Pavel Wechsberg-Vranský III.

Autor: Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔︎︎ 👁︎ 18.030

Sovětský svaz a internace

Začal dlouhý několikadenní pochod. V podvečer 20. září 1939, bylo již dosti tma, jsme unaveni zastavili a zaslechli nedaleko od nás střelbu. Viděl jsem někoho na koni s bílým šátkem na holi, jak jel kupředu. Střelba ustala a za několik hodin jsme byli vyzváni k odevzdání zbraní, elektrických svítilen a náramkových hodinek. Pod „ochranou“ ruských stráží jsme pak vyrazili dále na východ, až jsme došli na původní polsko-sovětskou hranici, myslím, že se ta obec jmenovala Husiatin. Tam jsme překročili hranici Sovětského svazu a dalším několikadenním pochodem jsme někdy odpoledne došli do města Kameněc Podolsk, kde jsme byli ubytováni v nějakých kasárnách.

Kameněc Podolsk

Ráno jsme zjistili, že před vchodem do kasáren stojí sovětská stráž, která tam večer při příchodu nebyla. To vím určitě, protože po příchodu jsem se podíval  před vchod. Stál jsem tam s jedním kamarádem a mladý asi šestnáctiletý hochem, který se po nějaké chvíli k nám přidružil, se  snažil s námi zapříst rozhovor. Nevím již o čem všem jsme hovořili, ale bylo to hlavně o politice. Nesmírně nás překvapila jeho politická vyspělost, kdy zdůvodňoval pakt Molotov-Ribentrop, věděl, kdo je Beneš, kterého nazval buržoazním politikem a na naše námitky nám vysvětlil, co to znamená. Později jsem se dozvěděli, že v noci někteří naši vojáci odešli z kasáren do města a chovali se tam „někulturno“, to byl oblíbený jemný výraz sovětů pro veškerá jednání, která se jim nelíbila, což vysvětlovalo stráž. Zde začaly také výslechy každého jednotlivce sovětskými orgány, při kterých nás překvapily znalosti o nás, které již měli sověti k dispozici.

Reklama

Jako ilustraci uvádím, že  jeden z našich kamarádů byl ze statkářské rodiny. Na dotaz o situaci rodiny odpověděl, že rodiče jsou rolníci, mají nějaký dobytek a polnosti. Obdržel dotaz kolik mají krav. Nepamatuji se již na počet, který uvedl, ale vyslýchající ho opravil a uvedl téměř přesný počet stáda.

V Kaměnci Podolském jsem zažil událost, která mě strašně šokovala. Stalo se to na záchodě, který byl v dlouhém zděném baráku, kde byly vedle sebe a proti sobě díry, tj. tzv. turecké záchody se šlapkami,  neoddělené od sebe žádnými příčkami. V té době jsem byl dost stydlivý a při konání velké potřeby někdo přišel a šel do podřepu vedle mne. Já jsem se diskrétně nepodíval, avšak dotyčná osoba začala při svém konání rozmlouvat s někým v stejném postavení na druhé straně. K mému překvapení a šoku jsem poznal ženský hlas a tak jsem se podíval, a opravdu to byla žena asi okolo třicítky s hodností staršij lejtěnant (nadporučík). Tuto „rovnoprávnost“ mužů a žen jsem nikdy nepochopil.

