Bitva u Trafalgaru

Autor: Vintar / vintar 🕔︎︎ 👁︎ 74.563

Situace v Evropě před bitvou u Trafalgaru

Koaliční války

14. července 1789 začala útokem na vězení v Bastile Velká francouzská revoluce. Podporu francouzské monarchii vyjádřili, v tzv. Pilnické deklaraci z 27. srpna 1791, císař Svaté říše římské Leopold II., pruský král Fridrich Vilém II. a bratr francouzského krále Karel, hrabě z Artois. Pilnická deklarace byla předzvěstí budoucích válek evropských monarchií proti revoluční Francii.

První koaliční válka skončila po porážkách Prusů a Rakušanů u Valmy (20. září 1792), neúspěchu rakouské armády v bitvě u Fleurus (26. června 1794)  a vítězném tažení generála Napoleona Bonaparta v Itálii pro Francii triumfálním mírem v Campoformiu (7. října 1797). Británie, úhlavní nepřítel Francie, se první koaliční války neúčastnila. Přispěla, stejně jako při formování druhé protifrancouzské koalice, pouze finančně. Velká Británie se zpočátku k dění na kontinentě chovala zdrženlivě, vzájemné války, a tím také oslabení kontinentálních mocností, jí vyhovovaly.

Reklama

Rostoucí síla Francie, hlavního soka Velké Británie v boji o ovládnutí oceánů, ji ale znepokojila, a proto v roce 1798 iniciovala vznik druhé protifrancouzské koalice (Rakousko, Prusko,Velká Británie, Rusko) a druhou koaliční válku (1799-1802).  Po počátečních úspěších se, kvůli rozdílným zájmům, začala druhá protifrancouzská koalice rozpadat. Rusko a Prusko ji opustily a Rakousko, po porážkách u Marenga (14. června 1800) a Hohenlindenu (3. prosince 1800),  uzavřelo s Francií, kde po převratu, od 9. listopadu 1799, vládnul Napoleon Bonaparte jako první konzul, separátní mír v Lunéville (9. února 1801).

Amienský mír

Osamocená Velká Británie byla 27. března 1802 nucena uzavřít s Francií mír v Amiensu.

Amienský mír se zdál být výhodnější pro Francii, kde byly jeho podmínky akceptovány většinou obyvatelstva, v Anglii byl kritizován a byl považován za špatný. Obě velmoci byly vyčerpány válkou, mír potřebovaly, ale braly ho spíše jako oddechový čas pro nabrání nových sil. Už v době jednání o míru v Amiensu se Francie připravovala na vojenskou intervenci na Haiti. V září 1802 Francie obsadila Piemont a opětovně posuzovala možnost ovládnutí  Egypta. V dubnu 1803 se Francie, prostřednictvím generála Decampse, dokonce pokoušela podněcovat protibritské povstání v Indii. Anglie zase nedodržela dohodu a nestáhla se z Malty a ultimativně žádala přístup svého zboží na trhy na Francii závislých satelitních států. Vztahy mezi oběma zeměmi se zhoršovaly.

Diplomatická jednání o sestavení koalic

12. května 1803 byly přerušeny diplomatické vztahy mezi Francií a Angliíí a o týden později byl mezi oběma zeměmi vyhlášen válečný stav. Hlavní role v konečném zúčtování s Francií coby námořní  velmocí připadla viceadmirálovi Horatio Nelsonovi, který už napoleonské Francii uštědřil těžkou porážku 1. srpna 1798  zničením její flotily u egyptského Abúkiru,  čímž rozhodující měrou přispěl k Napoleonovu debaklu při jeho invazi do Egypta.

Anglie neměla síly na vedení vojenských operací na souši, Francie se zase zdráhala podstoupit riziko námořní bitvy s Velkou Británií. Britské loďstvo útočilo na moři na francouzské lodě a Francie uvalila embargo na dovoz anglického zboží na kontinent. Začala jednání o vojenských koalicích. Napoleon doufal ve vytvoření silné koalice Francie, Ruska a Pruska. Tyto úvahy nebyly až tak docela nereálné. Rusko i Prusko byly členy severské koalice (Rusko, Švédsko, Dánsko, Prusko), která měla hájit obchodní zájmy signatářů smlouvy proti narůstající dominanci Velké Británie. Rusko bylo znepokojeno britským útokem na dánskou flotilu v Kodani (2. dubna 1801) a demonstrací síly britské flotily u ruského Revalu a možnému spojenectví se nebránilo. Napoleonova diplomacie však v klíčovém okamžiku selhala.

