Teresio Vittorio Martinoli

Teresio Vittorio Martinoli

Teresio Vittorio Martinoli, se narodil 26.března 1917 ve městě Novara a už od dětství projevoval zájem o létání. Pilotní licenci pilota kluzáku získal v roce1937 anásledujícího roku dokončil výcvik i na motorových letadlech. Díky své kvalifikaci byl Martinoli přijat do Regia Aeronautica v průběhu válečné mobilizace a po absolvování vojenských kursů v Ghedi obdržel hodnosti Sergente Pilota.

Jeho první zařazení byla 366.Squadriglie, 151. Gruppo, 53. Stormo, ale po vstupu Itálie do druhé světové války byl převelen na Sicílii do Trapani, kde působila 384.Squadriglie, 157. Gruppo, kde létal na strojích CR.42 .

Stejně jako většina jeho současníků, Martinoli začal bojovat na CR.42. Na něm dosáhl svého prvního vítězství –  dne 13. června 1940 kdy při doprovodu bombardérů 30 a 36 Stormi bombardujících letiště v Tunisu. Nad cílem hlásili piloti 36. Storma napadení francouzskými stíhači označenými jako Curtiss, na které zaútočily doprovázející CR.42. Francouzi poškoudili pouze S.79 které pilotoval tenente Poggi ze 259^a Squadriglia jehož stroj byl zasažen do směrového kormidla a palivové nádrže. Martinoli sestřelil jednu franocuzskou stíhačku při této misi (dokladem je pouze jeho vlastní záznam v zápisníku letů). 36. Stormo zaútočilo na letiště  Ksar-Said a Menzel-Temime s 50 a 100 kilovými bombami, zatímco 30 Stormo zasáhlo El Aouina z výšky 4000 metrů celkem stodvaceti 50 kilovými a čtyřiceti 100 kilovými bombami. Z této akce se navrátili dvě CR.42, které po zmizeli v moři po vyčerpání pohonných hmot. Francouzskými stíhačkami byly s největší pravděpodobností  Morane Saulnier MS.406 ze 2. escadrille GC I/9 ale nejsou známy bližší detaily z tohoto boje z francouzských zdrojů (nehlášeny žádné ztráty ani úspěchy), je také možné že se mohlo jednat o 1. escadrille ze GC III/5 která se také mohla zapojila do akce. Poté se připojil 78. Squadriglii, 13. Gruppo, 2. Stormo v Lybii, kde se jeho druhou obětí stal Gladiátor od No 112 Sqn., kterého sestřelil při doprovodu bombardérů S.79 nad Marsa Matruh. Jeho třetím vítězstvím a posledním v první africké túře než byl přeložen do 4. Stormo byl Blenheim sestřelený 5.ledna 1941 v oblasti Bardia. Vrátil se svou jednotkou do Itálie kde byla přezbrojena na MC.200 na počátku roku 1941, ale jeho skore se začalo opět zvětšovat až na podzim, kdy bylo 9. Gruppo přezbrojeno na MC.202. Ze základny na Sicílii dosáhl při stíhacích akcích nad Maltou sestřelení tří Hurricanů a jednoho Blenheimu v průběhu dvouměsíčních akcí.

9. Gruppo se dopřálo krátký zimní odpočinek z bojů než se vrátilo do operací nad Maltou na jaře a počátkem léta 1942. Mezitím dorazily na ostrovy první Spitfire a piloti MC.202 nalezli sobě rovné protivníky v soubojích se spojeneckými stíhači vypukajících při doprovodech Z.1007 a S.84. Takřka denně v akci Martonoli zaznamenal tři individuální sestřely Spitfire jako jisté a jednoho pravděpodobně mezi4. a 16.květnem.

Koncem května se celé 4. Stormo opět přemístilo do Afriky aby se zúčastnilo Rommelovy velké ofenzivy. Esa 4. Storma  - Lucchini, Ferrulli, Giannella, Veronesi, Malvezzi, Reiner, Annoni a Barcaro, společně s Martinoli – se lvím podílem rozdělili o vítězství dosažená v tomto období spojeneckého ústupu 4.. Stormem. Mezi 29.květnem a 9.říjnem 1942, si Martinoli připsal osm vzdušncýh vítězství (šest P-40 a dvě Spitfiry) a během britské protiofenzivy (23.října) sestřelil další jednohotorový stroj nad El Daba, pravděpodobně Kittyhawk ze No 260 Sqn, i když oficiální identifikace zněla na P-39 Airacobra. Tento sestřel se ukázal jako poslední dosažený v severní Africe.

Následující rok Martinoli byl zapojen do protivzdušné obrany Itálie, v průběhu vzdušných bitev se spojeneckými bombardéry a jejich doprovodem (padli mimo jiné i esa Lucchini a Ferrulli) se podílel na spojelčném zničení P-38 aB-17 když pilotoval MC.205V. Jeho poslední spojeneckou obětí se stal Spitfire sestřelený 15. srpna v bojích na obranu Sicílie proti spojenecké invazi.

To ovšem nebyl konec Martinoliho stíhací kariéry, neboť se společně s většinou kolegů ze 4. Storma přidal do Aeronautice Co-Belligerante po uzavření příměří. Což dalo jemu a několika dalším italským pilotům, včetně esa Emanuele Annoniho, možnost navýšit svá konta. Martinolli sestřelil nad Podgoricou v Jugoslávii Ju 52/3m po čemž následoval ještě souboj se dvěma doprovodnými Bf 109.

S 276 bojovými lety na svém kontě Martinolli ztratil svůj život 25.srpna 1944 letecké nehodě na P-39 při přezbrojení z MC.205V, která právě Aeronautica Co-Belligerante obdržela.

Tak skončila kariéra pilota, jenž patřil k vedoucím stíhacím esům Itálie za WWII s nárokovanými 23 vzdušnými vítězstvími dosaženými samostatně. Terisio Martinolli, vyznamenaný dvěmi Stříbrnými medailemi za vojenskou statečnost a německým železným křížem II. třídy, byl posmrtně vyznamenán i Zlatou medailí za vojenskou statečnost.