Ihned po příjezdu zavedlo velitelství jednotky vojenský řád podle předválečných vojenských předpisů (A1-1). Bylo organizováno školení, kde my noví vojáci jsme byli s nimi seznámeni. Protože jsem až zde měl možnost v klidu přemýšlet, obíral jsem se osudem svého otce. Považoval jsem za velkou nespravedlnost, že otec není s námi a kladl jsem si otázku, zda je naživu, a co válka s ním udělala. Tyto myšlenky mne stále více a více vedly k osobě pplk. Svobody, který vlastně otcův osud zavinil. Jednoho dne, když jsme na školení probírali denní raport, který se konal i zde, dozvěděl jsem se o možnosti hlásit se k osobní rozmluvě s velitelem. Učinil jsem tak, postavil se na levé křídlo jako poslední (obecně nastupovali vpravo jako první vojáci určení do stráže, potom služby, potom určení k raportu pro přestupek a nakonec vojáci se žádostmi a stížnostmi). Raport přebíral sám velitel a když došel ke mně, hlásil jsem, že žádám o osobní rozmluvu. Svoboda velel „raport rozchod". Když mne vyzval, abych mluvil, připomněl jsem mu jeho jednání s otcem před odjezdem z Leszne, při kterém mu nepovolil odjezd naším evakuačním vlakem, a řekl jsem, že když se otci něco stane, činím ho za to odpovědným. Svoboda nedal na sobě nic znát a velel“ čelem vzad-odchod“. Od té doby jsem již s ním osobně nemluvil, až dlouho potom, někdy v padesátých letech. Při příležitosti shromáždění zahraničních vojáků, právě jsem odcházel ze sálu a gen. Svoboda stal blízko dvéří a s někým rozmlouval. V té době nebyl již na výsluní, byl předsedou vládního výboru pro tělesnou výchovu a sport. On mě uviděl a zastavil s otázkou „ neznáme se?“ Odpověděl jsem, že jsem pod nim sloužil v Polsku a v internaci v SSSR. On se na mě podíval, zřetelně byl v rozpacích a zeptal se „to jsi ty s otcem, co otec?“ Odpověděl jsem, že žije a je v Praze. S úlevou mi potřásl srdečně rukou a řekl „...ty kluku, na Vás jsem často myslel a teď mi spadl kámen ze srdce“. V Kaměnci Podolském jsme vydrželi asi tři týdny...

Olchovce

Nastoupili jsme celodenní cestu na korbách nákladních automobilů, která končila až v noci v obci jménem Olchovce. Tam nás ubytovali v sále s jevištěm kulturního domu, který stál stranou, mimo zástavbu obce. Byla tma, elektrika nefungovala. V sále byla rozprostřena sláma, jak jsme byli zmrzlí  a unavení, zabalili jsme se do deky a velmi rychle usnuli. Brzy jsme se však probudili svěděním po celém těle a s hrůzou jsme zjistili,  že jsme plní vší. Ze spaní již nic nebylo, a naše snaha vybírat vši z našich košil  vyšla vniveč. Zdálo se, že čím více jsme jich odstranili, o to více se jich objevilo. S touto kalamitou jsme se ještě dlouho potýkali.

Další hrůza mě potkala ráno. Zjistil jsem, že zde neexistují záchody, ani vykopaná latrína, a že celé okolí  bylo  poseto lidskými výkaly, takže bylo obtížně někam stoupnout. Před námi zde měsíc pobývali polští váleční zajatci, kteří nám také zanechali své dary jak kolem budovy, tak ve slámě. Pamatuji si také, že jsem zde měl poprvé v životě ukrutný hlad. Jako všechno v našem novém působišti, neklapalo ani zásobování. Na naše stížnosti odpověděly sovětské orgány „sijčas, vsjo budět“ (ihned, všechno zařídíme). Když jsme ani večer nic nedostali, šel jsem opatrně do pole a ve větší vzdálenosti od budovy, kde to již vypadalo lépe, jsem našel hlávku zelí. Vzal jsem ji pod kabát a šel jsem si lehnout. Pod dekou jsme s kamarádem celou hlávku schroustali.  Za několik dní se zásobování zlepšilo. 28. října jsme oslavili státní svátek. V ten den se opravil agregát a svítila elektrika. Pamatuji si, že poručík K., učitel, který byl mým prvním velitelem čety, s námi nastudoval recitaci. Byla to Dykova báseň „Nezahyneš“. V prvních dnech listopadu došlo k dalšímu stěhování. K večeru odcházíme na nádraží a druhý den lezeme naprosto zmrzlí do nákladních vagónů a jedeme několik hodin do cílové stanici s jménem Jarmolince.