Reklama

V březnu 1804 byl z Bádenska unesen, a posléze ve Franci popraven, vévoda z Enghienu, příbuzný vládnoucího francouzského rodu Bourbonů.  Nový ruský car Alexandr I. byl tímto činem pobouřen a reagoval ostrou nótou. Ve francouzské odpovědi byla, poněkud neprozíravě, zmíněna i narážka na vraždu Alexandrova otce, bývalého cara Pavla I., podle oficiální verze zemřelého přirozenou smrtí. Pro Alexandra I., který patřil mezi spiklence, bylo nyní spojenectví s Francií nepřijatelné. Pruskou nabídku na zprostředkování mírových jednání mezi Velkou Británií a Francií Napoleon zamítl a jeho pozdější iniciativa postoupení Hannoverska Prusku za spojenectví s Francií přišla pozdě. V listopadu 1804 se Rusko dohodlo s Rakouskem na společném postupu proti Francii. 2. prosince 1804 se Napoleon nechal korunovat francouzským císařem. 11. duben 1805 byl vítězstvím britské diplomacie. Toho dne se Rusko, za příslib financování vojenských akcí, dohodou v Sankt Petěrburku, připojilo k protifrancouzské koalici.Naopak Španělsko se, poté co britské lodě v roce 1804 napadly španělské fregaty, pevněji přimklo k Francii.

V třetí koaliční válce  proti sobě stanuly na jedné straně Francie, Španělsko Bavorsko, Wurttembersko a Bádensko na druhé straně stanuly po boku Velké Británie Rusko, Rakousko a Švédsko

Válka začíná

18. května 1803 se Nelson nalodil na Victory, vyvěsil modrou admirálskou vlajku a vyplul do Středozemního moře. Jako vrchní velitel britských sil v oblasti měl za úkol blokovat francouzskou flotilu v jejím nejdůležitějším přístavu, Toulonu, a ničit všechny francouzské lodě, na které narazí. Britská admiralita dlouhodobě blokovala všechny významné přístavy Toulon, Brest, Rochefort i španělské přístavy v Cádizu a Cartageně. Touto, ze  strategického hlediska nezbytnou, blokádou  bránila francouzským a španělským lodím vyplout k průlivu La Manche.

Francouzský operační plán

Francouzský operační plán předpokládal, že francouzské a španělské lodě prolomí blokádu svých přístavů, přeplují Atlantický oceán do Západní Indie, kde se spojí, a provedou mohutný útok v prostoru kanálu La Manche, s cílem neutralizovat britské loďstvo bránící Kanál a  umožnit tak přepravu francouzských invazních jednotek do Británie.

O invazi do Anglie uvažoval Napoleon Bonaparte už v dřívějších letech, od května 1803 se hrozba stávala stále více reálnou. V roce 1804 shromáždil francouzský admirál Latouche Tréville na pobřeží kanálu La Manche, v prostoru mezi Le Havrem a Dunkerque, flotilu 2 500 dopravních lodí. Ve vojenských táborech u Boulogne bylo soustředěno až 130 000 vojáků tzv. „Anglické armády“  pod velením elitních generálů v čele s Berthiérem, Davoutem, Soultem, Lannesem a Muratem.  Napoleon se nechal slyšet, že „ Průliv Pas-de-Calais je jen potůček, který může kdokoli kdykoli přeskočit, najde-li k tomu dost odvahy “. Nabubřele tvrdil, že k úspěšné invazi by mu stačilo dostat průliv pod plnou kontrolu na šest hodin, realističtěji ale požadoval „ tři mlhavé noci “. Anglie neměla dostatečně početnou pozemní armádu, která by mohla úspěšně čelit vyloděné početnější, lepší, válkou prověřené francouzské armádě vedené zkušenými generály. Sám Horatio Nelson předpokládal, že by francouzská flotila provedla krycí výpad na irské pobřeží, a zatáhla tak do bitvy britskou flotilu. Následně by Francouzům stačilo na dvanáct hodin ovládnout průliv La Manche, během kterých by 250 dělových člunů vylodilo v prostou Doveru  40 000 vojáků, kteří by pak zaútočili na Londýn. O to více se Anglie musela spolehnout na své loďstvo. Bez jeho porážky nebo účinného zablokování svojí námořní flotilou, nemohli Francouzi pomýšlet na úspěch.

