení o zajetí Jakova Džugašviliho. Do světských linií byly shazoványletáky s obrázkem zajatého Jakova a textem „Němečtí důstojnící besedují s Jakovem Džugašvilim“. Byl zde i text vyzývající sovětské vojáky, abyy také přestali bojovat a vzdali se. Na druhé straně byla fotografie údajného Jakovova dopisu s textem: „Drahý otče! Jsem v zajetí, zdráv, brzy budu odvezen do Německa do jednoho z táborů pro důstojníky. Zacházení dobré. Přeji zdraví, zdravím všechny. Jakov.“ («Дорогой отец! Я в плену, здоров, скоро буду отправлен в один из офицерских лагерей Германии. Обращение хорошее. Желаю здоровья, привет всем, Яков».)

(Sovětská oficiální místa mlčela a reagovala, až když byly členu Nejvyššího sovětu A. A. Ždanovovi z fronty doručeny 3 takové letáky, shozené v oblasti Vitebska, a ten neprodlenně informoval Stalina.

Stalin reagoval pro něho typicky. I když viditelně otřesen, ovládl své otcovské pocity a zvítězil v něm Stalin – vůdce. Podla Ždanovových pamětí  situace proběhla tak, že po opatrné Ždanovově otázce Stalin dlouho mlčky chodil po místnosti a pak jakoby zdušeným hlasem odpověděl: „Jakov ze zajetí nevyvázne. Fašisti jej zastřelí. Podle zpráv jej drží v izolaci od ostatních zajatců a přesvědčují ke zradě vlasti.  Ne, Jakov raději zemře, než by zradil vlast.“ (Не выбраться Якову из плена. Расстраляют его фашисты. По наведённым справкам, держат они его изолированно от других военнопленных и агитируют за измену Родине. - Нет, Яков предпочтет любую смерть измене Родины.

První výslech zajatce Jakova Džugašviliho proběhl ještě ve štábu polního maršála Kluga. Když byl Jakov Džugašvili poznán, prohlásil, že kdyby nedoufal, že se mu podaří zajetí uniknout, raději by se zastřelil. Ke změně názoru a spolupráci jej ani v dalších výsleších nedonutili zkušení rozvědčíci ze štábu maršála von Bocka, ani později v Berlíně. Nedokázali to ani pracovníci ministerstva propagandy Goebbelse a ke spolupráci jej nepřinutili ani na Prinz Albert Strasse – sídle obávaného Gestapa. Němci použili i odpadlíky z řad sovětských zajatců, např. generála Bessonova, a údajně – podle Štrik-Štrikfelda, tlumočníka a spolupracovníka generála Vlasova údajně došlo i ke kontaktu těchto dvou osobností. Věrohodnost této informace poněkud narušuje fakt, že Štrik-Štrikfeld hovoří o majoru Džugašvilim, což je hodnost, kterou Jakov nikdy neměl. Na druhou stranu existuje i snímek Jakova Džugašviliho v uniformě SS, interpretovaný ovšem jako německý nátlak na J. V. Stalina. (odkaz č. 3) Je fakt, že snímek působí nahraně, např. stužka vyznamenání v knoflíkové dírce, která signalizuje ocenění, které by těžko mohl tak rychle získat čerstvý přeběhlík, nebo nepředpisově pootočená stužka na rukávě s názvem jednotky. Podle výpovědí spoluvězňů, se nadporučík Džugašvili choval naprosto korektně. Po válce západoněmecký Stern dokonce citoval výpověď spoluvězně o tom, že Jakov Džugašvili kde mohl, všude prohlašoval své přesvědčení o konečné porážce Německa a o jistém vítězství bolševismu ve světě. Stejné ocenění Jakovových charakterových a vojenských kvalit již za války podávali jeho spolubojovníci, kteří oceňovali jeho rozvahu v boji i odvážný a pevný postoj v hrozícím zajetí.

Na podzim r. 1941 Jakova převezli do Berlína a předali jej k využití propagandistickému aparátu ministra J. Goebbelse. Byl umístěn do hotelu Adlon – jeden z nejluxusnějších berlínských hotelů – a obklopen  bývalými gruzínskými kontrarevolucionáři. Zde asi vznikl i později známý snímek s Georgiem Skrjabinem, údajným Molotovovým synem. (Pozn. F. A. – tehdejší předseda Rady ministrů SSSR si jméno Molotov zvolil před revolucí jako „bojové jméno“. Původní příjmení rodiny znělo Skrjabin. Ovšem Molotov měl oficielně pouze dceru Světlanu.)