Jarmolince

Ploužíme se neskutečným blátem, kde zůstávají trčet polobotky, které je třeba po každém kroku rukama vytáhnout, až dojdeme do tábora. Je tam dlouhý a široký dřevěný barák a nějaká zděná budova, obklopené nízkým dřevěným plotem, který je hlídán strážemi. Před tím tam byla kolchozní strojní stanice nebo něco podobného. V areálu se pohybovali psi a prasata  a všude leželo mnoho různého náčiní a haraburdí. Téměř celá jednotka vstupuje do baráku,  který je vybaven čtyřmi jednoposchoďovými palandami,  podepřenými kůly, táhnoucími se vždy po celé délce baráku. Délku baráku a tudíž i paland již těžko mohu odhadnout, ale myslím, že to bylo nejméně 15 až 20 metrů. Řada paland stála u obou delších zdí a uprostřed byly další dvě spojené řady paland. Mezi palandami u zdi a dvojící paland uprostřed byly úzké uličky. Spalo se jak na palandách, tak v tzv. „kolchozech“ na zemi, tvořených z prostoru mezi podpůrnými kůly, kam se vešly 2 až 4 osoby vedle sebe. Já jako ucho jsem ovšem spal nahoře, kde jsme byli strašně natěsnáni tak, že při obrácení v noci se budila obvykle celá řada na palandě a obracela se společně. Lepší to bylo dole, protože tyto prostory poskytovaly jakési iluzorní soukromí. Někteří si natáhli mezi kůly plachty, které vytvářely „domečky“, které jsme si stavěli jako děti. Jak nahoře, tak i dole se spalo na slamnících. Někteří si slamníky nenacpali a pověsili si je mezi kůly jako visuté lehátko. Tam jsme již měli dvě deky, obvykle jednu vespod a druhou jako přikrývku. Nicméně zastihla nás právě v Jarmolinci krutá zima, kterou nerozehnalo ani lidské teplo, které vyzařovalo  z nejméně 500 osob v místnosti, ani železná kamna, v kterých se topilo dřevem. Vzpomínám si na obrovskou nudu, nebylo kam jít, na procházky jsme nebyli dostatečně vybaveni, zejména chyběly boty. Někteří zanechali boty v blátě při cestě do tábora. Já jsem měl polobotky, které se do metrového sněhu nehodily. Tehdy jsem se poprvé učil používat onuce, protože ponožky již vzaly za své. Nejhorší byla otázka hygieny. Nebyly záchody, takže jsme si vykopali stranou dlouhé příkopy, přes které byly vedle sebe s patřičnou mezerou položeny desky. Když byla veliká zima, zmrzla zem do hloubky i jeden metr a primitivním nářadím nebylo možno kopat novou latrínu, tak jsme zažili i zaplavení prken výkaly a  docházelo k uklouznutí nebo nutnosti stát v nepříliš vábivém obsahu. Při mrazech přes 30 stupňů byla hlavně při častých průjmech  a nedostatku papíru návštěva latríny utrpením. S latrínami je spojena i další potíž, kterou měla jediná žena (Dr. B.), která se svým manželem zůstala celou dobu cesty s námi. Z počátku musela latrínu používat jen za tmy bylo velmi nebezpečné, později jí vykopali vlastní latrínu, krytou nějakými plachtami.

Hlídání tábora nebylo příliš účinné. Každý večer se několik odvážných vytratilo přes plot a odešlo do ne příliš vzdálené vesnice za obchodem a děvčaty. Handlovalo se vším. Prodávaly se hodinky, pokud někomu zůstaly, kapesní nože, plnicí péra, polské zloté, části oděvu, nadpočetné erární deky ap. Vznikly skupiny prodejců -zprostředkovatelů za provizi. Pode mnou v „kolchozu“ byl kamarád, který měl parádní holinky a pro cesty do vesnice je za provizi půjčoval. Pro mě, při mém chabém vybavení chatrnými polobotkami a rozpadajícím se kabátem, odevzdanými hodinkami při vstupu do SSSR, bez peněz a dalších prostředků na prodej, nepřicházely tyto aktivity v úvahu. K našemu špatnému stavu, i zdravotnímu, přispívala špatná strava. Vařili ji sice naši kuchaři ve vojenských polních kuchyních, ale zásobování vázlo. Dokonce v prvním období nás sovětský zásobovací komisař okrádal a dodával jen část přídělů, ostatní rozprodával. Na to jsme mu přišli a po stížnosti u sovětských vyšších orgánů byl vyměněn, což zásobování a stravu podstatně zlepšilo. Také jsem si těžko zvykal na zdejší stravu, která sestávala většinou z prosné a jáhlové, někdy kroupové kaše. Já od dětství jsem kašovitou stravu neměl rád. Tak snad jen když byly brambory  jsem se najedl. Výjimečně byla strava zpestřena kouskem lojovitého masa nebo rybou. K pití jsme měli čaj a na den asi čtvrt ruského komisárku, černého chlebu, který se u nás po válce prodával jako moskevský. Do tohoto neutěšeného stavu přispíval i hmyz, vybírání a hubení vší, blech a štěnic bylo na denním pořádku. Nebylo divu, že jsem dostal jako mnoho jiných furunkulózu, a nebylo snad týdne, kdy mi náš doktor musel řezat obrovské boule naplněné hnisem.