Invazi do Británie naplánoval Napoleon na srpen 1805. Od 3. srpna do 2. září pobýval osobně v Boulogne a čekal na francouzsko-španělskou flotilu, které po smrti Latouche Trévilla velel admirál Pierre Charles de Villeneuve. Napoleon neměl ovšem času nazbyt, třetí koalice by na podzim 1805 mohla na postavit do pole až 500 000 vojáků. Napoleon počítal i touto variantou a 13. srpna dokončil operační plán blížící se války na kontinentu. (válka začala 8. září 1805 vstupem francouzských vojsk do Bavorska).

Britové blokují nepřátelské přístavy

Britská blokáda nebyla neprodyšná. V noci nebo za mlhy dokázaly z blokovaných přístavů  vyplout nejen jednotlivé lodě, ale i celé eskadry. 1. ledna 1805 proklouzla britskou blokádou francouzská eskadra z Rochefortu a podobná nepříjemnost postihla dvakrát i  Nelsona. Poprvé, 17. ledna 1805, mu z Toulonu “zmizelo“  dvacet Villeneuveových lodí. 30. března 1805 se situace opakovala. Nelson, který se zprvu domníval, že Villeneuve míří do východního Středomoří, se až 6. května dozvěděl, že Francouzi směřují přes oceán do Karibiku. Dospěl k názoru, že Villeneuve hodlá obsadit tamější britské kolonie a bez rozkazu se ho s většinou eskadry vydal stíhat. Villeneuva  měl z rozkazu Admirality pronásledovat viceadmirál Collingwood, ale ten, poté, co zjistil, že Nelson s větší částí flotily odplul za Villeneuvem, zaujal jeho místo a dál blokoval přístavy nepřátelské přístavy. Pronásledování známé jako „dlouhá honička“ skončilo neúspěchem. Šest tisíc kilometrů přes Atlantik sice zvládnuly Nelsonovy lodě o deset dnů rychleji než Villeneuve, ale francouzského admirála se dopadnout nepodařilo. Villeneuve se od pobřeží Martiniku vydal zpět do Evropy.  Nelson odrazil od břehů Barbadosu devět dní po Villeneuvovi. K Admiralitě vyslal rychlou brigu se zprávou o pohybu nepřátelského loďstva.

Zpráva dorazila včas a britské lodě blokující Brest a Rochefort dostaly rozkaz zaútočit na blížící se francouzsko-španělskou flotilu. 22. července 1805 došlo k boji u mysu Finisterre na severozápadě Španělska. Proti dvaceti řadovým lodím admirála Villeneuva postavil viceadmirál Calder patnáct řadových lodí. Calder zajal dvě řadové lodě protivníka, ale  bitva skončila bez jasného vítěze a francouzský admirál se stáhnul do přístavů ve Vigu a Ferrolu. Calder byl kritizován za nerozhodnost a nedostatek agresivity. Podle kritiků prý propásl příležitost zničit jádro protivníkových námořních sil.  Hlavního cíle se ale Calderovi podařilo dosáhnout. Villeneuve se neodvážil pokusit o průnik do kanálu La Manche.

Reklama

Nelsonovi se dostalo ovací za záchranu kolonií a obchodních lodí v Karibském moři. Poněkud neodůvodněně, protože  Villeneuve obsazení britských kolonií v Západní Indii (Karibiku) neplánoval. 18. srpna přistál Nelson naposledy v Portsmouthu. Admiralita, unavená dlouhými roky čekání na francouzskou invazi, dospěla k názoru, který panoval už delší dobu mezi britskou veřejností, že pouze  Horatio Nelson je tím, kdo dokáže definitivně skoncovat s hrozbou invaze. Koncem srpna 1805 oznámil premiér William Pitt Nelsonovi, že převezme od viceadmirála Collingwooda vrchní velení a bude velet britské flotile v rozhodující bitvě.