Když Němci Jakova již dále nemohli použít a on neustále odmítal spolupráci, převezli jej r.1942 do zajateckého tábora pro důstojníky Oflag CHS-D v Hammelburgu. Zde na něho nasadili již podstatně tvrdší režim, snažili se jej zlomit neustávajícími výslechy a hladem. V dubnu 1942 byl převeden do Oflag CHS v Lübecku. Zde se dostal do vybrané společnosti zajatců, jeho sousedem zde byl např. vojenský zajatec kapitán René Blum, syn francouzského premiéra Léona Bluma. Jako sovětský zajatec neměl nárok na příděly Červeného kříže a trpěl hladem, proto se polští důstojnící v táboře dohodli a vypomáhali mu ze svých přídělů. Nakonec byl Jakov převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl umístěn do oddělení, kde nacisté drželi zajace, které považovali za potomky důležitých osobností ze strany protifašistické koalice nebo jinak „použitelné“. V baráku s ním byl ještě Vasilij Kokorin a 4 angličtí důstojníci, William Murphy, Andrew Welsh, Patrick O´Brian a Thomas Cushing. O jeho naprosté neochotě k jakékoli spolupráci leccos naznačuje i fakt, že na všech fotografiích ze zajetí se snaží stavět se k objektivu bokem, nebo alespoň klopí oči k zemi, nikdy se nedívá přímo na fotografa.

Osud Jakova nevyhlížel nijak radostně. Nejen, že mi hrozila smrt od Němců, nic příjemného jej nečekalo ani v případě návratu ze zajetí. Zatímco vojenští zajatci byli (alespoň v nějaké) péči Mezinárodního červeného kříže, sovětských vojáků se to netýkalo. SSSR nepodepsal Haagskou smlouvu z r. 1907 ani Ženevskou konvenci z r. 1929. SSSR nepovažoval tyto listiny za podstatné, protože jeho vojenská filosofie prostě nepředpokládala vznik sovětských válečných zajatců. Podle ní měla RKKA vybojovat svá vítězství na území nepřítele. Sovětský voják měl buď zvítězit a nebo padnout. Již na začátku války podepisuje Stalin tajný rozkaz, č. 270. Podle něj jsou všichni váleční zajatci zrádci vlasti. Rodiny zajatých důstojníků a poddůstojníků byly  zatčeny a odeslány do koncentračních táborů. Rodinám zajatých prostých vojáků byly vydávány specielní snížené potravinové příděly, což se prakticky rovnalo rozsudku smrti hladem. Toto zacházení potkalo i rodinu Jakova Džugašviliho. Manželka Julia si odseděla 2 roky a dcerka byla dána do tábora pro převýchovu dětí „zrádců národa“. Z vězení byly obě propuštěny teprve až na přímluvu rodiny Alulijevovy.

Podle výpovědí spoluvězňů byl Jakov stále zádumčivější, neustále upadal do depresí, zvláště když byl v táborovém rozhlase opakovaně vysílán záznam Stalinova projevu, kde zazněla i ona slova o zajatcích – zrádcích vlasti. Večer 14. dubna 1943 vyšel z baráku, vrhl se do „zóny smrti“ u plotu z ostnatého drátu. Hlídka pochopitelně bez výstrahy vystřelila. Smrt nastala okamžitě. Vedení tábora zaznamenalo do jeho karty výrok „Zastřelen při pokusu o útěk“. Smrt úderem elektrického proudu, kterým byl drátěný plot nabit, je patrně také pouhým výmyslem. V. r. 1945 bylo v táborovém archivu nalezeno spojeneckými vojsky hlášení strážného SS Harfika Konrada, který potvrzoval, že on osobně zastřelil Jakova Džugašviliho, který se rozběhl „zónou smrti“ k plotu z ostnatého drátu, kam vězňové nesměli pod pohrůžkou střelby bez varování. Toto prohlášení bylo potvrzeno i britským válečným zajatcem Thomasem Cushingem, který bydlel s Jakovem ve stejném baráku a byl u jeho smrti. Jakovovy ostatky byly, stejně jako všech jiných zajatců, které potkal podobný osud, zpopelněny v táborovém krematoriu.