Dospěl jsem k názoru, že musím něco dělat, abych si přilepšil. K tomu však bylo třeba peněz, které jsem neměl. Ti, co výše uvedené možnosti měli, si mohli dopřát mléko, více chleba, máslo nebo sádlo, sem tam zavařeninu, dostatek cukru a podle vyprávěni jim ve vesnici upekli kuře nebo usmažili vajíčka. Někdy po vánocích jsme dostali každý pět rublů, prý dar našeho zastupitelství v Moskvě. Dohodl jsem se s kamarádem, který byl starší než já, že peníze vložíme jako vklad do podnikání a budeme na zakázku prát zavšivené prádlo. Za úplatek jsme sehnali  jeden kotel a jeden velký hrnec a u překupníka jsme si objednali takové černé mazlavé mýdlo. Do nádob jsme nabírali venku sníh,  rozdělali oheň a vyhlásili prádelnu s jednotnou cenou 1 rubl za kus. Obchod se zdárně rozvinul, ale my jsme museli pracovat se sebezapřením. V mrazu nám rozpraskaly ruce, ale mohli jsme si přilepšit stravu a únavou jsme spali celou noc bez ohledu na svědění, hmyz a hlahol v různých končinách místnosti, který nad kartami a zakoupenou vodkou se ozýval někdy i dlouho do noci. Tuto bohulibou činnost jsme vykonávali asi měsíc, potom přišly takové mrazy, že ani lákavá vidina dobrého jídla nás nepřiměla se vystavovat zimě.

Reklama

Tak pokračoval náš život. Mé časté návštěvy „marodky“ měly výhodu v tom, že jsem se seznámil s našimi lékaři.  Bydleli s velitelskými důstojníky v zděném domě, měli tam teplo a mnohem lepší hygienické podmínky. Vzhledem k mému mládí 18 let (bylo tam několik chlapců ještě mladších) se nade mnou slitovali a někdy jsem tam trávil i několik hodin v teple. I když se mnou se moc nebavili. Jednou jsem byl svědkem, jak experimentálně vložili do zkoumavky velkou blechu a veš a pozorovali souboj, který pokud si vzpomínám, vyhrála veš. Tato legrace se obměňovala se štěnicí, větším počtem blech, a větším počtem štěnic atd.

Po několika týdnech pobytu přijely do tábora pojízdné odvšivárny a všichni jsme se v turnusech přes krutou zimu svlékali do naha a dali veškeré šatstvo odvšivit. Nevím již,  jak dlouho to trvalo, ale pamatuji si, že mi bylo pořádně zima. Myslím, že to bylo právě při této příležitosti, že jsme obdrželi nové oblečení, tzv. „fufajky a brjuky“ - vatované bundy a kalhoty, které doplnily naše chatrné oblečení a chránily nás před zimou...

V Jarmolinci, na který všichni vzpomínali jako na nejhorší místo naší internace v SSSR, jsme zůstali asi do března 1940. Po několikahodinovém pochodu na nádraží jsme nastoupili do „těplušek“a vydali se do neznáma...

Oranki

Dlouhá, asi jedenáctidenní cesta vlakem, v tzv. tepluškách, byla utrpením. Leželi jsme většinou na zemi, i když vagóny byly vybaveny nedostatečným počtem paland. Vlak často stál v stanicích  i mimo ně, strava byla bídná, naštěstí v každé stanici jsme si mohli nabrat horkou vodu, tzv. „kipjatok“, která byla vhodná na čaj,  znovu jsme byli zavšiveni, avšak nejhorší bylo, že potřeba se dělala při stojícím vlaku hned vedle kolejí. Ten, kdo to nemohl vydržet, musel si pomoci tak, že vystrčil zadek pootevřenými dveřmi za jízdy. Během jízdy se k nám připojila skupina, která při pochodu Polskem postupovala samostatně a dosud zakotvila na Volyni u našich krajanů. V této skupině byly i ženy a děti.  Jedenáctého dne jsme dorazili do našeho nového internačního tábora v obci Oranki, který tvořil bývalý klášter s kostelem. Na pobyt v Orankách si mnoho nepamatuji. Vím, že zde začal znovu vojenský pořadový výcvik, který vyvolal určitý výraznější odpor. Někteří odmítali si hrát na vojáky v internaci a všelijak dávali najevo svůj nesouhlas s vojenským velením.