Mezitím se začala měnit situace v kontinentální Evropě. 26. srpna 1805 přikázal Napoleon Bonaparte náčelníkovi generálního štábu Berthiérovi opustit vojenské ležení u Boulogne a zamířit na východ. Villeneuva se nedočkal a Francii hrozilo nebezpečí ze strany Rakouska a Ruska. Bezprostřední hrozba invaze pominula. Napoleon vydal Villeneuvovi nové rozkazy. Invaze do Británie byla zrušena. Villeneuve se měl s flotilou přemístit z Cádizu do Cartageny, kde měl posílit flotilu o osm řadových lodí.

2. září 1805  navštívil Nelsona na jeho sídle v Mertonu kapitán Henry Blackwood a informoval ho o spojené francouzsko-španělské flotile třiatřiceti lodí, která se shromáždila v jihošpanělském Cádizu a je zde blokovaná britskou flotilou. 13. září  1805 odcestoval viceadmirál Nelson do Portsmouthu, odkud hodlal odplout k Cádizu, aby se ujal velení nad britskou flotilou. Okolo Nelsona se spontánně shromáždily davy lidí, aby se rozloučily s populárním admirálem. Lidé provolávali Nelsonovi slávu a tlačili se kolem něho. Snad každý si chtěl potřást rukou s velitelem mířícím do rozhodující bitvy. Davu se zmocnilo mystické vytržení, lidé  plakali,  poklekali, modlili se a žehnali mu. Vojáci neměli šanci proti davům zasáhnout.  Nelson se nalodil na Victory a v doprovodu fregaty Euryalus kapitána Balckwooda se vydal se na svou poslední cestu. Břehy hrdého Albionu už neměl nikdy spatřit.

Bitva u Trafalgaru

28. září 1805 dorazil viceadmirál Nelson k flotile hlídkující u Cádizu. Po převzetí velení zakázal vyvěšení vlajek, které by mohlo nepřátelské flotile v Cádizu prozradit, že velení převzal obávaný velitel. Nelson toužil po rozhodující bitvě a obával se, že jeho přítomnost by mohla nepřítele od vyplutí z Cádizu odradit. Britská flotila se na jeho příkaz vzdálila od Cádizu a přístav hlídaly rychlé, lehce ozbrojené fregaty. Na delší dobu nebylo pro početné francouzsko-španělské loďstvo v přístavu dostatek zásob. Nelson věřil, že v dohledné době musí Villeneuve přístav opustit. Většina britských lodí byla řadu měsíců na moři a posádky sužovaly kurděje. Nelson neváhal vyčlenit z flotily šest lodí, které poslal do Tangeru a Gibraltaru pro čerstvé zásoby. V blížící se bitvě tak bude se sedmadvaceti  řadovými loděmi stát proti přesile třiatřiceti lodí spojené francouzsko-španělské flotily.

Nelsonovy obavy, zda se mu Villeneuve postaví v bitvě, byly brzo rozptýleny. Admirál Villeneuve se už rozhodl pro vyplutí, i s rizikem podstoupit bitvu. Obdržel od Napoleona nové instrukce. Měl neprodleně  zvednout kotvy, proniknout do Středozemního moře a zamířit  do Neapole. K Villeneuveovi  se navíc donesla zpráva o svém nahrazení admirálem Rosillym, který na Napoleonův rozkaz mířil do Cádizu. Rosilly měl cestou nehodu, rozbil se mu  kočár, ve kterém cestoval, a tak se o jeho příjezdu Villeneuve dozvěděl dříve než dorazil, a hodlal využít poslední příležitosti, aby si zachránil reputaci, i když byl, pokud se jednalo o střet s britskou flotilou, skeptický, a ve své vítězství příliš nevěřil. Napoleon, geniální vojevůdce na zemi, námořnictvu příliš nerozuměl. Kontraadmirál Decrés ho upozorňoval na nedostatečný výcvik, zejména u lodí španělských spojenců, z nich některé ještě nikdy  nevypluly na moře. Napoleon však neustále tlačil své admirály k rozhodné bitvě a jejich zdráhání si vysvětloval jako zbabělost.