Je velmi zajímavé porovnat osudy obou Stalinových synů. Mladší Vasilij, otcův oblíbenec, ačkoli veškeré jeho vzdělání představovala desetiletka a pilotní škola, postupoval v hodnostech mílovými skoky, neobvyklými i v této době, kdy po masových čistkách v létech 1937 – 1940 rostli noví důstojníci jako houby po dešti. Celou svou vojenskou kariéru navíc strávil pod dohledem zkušených vojáků, tak, aby se maximálně omezilo riziko jeho pádu do rukou nepřítele. Jakov, inženýr, absolvent vojenské akademie, kterou opustil v hodnosti poručíka, jde na frontu po 3 letech služby jen s hodností o pouhý stupeň vyšší, a ve funkci takřka směšně nízké – velitel baterie. A i když měl Stalin od svých zpravodajců spolehlivé zprávy o osudu syna, nikdy se nepokusil v jeho prospěch jakkoli zasáhnout a balil své odmítání do pseudohrdinských a vlasteneckých frází. Když po porážce pod Stalingradem nabídli Němci výměnu Jakova za polního maršála Friedricha von Pauluse, Stalin tuto nabídku prostřednictvím Švédského červeného kříže tuto nabídku údajně stroze odmítl slovy: „Vojáci se za maršály nevyměňují.“ («Солдата на маршала не меняют».) Podle V. Lebedě (odkaz č. 11) tato strohá řeč ovšem není autentická, není nikde zachycena a je to pravděpodobně pouze fáma, vytvořená po válce při přípravě sborníku ke 100. výročí Stalinova  narození, který měl napomoci jeho rehabilitaci. Podle Světlany Alulijevové – Dvanáct dopisů příteli, (odkaz č. 7) v rodiném kruhu dokonce cynicky „žertoval“: „Němci nabídli vyměnit Jašu za některého ze svých… Budu se s nimi dohadovat jak na trhu! Ne, když válka, tak válka“ ("Немцы предлагали обменять Яшу на кого-нибудь из своих... Стану я с ними торговаться! Нет, на войне как на войне"). Existuje i tvrzení, že onou osobou na výměnu měl být i Hitlerův synovec Leo Raubal. (odkaz č. 3)

Dne 28. října 1977 byl rozkazem Presidia Nejvyššího sovětu SSSR nadporučík Jakov Džugašvili „za odvahu v boji s německo-fašistickým nepřítelem a za hrdinské chování v zajetí“ posmrtně vyznamenán Řádem Vlastenecké války 1. stupně. Rozkaz byl ovšem tajný, takže se o něm veřejnost prakticky neměla šanci dozvědět. Ocenění bylo také zaznamenáno „na věčné časy“ na pamětní desky padlých absolventů Moskevského institutu dopravního inženýrství F. E. Dzeržinského i Dělostřelecké akademie. Vzhledem k tomu, že Jakovovy ostatky nebylo možno dohledat, byly v Pamětní síni a muzeu MIDI uložena urna s prstí  a popelem z místa bývalého krematoria v Sachsenhausenu.

Prameny:
1) Montefiore, Simon Sebag, Stalin Na dvoře rudého cara, Beta, Praha2004
2) Schade, Martha – Stalinova dcera. Život Světlany Allilujevové, Ikar, Praha 2005
Internet:
3) http://www.holocaustchronicle.org/StaticPages/246.html
4) http://en.wikipedia.org/wiki/Yakov_Dzhugashvili
5) http://www.aha.ru/%7Emausoleu/documents/jugashvili.htm
6) http://hronos.km.ru/biograf/bio_d/dzhuga_yakov.html
7) http://hronos.km.ru/libris/lib_a/index.html
8) http://hronos.km.ru/biograf/bio_d/dzhuga_zoya.html
9) http://www.antonybeevor.com/Berlin/berlincutstwo.htm
10) http://www.peoples.ru/family/children/yakov_djugashvili/index.html
11) http://www.lebed.com/1999/art943.htm

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více