Brzy po našem příchodu do Oranek opakovala se odvšivovací kampaň. Při tom jeden turnus  přišel požárem o odvšivované šatstvo a bylo vidět naháče pobíhat po prostranství a shánět něco na sebe. Toto divadlo bylo zvláště zábavné, protože v táboře s námi byly i výše uvedené ženy z volyňské skupiny. Náš pobyt v Orankách skončil někdy v červnu 1940 a přišla na řadu další cesta vlakem, která trvala 3 dny.

Suzdal

Menším pochodem přes městečko jsme se dostali znovu ke klášteru (měli jsme za to, že můžeme již tvrdit, že máme klášterní výchovu), který byl obehnán vysokou zděnou hradbou s dřevěnými ochozy a strážnými budkami několik metrů pod vrcholem zdi. Vcházelo se hlídanou branou. Na velkém prostranství rostly vzrostlé stromy a několik budov a kostel  ležely na obvodu. Klášter byl původně po říjnové revoluci používán jako vězení, ve kterém jak nám sdělili sovětští funkcionáři, byla vězněna i atentátnice Kaplanova, která vystřelila na Lenina. Přes ostřejší hlídání vznikly zde pro nás mnohem lepší životní podmínky než v předchozích táborech. Byli jsme ubytováni v menších místnostech po osmi mužích. Měli jsme zde kovové kavalce a celkový život byl mnohem příjemnější. Velitelství jednotky (velitelem byl stále pplk. Svoboda) zavedlo řád jako doma podle vojenských předpisů. Z počátku jsem byl dost často určen na škrábání brambor. Bylo nás obvykle pět až šest, a škrábání a čištění brambor trvalo pro téměř 800 osob tak 3 až 4 hodiny. V táboře existovala také kulturní místnost s klavírem a knihovna. Protože neumím být dlouho nečinný a na pokojích se většinou leželo na kavalcích a od rána do večera mluvilo jen o jídle a ženách, zašel jsem do knihovny. Nejdříve jsem se začal učit rusky. Velmi rychle jsem zvládl azbuku a po přečtení dětské učebnice jsem si vypůjčil první knihu. Kromě politické literatury nebylo zde nic ke čtení. V táboře byl kromě sovětského velitele, který se jmenoval Korotkov, a jeho zástupce Šiškina, ještě politický komisař, jehož jméno bylo myslím Judin,  který mimo jiné měl pod sebou knihovnu. Pamatuji si ho, protože jednou, když jsem se mu zmínil o tom, že naprosto nemohu pochopit politiku SSSR pokud jde o pakt s Hitlerem, řekl mi, že SSSR určitě bude válčit s Hitlerem, ale pakt byl nutný, protože jinak by se západ spojil s Hitlerem proti SSSR. Je třeba si uvědomit, že to bylo v polovině roku 1940, tj. rok před napadnutím SSSR Hitlerem.

Již v Orankách byla ustavena důstojnická škola, která pokračovala v Suzdalu. Do ní byli zařazeni nováčci, kteří měli maturitu.

Kromě toho byla v Suzdale klubovní místnost s jevištěm a pianem. Zde se v různých kroužcích hovořilo kromě o politických otázkách i obecně o literatuře, včetně čtení úryvků a přednesu básní, pěstovala se hudba a zpěv písní z repertoáru Voskovce a Wericha, jakož i populárních ruských písní, (jako výborný klavírista vynikl taky dobrý kamarád Arnošt Horák, který před více než deseti lety zemřel v Praze).

Reklama

Zde musím poněkud odbočit, aby moje další osudy byly srozumitelné. Již od začátku internace v Kamenci Podolskem usilovalo velení jednotky o možnost dostat se z SSSR do Francie, kam jak jsme věděli odjela ještě před válkou z Polska většina příslušníků jednotky. Sovětská vláda uznávala zřejmě i přes pakt z Německem předválečné spojenectví a smlouvu mezi ČSR a SSSR a byla snahám o odjezd nakloněna. Ovšem vzhledem k jejím závazkům s Německem to mělo zůstat v tajnosti a tak povolovala odjezd jen menším skupinám.