9. října 1805 seznámil Nelson své kapitány s konečným plánem bitvy. Horatio Nelson byl mezi svými důstojníky i prostými námořníky oblíben. Věřil svým důstojníkům a ti plně důvěřovali jeho schopnostem. Plány bitevních operací Nelson se svými důstojníky prodiskutoval na poradách. Nežádal po svých podřízených pomoc při rozhodování ani radu, to bylo vždy v jeho kompetenci a odpovědnosti, ale při diskuzi o válečných operacích vždy vyslechl jejich názory a důstojníci věděli, že je před svým velitelem mohou bez obav přednést. Před bitvou s francouzsko-španělskou flotilou v Cádizu se rozhodl se opustit tradiční taktiku, při které se bojující loďstva seřadila paralelně a o výsledku bitvy, která se rozdrobila na souboje dvojic lodí, rozhodla dělostřelecká palba, která trvala do té doby, než  jedena  z bojujících stran kapitulovala.

Nelson se rozhodl svoji flotilu rozdělit na dvě části. Viceadmirál Cuthbert Collingwood, na palubě Royal Sovereign, měl velet patnácti řadovým lodím, Nelson, na palubě Victory, přímo  velel dvanácti řadovým lodím. Obě kolony se měly přiblížit kolmo k formaci protivníka a  proniknout do nepřátelské linie. Část protivníkovy flotily měla být, alespoň dočasně, než by se odříznuté lodě mohly otočit a vrátit do bitvy, oddělena, čímž by se eliminovala početní převaha francouzsko-španělské flotily.  Jeho odvážný plán s důrazem na vymanévrování nepřítele nebyl úplnou novinkou, v několika případech už byl s různým výsledkem proveden, ale přece jen znamenal riziko. Nelsonův plán přijali důstojníci s nadšením.

19. října 1805 začalo třicet tři řadových lodí  spojené francouzsko-španělské flotily postupně opouštět Cádiz. Pozdě večer, 20. října 1805, opustily poslední lodě Cádiz a zamířily na jih do Středozemního moře. Britská flotila zhasla světla a utajeně začala nepřátelskou flotilu sledovat. Ráno, 21. října 1805, plula britská flotila na jihovýchod, aby odřízla Villeneuveovým lodím cestu. Britské loďstvo se dostalo dále od protivníka, a tak Nelson nařídil flotile, aby se otočila o 360 stupňů. Během tohoto manévru se Francouzi a Španělé přiblížili tak, jak Nelson potřeboval. V 6,10 hodin se britské loďstvo na Nelsonův rozkaz rozdělilo podle plánu na dvě útočné kolony a začalo se přibližovat k nepříteli.

Na návětrné straně směřovala k nepřátelskému loďstvu kolona vedená Nelsonem na Victory (100 děl) následovaná loděmi Temeraire (98 děl), Neptune (98 děl), Leviathan (74 děl), Conqueror (74 děl), Britannia (100 děl), Ajax (64 děl), Agamemnon (64 děl), Orion (74 děl), Minotaur (74 děl), Spartiate (74 děl), Africa (64 děl).

Po Nelsonově pravici, na závětrné straně, útočil Collingwoodův Royal Sovereign (100 děl) následovaný loděmi Belleisle (74 děl), Mars (74 děl), Tonnant (80 děl), Bellerophon (74 děl), Colossus (74 děl), Achille (74 děl), Revenge (74 děl), Defiance (74 děl), Swiftsure (74 děl), Polyphemus (64 děl), Dreadnought (98 děl), Thunderer (74 děl), Defence (74 děl) a Prince (98 děl). Celkem disponovala britská flotila 2 138 děly. Na palubách britských lodí se k bitvě chystalo 17 000 mužů.

Obě flotily navázaly vizuální kontakt asi ze vzdálenosti sedmnácti kilometrů. Kolem osmé hodiny vydal Villeneuve rozkaz k návratu do Cádizu. Francouzsko-španělská flotila se začala obracet a v její formaci nastal zmatek. Když se lodě konečně seřadily do nepravidelného půlměsíce a vypluly směrem k Cádizu, bylo už na únik pozdě. U mysu Trafalgar došlo k tolik očekávanému rozhodujícímu střetnutí o nadvládu nad světovými oceány.