Nepamatuji si již, odkud odešla první skupina, ale vím, že to byli vycvičení letci a jiní vojenští odborníci. Původní cesta měla vést přes Rumunsko, avšak rumunské orgány nedaly souhlas. Po pádu Francie byla přestávka v těchto transportech a teprve po roce v Suzdalu se o nich začalo znovu hovořit.

V té době nám sovětské orgány několikrát prohlásily, že určitě dojde k válce mezi hitlerovským Německem a SSSR a že bychom měli zůstat v SSSR, odkud to budeme mít blíž domů. Pod vlivem této propagandy se někteří příslušníci jednotky rozhodli zůstat v SSSR. Část z nich potom to rozhodnutí změnila, a část se stala po napadení SSSR součástí jednotky v Sovětském svazu. V té době byl již pplk. Svoboda v Moskvě a velení převzal jeho pobočník npor. Bedřich.

Vznikla také možnost  přihlásit se na práci mimo tábor. Okamžitě jsem se přihlásil a zpočátku jsem pracoval na poli, při sklizni brambor. Zde jsem zažil také šokující příhodu. Jednoho dne při práci se na pole dostavili nějací vojáci a sebrali jednoho asi třicetiletého muže, který jezdil s traktorem. Za dva dny jsem se od „baryšni“, která sbírala brambory vedle mne dozvěděl, že pro krádež vědra nafty byl onen muž postaven před soud a odsouzen k smrti zastřelením. Že v přilehlé obci má ženu a 4 děti. Na moje poznámky a dotazy k přílišné přísnosti tohoto trestu jsem dostal vysvětlení, že v SSSR platí již válečné zákony a za krádež předmětu ve státním vlastnictví je to jediný možný trest, protože jinak by nemohlo hospodářství vůbec existovat.

Později jeden můj kamarád, Ríša B., který byl šikovný a uměl výborně kreslit, vytvořil asi šestičlennou brigádu pro zvelebení exponátů místního muzea. Suzdal byl někdy v minulosti hlavním městem Ruska, s velkým počtem kostelů a klášterů. I když za sovětské éry byly tyto církevní stavby devastovány,  je město dodnes známé svými památkami.

Muzeum bylo v prvním poschodí místního kina. Každý den jsme ráno vyšli branou na propustku a pracovali do večera na zvelebení exponátů, na výrobě plastické mapy okolí z papírové kaše, kterou jsme sami vyráběli aj. Odměna za práci venku byl tzv. „pajok“, tj. vyšší příděl, který tvořil  zejména homolový cukr, ale také někdy večerní propustka do kina, kde před každým představením byl v předsálí  tanec. V souvislosti s těmi propustkami do kina si vzpomínám na příhodu z kruté zimy roku 1941. Bylo asi více než 40 stupňů a my jsme šli večer z tábora asi tak 2 kilometry do městečka. Všichni jsme byli oblečeni ve zmíněných vatovaných oblecích a na hlavě jsme měli také fasované ušanky pěkně uvázané přes uši. Jedině Ríša Bok měl frajersky nasazenou ušanku tak, že mu nekryla uši. Výsledek nedal na sebe dlouho čekat, zmrzlé uši nabyly v teple kina obrovské velikosti a my jsme s ním chodili před budovu a třeli jsme mu je sněhem. Potom několik dní chodil s ovázanou hlavou.