Třicet tři řadových lodí francouzsko-španělské flotily pomalu plulo na sever v  pořadí  Neptune (80 děl), Scipion (74 děl), Intrépide (74 děl), Formidable (80 děl), Mont Blanc (74 děl), Duguay-Trouin (74 děl), Rayo (100 děl), San Francisco de Asis (74 děl), San Augustin (74 děl), Héros (74 děl), Santissima Trinidad (130 děl), Bucentaure (vlajková loď admirála Villeneuva (80 děl), Redoutable (74 děl), San Yusto (74 děl), Neptune (80 děl), San Leandro (64 děl), Indomptable (80 děl), Santa Ana (112 děl), Fougueux (74 děl), Monarca (74 děl), Pluton (74 děl), Algéciras (74 děl), Bahama (74 děl), Aigle (74 děl), Swiftsure (74 děl), Montanez (74 děl), Argonaute (74 děl), Argonauta (80 děl),  San Ildefenso (74 děl), Achille (74 děl), Principe de Asturias (112 děl), Berwick (74 děl) a San Juan de Nepomuceno (74 děl). Spojené francouzsko-španělské loďstvo mělo v dělech převahu, na britské loďstvo se chystalo pálit  2 626 děl. Početně byli Francouzi a Španělé o několik tisíc mužů silnější. Obě loďstva disponovala i několika fregatami a brigami, ale tyto lodě se vzhledem ke své slabé výzbroji do bitev řadových lodí nezapojovaly.

Britské loďstvo se začalo pomalu přibližovat k francouzským a španělským lodím. Do bojového střetu zbývalo ještě asi šest hodin. Posádky lodí se začaly chystat na boj. Dělostřelci přisunovali děla do bojového postavení ke střílnám, z pracháren bylo přinášeno střelivo. Paluby byly posypány pískem, aby se po nich, v boji, až bude podlaha zbrocená krví, dělostřelci neklouzali. Námořníci upevňovali nábytek, rozebírali přepážky v důstojnických kajutách, brousili meče. Na bitvu se připravovali i psychicky. Někteří, z těch co uměli psát, psali závěti a poslední dopisy. Na Victory hrála muzika a několik námořníků začalo tancovat. Viceadmirál Nelson, v doprovodu kapitána Victory Thomase Hardyho, obcházel paluby a povzbuzoval mužstvo k boji. Poslední dopis sepsal i Nelson. V dopise ze dne 21. října, „na dohled od spojeného francouzsko-španělského loďstva“, apeloval na britskou Korunu, aby se postarala o jeho dlouholetou milenku Emmu Hamiltonovou a adoptivní, ve skutečnosti vlastní nemanželskou, dceru Horatii.

Kolem jedenácté hodiny provedl Nelson inspekci dělostřeleckých baterií a pochválil důstojníky za dobrou přípravu k boji a naposledy instruoval Collingwooda, v kterém úseku má prorazit mezi Villeneuveovy řadové lodě. Podle původního plánu měl na francouzsko-španělskou flotilu zaútočit nejprve Collingwood, ale slabý vítr zapříčinil, že obě britské útočné kolony dorazily k nepřátelským řadovým lodím současně. Kapitán Hardy se pokoušel Nelsona přemluvit, aby odložil admirálskou uniformu a oblékl méně nápadný oblek. Nelson jeho návrh odmítnul, a stejně, se slovy „ moje místo je zde “, zavrhl i návrh kapitána Blackwooda, aby opustil vlajkovou loď a vedl bitvu z bezpečnějšího místa na palubě doprovodné fregaty Euryalus. O tom, že se Nelson v bitvách neskrýval před nebezpečím svědčí i jeho zranění, ta nejtěžší ho stála pravou ruku a jedno oko. Veterán mnoha bitev věřil v osobní příklad svým vojákům a tomuto krédu se nezpronevěřil ani ve své nejdůležitější, a jak se později ukázalo, i poslední bitvě.

Na posádky britských lodí měla pozitivní psychologický dopad i událost, která se stala v předvečer bitvy a která nám rovněž ukazuje Nelsona jako prozíravého velitele, který  soucítí se svými vojáky. Nelson tehdy nechal přivolat zpět fregatu, která odvážela poslední  poštu, kvůli mladému kadetovi, který nestačil odeslat svůj dopis.

Nelson stojící na velitelském můstku, ve své admirálské uniformě se všemi vyznamenáními na hrudi, byl nepřehlédnutelným a nejlákavějším terčem pro nepřátelské ostrostřelce. Těsně před začátkem bitvy odeslala Victory flotile Nelsonovo poselství „Anglie očekává, že každý muž splní svoji povinnost“.

V poledne se čela obou britských kolon přiblížila na dostřel lodí francouzsko-španělské flotily. Z asi pětisetmetrové vzdálenosti začaly francouzské a španělské lodě pálit  bočními salvami na blížící se britské loďstvo. Britské lodě, které se k nepřátelské flotile blížily čelně, musely téměř půl hodiny snášet nepřátelskou palbu, bez možnosti ji opětovat. Nelson s Victory mířil přímo do středu linie nepřítele na vlajkovou loď admirála Villeneuva Bucentaure a majestátní Santissima Trinidad. Ve 12,15 hodin byla poprvé zasažena Victory plující v čele kolony. Na Victory se, stejně jako na čelní loď druhé kolony, Collingwoodovu Royal Sovereign, zpočátku soustřeďovala nepřátelská palba několika lodí. Útočící britské kolony měly výhodu v neklidném moři, vlnobití negativně ovlivňovalo přesnost střelby francouzských a španělských lodí. Ve 12,30 hodin konečně promluvila děla Victory. Vlajková loď admirála Nelsona se vklínila do nepřátelské linie mezi Bucentaure a Redoutable. Hned první boční salva Victory doslova zmasakrovala posádku Bucentaure, zabila 400 mužů a zničila 20 děl. Ve stejnou dobu pronikla do francouzsko-španělské linie i vedoucí loď druhé britské útočné kolony, Royal Sovereign, a bočními salvami napadla Santa Anu a Fougueux. Ve 12,50 hodin se Victory dostala tak blízko Redoutable, že se do sebe obě lodě zaklesly ráhnovím. Victory se ocitla v těžké situaci. Francouzští ostrostřelci z Redoutable, kteří patřili k těm dobře vycvičeným, zasypali Victory přesně mířenou sprškou střel a pobili takřka všechny muže na horní palubě. Admirál Nelson, ač nejvíce nápadný, paradoxně vydržel, spolu s kapitánem Hardym, nezasažen jako jeden z posledních na horní palubě.

Ve 13,15 hodin se ale osud Horatia Nelsona naplnil. Kulka francouzského ostřelovače z Redoutable ho zasáhla do ramene, pronikla plícemi a zasáhla páteř. Smrtelně raněný Nelson byl odnesen do podpalubí. Lékaři mu už nemohli pomoci. Francouzští vojáci z Redoutable se chystali vzít palubu Victory útokem. Naštěstí se do bitvy postupně zapojovaly další britské lodě. Nelsonovu Victory kryly Temeraire a Conqueror, Collingwoodovu vlajkovou loď podpořily Belleisle a Mars. Temeraire přirazila k boku Redoutable a salvou rozprášila francouzský výsadek chystající se vstoupit na Victory. Střelba z bezprostřední blízkosti kartáči nebo koulemi spojenými řetězem si začala vybírat strašlivou daň. Temeraire a Victory palbou prakticky zlikvidovaly posádku Redoutable. Zabito nebo zraněno bylo 500 mužů z 643 členné posádky. Redoutable stáhla vlajku a vzdala se. Těžce poškozena byla i Victory, která přišla o stěžeň a kormidlo. Po druhé hodině odpolední kapitulovala i vlajková loď admirála Villeneuva Bucentaure a byla obsazena výsadkem z Conqueroru. Dobyta byla i další  francouzská loď Fougueux.

Bitva se začala  vyvíjet jednoznačně ve prospěch britské flotily. Rozhodujícím faktorem britské převahy byla lepší vycvičenost posádek i důstojníků. Ukázalo se, že několikaletá blokáda Francouzů a Španělů v jejich přístavech se negativně odrazila na jejich bojeschopnosti. Britské lodě byly takřka nepřetržitě po dobu několika měsíců nebo i let na moři a mohly se  stále cvičit ve střelbě i navigaci. Francouzi a Španělé, přestože se jim několikrát dařilo prorazit z blokovaných přístavů, nebyli nikdy na otevřeném moři takovou dobu, kterou nutně potřebovali k výcviku posádek. I podle těch nejstřízlivějších odhadů dokázali britští dělostřelci v bitvě u Trafalgaru pálit minimálně třikrát rychleji než jejich protivníci.

Santissima Trinidad, největší a nejskvělejší válečná loď své doby, byla terčem honičky osmi britských plavidel, a nakonec byla zajata výsadkem z lodě Prince. O krvavé lázni na její palubě podal svědectví poručík Bedcock, který se svým oddílem vstoupil na palubu „ paluba byla pokryta krví, mozky, vnitřnostmi a hromadami zmrzačených mrtvol “.