V suzdalském táboře se stále něco dělo. Otevřela se tam kantýna, kde měli na prodej jen voňavky  (ruskije duchi) a nějaké nepříliš dobré a staré cukrovinky a ještě jiné nepotřebné maličkosti. I když to vše bylo velmi laciné, já jsem peníze neměl. Po nějaké době bylo sovětskému veliteli nápadné, že se ve velkém nakupují voňavky. Šetření objevilo destilační  soupravu, kterou naši podnikavci vyráběli alkohol, který prodávali  i lidem venku. Zabavení destilačního přístroje nepomohlo, notoričtí alkoholici začali pít přímo voňavky. Potom byl prodej voňavek zastaven. Kvetl čilý obchod se vším, co bylo k dispozici. Pamatuji si i na průšvih s kradenými věcmi, hlavně oděvními součástmi ze skladu, který byl v táboře umístěn. Z kavek, které ve velkých hejnech sídlily na vysokých stromech v táboře a svým křikem nás již brzo ráno budily, se vařila výborná polévka, která zpestřovala jinak jednotvárnou stravu. Příležitostí k opuštění tábora nebylo mnoho. Avšak přes vysoké zdi a hlídání našli někteří odvážlivci způsob,  jak tyto překážky překonat. Jednou vzbudil rozruch případ, při kterém umístili na ochozech pod vrcholem zdi, kde hlídali vojáci, strašidlo vyrobené z nalezené umrlčí hlavy, dřevěné kostry  s prostěradlem a svíčky v hlavě, které polekalo strážné tak, že se podařilo asi deseti chlapcům přelézt přes zeď. Hlavní konzument alkoholu byl starší muž, malíř a sochař,  jménem Franěk, který v opilství vždy vyvolal výtržnosti. Pracoval také v muzeu, ale nepatřil do naší brigády. Vytvářel tam busty Lenina, Stalina a dalších státníků. Udělal také sochu Masaryka, která byla umístěna v táboře. Při návratu do tábora ho strážní vždy důkladně prohlíželi, aby nemohl pronést vodku. Přesto noc co noc byl opilý a jako obvykle to dal o sobě znát. Teprve po delší době přišli na to, že ráno při odchodu a večer při příchodu nese trubku asi metr dlouhou a coul v průměru. Trubku při prohlídce postavil vždy do kouta a při odchodu si ji vzal. Až jednou někomu napadlo si trubku důkladněji prohlédnout a zjistil, že v její dutině se přenáší vodka. Všechny tyto vylomeniny trestal sovětský velitel vězením (rusky ťurma), avšak kamarádi delikventů vždy našli způsob jak jim zpestřit život a dokonce jak je dostat ne několik hodin nepozorovaně ven, Někdy dokázali velitele přemluvit aby je pustil.

Jak jsem již uvedl, odešly na jaře 1940 celkem asi tři menší skupiny z SSSR na západ. Poslední skupina se již nedostala do Francie a zůstala v Bejrútu. Další větší transport s určením pro Střední Východ odjel na podzim. Na jaře 1941 pokračovaly transporty, rovněž s určením na Střední východ a do předposledního, v dubnu 1941,  jsem byl zařazen i já.

Moskva – Oděsa

Bylo nás kolem sedmdesáti, když jsme nastoupili v Suzdalu do vlaku, tentokrát do osobních vagónů,  a odjeli do Moskvy. Myslím, že jsme před tím vyfasovali nějaké lehčí oblečení. Zavazadla jsme samozřejmě neměli, těch několik toaletních pomůcek a zbylé památky z domova se vešly do kapes, nebo u mne maximálně do chlebníku, který jsem po celou dobu internace opatroval. V Moskvě jsme byli ubytováni v hotelu Metropol nebo Inturist, tehdy jediné hotely pro cizince. Nevím jistě, zda jsme měli oficiální program, ale myslím, že došlo k prohlídce některých památek a večer jsme navštívili Bolšoj těatr. Během 24 hodinového pobytu v Moskvě jsem se pustil také sám do ulic, avšak zabloudil jsem a když jsem se mladého může zeptal na cestu do hotelu, tak mě ochotně vedl, avšak na nejbližší stanici milice. Tam jsem pobyl asi hodinu, než zjistili kam a ke komu patřím, a že mě mají dopravit zpět do hotelu. Tato příhoda byla charakteristická pro tehdejší ovzduší v SSSR. Druhý den jsme nastoupili do vlaku a jeli do Oděsy. Myslím, že jsme tam někde přespali, místo mi vypadlo z paměti. Vzpomínám si, že to muselo být asi někdy mezi 20. až 25. dubnem a po cestě do Oděsy byla ukrutná zima. Tam jsme nastoupili na osobní luxusní loď Svanetia, která patřila původně Finsku nebo některému baltickému státu.  Tak jsem vlastně poprvé v životě spatřil moře. Černým mořem jsme pluli do našeho cíle Istanbulu asi den.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více