V podvečer, kolem šestnácté hodiny, gratuloval kapitán  Hardy Nelsonovi k vítězství v bitvě a obsazení  patnácti lodí lodí francouzsko-španělského loďstva.  Sdělil mu svůj názor, že   velení nad britskou flotilou by měl převzít viceadmirál Collingwood. Nelson suše poznamenal, že dokud žije, velí britské flotile on sám. O půl hodiny později, v 16,30 hodin, v době kdy už bylo v britských rukách osmnáct lodí, viceadmirál vikomt Horatio Nelson zemřel. Bitva už téměř skončila, ozývaly se poslední sporadické výstřely.

V 17,30 hodin bylo definitivně dobojováno. Bitva skončila drtivou porážkou francouzsko-španělské flotily. Britové obsadili sedmnáct lodí, osmnáctá vyhořela. Čtyři lodě se pokusily uniknout na širé moře, ale byly záhy dostiženy a rovněž zajaty. Z prohrané bitvy uprchlo jedenáct řadových lodí španělského admirála Graviny, které byly Nelsonovou útočnou kolonou odříznuty od jádra francouzsko-španělské flotily. Ani se nepokusily o návrat do bitvy a ukryly se v Cádizu.

V bitvě u Trafalgaru bylo zabito 4 408 mužů ze spojené francouzsko-španělské flotily a 2 250 dalších bylo zraněno. Padlých Britů bylo desetkrát méně, 449. 1214 jich bylo v bitvě zraněno. Do britského zajetí padly tisíce francouzských a španělských vojáků a námořníků, včetně vrchního velitele admirála Pierra Charlese de Villeneuve. Zajaté francouzské a španělské lodě byly v bitvě těžce poškozeny a bouře, která přišla večer po bitvě, jich většinu potopila. Britští námořníci tak přišli o peníze z prodeje dobytých lodí.

Tělo admirála Nelsona, který si přál být pohřben v Anglii, bylo zakonzervováno v sudu s kořalkou. Victory byla natolik poškozená, že musela být před cestou do Anglie provizorně opravena v Gibraltaru. 7. listopadu 1805 zvěstovaly noviny a plakáty v Londýně zprávu o vítězství v bitvě u Trafalgaru, zajetí nepřátelské flotily a smrti viceadmirála Nelsona.  Radost nad definitivním odvrácením hrozby Napoleonovy invaze se mísily se smutkem ze smrti  Horatia Nelsona.

Státní pohřeb národního hrdiny se konal 9. ledna 1806. Ostatky Horatia Nelsona spočinuly v londýnské katedrále sv. Pavla v rakvi vyrobené ze stěžně francouzské válečné lodě L´Orient, vlajkové lodě francouzské eskadry poražené Nelsonem v bitvě na Nilu u Abúkiru.

Poražený admirál Villeneuve byl po Nelsonově pohřbu propuštěn ze zajetí. Po návratu do Francie spáchal z obavy před vojenským tribunálem sebevraždu.

Bitva u Trafalgaru, poslední velká bitva plachetních lodí, s konečnou platností rozhodla souboj o nadvládu nad světovými oceány ve prospěch Velké Británie. Napoleon byl izolován na kontinentě a ani jeho úspěch v bitvě u Slavkova,  2. prosince 1805, kde porazil spojená rusko-rakouská vojska, na tom nemohl nic změnit. Velkou Británii nemohl nijak přímo postihnout. Neúspěch kontinentální blokády, kterou chtěl Napoleon ochromit britský obchod a donutit tak Vekou Británii k uzavření výhodného míru, ho nakonec zavedl do Ruska, kde byla jeho moc rozhodujícím způsobem podlomena a předznamenala jeho pád. Následovalo více než sto let dominance Velké Británie jako vládkyně moří a světové velmoci číslo jedna.

Zdroje:
- program ČT 2 – britský dokument Velcí vojevůdci - Horatio Nelson a bitva u Trafalgaru
- Vladimír Truchanovskij – Osud admirála Nelsona
- Geoffrey Regan – Rozhodující bitvy
- Albert. Z. Manfred - Napoleon
- Kronika lidstva – nakladatelství Fortuna Print

PS. V naší fotogalerii z Porthmouthu najdete fotky Nelsonovy vlajkové lodi HMS Victory

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více